Některé vybrané problémy právní úpravy přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu

Právo na přístup k soudu a poskytování soudní ochrany patří k základním problémům právní úpravy postavení jednotlivce. Procesní právo se musí vypořádávat s řadou problémů, mezi které spadá rovněž otázka podmínek, za kterých je možné právo na přístup k soudu uplatnit. To se s ohledem na jeho zvláštní funkce nepochybně týká i správního soudnictví. V rámci této větve soudnictví je potom zvláštním problémem otázka jeho organizace, kde zákonodárce zvolil specifický model řízení, který reaguje na kritizované nedostatky právní úpravy před přijetím zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V této době musel roli Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) při rozhodování o opravných prostředcích de facto suplovat Ústavní soud (dále jen „ÚS“). S. ř. s. tento kritizovaný problém odstranil cestou kasační stížnosti. Tématem i cílem překládaného příspěvku je poukázat na problematiku některých omezujících aspektů přístupu k NSS, a to zejména v té souvislosti, zda tato omezení lze považovat za snížení či dokonce omezení obecného standardu soudní ochrany, nebo naopak, zda určité zákonné výjimky mají své opodstatnění a lze je považovat za racionální a odůvodněné. Tyto limitující prvky mohou poukazovat na šíři poskytované ochrany i efektivitu správního soudnictví jako celku.