Výroční členská schůze MO ČSSD

Jan Holzer, Politické strany Ruska: hledání identity. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2004, 334 stran, ISBN 80-7325-032-2.

Miloš Balabán

Kniha Jana Holzera „Politické strany Ruska:. hledání identity“ bezesporu představuje v rámci společenskovědní produkce významný počin. Bezprostředně navazuje na předcházející autorovu monografii „Politický systém Ruska: hledání státu“ a dotváří tak ucelený pohled na současný politický vývoj v Rusku zasazený do historických, politických a ideologických souvislostí. Jan Holzer potvrdil, že patří mezi několik málo českých expertů, kteří se systematicky a do hloubky zabývají současným Ruskem, které podle jeho vlastních slov bezesporu představuje „specifickou badatelskou výzvu“. Za zásadní považuji v jeho knize fakt, že se velmi důsledně snaží o nezaujatý a vyvážený přístup k vědecké analýze sledovaného problému. Bezpochyby je to dáno i využitím rozsáhlé pramenné základny jak ruské, tak i západní provenience a též jeho dvouměsíčním studijním pobytem na Katedře politologie Fakulty státního zřízení a sociálních výzkumů hStátní univerzity M.V. Lomonosova.

Holzerova kniha je v mnoha ohledech velmi silným impulsem k přemýšlení o tom co se s Ruskem (Sovětským svazem) stalo v posledních dvou dekádách. Příští rok tomu totiž bude právě 20 let co k moci nastoupil jako nový generální tajemník KSSS M. S. Gorbačov, který „perestrojkou odstartoval“ zánik SSSR a komunistické éry, kterou Rusko prošlo od říjnové revoluce v roce 1917. Gorbačovův nástup k moci, ale také de facto (a autor to v publikaci zmiňuje) zahájil novou éru ruského politického stranictví, které mělo a má stále velmi silnou dynamiku, jež je provázena ostrými politickými střety. Autor se nevyhýbá jejich charakteristice a to ať v kontextu celkové politické situace nebo (a to je nutné zvláště ocenit) v kontextu vzniku a vývoje jednotlivých politických stran, hnutí a uskupení. Osobně považuji tento aspekt za jeden z největších přínosů knihy – v české odborné literatuře se jedná o počin naprosto ojedinělý. Autor se ovšem s tímto nespokojuje a celý problém zkoumá i na pozadí historických reálií, velmi úzce spojených s rozborem role ideologií na ruské politické scéně. Za velmi silnou stránku celé knihy považuji autorovu snahu o rozbor mnoha zásadních teoretických otázek spojených s ruským politickým stranictvím a v této souvislosti i definování celé řady velmi důležitých metodologických závěrů. Příkladů je celá řada: např. definování ruského stranictví na základě geografického, časového a obsahového kritéria, typologizace ruských politických stran a identifikace hlavních ideologických proudů současného ruského stranicko-politického spektra. V posledním případě se autor pustil i do analýzy něčeho, s čím si často neví rady ani renomovaní západní autoři poukazující na to, že „proces profilace ruských politických stran a hnutí dosud jednoduše nevykazuje dostatečně vyrýsované a konstantní ideové (ideologické, programové) opce a především pak adekvátní stálost a věrnost jednotlivých subjektů těmto opcím“. (s. 97) Autor se o to pokusil (podle mého názoru s úspěchem) díky detailnímu rozboru ideologie a praxe hlavních aktérů – politických stran nejen v procesu demontáže sovětského komunistického systému (1989-1991), ale i v dalších periodách, rámovaných významnými politickými střety a událostmi v letech následujících.

Autor se ale zcela logicky vrací (nejen) v případě rozboru „ideologických otázek“ i před rok 1917, kdy i v carském Rusku existoval nikoliv nerůznorodý stranický život (připomíná, že dva roky po revoluci v roce 1905 existovalo přibližně 100 stran a 25 svazů – s. 28) postavený na různých ideologických základech (liberální, konzervativní, socialistický, radikální atd., apod.). I přes naprosto zjevnou diskontinuitu v politickém vývoji Ruska díky dlouhému období „absolutismu“ vlády komunistické strany uvnitř společnosti svým způsobem stále „doutnaly uhlíky pluralismu“. Jak autor připomíná, „stačilo několik málo měsíců perestrojkového rozvolnění a vytvořené pole pro názorovou prezentaci se rychle zaplnilo pestrým spektrem názorů, mínění a idejí, reprezentujících v podstatě všechny segmenty stále ještě sovětské společnosti. Obnovení plurality, tedy politična, se tudíž odehrálo na prvním místě právě opětovnou prezentací nejrozmanitějších konfliktů a protikladů, které byly v předcházející éře násilím potlačeny a nyní se o to bouřlivěji a vitálněji přihlásily o slovo“. (s.98) A dlužno dodat, hlásí se o slovo stále.

