Lupták, Milan a Prorok, Vladimír. Politické ideologie a teorie od starověku po rok 1848. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 414 s. ISBN 9788073802646

 

Pavel Dufek[1]

 

1. Mezi skripty a monografií

V roce 1998 vyšla nákladem Vysoké školy ekonomické skripta Politické ideologie a teorie v dějinách autorské dvojice Milan Prorok a Vladimír Lupták. Před patnácti lety se jednalo o záslužný počin, neboť původní česká zpracování dějin politického myšlení, nepoznamenaná v různých ohledech marxisticko-leninskou ideologií, v té době prakticky absentovala (nepočítáme-li Čermákovu Otázku demokracie, která měla odlišný charakter, a ranou verzi Krskové Kapitol z dejín európskeho politického a právneho myslenia); překlady kvalitních zahraničních pojednání nebyly na obzoru; a obdařenost zdejších knihoven originály těchto děl byla nevalná, přičemž o mezinárodních elektronických knižních databázích si bylo možno nechat jen zdát. I v kontextu jinojazyčných děl se ovšem Politické ideologie a teorie vyjímaly svojí pozorností k mimoevropským tradicím politického myšlení, stejně jako k obecným otázkám a problémům spojeným s pojmem a povahou politické ideologie a politické teorie. V neposlední řadě byla sympatická snaha autorů propojit dějiny politických idejí s historickým kontextem, v němž vznikaly a který zároveň ovlivňovaly, v protikladu k pouhé „intelektuální konverzaci“ s dávno mrtvými autory.

Stejně jako by bylo pochybné poměřovat tehdejší publikaci dnešními kritérii, nemá analogicky přílišného smyslu aplikovat dříve platná měřítka na dílo, které vyšlo v roce 2011. Budeme-li považovat publikaci nakladatelství Aleš Čeněk za druhé, resp. doplněné vydání, lze legitimně očekávat, že se autoři chopili existujícího materiálu s představou, jak svůj výklad doplnit o nové poznatky studia dějin politických idejí – rozšíření skript do období novověku (tj. cca od 17. století dále) koneckonců naznačovali v jejich Závěru –, případně kde si původní text žádá doplnění. Čtenář přiměřeně znalý dané oblasti zkoumání v neposlední řadě předpokládá, že se mu dostane podrobnějšího zdůvodnění povahy a cílů nového vydání, stejně jako motivací, které autory ve spolupráci s novým nakladatelstvím vedly k jeho opětovnému nabídnutí odborné či studentské veřejnosti – a to zejména s vědomím skutečnosti, že ponurá situace v nabídce domácí produkce a především přístupnosti cizojazyčné produkce je minulostí.

Zatímco doplnění textu o několik dějinně-politických charakteristik jednotlivých období či myšlenkových směrů, rozšiřující poznámky k jednotlivým postavám a tématům, a zejména o 120 stran politického myšlení „buržoasních revolucí“ (sic) představuje chvályhodný posun z hlediska objemu nabídnutých informací, to, s jakými účely a s jakým zamýšleným přínosem kniha vstupuje do soudobého intelektuálního prostoru je poměrně nejasné, v neposlední řadě proto, že autoři nenabízejí v daných ohledech prakticky žádné souhrnné vysvětlení a/nebo vyústění. Knize chybí smysluplný úvod, závěr a koneckonců také předmluva kladoucí její nové vydání do souvislosti s tím předchozím.[2] Absence byť jen formálního upozornění na existenci předchozí verze textu (např. v tiráži) pak jen přispívá k celkové konfúzi stran povahy a cílů publikace. Pro její zhodnocení je přitom velmi podstatné, zdali je zamýšlena jako studijní pomůcka (á la první „skriptové“ vydání), nebo jako plnohodnotná monografie aspirující přispět k lepšímu (komplexnějšímu, hlubšímu, systematičtějšímu apod.) chápání dějin politického myšlení.

