politology – akceptovat. Alternativní definice politické komunikace konstatuje zřejmé pozice marxismu, kdy jsou média vnímána jako výrobní prostředek svého druhu, který je nástrojem jedné ze tříd (ovládající), jež slouží k přesvědčování a manipulaci (blíže viz s. 17–18). Média jsou vnímána jako součást vykořisťujícího systému, který se podílí na upevňování současného (globálního) kapitalistického systému. „Korporátní“ či „mainstremová“ média tak podle Křečka „ideologicky interpelují a udržují falešné vědomí a sociální realitu, zřetelně výhodnou pro jedny a nevýhodnou pro druhé“ (s. 18). Křeček ve svém kritickém dovětku také doplňuje, že marxistické (či neomarxistické) pozice lze spatřovat především v kritické politické ekonomii médií, kulturálních studiích a částečně i při studiích diskurzů.
Druhá kapitola, popisující prostředí demokratické politické komunikace, blíže představuje reprezentačně-liberální teorii a participačně-liberální teorii, které jsou vnímány jako dva ideální typy. V případě první teorie je předpokladem, že kromě informačního servisu mají média dále zprostředkovávat dialog mezi zástupci veřejnosti a experty, kteří jsou za experty považováni dle kvalifikace v aktuálně probírané teoretické oblasti. Křeček v této kapitole nabízí i úvahu (v souvislosti s informováním) o etice získaných informací, kdy neeticky získané informace jsou zveřejněny ve vyšším „veřejném zájmu“. Stejně tak je konstatováno, že činní zástupci musí snést vyšší míru (mediální) pozornosti než ostatní. I na tomto místě by bylo vhodné uvést některé příklady, kdy některé (prokazatelně neeticky získané) informace byly zveřejněny, aby poodhalily veřejnosti „dění za oponou“. V této souvislosti by byla například zajímavá diskuse ohledně (ne)zveřejňování policejních odposlechů v českých tištěných médiích v průběhu samotného vyšetřování nejrůznějších (i politických či pseudopolitických) kauz. V kritickém dovětku druhé kapitoly, začínající odmítavým pohledem sociologa médií Michaela Schudsona na mediální systém jako veřejnou sféru, se Křeček věnuje politické ekonomii a kulturálním studiím, které z neomarxistické perspektivy nabízejí alternativní, kritický a normativní pohled na úlohu médií. V této pasáži autor představuje diskusi mezi oběma přístupy, jejich vzájemné pozice (institucionální politika versus kulturní politika) a základní termíny, které autor mohl dle mého soudu blíže představit (v případě druhého přístupu se jedná o termíny, jako je ideologie, hegemonie – vycházející z Gramsciho a rozpracovaná mj. S. Hallem –, kódování, dekódování atp.).
Třetí kapitola se zabývá systémy politické komunikace, respektive jsou představeny souvislosti mezi vzájemným vztahem médií a jednotlivými režimy, které jsou uvedeny na pozadí historického vývoje v USA (vycházející ze Zprávy Komise pro svobodu tisku, s. 56–58). Dále jsou představeny čtyři „teorie“ tisku (autoritářská, libertariánská, sovětská a teorie sociální odpovědnosti), které se podle Jiráka „staly předmětem odborné reflexe, kritiky a revizí“ (s. 60). Křeček však nekončí popsáním následného vývoje, týkajícího se Hallinova a Manciniho „třímodelového“ pohledu, ale snaží se představit i diskuse vztahující se k východoevropskému modelu v období tranzice, kdy se přiklání k názoru, že východoevropský systém médií má podobné rysy jako jihoevropský model, pro který je charakteristický tzv. koncept italianizace (a v českém politickém prostředí se přímo hovoří o berlusconizaci), kdy je zaznamenán „posun k výraznému názorovému, politicky řízenému tisku, kdy jsou mediální prostředky výrazně kontrolovány několika vlastníky, kteří se je snaží využívat pro politické/podnikatelské účely“ (s. 68).
Zajímavý, byť nepodložený názor se vztahuje k politické orientaci české mediální scény, kdy Křeček tvrdí, že „většina mainstreamových zpravodajských médií tíhne k politické pravici (stejně jako novináři sami)“, a následně tak „trpí mediální scéna jak značnou předpojatostí vůči levicovým politickým aktérům, tak i nedostatkem externího pluralismu“ (s. 71). Toto téma by jistě bylo vhodné k podrobnějšímu zkoumání, stejně jako stav, který Křeček popisuje o několik řádků níže, kdy z hlediska ekonomické racionality jsou v médiích zaměstnáváni čerství absolventi či studenti, kteří nemají zkušenosti ani potřebné znalosti o sociální, politické či ekonomické realitě. V případě zmínky o médiích veřejné služby (ČT, ČRo, ČTK) autor popisuje regulační mechanismy, nicméně opět chybí analýza, či alespoň uvedení krizových situací, se kterými byla česká média v minulosti konfrontována. Zde mám na mysli například tzv. televizní krizi z přelomu let 2000 a 2001, na které významnou měrou participovali nejen jednotliví politici, ale i novinářská obec.
