Vznik, vývoj a struktura společenství tzv. vorů v zakoně

Tomáš Šmíd

Abstract: The Origin, Evolution and Structure of „thieves in law”

Study about community of vory v zakone treats informal community of criminal authorities from former USSR, whose structures established in organized crime after the collapse USSR too. Observed is historical background and circumstances of development the criminal elites, which create ground for rise of vory v zakone. Study describes further internal structure of community, her organization and correlations. Different traditions of criminal world in Caucasus are registered also. The close of study is a description of the contemporary situation in „thieves“ world.

Key words:

thieves in law (vory v zakone), organized crime, Post – Soviet region, South Caucasus

Úvod

Tato studie zabývající se tzv. vory v zakoně, což jsou kriminální autority sui generis postsovětského organizovaného zločinu (OZ), se snaží reflektovat vznik, vývoj a strukturu tohoto neformálního společenství, které tvoří velkou část elity postsovětského organizovaného zločinu. Sledován je vývoj od nejranějších začátků, přes éru dominance vorů v kriminálním světě až po rozčlenění postsovětských kriminálních elit do více skupin s jinými tradicemi. Opomenuta nezůstává ani vnitřní geneze a struktura vorovského společenství a jeho současný stav.

Bez hlubšího poznávání tohoto nebezpečného fenoménu si lze jen obtížně představit účinný boj proti jeho hrozbě, která po rozpadu bipolárního světa dostala bez nadsázky globální charakter. V posledních letech lze zaznamenat již poměrně slušné množství kvalitní vědecké literatury zabývající se tímto fenoménem. Jedná se především o studie angloamerické a německé provenience. Situace se postupně začíná měnit i v „rodišti“ vorů v zakoně, Ruské federaci. V ČR podobná literatura neexistuje, byť postsovětské kriminální skupiny zde již dávno pevně zakotvily. Jinak kvalitní práce M. Nožiny mají spíše syntetický charakter a na postsovětský region se nespecializují. Tento článek má skromný cíl studium fenoménu postsovětského OZ u nás iniciovat.

1. Historické pozadí vzniku vorů v zakoně

Značný rozvoj kriminality v prostoru Ruska se projevoval již za panování Petra Velikého, kdy jenom v Moskvě působilo na 30 000 zlodějů. Stupeň organizace byl však nízký. Postupem času docházelo k zlepšování organizovanosti, používání indoktrinace, vybírání finančních příspěvků, vývoji zlodějského slangu (tzv. feňa) a přidělování přezdívek. Do konce 19. století se konstituovalo pevné profesionální jádro a objevili se první bossové. První hierarchická struktura je zaznamenána v trestanecké kolonii na ostrově Sachalin, kde se utvořily čtyři neformální skupiny trestanců:

- nejnižší kasta zvaná španka, všemi opovrhovaná;

- neutrální vrstva zvaná chrapové, která lavírovala mezi všemi vrstvami;

- násilnická a krutá vrstva zvaná ivani, která se skládala z lupičů a chuligánů;

- nejvzdělanější vrstva zvaná igroky, tzn. hráči, což byli trestanci na svobodě se živící hazardem (Kučinskij 1997: 11 – 13).

Přímí předchůdci tzv. vorů v zakoně se objevili po bolševickém puči v listopadu (dle gregoriánského kalendáře) 1917. Jejich explozivní nárůst přímo souvisel s budováním pracovních táborů, které později vešly ve světovou známost pod zkratkou GULAG (Gosudarstvjenoje upravljenije lagerej). Sociální stratifikace a různorodost byla díky masové přítomnosti politických vězňů, kteří se ničím neprovinili, natož nějakým kriminálním deliktem, extrémní. Pro potřeby této práce se budeme zabývat pouze kriminálními skupinami, je však zajímavé uvést, že mnoho politických vězňů, kterým kriminálníci říkali frajeři, přineslo řadu zajímavých studií zabývajících se sociologií, psychologií a historií tzv. zlodějského světa.

