Postoj polských politických stran k Evropské unii

Tomáš Palovský

Abstract: Approach of Polish Political Parties to the European Union

The article tries to demonstrate contemporary debate about impact of European Union on domestic party systems and apply its outputs into analyse of behaviour of relevant polish political parties. In the first part author explains scholars´ attempts to translate polymorphic spectrum of parties´ attitudes towards the phenomenon of european integration into relevant typology, in the second analyses different (polish) parties´ views on it.

Key words: European Union, euroscepticism, Poland, political parties

Práce zabývající se evropskou integrací představovaly a představují v politické vědě svébytné téma. Zpočátku se jednalo převážně o díla tématicky zaměřená na „evropskou ideu”, „budování Evropy” či „politickou architekturu evropského domu”. S realizací integračních idejí v 50. letech minulého století se ohnisko zájmu posouvá od těchto normativně zaměřených prací.

Studium europeanizace

Politické vědě dominují v zásadě dva empiricko-analytické modely zkoumání evropské integrace, pomineme-li ryze popisný přístup. V pracích anglojazyčných se první z nich nevědecky nazývá „bottom-up”, přičemž předmět výzkumu, evropská integrace, je pojat jako závislá proměnná, jejíž podoba je „odrazem” výstupů ze systému politik států ovlivňujících či participujících na integraci (Binnema 2003: 2, Fiala, Pitrová 2003, Pitrová 1999, Pitrová 2002).[1] Druhý přístup, jejž můžeme pojmout jako „top-down”, naopak akcentuje jiný vzorec závislosti proměnných. V tomto diskursu je evropská integrace postavena za nezávislou proměnnou, která ovlivňuje domácí politiku států (Cowles, Caporaso, Risse 2001). Dlužno dodat, že tento diskurs nepředstavuje v politické vědě žádnou novinku, neboť byl a je úspěšně užíván v sub-disciplínách teorie mezinárodních vztahů při analýze vzájemných vztahů a závislostí domácí, zahraniční a globální politiky (např. v mezinárodní politické ekonomii srov. Frieden, Lake 2000: 1-16, Baylis, Smith 1999: 214-228). Jedná se však o dva ideální modely pozitivistické výzkumné strategie, které při určitém zjednodušení můžeme umístit na protilehlé konce kontinua. Mezi nimi lze očekávat, podle empirických výzkumů teorie vědy, modely smíšené s převahou a marginalizací těch kterých přijatých axiomů.

V druhém přístupu, který se v subdisciplíně výrazně zjevuje v 90. letech minulého století, se setkáváme s termínem „europeanizace”[2], který představuje střechový („umbrella”) pojem shrnující jakoukoli změnu v politickém systému státu, která je implikována vnějším činitelem, v tomto případě evropskou integrací (Binnema 2003: 2, Vink 2002:1). Je zřejmé, že tato velmi hrubá definice vytváří další řetěz otázek s ní spojených, zejména vymezení kvalitativních a kvantitativních definic použitých pojmů, rozpracování sub-modelů a nových typologií. Před tyto otázky je postaven další výzkum europeanizace, který bezpochyby obohacuje integrační studia.

Modely pracující s pojmem europeanizace koncentrují dílčí poznatky, zaměřené např. na proces příjímání evropské legislativy v dílčích státech a rozdíly v procesech jednotlivých států. Nezřídka se objevují i práce, které obecně analyzují změny tří dimenzí politiky (srov. Fiala, Schubert 2000) a policy-making v procesu europeanizace. Poměrně oblíbeným „issue” v tomto diskursu je téma „vliv evropské integrace na politické strany (Ladrech 2001, Poguntke, Aylott, Ladrech, Luther 2003), stranické systémy (Mair 2000), samosprávu”. Stranou nezůstávají ani fenomény jako její rozšiřování o země střední a východní Evropy či vliv integrace na geografické okolí (zejm. Švýcarsko, Norsko, Island). Na poslední téma se bude orientovat i zde vedená analýza, jejímž cílem je po vysvětlení základního operačního pojmu, kterým je europeanizace demonstrovat „proniknutí” evropské integrace do postoje relevantních politických stran současného stranického systému Polské republiky. Výsledkem by měla být aplikace současných teoretických poznatků do podoby škály či modelu konfigurace stranického systému dle vztahu/postoje politických stran k evropské integraci (či EU), kde jednotlivými typy budou varianty entuziasmu či skepticismu. Cílem tohoto výstupu je verifikovat užité typologie a samozřejmě také představit konfiguraci stranického systému vůči evropské integraci.

Europeanizace politických stran

Hix a Goetz (2000: 27) obecně europeanizaci definují jako „proces změny v národní institucionální a politické praxi, který je způsoben evropskou integrací”, čímž doplňují Börzel v konstatování, že „europeanizace je proces, kdy vzrůstá podřízení domácí politiky politickým procesům na evropské úrovni“ (cit. Vink 2002:4). Ladrech pod tento pojem zahrnuje rovněž změnu občanství a národní identity. Radaelliho (2000: 4) model europeanizace představuje konstrukci, rozptýlení a institucionalizaci formálních a neformálních pravidel, procedur, paradigmat, sdílených přání a norem, které jsou nejprve definovány v procesu přijímání pravidel EU a poté inkorporovány do „domácího” sociálního rámce. Europeanizace v těchto modelech nepředstavuje konvergenci, harmonizaci či politickou integraci, neboť toto jsou nezbytné podmínky pro europeanizaci. Kupříkladu přijetí eura jako společné měny (projev integrace) vyvolá změnu v postoji relevantních aktérů k euru – europeanizaci. Harmonizace politiky rovných příležitostí nám umožňuje efektivně sledovat její vliv např. na chování zájmových skupin v oblasti gender (sic!), které, jak předpokládá Radaelli, je hypoteticky v každé zemi pro odlišný sociální kontext jiné (2000: 5). Míra politické integrace a delegace suverenity se zpětně projeví např. v kontextu nových politických sporů. Podle Vinka jde o proces jakési zpětné vazby na evropskou integraci (2002: 6).

V současném sociálněvědním diskursu dochází k unifikaci pojmu europeanizace na procesy souvztažné s Evropskou unií, byť sama není jediným integračním fenoménem na kontinentu, ale reprezentuje strukturálně nejvyspělejší systém (pro typologii srov. Fiala, Pitrová 2003). Tato konfúze částečně vystupuje do popředí při otázce, co míníme oním „evropským”, z něhož odvozujeme termíny tzv. „euro-žargonu”, např. euroskepticismus, eurooptimismus, eurodebata, euroentuziasmus atd., když na kontinentu můžeme shlédnout hned několik integračních pokusů, od zcela volné OBSE, přes Radu Evropy, NATO, až k EFTA, která reprezentuje v integračních modelech pomyslný první stupeň ekonomické integrace. Nutno podotknout, že jde o problém podružný, jímž se ohánějí kritici, když „nevědí” jak dál. V každém sociálněvědním diskursu je potřebné zkoumaný systém uměle uzavřít a vymezit axiomy, bez nichž by každý přijatý model „stál a padal” na nepřeberném množství podružných proměnných. Pokud přistoupíme k termínu europeanizace ze sociologického pohledu, pak jeho “pramenem” je Evropská unie a nikoli ta která integrační tendence (opačně Vink 2002: 7).