Autorovi se podařilo komplikovanost ruské politiky a ruskou politickou scénu postihnout v míře nebývalé. Komplexnost jeho pohledu naznačuje již název II. oddílu monografie „Ruské strany a ideologické rodiny“. Autor se inspiroval i v úvodu jím připomínanou ruskou klasickou literaturou, která je podle něj nepominutelným zdrojem ponaučení pokud chceme pochopit současné Rusko. Proto se i v podtitulu většiny kapitol objevují i citáty významných ruských spisovatelů a básníků (Puškin, Dostojevskij), které svým způsobem i kapitoly uvozují. Názvy kapitol „Ruský komunismus aneb nekončící příběh“, „Ruský synergismus aneb po dlažbě kremelské“, „Ruský liberalismus aneb útok na řád“, „Ruský nacionalismus aneb národ žije“ a konečně „Ruské stranické alternativy aneb případy nesplněných snů“ jsou slibné a čtenář rozhodně nezůstane zklamán.

Ruský komunismus

Začínat právě ruským komunismem je v kontextu vývoje Ruska především ve XX. století jistě přirozené. Autor ale (opět) poukazuje na historickou kontinuitu komunismu resp. bolševismu, jehož hlavní „institucí“ byla Komunistická strana Sovětského svazu (navazující na činnost Ruské sociálně demokratické dělnické strany, založené v roce 1898 v Minsku), jež byla v letech 1922 – 1990 vládnoucím suverénem v Sovětském svazu. Autor se z pochopitelných důvodů nevěnoval detailnějšímu popisu její historie a působení (i přes pesimismus autora se snad najde některý odvážný vědec/vědci, který/kteří se pustí do zpracování skutečných dějin VKS (b) resp. KSSS) a svoji hlavní pozornost zaměřil na „stále probíhající příběh Komunistické strany Ruské federace“ (KSRF), jako přímého nástupce KSSS. Autor zdůrazňuje, že KSRF představuje stále pevný článek ruského politického spektra, který vyplývá z celé řady faktorů historických (zřejmě není třeba příliš vysvětlovat), z míry krize „postsovětské“ společnosti, která nevyhnutelně vedla mnoho lidí k odmítnutí nově se formujícího režimu a v neposlední řadě organizačně-politických (KSRF „zdědila“ po KSSS jako prakticky jediná ruská politická strana fungující celostátní síť organizací strany).

Autor ale uvádí i další faktory úspěšného se etablování strany, které jsou spojeny s její politickou taktikou a strategií – orientaci na užší spolupráci s nacionalistickými silami, zdůrazňování touhy po obnovení SSSR, kritiku ekonomických reforem apod. Jak autor zdůrazňuje, v politické praxi uplatňuje KSRF (její předseda Zjuganov) taktiku vytváření „zakládání menších politických organizací oslovujících širší okruh příznivců vně komunistického hnutí a přitom reálně fungujících jako satelity KSRF“. (s. 137) Ty pak fungují i jako hlasatelé (extrémních) postojů a názorů, které si nemůže samotná KSRF dovolit až tak jasně prezentovat. V každém případě i bez ohledu na pokles preferencí pro KSRF v posledních parlamentních volbách (2003) se dá počítat s tím, že bude dále integrální součástí ruské politické scény. Vedení strany si ale zřetelně uvědomuje, jak autor zdůrazňuje, že již nemůže vystačit s pouhými vyprázdněnými ideologickými klišé zahleděnými do sovětské minulosti. Proto také začíná ve straně nabývat vrchu platforma tzv. „etatistického patriotismu“, která ospravedlňuje sblížení se současnými politickými elitami, ale zároveň umožňuje opoziční postoj a pokračování ve vnější kritice vlád. (s. 142) K tomu se ještě přidružuje snaha o zdůrazňování postsovětského patriotismu. Ve všech těchto souvislostech si autor knihy klade velmi podstatnou otázku, jejíž váhu v kontextu ruského a světového vývoje není radno opomíjet. Není také „namístě přemýšlet, zda nemáme co do činění s vynořujícím se novým typem levicové politické identity, primárně namířené proti zrádnému západnímu globalismu a tržnímu kapitalismu? A to vše nikoli se jménem porobené sociální třídy, nýbrž se štítem vlasteneckého, náboženského a etnocentrického komunitarismu“. (s.143)