Ve 20. letech zuřila v podsvětí a především v lágrech válka mezi tzv. žigany a urkami. Žigani byli vesměs mladí kriminálníci, kteří nebyli dosud trestáni, měli rádi přepych a živili se přepadáváním exponentů Leninem vyhlášeného programu Nové ekonomické politiky (NEP), tzv. nepmanů, a krádežemi. Snažili se také částečně politizovat svou činnost a zlodějské zákony. Vyvinuli jakýsi zákoník, který se skládal z pěti bodů:

1) zákaz pracovat ve společnosti;

2) zákaz mít rodinu;

3) zákaz sloužit v ozbrojených složkách;

4) zákaz spolupracovat s úřady;

5) povinnost přispět penězi na společnou věc (Serio – Razinkin 2002: 90).

Urki se řídily obdobnými zákony, nicméně svůj protispolečenský postoj maskovaly nezájmem o politiku a na rozdíl od žiganů odmítaly přepych a hromadění majetku. Spor se vedl v rovině dvou filosofických pohledů – žigani kladli důraz na sociální status, kdežto urki na zohledňování zlodějských tradic. Urki nakonec zvítězily, byť za cenu mnoha ztrát.

Tento konflikt ukázal nutnost nového zlodějského zákona. Ten se počal konstituovat na základě předrevolučních zlodějských tradic a velmi rychle se rozšířil. 30. léta tak přinesla pevnou hierarchii, která se v lágrech utvořila po revizi zlodějských zákonů.[1] Hlavní slovo měli pachani, což byli zkušení zloději nebo šéfové jakéhokoliv spolku v podsvětí. Pod nimi pak byli podpachani, sluhové a býci (stráž pachanů).

2. Vznik a první tradice vorů v zakoně

Kde se vzali vory v zakoně, tedy zloději podle zákona nebo legální zloději, zákonití zloději, volněji přeloženo zloději z povolání[2], není přesně zdokumentováno. Většina expertů se domnívá, že se zrodili na počátku 30. let právě z kasty pachanů. Přijímání do vorovské kasty bylo omezené a spojené s řadou formalit. Kandidát musel mít kriminálnické zkušenosti, respektovat kodex, musel mít organizační schopnosti a nesměl mít zlozvyky, které by ho mohly kompromitovat. Titul vor v zakoně se uděloval na zvláštním vorovském sněmu, kde byl kandidát ostatními vory korunován (koronacija). Současně s pomyslnou korunou mu byla udělena přezdívka, neměl – li ji dříve, a právo na určité tetování. Získat vorovskou korunu bylo obtížné, jednalo se o svého druhu velmi elitářský spolek, a ještě těžší bylo s korunou se rozloučit. Za zradu se udělovala smrt, ke které zrádce odsoudil vorovský sněm a určil kata, poněvadž vora v zakoně mohl zabít opět jen vor v zakoně. Zrádce dostal také hanlivý titul suka (děvka či kurva). Za zradu se považoval především dobrovolný odchod z řad vorů v zakoně nebo častěji porušení vorovského kodexu, který měl zhruba následující podobu:

1) Vorovský zákon je nepsaný zákon, který musí respektovat každý vor v zakoně.

2) Vor je povinen zříci se matky, otce, bratrů a sester. Jeho rodnou matkou je mu vězení.

3) Nesmí mít svou vlastní rodinu, ale je mu dovoleno, aby měl milenku.

4) Nesmí nikdy a nikde pracovat, ať je to jakkoliv složité. Žít musí pouze z prostředků, které získal kriminální činností.

5) Musí pomáhat ostatním vorům, a to jak morálně, tak materiálně. K tomu slouží společná vorovská kasa (v originále obščak).

6) Musí držet v tajnosti informace o společnících a místech jejich pobytu.

7) Pokud je to potřebné, musí vor v zakoně, který je zadržován policií, brát na sebe cizí vinu, umožní – li to druhému voru v zakoně zůstat co nejdéle na svobodě.

8) Pokud vznikne konflikt mezi vory, musí požádat o svolání sněmu vorů (v orig. schodka) za účelem vyřešení sporných otázek.

9) V případě potřeby se musí účastnit vorovského soudu (v orig. rozborka), vedeného proti provinilcům vůči vorovskému zákonu.

10) Na základě rozhodnutí valné hromady musí vykonat trest nad vorem, který se provinil.

11) Nesmí odmítnout vykonání trestu, pokud valná hromada dospěla k závěru, že je zloděj vinen, a odsoudila ho k trestu smrti.

12) Musí ovládat vorovský slang.

13) Nesmí hrát karty, nemá – li peníze na zaplacení.

