Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodců o své pravomoci - dvě stránky jednoho problému

Rozhodčí řízení je obecně vnímáno jako plnohodnotná alternativa řízení soudního tam, kde je dána tzv. arbitrabilita sporu. Zejména v oblasti mezinárodního styku je doporučováno k využití ať již pro možnou slabší vazbu k území státu, kde se koná řízení, nebo pro širokou možnost dosáhnout uznání a výkonu rozhodčího nálezu. O uvedené plnohodnotnosti rozhoduje řada faktorů. V naší stati bychom se zaměřili na analýzu a vzájemné vazby dvou z nich – principu pravomocpravomoc a principu autonomie smlouvy rozhodčí na smlouvě hlavní. Jejich pojetí a vzájemné vazby na jedné straně, spolu s pravomocemi (včetně kontrolních) soudů obecných na straně druhé nesporně rozhodují o tom, zda lze nahlížet na rozhodčí řízení ve vztahu k řízení před soudy obecnými jako na samostatný proces, nebo naopak na subsidiární řízení. A současně také pro to, zda je schopno rozhodčí řízení plnit své funkce, nebo naopak předčasně zabředne do návrhů stran a následných zásahů ze strany soudů obecných. Oba principy, zdánlivě rozdílné ve svých důsledcích, by měly plnit společný cíl: garantovat výkon dohody stran řešit spor v rozhodčím řízení, zabránit možné obstrukci jedné ze stran ničící hodnoty rozhodčího řízení a to při současné garanci práva na spravedlivý proces. Měly by rovněž zabránit bludnému kruhu, ke kterému by jinak mohlo dojít – tj. řešit zdlouhavě před soudem obecným to, zda může být rozhodováno v konkrétním případě v řízení rozhodčím.