Adéla Pešková[1]
Turecké parlamentní volby 2007 - kontinuita či diskontinuita?
Abstract
Parliamentary Elections in Turkey 2007 – Continuity or Discontinuity?
The text deals with the election to the Grand National Assembly of Turkey held in November 2002 and especially in July 2007. The text describes the electoral system and analyses the election results. It is focused on differences in the territorial support of the main political parties. The results of the latest parliamentary elections are compared with the results of the elections in 2002. The main continuity was identified in the reduction of relevant political actors and the concentration of turkish political formations, the position of main political parties in the system of Turkey and the dominance national components in electoral preference over local components. On the other hand discontinuity was identified for example in the absence of pre-elect coalitions or the fragmentation of electoral preferences.
Key words
Turkey, comparative analyse, electoral system, Turkish general elections, party system
1. Úvod
Stávající turecký volební systém, vytvořený po třetím vojenském převratu v roce 1983, se snahou zamezit stranické fragmentaci a polarizaci 70. let 20. století a nastolit systém s jednou nebo dvěma hlavními politickými stranami, naplnil očekávání svých tvůrců po předčasných parlamentních volbách roku 2002.[2] Výsledky této volební soutěže přerušily částečně etablované vztahy mezi stranami a elektorátem vybudované během 90. let 20. století, fungování stranickopolitického systému země a ze systémového hlediska přinesly nové výstupy. Po tomto „volebním zemětřesení“ se následující všeobecné volby (taktéž předčasné) konaly v červenci loňského roku po politické krizi provázející nepřímou volbu turecké hlavy státu.
Hlavním záměrem předkládaného textu se stalo zodpovězení otázky, zda výsledky parlamentních voleb 2007 přinesly kontinuitu či naopak diskontinuitu s výstupy volebního klání 2002. Zvolený indikátor, který slouží k zodpovězení této otázky, představuje srovnání výsledků parlamentních voleb 2002 a 2007 se zaměřením na poslední proběhnuvší volební soutěž.
2. Volební systém Turecka
Volební systém do unikamerálního Velkého národního shromáždění Turecka (Türkiye Büyük Millet Meclisi) vychází z poměrného zastoupení vázaných kandidátních listin. Celkový počet pěti set padesáti tureckých poslanců se jednou za pět let volí v 81 provinciích země. Volební zákon přiděluje každé provincii jednoho zástupce a zbylé mandáty rozděluje mezi jednotlivé provincie na základě populačního kritéria (Parliamentary Elections Law). Vstup politické strany na půdu parlamentu podmiňuje překročení 10% celostátní volební klauzule, pro převod získaných hlasů na mandáty se využívá d´Hondtovy volební formule na úrovni jednotlivých volebních obvodů. Nezávislí kandidáti mohou usilovat o zisk mandátu právě v jednom volebním obvodě, v němž se na ně nevztahuje desetiprocentní census.
Výše zmíněný volební dělitel, který produkuje disproporční výsledky ve prospěch větších stran (srov. Lebeda 2001: 435 – 440), je nadto kombinován s řadou dalších opatření posilujících většinový charakter systému a značně komplikuje možnost získávání poslaneckých křesel malým stranám s koncentrovanou podporou. V konkrétní rovině se jedná o velikost celonárodní volební klauzule mnohdy v kombinaci s velkými volebními obvody (Shuggart 2007). Desetiprocentní census v některých případech způsobuje výslednou (nad)reprezentaci politických stran se ziskem hlasů rovnajícímu se třetímu nebo čtvrtému místu v pořadí získaných hlasů. Jako signifikantní příklad (a nikoli jediný) může sloužit volební výsledek v provincii Ağri z roku 2002: AKP získala tři z pěti mandátů ziskem 17,6% hlasů, zatímco Demokratická lidová strana (Demokratik Halk Partisi, DEHAP), která obdržela 35% hlasů, se na distribuci mandátů nepodílela - zbývající dvě křesla připadla Republikánské straně lidové (Cumhuriyet Halk Partisi, CHP) s počtem 9,6% hlasů (Yüsek Seçim Kurulu).
Vedle volebního zákona představuje významnou překážku pro malé strany (s lokálně koncentrovanou podporou) zákon o politických stranách, resp. čl. 36 tohoto zákona. Tento politickým stranám stanovuje povinnost organizačních struktur v polovině tureckých provincií šest měsíců před konáním voleb jako podmínku pro možnost participace ve volebním klání (Bacik 2004: 823).
Změna ve volebním zákoně, která se uskutečnila před parlamentními volbami v roce 2007, se dotkla pasivního volebního práva. Nutno podotknout, že zákonná úprava, která snížila minimální věkovou hranici zákonodárců z 30 na 25 let, se bezprostředně nedotkla červencových voleb, neboť nenabyla účinnosti.
3. Výsledky voleb do Velkého národního shromáždění 2002
Po volbách z roku 1999 zformovaly většinovou vládu sociálně demokratická Strana demokratické levice (Demokratik Sol Partisi, DSP), liberální Vlastenecká strana a ultranacionalistická Strana národního hnutí (Milliyetçi Hareket Partisi, MHP) pod vedením předsedy DSP Bülenta Ecevita. Členové koalice záhy selhali v dosažení konsensu v mnoha důležitých otázkách, jako například členství v EU, kurdských právech či volbě prezidenta. Opětovnému zvolení prezidenta Demirela zabránily neshody uvnitř vládní koalice, a proto byl v květnu 2000 do funkce zvolen předseda ústavního soudu Ahmet Necdet Sezer, který často zasahoval do politického dění a nezřídka vystupoval proti vládě. Vzájemné rozpory mezi politickými elitami vyvolaly nestabilitu na finančním trhu, centrální banka přišla o 5 mld. dolarů, jelikož investoři začali měnit liry za tvrdou měnu, úrokové míry stouply na 3000% (Pirický 2006: 146). Vláda přijala rozsáhlé finanční a strukturální reformy pod taktovkou nového ministra hospodářství Kemala Dervişe, avšak stabilizační opatření měla za následek rychlý růst nezaměstnanosti a chudoby a následně masové demonstrace a protesty. Od května 2002 situaci zkomplikoval zhoršující se zdravotní stav Ecevita, přičemž s jeho hospitalizací se opět prohloubily hospodářské problémy země. V červenci 2002 vládní strany ztratily v parlamentu většinu a premiér souhlasil s vypsáním předčasných voleb.