Pokud přistoupíme k vlastní otázce vlivu EU na domácí politiku, většina teoretiků čerpá své modely z teorií spadajících pod tzv. „nový institucionalismus”, které byly adoptovány do politické vědy ze sociologie. Tyto pracují s hypotézou, že Evropská unie reprezentuje instituci, tedy systém formálních a neformálních norem, pravidel, procesů a způsobů vládnutí, který nějakým způsobem ovlivňuje chování jiných systémů (March, Olsen 1984: 734-749). Způsob ovlivnění je vysvětlován buď z pozice kulturní, nebo „kalkulační”. Kulturní diskurs zkoumá rozsah ovlivnění identit, sebepojetí a chování aktérů tou kterou institucí k dosažení jí sledovaných cílů; aktér je plně ovlivněn vnějším institučním rámcem. Pojem „kalkulu” rozvíjí přístup akcentující slabší vazbu aktéra na instituci, jehož jednání je ve větší či menší míře vlastní strategií vůči požadavkům instituce (Vink 2002: 11-12, March, Olsen 1998). Závěry ohledně aplikace modelů nejsou ovšem jednoznačné a většina syntetických vícedimenzionálních děl dochází ke stanovisku, že aktér při každé akci kalkuluje s podmínkami a respektuje/přijímá určité normy. Tyto syntetické pozice se nedají dobře interpretovat – např. vytvoření určité struktury pro získávání financí z EU bude jednáním konsekvencionáním, podmíněným nějakou pohnutkou, ale přijetí určité identity, např. evropského občana, je akcí kulturní (deontologicko-normativní). Europeanizaci tedy nemůžeme považovat výlučně za ten který typ akce a je vhodné empiricko-analyticky hodnotit každé jednání (Hix, Goetz 2000: 18-20). V případě politických stran bychom mohli vstup do evropské federace stran (Fiala, Mareš 2001) považovat za kulturní akci, ale např. podporu zvýšení platů poslanců v Evropském parlamentu za kalkul (blíže Vink 2002: 15-17).

Otázka europeanizace národních politických stran se může na jednu stranu zdát sporná, neboť Evropská unie nijak nereguluje otázky s nimi související ani nenabízí zdroje, k jejichž získání by se politické strany musely přímo adaptovat na daný režim. Rovněž politické strany mají k EU do jisté míry omezený přístup, a jsou v užití svých strategií limitovány institucionální strukturou EU, která národní politické strany přímo do rozhodování nepojímá. Jejich primárním cílem je pak logicky zisk mocenského potenciálu na národní úrovni, evropská úroveň zůstává druhořadou. Politické strany jsou ovšem významným činitelem evropské integrace, pro jejíž činnost, jak se mnohdy zapomíná, poskytují personální zázemí (Taggart, Szczerbiak 2002: 25). Strany jsou na druhou stranu nepřímo ovlivňovány růstem kompetencí EU a jejím institucionálním vývojem (např. založení hospodářské a měnové unie omezilo debatu o měnové politice na národní úrovni). Studium europeanizace politických stran sleduje dvě hlavní ohniska výzkumu. Prvním je výzkum politických stran na úrovni EU, tzv. evropských federací politických stran, který se snaží zachytit zejména proces „socializace” politické strany v interakci s jinými stranami podobného ideologického zaměření. Evropské federace mohou sloužit stranám např. jako nástroj legitimizace jejich ideologické opce v národním kontextu. Druhá výzkumná „větev” se zaměřuje na to, jakou pozici k EU strany zaujímají (Gaffney 1996), sleduje vývoj „eu-policies” strany, její vnitřní dynamiku a provádí komparační analýzy. Hlavním výstupem bývá typologizace pozice stran vůči EU slovy pro- či proti-, méně se klade důraz na změnu vnitřní dynamiky či členský aspekt (Poguntke et. al. 2003: 5-6).

Výzkum europeanizace u nově přistupující desíti států byl poněkud jiný. Na jednu stranu je nebylo možné vyloučit z výzkumu europeanizace jen proto, že dosud nebyly členy EU, na druhou stranu vyvolávala jejich nepřítomnost v procesu každodenního rozhodování Unie pochybnosti o možnosti užít stejné modely jako na členské státy. Přestože reprezentanti národních politických stran zasedli do Evropského parlamentu ve druhé polovině roku 2004, do červnových voleb se stala část politických stran z přistupujících zemí členy evropských federací stran a aktivně se podílela na politické debatě. V této realitě je logické, že strany inkorporovaly otázky evropské integrace do své programové agendy a jednoduše nemohly během přístupového procesu ignorovat novou dimenzi policy. Svou adaptaci na nový režim vyjádřily v „postoji k EU”, který používají pro domácí volebních a strategické účely (Szczerbiak, Taggart, 2002: 26). Zároveň tak definují i prioritu tohoto problému. Tato nová agenda měla poměrně flexibilní dopad užití, jednomu mohla zkomplikovat pozici ve stranickém systému, jinému přinést nezanedbatelné volební zisky.

Při zahájení procesu tranzice zemí střední a východní Evropy (SVE) z posttotalitních a autoritářských režimů v roce 1989 představovala otázka možného vstupu do ES problém „návratu do Evropy”, o jehož nutnosti panoval jistý konsenzus (Szczerbiak, Taggart 2000). S dynamickým postupem evropské integrace, ztělesněným Maastrichtskou, Amsterodamskou a Niceskou smlouvou (Fiala, Pitrová 2003) a rovněž s konkrétním itinerářem přístupu jednotlivých zemi SVE do EU se pozice relevantních politických subjektů krystalizuje do podob určitých vzorců chování, pomocí nichž vyjadřují svůj postoj k evropské integraci. V následující části shrneme tyto teoretické poznatky a pokusíme se z nich vybrat vhodnou typologii pro vytvoření modelu charakterizujícího postoj jednotlivých relevantních stran v Polsku.

Podle Contiho (2003) a Maira (2000) nepředstavuje evropská integrace novou konfliktní linii stranického systému, neboť nemá výrazný strukturální odraz ve stranickém systému jako tradiční štěpení zachycené Rokkanem. V systému je možno identifikovat určité skupiny podporující či oponující EU, tyto jsou ovšem rozptýleny ve stávající struktuře stranického spektra. Jmenovaní autoři se shodují, že problém spojený s evropskou integrací nemá takový potenciál, aby vedl ke vzniku nové relevantní strany. Poukazují, že např. ideologické proevropanství konstituční ideová opce politické formace je v přímém protikladu k jejímu “pohybu” v národním stranickém systému. Opuštění státní dimenze politiky by nepochybně vedlo k její marginalizaci. Dle Mairova názoru je proto vliv evropské integrace na západoevropské stranické systémy mizivý.

Při studiu vztahu politických stran k evropské integraci a jejich ideologicko-programatické pozice v jednorozměrném pravolevém kontinuu došli teoretici k závěru, že politické strany na evropskou integraci nahlížejí skrze tradiční ideologické vzorce a dané predispozice (Conti 2003: 7) a považují ji pouze za nové téma k rozvoji orientace. Jako předběžný závěr byla vyslovena hypotéza, že středové strany na levici jsou více nakloněny integraci než strany středopravé.

