Imigrace jako politické téma v ČR: analýza postojů významných politických stran

Lubomír Kopeček

Abstract: Immigration as Political Topic in the Czech Republic: Analysis of Approaches of Significant Political Parties.

This article deals with immigration policy of relevant Czech political parties: the Czech Social Democratic Party (ČSSD), the Christian and Democratic Union – Czechoslovak People´s Party (KDU-ČSL), the Freedom Union - Democratic Union (US-DEU), the Civic Democratic Party (ODS) and the Communist Party Bohemia and Moravia (KSČM). As the sources of policy analysis were used party programmes and publicly presented opinions of party leaders.

The main element of immigration policy of the left-wing ČSSD is an active recruitment of qualified foreign employees. The party has a very pragmatic approach to legal migration, which is from their point of view very important instrument for the solution of demographic crisis in the Czech Republic. Contrary to that, the right-wing ODS is characterised by restrictive immigration policy and expresses worries about problems which are connected with immigration (increasing of xenophobia, racism etc.). Centre KDU-ČSL is divided. The conservative party wing is orientated very restrictively to immigration. Opposite to them, modernistic party wing have a positive approach to immigration. Social liberal US-DEU is going through a big internal crisis for a several years and their immigration policy is unclear. Although orthodox communist KSČM declares internationalist and 'friendly' approach to immigrants, it is possible to identify very strong nationalistic elements in the party presentation.

It is generally true that for the Czech relevant parties the immigration policy is growing of importance for the last years. However, the immigration policy stays out of priorities in case of all relevant parties for the present.

Key words: migration, azylum, political parties, immigration policy.

Úvod

V českém politickém diskursu v posledních letech roste význam otázky imigrace. Kde hledat důvody? Na prvním místě je třeba zmínit růst počtu imigrantů. V éře do roku 1989 díky relativní uzavřenosti tehdejšího komunistického Československa byl jejich počet malý. S pádem Železné opony a uvolněním možností migrace začal ovšem jejich počet prudce růst. Asi nejlépe to odráží oficiální statistiky. Zatímco v roce 1990 evidovalo ministerstvo vnitra asi 35 tisíc cizinců s povoleným pobytem, v roce 2000 to už bylo skoro 209 tisíc.[1] Jejich absorpce do etnicko-kulturně vysoce homogenní české společnosti se ne vždy ukázala bezproblémová. Specifický význam měl také nárůst počtu nelegálních migrantů v průběhu 90. let. V roce 2002 bylo policejními útvary evidováno 20 tisíc nelegálních migrantů, tj. cizinců, kteří se na území ČR zdržovali neoprávněně. V drtivé většině se jednalo o lidi původem z postsovětského prostoru. Skutečný, tj. nezaregistrovaný, počet ovšem byl odhadován v řádově mnohem vyšších číslech. Ve sféře pracovního trhu s tím například souvisel problém desetitisíců „načerno“ pracujících Ukrajinců zaměstnaných především ve stavebnictví. Dostavil se i nárůst počtu žadatelů o azyl. Zatímco v roce 1990 o něj požádalo 1 600 osob v roce 2001 to už bylo 18 tisíc (se změnami v azylovém řízení nicméně počet žadatelů v roce 2002 prudce klesl o více než polovinu).[2]

Druhým důvodem, jenž zvyšuje politický význam imigrace, je dopad integrace České republiky. Se vstupem do EU se pojí zvýšení zájmu občanů jiných členských zemí EU o pobyt v České republice. Současně lze očekávat, že především z východu bude pokračovat zájem o nelegální migraci a to dokonce ve zvýšené míře než doposud z důvodu zvýšení atraktivity ČR. Pravděpodobně to povede k postupné proměně charakteru ČR z tranzitní země ve stát cílový (pro nelegální migraci).

Následující studie se zaměřuje na imigrační politiku relevantních českých politických stran, tedy subjektů zastoupených v současné době v poslanecké sněmovně. Z hlediska pozornosti, kterou věnovaly imigrantům sice zůstaly a zůstávají daleko „pozadu“ za radikálně pravicovými stranami, pro něž politická profilace v této oblasti byla a je mnohem významnějším tématem. Tento fenomén se samozřejmě neprojevuje pouze v českých poměrech, ale obecně patří problematika přistěhovalců a především pak mobilizace voličů na odpor vůči nim k nejvýznamnějším prvkům identity většiny radikálně pravicových stran v Evropě. (srov. Mudde 1996; Gallagher, Laver, Mair 2002: 224 – 227) Narozdíl od výzkumu postojů radikální pravice k imigrantům a souvisejících otázek (Mareš 2000; Kreidl, Vlachová 1998 a 1999) ale zatím v českém prostředí neproběhla seriózní analýza postojů relevantních stran. Jednou z hlavních příčin je minimální prostor, který imigrace v politice většiny parlamentních stran v 90. letech zaujímala. Ve srovnávací perspektivě se svým způsobem blízkou romskou problematickou přitom lze říci, že byla hluboko v jejím stínu. Už naznačené důvody růstu významu otázky imigrace v politickém diskursu nicméně u všech sledovaných stran zájem v poslední době výrazně zvýšily, aniž se to promítlo do odpovídajícího politologického zhodnocení. Tento text se snaží tento deficit alespoň částečně odstranit.

