Recenze: Litera (red

Bohuslav Litera (red.), Karel Hirman, Jiří Vykoukal, Jan Wanner: Ruské produktovody a střední Evropa. Eurolex Bohemia s.r.o., 2003, 241 stran, mapová příloha, ISBN 80-86432-47-5.

Michal Romancov

Recenzovaná publikace kolektivu renomovaných odborníků je pozoruhodným a v mnoha ohledech jedinečným dílem, kterých na našem knižním trhu najdeme velmi málo. Autoři vytvořili fundovanou, ucelenou a vnitřně velmi kompaktní studii zabývající se analýzou mimořádně závažného bezpečnostně-ekonomického fenoménu (transport energetických surovin), jež přihlíží ke specifickým poměrům středoevropského regionu.

Práce je členěna do sedmi textových částí, na které navazuje mapová příloha. Autorem Úvodu, první kapitoly – „Současný stav a predikce spotřeby, těžby a přepravy energetických surovin v Evropě do roku 2010-2020“, třetí kapitoly – „Rusko-ukrajinské střety v energetické sféře a střední Evropa“, a (předpokládám) závěrečného Postskripta je dr. Bohuslav Litera, CSc. z Historického ústavu AV ČR. Druhou kapitolu – „Kaspické energetické suroviny a jejich význam pro střední Evropu“ – zpracoval prof. Jan Wanner z Historického ústavu AV ČR; čtvrtou kapitolu – „Ropa a plyn v Polsku na přelomu tisíciletí: spotřeba a tranzit“ – napsal doc. Jiří Vykoukal, CSc. z Institutu mezinárodních studií FSV UK; pod závěrečnou, pátou kapitolou – „Postavení České a Slovenské republiky v kontextu dodávek a tranzitu energetických surovin z Ruska a postsovětského prostoru“ – je podepsán Ing. Karel Hirman ze slovenského ekonomického týdeníku Trend.

Proč je práci možno označit za výjimečnou? Vedle nesporně vynikající úrovně zpracování jednotlivých kapitol je třeba zdůraznit aktuální volbu tématu. Při současné úrovni integrace evropského trhu, nevyhovující surovinově-palivové základně a neschopnosti/neochotě evropských politických elit postoupit výrazněji kupředu v otázkách Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (a tím se stát reálnou mocensko-politickou silou) se čím dál tím výrazněji stírají rozdíly mezi ekonomickými a bezpečnostními tématy.

V současném diskursu je pod pojem bezpečnost zahrnuto mnohem více, než „pouhá“ vojensko-politická bezpečnost. Moderní, takzvaně „široké“ pojetí (vycházející z tzv. kodaňské školy), zahrnuje vedle tradiční oblasti i otázky ekonomické, sociální, kulturní a environmentální. Bezpečnostní zkoumání se vždy váží na konkrétní teritoriální rámec, přičemž moderní pojetí dává před zkoumáním státu (tradiční referenční objekt bezpečnostních studií) přednost zkoumání tzv. regionálních bezpečnostních komplexů, které jsou tvořeny několika (nejméně dvěma) státy. Tyto vytvářejí geograficky koherentní skupinu, jejíž bezpečnostní situace nemůže být věrohodně analyzována aniž by se vzaly v úvahu vzájemné vazby. I nadále sice platí, že se většina států více bojí svých sousedů, než vzdálených mocností, ale zároveň je nutné mít neustále na zřeteli, že státy jsou propojeny v globální bezpečnostní struktuře.

Česká republika se díky vývoji v 90. letech minulého století ocitla v postavení, které je v rámci našeho přirozeného regionálního bezpečnostního komplexu v mnoha ohledech unikátní. Pokojné rozdělení federace na počátku 90. let zvýraznilo naši pozici nejzápadněji položeného státu střední Evropy a úspěšný vstup do NATO/EU může budit dojem o definitivním ošetření zásadních bezpečnostních a ekonomických témat. V případě České republiky, stejně jako ostatních středoevropských zemí, se však díky tomu podařilo ošetřit, i když nanejvýš uspokojivým způsobem, pouze lokální bezpečnostní problémy. Bylo by hrubou chybou domnívat se, že Česká republika, díky počtu obyvatel a historicko-politickému vývoji, vystačí pouze s regionálními bezpečnostními koncepcemi. Globální bezpečnostní témata se nás rovněž týkají a nadále by měla zůstat výzvou. Otázka těžby a transportu palivoenergetických surovin v tuto dobu asi nejlépe ilustruje, jak globální je naše pozice ^[1].