Fenomén proprezidentských stran

Fenoménu ruského komunismu ale vznikl od doby zhroucení komunistického systému a Sovětského svazu velmi zdatný protivník. Je jím „proprezidentská strana“, kterou autor označuje za subjekt „který je propojen s danou vládní (kremelskou, prezidentskou) administrativou, aniž by nutně naplňoval atributy klasické u moci se nacházející strany, jež na základě výsledků volebních klání buď disponuje majoritou v rámci parlamentu, nebo vystupuje jako součást vládní koalice“. (s. 167) Autor velmi podrobně analyzuje jaké strany a hnutí v průběhu devadesátých let hrály roli „proprezidentské strany“ nebo na ní aspirovaly (Volba Rusko /Gajdar/, Náš dům Rusko /Černomyrdin/ Jednota /Šojgu/, Vlast – Celé Rusko /Lužkov, Primakov). Ze dvou posledně zmíněných hnutí vzniká v kontextu nástupu Vladimíra Putina k moci a jejího upevňování nový subjekt („centristický proprezidentský monolit“): Celoruská strana Jednota a Vlast (Vserossijskaja partija „Jedinstvo i Otěčestvo“), zkráceně Jednotné Rusko (Jedinaja Rossija). Vzhledem k významu daného seskupení, což potvrdily i výsledky voleb do Státní dumy v prosinci 2003, autor věnuje velký prostor analýze jeho perspektiv z hlediska dalšího politického vývoje v Rusku. Především je zřejmé, že vznikla politická síla, která se primárně neprofiluje na základě standardních bodů, tvořících klasický portrét politické strany dle měřítek sociálních věd (vývojové kritérium, ideově programatická orientace, vztah k volbám, velikost, členská základna, hledisko příslušnosti k určité části politického spektra, pozice ve stranickém systému), nýbrž z hlediska vztahu k politické moci s tím, že jí tato politická moc (prezident) přímo podporuje, ovlivňuje a de facto i řídí. (s. 168)

I přes „absenci“ ideově programatické orientace nicméně autor upozorňuje, že proprezidentská strana má svojí ideologii, za kterou považuje synergismus. Její podstatou je především „programový realismus (pragmatismus), projevující se skutečně mimořádnou schopností adaptovat vlastní ideové teze neměnící se nálady ve společnosti“. (s.184) Autor v návaznosti na taková východiska přichází se dvěma scénáři dalšího angažmá Jednotného Ruska v rámci ruské politiky. První (zastávaný menšinou politologů) počítá s možností „modelu predominantní strany opakovaně získávající absolutní většinu hlasů, ovšem neporušující pluralitní rámec (viz Japonsko, Indie, Mexiko), která pomůže realizovat Putinovi jeho hlavní proklamovaný cíl tj. konsolidovat politickou a ekonomickou moc a tím dosáhnout vyšší míry politické a ekonomické stability země. Druhý (většinový) scénář vychází z toho, že působení Jednotného Ruska směřuje k další centralizaci a monopolizaci moci „již dnes přitom náchylné k vnitřním stresům a v tomto smyslu nevylučující, v reakci na případný neúspěch některého kroku Kremlu, i opětovnou fragmentaci spektra“. (s. 179)