Metodologicky je k zachycení postojů českých politických stran využita obsahová analýza stranických dokumentů (programů různého druhu, koncepčních materiálů atd.) a veřejně prezentovaných názorů stranických představitelů. S ohledem na téměř nulovou frekvenci imigrace v politice relevantních stran do poloviny 90. let je chronologicky sledováno až následující období. V textu přitom není podrobněji členěn názor jednotlivých stran na žadatele o azyl a legální a nelegální migranty atd. Důvodem je skutečnost, že pozornost věnovaná imigrační politice jednotlivými stranami byla natolik omezená, že to (prozatím) postrádá smysl. Z důvodu neúměrného nárůstu rozsahu není analyzována sice související, ale z pohledu cíle této studie méně podstatná problematika názoru stran na začleňování do Schengenského systému a obecně ochranu hranic ČR a EU.

Česká strana sociálně demokratická (ČSSD)

Programové dokumenty největší české politické strany – ČSSD – se imigrační problematice až do roku 2002 věnovaly jen okrajově. Ani ve Střednědobém programu strany „Alternativa pro naši zemi“ z roku 1997, ani ve volebním programu „Kdo jsme a co chceme“ pro volby do sněmovny 1998 není o této tématice prakticky zmínka. Pouze ve druhém z těchto dokumentů lze nalézt velmi obecné jednověté prohlášení, že strana „přizpůsobí vízovou a přistěhovaleckou politiku evropským standardům ochrany zájmu státu a podnikne nezbytná opatření k odhalování trestné činnosti mezi cizineckými komunitami“. Analogicky chybí konkrétní postoj strany i ve Volebním programu „Člověk na prvním místě“ pro volby do sněmovny 2002. Absenci názoru v základních programatických dokumentech odpovídá nezmínění celé otázky i v dokumentech specializovaných, tj. v Hospodářském programu ČSSD a v Sociální doktríně ČSSD. V Sociální doktríně ČSSD je přitom – narozdíl od imigrantů - zmíněn problém soužití většinové populace s Rómy. Jen nepřímý vztah k imigrační politice pak má zde naznačený cíl „rovného uplatňování lidských práv a uspokojování specifických potřeb menšin (ať už vymezených etnicky, jejich sexuální orientací či charakterem jejich zdravotního či sociálního postižení)“.

Zlom v programatickém zájmu ČSSD lze sledovat od roku 2002, kdy strana naopak začala této otázce věnovat značnou pozornost. Kde hledat příčiny? První byla zřejmě spojena s vládní zkušeností ČSSD mezi lety 1998 a 2002, která zpětně ovlivnila postoj strany a vedla ji k programovému rozpracování imigrační politiky. Zvláštní význam přitom měly resorty vnitra a práce a sociálních věcí. Ministerstvo vnitra připravilo a prosadilo několik norem týkající se migrace (viz zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců, zákon č. 325/1999 Sb. o azylu). Dále připravilo Koncepci integrace cizinců na území ČR, kterou schválila Zemanova vláda v prosinci 2000. Podobně ministerstvo práce a sociálních věcí - vedené pozdějším premiérem Vladimírem Špidlou - začalo připravovat za spoluúčasti ministerstev zahraničí a vnitra projekt zaměřený na aktivní politiku získávání kvalifikovaných zahraničních pracovníků. Cílem projektu bylo napomoci řešení problému stárnutí a úbytku domácí populace v produktivním věku a s tím spojených problémů ve financování penzijního systému. Základní principy projektu byly zpracovány v roce 2001. Usnesení vlády celý projekt schválilo ještě za působení jednobarevného Zemanova kabinetu v červenci 2002. V éře Špidlovy vlády se rozběhla jeho realizace.[3]

Druhý faktor, jenž se promítl do oživení zájmu ČSSD o imigraci, byl spojen s prudkým růstem počtu nelegálních migrantů v závěru 90. let (viz výše) a pozvolna se rýsující vyhlídka na proměnu ČR z tranzitní v cílovou zemi (opět zde hrála nezanedbatelnou roli pozice vládní strany a nutnost na tento vývoj reagovat).