14) Musí zaučovat řemeslu mladé kriminálníky.

15) Musí mít sluhy nebo lokaje (v orig. šistjorka).

16) Nesmí ztratit zdravý úsudek při pití alkoholu.

17) Nesmí mít nic společného s mocenskými orgány, nesmí se účastnit společenských akcí a vstupovat do společenských organizací

18) Nesmí sloužit v armádě a jiných státních složkách.

19) Musí plnit sliby, které dal svým kumpánům.[3]

Dodržet tento poměrně přísný kodex nebylo nic jednoduchého, a proto se řady tzv. suk postupem času velmi rozšířily a suky se začaly formovat do tzv. kurvích oddílů (sučije otrjady). Tito odpadlíci se rekrutovali nejprve z řad těch, kteří začali spolupracovat s vězeňskými orgány, aby si ulehčily výkon trestu a posléze jejich řady masově rozšířili vorové, kteří během 2. světové války nastoupili do armádních služeb. Po skončení války se pokusili reintegrovat do vorovského světa, což ovšem pravověrní vorové, kteří za války prožívali zostřený režim v lágrech, odmítli a odstartovala tzv. válka kurev (sučnaja vojna). Kurvy již disponovaly svými pokladnami, sluhy a býky, což z nich učinilo rovnocenné soupeře tradičním vorům.

Válka propukla v roce 1949 a kulminovala v letech 1951 – 1952. Spory podporovalo i vedení GULAGu, které se takto nejspíše rozhodlo zbavit kriminálních živlů, respektive jejich řady co nejvíce eliminovat. Střety probíhaly velmi krutě až bestiálně. Vorové měli sice navrch, ale přesto byli nuceni přejít k určitým úpravám kodexu, což vedlo k tomu, že vor, aby přežil, mohl za jistých okolností přijmout od vedení lágru nějaké pracovní zařazení, nejčastěji holiče nebo vůdce pracovních čet. Válku ukončila amnestie, vyhlášená po Stalinově úmrtí z iniciativy šéfa KGB L. Beriji. Řady kriminálních živlů byly propuštěny, přičemž na politické vězně se amnestie nevztahovala. Až rapidní vzrůst zločinnosti ukázal mylnost Berijova kroku. Ministerstvo vnitra opět tvrdě zasáhlo proti vorům a začala kampaň za jejich fyzickou likvidaci. Vorovský svět tak ztratil čas a prostředky na trestání zrádců a musel se starat o vlastní přežití. Stále častěji získávali mocenské pozice také tzv. bandité a kavkazští zločinci, tehdy především Arméni nazývaní čugunky. Žádná tato vrstva ale neměla takové zkušenosti a pozice jako vorové a kurvy.

Během protivorovské kampaně logicky spousta vorů nedostála závazkům a odpadla a řada věrných přijala přísná konspirační opatření, takže vznikl dojem, že vorovský svět byl zlikvidován. Během 60. let ovšem socioekonomické podmínky velmi nahrávaly zločinu a vorové počali opět posilovat pozice.

Od počátku 70. let začali vorové „podnikat“. Po setkání se stínovými podnikateli, krom toho, že je donutili platit poplatky, se inspirovali u nich a zakládali své ilegální dílny. O pár let dříve se navíc začínají objevovat první klasické organizované kriminální skupiny (OKS) působící v nejrůznějších oblastech kriminální činnosti. V čele těchto OKS, tehdy ještě jakýchsi gangů, stanuli vorové. Jejich aktivity se začaly střetávat a mísit s aktivitami stínových podnikatelů a členů nomenklatury, což v sobě začalo obsahovat zárodky konglomerátu, který zhruba o dvě desetiletí později utvoří vnitřně nejednotný, ale přesto určitým způsobem organický celek nazývaný ruská mafie, postsovětský organizovaný zločin (OZ) apod.