Nejproblematičtější je však Křečkův alternativní pohled uvedený na konci třetí kapitoly. Autor hledá vhodný termín pro fázi politického režimu mezi lety 1948–1989, konstatuje tedy, že se nejednalo ani o komunismus, ale ani o (reálný) socialismus. Namísto politologického označení „totalitní/autoritativní režim“ (dle vývojové fáze, podrobněji např. viz Balík, Kubát 2004) Křeček volí termín „protosocialismus“, který je užíván v souladu s autory z Teoreticko-analytického pracoviště ÚV KSČM.
Na s. 74–75 je rozvedena úloha tisku, která je řízena komunistickou politickou linií (pod heslem „agitovat a propagovat“), kdy je uvedeno také rozlišení mezi objektivismem a objektivitou. Nutno podotknout, že tyto pasáže stojí za pozornost, stejně jako následné hodnocení principů fungování médií v popisovaném období podle Hopkinse (stranickost, vysoký stupeň ideologizace, pravdivost, populární orientace, masový charakter a (sebe)kritičnost.
Čtvrtá kapitola předkládá historii politické komunikace na pozadí vývoje politických stran (elitní, masové, catch-all a kartelové strany). Zde autor vhodně diskutuje vztah mezi politickými organizacemi a (stranickými) médii. Popsán je stav tzv. politického paralelismu, který označuje „silnou vazbu určitého (tištěného) média na ‚svou‘ politickou stranu, přičemž pravidelné vystavení obsahu paralelistického média poskytuje argumenty pro udržení stranické orientace a posiluje oddanost straně“ (s. 81). Následně je stručně představen vývoj stranických kampaní. Za zmínku stojí i koncepty mediace a mediatizace. „Zatímco první termín má označovat situaci, v níž se média stala zdrojem informací a nosičem/zprostředkovatelem komunikace, mediatizace politiky má znamenat dominanci médií nad politikou, vnucení vlastní logiky a její vítězství nad logikou politickou“ (s. 89). V závěru kapitoly jsou představeny mediálně-demokratizační vlny (aktivismu) podle Hacketta a Carolla.
Pro politology zabývající se volebními kampaněmi, PR a politickým marketingem je přínosná především závěrečná kapitola, která se věnuje současnosti politické komunikace a tématům, jako jsou profesionalizace, personalizace (kdy strana ustupuje do pozadí a hlavní prostor zaujímá lídr strany) a spin doctoring (ten je však charakteristický nejenom pro politické strany, ale i pro občanská a společenská hnutí, která prosazují své parciální zájmy). Na základě děl zahraničních autorů jsou představeny i výtky vůči disciplíně public relations, která mj. „naplňuje převážně zájmy stávající moci, hlavně korporací“ (s. 113). Následně je kapitola zakončena úvahami o tzv. populistické politické komunikaci, pro kterou jsou typická témata jako odpor vůči korupci, zdůrazňování novosti, charismatické vůdcovství, kulturní exkluzivismus, kritika zastupitelské demokracie, odpor vůči elitám a kritika ekonomické redistribuce.
Knihu Jana Křečka lze doporučit čtenářům, kteří mají již o tématu politické komunikace – především pak o teoriích – jisté znalosti. Přestože v celé knize absentuje pohled na fenomén sociálních sítí, které mají (a to platí pouze do určité míry) na počátku 21. století mobilizační schopnosti (a téma sociálních síti mohlo rezonovat v pasážích o protestních hnutích), lze vnímat knihu Politická komunikace. Od res publica po public relations jako přínosnou. Hlavní pozitiva knihy spatřuji v pasážích týkajících se „alternativních náhledů“, kdy autor z kritických pozic předkládá jak alternativní definice, tak i teoretická východiska k problematice politické komunikace a médií. Absenci konkrétních příkladů ilustrujících jednotlivá témata (včetně kritických pasáží) však vnímám jako největší slabinu celé publikace.
Literatura
Balík, Stanislav – Kubát, Michal (2004): Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán.