Jiným náhledem na europeanizaci politických stran představují studie teoreticky rozvíjející obecný pojem euroskepticismus směrem k výzkumu projevu negativní orientace politických stran k EU. V tomto diskursu se převážně západoevropské týmy zaměřili na (1.) způsob definování a měření stranického euroskepticismu a (2.) proměnné ovlivňující přijetí dané pozice či ustavení euroskeptického diskursu ve stranické soutěži (Szczerbiak, Taggart 2003: 5). Euroskepticismus, termín převzatý ze žurnalistického diskursu, byl původně pracovně definován jako „nahodilá a kvalifikovaná, stejně tak i přímá a nekvalifikovaná opozice vůči procesu evropské integrace” (Taggart 1998: 365). Tato obecná definice byla později upřesněna rozlišením tvrdého (hard) a měkkého (soft) euroskepticismu, kde linie mezi nimi vedla postojem strany ke členství v EU. Tabulka 1 definuje oba pojmy.

Tabulka 1: Euroskepticismus

tvrdý euroskepticismus	tam, kde existuje principiální opozice k EU a evropské integraci, strany držící tuto pozici apelují na vystoupení z EU, nebo trvale oponují celkovému projektu evropské integrace, tak jak je veden
měkký euroskepticismus	tam, kde nejde o postoj principiální opozice vůči EU, evropské integraci či členství v EU, ale kde zájem na podobě jedné či více politik vede ke kvalifikované opozici vůči EU, či kde existuje pocit narušení národního zájmu evropskou integrací

Zdroj: Szczerbiak, Taggart 2002: 7

Kopecký a Mudde (2002) reagovali na tento koncept kriticky. Poukázali, že prakticky každý kvalifikovaný nesouhlas politické strany s rozhodnutím EU lze podřadit pod měkký euroskepticismus. Kritiku sklidila i dělící linie mezi „euroskepticismy”. Oba se vrátili k původnímu konceptu Taggarta z roku 1998, orientovanému více na vztah k evropské integraci jako takové, než na opozici k EU, a navrhují přijmout za základ debaty dvojdimenzionální model rozlišení vztahu k evropské integraci, který zohledňuje vztah k vlastnímu přenesení suverenity ze státu na EU, namísto členství v EU, a vztah k rozšiřování suverenity EU na úkor států, namísto jakékoliv opozice. Druhá ze sledovaných proměnných představuje daný či v budoucnu předpokládaný směr integrace. Z těchto závěrů pak vytvořili následující typologii:

Tabulka 2: Typologie vztahů politických stran k evropské integraci

Euroentuziastický

(prointegrační a souhlasící s nastoleným směrem integrace)

Europragmatický

(protiintegrační a souhlasící s nastoleným směrem integrace)

Euroskeptický

(prointegrační a nesouhlasící s nastoleným směrem integrace)

Euro-“odmítavý” (protiintegrační a nesouhlasící s nastoleným směrem integrace)

Zdroj: Szczerbiak, Taggart 2003: 7

Taggart se Szczerbiakem tuto redefinici částečně uznali s poukazem na fakt, že nelze díky empirickým datům stanovit kauzální propojení mezi okamžitým postojem politické strany k členství v EU a jejím postojem k evropské integraci. Např. Slovenská národní strana se před letním přístupovým referendem v roce 2003 vyslovila pro vstup, ačkoli je programově trvalým oponentem evropské integrace (Szczerbiak, Taggart 2003: 8). Přesto se postavili rezervovaně jednak k užití termínu „euroskeptický”, neboť Kopecký a Mudde vybočili z tradičního diskursu, který tímto pojmem označuje i navržené pojetí „euroodmítnutí”.[3] Pojem „europragmatický” je potom nelogický, a termín euroentuziastický je příliš široký a zahrnuje strany s různými přístupy k procesu prohlubování integrace. Tyto přístupy je potřeba nějakým způsobem typologicky odlišit.

Je ovšem potřeba poukázat na skutečnost, že schéma Kopeckého a Mudde nelze na reálie SVE použít, neboť většina stran se např. k procesu další integrace před vstupem do EU vůbec nevyjádřila a zaujala k integraci pozici ovlivněnou přístupovými rozhovory, která se víceméně jeví jako politický „handl”. Politické strany zemí SVE na EU nahlíželi skrze to, co jim poskytla a v čem je po vstupu omezí, aniž by měli programově propracován ten který integrační model (Szczerbiak, Taggart 2003: 11). Dlužno dodat, že lepší nejsou ani strany členů EU. Při této redukci možných variant pak navrhli následující typologii, která představovala pouze jakýsi úvod do dalšího výzkumu:

Tabulka 3: Modifikovaná typologie euroskepticismu

měkký euroskepticismus

tvrdý euroskepticismus

souhlas s projektem evropské integrace v podobě EU tvořený formou předání části svrchovanostních oprávnění, ale opozice vůči současnému nebo plánovanému směru integrace založenému na rozšíření pravomocí EU

principiální opozice k projektu evropské integrace v podobě EU formou předání části svrchovanostních oprávnění

Zdroj: Szczerbiak, Taggart 2003: 12

Nivelizační užívání termínu euroskepticismus poněkud devalvovalo jeho význam, a ztížilo problém adekvátního definovaní, a proto vědecká obec pojala za nutné provést určité pracovní vyčistění pojmu od významů, které „na sebe nabalil” převážně v žurnalistice. Za euroskepticismus např. nelze považovat zejména kritiku EU za porušení partikulárního národního zájmu, pozitivní nesouhlas s nějakou politikou EU, či kritiku demokratického deficitu EU.

Pokusy o vytvoření adekvátní typologie provázely rovněž otázky související s kvantitativním zacházením s pojmem euroskepticismus, vedle jeho kvalitativní definice. Bohužel musíme konstatovat, že v diskursu nedošlo ke shodě, neboť nástroje jako míra voličské podpory nebyly diskutéry považovány vhodné. Měření komplikuje především fakt, že otázka EU není v politice příliš zohledňována.

Při vysvětlování kauzality euroskepticismu se v teoretické rovině vykrystalizovaly dva přístupy, kdy první vidí původ euroskepticismu v ideologicko-programatické rovině, zatímco druhý jej odůvodňuje jako strategické jednání, které je jedním z výrazů opozičního chování (Sitter 2002). Otázka, zda některé typy stran mají ideologické predispozice k euroskepticismu, např. nacionalisté, je však obtížně verifikovatelná, neboť výzkumy poukazují na fakt, že se v „protestním” táboře setkávají strany ideologicky nekoherentní. Východisko z této dosud poměrně neplodné debaty nabízí Conti, který navrhuje zkoumat postoje politických stran k evropské integraci skrze organizační logiku stranické soutěže, pozice stran v politickém spektru a jejich vztah k postoji, který zaujímá vládní garnitura [4] (2003: 10). Konstatuje, že:

pokud je determinantem postoje ideologie, měli bychom být schopni najít přímý vztah mezi ní a postojem strany k EU,
pokud je vztah ovlivněn umístěním v centru nebo na periferii stranického spektra, jak konstatují empirická data, pak postoj strany k EU by měl být přímo ovlivněn tím, zda se nachází v centru stranického systému nebo na periferii jako sui generis asystémová strana,
pokud je vztah ovlivněn postojem k vládě, pak vláda by měla podporovat integraci, zatímco opozice nikoli (2003: 10-13).