 

2. Politická teorie, politická ideologie a evropocentrismus v politickém myšlení

Tyto poznámky související se samotnou náplní knihy jen nepřímo se v následujícím ještě přihlásí o slovo; nyní se budu soustředit na klady a zápory textu tak, jak ke čtenáři přichází. Prvních přibližně 70 stran je věnováno jednak nastínění autorských východisek pro výklad dějin politického myšlení (kapitola „Úvodem“) a jednak systematickému výkladu pojmu politické ideologie a souvisejících okruhů problémů (kapitoly 1–4 tvořící část I, „Politické ideologie jako objekt analýzy“) – či přinejmenším snaze o formulaci takového výkladového (nikoliv, s přihlédnutím k obsahu knihy, výzkumného) rámce. Dalších cca. 300 hustě potištěných stran pak přináší samotný výklad dějin politického myšlení od starověku přibližně do poloviny 19. století, přičemž kromě euroamerického prostoru směřují autoři svoji pozornost i k oblastem jako Indie, Čína, Blízký Východ či arabský/islámský prostor.

Už jen toto tematické, geografické i časové rozpětí ukazuje na ambiciózní intelektuální projekt usilující o propojení „teorie politických ideologií“ s analýzou početných autorů, proudů i ideologických formací, jež lze v daných dimenzích vysledovat. Tím si však autoři na sebe zároveň kladou nadmíru obtížný úkol, totiž skutečně systematicky propojit obě tematické části knihy a naplnit tak očekávání či naděje z přidané hodnoty takto postaveného výkladu, které sami ve čtenáři onou první částí vyvolávají. Zde se ovšem projevují první strukturální či konceptuální potíže, které text od samého počátku provázejí a které se netýkají pouze propojení obou tematických okruhů, nýbrž také podoby těchto částí samotných.

Zatímco příprava půdy v první části naznačuje ambice autorů pojmout dějiny politických učení („ideologií“) ve svébytném výkladovém rámci filosofie dějin a historiofilosofie a s explicitním záměrem vyhnout se evropocentrickému modelu výkladu, a přispět tak do soudobých diskusí originální výzkumnou perspektivou, druhá část knihy je ve skutečnosti veskrze běžným přetlumočením nejvýznamnějších postav, proudů a problémů v dějinách politických teorií – tu důkladnějším, onde povrchnějším, nicméně nijak zřetelně se nevymykajícím charakteru základních studijních textů „Neevropocentričnost“ zde znamená zahrnutí několika kapitol o mimoevropských/-severoamerických tradicích politického myšlení, plus poukázání na vzájemné ovlivňování prostřednictvím kulturní a politické výměny (antropologové by hovořili o procesech jako akulturace a kulturní difúze).

To vše souvisí s již zmiňovaným nejasným zacílením publikace, protože ačkoliv jako úvodní studijní text pro bakalářské vysokoškolské kurzy o dějinách politických idejí mohou Politické teorie a ideologie posloužit docela rozumně (s výhradami uvedenými níže), novátorských vhledů do problematiky se poučenější čtenář nedočká, ambiciózně znějícím úvodním kapitolám navzdory. To, že evropská tradice politického myšlení nebyla v dějinách jediná; že politické ideologie a teorie byly dlouho úzce provázané s náboženstvím a/nebo mytologií; že některé oblasti planety byly uzavřenější a jiné otevřenější, což se projevilo na politickém a hospodářském vývoji; nebo že ideje nelze zcela oddělit od soudobého společenského kontextu či určitých společenských a skupinových zájmů, jsou sice věcné a pravdivé, ovšem zároveň všeobecně známé teze, jejichž protiklady se snaží hájit málokdo, a implicitní snaha autorů knihy podávat svůj výklad jako odhalující dosud nereflektované aspekty dějin politických idejí i jejich zkoumání proto vyznívá nepřesvědčivě.