Dne 3. listopadu 2002 se pak v Turecku uskutečnily parlamentní volby, konané osmnáct měsíců před ukončením řádného funkčního období zákonodárného orgánu. Voleb se zúčastnilo dvacet politických stran, přičemž parlamentní zastoupení získaly pouze dvě z nich – konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje a Republikánská strana lidová (viz Tabulka 1.). Připočteme-li k volebnímu zisku těchto stran jedno procento hlasů obdržených nezávislými poslanci, zbylých 45% platných hlasů zcela propadlo.
Tabulka 1.: Výsledky voleb a distribuce mandátů 2002
|
Politická strana |
Hlasy |
Mandáty |
|||
Počet |
% |
+/- |
Počet |
+/- |
|
|
Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) |
10 770 704 |
34,29 |
+ 34,29 |
363 |
+ 363 |
|
Republikánská lidová strana (CHP) |
6 087 120 |
19,38 |
+ 10,69 |
178 |
+ 178 |
|
Strana pravé cesty (DYP) |
3 003 830 |
9,56 |
- 2,46 |
0 |
- 85 |
|
Strana národního hnutí (MHP) |
2 624 419 |
8,35 |
- 9,64 |
0 |
- 129 |
|
Strana mladých (GP) |
2 279 191 |
7,26 |
+ 7,26 |
0 |
0 |
|
Demokratická lidová strana (DEHAP) |
1 995 804 |
6,23 |
+ 1,48 |
0 |
0 |
|
Vlastenecká strana (ANAP) |
1 608 523 |
5,12 |
- 8,09 |
0 |
- 86 |
|
Strana blaženosti (SP)[3] |
781 286 |
2,49 |
- 12,93 |
0 |
- 111 |
|
Strana demokratické levice (DSP) |
382 034 |
1,22 |
- 20,97 |
0 |
- 136 |
|
Nová turecká strana (YTP) |
361 149 |
1,15 |
+ 1,15 |
0 |
0 |
|
Strana velké unie (BBP) |
321 160 |
1,02 |
- 0,44 |
0 |
0 |
|
Strana domoviny (YP) |
294 188 |
0,94 |
+ 0,94 |
0 |
0 |
|
Strana pracujících (İP) |
159 363 |
0,51 |
+ 0,33 |
0 |
0 |
|
Nezávislá turecká strana (BTP) |
150 110 |
0, 48 |
+ 0,48 |
0 |
0 |
|
Strana svobody a solidarity (ÖDP) |
105 572 |
0,34 |
- 0,46 |
0 |
0 |
|
Liberální demokratická strana (LDP) |
88 999 |
0,28 |
- 0,13 |
0 |
0 |
|
Národní strana (MP) |
68 112 |
0,22 |
- 0,3 |
0 |
0 |
|
Komunistická strana Turecka (TKP) |
58 933 |
0,19 |
+ 0, 19 |
0 |
0 |
|
Nezávislí |
314 251 |
1 |
+ 0,12 |
9 |
+ 6 |
|
Celkem |
31 414 748 |
100 |
550 |
||
Zdroj: Yüsek Seçim Kurulu (http://www.ysk.gov.tr/ysk/index.html)
Ve volbách zvítězila islámsko demokratická AKP založená v roce konání předčasných voleb po secesi z islamistické Strany ctnosti (Fazilet Partisi, FP). Zisk 34,29% hlasů a 363 mandátů jí umožnil sestavit jednobarevnou vládu. AKP se v předvolebním období prezentovala jako konzervativní demokratická muslimská síla otevřená dialogu, která navazuje na Turguta Özala[4] a chrání tradiční rodinné hodnoty (srov. Çavdar 2007; Pirický 2006: 148). Volební triumf AKP měl několik příčin:
- volební kampaň strany zdůrazňující proevropskou a prointegrační politiku,
- znechucení elektorátu volit politické strany, které se v posledních letech střídaly u moci,
- silná volební aliance nižších a „nových“ středních vrstev s konzervativními postoji, které podporovaly předsedu strany Erdoğana[5] (Bacik 2004: 826 – 827; Pirický 2006: 148).
Volební výsledek představoval vítězství i pro nejstarší stranu participující na turecké stranické scéně - levicovou sekulárně nacionalistickou CHP Denize Baykala, která po třech letech opět zasedla v parlamentu a oproti předcházejícím volbám zdvojnásobila svůj volební zisk. CHP, která prezentuje ortodoxní kemalistický sekulární nacionalismus (Bacik 2004: 824), obdržela 19,38% hlasů a 178 poslaneckých mandátů.
Signifikantní ztrátu elektorátu zaznamenaly tradiční politické strany. Ani jedna ze stran vládní koalice - Strana demokratické levice, Vlastenecká strana a Strana národního hnutí, nepřekročila desetiprocentní volební census. Drtivou porážku pocítila sociálně demokratická DSP, která se z cca 22% hlasů, získaných ve volbách 1999, propadla na 1,22% hlasů. Na tomto výsledku se podepsalo nejen neúspěšné vládní období strany, ale i předvolební vnitřní krize. Předseda strany Ecevit deklaroval svůj povolební odchod z politiky a mnoho důležitých členů DSP (jako například bývalý ministr zahraničí İsmail Cem) ze strany odešlo (Bacik 2004: 824). Extrémně pravicová vládní MHP, známá svými antievropskými a antikurdskými postoji, neobhájila pozici druhé nejsilnější strany z voleb 1999 a její ztráta činila 9,64% hlasů. Opakovaný neúspěch zaznamenala i centristická ANAP, a to v důsledku přetrvávajících korupčních afér a animozit mezi jejím předsedou a předsedou centristické Strany pravé cesty. Vlastenecká strana, pod vedením Mesuta Yılmaze, zaujala velice statickou pozici a její ministři přijali mnoho kontroverzních opatření,[6] jež se dotkly jejich tradičních voličů, tzn. konzervativních segmentů společnosti.
