odůvodněnou možností. Nejzajímavější se nám však jeví vybrat si třetí z nastíněných cest, tedy věnovat pozornost Československu 1945–1948 jako příkladu hybridního režimu.[4] Hybridní režim je pro nás formou „režimu, který je někde na půli cesty mezi liberální demokracii a autoritářskými režimy“ (Ženíšek 2006: 36). Domníváme se, že toto vymezení dobře odpovídá zvláštní povaze třetí Československé republiky jako režimu „na půli cesty“. Tato analytická volba nám také umožňuje zacílit se na prvek, jenž byl doposud v politologické literatuře věnující se zmíněnému období opomíjen – na poručnické instituce.[5] Specifický charakter těchto institucí, jejich pozice a jednání v poválečné politice totiž může sloužit jako další cenný zdroj porozumění a vysvětlení zvláštní dynamiky politického vývoje před únorem 1948.
Samotná problematika hybridních režimů není v prostředí české politologie příliš reflektována – uceleněji se tématu hybridních režimů věnují převážně jen Stanislav Balík a Jan Holzer (například 2006, 2007). I přes existenci jistého teoretického vakua v této oblasti na domácí scéně si však tento text neklade ambice být obsáhlou studnicí informací v této oblasti. Chceme představit čtenářům jeden z konceptů hybridních režimů a využít ho při interpretaci vývoje politického systému Československa let 1945–1948. Naznačený vývoj teorie hybridních režimů spolu s představením některých jejich problémů tak jsou minimalistické a ponechávají prostor pro další odborné studie teoretického rázu.
Cílem tohoto textu je analyzovat třetí Československou republiku optikou konceptu hybridního režimu Leah Gilbertové a Payama Mohseniho[6] a zároveň tento režim začlenit do některé z navržených podkategorií hybridních režimů, včetně jeho následného zobrazení pomocí 3D modelu,[7] tak jak to činí autoři zmíněné teoretické práce. Z hlediska metodologie je tento článek interpretativní případovou studií (Odell 2001: 163), vymezenou časově v rozmezí květen 1945 až únor 1948. Protože se toto krátké časové období vyznačuje značnou dynamikou, pokud jde o povahu politického režimu, budeme v rámci našeho textu vycházet z trojfázového členění Balíka, Hlouška, Holzera a Šeda (2004: 18).[8] První fáze začíná květnem 1945 a končí květnem 1946, druhá fáze se odehrává mezi květnem 1946 a květnem 1947. Poslední fáze potom začíná květnem 1947 a končí únorem 1948 (ibid.).[9]
Poslední věcí, kterou je třeba hned na úvod práce stručně vyjasnit, je geopolitické postavení poválečného Československa, a především jeho vztah se Sovětským svazem. Jak podotýká Balík, byly základy poválečného uspořádání Československa položeny již v Moskvě 12. prosince 1943 (Balík 2002). Kořeny zásadního vlivu Sovětského svazu však můžeme pozorovat buď již v době uznání československé exilové vlády v červenci 1941 (Kuklík 1998: 98–99), nebo dokonce v říjnu roku 1939 na jednáních Beneše se sovětským velvyslancem Majským (Veber 2008: 15). S rolí Sovětského svazu souvisí také problematika poručnických institucí. Nelze totiž zakrýt skutečnost, že všechny instituce, které v předloženém textu považujeme za poručnické, byly povahou svého jednání prosovětské. Logicky se zde nabízí otázka, zda bychom neměli nahlížet jako poručnickou institucí samotný Sovětský svaz (tedy externího aktéra). Gilbertová a Mohseni (2011: 294) sice okrajově zmiňují dva příklady poručnického režimu pod dohledem externího aktéra[10] a s podobnou kategorií operuje i Merkel (2004: 49), avšak vzhledem k nejasnostem spojeným s touto možností (a s vědomím jednotné orientace analyzovaných institucí) budeme operovat jen se základním rozdělením poručnických režimů.
Po úvodu následuje teoretická sekce, ve které je stručně představen vývoj koncepce hybridních režimů a následně i teorie hybridních režimů využitá v tomto textu. Potom následují tři sekce kopírující svou strukturou zvolené trojdimenzionální pojetí hybridních režimů. Poslední sekce je věnovaná analýze politického systému Československa ve zvolených časových úsecích a jeho vymezení podle navržených podkategorií.
2. Trojdimenzionální pojetí hybridních režimů
Pokud se vrátíme k základní premise teorie hybridních režimů, tedy že se jedná o režimy stojící mezi liberální demokracií a autoritářským režimem (Ženíšek 2006: 36), jsme okamžitě konfrontování s jistou vágností samotného konceptu hybridity. Jinými slovy, “[h]ranice mezi demokracií a nedemokracií je často nejasná a nedokonalá“ (Gilbert a Mohseni 2011: 270). Tento problém by se s jistou nadsázkou dal chápat jako projev „porodních bolestí“ teorie hybridních režimů a souvisí do značné míry s pozadím jejího vzniku.
Hybridní režimy coby jedna z možných forem klasifikace nedemokratických režimů existují v politologii poměrně krátce. Kořeny této koncepce sice můžeme nalézt již v některých textech z 50. let 20. století,[11] nicméně seriozní diskuze na toto téma spatřila světlo světa až v 80. a 90. letech (Balík a Kubát 2012: 81). I přes tuto krátkou dobu vznikla do dnešního dne plejáda teoretických koncepcí a řada textů věnujících se této problematice. Čím hlouběji a podrobněji se však politologická veřejnost tématu hybridních režimů věnuje, tím větší je celkové zmatení v této oblasti (Gilbert a Mohseni 2011). Svět komparativní politologie se tak dostal přesně do stavu, před kterým varovali David Collier a Steven Levitsky (1997: 449): „pokud výzkum demokracie zdegeneruje v soutěž o to, kdo dřív přijde s přelomnější koncepcí, bude to znamenat zásadní problém pro komparativní studie politických režimů.“ V posledních letech jsme svědky produkce nových a nových teoretických koncepcí hybridních režimů místo zdokonalování či ověřování těch existujících, což velmi komplikuje, ba až znemožňuje nalézt hlubší shodu nad tím, co vlastně hybridita režimu znamená (Cassani 2013; Gilbert a Mohseni 2011; Balík a Kubát 2012: 83).
Jev označovaný v politologii jako třetí vlna demokratizace, tedy pád nedemokratických režimů v řadě států, přinesl do tranzitologických studií a výzkumu politických režimů jistou dávku „demokratického optimismu“, projevujícího se předpokladem obecného trendu dalšího vývoje těchto a dalších států od nedemokracie k liberální demokracii západního typu. V teorii hybridních režimů se tento optimismus projevil v nahlížení na ně jako na případy nedokonalé, neúplné či omezené demokracie.[12] Toto nahlížení zacílilo analytickou pozornost především na jejich demokratické prvky, zatímco rysy nedemokratické zůstávaly přehlíženy. Po roce 2000 se situace obrátila, hybridní režimy se začaly klasifikovat stále častěji jako omezené autoritářské režimy,[13] a nedostatek pozornosti byl naopak věnován jejich demokratickým rysům. Pokud se v devadesátých letech dalo mluvit o demokratickém optimismu, dostavila se v této době spíše skepse nad stavem demokratizace u zkoumaných států a začíná být stále jasnější, že máme často co dočinění se novými druhy nedemokratických režimů (Balík a Holzer 2006; Cassani 2006; Diamond 1997; Gilbert a Mohseni 2009: 272–275; Schedler 2006).
Cest z těchto střídavých výkyvů analytických nálad a zmíněné širokosti celého pole hybridních režimů je několik. Řada autorů (např. Gilbert a Mohseni 2011+ Wigell 2008) se snaží o návrat ke kořenům, tedy o typologizaci hybridních režimů jako svébytného typu stojícího mezi demokracií a autoritářstvím (Cassani 2012). Další autoři (v české politologii především Balík a Holzer 2006, 2007) naopak navrhují upustit v oblasti zemí bývalého východního bloku od kategorie hybridních režimů a vrátit se k časem prověřené Linzově typologii (Balík a Kubát 2012: 83). Bogaards zase navrhuje sloučit kategorie omezeného autoritářství a omezené demokracie do jedné a tím celé pole znatelně zúžit (Boggards 2009).
Gilbertová a Mohseni sice na jedné straně chápou důvody, které autory před nimi vedly ke klasifikaci hybridních režimů jako případů omezené demokracie či omezeného autoritářství, nepovažují však tato řešení za vhodná a prospěšná pro paradigma hybridních režimů. Snaží se vymezení hybridů precizovat, především co se týče volební soutěže. Gilbertová a Mohseni tvrdí, že hybridní režim se vyznačuje existencí voleb, kterých se účastní více politických stran (2011: 273–275) a liší se tak od nevolebních režimů autoritářských, totalitních a sultanistických (ibid: 277–279). Je však třeba blíže specifikovat, co si představují pod pojmem volební režim. Z historie totalitních či autoritativních režimů totiž známe příklady režimů, ve kterých dochází k volbám s účastí více politických stran. To však samo o sobě nestačí na to, aby mohl být daný režim označen za volební. Gilbertová a Mohseni za klíčovou považují kategorii soutěživosti voleb: jestli se na jejich základě „rozděluje politická moc mezi rozličné politické skupiny“ (2011: 278) a zda může více než jedna strana získat zásadní podíl na politické moci – tedy zda je opozice schopna vyhrát volby. Podle uvedené definice tak například komunistické Československo nelze označit za příklad volebního režimu, ačkoliv v něm existovaly mimo KSČ i satelitní strany, které do voleb stavěly své kandidáty. Politická moc totiž byla již na základě ústavy pevně v rukou komunistické strany a volby na tom nemohly nic změnit (Vodička 2003: 69–72).