Jednou z příčin tohoto matoucího charakteru textu – zde opět odkazuji na chybějící zdůvodnění jeho motivací a účelů – je v mém pohledu nepřehledná podoba již první tematické části. Zdůrazněním filosofie dějin a historiofilosofie (s. 10) se autoři jakoby přihlašují ke konkrétnímu přístupu ke zkoumání jak lidských dějin, tak dějin politických idejí, nicméně namísto systematického nastínění takové výzkumné pozice a přípravy analytického aparátu pro zbytek knihy se vyjadřují postupně k (in)determinismu u K. Marxe, teorii nerovnovážných systému I. Prigogina, Schelerově filosofické antropologii, cyklickému a lineárnímu pojetí dějin, křesťanské eschatologii a konečně Toynbeeho a Weberově syntéze historického vývoje (10-17). Z těchto střípků bohužel nic hmatatelného neplyne, tím méně, že od s. 17 následuje  přehled dějin zkoumání dějin politických idejí „od Aristotela po Žegklitze“ (17-26),[3] který na s. 26 najednou přechází v diskusi příčin evropocentrismu v západoevropské historiografii (?), jenž má být dokonce „symptomem potvrzujícím závažnou diagnózu naší postmoderní doby, spočívající v neschopnosti dosáhnout všeobecného hodnotového konsenzu (…)“. Podivně působí již samotná superpozice „postmoderní doby“ a „evropocentrismu“, neboť ten byl koneckonců jedním z úhelných kamenů „všeobecného hodnotového konsenzu“, na který postmoderní myšlení z různých stran útočí. Z celkové perspektivy je průvodním problémem celé úvodní kapitoly skutečnost, že zatímco obecnou snahu o „polyfonický“ (s. 28) pohled na dějiny politických idejí ještě pochopit lze, jak přesně jej autoři hodlají dosáhnout je nanejvýš mlhavá záležitost.

Kapitoly 1–4 věnované „politickým ideologiím jako objektu analýzy“ pak tuto teoretickou a konceptuální nesrozumitelnost dále prohlubují. Na jednu stranu je třeba ocenit úsilí o komplexní pohled na problematiku politických ideologií, kdy si autoři všímají mimo jiné definičních otázek, sociální zakotvenosti poznání, funkcí politických ideologií, iluze neideologičnosti politiky, vztahu politické ideologie, teorie a filosofie (kap. I.1), problematiky pravdivého  poznání v politice (I.2), vzniku, vývoje a typologie politických ideologií (I.3) a jejich vztahu k jiným modům myšlení (mytologickému, náboženskému a vědeckému; I.4). Na stranu druhou však řada podkapitol a sekcí působí selektivně a /nebo nedoargumentovaně, případně výklad daného problému končí jakoby „uprostřed“ a autoři z něj nic nevyvozují ani pro své další zkoumání, ani ve vztahu k tématům předešlým. Pro ilustraci uvedu tři příklady:

(1) Není vůbec jasné, proč by měli být pro tázání po možnosti pravdivého poznání v politice relevantními autory právě (pouze) Platón, Francis Bacon, Hobbes, francouzští osvícenci, de Tracy, Marx, pozitivističtí sociologové (Comte, Durkheim, Pareto), Freud, Scheler a Mannheim – respektive podle jakých kritérií byli tito autoři a směry vybráni a co je výstupem tohoto přehledu. (2) V kapitolách I.3 a I.4 je čtenář zásobován mnoha přístupy, typy a způsoby politického myšlení a politických ideologií, doplněnými o celou řadu příbuzných –ismů a filosofických směrů. Nikde se však nedozví, jak a zdali vůbec spolu jednotlivé kategorizace (a kategorie) souvisejí. Stejně tak zůstávají utajeny důvody k tvrzením typu „mytologický způsob myšlení je i dnes v politické sféře populární“ (s. 68), „racionalismus byl protipólem scholastiky“ (s. 69, pozn. 147), nebo že postmoderní myšlení se „spíše orientuje na mytologizaci politického myšlení“ (s. 71). (3) Je zvláštní, že v sekci o kritériích pravdivosti politického myšlení (s. 72–74) není ani zmínka o teoriích pravdy, jak jim rozumí současná filosofická epistemologie; zato se dozvídáme poměrně povrchní informace o Descartově pojetí „jasnosti a zřetelnosti“ idejí, Popperově modelu falzifikace a marxistickém primátu praxe.

Aby nedošlo k nedorozumění: Autoři i v první tematické části knihy prokazují obeznámenost s mnoha dílčími problémy, přímo či nepřímo se týkajícími oblasti politických ideologií, a v tomto smyslu je publikace nepochybně přínosem pro základní pochopení celé této rozsáhlé oblasti sociálně-vědného a filosofického zkoumání. Nedokážou však  tomuto poněkud disparátnímu souboru témat vtisknout soudržnou a analyticky plodnou podobu, přestože v textu odkazují k autorům jako je Michael Freeden, kteří by jim mohli být značnou inspirací.