Významný volební propad zaznamenaly i dva hlavní opoziční subjekty, centristická DYP, resp. islamistická Strana blaženosti (Saadet Partisi, SP), jejichž ztráta činila 2,46%, resp. 12,93% hlasů, a taktéž neobhájily své parlamentní zastoupení.
Politická strana reprezentující zájmy kurdské menšiny – Demokratická lidová strana, kterou volilo 6,23% voličů a přesvědčivě zvítězila ve 12 provinciích na východě a jihovýchodě země (podrobněji viz mapa I.), volební práh nutný pro vstup do parlamentu nepřekročila. Zkušenost z voleb 2002 vedla přímou pokračovatelku DEHAP Stranu demokratické společnosti (Demokratik Toplum Partisi, DTP) ke změně strategie pro volby 2007 (podrobněji viz níže).
Jak již bylo výše konstatováno, „zemětřesení“ způsobené výstupy parlamentních voleb z roku 2002 narušilo částečně etablované vztahy mezi politickými stranami a voliči vybudované během 90. let 20. století, mechanismy stranické soutěže a fungování stranickopolitického systému země.
Ze systémového hlediska lze identifikovat následující signifikantní výstupy předčasných voleb 2002.
Za prvé, do voleb 2002 stranický systém vykazoval extrémní fragmentaci i přes existenci desetiprocentní volební klausule. Výše nastíněné volební klání redukovalo a koncentrovalo počet relevantních politických aktérů na dva a přineslo vítězství odlišné skupiny lídrů. Faktickým projevem se stal propad cca 45% elektorátu a výrazné nadhodnocení parlamentních subjektů, zejména pak vítězné AKP (viz Tabulka 5.).
Za další, volby ztělesnily nárůst podpory Strany spravedlnosti a rozvoje, která s výraznou převahou zvítězila nejen na celorepublikové úrovni, ale i v rámci tábora hodnotově islámsky orientovaných stran.[7] Podpora dalšího relevantního aktéra islamistické Strany blaženosti významně poklesla, což implikuje nespokojenost s tradičními politickými stranami (elitami) i v rámci této skupiny stran.
Za třetí, volební kompetice přinesla signifikantní ztrátu podpory tradičních politických stran. Pro nové politické strany – AKP a nacionalistickou Stranu mladých (Genç Parti, GP) populisty Cema Uzana, volilo 41,55% voličů (cca 13 miliónů Turků). Pokles se dotkl zejména středopravých formací – ANAP a DYP, a předznamenal jejich postupnou erozi. V mnoha aspektech totožný program, animozity mezi předsedy a neschopnost se unifikovat či vzájemně kooperovat, sehrál svoji roli. V případě ostatních politických subjektů, lze konstatovat mezistranickou roztříštěnost elektorátu podporující strany reprezentující nacionalistický tábor - zejména MHP a GP. Pozici nejsilnější levicové strany po marginalizaci DSP převzala kemalistická Republikánská strana lidová.
Poslední důležitý rozchod s výstupy parlamentních voleb 90. let se odehrál na poli voličských preferencí, ve kterých měly převahu lokální komponenty nad národními, přičemž volby 2002 přinesly změnu v poměru vzájemných sil. Zvolení AKP a CHP demonstrovalo signifikantní nárůst národních komponentů, v případě první zmiňované strany tyto dominovaly v tvarování její elektorátní podpory (Çarkoğlu 2002: 33). Strana spravedlnosti a rozvoje, jako první v turecké volební historii, shromáždila konstantní zisk voličských preferencí napříč územím republiky.
4. Volby do Velkého národního shromáždění 2007
4.1. Vývoj po volbách 2002
Krátce po parlamentních volbách 2002 sestavila jednobarevnou vládu AKP, která od svého zvolení přitahovala pozornost domácích i zahraničních analytiků, neboť oproti rozšířené image islamistických stran, přijala ideologii konzervativní politické strany a přizpůsobila svoji agendu sekulárnímu systému. AKP začala propagovat západní demokratické hodnoty, lidská práva a vládu zákona. V období svého funkčního období provedla mnoho důležitých reforem – rozšířila práva demonstrantů, pojetí svobody shromažďování, umožnila používat kurdštinu v médiích, zrušila čl. 8 protiteroristického zákona, na jehož základě bylo v minulosti odsouzeno velké množství novinářů a spisovatelů atd. Inflace klesla pod deset procent, růst dosahoval průměrných hodnot 7,5% a Turecko zažilo nebývalý příliv zahraničního kapitálu. Zahájení rozhovorů o vstupu do EU vyjadřovalo nejen ekonomickou kondici Turecka, ale i výrazný posun v oblasti lidských a občanských práv apod.
Kritickým momentem v období vlády AKP se stala volba hlavy státu z jara roku 2007 jako projev konfliktní linie sekularismus[8] vs. islám[9] (Çarkoğlu – Hinich 2006). Tuto linii ztělesňují vládní AKP a opoziční CHP jako klíčoví straničtí reprezentanti dvou mocenských táborů země - starého centra reprezentovaného sekulárním (kemalistickým) estabilishmentem reprezentovaným CHP, vojensko-byrokratickou elitou, soudní mocí a důsledným sekularismem na straně jedné a nového centra ztělesněného AKP, která je odpovědná tradiční islámské kulturní entitě a jejím ekonomicky liberálním zájmům, na straně druhé (Tiosavljevičová 2007: 4).