Tím se dostáváme k prvním dvěma dimenzím klasifikace hybridních režimů, tedy k soutěživosti a spravedlivosti soutěže: „[d]emokracie jsou soutěživé režimy se spravedlivou soutěží, kdežto autoritářské režimy jsou nesoutěživé režimy s nespravedlivou soutěží. Hybridní režimy potom zabírají prostor mezi, protože jsou soutěživými režimy s nespravedlivou soutěží“ (Gilbert a Mohseni 2011: 280). Soutěživostí se tedy hybridní režimy odlišují od autoritářských režimů a mírou spravedlivosti soutěže od demokracií. Trváním na soutěživosti voleb autoři jasně oddělují hybridní režimy od těch nedemokratických režimů, které tento prvek postrádají. Uvedené rozdělení je navíc klíčové ve vztahu k Schedlerově kategorii soutěživého autoritářství. Podle Gilbertové a Mohseniho do této kategorie Schedler počítá řadu zemí, kde jsou volby nesoutěživé, a nemohou tedy být hybridními režimy (2011: 247). Na rozdíl od Levitského a Waye (2002: 55), kteří do své kategorie volebního autoritářství počítají jen režimy, v nichž existují soutěživé volby, totiž pracuje Schedler (2006: 14) i s režimy, ve kterých je vždy opozice předurčena volby prohrát. V takovém případě se však podle trojdimenzionální koncepce hybridních režimů nejedná o případ volebního (a tedy ani hybridního) režimu (Gilbert a Mohseni 2011).
Podle zmíněné autorské dvojice tak hybridní režimy nejsou ani příkladem omezené demokracie, ani omezeného autoritářského režimu, ale samostatnou plnohodnotnou kategorií politických režimů (ibid.: 281). Vytvořením samostatné kategorie hybridních režimů se Gilbertová a Mohseni přihlašují k Linzovu doporučenému postupu při zkoumání politických režimů, tedy že „je vhodnější systematicky analyzovat jednotlivé typy politických režimů samy o sobě, a ne je vnímat jen jako deviace jistého ideálního typu“ (ibid.: 282). Zároveň považují za nesmyslné snažit se odpovědět na otázky typu: “Jak totalitní je demokratický režim?“ (2011: 282), což je cesta, kterou se vydali někteří jiní badatelé v oblasti hybridních režimů. Starší koncepce se totiž často snažily buď seřadit existující typy politických režimů na základě kvalitativní škály (např. Diamond 2002), nebo je vnímat jako deviace jistého ideálního typu (např. O’Donnell 1994).
V rámci své linzovské inspirace se Gilbertová a Mohseni také domnívají, že k dobré klasifikaci politického režimu je třeba analyzovat ho ve více dimenzích, a neomezovat se tedy jen na samotné volby. Jak již bylo řečeno, je v tomto případě první dimenzí soutěživost a druhou spravedlivost soutěže, tedy míra občanských svobod (Gilbert a Mohseni 2011: 280). Poslední dimenze se potom týká vztahu režimu a jeho poručnických institucí, respektive míry, do jaké tyto instituce zasahují do politického boje. Za poručnické instituce považují autoři nevolené instituce, jako například armádu, náboženské autority nebo monarchistické instituce.[14] Pokud nevolené instituce zasahují do reprodukce moci stojící na existenci demokratických procesů,[15] nelze daný stát označit za demokratický (ibid.: 280–286). Pro klasifikaci hybridního režimu je tak důležité sledovat míru jeho soutěživosti, úroveň občanských svobod[16] a míru zásahů poručnických institucí do demokratických procesů. Na základě předložené trojdimenzionální klasifikace hybridních režimů rozlišují autoři tři podkategorie hybridních režimů: neliberální hybridní režim, neliberální poručnický hybridní režim a poručnický režim. Neliberální hybridní režim se vyznačuje existencí soutěživých voleb, ale vykazuje nízké hodnoty občanských svobod, a lze proto hledat jisté podobnosti se soutěživým autoritářstvím Levitského a Waye (ibid.: 290–291). Pro neliberální poručnický režim je příznačné, že zachovává soutěživé volby, nicméně v něm existují poručnické instituce a občanské svobody vykazují nízké hodnoty. Příkladem neliberálního poručnického režimu je současný Irán. Poručnický režim je potom příkladem hybridního režimu, který široce chrání občanské svobody a zachovává soutěživé volby, ale zároveň poručnické instituce zasahují do politiky. Jako příklad tohoto hybridního režimu je možné uvést Chile v roce 1990 (ibid.: 291– 292).
Gilbertová a Mohseni se tedy snaží precizovat samotný pojem hybridního režimu a současně jejich koncept harmonizovat s probíhajícími teoretickými debatami. Tento typ politického režimu definují jako samostatnou kategorii, a ne pouze jako případ deviace nebo nedokonalé demokracie či autoritářského režimu. Jejich trojdimenzionální pojetí má blízko k Merkelově pojetí (což sami přiznávají, viz Gilbert a Mohseni 2011: 284) a k Wiggelově dvojdimenzionální klasifikaci, které však vytýkají, že se nesnaží vyrovnat se s již existujícími přístupy k problematice hybridních režimů a není příliš zřejmé, jak je jeho koncepce empiricky použitelná (ibid.: 284).
Neopomenutelným nedostatkem koncepce Gilbertové a Mohseniho je skutečnost, že opomíjí případy režimů, které se nevyznačují existencí soutěživých voleb, ale zároveň je do kategorie hybridních režimů někteří autoři zařazují pro existenci prvků, které nejsou charakteristické pro autoritářské režimy. V této souvislosti máme na mysli například Čínu, kterou Ottawayová a další mezi hybridní režimy řadí (Olcott a Ottaway 1999). Dalším nedostatkem (především pro hlubší studie kvalitativního charakteru) může být vágní specifikace poručnických institucí a toho, jak ovlivňují politické procesy. Výraznějším upřesněním by koncepce Gilbertové a Mohseniho snad ztratila něco ze své analytické elegance, ale omezit se pouze na formulaci, že pokud nevolené instituce zasahují do reprodukce moci stojící na existenci demokratických procesů, nelze daný stát označit za demokratický (Gilbert a Mohseni, 2011: 280–286), považujeme za nedostatečné, a to především v porovnání s konkurenčními koncepty, v nichž jsou zásahy poručnických institucí upřesněny (např. jako právo veta volebních výsledků, Merkel 1999, 2004). Navíc v této souvislosti Merkel uvádí daleko širší spektrum možných podob poručnických institucí (2004: 49).
3. Volby a míra jejich soutěživosti
První dimenzí pro analýzu politického režimu optikou teorie Gilbertové a Mohseniho je povaha samotných voleb a míra jejich soutěživosti. Poválečné Československo během své existence zažilo volby dvakrát, poprvé v květnu 1945 a podruhé v květnu 1946. Pokud se jedná o volby první, je třeba konstatovat, že se jednalo o volby nepřímé, což lze vysvětlit odkazem na specifickou situaci těsně po osvobození Československa (Balík et al. 2004, 123–124). Co do své podoby potom volby do prozatímního Národního shromáždění „vzdáleně připomínaly korporativní model formování parlamentu“ (ibid.: 124) – delegáti na zemských sjezdech totiž schvalovali jednotnou kandidátku (PSPČR 2013). Volby v květnu 1945 nelze označit za případ voleb v hybridním režimu, protože v intencích použitého teoretického konceptu probíhají v režimu nesoutěživém a nespravedlivém. Tento fakt se pochopitelně projeví v následující analýze období mezi květnem 1945 a květnem 1946, jež vzhledem k absenci soutěživých voleb nemůžeme označit za hybridní režim.
Volby v květnu 1946[17] se všeobecně považují za demokratické – konaly se „na základě rovného, tajného a přímého volebního práva za účasti více politických stran“ (Kaplan 1993: 57). Toto konstatování je však značně zjednodušené a přehlíží jistá specifika.
Voleb se sice opravdu účastnilo více politických stran, nicméně některým byla účast zakázána (Kaplan 1993: 46) – „[v] českých zemích se zákaz týkal především agrární, živnostenské a národně demokratické strany a na Slovensku Ľudové strany (Kocian 1998: 117). Zákaz těchto politických stran byl odůvodněn jejich údajným proviněním vůči „zájmům republiky“. Především se jim dával za vinu vývoj okolo Mnichova a politické působení během druhé republiky (Kaplan 1991: 26–30; Cabada 2005: 99). Kořeny uvedeného zákazu bychom opět nalezli na již zmíněném jednání v Moskvě roku 1943, kde Edvard Beneš „akceptoval myšlenku redukce stranického systému“ (Cabada 2005: 99). Důsledkem tohoto kroku je potom jistá deformace stranického systému (Orzoff 2009: 207; Vodička 2003: 46), protože vzhledem k omezení počtu politických stran nebyla dostatečně reprezentována názorová pluralita voličů (Balík et al. 2004: 129). S omezením počtu kandidujících stran přichází také další novinka v podobě tzv. „prázdných lístků“ (viz § 19 zákona 67/1946 Sb.). Prázdné lístky představovaly specifický prvek volebního systému, jejž prosazovali komunisté a sociální demokraté. Jejich cílem bylo, aby co nejméně voličů zakázaných politických stran dalo svůj hlas jejich politické konkurenci.[18] Tento záměr však nevyšel, protože počet odevzdaných prázdných lístků byl velmi nízký:[19] na Slovensku voliči zakázaných stran dali své hlasy Demokratické straně[20] a v českých zemích národním socialistům, lidovcům a komunistům[21] (Gronský 1999: 120).
