Miroslav Mareš (ed.), Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, 239 stran, ISBN 80-7325-026-8.
Snaha co nejvíce pokrýt výzkum politického prostoru České republiky se brněnským politologům daří úspěšně realizovat. Na sklonku loňského roku z jejich pracoviště vzešla další kniha, tentokrát od Miroslava Mareše, který se titulem Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989 představil jako její editor a spoluautor. V názvu svazku je plně obsažen výzkumný záměr, který byl takto zevrubně u nás zpracován poprvé. Pro úplnost dodejme, že kromě M. Mareše do něj přispěli ještě Lubomír Kopeček, Pavel Pečínka a Maxmilián Strmiska.
Kniha má přehlednou a metodologicky promyšlenou strukturu, takže vytváří konzistentní logický celek. V krátkém úvodu editor definuje její cíle a obhajuje zařazení jednotlivých příspěvků. V prvním z nich Maxmilián Strmiska rozvíjí teoretický rámec, jímž se lze k výzkumu etnických a regionálních stran postavit, přičemž regionální strany můžeme „vymezit jako samostatné stranicko-politické formace regionální obedience, jejichž ideově-programová i organizační identita, stejně jako jimi používané (…) zdroje politické legitimace a volební mobilizace mají regionální charakter.“ (s. 10) Vedle toho etnické strany považujeme za subjekty, „jejichž ideově-programová i organizační identita, stejně jako jimi používané zdroje politické legitimace a volební mobilizace mají vyhraněně etnický ráz.“ (s. 14). Vedle této nezbytné charakteristiky M. Strmiska své definice problematizuje a uvádí potíže, které při výzkumu mohou nastat. V závěru dochází k tomu, že „stávající nabídka modelů a konceptů odvozených z teorie politických stran a stranických systémů s největší pravděpodobností nepostačuje poptávce, resp. badatelským potřebám.“ (s. 18)
Poté již následují studie, v nichž se autoři věnují jednotlivým stranickým aktérům, které můžeme považovat (určitým způsobem) za reprezentanty etnických či regionálních stran na naší politické scéně. Nejdříve se M. Mareš zabývá moravistickými projekty (Moravistické politické strany a hnutí), poté P. Pečínka romskou politikou (Romské politické strany a hnutí), L. Kopeček institucionalizačně-politickými snahami polské menšiny (Coexistentia-Soužití a politická reprezentace polské menšiny) a v závěru opět M. Mareš dvěma tématy (Nedokončené projekty etnických politických stran, „Neautonomistické“ strany a hnutí vázané svým názvem na konkrétní region či lokalitu). Jednotlivé kapitoly mají podobnou strukturu, což je z hlediska dalšího výzkumu a komparace velmi důležité.
V případě moravistických stran M. Mareš ve zkratce popisuje historický vývoj Moravy a národní sounáležitosti s ní, pak se již zabývá situací po listopadu 1989. Charakterizuje jednotlivá politická uskupení a formace, jejich vznik, vývoj, vzájemné vztahy mezi subjekty, programatiku a volební úspěchy i neúspěchy. Pokouší se odpovědět i na složitou otázku, proč po počáteční velmi silné podpoře Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko došlo k jeho marginalizaci a vlastně i k minimalizaci vlivu moravistického hnutí jako takového. Vedle řady argumentů připomíná i jeden velmi důležitý, totiž že „začala nemalá část moravské veřejnosti vnímat moravisty jako rušivý element transformace společnosti, za jejíhož hlavního garanta bylo pokládáno Občanské fórum.“ (s. 47) Výrazný odliv voličů po parlamentních volbách v roce 1992 (respektive návrat k pozicím z roku 1990) už hnutí nedokázalo dohnat a pak již můžeme skrze citlivý popis a analýzu událostí být svědky půtek mezi moravistickými straničkami a jejich představiteli, jejich integrace i desintegrace, což vše pozice tohoto proudu ještě více oslabilo. Autor v textu přesvědčil o své dobré orientaci v této problematice a navázal tak na své předchozí texty, které již na toto téma publikoval. Dopustil pouze několika drobnějších chyb: na s. 25 označil historika Jaroslava Mezníka za Josefa, okupaci naší země německou armádou včlenil k 15. březnu 1938 (s. 33), básník Kuběna se nejmenuje Jan ale Jiří (s. 37), někdejší poslanec Jan Kadlec je správně Ján (např. s. 48) a Prosperita Vysočiny nekandidovala v Ostravském kraji (s. 81).