Tenze mezi stávajícími dominantními centry, patrná již od voleb 2002, vygradovala na jaře 2007 v souvislosti s volbou tureckého prezidenta, resp. s kandidaturou člena AKP a ministra zahraničí v jedné osobě Abdullaha Güla. Tuto nominaci provázely masové protesty, bojkot prezidentské volby opozicí, prohlášení Ústavního soudu o neplatnosti prvního kola volby z důvodu neúčasti dvoutřetinové většiny všech poslanců a memorandem armády naznačujícím možnost zásahu do politického dění. AKP na vzniklou situaci zareagovala návrhem na předčasné volby, které se uskutečnily 22. července 2007.
4.2. Témata a charakteristiky předvolební kampaně
Ústřední debata předvolební kampaně se soustředila na otázku sekularismu, kterou vyprovokovala opoziční CHP. Sociální demokraté nastolili silně konfrontační, nacionalisticky laděnou kampaň, zaostřovali na odkaz kemalismu a varovali před „plíživou islamizací“ země. Opoziční strana taktéž kritizovala kurdskou politiku vládní strany – předseda CHP Baykal v této souvislosti prohlásil, že AKP rozprodává zemi (Bahar 2007) - či kompromisní řešení kyperské otázky. Nutno podotknout, že CHP ani v průběhu předvolební kampaně a ani v období funkčního období vlády AKP nenabídla alternativní vizi či program, stála v tvrdé opozici proti vládě a značně polarizovala politické klima země (CRS Report for Congress 2007: 8). Strana nedokázala oslovit širší vrstvy a odcizila se potencionálním voličům, zvláště mezi Kurdy na východu země. Po celé předvolební období se prezentovala jako strana státu, minulosti, zachování statusu quo, což ve výsledku způsobilo odliv potencionálních voličů CHP ke Straně národního hnutí (Bahar 2007).
Vládní AKP v předvolebním období zastávala spíše defenzivní postavení vůči svým oponentům a svoji kampaň založila na úspěších svého vládnutí - ekonomických a hospodářských ukazatelích země. Umírněná politika vůči Kurdům sehrála klíčovou úlohu v posílení podpory AKP, resp. ve schopnosti porazit pro-kurdské stranické nezávislé členy ve východním regionu země, kde strana zaujala pozici životaschopné alternativy ke kurdsky orientovaným skupinám (podrobněji viz níže). Poslední důležitý aspekt předvolební kampaně dotýkající se Strany spravedlnosti a rozvoje představovala vyhrocená a útočná kampaň CHP za podpory armádních složek a nacionalistické MHP, kteří stabilně útočili na vládní stranu, a oproti zamýšleným výstupům vyprovokovali u elektorátu opačnou reakci (Bahar 2007).
Předvolební kampaň MHP, tak jako v případě CHP, konfrontovala zahraniční politiku AKP, především dimenzi bilaterálních vztahů mezi Tureckem, Spojenými státy a Evropskou unií. Antiunijní rétorika strany již během mezivolební fáze a díky frustraci Turků z dlouhotrvajícího a těžkého přijímacího procesu přinesla straně početné preference (CRS Report 2007: 8-9). Na vzestupu strany se neplánovaně podílela i CHP svojí nacionalistickou kampaní, neboť nárůst preferencí MHP i v historii bezprostředně koreloval s tenzí v otázkách národní identity, jako v případě kyperské krize či arménské genocidy (Tiosavljevičová 2007: 4).
Předvolební průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že AKP vyhraje volební klání a bude schopna opětovně sestavit jednobarevnou vládu. Na základě této skutečnosti hlavní levicové i pravicové opoziční strany přistoupily k řešení v podobě pokusů o koncentrační procesy. První nabídka na spojenectví vyšla z Liberálně demokratické strany (Liberal Demokrat Parti, LDP) směrem k devíti politickým stranám napříč pravolevým spektrem. I když se toto i jiná spojenectví nerealizovala, ve svém výsledku došlo k unifikaci alespoň levicových stran.
Stávající nejsilnější turecká levicová strana – Republikánská stran lidová, vyjádřila přání koaličně spolupracovat s DSP a Sociálně demokratickou lidovou stranou. V květnu 2007 se po dlouhých jednáních spojily pouze CHP a DSP, resp. Strana demokratické levice se rozhodla pro kandidaturu na volebních lístcích Republikánské strany lidové.
Z řady neúspěšných pokusů o koaliční spolupráci je nutné vyzdvihnout snahy pravostředových formací. Dle společné dohody Vlastenecké strany a Strany pravé cesty, která v červnu 2007 změnila svoje jméno na Demokratickou stranu (Demokrat Parti, DP), měla být do struktur DP postupně inkorporována ANAP. Toto úsilí zmařil stranický kongres Vlastenecké strany, který rozhodl, že stranu nerozpustí a ve volbách 2007 nebude kandidovat.
Vstříc předvolební situaci a zkušenostem z předcházejících voleb, resp. existenci desetiprocentního kvóra, došlo ke změně strategie malých (levicových) stran, zejména pak kurdské DTP (podrobněji viz níže).
4.3. Výsledky parlamentních voleb 2007
Předčasné červencové volby zaznamenaly jednu z historicky nejvyšších volebních účastí, konkrétně se jich zúčastnilo 84,25% oprávněných voličů. Celkově kandidovalo čtrnáct politických stran, přičemž volební klauzuli překročily tři z nich – vládní Strana spravedlnosti a rozvoje, opoziční Republikánská strana lidová a nacionalistická Strana národního hnutí. Dále koaliční partner CHP Strana demokratické levice a 26 nezávislých poslanců – konkrétně 22 kurdských členů Strany demokratické společnosti, nezávislý kandidát Strany velké unie (Büyük Birlik Partisi, BBP) Muhsin Yazıcıoğlu, nezávislý za Stranu svobody a solidarity (Özgürlük ve Dayanişma Partisi, ÖDP) Ufuk Uras a další dva nezávislí kandidáti bez stranické příslušnosti (viz Tabulka 2.).