Třetím faktorem byla často trpká zkušenost evropských sociálních demokracií, který ČSSD zaregistrovala. V důsledku úspěšné expanze radikálně protestních populistických stran, sbírajících „body“ právě na neschopnosti sociálních demokratů uspokojivě řešit problém prudce rostoucího počtu neevropských imigrantů, totiž utrpěla řada sociálnědemokratických stran v 90. letech značné volební ztráty (Dánsko, Nizozemí, Rakousko atd.). Vedlo to k výraznému nárůstu pozornosti, jež věnovaly imigrační problematice.[4]

Všechny tři výše naznačené faktory se promítly v novém Střednědobém programu ČSSD přijatém programovou konferencí strany v lednu 2002. V kapitole „Zaměstnanost, pracovní vztahy a sociální dialog“ se konstatuje, že strana je „proti živelnému a ilegálnímu dovozu pracovních sil, který vede ve svých důsledcích k růstu nezaměstnanosti, proti porušování standardů ochrany práce a mzdovému podbízení“. Dále zde byla – v evidentní návaznosti na už zmíněný projekt aktivní migrační politiky ministerstva práce a sociálních věcí - vyjádřena podpora „koncepčně řízené imigraci cizinců a trvalému začleňování těch, kdo budou přínosem pro hospodářský, společenský a kulturní život ČR“ .

Rozpracování pak provedl Dlouhodobý program strany „Otevřenost novým výzvám, věrnost tradici” schválený v březnu 2003 sjezdem ČSSD. V rámci pasáží k vlivu globalizace je nejprve zvýrazněno riziko, které tento fenomén přináší: „...migrační vlny mohou destabilizovat i ekonomicky vyspělé země a podněcovat v nich vlny nacionalismu a rasismu, jimž mohou podléhat zejména vrstvy nezaměstnaných a špatně placených. Toho v rostoucí míře zneužívají populistické, nacionalistické a fundamentalistické ideologie a hnutí k destabilizaci demokratických systémů a k zadržování integračních trendů, které jsou nezbytnou podmínkou aktivního politického řešení globalizačních rozporů“.

Dále je v tomto programovém dokumentu jedna z podkapitol přímo věnována Migraci a migrační politice. Zahrnula přitom v sobě jak pohled na migraci v rámci EU, tak z třetích zemí. Konstatuje se zde, že „procesy globalizace a evropské integrace, spjaté s volným pohybem osob a kapitálu, povedou u nás k dosud nevídanému jevu: česká populace se bude muset vyrovnávat s výzvami a vlivy rostoucí mezinárodní migrace. Sama se stane „menšinou“ v rámci Evropské unie a zároveň nevyhnutelně poroste podíl příslušníků jiných národností, než české, žijících na našem území“. Podle ČSSD si to žádá „formulování nové aktivní i pasivní migrační politiky, která bude muset vzít do úvahy i nízkou úroveň přirozené reprodukce obyvatelstva vyvolávající pokles perspektivní nabídky pracovní síly z domácích zdrojů. Příchod imigrantů - včetně repatriace Čechů žijících v zahraničí - může posilovat aktivní složku populace a mírnit tak očekávané negativní důsledky populačního vývoje“. Dále se zde, podobně jako v Střednědobém programu, zmiňuje nezbytnost aktivní migrační politiky, tj. podpory integrace cizinců, zejména prostřednictvím vytváření odpovídajících životních podmínek (bydlení, vzdělání, zaměstnání, sociální pomoc) a regulace jejího kvantitativního rozsahu. V této souvislosti bude dle programu nezbytné rozvinout „systém vzdělávání vedoucí ke zlepšování jazykových znalostí obyvatelstva, k pochopení jiných kultur i výchova k životu v multikulturní a multietnické společnosti“. Zajímavé přitom je, že důraz na multietnickou a multikulturní společnost se objevuje i v dalším textu, ovšem se současným zmíněním snahy zachovat českou národní identitu. Program dále konstatuje, že nové „etnické skupiny mají právo na svoji národnost a historickou paměť“.