S charakterem parlamentních voleb v roce 1946 také souvisí dohoda představitelů exilu a odboje,[22] která vyústila v založení Národní fronty (dále jen NF). Na jejím vzniku se zásadně podepsalo několik okolností. Především šlo o postupné přeskupení geopolitických sil v poválečné Evropě a o proměnu zahraničněpolitické orientace Československa. Od podzimu 1944 totiž můžeme sledovat růst vlivu moskevského exilu na úkor toho londýnského (Kaplan 1993: 19), což souviselo nejen s rolí SSSR v boji proti nacistickému Německu, ale také s uvažováním prezidenta Beneše. Na základě mnichovských zkušeností se západními spojenci považoval spojenectví se SSSR za existenční nutnost. Oba tyto důvody spolu s odbojovou aktivitou komunistů na území protektorátu zásadně ovlivnily podobu poválečného stranického systému (Kaplan 1987: 10–17).
Komunisté viděli v NF ideální platformu pro realizaci svých mocenských cílů. Jejím prostřednictvím chtěli postupně ovládnout všechny klíčové funkce státu. Ačkoliv podle Kopeckého již při návratu z Moskvy uvažovali o NF jako o nástroji, s jehož pomocí postupně asimilují ostatní politické strany, představa ostatních povolených stran byla poněkud odlišná. Nekomunistické strany v NF spatřovaly záruku budoucího demokratického vývoje Československa a někteří nekomunističtí politici věřili v nemožnost zásadního volebního úspěchu komunistů (Kaplan 1993: 26–27). Toto spojenectví se podobně jako zákaz konkurenčních politických stran mohlo zúčastněným aktérům jevit jako oboustranně výhodné. Navíc se politické strany NF již před volbami v roce 1946 dohodly na vytvoření společné povolební koalice (Skilling 1960: 399) a s touto variantou povolebního uspořádání počítal i prezident Beneš (Kaplan 1996: 167). Uvnitř NF ale existovala ještě jedna struktura, jejíž kořeny sahají taktéž do let druhé světové války, a sice Národní blok pracujícího lidu a venkova, který sdružoval komunistické a socialistické strany. KSČ se s jeho pomocí snažila ještě více fragmentovat možnou opozici[23] uvnitř NF. Národní blok však nebyl nikdy plně funkční, protože národní socialisté a sociální demokraté oscilovali mezi podporou komunistických a zbývajících nekomunistických stran NF (Cabada 2005: 99–100).
Na tomto místě je třeba zmínit, že samotná dohoda o vytvoření společné povolební koalice není v parlamentní demokracii nijak neobvyklým jevem. Ke koalici všech relevantních politických stran zastoupených v parlamentu však dochází jen zřídka, většinou v době hrozícího ohrožení státu zevnitř nebo zvenčí (Cabada 2006: 15). V Československu může být takovou zkušeností například existence prvorepublikové Pětky (Cabada 2003: 23). Třetí Československá republika se však nacházela v odlišné situaci: nehrozilo jí bezprostřední nebezpečí zvenčí a nebyla ohrožována existencí silných protisystémových stran. Přesto však můžeme krom již zmíněných historických souvislostí vidět právě často komplikovaný a nepřehledný stranický život první republiky jako další z příčin vzniku NF (ibid.: 29). Velmi problematická je však otázka opozice. Pokud se budeme držet zvoleného časového dělení této historické etapy na tři části, tak uvidíme, že v první, „národně socialistické“ fázi nenajdeme stopy existence institucionalizované politické opozice. Všechny strany, které měly své kandidáty v Prozatímním Národním shromáždění, byly zároveň zastoupeny ve vládě, a ta se těšila nebývalé, stoprocentní podpoře tohoto parlamentního tělesa (Balík et al. 2004: 118–134; Skilling 1960: 398).
První událostí druhé etapy byly volby do Národního shromáždění v roce 1946, ve kterých sice volič měl možnost omezeného výběru politických stran, ale zároveň dopředu věděl, jaké složení bude mít vláda. Míra soutěživosti těchto voleb je tedy ve srovnání s první republikou nižší, ale rozhodně vyšší oproti situaci po únoru 1948 (Balík et al. 2004: 118–134). Z dochovaných vzpomínek či záznamů pamětníků víme také o existenci úvah o jiném složení vlády než na půdorysu NF. Za všechny jmenujme například úvahu KSČ a sociálních demokratů o společné vládě.[24] Navíc, jak již bylo zmíněno, očekávali zástupci některých politických stran volební neúspěch komunistů (Kaplan 1996: 167–168; 1993: 26–27). Tyto úkazy svědčí o tom, že ona míra soutěživosti byla pravděpodobně vyšší[25] (více viz Skilling 1960: 399–400), než indikují proklamace NF,[26] nicméně stále podřízená pravidlům limitovaného stranického systému (Vodička 2003: 45).
Ve druhé etapě již můžeme najít jisté stopy nesmělého odporu ostatních politických stran vůči dominanci KSČ v NF, ale stále je těžké mluvit o institucionalizované opozici, jak ji známe z parlamentní demokracie: stále se jedná o politické strany zastoupené ve vládě (Balík et al. 2004: 118–134). Nekomunistické strany si sice od poloviny roku 1947 stále více uvědomovaly, že dochází k rozhodujícímu politickému střetu, nicméně na něj nebyly schopny účinně reagovat. Jejich představitelé totiž chápali tento střet pouze v rovině politické a jeho rozhodnutí očekávali v parlamentních volbách roku 1948[27]. Sílící tlak komunistů na podzim 1947 si tak vykládali především jako slabost a nervozitu svých soupeřů z očekávání možného volebního neúspěchu (Kaplan 1996: 219). Komunistické strany oproti tomu již od roku 1947 cíleně směřovaly ke střetu s oponenty uvnitř NF. Tento střet měl podle jejich představ skončit očištěním NF od „reakčních živlů“ a zajistit jim parlamentní většinu (Skilling 1951: 108). Tato strategie komunistů měla dva základní motivy: obavu z poklesu podpory voličů v nadcházejících volbách a strach z kremelského vedení, především ze Stalina. Gottwald se totiž obával, že by mohl přijít o jeho přízeň, pokud by se převzetí moci komunisty vleklo (Brown 2009: 156–157).
K otevřenému střetu tak došlo vlastně až 20. 2. 1948, kdy odchází 12 nekomunistických ministrů z vlády a očekává se její pád. Od tohoto data bychom tedy mohli označit zástupce tří nekomunistických politických stran za systémovou opozici. Toto omezení má však opět značné limity, jelikož zmíněné politické strany neopustily NF a už o pár dní později došlo k doplnění vlády o členy nekomunistických stran loajálních ke komunistům. Zástupci komunistické strany se potom celkem logicky snažili rámovat události z 20. 2. 1948 jako snahu o rozbití NF a své oponenty uvnitř NF jako škůdce státu (Balík et al. 2004: 118–134).
V souvislosti se stranickým systémem je však nutné precizovat představené pojetí politických stran. Ačkoliv například Kaplan a historici obecně rozlišují mezi komunistickými a nekomunistickými politickými stranami uvnitř NF a vykreslují obraz střetu dvou táborů, nelze opomenout jistou dysfunkci nekomunistických politických stran. Nekomunistické politické strany totiž byly v uvedeném období stále více infiltrovány komunisty a neplnily dostatečně svou roli. Místo jednotného postoje vůči komunistům tak v nekomunistických stranách často svádělo boj o moc protikomunistické a prokomunistické křídlo (Kocian 1991: 50–51). Navíc se musely nekomunistické strany vyrovnat s řadou handicapů, které je v boji o politickou moc zásadně limitovaly. Za takové handicapy považujeme především výrazně horší finanční a logisticko-
-organizační možnosti nekomunistických stran. Nedostatek finančních prostředků se ukázal zejména ve volební kampani roku 1946 a (ne)dostupnosti stranického tisku (Veber 2008: 40–41; Renner 1999: 50), logisticko-organizační nedostatky se projevily především v době únorové krize. Stranická struktura byla u nekomunistických stran výrazně omezená na Prahu a její nejbližší okolí, což znemožňovalo nejen účinnou mobilizaci příznivců,[28] ale také distribuci informací do regionů (Abrams 2005: 275–278). Nelze opomenout podstatné personální problémy nekomunistických stran pramenící z toho, že část jejich představitelů přišla o život ve válce a jejich místa museli zaplnit nezkušení politici (Veber 2008: 181; Kocian 1991: 48). Posledním faktorem, který snižoval akční možnosti nekomunistických stran, byl tlak některých složek bezpečnosti (Brod 1991: 34–35; Kaplan 1999: 182–183).
Posledním jevem, jenž úzce souvisí s parlamentními volbami v roce 1946 a který dodnes není náležitě prozkoumán, je přesun sovětských vojsk z Rakouska a Maďarska do východního Německa. Tento přesun se měl odehrát „v závěru předvolební kampaně a vlastní den voleb do Ústavodárného národního shromáždění“ (Vondrášek 1998: 128) a provázelo jej několik zvláštních náhod – premiér přesun schválil bez informování vlády a prezident se o celé věci dozvěděl až na poslední chvíli. Na základě protestů československé strany nakonec došlo k odložení přesunu na dobu po volbách, nicméně celá akce stále vzbuzuje řadu otázek. Jedno z možných vysvětlení je, že se komunisté obávali špatného volebního výsledku a chtěli mít otevřené i jiné varianty řešení mocenského klání. Zároveň jsou zaznamenány případy, kdy agitátoři KSČ vyhrožovali lidem, že pokud nebudou volit komunisty, obsadí Československo sovětská armáda (Veber 2008: 47–48; Vondrášek 1998: 129–137).