Tabulka 2.: Výsledky voleb a distribuce mandátů v roce 2007
|
Politická strana |
Hlasy |
Mandáty |
|||
|
Počet |
% |
+/- |
Počet |
+/- |
|
Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) |
16 198 597 |
46,52 |
+ 12,23 |
341 |
- 22 |
|
Republikánská strana lidová (CHP) – Strana demokratické levice (DSP) |
7 277 553 |
20,90 |
+ 1,52 |
112 |
- 66 |
Strana národního hnutí (MHP) |
4 968 452 |
14,27 |
+ 5,92 |
71 |
+ 71 |
|
Demokratická strana (DP) |
1 892 686 |
5,44 |
- 4,12 |
0 |
0 |
Strana mladých (GP) |
1 059 679 |
3,04 |
- 4,22 |
0 |
0 |
Strana blaženosti (SP) |
813 505 |
2,34 |
- 0,15 |
0 |
0 |
|
Nezávislá turecká strana (BTP) |
181 271 |
0,52 |
+ 0,04 |
0 |
0 |
Lidová strana vzestupu (HYP) |
178 219 |
0,51 |
+ 0,51 |
0 |
0 |
Strana pracujících (İP) |
127 042 |
0,36 |
- 0,15 |
0 |
0 |
|
Jasná turecká strana (ATP) |
99 625 |
0,29 |
+ 0,29 |
0 |
0 |
|
Komunistická strana Turecka (TKP) |
78 847 |
0,23 |
+ 0,04 |
0 |
0 |
Strana svobody a solidarity (ÖDP) |
51 001 |
0,15 |
- 0,19 |
0 |
0 |
Liberální demokratická strana (LDP) |
35 174 |
0,10 |
- 0,18 |
0 |
0 |
|
Strana práce (EMEP) |
2 577 |
0,07 |
+ 0,07 |
0 |
0 |
|
Nezávislí |
1 835 486 |
5,27 |
+ 4,27 |
26 |
+17 |
|
Celkem |
34 882 907 |
100 |
550[10] |
||
Zdroj: Yüsek Seçim Kurulu (http://www.ysk.gov.tr/ysk/index.html)
Vládní konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje v červencových volbách obhájila své prvenství z voleb z roku 2002 a ziskem 46,52% hlasů dosáhla svého historického vítězství. Oproti předcházejícím parlamentním volbám si polepšila o 12,23%, což představuje nárůst cca o pět miliónů voličů. Z důvodu vstupu třetí politické strany do parlamentu a zvýšení počtu nezávislých kandidátů, strana oproti předcházejícím volbám zaznamenala pokles zisku mandátů z 363 na 341, tedy o 22 poslaneckých křesel méně. Výsledky voleb umožnily AKP sestavit jednobarevnou vládu v čele s předsedou strany R. T. Erdoğanem, která se podstatněji vzdálila od dvoutřetinové parlamentní většiny (367 mandátů), která představuje minimální kvórum pro ústavní změny či volbu prezidenta.
Post druhé nejsilnější strany země obhájila opoziční Republikánská strana lidová. Ve vztahu ke svému předchozímu výsledku si strana sice polepšila o 1,52% hlasů, ale v distribuci mandátů zaznamenala signifikantní ztrátu více jak třetiny křesel, konkrétně 66 postů. Nutno podotknout, že třináct ze všech získaných mandátů CHP připadlo koaliční Straně demokratické levice.
Poslední politickou stranou, která v červencových volbách překročila 10% volební práh, a získala tak parlamentní zastoupení, ztělesňuje nacionalistická Strana národního hnutí. Srovnáme-li její volební výsledky z let 2002 a 2007, tak svoji voličskou podporu téměř zdvojnásobila - z 8,35% na 14,27% hlasů, a po pauze v délce jednoho volebního období, se vrátila na parlamentní půdu. MHP se podařilo získat zpět hlasy, jež v roce 2002 ztratila ve prospěch nacionalistické GP, která v porovnání se ziskem 7,26% hlasů z voleb 2002 v posledních parlamentních volbách obdržela pouze 3,04% hlasů, a navíc absorbovala část elektorátu Republikánské strany lidové.
Ve srovnání s předcházejícími volbami lze konstatovat jednoznačné posílení nezávislých kandidátů, jejichž počet se téměř ztrojnásobil z devíti na 26. Nárůst nezávislých poslanců bezprostředně koreluje s podmínkou překročení celorepublikového volebního censu nutného pro vstup do parlamentu a se změnou strategie malých (zejména levicových) politických stran (Bahar 2007). Signifikantní případ lze nalézt v řešení, resp. kandidatuře kurdské levicové regionální Strany demokratické společnosti, jejíchž 57 členů kandidovalo ve volbách jako nezávislí a 22 z nich uspělo. Podobnou strategii využily i další politické strany, zejména na levici, avšak jejich úspěch byl limitovaný z důvodu nekoncentrovanosti jejich podpory (Bahar 2007). Číselně vyjádřeným projevem této strategie se stal nárůst počtu nezávislých kandidátů ze 197 na 726 kandidátů pro volby 2007 (Yüsek Seçim Kurulu). Dalšími zvolenými nezávislými kandidáty se stali – výše zmínění Muhsin Yazıcıoğlu (BBP) a Ufuk Uras (ÖDP), dále bývalý ministr ANAP Mesut Yılmaz a někdejší člen DYP Kamer Genç. Během postvolebního období řady nezávislých poslanců rozšířil přeběhlý člen CHP Erdoğan Yetenç (Türkiye Büyük Millet Meclisi).