3. Modifikace vorovského světa a jeho kavkazská varianta

Během těchto let došlo k dalším modifikacím a určité erozi vorovského kodexu, což lze přičítat právě promíšením se světem cechoviků a členů nomenklatury, zásahy státních orgánů, důsledky války s kurvami, nástupem nové generace zločinců a především expanzí kavkazských kriminálních živlů. Existují samozřejmě vorové, kteří si zachovali věrnost starému kodexu a jsou nazývaní nepmanští vorové. Všichni ostatní jsou noví vorové. Noví vorové se snaží maskovat svůj způsob života a vydávat se za občany ctící zákon. Zatímco dříve musel vor navštívit každé dva až tři roky lágr nebo vězení, aby se „udržoval v kondici“, nyní se noví vorové kriminálům vyhýbají.[4] Eroze vorovského světa spočívá v rušení starých tradic a nevytváření nových. Z titulu vor v zakoně se postupně stává poněkud bezobsažná formulka.

Významné změny do vorovského světa přinesli kriminálníci z Kavkazu. Čečeni vorovské tradice vůbec nevyznávali. Jednak proto, že jim příliš nerozuměli a jednak proto, že měli své vlastní rodové struktury.[5] Stejně tak činili i Dagestánci a Ingušové. Arménští, ázerbájdžánští a gruzínští, stejně jako abchazští, asyrští, kurdští a osetínští kriminálníci tyto tradice sice respektovali a řídili se jimi, ale přistupovali k nim z pohledu svých odlišných tradic a zvyklostí, čímž je značně významově posunuli.

Kavkazané nazývaní též pikoví nebo lavrušnici[6] jako první začali se snahou získávat politickou moc a tudíž vstupovat do kontaktu s politiky. V roce 1982 proběhla v Tbilisi schodka, kde především gruzínští vorové diskutovali nad ziskem politické moci, který by mohli uplatnit skrze zkorumpované státní byrokraty. Dosud se snažili vorové být zcela apolitičtí, což měli zahrnuto ve svém kodexu a příkře se tak odlišovali např. od sicilských nebo kalábrijských mafiánů, kteří se o politický vliv přímo snažili (Arlacchi 2003: 163 – 185), a to především do té doby, než začali kooperovat s cechoviky a nomenklaturou. Ale ani v tomto případě se ještě zdaleka nesnažili o politické prebendy, šlo jim stále jen o zisk. Gruzínští vorové tuto hranici prolomili a začali utvářet nejprve v Gruzii klasickou mafiánskou strukturu, kdy do svých aktivit přímo namočili regionální vládní struktury a započali s infiltrací a ovládáním veřejného života.

V roce 1986 byla otázka politické aktivity vorů opět přetřásána, doyen vorů v zakoně Vasilij Babuškin zvaný Brilliant vybízel k dodržování kodexu a apolitičnosti. V opozici vůči němu zůstali opět gruzínští vorové, mezi nimi především Džaba Joseliani, který se později po rozpadu SSSR stal jednou z klíčových figur gruzínské politické scény.

V té době se též pokusil ÚV KS Gruzie provést masivní zátah na vory, avšak tato kampaň vyšla do ztracena, jelikož neměla legislativní oporu, řada zainteresovaných byla zkorumpována a kriminální svět vyvíjel na úřady efektivní nátlak. Kolem 50 vorů bylo sice zadrženo, ale odsouzeno bylo jen minimum. Přesto řada vorů Gruzii opustila a přesunula se především do Moskvy. V Gruzii navíc existuje kult vorů v zakoně, Gruzíni tvoří třetinu všech vorů, což je vzhledem k počtu obyvatel obrovské číslo, doslova každý okres má svého vora, a školáci na otázku, čím by chtěli být, odpovídají, že vorem v zakoně… apod. (Serio – Razinkin 2002: 77)

Tato situace je umožněna snadnou dostupností vorovské koruny v Gruzii a na Kavkaze vůbec. To souvisí s dalším problematickým přínosem Kavkazanů vorovskému světu – možností si vorovskou korunu koupit. Cena se pohybovala od několika desítek tisíc USD k několika milionům a peníze byly ukládány do obščaku. Slovanští vorové se snažili alespoň rámcově udržovat starý kodex, tzn. držet si od těla státní úředníky, nepracovat, poctivě spravovat obščak, dodržovat tradiční proceduru korunovace a šířit vorovskou ideologii mezi mládeží. Některé body kodexu postupně opustili i oni, jako např. zákaz manželství.[7] Kavkazští vorové však nerespektovali tradice v mnohem zásadnější míře, neměli je ostatně ani tolik zažity. Snadnější pro ně bylo si titul koupit, než žít podle náročného kodexu. Dalším rozdílem bylo, že kavkazští vorové odmítali zcela vorovský žargon. Nebyli ochotni překonávat ještě další jazykovou bariéru. Opět tak přispěli k erozi další vorovské tradice, žargon se postupně ze slovníku zločinců vytrácí i ve slovanských skupinách (Kučinskij 1997: 76). Navíc směšovali vorovské tradice se svými tradicemi rodovými a národními, které pro ně byly podstatnější.