Zhodnotíme-li imigrační politiku ČSSD můžeme konstatovat, že strana se primárně pragmaticky zaměřila na otázku, jak s pomocí legální migrace řešit problémy českého penzijního systému a potenciální nedostatek pracovních sil v některých oblastech pracovního trhu. Odpovídala tomu i veřejná prezentace čelných představitelů sociální demokracie, které jednoznačně dominovala obhajoba zvolené vládní strategie kontrolovaného náboru kvalifikovaných přistěhovalců. Typicky v říjnu 2002 označil ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach za důležitý nástroj boje proti poklesu počtu obyvatel v produktivním věku právě program aktivního získávání kvalifikovaných pracovních sil.[5] Ostatním záležitostem spojeným s imigrací byla věnována spíše sekundární pozornost a představitelé ČSSD se k nim vyslovovali ad hoc (typicky ministr vnitra Stanislav Gross se opakovaně vyjadřoval k případům udělování azylu, nelegálním migrantům atd., což ovšem postrádalo nějaký širší programový rozměr).

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL)

KDU-ČSL se ve svých programových dokumentech v 90. letech podobně jako sociální demokraté imigrantům nevěnovala. Ve volebním programu pro parlamentní volby 1996 chybí k této tématice jakákoliv zmínka. Ve volebním programu pro parlamentní volby 1998 je sice obsažena kapitola „Soužití s menšinami“, ovšem její naplní je téměř výhradně postoj k romské otázce. K přistěhovalcům zde není ani slovo.

Prvním dokumentem, jenž se věnoval imigrační politice je až Programové prohlášení stínové vlády Čtyřkoalice s podtitulem “Společná odpovědnost”, jenž byl schválen v červnu 2001. V tomto případě se ovšem jednalo o programatický záměr čtyř politických stran, mimo KDU-ČSL i Unie svobody (US), Občanské demokratické aliance (ODA) a Demokratické unie (DEU). S tímto vědomím je nutné k němu přistupovat. Navíc v dokumentu je sice deklarován cíl omezení nelegální migrace, nicméně je pojednán pouze obecně. Podle prohlášení využije Čtyřkoalice „stávajících možností k omezení ilegální práce a také vykořisťování lidí, kteří jsou na náš pracovní trh umisťováni organizovaným zločinem. Nabídneme alternativu legálního přístupu na trh práce formou pozitivní migrační politiky. Zamezíme tomu, aby ČR byla tranzitní zemí pašeráků drog a lidí nebo cílovou zemí pro extremisty. Soustředíme se na dobudování systémové ochrany státních hranic“. V dokumentu chybí bližší konkretizace formy pozitivní migrační politiky, stejně jako nenaznačuje žádné nové alternativy řešení problematiky nelegálních přistěhovalců.

Po rozpadu Čtyřkoalice začátkem roku 2002 šla nově vytvořená Koalice KDU-ČSL a US-DEU do voleb s programem „Dáme věci do pořádku. Rovné šance pro každého“. V tomto dokumentu byla ale pouze ve zkrácené formě použita pasáž věnovaná nelegální migraci z předchozího programového prohlášení Čtyřkoalice.

Mezi lety 2002 až 2004 zájem KDU-ČSL o imigrační problematiku rostl. Důležité je, že byl částečně nahlížen přes prizma tradiční hodnotové báze lidovců. V dokumentu nazvaném „Křesťanskodemokratická politika pro 21. století“ z ledna 2003, je v souvislosti s negativním demografickým vývojem evropských zemí a jejich postupného vylidňování zmíněna masová imigrace, „která dnes naplňuje obavami všechny vyspělé země (a) je přirozeným důsledkem úbytku jejich obyvatel“. Řešení úbytku obyvatel se ale podle KDU-ČSL „musí opírat především o prohlubování pocitu odpovědnosti a mezigenerační solidarity ve společnosti.“ Tento názor podporuje i časově starší dokument (2002) s názvem Rodinná politika KDU-ČSL, který řešení problému poklesu počtu obyvatel v produktivním věku a obecně počtu obyvatel primárně spatřuje v aktivní podpoře rodin s dětmi a o aktivní migrační politice se vůbec nezmiňuje.