Největší ztrátu v letošních volbách zaznamenala pravostředová Demokratická strana (Demokrat Parti, DP), která opět nepřekročila 10% klauzuli a její volební zisk klesl z 9,56% hlasů na 5,44% hlasů.
4.4. Teritoriální podpora tureckých politických stran
Celková evaluace výsledků tureckých parlamentních voleb z let 1950-1999 ukázala, že na základě shodných socioekonomických charakteristik a politických preferencí lze na území Turecka vysledovat tři specifické geografické oblasti. První se překrývá s východním a jihovýchodním Anatólským regionem, další pokrývá přímořské provincie podél Černého moře až k moři Středozemnímu, zahrnujíc egejský a marmarský region, poslední oblast s největším počtem provincií je lokalizovaná mezi výše vytyčenými oblastmi (Çarkoğlu 2002: 33).
V první ekonomicky nejslabší oblasti se v preferencích elektorátu nejvíce promítá etnická cleavage – dominují zde kurdské strany jako např. DEHAP/DTP a existuje zde prokazatelný sklon volit opoziční strany nebo personalizované malé strany (Çarkoğlu 2002: 33 - 34). V pobřežních ekonomicky nejrozvinutějších oblastech nacházíme spíše centristické politické preference. Třetí oblast, specificky pak provincie centrální Anatólie, byla vždy ohniskem tureckých nacionalistů a islámského elektorátu (Çarkoğlu 2002: 34).
Mapa I.: Rozložení teritoriální podpory politických stran po volbách 2002 a 2007[11]
Zdroj: autorka dle dat na Yüsek Seçim Kurulu (http://www.ysk.gov.tr/ysk/index.html)
Při pohledu na mapu rozložení teritoriální podpory ve volbách 2007, lze konstatovat jednoznačnou dominanci strany AKP ve většině (69) volebních provincií napříč územím republiky (viz mapa I.) Ve srovnání s volbami v roce 2002 vládnoucí strana nejen obhájila svoje pozice (s výjimkou provincie Osmaniye), ale v celorepublikovém měřítku jednoznačně posílila především na východě země, kde v předcházejících volbách získala většinu prokurdská strana DEHAP. Umírněná politika vůči Kurdům v mezivolebním období (2002 – 2007) preference strany v této oblasti zvýšila (Bahar 2007). V roce 2007 AKP získala 54,64 % hlasů ve východní Anatólii a 53,14% hlasů v jihovýchodní Anatólii (viz Tabulka 3.). Ve srovnání s volbami 2002 se podpora AKP v prokurdských regionech zvýšila asi o 24%.
Tabulka 3.: Volební zisk AKP a DEHAP/DTP na východě země 2002 a 2007
|
2002 |
2007 |
||||
|
|
AKP |
DEHAP |
|
AKP |
DTP |
|
Východní Anatólie |
32,23% |
21,40% |
Východní Anatólie |
54,64% |
19,42% |
|
Jihovýchodní Anatólie |
27,73% |
26,56% |
Jihovýchodní Anatólie |
53,14% |
24,40% |
Zdroj: Yüsek Seçim Kurulu (http://www.ysk.gov.tr/ysk/index.html)
Ostatní politické subjekty nad vládní stranou dominovaly pouze ve 12 volebních regionech. Druhá nejsilnější strana – CHP – koncentrovala svoji podporu v evropské severozápadní části země, konkrétně v regionech Kırklareli, Edirne a Tekirdağ, a na západě v přímořských regionech İzmir a Muğla. V lokalitách, kde je AKP tradičně slabá, jako například výše zmíněný İzmir, CHP těsně unikla porážce. V domovské provincii předsedy CHP Denize Baykala – Antalyi, vládnoucí strana navýšila své zisky na úkor CHP. Republikánská strana lidová ztratila zejména na východě země, resp. v kurdských provinciích, kde její zisky spadly pod 10% - například v provincii Diyarbakır obdržela CHP jen 1,9% (Yüsek Seçim Kurulu).
Nacionalistická MHP dominovala pouze ve dvou regionech na jihu země – Mersin a Osmaniye. I přes celkový úspěch neobhájila svoje pozice v tradičních baštách v centrálním regionu – městech Yozgat, Tokat, Kırıkkale (Bahar 2007). Naproti tomu dosáhla úspěchu v jižním a západním Turecku - konkrétně v egejském a marmarském regionu, kde absorbovala nemalý počet tradičních voličů CHP (Özem 2007).
Mapa teritoriální podpory demonstruje signifikantní posílení nezávislých poslanců, kteří dominovali v pěti provinciích na východě a jihovýchodě země – Şırnaku, Diyarbakıru, Muşi, Tunceli a Iğdıru. Kvantitativní nárůst a lokalizace provincií bezprostředně souvisí s volební strategií a zisky kurdské DTP.
Shrneme-li výsledky teritoriální podpory pro turecké politické strany a konfrontujeme-li je s výše nastíněnými vzorci voličské podpory, lze konstatovat, že tyto nebyly nikterak narušeny, a to ani přesunem hlasů mezi jednotlivými politickými stranami, které bezprostředně souvisí s posílením AKP napříč územím Turecka.
5. Komparace voleb 2002 a 2007 – kontinuita či diskontinuita?
Následující kapitola, na základě předcházejícího textu, komparuje výstupy výše analyzovaných předčasných parlamentních voleb z let 2002 a 2007, jež byly vyvolány z odlišných důvodů a motivů, a soustředí se na sledování kontinuity a diskontinuity jejich výsledků.