Stanovené struktuře se poněkud vymyká příspěvek Pavla Pečínky, protože ten se nejdříve podrobně věnuje historii Romů a popisu stylu jejich života a kultury. Stačil přitom krátký vhled jako v předchozí a následující kapitole. Z textu je rovněž znát, na které straně romského hnutí autor stojí, což ale samo o sobě nemusí být chyba. Rovněž P. Pečínka zaujme dobrou obeznámeností s tématem, o čemž svědčí mj. seznam použitých pramenů a literatury. Autor osvětluje všechny chyby, přehmaty a nesnáze, které doprovázely a stále doprovázejí snahy části romského etnika využít vlastního potenciálu a utvořit uskupení, které by se dokázalo prosadit ve volbách. Není to pouze rozhádanost, rozdrobenost a vzájemná nesnášenlivost, ale rovněž to, že někteří činovníci se dostali do konfliktu se zákonem (zejména pro zneužívání finančních prostředků). P. Pečínka analyzuje postavení všech romských politických subjektů i politiků, kteří se angažovali ve vrcholné politice. Vedle toho sleduje rovněž polopolitické projekty, ať už se jedná o různé spolky, nebo periodika.
Kromě možná příliš zevrubného úvodu mám k textu ještě další výhrady. Především nelze napsat část textu a za něj shromáždit 19 odkazů na prameny a literaturu. Ten, kdo by chtěl některé informace využít, musel by pročíst desítky stran. Také není vhodné napsat větu: „Ani jedněch voleb se ovšem štěpánovci nakonec nezúčastnili.“ (s. 148) a za ni uvést jen tak použitý zdroj (http://www.volby.cz). Takový odkaz na internetový pramen je naprosto bezcenný. Kromě toho se první svobodné parlamentní volby neuskutečnily až „v červenci 1990“ (s. 118) a Klára Samková-Veselá není ústavní soudkyně (s. 150). V celé kapitole autor používá označení „nerom“, které ale píšeme s velkým N.
Text Lubomíra Kopečka o Coexistentii a politickém angažování se Poláků v České republice je přepracovanou a doplněnou verzí autorovy studie, která již vyšla časopisecky. Po nezbytném úvodu, v němž L. Kopeček charakterizuje postavení polské menšiny v ČR, se věnuje situaci po roce 1989, zejména uskupení Coexitentia (Soužití), které bylo na počátku 90. let úspěšné hlavně na Slovensku díky angažmá tamější maďarské reprezentace. Po rozdělení Československa jeho význam v českých zemích klesl a polští politici bývají úspěšní jen ve volbách komunálních. Autor velmi přehledně a důsledně analyzuje programatiku subjektu, organizační stránku a následně se pokouší je typologizovat „z hlediska politické vědy.“ Řadí je „do stranické rodiny regionálních a etnických formací“, Soužití považuje za ideologicky nevyhraněné a z hlediska institucionalizace spíše připomíná politické hnutí (s. 201).
Z hlediska struktury mohla být pasáž o ziscích uskupení začleněna do kapitolky „Soužití a volby“. Přehlednosti by prospělo, což se týká mimochodem celé knihy, uvádění volebních výsledků do tabulek. O úspěšnosti toho či onoho subjektu bychom si pak mohli udělat zřetelnější představu. Stejně tak je lépe označit tabulky, například na s. 204 a 205 nelze ihned poznat, jaké volby má autor na mysli. Tamtéž L. Kopeček analyzuje procentuální zastoupení Poláků v obcích a porovnává je s podporou Soužití, přičemž tvrdí, že „ve většině obcí je volební výsledek Soužití nižší než procento obyvatel hlásící se k polské národnosti.“ To může být dáno rovněž tím, že k polské národnosti jsou počítání i občané, kteří nedisponují aktivním volebním právem (děti a mládež do 18 let). A jedna drobná nepřesnost – Jablůnkovem je zřejmě myšlen Jablunkov.
V posledních dvou částech se Miroslav Mareš zabýval „nedokončenými projekty etnických politických stran“, když se věnoval zejména aktivitám Slováků, Rumunů a Němců, ale i subjekty, které působí v konkrétních regionech či lokalitách a svým názvem se k tomuto území hlásí. Zatímco první částí dotahuje téma stranictví, které je založeno na etnickém základě, do konce, ve druhém případě pouze ilustruje lokální a regionální politiku, kde působí celá řada místních neparlamentních uskupení. Právě téma vzniku urbánních stran (vzniknuvších ponejvíce z urbánních hnutí) je u nás zatím neprobádané. Autor tento typ charakterizuje hlavně působením Zlínského hnutí nezávislých (na s. 221 píše, že v krajských volbách získalo pět mandátů, na s. 230 šest mandátů, což je správný údaj) a výčtem volebních úspěchů podobných subjektů.
V závěrečném zhodnocení výzkumného záměru pak editor tvrdí, že: „Etnické a regionální strany jsou v rámci celého stranickopolitického systému v ČR marginální.“ (s. 229) S tím nelze než souhlasit. Myslím, že knihu Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989 mohu vřele doporučit všem, kteří se hlouběji zajímají o stranický systém naší země a kteří hledají vhodný zdroj k dalšímu výzkumu s podobnou tematikou.