Toto promíšení tradic je nejpodstatnějším specifikem OZ jihokavkazské provenience. Severokavkazský OZ čečenského, dagestánského či ingušského ražení uznává pouze své národní a klanové tradice, běloruský, ruský či ukrajinský OZ respektuje pouze vorovské nebo banditské zvyklosti čili tvoří kriminální bratrstva, jihokavkazský OZ arménského, ázerbájdžánského a gruzínského typu je charakteristický spojením etnických, klanových a rodových tradic s tradicemi kriminálních bratrstev (především vorovských, ale i banditských).

Problémy s sebou přináší postoj řady slovanských vorů, kteří ty kavkazské nepovažují za autentické vory a odmítají jim tudíž přiznávat vorovská privilegia. Kavkazští vorové totiž za sebou často nemají ani den vězení, což v očích slovanských vorů zcela snižuje jejich vážnost. Vor v zakoně, který neprošel alespoň vězením, když už ne lágrem, podle nich přece nemůže být vor v zakoně.[8] Slovanští vorové nepovažují vězení za něco degradujícího, naopak to zvyšuje jejich reputaci. Není náhodou, že dodnes, kdy je vorovský svět v historické defenzivě, mají ve vězeních hlavní slovo vorové. Dostane – li se bandita nebo jiný zločinec nerespektující vorovské tradice do vězení, musí počítat, že tam vládnou vorové. Buď se podřídí, nebo bude zlikvidován.

Kavkazané rádi také nosí zbraně, což tradiční vor nesmí. Může, respektive musí mít ochranku – býky, sluhy apod., ale sám musí být neozbrojen.

Po rozpadu SSSR dochází k erozi vorovských tradic i mezi slovanskými vory v zakoně. Vzhledem k jisté zkostnatělosti kodexu došlo k situaci, že bandité, tzn. kriminální autority nerespektující vorovský kodex, kteří se nemuseli na nic ohlížet, velmi posílili své pozice a vory vytlačili z mnohých teritorií a pozic. Vorovská už není Ukrajina, ani St. Petěrburg, který ostatně nikdy nebyl [9], Moskva bývá označována za vorovskou, ale je třeba dodat, že velmi vlivná část vorovského podsvětí v Moskvě má kavkazský původ a navíc stále velkou váhu mají i Čečeni, byť politická situace jim velmi komplikuje jejich pozice. Skutečně čistě vorovská tak zůstává pouze Sibiř, kde mají vorové stabilní pozici hlavně proto, že se tam nachází drtivá většina pracovních táborů, kde vládnou oni.

Jižní Kavkaz ovládají vorové, ovšem vorové místních tradic. Navíc všechny tři jihokavkazské republiky jsou v natolik složité politickoekonomické situaci, že pro místní OKS je výhodnější živit se zločinem v jiných zemích, především RF, Evropě a USA.

Nejen bandité, ale i vorové vedou nákladný život plný přepychu, vyhýbají se vězení, shromažďují majetek, přestávají se tetovat a snaží se budit zdání solidních bezúhonných občanů. Stále platí nedotknutelnost vora, jeho rozhodovací pravomoci, šíření ideologie mezi mládeží, avšak vorové již dávno provozují politické aktivity, chodí ozbrojeni, žení se a rozvádí, plodí potomky, pijí přes míru a dokonce pracují, přinejmenším jako podnikatelé. Vorové jsou nuceni minimálně v posledním desetiletí zvát na své schodky i nekorunované kriminální autority, které mají reálný vliv (Kučinskij 1997: 66 – 67). Z titulu vor v zakoně se stala jen formalita, kterou se snaží naplňovat nějakým obsahem jen zbytky vorů ze staré školy.