Předčasné parlamentní volby 2002 vedly k razantní redukci okruhu aktérů a koncentraci počtu politických formací jak z hlediska absolutního tak efektivního počtu stran (viz Tabulka 4.), zejména díky signifikantnímu přesunu podpory elektorátu ve prospěch dvou subjektů – CHP a AKP. Volby 2007 se v obou hodnotách od tohoto dekoncentračního trendu vzdálily směrem opačným, a to vstupem třetí strany - ztělesněné ultranacionalistickou MHP - do parlamentu a zvýšením počtu nezávislých poslanců. Návrat Strany národního hnutí je nutno vnímat v celostnějším pohledu, resp. v konstantním zisku podpory nejvýznamnějších nacionalistický stran – MHP a GP, po dobu sledovaných voleb (srov. Bahar 2007). Strana mladých, která jako nová strana v roce 2002 přilákala nespokojené voliče MHP, v loňských volbách ztratila ve prospěch Strany národního hnutí. Celkově tento tábor politických stran získává kvantitativně stabilní podporu elektorátu, který se v rámci tohoto tábora mezistranicky přelévá.
Redukce počtu relevantních aktérů a jejich celková výměna, patrná po volbách 2002, se v loňských volbách neopakovala; politické subjekty, které získaly podporu v předešlé volební soutěži bez vyjímky dále participují na parlamentní půdě. A vice versa nenastala zásadní eroze v zisku počtu hlasů tureckých voličů. I přes navýšení hodnot v obou statistických údajích nelze konstatovat zásadnější nabourání dekoncentračního výstupu voleb 2002, z důvodu kvantitativní kompaktnosti nacionalistického elektorátu.
Tabulka 4.: Absolutní a efektivní počet stran[12]
|
|
2002 |
2007 |
|
Efektivní počet (celkový počet) |
1,76 (2 + 9) |
2,12 (3 + 26) |
Rapidní nárůst elektorátní podpory hodnotově islámsky orientovaných stran, identifikovaný ve volbách 2002, v loňských volbách dosáhl svého historického maxima – konkrétně 48,86% hlasů. Signifikantním způsobem se na tomto výsledku podepsala AKP, s níž lze tento stranický tábor plně ztotožnit. Postupnou marginalizaci Strany blaženosti, která reprezentuje klasické islámské postoje v turecké politice, stvrdily i loňské volby.
Z hlediska evolučního trendu stranického systému nacházíme kontinuitu v erozi podpory tradičních pravostředových stran, která se po loňských volbách prohloubila. V celkovém měřítku lze konstatovat stagnaci podpory levicových stran, přičemž nutno upozornit na nepatrnou ztrátu nejsilnější levicové Republikánské strany lidové. Přestože si tato v celorepublikovém měřítku polepšila, 13 mandátů připadlo DSP. Na základě výše uvedených skutečností lze uvažovat o nastolení struktury s dvěma hlavními póly, které reprezentují pravicová AKP a levicová CHP. Úspěšnost etablování třetího pólu ztělesněného nacionalistickými stranami je značně limitovaná rozpory mezi jejich elitami a nekoordinovaným postupem. Potenciál ostatních stran (či nezávislých kandidátů) je zcela marginální, z důvodu jejich omezeného politického vlivu.
Dominanci národních komponentů ve voličských preferencích nad komponenty lokálními, identifikovanou v roce 2002, potvrdily i výsledky volebního klání 2007. Konfrontační předvolební kampaň, která do popředí vynesla celorepubliková témata, ale i posílení vládní AKP napříč územím země, signalizují jednoznačnou kontinuitu v tomto bodě.
Diskontinuita ve výsledcích obou voleb spočívá v absenci předvolební koalice a rozsáhlé fragmentaci voličských preferencí z voleb 2002, kdy propad platných hlasů dosáhl enormního čísla 45,33%, přičemž tento byl v loňských volbách téměř čtyřikrát menší – konkrétně 13,04% (viz Tabulka 5.). Faktickým projevem tohoto rozmělnění se stala nadreprezentace CHP a AKP i nezávislých poslanců na parlamentní půdě. Nutno podotknout, že AKP společně s nezávislými poslanci, jejichž zisk hlasů činil 35,29%, disponovala možností ústavních změn, což se stávalo předmětem kritiky opoziční CHP. Silná voličská podpora pro nové strany se v těchto volbách neopakovala, stejně jako razantní pád podpory relevantních (tradičních) politických stran či nadreprezentace parlamentních subjektů (mimo vládní AKP).
Tabulka 5.: Index deformace[13] výstupů voleb 2002 a 2007
|
2002 |
2007 |
||||||
|
Strany |
Hlasy % |
Man.% |
I |
Strany |
Hlasy % |
Man.% |
I |
|
AKP |
34,29 |
66 |
1,92 |
AKP |
46,52 |
62 |
1,33 |
|
CHP |
19,38 |
32,36 |
1,67 |
CHP |
20,90 |
20,36 |
0,97 |
|
Nezávislí |
1 |
1,63 |
1,63 |
MHP |
14,27 |
12,9 |
0,9 |
|
Ostatní |
45,33 |
0 |
0 |
Nezávislí |
5,27 |
4,72 |
0,9 |
|
|
|
|
|
Ostatní |
13,04 |
0 |
0 |
Zdroj: autorka dle dat na Yüsek Seçim Kurulu (http://www.ysk.gov.tr/ysk/index.html)
Nový prvek, resp. výstup voleb 2007, představuje strategii malých (zejména levicových) politických stran, resp. kurdské Strany demokratické společnosti, která díky kandidatuře výhradně nezávislých členů strany proměnila svůj percentuální zisk na mandáty. Tato skutečnost, která nemá v turecké historii obdoby, se stala nástrojem, jak obejít desetiprocentní celostátní klausuli a malým stranám s koncentrovanou podporou umožnit participaci v zákonodárném orgánu státu.