 

3. Od bráhmanismu ke slavjanofilům

Vůči druhé a co do počtu stran mnohem rozsáhlejší tematické části, tedy výkladu politických ideologií a teorií „od starověku po rok 1848“, již podobné výhrady konceptuálního a strukturálního rázu vznášet nelze, jednoduše proto, že je postavena víceméně chronologicky od politického myšlení starověku (část II: Indie, Čína, Izrael, Řecko, Řím) přes středověk (část III: východní a západní křesťanství, islám, Indie+Čína+judaismus v podmínkách středověku) až k novověku (část IV: renesance a reformace, období „buržoasních revolucí“ v Nizozemí, Anglii, USA, Francii, Německu, Itálii a Rusku). Pro tyto kapitoly sice platí dřívější povzdechnutí nad nevyužitým teoretickým a analytickým rámcem, nicméně lze k nim přistupovat i jako k samostatnému korpusu poměrně systematicky uspořádaných informací o dějinách evropského i mimoevropského politického myšlení, který veskrze naplňuje kritéria studijního textu a v některých sekcích a kapitolách je i překračuje.

Zahrnutí mimoevropských či spíše „mimozápadních“ tradic politického myšlení je v tomto pohledu nepochybně přínosným aspektem knihy; kromě výše zmíněných oblastí je možné do této dimenze zahrnout i kapitoly věnované východnímu křesťanství a návazně ruskému historickému a intelektuálnímu prostředí, které obvykle stojí na okraji zájmu podobných pojednání. Stejně tak je třeba vyzdvihnout výklad křesťanského politického myšlení v kontextu rozvoje křesťanské teologie a intelektuálního klimatu jako takového; přestože souborná díla k jednotlivým obdobím či ideovým proudům jsou k dispozici i v češtině (za všechny jmenujme dva „středověké“ svazky Dějin politického myšlení vydané v roce 2011 nakladatelstvím Oikoymenh nebo monografii Martina Wernische Politické myšlení evropské reformace z téhož roku), jejich poměrně detailní a poučený výklad, stejně jako zasazení do širšího kontextu jsou osvěžujícími kroky napomáhajícími k důkladnějšímu pochopení historických i ideových souvislostí přinejmenším evropských intelektuálních dějin.

Zároveň je ale skutečností, že ani na třech stech stran nelze při takto širokém záběru nabídnout vyčerpávající obraz jednotlivých epoch a oblastí, natožpak hledat nové a objevné cesty v interpretaci konkrétních autorů a děl. Autorům je třeba přičíst ke cti, že v případě těch do výkladu zahrnutých podávají obecně vzato vyvážený obraz a skutečně se snaží o „objektivní“ pohled na danou materii; pozitivní je také zjištění, že se do seznamu analyzovaných dostávají i postavy (resp. jejich myšlenky), které – snad s výjimkou Blackwellovy encyklopedie politického myšlení – zůstávají v podobných dílech o novověkém politickém myšlení stranou hlavní pozornosti (vedle těch mimozápadních to jsou namátkou anglický radikalismus, Franklin, Adams, Marat, Babeuf, de Maistre, Pufendorf, Humboldt, Vico, Beccaria a další).[4]

Úsilí o co nejširší perspektivu má ovšem i svoji stinnou stránku spočívající v nutnosti neustále selektovat podávané a interpretované informace; v tomto ohledu nemůže ani 300 hustě potištěných stran nabídnout dostatečný prostor. To má dvojí nepříznivý dopad na podobu textu: Za prvé, podobně jako v první tematické části knihy není výjimkou, že sekce a kapitoly na sebe nijak nenavazují, tj. ukončený výklad není dále nijak rozvíjen v následných pasážích. Jinými slovy, textu jako celku i jeho jednotlivým podúrovním chybí sevřenější výkladová linie: Dílčí informace jsou často pouze naskládány za sebe, přestože vybízejí k důkladnějšímu hledání konkrétních souvislostí, a namísto očekávané (dílčí) syntézy a jakéhosi můstku k dalšímu výkladu přichází „prostě konec“, ať už sekce či celé kapitoly. Stejně tak přicházejí autoři s tvrzeními, která nedokládají nebo nevysvětlují: Pokud se např. čtenář dozvídá, že Muo Ti byl „stoupencem principu společenské rovnosti“, a tudíž „jeho pozici lze nazvat radikálně utilitaristickou“ (s. 91), musí se nutně ptát, jaký je vlastně onen spojovací článek mezi společenskou rovností a utilitarismem; odpovědi se mu však nedostane. Zvláštně vyznívá i situace, kdy je Jan ze Salisbury zařazen mezi „největší a nejzajímavější myslitele raného středověku“ (s. 192), aby mu následně byly přiděleny dva krátké odstavce zakončené pozoruhodným zhodnocením 12. století jakožto období plného „zloby a nenávisti“. Uvádí-li autoři, že „metodologickým jádrem [Rousseauovy] koncepce je egalitarismus, celostnost, historicko-logický přístup“ (s. 321), může si čtenář opět jen domýšlet, co se pod vznešenými termíny skrývá… Příkladů jako tyto je v knize vícero.