4. Funkce, postavení a úloha vora v zakoně

Vor v zakoně představuje především autoritu v kriminálním světě, strážce vorovského kodexu a organizátora zločinů. Dříve vor zřídka páchal zločin, pouze pro potvrzení postavení, jinak zločiny organizoval, rozhodoval spory mezi jednotlivými OKS či určoval sankce za prohřešky. Po rozpadu SSSR byl nucen redefinovat pravidla a přizpůsobovat se stále více konkurenčnímu prostředí, které již nerespektovalo jeho postavení v takové míře jako v minulých dobách. V rozporu se starými tradicemi se vor stal významným ekonomickým a politickým činitelem především v dnešní RF s mezinárodními ambicemi především ve státech SNS, USA a Evropě.

Serio a Razinkin výstižně definují čtyři základní funkce vora v zakoně pro udržení efektivního vůdcovství:

1) informační – vor sbírá, analyzuje a vyhodnocuje informace nutné k fungování jeho „podniku“;

2) organizační – vor plánuje, kontroluje a řídí svůj „podnik“ s vědomím neustále se měnících podmínek;

3) normativně regulativní – vor upevňuje a šíří vorovskou ideologii, především mezi mládeží, které představuje kriminální svět jako atraktivní prostředí s lukrativními příjmy, dbá na udržování kodexu, určuje pravidla a sankce, sněmuje s ostatními vory;

4) rozhodovací – vor nese zodpovědnost za svá rozhodnutí, udržuje obščak, který, a jehož velikost, je v moderní éře rozhodující pro vážnost vora, umožňuje korumpovat veřejné činitele, pomáhat rodinám členů jeho skupiny apod. (Serio – Razinkin 2002: 97 – 99)

Struktura vorovské organizace je hierarchická a není příliš složitá ani originální. Vor má pod sebou svého poradce – sovetnika. Pod sovetnikem operují zásobovací skupina, která obstarává zboží a finanční prostředky, a bezpečnostní skupina, která zajišťuje bezpečnost celé OKS, vykonává tresty, vymáhá pohledávky apod. Nejnižším článkem je tzv. šestjorka, což jsou jedinci zcela na skupině závislí a jí oddaní. Tato skupinová hierarchie je nejkrystaličtěji demonstrována ve vězeňských celách na různých každodenních maličkostech a je propracovaná do nejmenšího detailu.

5. Závěrem: současný vývoj ve vorovském světě

Vor v zakoně představuje nejvyšší stupeň hierarchie kriminálního světa, přičemž částečně působí i na nižších úrovních, především na jižním Kavkaze, kde je přemíra vorů. Ovšem, na území bývalého SSSR působí kolem 700 vorů v zakoně, kteří stojí proti 20 000 bossům řady OKS, kteří mezi jejich kastu nepatří. Z území RF jich pochází 387, z nichž cca 100 je ve vězení, z ostatních států bývalého SSSR 339, z nichž mnozí ale působí v RF. Třetinu tvoří Rusové, třetinu Gruzíni, desetinu Arméni. V RF nejvíce vorů působí v Moskvě, ale existují i jiná jimi stále alespoň zčásti ovládaná teritoria jako Sibiř, Dálný Východ, Burjatsko, Ural, Pskov, Omsk, Smolensk, a také Jaroslavl, Astracháň, Tambov, Kaluga, Krasnodar, Primorskij rajón, Irkutsk, Chabarovsk, Tjumeň a Rostov na Donu, kde vládnou arménští a gruzínští vorové.

Jak již bylo uvedeno výše, vorům se nikdy nepodařilo ovládnout St. Petěrburg, ač se o to pokoušeli gruzínští a v menší míře i ruští vorové z Uralu. V Moskvě sice žije největší počet vorů, ale mnozí jsou z Kavkazu a jsou nuceni o vliv neustále bojovat s bandity a vorovské tradice nerespektujícími čečenskými OKS. Jižní Rusko je v převážné míře kontrolováno OKS severokavkazských národů vorovské tradice nerespektujícími a místní vorové, kteří vesměs mají jihokavkazský původ, tam nemají příliš silnou pozici. Jihokavkazští vorové, především dnes již zesnulý Arsen a Dato Tbiliský, ovládli také ostrov Sachalin, kde navázali čilé obchodní styky s japonskou jakuzou v oblasti obchodu s narkotiky a kradenými vozy. (Serio – Razinkin 2002: 100 – 103)

Vorové se také internacionalizují a opírají se přitom o zahraniční komunity bývalých občanů SSSR či příslušníků národů, které žijí na území bývalého SSSR. Z jihokavkazských jsou např. silné a dlouhodobě etablované arménské komunity v USA (Kalifornie, Denver, New York a Massachussets), v západní Evropě (Francie, Velká Británie), ve střední a východní Evropě (Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Srbsko), Jižní Americe a Blízkém Východě, gruzínské komunity působí v SRN, Rakousku a Kanadě a ázerbájdžánské v Turecku a západní Evropě.