Vývoj po rozsáhlých teroristických útocích v Rusku ze strany čečenských teroristů na přelomu srpna a září 2004 nicméně spíše naznačuje, že centralizace a monopolizace moci v Rusku je politickým spektrem a občany přijímána jako jediná fungující alternativa, která Rusku umožní řešit problém stability země. Známý německý expert na Rusko Alexandr Rahr v této souvislosti v jednom ze svých scénářů vývoje politické situace v Rusku uvedl, že Putin rozhodně nedopustí, aby proces změn v Rusku nebyl pod kontrolou. Stabilita moci bude prvořadá, demokratizace země bude mít druhořadý význam. Rusko se bude nacházet ve vnitřní politice v etapě poloautoritarismu, což je ovšem nezbytné pro překonání chaotického období Jelcinova vládnutí, pro které byla charakteristická korupce a zločinnost. Rusko se nicméně vydá na cestu přeměn s tím, že jejich výsledkem by mohlo být vytvoření demokratického právního státu. Spojenci Putina v tomto procesu budou bezpečnostní služby, armáda, proprezidentská strana Jednotné Rusko, velká část byrokracie, reformně orientovaní komunisté, pracovníci vojensko-průmyslového komplexu a monopolní struktury.^[1] Nakolik je právě tento scénář pravděpodobný ovšem s konečnou platností ukáže až budoucnost. Autor v tomto ohledu považuje za klíčový volební cyklus let 2007 – 2008, který ukáže životnost nebo neživotnost politického modelu nabízeného Putinem resp. Jednotným Ruskem.

Ruští liberálové

Alternativu, i když dnes slabou, v tomto směru představuje liberální část politického spektra, která byla podle autora v prvních letech následujících po rozpadu SSSR (1992 – 1993) v Rusku „skutečně u moci“ (symbolizovaná mj. J. Gajdarem jako premiérem ruské vlády). Od roku 1993 je ale patrný ústup od moci, což se mj. projevilo v posledních volbách do Státní dumy, kdy se zástupci hlavních protagonistů liberálního proudu – hnutí Jabloko (G. Javlinskij) a Svaz pravicových sil (I. Chakamada) – do ní dostaly pouze ve 4 resp. 3 jednomandátových volebních obvodech. Bylo to nejen z důvodu neschopnosti domluvit se na společném postupu, ale jistě se zde projevila „zátěž minulosti“, dávnější i nedávné, kterou autor v dané kapitole velmi případně charakterizuje. „Vždyť v sovětské éře se slova liberál a liberální logicky stala pejorativy, asociujícími ty pro bolševickou moc nejnebezpečnější tendence“. (s. 198) Ale přesto, nebo právě proto se kyvadlo bezprostředně po rozpadu SSSR vychýlilo na protikladnou stranu, jenže neúspěch (a snad i ne zcela adekvátní postup) reforem liberalismus a potažmo liberály v očích ruských občanů značně zdiskreditoval.^[2]

Přidejme k tomu autorem uváděnou konotaci slova liberalismus v ruském politickém slovníku: „Lze říci, že liberální v ruském prostředí znamená především prozápadní“ (s. 210), a je zjevné, že v současných ruských reáliích mají liberálové zatím malé šance účinněji se prosadit (a to i díky minimální členské základně mimo Moskvu a Sankt Petěrburg). Autor přesto vidí jistou perspektivu ruského liberalismu – doprovázet, ovlivňovat a doplňovat jiné doktrinální proudy a tím se pokusit prosadit alespoň něco z klasických liberálně demokratických hodnot: vyhraněně prozápadní orientace, vytvoření společnosti s rozvinutým soukromým podnikáním, politický a stranický pluralismus, upřednostňující práva jednotlivce před zájmy kolektivu či státu a nemající imperiální ambice. Lze plně souhlasit s autorem, že trvání na vlastní výlučnosti a socioekonomický a politický radikalismus by naopak liberální tábor a liberální myšlenky v Rusku výrazně oslabilo.

Radikální nacionalismus

Na politické scéně v Rusku, a to i díky logice historického vývoje, je v dost silné míře zastoupeno i radikální nacionalistické hnutí. Nacionalismus představuje vše prostupující prvek, který je „využíván průřezově od radikální levice po extrémistickou pravici s jistým oslabením (nikoli však absencí) v liberálně orientovaném pravém středu. (s. 236) Autor se i v tomto rámci pokusil vymezit použití nacionalismu jako prvku stranické strategie. Rozhodující podle něho z tohoto pohledu není nacionalistická „teorie“, nýbrž až konkrétní aplikace, tj. nacionalismus v praxi. V Rusku to především znamená reakci na vše podstatné, co se dotýká vnímání Ruska jako stále světové mocnosti, která musí doma (Čečensko, zvyšující se frekvence teroristických útoků čečenských teroristů mino jeho území) i zvenčí (rozšíření NATO, válka v Jugoslávii, válka v Iráku) čelit nepřátelům usilujícím o oslabení Ruska. Autor se i přes přiznanou nesnadnost takového kroku pokusil o jistou typologizaci nacionalistických sil („Národní bolševici /postkomunističtí nacionalisté/“, „Klasičtí nacionalisté /národní patrioti/“).

