Gyárfášová, Oľga; Mesežnikov, Grigorij (eds.): Vláda strán na Slovensku: skúsenosti a perspektívy, Bratislava: Inštitút pre verejné otázky, 2004, 156 stran, ISBN 80–88935–63–6.

Vladimír Leška

Publikace, které vycházejí z tvůrčí dílny bratislavského Inštitútu pre verejné otázky (IVO), se zpravidla vyznačují všestrannou analýzou sledovaného problému, organickým propojením závěrů politologických a sociologických výzkumů a smysluplnou konfrontací teoretických pouček s politickou praxí. Nejinak je tomu i u recenzované knížky. Ačkoli se jedná o sborník příspěvků přednesených na konferenci, která se konala v únoru 2004 pod stejným názvem, témata jednotlivých vystoupení a jejich obsah ve svém souhrnu poskytují komplexní a poměrně hluboký pohled na problematiku, vymezenou titulem publikace.

Přínos podobných prací věnovaných této tematice jmenovitě na Slovensku je pro jeho politology a politiky, ale i pro výzkumníky ostatních tranzitivních zemí, o to významnější, že zkoumají svým způsobem unikátní politické prostředí, které se v mnoha parametrech odlišuje od politické situace v sousedních zemích. Za hlavní faktor, jenž k tomu přispěl, lze se značnou mírou zjednodušení označit zvláštnosti historického vývoje slovenské společnosti. Rovněž z recenzované práce je zřejmé, že k výrazným specifickým rysům slovenské politické scény patří především její rozdrobenost a s tím spojená mimořádná dynamika změn, jimiž prochází. Na jedné straně takový objekt badatelského zájmu poskytuje množství zajímavých podnětů pro kreativní výzkumnou činnost, na druhé straně ztěžuje definování obecně platných pouček. K úspěšnému zdolávání nároků, které na bádání kladou specifika slovenské politické scény, významným způsobem přispívá systematická spolupráce politologů a sociologů řady slovenských, ale i zahraničních výzkumných pracovišť. Příkladem její prospěšnosti je i sborník „Vláda stran na Slovensku: skúsenosti a perspektivy.“

Editoři knihy, politolog G. Mesežnikov a socioložka O. Gyárfášová, oba z IVO, se na jejím obsahu podíleli též svými studiemi. Konference se zúčastnil a příspěvek na ní přednesl rovněž britský politolog T. Haughton z Centra pro ruská a východoevropská studia Evropského výzkumného institutu Univerzity v Birminghamu (Center for Russian and East European Studies, Europeans Research Institute University of Birmingham). Akademické prostředí, konkrétně Sociologický ústav Slovenskej akadémie vied, na konferenci reprezentoval sociolog V. Krivý. Jeho materiál publikovaný ve sborníku patří k nejfundovanějším. Největším počtem příspěvků se na obsahu sborníku podílejí pracovníci Katedry politológie Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě: D. Malová, E. Láštic a M. Rybář. Bratislavský Medzinárodný republikánský inštitút, který byl spolupořadatelem konference, svým příspěvkem ve sborníku reprezentoval P. Učeň.

Cílem publikace podle vydavatele bylo analyzovat „těžiskové aspekty působení politických stran na Slovensku, jejich úlohu v procesu transformace společnosti, postupy při politické mobilizaci příznivců, způsoby jejich vzájemné interakce, jakož i interakce s jinými institucemi politického systému.“^[1] Je pochopitelné, že autoři příspěvků v současné fázi rozvoje systému reprezentativní demokracie na Slovensku, v němž klíčové místo zaujímají politické strany, věnovali hlavní pozornost především problematice stranické politiky a mechanismům stranické soutěže o získání a udržení politické moci ve specifických podmínkách mladého státu. Čeští politologové, kteří se o vývoj slovenské politické scény zajímají, ocení zejména analýzy sociologických výzkumů percepce politických stran občany, trendů volebního chování a hodnotových profilů stoupenců jednotlivých politických subjektů.