Parlamentní volby 1946 můžeme označit za příklad voleb v hybridním režimu, protože se na základě jejich výsledku „rozděluje politická moc mezi rozličné politické skupiny“ (Gilbert a Mohseni 2011: 278). Je však třeba zároveň vidět tři nejvýraznější faktory omezující toto rozdělení. Tedy a) limitovaný stranický systém, b) existenci NF a c) omezení volebního práva určitých skupin obyvatel (čemuž se budeme věnovat v následující části). V případě třetí sledované fáze potom budeme vycházet z toho, že většina aktérů předpokládala podobný průběh voleb v květnu 1948 jako u voleb v roku 1946 – a budeme tedy o Československu mezi květnem 1947 a únorem 1948 taktéž uvažovat jako o hybridním režimu.
4. Občanské svobody
Po povaze voleb je druhou nejdůležitější dimenzí v předložené analýze rozhodně dimenze občanských svobod. Právě výrazné zásahy státu v oblasti občanských svobod se staly jedním z charakteristických znaků politického režimu třetí republiky. Konec války s sebou přinesl dekrety prezidenta republiky, jejichž následkem došlo k propadnutí občanských práv a konfiskaci majetku příslušníků německé a maďarské menšiny mimo těch, kteří zůstali věrní Československé republice (Zákon 12/1945; Zákon 18/1945; Zákon 33/1945; Zákon 100/1945). Cílená perzekuce národnostních menšin šla ještě dál a na základě ujednání realizovaných na postupimské konferenci byl během jednoho roku od konce války proveden organizovaný odsun více než dvou milionů[29] obyvatel německé národnosti (Kaplan 1993: 37), připravován a dojednáván ještě v průběhu války (Brandes 2002). Perzekuce německé menšiny se však projevovala také spontánně, v neinstitucionalizované podobě. Za její největší projev je možné označit tzv. „divoký odsun“ bezprostředně po skončení druhé světové války, stimulovaný burcujícími projevy československých politiků od Beneše přes Drtinu až po Fierlingera či Kopeckého, a doprovázen značným násilím (Brandes 2002: 331–337).[30] Odsunuta byla většina sudetských Němců, ti ostatní byli asimilování, a tak jim mělo být napříště znemožněno „uplatnit se jako politická síla a oslabovat vnitřní stabilitu republiky“ (Kaplan 1990: 14). S tím souvisí také ztráta československého státního občanství, a tedy i volebního práva. To platilo pro příslušníky německé či maďarské menšiny vyjma těch, kteří prokazatelně bojovali proti nacistickému a fašistickému teroru, nebo jím byli perzekvováni (§1 a §2 ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945). V praxi se toto nařízení dotklo přibližně 240 000 Němců.
Odsun většiny sudetských Němců a zbavení volebního práva převážné většiny těch zbývajících měl zásadní dopad na výsledek parlamentních voleb v roce 1946. Pokud by totiž sudetští Němci mohli volit, lze předpokládat, že by byl výsledek komunistů daleko horší (Veber 2008: 35). Obdobně se Československo snažilo vypořádat s maďarskou menšinou. Zde se však nesetkalo s podporou velmocí, a tak byla tato otázka nakonec řešena reslovakizací Maďarů a kolonizací. Tyto aktivity však nebyly příliš úspěšné a československá vláda byla nucena v roce 1948 uznat Maďary za rovnoprávné občany a odčinit minulé křivdy (Kaplan 1993: 39). Způsob, jakým se německý problém „vyřešil“, nastolil „potřebu přerozdělit nabytý majetek“ (Balík et al. 2004: 119; Skilling 1960: 396). K jeho přerozdělení došlo na základě Košického vládního programu prostřednictvím zmíněných dekretů prezidenta republiky (Balík et al. 2004: 119). Bylo vyvlastněno 2 946 tisíc hektarů půdy, z toho 1 295 hektarů půdy lesní, dominantně v pohraničí. Půda byla nově rozdělena mezi 303 380 rolníků do soukromého vlastnictví (Kaplan 1993: 43). Spolu s procesem vyvlastnění probíhalo znárodnění, v němž „byly znárodněny všechny banky a pojišťovny, doly a hutě a velké průmyslové podniky. Podle počtu zaměstnanců spadalo pod znárodnění přes 60 procent průmyslové výroby“ (Kaplan 1993: 43).
Provedení znárodnění pomocí dekretu prezidenta republiky nebylo nahodilé a mělo racionální opodstatnění – povolené politické strany se na tomto tématu nemohly profilovat a bylo odstraněno možné ohnisko sporů uvnitř NF. V praxi to však zároveň znamenalo, že takto zásadní zásah do vlastnických práv občanů Československa vešel v platnost bez souhlasu parlamentu jako svrchovaného zástupce lidu, což jen podtrhuje nedemokratičnost tohoto kroku a vystihuje specifičnost situace třetí Československé republiky (Kaplan 1993: 42–43). Není bez zajímavosti, že ačkoliv bylo možné najít zmínku o znárodnění (stejně jako o odsunu menšin) již v Košickém vládním programu, byla jeho realizovaná podoba daleko větší. Původní plán počítal jen se znárodněním klíčových podniků, finančních institucí a energetického průmyslu – výsledná, daleko širší podoba dekretu prezidenta republiky (zákon 100/1945 Sb.) byla především důsledkem zvýšeného tlaku odborů (Skilling 1960: 397).
Poslední oblastí, v níž se výrazně projevoval deficit občanských svobod, byly ve třetí Československé republice retribuční lidové soudy.[31] Do této kategorie spadal Národní soud, lidové soudy a trestní nalézací komise. Národní soud byl orgán vytvořený pro posouzení provinění protektorátního prezidenta, členů protektorátní vlády a členů vedení celé palety protektorátních organizací (Balík et al. 2004: 127; Frommer 2010, 249–298). Lidové soudy byly také orgány vytvořenými na základě retribučních dekretů za účelem vypořádání se s nacistickou minulostí.[32] O jejich svolání rozhodovaly Národní výbory, tedy v té době nevolené a nikomu neodpovědné orgány, a vyznačovaly se řadou specifik: zasedaly ve formátu soudce profesionál a čtyři soudci z lidu jmenovaní vládou na základě politického klíče, absentovaly u nich jakékoliv odvolací prostředky a zároveň byly oprávněny odsoudit osobu k trestu smrti s vykonáním popravy do tří hodin od vynesení rozsudku (Balík et al. 2004: 127; Frommer 2010: 193–195, 445).[33]
Trestní nalézací komise vznikly na základě malého retribučního dekretu (138/1945 Sb.) s cílem potrestat jedince, kteří se dopustili provinění proti „národní cti“. V praxi stála za tímto dekretem především snaha o potrestání domnělých zrádců, kteří byli zproštěni obvinění před lidovými soudy. Dekret přinesl do československého právního řádu velkou porci právní nejistoty. Porušoval totiž jeden ze základních principů právního státu, tedy zákaz retroaktivity. Podle malého retribučního dekretu se totiž posuzovalo, zda se obviněný neprovinil proti národní cti v době, kdy toto jednání nebylo trestné ani právně definované. Právně definované dokonce nebylo ani v samotném malém retribučním dekretu, ani v jemu příslušející judikatuře. To umožňovalo velmi široký výklad a nepředvídatelný průběh procesu nalézání práva. Trestní nalézací komise byla navíc složena ze čtyř zástupců lidu.[34] V praxi často žádný z této čtveřice neměl odpovídající právní vzdělání (Frommer 2010). Trestem za provinění proti národní cti bylo obvykle veřejné pokárání, pokuta do výše 1 mil. Kč nebo roční odnětí svobody. Tresty bylo možno kombinovat, což se také v praxi dělo (§ 1 zákon 138/1945 Sb.; Frommer 2010: 290).
Činnost retribučního lidového soudnictví byla ukončena 4. 5. 1947 (Frommer 2010: 289). Z hlediska jeho praktického fungování je nutno poznamenat, že postupem času klesal počet odsouzených a verdikt soudní komise byl většinou spíše mírný. Retribuční lidové soudnictví se navíc po celou dobu své existence potýkalo s nízkou efektivitou a množství případů nepřišlo před soud z důvodu nedostatečnosti důkazů (Frommer 2010: 290, 442–448). Do retribučního soudnictví se však snažily zasahovat politické špičky třetí republiky (Veber 2008), o čemž se ještě zmíníme v další části.