Z někdy až těžko zapamatovatelné „změti“ stran a hnutí vystupuje do popředí fenomén Liberálně demokratické strany Ruska, kterou zařadil do druhého výše uvedeného typu nacionalistických stran. Na rozdíl od mnoha jiných nacionalistických stran a hnutí totiž Liberálně demokratická strana nebyla „meteorem“ na ruské politické scéně, který rychle zazářil a pak také rychle zhasl. V roce 1993 dokonce vyhrála první volby do Státní dumy a do ní se dostala i ve všech volbách následujících, nehledě na stálý pokles voličské přízně. Ukazuje se, že program strany, který je postaven na „nekompromisně patriotických pozicích… a hájící národní zájmy Ruska a ruského národa“ (s. 235) oslovuje stabilně pevné „voličské jádro“ i přesto, že si často někdy protiřečí (populismus a ekonomický protekcionismus vers. politický a ekonomický liberalismus). Autor nicméně velmi případně konstatuje, že strana stojí i padá s osobou svého doživotního vůdce Vladimíra Žirinovského. I přes deklarovaný radikalismus posledně jmenované strany (jejího lídra) a dalších nacionalistických seskupení lze souhlasit s autorem, že kapacita ruského nacionalismu je limitovaná (ač někdy mediální „obrazy“ dokládají opak) a že občasné excesy na ruské nacionalistické scéně nemají z hlediska dlouhodobějšího směřování Ruska zásadnější význam.

Cenným rysem kapitoly o ruských nacionalistických stranách a hnutích je i postřeh o fakticky permanentním hledání tzv. ruské ideje na pozadí historického vývoje Ruska od druhé poloviny XIX. století. Autor dokládá, že toto hledání nezlikvidovalo ani téměř třičtvrtě stoleté období komunismu. K tomu je možné dodat, že o tom mj. svědčí i snaha bývalého prezidenta Jelcina o vypracování nové ruské ideje, která by byla v souladu s novou demokratickou cestou ruské vlády.^[3] Jelcinův záměr tak učinit (byla tím pověřena skupina konzultantů pod vedením tehdejšího poradce prezidenta Georgije Satarova) do konce jeho druhého prezidentského období v roce 2000 se ovšem nezdařil. Zřejmě nejenom díky tomu, že Jelcin svoje prezidentské období nedokončil, ale i díky tomu, že je velmi těžké jí formulovat. Její podstatou je totiž odpověď na otázku jak Rusko modernizovat a přitom neopustit tradici, na kterou se v ruských politických reáliích, nejen nacionalistům, velmi těžko odpovídá.

Neúspěšné stranické alternativy

Problémy s takovou odpovědí budou mít i politické strany a hnutí stojící tak říkajíc mimo hlavní proudy ruské politiky. Autor hned v počátku 11. kapitoly příznačně nazvané „Ruské stranické alternativy aneb případy nesplněných snů“ vymezuje, kdo že vlastně v ruské politice hlavně chybí z hlediska standardního západního pojetí „ideových rodin“: silné sociálně demokratické hnutí (umírněná reformní levice) a silné konzervativní hnutí (antirevoluční, neradikální pravice).

V případě sociální demokracie je bezesporu zajímavé, že odvozuje svoji identitu od vzniku Ruské sociálně demokratické strany (RSDS) v roce 1898, která byla nejstarší ruskou politickou organizaci mající stranický charakter. Existuje zde ovšem nepřehlédnutelný rozpor: vznik RSDS je zároveň považován i za vznik KSSS, resp. její pokračovatelky KSRF.^[4] Možná právě od tohoto rozporu se odvíjí i fakt dosavadní marginality ruské sociální demokracie, která vlastně objektivně nemá svoji „vlastní“ historii. Autor k tomu ve své publikaci velmi případně poznamenává, že je třeba zpochybnit odvolávání se na údajný historický potenciál ruského menševického hnutí již před rokem 1917. (s. 249) Tento potenciál neobstál ani v únorové, ani v říjnové revoluci sedmnáctého roku a vrchu naopak nabylo radikální bolševické křídlo „pod jehož taktovkou“, jak uvádí autor, se odehrál přerod carského režimu v sovětský. Po konci 75-ti leté éry komunismu ale pro sociálně demokratický tábor nebyly příznivé ani vstupní charakteristiky postsovětské éry. „Úkol odstranit komunistickou moc nebyl logicky určen pro sympatizanty evolučního socialismu“ považované stejně za komunisty. A ani poté, co se dostavilo rozčarování z „divokého kapitalismu“, neexistoval pro sociální demokracii prostor (na rozdíl např. od zemí střední Evropy včetně České republiky), který by mohla zaplnit. Autor uvádí tři podstatné důvody: monopolní postavení KSRF jako reprezentanta ruské levice, existence proprezidentských stran zaštítěný privilegovanými státně administrativními strukturami a (zřejmě důvod hlavní) neexistence sociální skupiny (nižší střední třída), která by mohla vidět v sociální demokracii svého reprezentanta. Snaha o vytvoření masové sociálně demokratické strany, což reprezentuje především existence a činnost Ruské sociálně demokratické strany založené v roce 2001 z iniciativy M. Gorbačova a gubernátora Samarské oblasti K. Titova, tak má svoje limity i když stále nepominuly ambice strany (jejího vedení) hrát významnou roli na ruské politické scéně.^[5]