5. Závěr
Srovnáme-li výstupy volebních klání 2002 a 2007, lze naznat, že „zemětřesení“, které se odehrálo po volbách 2002, se v červenci loňského roku neopakovalo. Ve výstupech obou sledovaných voleb lze identifikovat kontinuitu zejména v:
- „zachování“ redukce okruhu aktérů a koncentraci politických formací;
- postavení a roli politických stran v systému, kdy pozici nejsilnější strany obhájila Strana spravedlnosti a rozvoje, která svoji podporu rozšířila napříč územím Turecka, v zisku levicových stran, který v celkovém měřítku stagnoval, a v postupující erozi podpory tradičních pravostředových tureckých stran (Strany pravé cesty, resp. Demokratické strany, a Vlastenecké strany);
- a dominanci národních komponentů ve voličských preferencích nad komponenty lokálními.
Diskontinuitu nacházíme v absenci předvolebních koalic a rozsáhlé fragmentaci voličských preferencí z voleb 2002.
Naopak novým výstupem identifikovaným po volbách 2007 se stala změna strategie malých tureckých politických stran, jako například kurdské Strany demokratické společnosti.
Na závěr nutno podotknout, že turecká stranická scéna představuje nesmírně zajímavou arénu, ve které nedošlo k takové míře konsolidace, aby bylo možné tvrdit, jakým způsobem se bude vyvíjet mechanismus a logika jejího fungování do budoucna. Z hlediska perspektivy evoluce stranického systému země se jeví důležité následující body:
- opakované posílení konzervativní AKP a sestavení jednobarevné vlády této strany; přičemž z hlediska budoucího vývoje bude zajímavé sledovat, zda tento trend zůstane trvalým a strana se dle Sartoriho typologie stane predominantní stranou;
- vývoj na pozici druhé nejsilnější strany, kterou v této době zastává Republikánská strana lidová a s tím související dvoublokové kompetice spočívající ve změně či stagnaci jednotlivých aktérů, zejména postavení nacionalistických stran, resp. MHP, v systému;
- změnu strategie malých politických stran, resp. DTP, a jejího případného rozšíření, včetně sledování podpory této kurdské strany v jejich tradičních volebních baštách;
- existence možnosti zákazu politické strany, která by se profilovala vůči stávajícímu systému.
Seznam použitých zdrojů
Angus Reid Global Monitor, on-line text http://angus-reid.com/pools/index.cfm/fuseaction/viewItem/itemID/16523.
BBC Türkçe, 18 Nisan 1999 Genel Seçimleri, on-line text http://www.bbc.co.uk/turkish/180499.shtml.
Bacik, Gokhan (2004): The parliamentary election in Turkey, November 2002. Electoral Studies, Vol.1, No. 23, pp. 821 – 828.
Bahar, Heymi (2007): The real winners and loosers of Turkey’s July election 2007, on-line text http://meria.idc.ac.il/journal/2007/issue3/jv11no3a7.html.
Çarkoğlu, Ali (2002): Turkey´s November 2002 Elections: A New Beginning? Middle East Review of International Affairs, Vol.6, No.4, pp. 30 – 41.
Çarkoğlu, Ali – Hinich, Melvin, J. (2006): A spatial analysis of Turkish party preferences, Electoral Studies, Vol.25, No. 2, pp. 369 – 392.
Çavdar, Gamze (2007): Behind Turkey´s Presidential Battle, on-line text http://www.merip.org/mero/mero050707.html.
CRS Report for Congress, Turkey´s 2007 Elections: Crisis of Identity and Power, on-line text http://fas.org/sgp/crs/mideast/RL34039.pdf.
Hazama, Y. (2003): Social Cleavages and electoral support in Turkey: Toward konvergence, on-line text http://ir.ide.go.jp/dspace/bitstream/2344/110/1/ARRIDE_DE_Vol41%283%29_2003.03.04_hazama.pdf.
Legislativ Election Law (1983), on-line text http://www.legislationline.org/legislation.php?tid=57&lid=3733&less=false.
Lebeda, Tomáš (2001): Hlavní proměnné proporčních volebních systémů. Sociologický časopis, roč. 37, č.4, s. 425 – 448.
Milletvekili genel seçimi sonuçlari, 1983 – 2007 (devam), on-line http://www.turkstat.gov.tr/VeriBilgi.do?tb_id=42&ust_id=12.
Milliyet, on-line http://www.milliyet.com.tr.
Novák, M. – Lebeda, T. (2004): Volební strany a systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk.
New Parliament sees first resignation, on-line text zdroj: http://www.todayszaman.com/tz-web/detaylar.do?load=detay&link=119173.
Öktem, Kerem (2007): Harbingers of Turkey´s Second Republic, on-line text http://www.merip.org/mero/mero080107.html.
Pirický, Gabriel (2006): Turecko. Praha: Libri.
Sabah, on-line text http://www.sabah.com.tr/2006/07/23/gnd107.html.
Shuggart, M.S. (2007): Is Turkey´s electoral system democratic?, on-line text http://fruitsandvotes.com/?p=1235.
Siegl, Erik (2007): Výzva kurdské otázky. Mezinárodní politika, roč.21, č. 9, s.12 – 14.
Sonar Araştirma, on-line text http://www.sonararastirma.com/rapor/grafik3.jpg.
Sonar Araştırmasına göre kararsızlar hala yüksek, on-line text http://www.milliyet.com.tr/2007/02/20/son/sonsiy06.asp.
Šedo, Jakub (2006): Volební systémy postkomunistických zemí. Disertační práce, Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity.
Tiosavljevičová, Jarmila (2007): Parlamentní volby v Turecku přinesly očekávaného vítěze. Mezinárodní politika, roč. 21, č.9, s. 4-5.
Turkish Daily News, on-line http://www.turkishdailynews.com.tr/.
Türkiye Büyük Millet Meclisi, on-line http://www.tbmm.gov.tr/.
Yüsek Seçim Kurulu, on-line http://www.ysk.gov.tr/ysk/index.html.