Politoložka D. Malová si ve svém příspěvku nazvaném „Vláda strán, parlamentu, alebo kabinetu: Kríza reprezentativnej demokracie?“ položila otázku, zda se na Slovensku prosazuje vláda parlamentu s dominantním postavením poslanců nebo vláda stran, jež samotné určují vládní politiku a složení kabinetu. Po rekapitulaci východiskových tezí, opírajících se o především práce R. Andewega, J. Blondela, R. Katze a G. Smitha konstatovala, že mezi stranami a vládou neexistuje přímočará závislost, jelikož tento vztah je deformován různými institucionálními omezeními, jakými jsou „působení byrokracie, zájmových skupin a mezinárodních organizací.“^[2] Jádro jejího příspěvku tvoří konfrontace požadavků teoretického modelu vlády stran se slovenskou realitou.

Upozornila přitom zejména na specifický jev uplynulých let, jenž spočíval v zapojování nestraníků nebo jinostraníků do vládních funkcí v důsledku nedostatku odborně kvalifikovaných členů vládnoucích stran pro jejich výkon. Tím se stranické orgány do jisté míry vzdávaly možnosti plné kontroly těchto osobností. Na konkrétních situacích, do nichž se za dobu samostatné existence Slovenska jednotlivé kabinety a vládní politické strany dostaly, ilustrovala jeden ze zdrojů křehké politické stability a častých změn na slovenské politické scéně. Ještě větší odchylky slovenské praxe od teoretických schémat spatřovala v omezených možnostech vládních stran důsledně prosazovat své politické programy v praxi. Tato oslabená schopnost pramenila především z toho, že v důsledku reálného poměru sil se někdy vládní koalice vytvářely i z politických subjektů, jejichž politiky si přímo protiřečily. Vynucený odklon od programových priorit narušoval vnitřní soudržnosti politických stran a přispíval k tomu, že se voliči od nich odvraceli.

Svůj příspěvek uzavřela konstatováním: „Některé aspekty fungování modelu vlády stran ukazují, že tato forma vlády není na Slovensku úplně zakotvená, zejména kvůli nedostatku institucionalizace stran.“^[3] Přitom upozornila na možné důsledky, které by z toho mohly pro slovenskou reprezentativní demokracii vyplynout. Připomněla též, že v podmínkách globalizované ekonomiky a současné mezinárodní bezpečnosti se tradiční pojetí realizace zájmů voličů vítězných stran, na němž koncept vlády stran stojí, dostává do nového kontextu, jenž nastoluje řadu aktuálních teoretických otázek, které na odpověď teprve čekají.

Politolog M. Rybář ve své studii „Stranícka politika a meniace sa vzorce straníckej súťaže na Slovensku“ konstatoval, že tradiční postupy při analýze stranických systémů nejsou v případě Slovenska zcela použitelné. V úvodu svého pojednání kriticky posoudil několik teoretických prací, jež se touto tematikou zabývaly a doporučil postupy při jejich aplikovatelnosti na slovenské politické prostředí. Při zkoumání stranického systému na Slovensku pokládá za nejvhodnější opírat se o P. Maire a jeho dílo Party System Change: Approaches and Interpretations vydané v roce 1997 v Oxfordu. Přitom však zdůraznil, že tento autor „vypracoval a používá svou typologii jen na stabilizované stranické systémy…I přes to se lze domnívat, že s určitými úpravami jsou znaky Mairovy typologie použitelné i na nové demokracie s nestabilním počtem stran a vztahů mezi nimi, byť nemůžeme mluvit o stranickém systému, ale o stranické soutěži a o možných změnách v její dynamice.“^[4]

Ve svém příspěvku připomněl složení vládních koalic od vytvoření suverénního Slovenska, přičemž zdůraznil vliv vzniku nových stran na změny v poměru politických sil. Vyslovil přesvědčení, že výsledky voleb v roce 2002 znamenaly „zlomový moment ve vývoji stranické soutěže“^[5]. Ačkoli připustil, že krátká doba, která od této události uplynula, neopravňuje k definitivním soudům, tvrdí, že ve stranické soutěži po zmíněných parlamentních volbách došlo k významnému odklonu od trendu, jenž v ní do té doby dominoval.