S personální situací vorů otřásla dnes již pověstná „válka gangů“, která proběhla v RF a především v Moskvě v letech 1993 až 1994. Přes 20 vorů bylo zavražděno, mnozí zraněni a zatčeni. Válka byla vedena především v linii Slované versus Kavkazané plus všichni versus Čečeni. (Kučinskij 1997: 156 – 193)

Po jejím ukončení je situace až dodnes poněkud nepřehledná a podle vyjádření ruských expertů na OZ se stále více do popředí dostávají banditské OKS. Nicméně již několikráte v historii se zdálo, že éra vorů v zakoně je u konce, a ti se přesto dokázali zkonsolidovat a opět převzít významný podíl na kriminálních aktivitách. Jejich existenci a vývoj je tedy třeba studovat dále.

Literatura a prameny

Albini, J. a kol. (2002): Russian Organized Crime: Its History, Structure and Function. In: Galeotti, M. (ed.): Russian and Post-Soviet Organized Crime. Aldershot, Ashgate.

Arlacchi, P. (2002): Italská mafie a její podnikání. Brno, CDK.

Curtis, G. (2002): Involvenment of Russian Organized Crime syndicates, Criminal Elements in the Russian Military and Regional Terrorist Groups in Central Asia, the Caucasus and Chechnya. Washington, Library of Congress.

Finckenauer, J. – Voronin,Y. (2002): The Threat of Russian Organized Crime. Issues in International Crime. U.S.Department of Justice.

Galeotti, M. (2002): The Mafiya and the New Russia. In: Galeotti,M. (ed.): Russian and Post-Soviet Organized Crime. Aldershot, Ashgate.

Glazov, Y. (2002): “Thieves“ in the USSR – a Social Phenomenon. In: Galeotti, M. (ed.): Russian and Post-Soviet Organized Crime. Aldershot, Ashgate.

Handelman, S. (1997): Comrade Criminal: Russia’s New Mafiya. Yale University Press.

Handelman, S. (2002): The Russian ‚Mafiya‘. In: Galeotti,M. (ed.): Russian and Post-Soviet Organized Crime. Aldershot, Ashgate.

Kelly, R. – Schatzberg, R. – Ryan, P. (2002): Primitive Capitalist Accumulation: Russia as a Racket. In: Galeotti, M. (ed.): Russian and Post-Soviet Organized Crime. Aldershot, Ashgate.

Kučinskij, A. (1997): Zločinci a zločiny, zákony světa zločinu, pachani, autority, legální zloději. Doněck, rukopis. Překladatel do češtiny nezjištěn.

Nožina, M.(ed., 1997): Mezinárodní organizovaný zločin v ČR. Praha, ÚMV.

Roth, J. (1996): Die Russen-Mafia: Das gefährlischste Verbrechersyndikat der Welt. Hamburg, Rasch und Röhring.

Serio, J. – Razinkin, V. (2002): Thieves Proffesing Code: The Traditional Role of Vory v zakone in Russia’s Criminal World and Adaptations to a New Social Reality. In: Galeotti, M.(ed.): Russian and Post-Soviet Organized Crime. Aldershot, Ashgate 2002.

Shelley, L. (2002): Post-Soviet Organized Crime. In: Galeotti, M. (ed.): Russian and Post-Soviet Organized Crime. Aldershot, Ashgate.

Shelley, L. (1999): Organized Crime in the Former Soviet Union: The distinctiveness of Georgia. In: http://www.traccc.cdn.ge/publications/publication1.html.

Šámal, Z. (1999): Ruské mafie. Praha, Ivo Železný.

Internetové zdroje (ověřeno k 1. 2. 2004):

http://www.compromat.ru/main/mafiamsk/otari.htm

http://crime-x.narod.ru/alphabeth/1.- 27.htm

http://www.fas.org/irp/world/para/docs/rusorg4.htm