Na ruské politické scéně je na opačném pólu nezakotven i ruský konzervatismus, přičemž autor případně již v první větě příslušné kapitoly klade základní otázku: Co to vlastně je ruský konzervatismus? Není jednoduché vůbec na takovou otázku odpovědět a autor musel vynaložit velké úsilí, aby čtenáře provedl doslova houštinou politických, ale hlavně filosofických koncepcí vymezujících konzervatismus v ruské politice především druhé poloviny XIX. století až do revolučních let ve století dvacátém (tj. do roku 1917). Definuje dva zásadní atributy ruského konzervatismu: za primární atribut považuje „nedotknutelnost náboženských dogmat pravoslaví a jejich souladu se státem a společností“. (s. 253-254) Druhým atributem „se stalo přesvědčení o zakořeněnosti organického sociálního řádu Ruska a nevhodnosti jakýchkoliv cizorodých změn“. (s. 254) Tyto atributy se projevovaly a projevují i v činnosti konzervativních stran a hnutí, jejichž vznik se datuje od konce osmdesátých let minulého století.

Autor ovšem dodává, že konzervativně orientované subjekty mají stále spíše marginální charakter. Nicméně dochází k velmi zajímavému závěru, že budoucnost umírněného, šovinismu prostého konzervatismu na ruské stranické scéně je možné hledat v proprezidentském táboře resp. ve „straně moci“ Jednotné Rusko. V daném případě zdůrazňuje, že je na místě uvažovat o tom, zda synergismus této strany nemá konzervativní nádech, který se mj. projevuje snahou o skloubení idejí volného obchodu a silného státu v Rusku.^[6] (s. 257) Možná, že na popis takového státu se může hodit i termín „liberální impérium“, se kterým nedávno přišel jeden z protagonistů politických, společenských a ekonomických změn v Rusku v devadesátých letech Anatolij Čubajs. Toto „liberální impérium“, které hledá odpovědi na rostoucí možnosti a požadavky ruského kapitalismu a zároveň za ním (a nad ním) stojícího státu, bude potřebovat i svoji ideologii. Autor v daném případě nevylučuje, že by taková ideologie mohla na půdě Jednotného Ruska vzniknout a že by mohla souznít s některými principy ruského konzervatismu.

Závěrem dlužno dodat, že autor ve své knize zcela záměrně a pochopitelně nechává odpověď o budoucnosti ruské politiky resp. ruského stranického systému otevřenou. Činí tak s vědomím jeho nedokonalostí, neukotvenosti a stále jisté nepředvídatelnosti. Není ale úplným pesimistou. Současný stav po necelých dvou dekádách velmi turbulentního vývoje není zdaleka beznadějný a to i v kontextu nenaplnění „katastrofických scénářů“ o vývoji v Rusku zpočátku devadesátých let minulého století.

Kniha J. Holzera by rozhodně neměla chybět v knihovně všech, kteří se odborně specializují na problematiku vývoje současného Ruska. Vzhledem k dynamice ruského vývoje by možná nebylo od věci se k monografii po čase vrátit a aktualizovat ji (a doplnit např. o jmenný rejstřík, či statistický přehled výsledků ruských parlamentních voleb), případně poznatky a závěry v ní uvedené využít v dalších publikacích. Problém, který zkoumá si o to přímo říká.