V kapitole „Stranícka súťaž do roku 2002“ se pokusil s využitím znaků Mairovy typologie charakterizovat slovenskou stranickou scénu do posledních parlamentních voleb. Dospěl přitom k řadě zajímavých zobecnění. Jedno z nich, které by mohlo být pro analýzu stranické soutěže na Slovensku velmi důležité, je však podle mého názoru přinejmenším zpochybnitelné, ne-li zcela nesprávné. Ač se jeho teze, v níž dokazuje, že „až do voleb roku 2002 se nestalo, aby strana, jež byla před volbami ve vládě, po nich zůstala vládní stranou,“^[6] jeví na první pohled formálně správná, z obsahového hlediska je neobhájitelná. Je pravda, že po volbách v roce 1994 se k moci dostalo vládní seskupení, které bezprostředně před nimi bylo krátce v opozici, ale jeho vedoucí síla (HZDS) dostala od občanů v předchozích volbách dostatečně silný mandát. Tato vládní koalice se však neocitla v opozici z vůle občanů, ale pouze proto, že se od ní odvrátili někteří z jejích politiků.

Dočasnávláda J. Moravčíka, která nesla odpovědnost za správu věcí veřejných v období příprav předčasných parlamentních voleb, se proto do role vládní koalice nedostala na základě nedůvěry voličů vůči předcházející vládě. Nelze s ní tedy v cyklu střídání koalic, jenž měl podle autora příspěvku platit do roku 2002, kalkulovat. Politické subjekty, podílející se na Moravčíkově kabinetu, ve volbách v roce 1994 prohrály zejména proto, že nesprávně predikovaly reakci voličů na pád Mečiarovy vlády. Krátkost funkčního období dočasného kabinetu a mimořádná složitost situace, v níž se slovenská společnost krátce po nabytí státní suverenity nacházela, způsobily, že strany, jež se na něm podílely, neměly dostatečný prostor k výraznějšímu ovlivnění veřejného mínění, jehož většina se v podzimních parlamentních volbách v roce 1994 opět přiklonila k nejsilnějšímu, i když personálními změnami vnitřně významně oslabenému, politickému subjektu.

Drobné nepřesnosti se vyskytují i ve zbývajících kapitolách (Faktory ovplyvňujúce vznik nových strán a ich účasť vo voľbách a Stranícka súťaž po roku 2002: Čas zmien?). Neoslabují však význam přínosu M. Rybáře ke zkoumání slovenské politické scény a jeho podnětný vklad do diskuse o specifikách jejího stranického systému.

Zajímavý příspěvek P. Učně na téma „Centristický populizmus ako nová kompetitívna a mobilizačná stratégia v slovenskej politike“ se zabývá příčinami vzniku a relativních úspěchů alternativních stran ve slovenských podmínkách. Objasňuje důvody, proč máme strategii distancování se od konfliktu (jenž na Slovensku do roku 2002 dominoval) mezi stranami hlavního proudu, tj,. mezi autoritářskými nacionalistickými populisty a liberálními demokraty, nazývat centristickým populismem. V pasáži Nový populizmus osvětluje své pojetí tohoto fenoménu, který výrazně ovlivňuje stranickou soutěž na Slovensku.

V dalších dvou kapitolách (Stredový populizmus v predvolebnej súťaži a Stredový populizmus po volebnom teste – pri moci alebo v opozícii) podrobně popsal genezi tří hlavních alternativních politických subjektů a jejich smysl a místo ve slovenském politickém systému. Své názory na budoucí roli těchto stran shrnul v kapitole Příťažlivosť a vyhliadky centristického populizmu. Vyslovil domněnku, že „středový populismus se může stát trvalejším řešením problémů těchto systémů (rozuměj politických systémů postkomunistických zemí – pozn. aut.) – problémů, mezi nimiž ční zejména permanentní selhávání stran hlavního proudu a jejich neschopnost plnit předvolební sliby.“^[7]