5. Třetí republika a její poručnické instituce
Poslední dimenzí předložené analýzy jsou poručnické instituce. Jejich chování je jedním z klíčových ukazatelů povahy politického režimu – míra, do jaké poručnické instituce zasahují do demokratických procesů, je totiž přímým indikátorem (ne)demokratičnosti režimu (Gilbert a Mohseni 2011: 286). V případě třetí republiky považujeme za takové instituce především některé ze státních represivních složek. Obecně silná pozice represivních složek a charakter jejich fungování jako poručnických institucí jsou zároveň logicky vysvětlitelné specifikami poválečné situace. Armáda je až na výjimku v případě Obranného zpravodajství (OBZ) vynechána, protože se (paradoxně) významně v politických záležitostech neangažovala. Zároveň ve třetí Československé republice nenalézáme tradičního zástupce náboženské strážní instituce, jak o ní uvažují autoři použitého teoretického konceptu hybridního režimu.[35] V případě armády je však možné namítat, že jejím zásahem do politického dění bylo právě rozhodnutí neangažovat se v rámci únorové krize (Pacner 2001: 237, 275) – řada nekomunistických politiků se totiž snažila získat vedení armády na svou stranu. Další autoři v souvislosti s armádou zmiňují fakt, že jejím velením byl pověřen Ludvík Svoboda, který patřil k sympatizantům komunistů, a tato instituce tak byla vystavena zásadním politickým vlivům z komunistického tábora (Skilling 1960: 402). Tento fakt však vzhledem k pasivitě armády (mimo zmíněné OBZ) v politických otázkách není příliš důležitý a je uveden jen pro úplnost.[36]
Teoreticky by se za poručnickou instituci dala považovat Ústřední rada odborů (ÚRO), protože se jednalo o nevolenou instituci, která v určitých fázích výrazně zasahovala do mocenských procesů. Nicméně v případě tohoto textu jsme ÚRO mezi poručnické instituce nezačlenili, a to ze dvou důvodů: 1) o této kategorii neuvažují ani autoři samotné koncepce,[37] 2) jakékoliv stanovení míry, do které mají či nemají odbory zasahovat do fungování státu, je opět pro účely této analýzy příliš normativní (Kaplan 1991: 27). Gilbertová a Mohseni mají navíc na mysli především jednání poručnických institucí, které zasahuje do reprodukce moci stojící na existenci demokratických procesů. V této souvislosti uvažují zejména o snaze revidovat volební výsledky či schopnosti vetovat určitého kandidáta nebo politickou stranu. To rozhodně neplatí pro ÚRO[38] – ale je možné takové jednání identifikovat v postoji některých složek bezpečnosti vůči nekomunistickým politickým stranám. Pokud bychom však uvažovali o poručnických institucích v širším významu, jak zamýšlel Merkel (2004: 49), dalo by se s ÚRO jako příkladem poručnické instituce v Československu 1945–1948 pracovat.
V tomto kontextu se také nabízí otázka, jaký dopad měla skutečnost, že po snížení významu parlamentu bylo nejdůležitějším a nejsilnějším politickým orgánem v zemi předsednictvo Národní fronty, které sice nejprve tvořilo šest předsedů povolených politických stran, ale brzy se k nim jako sedmý připojil právě předseda ÚRO. V případě hlasování o zásadních sporech uvnitř NF tak měli komunisté po většinu doby existence třetí republiky vždy většinu čtyř hlasů oproti maximálně třem disentujícím, protože předseda sociálních demokratů Fierlinger a předseda ÚRO byli na jejich straně. Vzhledem k tomu, že k zásadním sporům uvnitř předsednictva NF vesměs nedocházelo, protože „komunisté většinou nepředkládali nepřijatelné cíle, ale postupné krůčky, jimiž kráčeli ke konečnému cíli“ (Veber 2008: 30), nepovažujeme postavení ÚRO za tolik zásadní. Navíc je problematické v rámci teorie hybridních režimů Gilbertové a Mohseniho přejít na nižší analytickou úroveň samotného předsednictva NF či vlády – zde se ukazují její limity.
Bezpečnostní složky se snažily minimálně od května 1947 výrazněji promlouvat do vnitropolitické situace Československa.[39] Jejich vystupování bylo namířeno vždy proti nekomunistickým politickým stranám a jejich představitelům. To spolu s postupnou dominancí členů KSČ v těchto institucích svádí často k interpretaci bezpečnostních složek jako jednoho z nástrojů KSČ. Není to však úplně pravda. Bezpečnostní složky spíše představovaly autonomního hráče na mocenské šachovnici třetí Československé republiky. Jejich cílem sice bylo poškodit nekomunistické strany a zajistit získání mocenského monopolu pro komunisty, nicméně vystupovaly často odlišnými způsoby a bez koordinace s vedením KSČ. Tento stav pramenil z přesvědčení některých komunistů, že k rozhodujícímu střetnutí dojde mimo arénu standardní politické soutěže. Zároveň byla řada příslušníků bezpečnostních složek přímo napojena na Moskvu (Kaplan 1993: 133; Kaplan 1996: 73–74).[40] Tím se opět vracíme ke geopolitické situaci poválečného Československa. Od roku 1944 vzrůstá vliv Moskvy na vnitropolitickou situaci v Československu (Kaplan 1993: 19), což je dobře vidět například na nepřipojení k Marshallovu plánu v roce 1947 (Pacner 2001: 246; Skilling 1960: 410–411). Druhým důvodem, pro který považujeme některé složky bezpečnosti za autonomního hráče na politické šachovnici třetí republiky, je fakt, že se nekomunistickým silám ve vládě a parlamentu nedařilo kontrolovat jejich činnost. Navíc je s jednáním bezpečnostních a zpravodajských složek spojena řada nezákonností – porušování platných zákonů se stalo pro jejich práci téměř normou (Hanzlík 1999: 135–144). Zásadní problém pro demokratický vývoj představovala StB, jež „disponovala pravomocemi, které měly zpravodajské složky, ale také pravomocemi příslušníků SNB. StB se postupně stala jakousi výkonnou složkou zpravodajských služeb“ (ibid.: 140).[41]
Bezpečnostní složky se v rámci mocenského boje uchylovaly k řadě provokací, jež měly vyústit ve vytvoření vykonstruovaných soudních procesů s představiteli komunistické opozice v NF. Jednalo se o jasnou snahu usvědčit politické konkurenty komunistů z protistátní činnosti, nebo je alespoň mocensky oslabit či morálně diskreditovat před veřejností. Jednalo se především o aktivity proti členům národních socialistů a slovenských demokratů. Za tři největší akce tohoto druhu je možné označit krčmaňskou aféru (Kaplan 1993: 119–123; Skilling 1960: 404; Dvořáková 1998: 51–79), mosteckou aféru (Kaplan 1993: 119–132; Skilling 1960: 404) a údajné protistátní spiknutí na Slovensku (Kaplan 1993: 85–89, 94–95; Skilling 1960: 405; Medvecký 2011: 209–271). Mimoto je třeba zmínit existenci zvláštního oddělení SNB F, ve kterém probíhala od roku 1946 výroba a sběr kompromitujících materiálů na členy nekomunistických stran. Podobný účel mělo i v Praze vytvoření referátu RR, jenž se specializoval na získávání členů nekomunistických stran ke spolupráci a přípravě provokací (Kaplan 1993: 128–129).
Jako další poručnickou instituci je možné nahlížet Obranné zpravodajství. To bylo založeno v rámci 1. Československého armádního sboru v SSSR bez souhlasu londýnské exilové vlády a vrchního velení armády (ale se souhlasem SSSR) 7. 1. 1945. Tato skutečnost opět odkazuje k velmi specifickému etablování politického systému Československa – v jiné situaci by totiž pravděpodobně nebylo možné, aby vznik zpravodajské instituce posvětilo vedení cizího státu, bez vědomí jeho politického vedení a velení jeho armády (Hanzlík a Vondrášek 2006: 67–72). Motivací SSSR k podpoře takové organizace můžeme pochopitelně najít více. Zásadní zřejmě byla snaha omezit zpravodajskou službu pod vedením generála Moravce, která rozhodně nebyla prokomunistická, co do personálního složení ji tvořili především loajální apolitičtí důstojníci první republiky, a nezanedbatelnou část tvořili dokonce přesvědčení antikomunisté. Komunisté a sovětské politické vedení viděli v založení OBZ od počátku nástroj, pomocí něhož budou moci zásadně promlouvat do politické situace v osvobozeném Československu, shromažďovat kompromitující materiály na své odpůrce v armádě a zahlazovat stopy po selhání vlastních lidí (Hanzlík a Vondrášek 2006: 67–87; Hanzlík a Pospíšil 2000: 101–115). Krátce po osvobození bylo navíc OBZ první a jedinou opravdu fungující československou zpravodajskou službou, protože zpravodajské služby ministerstva vnitra nebyly ještě dostatečně konsolidované. Díky tomu získalo OBZ jisté výsadní postavení mezi zpravodajskými službami a tento charakter si udrželo po celou dobu existence třetí republiky, i když mezi nimi docházelo ke sporům. OBZ si dokonce budovalo v ostatních zpravodajských a bezpečnostních složkách vlastní agenturní sítě. KSČ a komunisté celkově získali díky kontrole zpravodajských služeb zásadní informační náskok proti svým nekomunistickým soupeřům (Hanzlík a Vondrášek 2006: 67:87; Hanzlík a Pospíšil 2000: 101–115).[42] Klíčová je také postava šéfa OBZ, Bedřicha Reicina, komunisty a pravděpodobně sovětského agenta. O moci Bedřicha Reicina nejlépe vypovídá ve svých vzpomínkách generál Ludvík Svoboda, který si často stěžoval na to, že ho Reicin ignoroval a přehlížel (což nás opět vede k přesvědčení, že OBZ naplňuje znaky poručnické instituce). Podobně jako zpravodajské služby ministerstva vnitra si ani OBZ nelámalo hlavu s porušováním zákona a velmi často operovalo daleko za rámcem tehdejších platných zákonů. Zároveň se OBZ podílelo nejen na akcích bezpečnosti proti nekomunistickým politikům, ale také na obdobných akcích proti příslušníkům armády, kteří nebyli komunistického přesvědčení či nechtěli vstoupit do strany. Co do časového vymezení je míra aktivity OBZ velmi podobná míře aktivity ostatních složek bezpečnosti, což je vzhledem k jejich časté spolupráci pochopitelné. Opět tedy aktivita postupem času narůstá a vrcholí v poslední fázi před únorem 1948 (Hanzlík a Vondrášek 2006; Hanzlík a Pospíšil 2000).
