ve které díky tomu získali funkce (aby byli na začátku normalizace odtud mnohdy zase vyhozeni), s odpůrci poúnorové fúůze. Jak Zahradníček až mrazivě píše: „Těžko nastolit shodu o minulosti mezi politickým vězněm z padesátých let a tehdejším komunistickým funkcionářem, zvlášť pokud ten druhý připomínky o svém konání odmítal jako nemístné. Skutečnost, že se oba jako předúnoroví sociální demokraté osobně znali, situaci nijak neulehčovala“ (s. 194).
Je škoda, že mapování promíchávání rozmanitých lidí, kteří vytvářeli základy identity ČSSD, a z toho plynoucích efektů, končí Zahradníček ještě v devadesátých letech. Téma tím zůstalo trochu poněkud nedopovězeno. Nejedná sede jenom o akademickou debatu této věci, ale význam to má i při analýze současného vztahu ČSSD ke KSČM. Kontrastuje to s kapitolou o ODS z pera Adély Gjuričové, která výkladově dospívá až téměř do současnosti. Gjuričová vypichuje, že dekomunizační agenda vždy byla důležitá jen pro některé stranické činitele. Přispělo to k pragmatismu a měnivosti antikomunismu ODS. Právě v tomto kontextu by ovšem bylo zajímavé zodpovědět otázku, jak vypadá stav politiky dějin a paměti současné ČSSD. Je dobré tady připomenout, že strany jsou ze své povahy mnohdy tvor konjunkturální. Platí to nepochybně jak pro ODS, tak ČSSD. Exponování, či naopak upozadění určitého tématu je věcí nejen jejich identity, ale – a dnes ještě více než před dvěmai dekádami – i způsobu, jak oslovit voliče či si nezavřít dveře k dohodě se stranou, která je vnímána částí veřejnosti a médií jako nepřijatelný relikt předlistopadové minulosti.
Při pohledu na strukturu knihy stojí za pozornost zařazení vstupní kapitoly, v níž Jiří Suk analyzuje Občanské fórum, které představovalo dost unikátního politického aktéra. Suk tady časově vlastně prodlužuje perspektivu své dnes v podstatě už klasické knihy „Labyrintem revoluce“, když rozebírá i momenty „pokročilého“ sporu o zúčtování s komunismem ve Ffóru po volbách 1990. Tematicky s tím souvisí ještě jedna kapitola téhož autora, která není zaměřená na konkrétní stranu, ale na lustrace. Značná část této kapitoly popisuje ve své době ne vždy úplně jasnou roli Václava Havla v této spletité problematice a obecně jeho postoje k dekomunizaci na začátku devadesátých let. Suk mimo jiného rozebírá jeden pozoruhodný - a pozapomenutý - moment. Rychlou ekonomickou transformaci a zvláště privatizaci značná část politické elity včetně Havla chápala a podporovala nejenom jako prostředek nutné změny vlastnických poměrů, ale i jako nástroj rozbití takzvaných „starých struktur“. Je zvláštní, jak tento tehdy silný argument zaštiťující rozběhnutí privatizace, téměř vymizel z českého veřejného povědomí i z hodnocení tohoto dodnes tak diskutovaného procesu.
Součástí recenzované knihy jsou také identity menších politických stran, a to i z okrajů spektra – českých komunistů a dnes už neexistujících Sládkových republikánů. Opět lze ocenit fundovaný až mikroanalytický vhled do podhoubí formování politických identit a faktorů, které to ovlivňovaly. Občas mi ale připadajíjdou nedomyšlenáé některáé tvrzení, v nichž se autoři pustili na pole vybočující z vytyčeného záměru. Petr Roubal v textu o republikánech na jedné straně podává velmi zevrubnou analýzu toho, jak se zrodil poutavý mítinkový řečník Miroslav Sládek, a jak měnil svá radikální sdělení podle poptávky části veřejnosti. Na druhé straně stejný autor kritizuje dosavadní politologické texty o republikánech, protože tuto stranu údajně chybně vnímají jako součást stranického systému. Roubal argumentuje především tím, že „pro první polovinu devadesátých let je jen stěží možné hovořit o existenci stranického systému, alespoň ve smyslu ustálených vazeb, postojů a typů jednání mezi jednotlivými politickými aktéry.“ (s. 313).
Při pohledu na dobu voleb roku 1992 a následná léta k tomu nevidím důvod. Straničtí aktéři, stejně jako vztahy mezi nimi, byli už tehdy většinou čitelní, i když se nedá hovořit o stabilizovanosti zejména nalevo od středu. O zcela nezralém stranickém systému či protosystému má ale smysl mluvit maximálně do voleb roku 1992 (a v tomto ohledu se dá souhlasit s názorem, že právě tato doba mimořádného politického kvasu poskytla Sládkovi unikátní šanci, kterou využil).
Podobně by bylo žádoucí v kapitole Michala Kopečka o českých komunistech detailněji vysvětlit, proč je zavádějící občas se vyskytující označení KSČM coby neoleninské, dogmatické či marxisticko-leninské strany. Autor v textu rozvíjí tezi o víceméně konstantních střetech neokomunistického a konzervativního křídla v KSČM po roce 1993, přičemž druhé z těchto křídel mělo mít převahu. Používá ovšem i tvrzení, kteráé by se daláy vykládat jako doklad „leninské inklinace“ KSČM, když zmiňuje programové „navrácení“ Lenina vedle doktrinálních klasiků Marxe a Engelse v polovině devadesátých let či spojení konzervativců s částí ortodoxní marxisticko-leninské publicistiky.
Nemyslím si, že se dnešní KSČM dá spojit s leninismem, snad pouze reziduálně. Identita českých komunistů je, ve velké zkratce řečeno, vyvíjející se tradicionalisticko-nostalgický mix, který opustil představu násilné revoluce či demokratického centralismu. (Výraz dogmatický, pokud je používán ve srovnávací perspektivě současné rozmanité evropské krajní levice, naopak za přijatelný považuji.) Je ale v každém případě dobré při odmítnutí nějakého pojmu doplnit zdůvodňující komentář.
Tyto připomínky nic nemění na celkově pozitivním přínosu recenzované knihy. Zejména v oblasti výzkumu politických identit znamená významný posun. Za zmínku na závěr stojí, že autoři zvolili velmi otevřený přístup a kniha je od začátku roku 2013 on-line dostupná na webové stránce Ústavu pro soudobé dějiny (http://www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2010/01/rozdeleni_minulosti.pdf).
1