G. Mesežnikov v obsažné pasáži pod názvem „Budovanie koalícií na Slovensku v rokoch 1990 – 2004“ zevrubně analyzoval proces spojování stran v zájmu dosažení moci. Konstatoval, že „poměrný volební systém, výrazná fragmentace a volatilita stranického systému, jakož i absence stran, jež by byly schopné dosáhnout většinového postavení ve volbách samostatně, povzbuzuje, ba místy přímo nutí politické strany v SR k vytváření vládních a volebních koalic.“^[8] Přínos jeho příspěvku spočívá zejména v dovedné konfrontaci slovenské reality s postuláty koaličních teorií a s jejich modely. Zdůraznil, že koalice na Slovensku nikdy neztratily parlamentní většinu v důsledku vystoupení některé strany ze smluvního svazku, ale kvůli vnitrostranickým konfliktům a odchodům části poslanců. Připomněl faktory, které soudržnost koalic ovlivňovaly. Zajímavou pasáží jeho příspěvku je ta část, v níž se zabývá důsledky účasti stran ve vládních a volebních koalicích na jejich vnitřní charakter. Hlubší analýza tohoto jevu by mohla obohatit teorii vlády stran o zobecňující závěry ze slovenské praxe

Britský politolog T. Haughton ve své studii „Strana vo verejnej funkcii, strana v ústrednej kancelárii a centrum moci v politických stranách na Slovensku“ hledal s využitím teoretických závěrů I. van Biezenové, R. Katze a P. Maira odpovědi na otázky, zda dominuje ústřední kancelář strany nad stranou ve veřejné funkci a zda způsob vzniku politické strany ovlivňuje „místo (rozuměj centrum – pozn. aut.), v němž spočívá moc politických stran na Slovensku?“^[9] Po zevrubné analýze dospěl k názoru, že na základě řady hledisek lze u většiny slovenských politických subjektů hovořit o dominující roli ústřední kanceláře nad stranou ve veřejné funkci. Svou odpověď na druhou otázku shrnul do konstatování: „…klíčovou otázkou není nevyhnutelně to, zda strana vznikla v rámci parlamentu/vlády anebo mimo ně, ale spíše to, zda při jejím vzniku hrál klíčovou roli jedinec.“^[10] Domnívá se, že dokud budou strany SMER, ANO, ĽS–HZDS a SDKÚ spojeny se zakládajícími lídry, moc se bude i nadále koncentrovat v jejich rukou.

Problematikou vztahu mezi stranami a státem na Slovensku se zabýval E. Láštic. Ve svém příspěvku „Strany a štát na Slovensku: Osudová príťažlivosť?“ definoval kritéria, podle nichž lze tuto vazbu hodnotit: (1) volební systém; (2) státní financování politických stran a (3) používání veřejných zdrojů pro stranické účely. Dle jeho názoru nejvýznamnější roli přitom sehrává druhé a třetí hledisko. Zřejmě i proto největší prostor ve své analýze věnoval vlivu důsledků těchto dvou jevů na charakter uvedeného vztahu. Konstatoval, že poslední zvýšení státního příspěvku pro politické strany bez toho, aniž by se prohloubila kontrola jejich hospodaření, posunulo státní financování směrem k „používání veřejných zdrojů pro partikulární politické cíle.“^[11]

Tato skutečnost a dosud na Slovensku dominující způsob obsazování funkcí ve státní správě a klíčových míst v podnicích s účastí státu, založený na principu stranických nominací, přiměly autora příspěvku, aby si položil otázku, zda tento vztah plný státních peněz a jiných výhod nevyústí do patologické závislosti. Odpověď na ni nechal otevřenou. Spíše jako memento vyzněla jeho následující otázka: „Změní se strany natolik, že se stanou ze zástupců občanů zástupci státu, bez možnosti jejich reálné a efektivní kontroly ze strany občanů?“^[12]