Na základě těchto premis Conti navrhl výchozí pracovní hypotézu postojů politických stran k evropské integraci:

Tabulka 4: Předpokládané postoje stran k EU

	postoj k EU (od + + jako nejvíce kladné po - - jako nejvíce záporný, = představuje “spíše”)
středo-levicové strany ve vládě	+ +
středo-levicové strany v opozici	= +
krajně-levicové strany ve vládě	= -
krajně-levicové strany opozici	- -
středo-pravicové strany ve vládě	= +
středo-pravicové strany v opozici	= -
krajně pravicové strany ve vládě	= -
krajně pravicové strany v opozici	- -

Zdroj: Conti 2003: 14.

Jak je vidět, u každé dílčí skupiny jsou vymezeny odlišné postoje k EU. Ty Conti operacionalizoval do pěti kategorií. Negativní postoj k EU ponechal dle definic Szczerbiaka a Taggarta, doplnil však typy neutrálního a kladného postoje k EU.

Tabulka 5: Typologie postojů stran k EU

tvrdý euroskepticismus	zásadní opozice k EU a integraci požadavek na nevstoupení do EU požadavek změny trajektorie integrace protest vůči integraci
měkký euroskepticismus	obecně pro EU a integraci, nepožaduje vystoupení kvalifikovaná opozice vůči EU v některých arénách s motivací v domácím cíli strany apel na ohrožení národního zájmů integrací požadavek reformy integrace
neutrální pozice [5]	bez vztahu k integraci
funkční europeanismus	podpora integrace motivována domácím zájmem či cílem strany pokračování integrace nezpochybňováno, ale musí být zohledněny stranické požadavky často obrana statu quo
ztotožňující europeanismus	zásadní podpora integraci požadavek supranacionalizace, federalismu, euroobčanství jako hlavní cíl strany

Zdroj: Conti 2003: 17.[6]

Uvedená typologie přinesla opětovně debatu zaměřenou na její validitu. Problematické se debatérům jevily především měkký euroskepticismus a funkcionální europeanismus, neboť mezi typy postojů byla poměrně nejasná hranice. Oba krajní postoje jsou více zřetelné. Conti zdůraznil, že dělítkem je zde primární cíl politických stran, kdy euroskeptici chtějí změnit průběh integrace, zatímco europeanisté (funkcionální) mají tendenci jej spíše regulovat dle vlastních stranických zájmů (2003: 19). Zařazení pod jednu kategorii nemusí být trvalé a je možná určitá flexibilita, jakési „přelévání” z jednoho typu do druhého. Je zřejmé, že zde nemůžeme adekvátně operovat s ideologií strany, neboť některé strany vystupují vůči EU ryze ideologicky, zatímco zbylé spíše pragmaticky/nahodile. Existuje zde shoda na zjištění, že oba „umírněné” typy nezaujímají k EU ideologicky podmíněný vztah.[7]

Přejdeme-li od obecného vymezení postoje stran k evropské integraci, je vhodné na základě těchto premis stanovit pracovní hypotézu o vztahu té které stranické rodiny (sic!) k evropskému projektu. Obecně lze konstatovat, že v opozici budou obvykle stát jednak strany nacionální, odmítající předání svrchovanosti na EU a strany ortodoxně komunistické (nikoli eurokomunistické či postkomunistické), které sice neodmítají obecně internacionální projekty, ale stojí v opozici proti projektu společného trhu, privatizaci strategických ekonomických sektorů. To ostatně plyne z jejich ideologického zázemí. Oba tábory spojuje určitá nevraživost vůči cizincům, naopak jsou zcela rozděleny v otázkách socioekonomických. Postoj k integraci u zbylých stranických rodin nelze obecně predikovat, a v zásadě se odvíjí od vnitřní dynamiky stranického systému.

Následující text bude zaměřen na analýzu podoby stranického systému Polské republiky, programatiky relevantních stran a jejich umístění na ose střed/periferie, vláda/opozice, tak, abychom mohli verifikovat empirická data se zde přednesenými hypotézami. Podotýkáme, že analýza bude omezena na synchronní pohled na systém a některé diachronní poznatky budou zmíněny okrajově. Nejprve se pokusíme přijmout vhodné schéma hlavních konfliktních linií a rozložit relevantní politické subjekty na ose levice a pravice (popř. centrum/periferie). Poté analýzou jejich programu přiřadíme vhodný typ vztahu k evropské integraci a porovnáme, zda odpovídá Contiho předběžným hypotézám.

Europeanizace polských politických stran

Volby do Sejmu v roce 2001 přinesly do podoby stranického systému Polské republiky několik signifikantních novinek. Volební akce Solidarita (AWS), koaliční seskupení většího množství programově více či méně koherentních subjektů (podr. Rojčík 2003), do voleb vládnoucí strana spolu s Unií svobody (UW), se díky pro Polsko obvyklé fragmentaci pravice nedostává do Sejmu. Naopak významný volební úspěch je připsán jednak „pohrobkům” AWS, Občanské platformě (PO) a formaci Právo a spravedlnost (PiS), a jednak ryze protestní Sebeobraně (Samobrona) a konzervativně-nacionální Lize polských rodin (LPR). Vlády se ujímá růžovo-zelená koalice Svazu demokratické levice (SLD), Unie práce (UP) a Polské lidové strany (PSL), která v prosinci 2002 úspěšně uzavírá přístupová jednání s EU zahájená v roce 1998.

Tabulka 6: Volební zisky polských stran ve volbách 2001

	hlasy v %	mandáty v Sejmu
SLD-UP	41,04	216
PO	12,68	65
Samobrona	10,20	53
PiS	9,50	44
PSL	8,98	42
LPR	7,87	38

Zdroj: Antoszewski, Herbut, Sroka 2003: 151.

Koalice SLD po neúspěšných volbách v roce 1997, kdy byla poražena AWS o více než 6 %, provedla (částečně) úspěšnou institucionalizaci (viz níže). V dubnu 1999 konstituovali smluvní koaliční partneři politickou stranu. Za předsedu a potenciálního kandidáta na funkci premiéra byl zvolen L. Miller. Obecně je strana považována za levicovou formaci, už tím, že vznikla transformací Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) a v úzké spolupráci s „komunistickou“ Celopolskou dohodou odborových svazů (OPZZ). V ideové deklaraci se sama SLD označila za levicovou stranu, pokračující v tradicích polského a mezinárodního socialistického a sociálně-demokratického hnutí. Strana sice odsoudila nedemokratičnost systému reálného socialismu a jeho způsob hospodaření (Parma 2004), ale vyjádřila úctu všem, kteří poctivou prací sloužili zemi a ostatním spoluobčanům i během dob komunismu. Na ose levice-pravice (potažmo vlastníci-pracující) ovšem stojí SLD spíše na straně vlastníků a neodmítá liberální prvky v hospodářství, byť funguje v tzv. parakoalici s levicovým odborovým svazem OPZZ. Ten ovšem nemá na programatiku strany výraznější vliv (podrobně k parakoalicím srov. Antoszewski, Herbut, Sroka 2003: 124-141). S reformou státních financí, kterou v současnosti prosazuje, spojuje SLD omezení vlivu státu. Její vizí je i částečná privatizace veřejné správy. Svým programem se přibližuje i k programatice. “New Labour” a v určitých otázkách zaujímá ryze centristickou pozici a přibližuje se opozičním formacím.