Na případech chování složek bezpečnosti a OBZ mezi lety 1946–1948 zřetelně vidíme jejich výraznou snahu zasahovat do demokratických procesů. I když tyto akce nedosáhly větších úspěchů, stále se jednalo o aktivity, které se přímo dotýkaly politického života a mocenského rozložení v rámci státu. Nelze sice dávat tehdejší Československo na úroveň státu, kde poručnické instituce úspěšně svrhnou vládu či diktují její složení, nicméně nejednalo se ani o projevy, které je možné přehlížet či banalizovat.
6. Povaha politického režimu třetí Československé republiky
Při snaze o klasifikaci dle zvolené teorie hybridních režimů je třeba mít především na paměti, že typologie Gilbertové a Mohseniho pracuje většinou jen s variantou ano nebo ne. Kvůli tomu může docházet ke značnému zkreslení, které bude ještě výraznější v situaci, kdy jsou některé ideální typy vymezeny nejednoznačně. V této souvislosti máme na mysli především nejasnost vymezení zásahů poručnických institucí a limitů politické soutěživosti. Jistou nespravedlivost politické soutěže nebo nerovnost vztahu stát – občan totiž můžeme nalézt i v demokratických režimech, a jasné stanovení hranice je proto klíčové (Gilbert a Mohseni 2011; Frammer 2012).
Schéma č. 1: První fáze vývoje
První vymezený časový úsek, tedy od května 1945 do května 1946, je na posouzení velice zajímavý (viz schéma č. 1). Rozhodně nezbývá než souhlasit s tím, že v uvedeném období „byly položeny základy, na nichž vyroste historická stavba čtyř dalších desetiletí“ (Balík et al. 2004: 118), stejně jako je důležité uvědomit si, že mnoho ze základů poválečného uspořádání bylo položeno již během války a pod zásadním vlivem SSSR. O skutečném vlivu sovětských komunistických špiček se sice můžeme jen dohadovat, nicméně je nesporné, že pokud podobu poválečného Československa Sověti přímo nenarýsovali, tak ji rozhodně překreslili do podoby výhodné pro komunisty (a pro ně samotné). Při úvahách o podobě československého poválečného politického systému se však nemůžeme zbavit dojmu, že nekomunistické elity do jisté míry selhaly. Peroutka sice v uvedené souvislosti mluví o dětské naivitě nekomunistických představitelů (Veber 2008: 30), méně příjemná přirovnání by však možná poválečný vývoj osvětlila lépe. Když si vezmeme například Ripkovy paměti (1995), čteme do jisté míry příběh o tom, kterak se nekomunisté představující dobro snažili bojovat s komunisty představujícími zlo. Pokud si však dáme do souvislosti dnes známé reálie, vypadá obraz tehdejšího Československa pro nekomunisty daleko méně příznivě. Vyjednávání o podobě poválečného politického systému a především souhlas nekomunistických stran s redukcí stranického systému (Kaplan 1993: 26–27; Kaplan 1996: 167) ukazuje, že se jedná spíše o pochopitelnou, nicméně však silně hodnotově zabarvenou idealizaci, které se kromě Ripky dopouští i další autoři (například Pacner 2001). Snad bychom mohli mluvit o klasické dohodě o rozdělení politické moci, která byla ve svém základním nastavení pro povolené nekomunistické strany krátkodobě výhodná. Do této skládanky poměrně dobře zapadá i Veberem (2008) preferovaná interpretace Beneše jako chladného, cílevědomého politika, jenž se nebál likvidovat své oponenty způsoby, které byly často poněkud nekonvenční. Dalo by se říci, že představitelům nekomunistických stran začala situace vadit až tehdy, kdy se komunisté rozhodli odstranit i je. Námi uvažované interpretaci nekomunistických politiků coby aktérů usilujících také o vlastní politickou moc docela odpovídá i situace kolem vyšetřování Demokratické strany na Slovensku, k níž se dostaneme o pár odstavců dále.
Přínos teorie hybridních režimů Gilbertové a Mohseniho při zkoumání období Československa mezi květnem 1945 a květnem 1946 spatřujeme především v tom, že bere ohled na povahu voleb v roce 1945, což je aspekt, který se často opomíjí.[43] Povaha voleb v roce 1946 však opět potvrzuje jak Balíkovo tvrzení o položení základů pozdějšího nedemokratického politického režimu (Balík 2002), tak i naše přesvědčení, že se nekomunistické strany na omezování demokracie po volbách podílely celkem rády, tedy dokud to pro ně bylo výhodné. V případě omezování parlamentu a stranického systému sice můžeme odkazovat zpět k první republice a jejím zkušenostem s těmito institucemi (Cabada 2003: 15–44) a k představám prezidenta Beneše o ideálním uspořádání Československa (Cabada 2005: 99), avšak chladný mocenský kalkul nekomunistických stran nelze nevidět. Ostatně při úvahách o podobě stranického systému a voleb v roce 1946 je možné najít zmínky o vysokých očekáváních nekomunistických stran, které pomýšlely na hlasy zakázaných politických stran (Gronský 1999: 120). Toto vše považujeme za zásadní, avšak nepříliš zdůrazňované jevy, které se mohly jevit krátkodobě neškodně, ale dlouhodobě se nesporně podepsaly na transformaci politického systému poválečného Československa a jeho nasměrování do éry komunistické nesvobody.
Domníváme se, že v případě první etapy třetí Československé republiky není možné mluvit o existenci hybridního režimu, a to z důvodu již zmíněné absence soutěživých voleb. Režim tak na základě této charakteristiky spadá do množiny nevolebních režimů. Tato etapa se zároveň vyznačuje spíše nízkou úrovní občanských svobod. Chování poručnických institucí v této etapě lze označit za pasivní.[44] Z hlediska typologie tak tento režim spadá do kategorie, kterou Diamond nazval hegemonické volební autoritářství (Diamond 2002: 26; srov. Gilbert a Mohseni 2011: 290).
Schéma č. 2: Druhá fáze vývoje
O specifické povaze parlamentních voleb a událostí kolem nich se zmiňujeme poměrně detailně v páté sekci, takže bychom zde nechtěli opakovat již řečená fakta, navíc v situaci, kdy některé jevy (jako například možné manipulace s volebními výsledky v souvislosti s přesunem sovětských vojsk) nelze dostatečně vyhodnotit. Co by zde však určitě zaznít mělo, je postoj nekomunistických politiků k vyrovnání se s protektorátní minulostí – tedy proces, ve kterém se nekomunističtí představitelé nesnažili sledovat jen spravedlnost, ale často vlastní prospěch. V uvedeném kontextu a v procesu retribučního soudnictví celkově je třeba opět velmi kladně hodnotit postoj tehdejší soudní moci a určitě by zvolené téma stálo za hlubší analýzu, protože postupná inherence politiků do nezávislosti soudní moci je taktéž symptomatický jev pro hybridní a nedemokratické režimy.[45] Je potom trpce úsměvné, že mnoho z politiků, kteří se nepozastavovali nad podobou procesu s Beranem a dalšími, čekal po únoru podobný osud (Veber 2008; Frammer 2010). I tak však představuje retribuční soudnictví zásadní zásah do občanských svobod. Tímto konstatováním nechceme rozporovat tvrzení některých autorů o tom, že v uvedeném období dochází k postupnému vzepětí nekomunistických stran (např. Balík et al. 2004: 118), jen bychom rádi poukázali na to, v jakých souvislostech k němu dochází.
Celkově však lze říci, že druhá etapa již vzhledem k povaze voleb v květnu 1946 naplňuje charakteristiku hybridního režimu (viz schéma č. 2). Soutěživost voleb je značně deformována limitovanou povahou stranického systému, předem známým složením vlády a existencí NF. Úroveň občanských svobod je vzhledem k existenci retribučního soudnictví stále nízká. Poručnické instituce se v této fázi projevují převážně pasivně, ačkoliv ve sledované době již připravují proces s Demokratickou stranou (Kaplan 1993: 85) a rutinně překračují zákon. Vzhledem k uvedeným skutečnostem se svou povahou režim mezi květnem 1946 a květnem 1947 blíží kategorii neliberálního hybridního režimu.
Schéma č. 3: Třetí fáze vývoje
Poslední fáze třetí republiky, začínající květnem 1947 a končící symbolickým únorovým převratem (Balík 2002), je pro posouzení asi nejsložitější (viz schéma č. 3). Hned na začátku se musíme vyrovnat s absencí lakmusového papírku hybridního režimu, tedy voleb. Ty totiž proběhly až po ukončení této fáze v květnu 1948. Pokud však budeme vycházet z přesvědčení všech zúčastněných stran o tom, že by se jednalo soutěživé podle pravidel platných pro volby v roce 1946 (Kaplan 1996: 219; Skilling 1960: 412), lze tento režim označit za hybridní.