Sborník uzavírají dvě zajímavé sociologické studie, které poskytují mnoho materiálu k lepšímu pochopení předtím často ani nedefinovaných příčin přetrvávání některých specifických jevů na slovenské politické scéně. O. Gyárfášová v příspěvku „Politické strany v spoločnosti – ich vnímanie a hlavné trendy volebného správania“ musela konstatovat, že politické strany patří na Slovensku dlouhodobě k nejméně důvěryhodným institucím. Rovněž ona na základě výsledků četných sociologických průzkumů dospěla k názoru, že jedním z rysů slovenské politické scény je vysoká míra proměnlivosti voličských rozhodnutí. Například v posledních parlamentních volbách v roce 2002 se pouze 41 % voličů rozhodlo stejně jako v předcházejících. Nestálost voličských opcí ve vztahu k jednotlivým stranám ilustrovala v kapitole Voličské fluktuácie.

Ani ona nemohla pominout problematiku alternativních politických stran. Věnovala jim kapitolu Fenomén „novej strany“ z hľadiska volebnej úspešnosti. Svůj příspěvek uzavřela pasáží Faktory a motívy volebného rozhodovania, v níž konstatovala, že slovenské parlamentní strany lze rozdělit na (a) stabilizované (ĽS–HZDS, SMK, KDH, KSS) a (b) volnější (SDKÚ, ANO, SMER). Připomněla v ní to, co někteří její spoluautoři ve svých úvahách zcela nedocenili – vliv médií na mobilizaci voličů. Zdůraznila přitom, že na rozdíl od stabilizovaných demokracií „na Slovensku se staly vlivným faktorem (již) v době formování stranického systému.“^[13]

V. Krivý v úvodu svého příspěvku „Prívrženci politických strán na Slovensku: Status, identity, deliace línie“ porovnává volební chování a politické orientace v České republice a na Slovensku. Ověřoval přitom platnost teze Szelényiho, podle níž „okamžitě po vyřešení otázky občanských a politických svobod, se do popředí dostávají rozdílné ekonomické zájmy.“^[14] Téma svobod bylo na Slovensku podle něj prioritní do voleb v roce 1998, potom tam dominoval spor o ekonomické otázky, jemuž brzo začal konkurovat konzervativně–liberální konflikt, který nazval sporem o identitu. K zajímavým závěrům dospěl v kapitolách Sociálno–demografické znaky skupín prívržencov politických strán a Identity prívržencov politických strán.

V kapitole Hlbšie deliace línie a „osi“ se pokusil odpovědět na otázky jak je na Slovensku uspořádán politický prostor a jak jsou v něm rozmístěny skupiny příznivců stran, jež jsou si blízké a které jsou od sebe vzdálené? Na základě analýz výsledků průzkumu veřejného mínění lze podle něj v SR identifikovat tři hlavní osy: (1) konzervativně–liberální; (2) spor o komunismus a (3) spor mezi nacionální nevraživostí vůči Maďarům na jedné straně a občanskou tolerancí k nim a spoluprací s nimi na straně druhé. Své závěry opřel o četné statistické údaje, které jsou v podobě tabulek a grafů obsaženy ve třech přílohách.

Recenzovaná kniha má nejen informační hodnotu, ale může být také vhodným návodem pro analýzu stranické politiky v jiných postkomunistických zemích. Je dalším z důkazů o dobré úrovni slovenské politologie. Rychlost, s jakou se dostala k zainteresovaným čtenářům, současně dokumentuje pohotovost vydavatele a erudici editorů. Na závěr si však na jejich adresu neodpustím malou připomínku: Struktura publikace sborníkového typu by měla odpovídat zejména metodickým požadavkům. Vím, že názory na optimální uspořádání příspěvků, jež byly na konferenci s aktuální, přitom dynamicky se měnící tématikou, předneseny, se mohou značně rozcházet. Přesto si myslím, že zejména méně informovaní zájemci by zřejmě ocenili, kdyby práce obou sociologů, poskytující primární informace o hlubinných faktorech působících na rozhodování slovenských voličů, byly umístěny vpředu a ne, aby sborník uzavíraly. To je však pouze ona nepatrná piha na kráse jinak vcelku zdařilého a prospěšného díla.