První perioda se vyznačuje zásadní dominancí filosoficko-politických, resp. normativních přístupů k vytvoření volebního systému. Klíčovým aktérem je pro Charváta logicky Václav Havel, resp. jemu blízcí právníci či právní filosofové, kteří společně s ním usilují o vytvoření „ideálního“ volebního systému, který by kromě převodu hlasů na mandáty zajistil rovněž nepropustnou bariéru pro „nekvalitní“ kandidáty a současně by omezil politické strany jako klíčové zprostředkovatele mezi společností a parlamentem jako reprezentativním tělesem. Složitost tzv. Havlova–Klokočkova návrhu může sice pro politology mít jisté kouzlo, nicméně připomíná zejména rokokovou operu, kde manýra již zcela překrývá to zásadní – tedy hudbu. Podobně by aplikace tzv. Havlova–Klokočkova návrhu jak podle Charváta, tak podle řady dalších českých i zahraničních politologů přinesla mnoho závažných defektů, dokonce by mohla vést k opačnému efektu, než který byl záměrem. Klíčovým fundamentem návrhu byla jeho antistranickost, mj. velmi podobná některým soudobým „návrhům“ volební reformy, z nichž nejvýraznějším je aktivita matematika Karla Janečka a jeho projektu Pozitivní evoluce. Jak upozorňuje rovněž Charvát, tyto návrhy sice v rámci svého zdůvodnění zdůrazňují snahu o vyšší kvalitu vlastní volby, resp. výběr „kvalitnějších“ kandidátů, nicméně vyznačují se velkou složitostí, která by pro většinu voličů znamenala ještě komplikovanější rozhodování, koho podpořit, a zcela smazávala možnost tzv. racionální volby. Volba by se tak stala intuitivní a pocitovou záležitostí, což je zajisté zcela v rozporu s Havlovým obecným záměrem podpořit volebním systémem „osobnosti“, resp. s Janečkovým záměrem „odmanipulovat“ voliče.
Z hlediska české politologické debaty je nejzajímavější reflexe druhé periody, která se víceméně překrývá s obdobím vlády Miloše Zemana. Na základě dohody mezi ČSSD a ODS mělo dojít k posílení většinových prvků v rámci volebního systému tak, aby při předpokladu nulové či nízké voličské volatility došlo k marginalizaci či oslabení jiných politických stran. Výstupem z takové dohody, protlačované i proti odporu nemalé části ČSSD a jejího vedení (P. Buzková), byla novela, jež se stala předmětem velmi živé politologické debaty. Charvát jako příslušník nejmladší generace v oboru může tuto diskusi hodnotit s odstupem i nadhledem, který místy chyběl jejím účastníkům (autora této recenze nevyjímaje). Pro kontrastivní analýzu argumentace využívá na jedné straně Michala Klímu a Karla Vodičku jako (spíše) odpůrce konkrétní podoby reformy, na straně druhé pak zejména Miroslava Nováka a Tomáše Lebedu. Poměrně citlivě přitom ukazuje, že se nejen u jmenovaných nejednalo o nějakou adoraci či naopak odpor a priori, ale že diskuse byla zasazena do obecnějších odborných kontextů – Klíma, Vodička a jiní argumentovali komplexnějšími otázkami konsolidace, resp. usazování systému, Novák naopak uvažoval v rámci typu demokracie (svůj postoj následně velmi jasně shrnul v knize Jakou demokracii pro nové demokracie; Brno 2002). Přirozeně v rámci konferenčních debat docházelo i k ostřejším konfrontacím, nicméně zásadně odborný rámec debaty nijak výrazně narušen nebyl. Charvát jako hlavní rozdíl mezi první a druhou periodou vidí právě přenos z politické do odborné roviny, což ukazuje na zrání oboru. Jen v knize poněkud postrádám inspirativní přístup Michala Kubáta, jenž dle mého soudu velmi precizně argumentoval proti vlastnímu rozhodnutí a zejména argumentaci zdůvodnění judikátu Ústavního soudu k novele volebního zákona (Několik politologických poznámek na margo nálezu Ústavního soudu č. 64/2001 Sb., ze dne 21. 1. 2001).
Třetí perioda, jež je předmětem Charvátova textu, se vztahuje k záměru ODS pod vedením Mirka Topolánka a také vlády (téma bylo zaneseno do koaliční dohody mezi ODS, KDU-ČSL a Stranou zelených) posílit akceschopnost českých kabinetů s využitím volební reformy. V rámci tzv. Pospíšilovy komise byly skupinou odborníků připraveny variantní návrhy, jak by s využitím volebního inženýrství mohla být založena možnost vlád opírajících se o výraznější většiny v Poslanecké sněmovně. Technicky byly tyto aktivity ukončeny pádem vlády v březnu 2009, nicméně Charvát jako politolog s využitím volebních modelů jasně ukazuje, jaké dopady by – opět při předpokladu nulové volatility oproti volbám předchozím – tyto alternativní návrhy mohly mít na složení a fungování Poslanecké sněmovny.
V závěru Charvát subsumuje své poznatky do tří zobecnění, resp. problémových okruhů, jež představují vlastní vyhodnocení a syntéz poznatků z analyzovaných dvou dekád. První ukazuje, že navzdory tomu, že počet relevantních politických stran se v posledních 15 letech ustálil na čísle 5, spíše než o snížení polarity se hlavní aktéři debat o volebních reformách soustředí na otázku snížení počtu relevantních stran. Následně se zabývá otázkou dopadu přirozeného volebního prahu ve volebních obvodech s malým počtem obsazovaných mandátů. Zde s ohledem na možnost posílit proporcionalitu výsledků rovněž v takových obvodech nastiňuje možnost sloučení některých krajů do společného volebního obvodu, např. na půdorysu tzv. regionů soudržnosti. Jako podotázku tohoto tématu autor analyzuje i odlišný dopad užití preferenčních hlasů v malých, resp. velkých volebních obvodech. Třetím tématem je pak aditivní uzavírací klauzule pro volební koalice stran, již by Charvát navrhoval odstranit. Se všemi naznačenými tématy a řešeními lze souhlasit; a současně rovněž navrhnut jiná řešení. Právě v tomto otevřeném konci vidím i do budoucna výrazný potenciál směrem k obohacení odborné diskuse o volebním inženýrství v České republice a volebních studiích obecně. Nepochybuji, že k takové diskusi bude nadále aktivně a věcně přispívat i Jakub Charvát, jehož první samostatnou knihu tímto doporučuji zájmu politologů.