V roce 1992 založená UP, jejíž kořeny můžeme nalézt v postsolidaritní levici, se přihlásila k tradičnějšímu pojetí sociální-demokracie. Jako slabší koaliční partner apeluje na oddělení státu od církve, silné angažmá státu v ekonomice, kolektivní vlastnictví klíčových podniků. V polském kontextu hlavních „populárně viditelných” témat stojí za legalizací potratů a zrovnoprávněním sexuálních menšin. Původně vystupovala jako socialistická alternativa v opozici vůči SLD, volební neúspěch v roce 1997 jí vedl k vnitřním změnám a spolupráci s SLD. V prosinci 2000 se SLD dohodla s UP na volební koalici pro volby v roce 2001. Strana reprezentuje, tak jako její silnější koaliční partner, převážně městský elektorát.

Koaliční volební program SLD-UP „Przywróćmy normalność, wygrajmy przyszłość” („Vraťme to, co je normální a vyhrajme budoucnost“) byl orientován na důstojnost pro jednotlivce, rovnost a solidaritu mezi lidmi. Nejvyšší prioritou je boj s nezaměstnaností pomocí podpory malého a středního podnikání, změny daňového systému a lepšího systému vzdělávání.[8] Zdroj zefektivnění systému chce SLD-UP získat zavedením progresivnějšího zdanění. K otázce privatizace se koalice staví kladně, s výjimkou pro ty části hospodářství, které jsou pro stát životně důležité. UP se snaží o zachování vlastní stranické identity s cílem nebýt se pouze názorovou platformou uvnitř SLD, k čemuž bude mít jako menší partner tendenci. Současně je však UP v koalici omezena ve výstupech proti SLD, zejména v jejím tradičním antikatolicismu, odporem k lustracím a podporou odluky církve od státu. Akcentace na tato témata, které silnější koaliční partner nesdílí, by vedla k rozkolu, a případné ukončení koalice by pro UP nejspíše znamenalo konec politické relevance. SLD má zájem o zachování současného stavu, protože sama sbírá voliče středo-levicové a vytlačuje UP více na levý kraj (Parma 2004).

Ve volbách v roce 2001 zaujala SLD proevropskou pozici s tím, že chce během funkčního období dovést Polsko do „Evropy národů” (intergovernmentalismus), což kontrastovalo s jistým odstupem, který přes zahájení přístupových jednání zaujala AWS (zejména díky Křesťanskému národnímu svazu - ZChN). Díky koalici s PSL se postavila opatrněji k otázkám prohlubování integrace a soustředila se na vyjednávání podmínek vstupu, přičemž z mnoha požadavků (zejména osmnáctileté přechodné období na nabývání půdy) postupně slevovala. V roce 2003 po březnovém rozkolu s PSL a usnesení Kodaňského summitu v zimě 2002 o datu přijetí dochází v koalici k přesunu původně zdrženlivého stanoviska na zcela proevropské. V únoru 2003 před zahájením kampaně k referendu o vstupu vyslovila SLD spokojenost s vyjednanými podmínkami a apelovala na souhlas voličů se vstupem. Po úspěšném červnové referendu (77 % pro vstup) vydala SLD memorandum, v němž označila EU za jedinou možnost existence Polska v kulturně a sociálně totožném geografickém prostředí. SLD pokládá za nutné prohlubování integrace jak hospodářské, tak i v jiných sférách, s respektem k národním a kulturním zájmům členů. Důraz klade na solidaritu a vítá rozhovory o Evropské ústavě, která zajistí pluralitu ve sjednocené Evropě. V prosinci 2003 se ovšem spolu se španělskou vládou staví proti návrhu Evropské ústavy, a to v otázce rozložení počtu hlasů v Radě EU na jednotlivé státy (srov. Delegace Evropské komise, on-line http://www.evropska-unie.cz), díky čemuž jsou debaty o ústavě EU v Římě pozastaveny, koncem března 2004 však deklaruje ochotu na kompromisním řešení. V memorandu Manifest europejski SLD z března 2004 se SLD staví za projekt federalizované Evropy prohlubující integraci a překonání poválečného rozdělení Evropy. V projektu integrace vidí strana možnost realizovat sociálnědemokratický projekt solidarity, rovnosti, svobody, spravedlnosti a demokracie. Evropa má upevňovat své pozice jako hlavního z aktérů mezinárodní politiky při respektování pozice OSN a přijetím ústavy zvážit svou odpovědnost za světovou bezpečnost. Svůj postoj strana stvrdila vstupem do Strany evropských socialistů (PES).

Polští „labouristé” – Unie práce - v manifestu “Otwarcie sie Europie” zaujímají podobný postoj jako jejich koaliční partner. V evropské integraci vidí především možnost uspokojení dělníků, rolníků a spotřebitelů, EU přinese Polsko potřebnou modernizaci, které by bez vstupu nedosáhlo. Oproti SLD kladou větší důraz na tzv. sociálně-ekologický model integrace zajišťující trvale udržitelný rozvoj. V negociacích kladli důraz na zabezpečení polského pracovního trhu před migrací ze západu (?!). Svoji identitu stvrdili rovněž vstupem do PES.

V březnu 2004 došlo v parlamentním klubu SLD k oddělení 34 poslanců a znovuzaložení Polské sociální demokracie (SDP) v čele s maršálkem Sejmu M. Borowskim a heslem „Zdravý stát, sociální demokracie, Evropa”. K otázce evropské integrace nezaujala nová formace ucelené stanovisko (http://www.socjademokracija.org.pl).

PSL, strana s agrární identitou, byla až do března roku 2003 součástí vládní koalice. Obvykle jsou tyto typy stran pojímány za středopravé, PSL byla pravicí především symbolickou v kontextu koalice s SLD-UP, kde představovala „pravicovou” složku. V polském stranickém spektru je reprezentantem venkovského elektorátu, který požaduje regulaci polského hospodářství, ochranu rolnického stavu a obranu tradičních národně-katolických hodnot. Stát by měl mít intervenční funkci v případě tržních pokřivení. Hospodářský růst nesmí být na úkor určitých sociálních skupin. PSL tradičně značně kritizuje „liberální” zacházení se zemědělstvím v 90. letech. Postoj strany k evropské integraci nebyl jednoznačný a do voleb 2001 zaujímala mírně negativní stanovisko s požadavkem na vedení tvrdých negociací a vyhovění požadavkům polského hospodářství. V agrární politice vyslovila jednoznačný požadavek na stejné zacházení a ochranářskou politiku v Polsku, která by měla zabránit „cizím firmám kontrolovat strategické podniky” (Szczerbiak 2002). Vstupem do koalice se její pozice zkomplikovala, neboť SLD-UP otevřeně deklarovala ochotu ke kompromisu ohledně ochranářských opatření, pokud to zrychlí vstup Polska do EU. V koalici se PSL postavila pragmaticky za vstup, ale dojednané podmínky nákupu půdy cizinci jí vedly v březnu 2003 k vystoupení z vlády. Obecně je nutno konstatovat, že strana byla pro vstup, ale její elektorát spíše nikoli, což vede k poklesu preferencí a přetahování její voličské banky Sebeobranou. Po vystoupení z vládní koalice se strana v postoji stáhla, neprezentuje vlastní projekt integrace a svým způsobem váhá. Otázka je, jakou strategii přinesou volby do Evropského parlamentu.