Úroveň občanských svobod je ve třetí sledované fázi opět nízká, i když existují jasné indicie vypovídající o velké snaze (neretribuční) justice zachovat co nejvíce z demokratické povahy režimu. Evidujeme však četné případy, kdy se některé složky bezpečnosti a OBZ snaží zasahovat do politického života (Kaplan 1993). Navíc nelze opomenout ani lidové milice, které od začátku roku 1948 sílí a v případě možného střetu by plnily úlohu ozbrojené složky KSČ. Je však otázkou, jak lidové milice interpretovat v rámci předložené analýzy. Souhlasíme sice s Veberem, že vznikají dříve než v únorových dnech roku 1948, ale zároveň vystupovaly spíše pasivně, což dokládá i Veber poznámkou o tom, že o existenci lidových milic nekomunisté téměř nevěděli (Veber 2008: 220). To vše umožňuje charakterizovat Československo v tomto úseku jakožto zástupce kategorie velmi blízké neliberálnímu poručnickému hybridnímu režimu. V souvislosti se snahou některých složek bezpečnosti a OBZ zasahovat do politických procesů se však opět vracíme k již zmíněné roli nekomunistických politických stran v poválečném politickém systému. Aktivity poručnických institucí proti Demokratické straně totiž opět potvrzují zvláštní povahu jejich postojů. Celkem dlouho proti chování poručnických institucí nic nemají a nebrání se komunistickým nárokům na omezení moci Demokratické strany, za čímž lze opět najít snahu o vylepšení vlastních mocenských pozic. Nakonec sice zbývající nekomunistické strany svůj postoj přehodnotí, ale opět lze mluvit o jisté porci „dětské naivity“, protože se nedovedly z událostí na Slovensku dostatečně poučit (Kaplan 1993). Samotné únorové události zde nechceme příliš rozvádět, protože to není tématem textu a hlavně bylo na zmíněné téma již napsáno opravdu dost – stačit bude Peroutkův komentář. Peroutka (1996: 19) považoval postoj nekomunistických ministrů za selhání, protože „nepostřehli, že jsou v bezprostředně revoluční situaci, což je těžko odpustitelná chyba intelektuální“. Na závěr je nutné podotknout, že nelze výslednou událost mocenského zápasu o povahu poválečného Československa oddělovat od faktu, že její základy byly položeny nejpozději v Moskvě během prosince 1943 (Balík 2002).
7. Závěr
Povaha politického režimu třetí Československé republiky vzbuzuje dodnes řadu otázek. Jednou z možností, jak tento režim charakterizovat, je věnovat mu pozornost jako zástupci kategorie hybridních režimů. Samotný teoretický koncept hybridních režimů prošel v posledních letech značným vývojem a jedna z jeho nejpropracovanějších variant věnuje pozornost soutěživosti voleb, úrovni občanských svobod a míře zásahů poručnických institucí.
Při použití této varianty a rozlišení tří základních vývojových fází třetí republiky můžeme konstatovat, že politický režim (s přihlédnutím k tomu, že jeho základy byly položeny již před koncem druhé světové války a pod vlivem Sovětského svazu) prochází vývojem od hegemonického volebního autoritářství přes neliberální hybridní režim k neliberálnímu poručnickému hybridnímu režimu (viz schéma č. 4). Zároveň dynamický vývoj, zaznamenaný během vymezených fází, potvrzuje v úvodu zmíněnou tezi o vysoké vnitřní dynamice hybridních režimů. Zvolený teoretický koncept sice má jistá omezení, zároveň však představuje zajímavé interpretační možnosti. Nejvýraznější omezení použité trojdimenzionální koncepce hybridního režimu můžeme vidět v jejích limitech při snaze o proniknutí na nižší analytickou úroveň. Tím, že tento teoretický model „nedohlédne“ pod úroveň vlády, není možno jeho optikou sledovat blíže chování jednotlivých ministerstev či jiných mocenských aktérů. Toto chování, respektive mocenské snahy politických stran projektované skrze tyto instituce, přitom může mít zásadní vliv na charakter politického režimu. V textu jsou zmíněny četné případy, kdy ministerstvo spravedlnosti vystupovalo na obranu občanských svobod a proti svévolnému jednání jiných státních institucí. Jistě by však stálo za hlubší analýzu, do jaké míry bylo toto chování motivováno opravdu snahou o obranu demokratických principů, a jakou roli v těchto situacích hrálo politické rozdělení konkrétních institucí. Pokud totiž tvrdíme, že komunisté používali vlastních ministerstev k mocenskému boji (např. Skilling 1960: 404), lze v dusném klimatu poválečného Československa očekávat podobné chování i ze strany ostatních politických stran. Bez dalšího rozpracování teorie Gilbertové a Mohseniho (které by však redukovalo analytickou eleganci) je tento problém poněkud těžko uchopitelný. Stojí tedy za zvážení, zda při budoucích kvalitativních studiích tohoto období raději nepoužít například koncept soutěživého autoritářství Levitského a Waye, nebo tyto dva přístupy nesyntetizovat.
Schéma č. 4: Vývoj režimu Třetí republiky
Seznam literatury
Balík, Stanislav (2002): „Tři roky svobody? Pretotalitní režim v Československu v letech 1945 – 1948.“ Rexter 0(1), on-line (http://www.rexter.cz/tri-roky-svobody-pretotalitni-rezim-v-ceskoslovensku-v-letech-1945-1948/2002/11/01/ ) [cit. 17. 11. 2013].
Balík, Stanislav a Jan Holzer (2006): „Debata o hybridních režimech: Stručná rekapitulace pokusu o paradigmatickou změnu.“ Politologická revue 12(2), 5–29.
Balík, Stanislav a Jan Holzer (2007): Postkomunistické nedemokratické režimy. Studie k proměnám politické praxe v posttranzitivním čase. Brno: Centrum pro studium demokracie.
Balík, Stanislav a Michal Kubát (2012): Teorie a praxe nedemokratických režimů. Praha: Dokořán.
Balík, Stanislav, Vít Hloušek, Jan Holzer a Jakub Šedo (2004): Politický systém českých zemí 1948–1989: Brno: MUNI, Mezinárodní politologický ústav.
Bogaards, M. (2009): „How to classify hybrid regimes? Defective democracy and electoral authoritarianism.“ Democratization 16(2), 399–423. DOI: 10.1080/13510340902777800
Bonelli, Laurent (2008): „‘Hidden in plain sight’: intelligence, exception and suspicion after 11 September 2001.“ In: Didier Bigo a Anastassia Tsoukala, A. (eds.): Terror, Insecurity and Liberty. Illiberal practices of liberal regimes after 9/11. London and New York: Routledge, 100–120.
Brandes, Detlef (2002): Cesta k vyhnání: 1938–1945. Plány a rozhodnutí o „transferu“ Němců z Československa a Polska. Praha: Prostor.
Brown, Archie (2009): The Rise and Fall of Communism. London: HarperCollins Publishers.
Cabada, Ladislav (2003): „Politický systém první Československé republiky.“ In: Karel Vodička a Ladislav Cabada (eds.), Politický systém České republiky, historie a současnost. Praha: Portál, 15–44.
Cabada, Ladislav (2005): „Systém Národní fronty – od limitovaného pluralismu k vládě jedné strany.“ In: Ladislav Cabada a David Šanc, Český stranický systém ve 20. století, Plzeň: Aleš Čeněk, 99–108.
Cabada, Ladislav (2006): „Koaliční vládnutí v České republice – teoretická východiska v porovnání s praktickým naplněním.“ In: Ladislav Cabada a kol. Koalice a koaliční vztahy České republiky v evropském kontextu. Plzeň: Aleš Čeněk, 9–26.
Cassani, Andrea (2012): „Hybrid what? The contemporary debate on hybrid regimes and the identity question.“ XXVI Convegno SISP, 13.–15. 10. 2012, Řím., on-line (http://www.sisp.it/files/papers/2012/andrea-cassani-1445.pdf), [cit. 13. 12. 2013].
Collier, David a Steven Levitsky (1997): „Democracy with Adjectives: Conceptual Innovation in Comparative Research.“ World Politics 49(3), 430–451. DOI: 10.1353/wp.1997.0009
Diamond, Larry (1997): „Introduction: In Search of Consolidation.“ In: Larry Diamond. a Marc F. Plattner (eds.). Consolidating the Third Wave Democracies. Regional Challenges, Baltimore and London: The Johns Hopkins University Press, xiii–xlvii.
Diamond, Larry (2002): „Thinking about hybrid regimes.“ Journal of Democracy 13(2), 21–35. DOI: 10.1353/jod.2002.0025
Dvořáková, Zora (1998): Smrt pro tři ministry. Český Těšín: Opavsko s.r.o.
Frammer, Benjamin (2010): Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha: Academia.
Gilbertová, Leah a Payam Mohseni (2011): „Beyond Authoritarianism: The Conceptualization of Hybrid Regimes.“ Studies in Comparative International Development, 46(3), 270–297. DOI: 10.1007/s12116–011–9088–x
Gronský, Ján (1999): Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa II. (1945–1968). Praha: Karolinum.
Hanzlík, František (1997): Únor 1948. Výsledek nerovného zápasu. Praha: Prewon.
Hanzlík, František a Jaroslav Pospíšil (2000): Soumrak demokracie. Reicinovo obranné zpravodajství na cestě KSČ k moci. Vizovice: Lípa.
Hanzlík, František a Václav Vondrášek (2006): Armáda v zápase o politickou moc v letech 1945–1948. Praha: Ministerstvo obrany ČR – AVIS.
Hloušek, Vít a Lubomír Kopeček (2007): „Hybridní demokracie.“ In: Vít Hloušek a Lubomír Kopeček. (eds.), Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky a perspektivy demokracie. Brno: MUNI, 285–294.