Recenzovaná práce je dílem autorského kolektivu, a proto by na první pohled mohla působit jako několik case studies tematicky zastřešených Literovým úvodním textem. Po pečlivém prostudování se však jasně ukazuje, že se jedná o vnitřně velmi dobře propojené dílo, kterým se táhne několik „červených nití“. Jednotliví autoři, každý na svém terénu, pomáhají rozuzlit nepřehledný a mnohovrstevnatý propletenec politických, ekonomických a mocenských vztahů mezi producenty, tranzitéry a odběrateli. Zřetelně ukazují na to, jak výrazně se v času i prostoru může postavení jednotlivých aktérů měnit a kolika „pravidlům“ tento byznys podléhá. Z ekonomického hlediska byla pozornost soustředěna nejenom na „velké“ otázky spojené s výší nákladů na průzkum, těžbu a dopravu palivoenergetických surovin (údržba a rozšiřování stávajících a výstavba nových produktovodů), kde se za účasti nadnárodních koncernů, ruské a americké vlády a reprezentace EU rozehrávají složité scénáře mající globální aspekty, ale i na „malou“ problematiku sociálně-ekonomickou, včetně v celé střední Evropě dobře známých problémů „privatizací“. V případě Ukrajiny a Polska jsou nejviditelnější problémy, jež energeticky nesmírně náročným transformujícím se postkomunistickým ekonomikám činí neschopnost platit již sjednanou či dohodnout novou ekonomicky rentabilní cenu za dodávky. V případě Ukrajiny si čtenář na konkrétním materiálu má možnost ověřit, co to znamená být nejenom postkomunistickou, ale navíc i postsovětskou ekonomikou. „Kořeny energetických problémů Ukrajiny sahají až do 70. let minulého století a jsou spojeny s tehdejší ropnou krizí. Zatímco pro vyspělé západní státy znamenala mocný impuls k radikálnímu snížení spotřeby energií a změně průmyslové politiky, pak v Sovětském svazu jeho plánovaná ekonomika tento vývoj prakticky ani nezachytila. Spotřeba rostla zejména na Ukrajině, která měla v rámci ekonomiky SSSR specifické postavení, neboť na jejím území se nacházela velmi důležitá část energeticky mimořádně náročného zbrojního průmyslu… Záležitost ukrajinského dluhu v nestabilním postsovětském prostoru částečně a dočasně řešily nepříliš standardní postupy. Tatarstán např. odkoupil část pohledávek ve výši několika stovek milionů dolarů a Ukrajina je splácela dodávkami komponentů pro automobilku Kamaz. Obdobně nouzovým řešením byl prodej osmi strategických bombardérů Tu-160 a tří Tu-95 a 575 raket, tvořících jejich výzbroj, do Ruska. Vše pocházelo z výzbroje bývalé sovětské armády a Rusko o jejich cenu (285 milionů dolarů) snížilo ukrajinský dluh…“

Z politického či geopolitického hlediska je na příkladu zemí Kaspického regionu, Ukrajiny i Polska dokladováno, jak je postavení jednotlivých aktérů ovlivňováno v závislosti na jejich geografické poloze, zahraničně-politické orientaci a stupni začlenění do tranzitní přepravy. Témuž je pochopitelně věnována i samostatná kapitola pojednávající o situaci v Česku a na Slovensku. Asi nejvýstižnější jsou v tomto případě pasáže týkající se specifik postavení Polska: „Klíčovou otázkou postavení Polska, respektive celého středoevropského regionu jako tranzitní oblasti mezi ruskými surovinovými zdroji a poptávkou po nich v západní Evropě, bylo optimální nastavení požadavků tranzitu s potřebou surovin nutných k palivové konverzi a modernizaci. Energetická modernizace podmiňující hospodářskou transformaci, na níž závisel vstup do EU, zároveň nesměla být řešena tak, aby se země ocitly v bezpečnostně nevýhodném postavení vyplývající z dominantní energetické závislosti na Rusku. Východiskem se stal energetický pakt mezi Ruskem a Evropskou unií, který z hlediska poptávky a nabídky řešil důležitý problém tranzitu: vše co bylo (geograficky) mezi Ruskem a Západem, bylo tranzitem a jako tranzit bylo také posuzováno. Rusko se sice mohlo obávat, že západní Evropa chce vydrancovat jeho surovinové bohatství, ale zároveň potřebuje západoevropské peníze. Cynicky řečeno, pevninský meziregion (střední Evropa) se mohl, pokud chtěl profitovat z tranzitu, chovat pouze vstřícně, protože disponoval pouze komparativní finanční výhodou (díky existující síti produktovodů nejlevnější doprava).“

Výsledný text je tak hutnou analýzou vnitro i zahraničně politických, ekonomických a bezpečnostních vztahů ve střední Evropě a postsovětském prostoru s nezbytnými přesahy do globálních a západoevropských reálií vztahujících se k tématu. Vznikl velmi plastický obraz vývoje v posledních desetiletích minulého století, založený zejména na detailní percepci 90. let, který však od čtenáře vyžaduje nadstandardní mírů znalostí z oblasti nejenom politické a ekonomické, ale i mezinárodního práva (například otázky statutu Kaspického moře).

Text byl aktualizován k datu vydání, tj. k červnu 2003, a díky tomu se již ve všech relevantních pasážích stačil promítnout efekt 11. září 2001. Ekonomický i politický vývoj však pochopitelně neustal a z dnešního pohledu (říjen 2004) se v souvislosti s kauzou Jukos – Chodorkovskij může jevit jako „chyba“, že nebyla věnována větší pozornost otázkám rozboru ruské „privatizace“ a „pravidlům“ na jejichž základě ruský stát participuje na rozvoji ropné a plynárenské industrie, zejména pak vlastnictví vlastní sítě produktovodů. Těžko však autorům vytýkat, že něco takového nepředvídali. Kriticky se je naopak nutné vyjádřit k mimořádně nepovedené barevné příloze na konci díla. Z celkového počtu devíti map a schémat je celých sedm zcela nečitelných, ale v tomto případě nese odpovědnost spíše nakladatelství. Vzhledem k tomu, že se práce evidentně opírá o velmi bohatou pramennou základnu a bibliografii je škoda, že za jednotlivými kapitolami chybí seznam literatury.