Oproti PSL, jejíž středová pozice měla spíše strukturální charakter představuje PO stranu s cíli, jež lze v socioekonomické linii označit za pravicové (liberální), mimo ní pak středové. Názvem Platforma se PO snaží dát najevo, že je jiná než ostatní strany a do jisté míry se distancuje od stranického systému 90. let minulého století, z něhož ovšem jako pohrobek AWS a liberální UW pochází. V parlamentních volbách v roce 2001 skončila strana na druhém místě, jako reprezentant urbánního nelevicového elektorátu. PO akcentuje nutnou pomoc ekonomice pomocí snižování daní, zeštíhlení státu a byrokracie. Liberální ekonomické postoje demonstrovala heslem „Nasz program – normalni ludzie, normalne państwo” („Náš program – normální lidé, normální stát“). Volný trh a individualismus vnímá PO jako nejlepší cestu k využití práce. Toto pojetí souvisí i s propagovaným souslovím „uwolnić energię Polaków” („uvolnit energii Poláků“). Jednotná daň z příjmů ve výšce 15 % by měla být dle PO základem pro hospodářský růst společně s odstraněním zbytečných předpisů, které brání malému a střednímu podnikání. Správně fungující volný trh se má opírat o možnost lehce zaměstnávat ale i propouštět pracovníky. V této otázce vytváří PO ad hoc koalici s SLD. PO odmítá považovat polské zemědělství za speciální sektor hospodářství, který vyžaduje zvláštní ochranu a starost. Ve stranické struktuře polské politické scény se PO nachází na pravé straně spektra a částečně obsadila prostor po UW liberální a antikomunistická strana. Ke vstupu do EU se strana jako dědic zahraničněpolitické vize UW postavila v ideové deklaraci, jíž stvrdila akt vystoupení z AWS v lednu 2001, jednoznačně pozitivně. Vidí v něm možnost modernizace státu a zlepšení kvality současně se vzetím odpovědnosti za evropské záležitosti (srov. http://www.platforma.pl). Poukazuje právě na rozvoj, které od roku 1989 pomocí programů EU a přidružení Polsko dosáhlo. Do debaty o vstupu sice přichází po volbách 2001 s vizí silného Polska v EU, ale na bázi evropské solidarity, bez odmítnutí supranacionálního projektu. V pozdějších memorandech se prezentuje jako zastánce polské kulturní identity. V říjnu 2003 vstupuje PO do federace evropských lidovců. V únoru 2004 na kongresu EPP lídr PO Jan Rokita vyslovil požadavek silnější EU a plně se identifikoval s vizí federalizace Evropy (http://www.platforma.pl).

Strana PiS vznikla v březnu 2001, půl roku před volbami, jako další „pohrobek” AWS a Hnutí za obnovu Polska (ROP). Ústřední postavou strany jsou od založení L. Kaczyński a jeho bratr J. Kaczyński. Lech získal popularitu ve funkci ministra spravedlnosti ve vládě J. Buzeka jako zastánce tzv. „tvrdé” linie v oboru trestního práva.[9] Strana je poměrně nečitelná pro svou personalizovanost, a její programatika variuje mezi konzervatizmem až k umírněnému státnímu intervencionismu. Do voleb šla PiS s mottem „Prawo, sprawiedliwość, praca” („Právo, spravedlnost, práce“), ve kterém se vnímá jako nová naděje pro Poláky, kteří nechtějí volit levici. V programu, značně sugestivním, požaduje očištění veřejného života (zvláště politického), které by se opíralo o vyloučení zkorumpovaných a nepoctivých osob („bezpečnost pro občana, vězení pro pachatele”). Tomuto cíli má posloužit zavedení majetkových přiznání pro osoby pracující ve státní zprávě, radikální omezení moci státu v ekonomice, zavedení protikorupčního úřadu a zvýšení transparentnosti veřejné správy. V ekonomické sféře PiS požadovalo snížení daní tak, aby se vyplácelo investovat. Jak vidno profil PiS je pravicový, má však blízko k populismu. K otázce vstupu do EU zaujala strana ve volebním programu 2001 obecný postoj, který akcentuje nutnost silného postavení Polska v EU, ovšem vstup podporuje, a to co nejrychlejší. V debatě o přístupových podmínkách se PiS postavilo po bok agrárních stran a v memorandu k podmínkám členství jako požadavek uvedla nadřazenost ústavy Polské republiky nad mezinárodními smlouvami. V dubnu 2003 požádala strana překvapivě o členství v Evropské lidové straně a v referendu se připojila k proevropské pozici vládní koalice. V memorandu „Silna Polska w Europie” se v červnu 2003 strana postavila proti vizi „euroentuziasmu” SLD a proti federalistické koncepci projektu EU-ústavy. V červenci 2003 se v tzv. „Pražské výzvě” PiS spolu s českou ODS a britskými konzervativci odmítavě postavila k projektu evropské ústavy jako nepotřebného pro EU. V prosinci 2003 se PiS stala členem federace Unie pro Evropu národů a přihlásila se k projektu intergovernmentalismu (http://www.pis.org.pl, http://www.uen.org). Konečně v lednu 2004 deklarovala požadavek křesťanského pojetí EU v preambuli a posílení Polska v institucích EU.

Prvním obtížně identifikovatelným uskupením v polském Sejmu je Sebeobrana, vzniklá v roce 1992. Přestože až do roku 2001 neměla zastoupení v parlamentu, dařilo se jí udržet se v povědomí veřejnosti díky různým druhům protestů. Známé byly okupace budov státních úřadů, vysypávání obilí na koleje, blokády silnic, železnic nebo hraničních přechodů. Andrzej Lepper, vůdce a ztělesnění strany a Odborového svazu rolníků „Sebeobrana”, slovně napadal představitele politického establishmentu a církve, za což stanul opakovaně před soudem. Původně protestní neparlamentní formace v roce 1999 a 2000 přednesla projekt sjednocení „venkovských” stran a vzetí PSL pod svá křídla, z něhož však musela slevit. Sebeobrana sama sebe definuje jako prosociální a proekologické hnutí, odmítající dělení na pravici a levici – hlásící se ke koncepci tzv. třetí cesty, tj. odmítá jak socialismus, tak liberalismus, který chápe jako naprostou nadvládu volného trhu. Vymezuje se i vůči tomu, co je v Polsku chápáno pod pojmy pravice a levice, tedy jak proti postsolidaritnímu táboru, tak vůči SLD a PSL, tedy stranám vnímaným jako postkomunistické. Úsilí Sebeobrany směřuje – podle jejího programu – k celkové morální a ekonomické obnově Polska. Co se týče morálních principů, program Sebeobrany je – pochopitelně vedle typicky agrárních motivů – silně inspirován křesťanstvím, odkud si bere solidaritu, úctu k rodinným hodnotám a požadavek zajištění důstojného života pro všechny. Kapitalismu je zde připisována redukce veškerého života pouze na ekonomickou stránku, úsilí Sebeobrany je prezentováno jako snaha o nápravu čehokoli, co nějak ovlivňuje kvalitu života lidí. Sebeobrana pokládá za nemožný takový ekonomický rozvoj, který není doprovázen rozvojem v oblastech morálky, rodiny, kultury nebo životního prostředí.