Kaplan, Karel (1987): The Short March: The Communist Takeover in Czechoslovakia, 1945–1948. Londýn: C. Hurst & Co. Publishers.
Kaplan, Karel (1990): Pravda o Československu 1945–1948. Praha: Panorama.
Kaplan, Karel (1991): Československo v letech 1945–1948. Praha: SPN.
Kaplan, Karel (1993): Nekrvavá revoluce. Praha: Archiv.
Kaplan, Karel (1996): Pět kapitol o únoru. Brno: Doplněk.
Kocian, Jiří (1998): „Parlamentní volby v českých zemích v roce 1946.“ In: Michal, Barnovský, Edita Ivaničková (eds.), Prvé povojnové volby v strednej a juhovýchodnej Európe. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 111–127.
Kuklík, Jan (1999): Londýnský exil a obnova československého státu 1938–1945. Právní a politické aspekty obnovy Československa z hlediska prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci. Praha: Karolinum.
Levitsky, Steven a Lucan Way (2002): „The Rise of Competitive Authoritarianism.“ Journal of Democracy, 13(2), 51–65. DOI: 10.1353/jod.2002.0026
Levitsky, Steven a Lucan Way (2010): Competitive Authoritarianism: Hybrid Regimes After the Cold War. Cambridge: Cambridge University Press.
Medvecký, Matej (2011): Za červené Slovensko. Štátná bezpečnost a politické spravodajstvo na Slovensku v rokoch 1945–1948. Bratislava: Ústav pamati národa.
Merkel, Wolfgang (1999): „Defective Democracies.“ Working Paper of Juan March Institute, No. 1999/132.
Merkel, Wolfgang (2004): „Embedded and defective democracies.“ Democratization 11(5), 33–58. DOI: 10.1080/13510340412331304598
Morlino, Leonardo (2009): „Are there hybrid regimes? Or are they just an optical illusion?“ European Political Science Review 1(2), 273–296. DOI: 10.1017/S1755773909000198
O‘Donnell, Guillermo (1994): „Delegative Democracy.“ Journal of Democracy 5(1), 55–69.
Odell, John S. (2001): „Case Study Methods in International Political Economy.“ International Studies Perspectives 2(2), 163–176. DOI: 10.1111/1528–3577.00047
Olcott, Martha B. a Marina Ottaway (1999): „Challenge of Semi-Authoritarianism.“ Carnegie Paper, No. 7.
Orzoff, Andrea (2009): Battle for the Castle: The Myth of Czechoslovakia in Europe, 1914–1948. New York: Oxford University Press.
Pacner, Karel (2001): Osudové okamžiky Československa. Praha: Albatros.
Peroutka, Ferdinand (1996): Byl Edvard Beneš vinen? Praha: Eva.
PSPČR (2013): „Historie parlamentarismu a české ústavnosti.“ Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, on-line (http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=697), [cit. 23. 11. 2013].
Rupnik, Jacques (2002): Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci. Praha, Academia.
Schedler, Andreas (2006): „The Logic of Electoral Authoritarianism.“ In: Andreas Schedler (ed.), Electoral Authoritarianism. The Dynamics of Unfree Competition. London: Lynne Rienner Publishers, 1–22.
Skilling, H. Gordon (1951): „Peoples Democracy, the Proletarian Dictatorship and the Czechoslovak Path to Socialism.“ American Slavic and East European Review 10(2): 100–116. DOI: 10.2307/2491546
Skilling, H. Gordon (1960): „The Break-Up of the Czechoslovak Coalition, 1947–48.“ The Canadian Journal of Economic and Political Science 26(3), 396–412.
Veber, Václav (2008): Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Vodička, Karel (2003): „Politický systém komunistického Československa.“ In: Karel Vodička, Ladislav Cabada (eds.), Politický systém České republiky: historie a současnost. Praha: Portál, 45–94.
Vondrášek, Václav (1998): „Přesun sovětských vojsk a československé parlamentní volby v roce 1946.“ In: Michal, Barnovský, Edita Ivaničková (eds.), Prvé povojnové voľby v strednej a juhovýchodnej Európe. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 128–138.
Wigell, Mikael (2008): „Mapping „hybrid regimes“. Regime types and concepts in comparative politics.“ Democratization 15(2), 230–250. DOI: 10.1080/13510340701846319
Zakaria, Fareed (1997): „The Rise of Illiberal Democracy.“ Foreign Affairs 76(6), 22–43. DOI: 10.2307/20048274
Ženíšek, Marek (2006): Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Aleš Čeněk.
Právní prameny:
Dekret presidenta republiky o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa č. 12/1945 Sb.
Vládní nařízení, jímž se provádí dekret presidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech č. 18/1945 Sb.
Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské č. 33/1945 Sb.
Dekret presidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků č. 100/ 1945 Sb.
Dekret prezidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti č. 138/1945 Sb.
Zákon o volbě ústavodárného Národního shromáždění č. 67/1946 Sb.
Czechoslovakia 1945-1948. A Case of a Hybrid Regime?
Summary
The three-year period between 1945 and 1948, despite its obvious significance for the establishment of Communist rule in Czechoslovakia, and despite the fascinating dynamics characteristic of the post-war era, represents a rather under-investigated object of analysis in Czech political science. The attention of political scientists tends to be drawn more toward the world war that preceded it, as well as to the Communist revolution of February 1948 that followed – yet, despite the fact that there are good reasons for focusing on these two cataclysmic events, the period between them appears to present an excellent opportunity to explore and discuss the dynamics and character of political regimes. In our article we present an interpretative case study of the character and gradual transformation of the Czechoslovak political regime between 1945 and 1948. Drawing our theoretical inspiration mainly from the recent work by Leah Gilbert and Payam Mohseni, we aim to demonstrate that rather than a mere transitional phase on the road from an idealized democracy to a demonized form of totalitarianism, or a short episode of the final tremors of the pre-war republican regime of Czechoslovakia, the 1945-1945 regime represents a fully-fledged hybrid with interesting dynamics, rooted in the specific conditions and contingencies of the post-war period.
One of the major problems in contemporary discussions about hybrid regimes is the blurred and somewhat unstable boundary between democratic and authoritarian regimes, especially when viewed only as a function of electoral processes and mechanics, which has become ever more visible with the ebb and flow of waves of democratic optimism and pessimism in recent decades. Gilbert and Mohseni overcome this problem by returning to the roots of hybrid regime theory and conceptualizing political hybrids as a self-contained type of regime, providing a better analytical focus by including two additional analytical dimensions – first, the fairness of electoral competition, and second, the existence and operation of tutelary institutions. The latter dimension seems to present a fruitful basis for a deeper and more focused exploration of the mechanics of political hybrids. In the context of post-war Czechoslovakia, the explanatory value of Gilbert’s and Mohseni’s theory appears to increase even more. Here, both the varying levels of influence and/or intervention into politics of the various tutelary institutions, as well as the peculiar character of some of them seem to play a vital role in the operation of the regime – from the various instances of the involvement of national security institutions in post-war politics, through the often controversial role of the National Front and the specifics of the retributionist judiciary, to the dominant role of Stalinist foreign policy and Soviet expansion.
In the first part of our article we present a concise theoretical discussion attempting both to summarize the development of the theory of hybrid regimes, and to prepare and explore the set of conceptual tools to be used in our study. In the following sections, we focus on the dissection of post-war Czechoslovak political life with the help of the three analytic dimensions as presented in Gilbert’s and Mohseni’s theory. To grasp the dynamics of the regime and to be able to increase our focus on the development of its institutions, we divided it into three main chronological stages (May 1945 - May 1946; May 1946 – May 1947; and May 1947 – February 1948). First, we turned to the specifics of electoral competition. While the general election of 1945 was far from free and fair and resembled more a corporate model of the formation of parliament, in the election in May 1946 the degree of competition and fairness increased significantly, though the presence and operation of the National Front, the controversial military maneuvers of the Stalinist Soviet Union during the election, as well as the retributionist mood of the post-war era show that this increase had precise limits. Though there was no general election in the third stage of the regime, we drew on the assumption, supported by historical and biographical sources of the period, that the expectations of political actors were based on the course of the 1946 election. In the next chapter, we deal with the development of civil rights and freedoms, focusing on some of the most controversial events in post-war Czechoslovakia – the violent expulsion of Germans, and the draconian operation of the retributionist judiciary. The last dimension – tutelary institutions – represents the core of our analysis, focusing respectively on the discussion of which institutions could actually be considered tutelary in the context of post-war Czechoslovakia, on explaining the variation in their activity or inactivity, on the stable trends and sudden changes in their activities during the three stages of development of the regime, and on highlighting the frequent backstage struggles between some of these institutions.
In the final two sections of our article, we first discuss the possible classification of the individual stages of the regime in the context of Gilbert’s and Mohseni’s theory, visualizing the differences between the stages by means of a 3D model. Then, in the conclusion, we summarize our results and try to reflect on the strengths and, more importantly, limits of the theoretical tools used, especially on the inability of the theory to grasp and explain the struggles within and between the bureaucratic, military/security, and political fields. Combining this theory with an epistemologically viable set of analytical tools allowing us to understand such struggles would seem to suggest several potentially fruitful avenues of research, not just in the context of post-war Czechoslovakia
Přílohy
Víceúrovňová klasifikace politického režimu podle L. Gilbertové a P Mohseniho (2011: 287–89)
A) Vymezení režimu podle jeho soutěživosti
B) Vymezení režimu podle chování jeho poručnických institucí
C) Vymezené režimu podle úrovně občanských svobod