Za druhé, autoři se nevyhnuli kontroverzním až nepodloženým interpretacím, či dokonce omylům ve výkladu řady autorů a témat. Není možné zde podat kompletní výčet; zmíním proto jen některé. (1) Eschatologie není „představ[ou] o radikální změně světa, očekávání[m] nového, ‚ideálního‘ života“ (s. 101), a přestože termín je následně užíván víceméně v patřičném smyslu, takováto definice je vzhledem k významu eschatologického myšlení o politice matoucí. (2) Není zcela pravdou, že Aristotelova autorita „byla pro středověk prakticky neochvějná“ (s. 121) a v každém případě to neplatí o jeho etických a politických spisech, o které zde jde především. (3) Není zřejmé, v jakém ohledu je neokonfucianismus jedním „z nejrozšířenějších a nejvlivnějších etických učení na světě“ (s. 228). (4) Tvrzení, že pro „mentální struktury novověkého racionalismu a osvícenství je charakteristická snaha učinit člověka šťastným i proti jeho vůli“ (s. 241, je pochybné a nesrozumitelné. (5) Tvrdit, že z „hodnotového paradigmatu kalvinismu prakticky vyrůstal angloamerický typ kapitalismu“ (s. 255) znamená nekriticky přijmout monokauzální interpretaci kapitalismu, kterou nesdílel ani otec představy o jeho „protestantském duchu“ Max Weber.

(6) Interpretace Thomase Mora jako nekompromisního utopisty a kritika soukromého vlastnictví jako takového (s. 258) je přinejmenším jednostranná a patrně mylná, jak lze zjistit pozorným čtením ambivalentně vyznívající Utopie. (7) Není jasné, v jakém smyslu mohl být „racionalismus“ ideologií nizozemské „republikánské buržoasie“ nahrazující kalvinismus (s. 265), zejména vzhledem k původní definici ideologie a k absenci vymezení toho, co se rozumí pod racionalismem. (8) Tvrdit, že argumentace Miltonových pamfletů „není považována za příliš vytříbenou“ (s. 274), znamená patrně převzít názor (neznámého) sekundárního zdroje, který je s ním prakticky osamocen. (9) Prohlašovat Hobbese za obhájce „organického pojetí státu“ (s. 279) je nepochopením metafory Leviathana i specifické logiky Hobbesovy politické teorie. (10) Tvrzení, že Adam Smith žádá ve své národohospodářské teorii „úplnou ekonomickou volnost a žádná omezení etickými kritérii a zákony“ (s. 284), je nejenom otrocky převzaté z jednoho sovětského sekundárního zdroje z r. 1978, nýbrž také dokládá, že autoři Smithovo dílo neznají (což ovšem není v prostředí normativní politické teorie až takovou výjimkou).

 

4. Poznámka k bibliografii a redakční práci

Na závěr krátká douška k formálnímu zpracování publikace a její zdrojové základně. Přestože je jako celek napsána srozumitelným jazykem, v některých pasážích získává poněkud chaotickou a nesrozumitelnou podobu, zřejmě jako důsledek okamžitých „nápadů“ na doplnění původního textu, ovšem bez důslednějšího propojení. Na první pohled pak udeří do očí opakované používání termínu „buržoasie“ a z něj odvozených slovních druhů, jako je „buržoasní revoluce“, „republikánská buržoasie“ nebo „buržoasní státnost“. Aniž bych hodlal podezírat autory ze skrytých sympatií k marxismu propašovaných do textu skrze lingvistické nástroje, je skutečností, že tento termín  má v postkomunistickém prostředí zcela evidentní marxistické konotace, před nimiž jej nezachraňují ani významově víceméně neutrální kořeny ve francouzském a anglickém jazyce – přičemž lze argumentovat, že i tam jsou v současné době ponořeny do negativních normativních konotací na ose bourgeoisie–capitalism. Bezvýhradné trvání na „buržoasním“ charakteru novověkého politického myšlení proto vyznívá zvláštně.