Celkově vzato, program Sebeobrany vytváří dojem, že Polsko se v současné době zmítá v hlubokých problémech jak ekonomických, tak politických i morálních, že politiky současných i bývalých vládních stran natolik zaměstnávají vzájemné spory a boj o nejrůznější výhody, že nejsou schopni tyto problémy řešit. Sebeobrana se pak stylizuje do role ostrého kritika těchto bezútěšných poměrů a obhájce zájmů „obyčejných lidí” – což je obvyklá strategie populistických stran, jak zaujmout nespokojené voliče. Sebeobrana plánuje razantně omezit vliv soukromého a zejména cizího kapitálu. V ostatních oblastech nabízí program Sebeobrany spíše zdrcující kritiku stávajícího stavu než konkrétní recepty na zlepšení situace. Na základě uvedených skutečností můžeme Sebeobranu charakterizovat jako radikální levicovou stranu s kořeny v agrárním prostředí, kladoucí silný důraz na národní suverenitu a blahobyt polského národa. Ostře se vymezuje vůči stávajícímu politickému a ekonomickému uspořádání (Breindl 2003). Prioritou Sebeobrany je zabránit vstupu Polska do Evropské unie. Strana neodmítá Unii jako takovou, pouze se snaží zabránit vstupu Polska za stávajících podmínek, čímž reaguje na fakt, že cca 38 % jejího elektorátu je pro vstup. Přijetí podmínek vyjednaných na summitu v Kodani by podle Sebeobrany přineslo snížení polské zemědělské a průmyslové výroby o 50 %. V kampani k referendu o vstupu vedla Sebeobrana převážně rétoriku směrem k odmítnutí přistoupení. V tradiční otázce omezení nákupu půdy pro cizince zaujala obdobné stanovisko jako PSL s požadavkem co nejdelší lhůty (až 18 let). Vlastní vizi Unie vidí Lepper v konglomerátu regionalisticko-intergovernmentalistické vize „Evropy vlastí a Evropy regionů”, kterou nelze dobře vyložit (srov. http://www.samoobrona.gov.pl). Je logické, že se připojí k některé ze skupin odmítající současné pojetí EU v Evropském parlamentu.

Nejvíce napravo se pohybuje Liga Polských rodin (LPR), vzniklá v roce 2001 jako integrační seskupení nacionalisticko-katolických politických aktérů. Zjednodušeně řečeno, reprezentuje projekt tvořený směsí ortodoxního katolicismu a nacionalismu s lehkou příchutí xenofobie a antisemitismu. Ostatní relevantní strany jí chápou jako „nutné” systémové zlo. Programovými pilíři LPR jsou konzervativní katolicismus a nacionalismus. Program je určen především lidem, kteří svou špatnou ekonomickou situaci spojují s evropskou integrací a liberalizací. Koncepce hospodářské a sociální politiky zahrnuje celou škálu kroků, jejichž společným jmenovatelem je populismus. Liga na jedné straně chápe soukromé podnikání jako základ hospodářství a slibuje snižování daní a odbourávání státní administrativy, na druhé straně chce poskytovat poměrně široké sociální služby včetně bezplatného školství a zdravotnictví, v rámci velkorysé podpory rodiny hodlá nastartovat bytovou výstavbu. V programu LPR jsou silně akcentovány prvky křesťanské morálky. Přikládá velký význam rodině, slibuje jí zvláštní daňové úlevy a sociální dávky, matkám delší mateřskou dovolenou a zvýhodněné důchodové zabezpečení. Registrované partnerství osob stejného pohlaví odmítá. Prosazuje zákaz interrupcí, euthanázie i klonování lidí. Ideový profil LPR vedle katolicismu a národovecké rétoriky formovaly rovněž názory stranických představitelů na citlivé otázky minulosti. Liga odsuzuje období komunismu především jako období teroru, morálního úpadku, pronásledování církve a politického vazalství. Konstitučním pilířem programatiky LPR je naprosté odmítnutí EU, které rovněž zvyšuje ideologickou propast mezí ní a ostatními aktéry stranického spektra (mimo Sebeobranu). Liga kategoricky odmítá vstup Polska do EU hned z několika důvodů, zčásti ekonomických, zčásti ideologických. Kritizuje špatně vyjednané podmínky vstupu – podle LPR bude Polsko po eventuálním vstupu čistým plátcem, takže i přímý finanční efekt vstupu bude negativní, Polsko navíc ztratí možnost chránit svůj trh před přílivem dotovaného zboží (zejména potravin) z členských států Unie. Co se týče polských exportérů, ti mohou podle LPR pohodlně působit v rámci OECD a WTO, případně se orientovat na východní trhy. Na rozdíl od Sebeobrany LPR svou kritiku dále rozvíjí, lze říci, že jí vadí nejen dojednané podmínky vstupu, ale Evropská unie jako taková. Ultrakatolické křídlo strany prezentuje Unii jako ráj eutanázie, prostituce, pornografie, potratů, klonování a vůbec všeho, co se bytostně příčí katolickému pojetí morálky. LPR rovněž posuzuje EU ve světle historického mýtu, podle nějž jsou polské dějiny dějinami boje Poláků za nezávislost na Německu. Evropská unie je nazírána jako nástroj odvěké touhy Němců ovládnout polské území. Strana přikládá velký význam tomu, aby zemědělská půda zůstala v polských rukou – v roce 2002 usilovala dokonce o vypsání referenda v otázce prodeje půdy cizincům, ale v Sejmu její návrh neprošel (Breindl 2003). Před referendem o vstupu do EU se pouze 18 % jejích sympatizantů vyslovilo pro vstup. Po podpisu přístupové smlouvy se LPR jasně postavila proti přijatým přechodným opatřením a požadovala přehodnocení podmínek po vládních stranách. K volbám do Evropského parlamentu se strana připravovala jako pozorovatel v parlamentní frakci Evropa demokracií a rozdílností, do které zřejmě po volbách vstoupí a bude hájit redefinici integrace, odpor vůči evropskému superstátu a maximální posílení národních států (srov. http://www.lpr.pl, http://www.eddgroup.com, Fiala, Mareš 2001). Pozici LPR sdílí i zbylé katolické formace v Sejmu, výrazně „výřečné” je v tomto směru zejména Katolicko-národní hnutí (RKN, srov. http://www.rkn.pl).

Závěrečné shrnutí postoje polských stran k evropské integraci a EU

Pokud bychom chtěli umísit polské formace do pravolevého spektra se zohledněním tradiční městsko-venkovské linie štěpení, pak by schéma polského stranického systému vypadalo zhruba následovně:

Tabulka 7: Pracovní dvojdimenzionální model polského stranického systému

cleavage (konfliktní linie)

levice

pravice

městská, protržní

SDP

SLD

PiS

venkovská, protekcionistická

PSL

Sebe

LPR

obrana

Zdroj: Hloušek, Kopeček 2004, Antoszewski, Herbut, Sroka 2003: 122-123.

Aplikujeme-li na polskou politiku Contiho model umístění ve středu a na periferii, dle současného rozložení moci, pak vládní SLD-UP by měla zaujímat spíše kladný postoj k integraci spolu s SDP. U PiS není pro populistickou rétoriku a nevyhraněnost dobře identifikovatelná pozice ve stranickém spektru, díky kohezi s konzervativci a ODS bychom jí mohli zařadit mezi euroskeptiky. V Contiho typologie spadá mezi pravý střed a pravici v opozici. PO by jako pravostředová umístěním měla představovat spíše mírného euroskeptika. PSL pro zmíněné vystoupení z vlády lze považovat za formaci v mírné opozici k EU, díky ideologickému zázemí. Ovšem v současné době nemá k integraci explicitní postoj. Výrazně krajní formace, LPR a Sebeobrana, by měly totožně sdílet postoj proti evropské integraci, a představovat výraznou formaci silného euroskepticismu. Následující analýza nám potvrdí či vyvrátí tyto údaje.

Tabulka 8: Předpokládané postoje polských politických stran k EU, dle zařazením do Contiho levopravé a vládně-opoziční typologie

	UP	SDP*	SLD	PSL*	PO	PiS	Sebeobrana	LPR
předpokládaný postoj	++	=+	++	=-	=-	=-	--	--

Pozn.: Postoj k EU od + + jako nejvíce kladné po - - jako nejvíce záporný, = představuje “spíše”

* nelze spolehlivě verifikovat

Podrobíme-li stranickou programatiku zkoumání, zjistíme, že Contiho hypotézu potvrzují především levicové strany a konzervativně-nacionálně-katolická LPR. U pravicových stran, zejména PO, zjišťujeme, že pravicovost v pozici opozice nemusí v polském kontextu představovat jednoznačně záporný postoj k EU. V programatice lze shledat, že se umírněná pravice zčásti staví za federální projekt Evropy a prohlubující integraci, což jí v daném okamžiku posouvá pod typ identitního europeanismu spolu s levicovou stranou spektra, zčásti však tento projekt, zejména ústy PiS, odmítá. Je ovšem otázkou, zda u PO nešlo o ryze pragmatický tah před volbami do Evropského parlamentu, a proto volíme spíše umírněnou variantu „evropanství”. Strana práce nezaujímá k federalismu stanovisko. Problematická je i typologická nivelizace Sebeobrany a LPR, neboť záporné postoje k EU mají jiné ideologické kořeny. V LPR představují jeden z ideologických pilířů, zatímco u Sebeobrany jde o výraz opozičního protestu, který se socializací v europrostoru může změnit do tradiční agrární pozice - té, kterou zaujala před volbami 2001 PSL. Zařazení PSL je obtížné, neboť se zdá, že mírně přešlapuje na místě. Rovněž SDP jako relevantní subjekt vůči evropské integraci nezaujala pozici. Nejméně problémové je zařazení PiS. V grafickém zobrazení se přikloňujeme k této aplikaci typologie:

Tabulka 9: Postoje relevantních polských politických stran k EU

tvrdý euroskepticismus	LPR Sebeobrana (↓)
měkký euroskepticismus	PiS (↑)
neutrální pozice	PSL ↑ SDP ↓
funkční europeanismus	PO ↓ UP SLD ↓
ztotožňující europeanismus	*

Pozn. Šipky označují předpoklad, pokud jsou závorce možnost

* chybí relevantní data, možné po vstupu Polska do EU

Zdroj: s využitím Contiho typologie (2003: 15).

Pokračující studie o europeanizaci domácí politiky, k jejíž poznání měla přispět tato studie, se dosud potýkají s problémem adekvátní typologie. Contiho, Taggartův a Szczerbiakův přínos je ovšem nutné ocenit, byť jej nelze obecně aplikovat na všechny státy účastné evropské integrace. Polský příklad obtížně typologicky a schématicky uchopitelných politických reálií se tradičně jakékoliv typologizaci „vzpouzí”, což dokazuje i výše demonstrovaný model aplikace navržené typologie. To ovšem neznamená odvržení typologie jako celku, neboť její použitelnost určité nedostatky nevylučují. Před teoretiky ovšem stojí úkol lepšího vymezení jednotlivých typů, a empirické prohloubení předpokládaných postojů politických stran dle jejich ideové orientace. Příliš zjednodušené závěry totiž mohou kvalitu použitých modelů znehodnotit.

Dodatek – výsledky voleb do Evropského parlamentu 2004

Jarní „otřes” polského stranického systému spojený s fragmentací vládní SLD-UP a vznikem (či obnovou) duplicitní sociálnědemokratické strany, korunovaný vyslovením nedůvěry vládě L. Millera, který pravděpodobně vyústí v srpnové předčasné parlamentní volby, se viditelně podepsal i na výsledcích voleb do Evropského parlamentu, konaných 13. června 2004. Vedle poměrně nízké účasti voličů (20,87 %), která, přestože nepředstavovala v nově přistoupivších zemích výjimku, vyžaduje rozsáhlejší volební analýzu, se vedle „odpadlíků” ze SLD opětovně mezi úspěšné strany zařadila neparlamentní Unie svobody (UW). Opoziční strany sice jednoznačně porazily oslabenou a fragmentovanou vládní koalici, přesto tvrdě euroskeptické strany získaly „pouze” čtvrtinu odevzdaných hlasů. Zvláště u Sebeobrany nedošlo k výraznému zvýšení voličské banky oproti volbám v roce 2001. Přestože volby do Evropského parlamentu na erudované analýzy ještě čekají, můžeme konstatovat, že výsledky v Polsku odrážejí místo soutěže o „evropský postoj” spíše věrný odraz stavu domácí politiky a rozložení sil v potenciální soutěži o hlasy do polského parlamentu.

Tabulka 10: Výsledky voleb do Evropského parlamentu

	hlasy v %	mandáty
PO	24,10	14
LPR	15,92	10
PiS	12,67	7
Samobrona	10,78	7
SLD-UP	9,35	5
UW	7,33	4
PSL	6,34	4
SDP	5,33	3

Zdroj: Státní volební komise Polské republiky on-line, http://pkw.gov.pl.

Použité zkratky / Abbreviations:

AWS - Akcja Wyborcza Solidarność - Volební akce Solidarita

LPR - Liga Polskich Rodzin - Liga polských rodin

NSZZ "S" - Niezaleźny Samorządny Związek Zawodowy "Solidarność" - Nezávislý odborový svaz "Solidarita"

ODS - Občanská demokratická strana

OPZZ - Ogólnopolskie Porozumienie Związków Zawodowych - Celopolská dohoda odborových svazu

PiS - Prawo i Sprawiedliwość - Právo a spravedlnost

PO - Platforma Obywatelska - Občanská platforma

PSL - Polskie Stronnictwo Ludowe - Polská lidová strana

Samobrona - Sebeobrana/Domobrana

SDP - Socjademokracja Polska – Polská sociální demokracie

SLD - Sojusz Lewicy Demokratycznej – Svaz demokratické levice

UP - Unia Pracy – Unie práce

UW - Unia Wolności - Unie svobody

Poznámky / Notes