V předchozích odstavcích jsem narazil na utajené zdroje a časté opírání se pouze o sekundární literaturu, což je v práci podobného typu více než zarážející: U řady autorů nenajdeme jediný odkaz k jejich vlastním dílům a u některých dokonce ani k sekundárním zdrojům, z nichž autorská interpretace vychází. Po formální stránce by tak tento text musel být podle dnešních kritérií prohlášen za nevyhovující, stejně jako je tomu běžně u seminárních prací. To by mohl částečně vyvážit poměrně bohatý (devítistránkový) seznam použité literatury, nicméně zde se plně odhaluje snad ještě méně pochopitelný rys knihy, a to převládající, nekritické a nijak nekomentované spoléhání se na ruské a sovětské sekundární zdroje, často s vročením po r. 1918 a před r. 1989/1991. Přestože autoři v úvodním přehledu existujících děl o dějinách politického myšlení připomínají celou řadu anglických, francouzských i německých zdrojů, v knize je využívají pramálo až vůbec. Je až nepochopitelné, proč knihu věnovanou minimálně z poloviny západoevropskému/euroamerickému politickému myšlení a vydanou v roce 2011 nepostavili (také) na poznatcích, které přináší akademicky nejproduktivnější západoevropská/euroamerická tradice zkoumání dějin politických idejí a které se od prvního vydání z r. 1998 staly snadno přístupnými. Opět se vrací do hry otázka, s jakými motivacemi a s jakými účely vlastně tato publikace vstupuje do veřejného prostoru.

Konečně je nutné pochválit i pokárat redakční pozornost knize věnovanou. Chvályhodným rysem je podrobný devatenáctistránkový rejstřík rozdělený do jmenné a předmětné části, který notně usnadňuje vyhledání konkrétních informací a který se stává standardní součástí českých sociálně-vědných publikací jen velmi pomalu. Zároveň se ale nelze nepozastavit nad ohromným počtem překlepů, nedoklepů, chybějících písmen a zkomolených slov, které text provázejí od začátku do konce. Nejedná se o problém, který by knihu kompletně diskvalifikoval, nicméně stejně jako v případě odkazů na použitou literaturu by si podobně pokulhávající závěrečná studentská práce vysloužila dosti úsečné hodnocení.

 

Rozsáhlost předkládané recenze byla vyvolána především explicitními i implicitními ambicemi, které Milan Lupták a Vladimír Prorok do svého díla vložili; z této skutečnosti pak vychází i míra a počet kritických výhrad, které vůči němu vznáším. Chci zopakovat, že svoje přednosti Politické ideologie a teorie od starověku po rok 1848 nesporně mají a že jako přehledový či „úvodový“ text přinášející nemalé kvantum informací o dějinách politického myšlení (či politických ideologií jako takových) mohou být užitečné studentům všech sociálně-vědných oborů, nejenom těch politicko-vědných. Z pohledu recenzenta, který očekává od monografie podobného typu a zaměření i odbornou přidanou hodnotu – připomínám, že cílové publikum je v  případě této knihy nejasné – se nicméně jedná o nevyužitou příležitost.

[1] Kontakt: Katedra politologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Joštova 10, 60200 Brno. E-mail: dufek@fss.muni.cz

[2] V obsahu figuruje kapitola „Úvodem“, ta nicméně není skutečným úvodem k tomu, co následuje. Viz níže.

[3] Zde mám na mysli J. Žegklitzem editovaný sborník Velké postavy politické filosofie z r. 1996.

[4] Zdůrazňuji, že do tohoto hodnocení nezahrnuji specializované monografie a odborné články zabírající se nějakým konkrétním autorem či problémem; ty spadají do jiné kategorie publikací než recenzovaná kniha.