Dosud nejrozsáhleji se KDU-ČSL imigrační problematice věnuje v jedné z podkapitol programu pro volby do Evropského parlamentu 2004. Vyzdvihuje se zde význam společné azylové a imigrační politiky v rámci EU. Jak se zde uvádí „ze situace, kdy bude existovat společná vnější hranice, ale 25 odlišných právních úprav podmínek vstupu cizích státních příslušníků na území EU, budou těžit zejména obchodníci s lidmi a ilegální imigranti. Nepochybně totiž budou těchto rozdílných právních úprav využívat k snazšímu proniknutí na území EU. Proto považujeme za potřebné vytvoření jasných standardů azylové a imigrační politiky při současném ponechání prostoru pro členské státy provádět vlastní regulaci. Podporujeme zavedení rychlého azylového řízení založeného na jednotné definici uprchlíka podle Ženevské konvence a na přesném vymezení práva azylu“. Problém ilegální imigrace potom musí být podle lidovců řešen v samotném zárodku, jímž je neutěšená životní úroveň mnoha lidí v rozvojových zemích. „Převaděči pak bídy těchto lidí ve velkém měřítku zneužívají. Naše úsilí proto musí směřovat ke zvýšené spolupráci se zeměmi, z nichž ilegální imigranti pocházejí a s tranzitními zeměmi. Konkrétními formami této spolupráce by měla být zejména hospodářská pomoc a informační kampaň o reálných možnostech usazení se v EU.“

Zajímavé přitom je srovnání s volebním programem „Unie společných hodnot“ schváleném v únoru 2004 Evropskou lidovou stranou, jíž je KDU-ČSL členem. V něm se totiž předpokládá „reforma různé imigrační politiky členských států, aby mohla vzniknout nová společná politika obsahující reálné možnosti výběru pro ty, kteří chtějí být v Evropě zaměstnáni“. Ponechání prostoru členským státům k vytváření vlastní imigrační politiky se zde nezmiňuje. Dále u nové společné imigrační politiky v programu Evropské lidové strany se uvádí, že by „měl být vyvinut speciální mechanismus, který by upravoval legální příjezd práci hledajících uchazečů. Tato možnost by se měla řídit poptávkou po pracovní síle“. Podobně se tu předpokládá „integrace legálních přistěhovalců, která by měla směřovat ke skloubení legitimního přání lepšího života s přijímací kapacitou Unie a jejích členských států. V programatice KDU-ČSL ale žádnou zmínku v tomto směru nenalezneme. Navíc při jednání Konventu jednajícího o budoucnosti EU v roce 2003 KDU-ČSL deklarovala, že by byla ráda, kdyby při hlasování o azylové a imigrační politice v Bruselu zůstalo každé zemi právo veta. Podle tehdejšího předsedy strany a ministra zahraničí Cyrila Svobody to odráželo skutečnost, že pro stát s malým počtem imigrantů, jakým je Česká republika, by bylo nevýhodné, kdyby musel přispívat ostatním zemím na pomoc přistěhovalcům.

Další vysvětlení programové „zdrženlivosti“ KDU-ČSL je možné také hledat ve velké diferencovanosti názorů na imigraci uvnitř KDU-ČSL, což se promítá i na rovině veřejně prezentovaných názorů členů. Dokonce lze tuto otázku považovat - především perspektivně - za důležitý prvek doplňující latentně existující dělící linii ve straně, která rozděluje konzervativní a modernistickou stranickou elitu. Za představitele konzervativního křídla ve straně lze považovat poslance Jiřího Karase, jenž se profiluje tvrdě kritickým postojem k přistěhovalectví. Poměrně přesně o tom vypovídá následující text uveřejněný Karasem v Hospodářských novinách v souvislosti s rozbíhajícím se plánem ministerstva práce a sociálních věcí na integraci kvalifikovaných cizinců (Karas 2003). „Vláda pokračuje v krátkozrakém plánu nahradit vymírající českou populaci stále vyššími počty cizinců. Jen v prvním pololetí 2003 vylepšilo statistiky dvacet tisíc přistěhovalců převážně z Ukrajiny, Vietnamu a Slovenska. S přistěhovalci se počítá jako s daňovými poplatníky, kteří v budoucnu uživí stále rostoucí skupinu důchodců. (...) Příčinou úbytku české populace ovšem není malý počet cizinců (těch už je v České republice třikrát více než před deseti lety), ale katastrofálně nízká porodnost. Potratové kliniky v Česku ročně likvidují přes třicet tisíc životů počatých dětí. (...) Řešení úbytku daňových poplatníků vyšším přistěhovalectvím není perspektivní ani v evropských zemích, které se potýkají se stejnými problémy jako my. Pokud by imigrace měla vyrovnat důsledky stárnutí populace a klesající porodnosti, musela by narůst do obřích rozměrů. V evropském měřítku by si udržení trvalé stability sociálních systémů vyžádalo ročně třináct miliónů nových imigrantů. V roce 2050 už by tři čtvrtiny evropského obyvatelstva tvořily přistěhovalci a jejich potomci. Jak by začlenění morálních norem této většiny do evropského práva změnilo společnost, můžeme tušit při pohledu na opevněná kulturní ghetta přistěhovalců v dnešní Francii. Rozhodně by nebylo reálné očekávat, že se imigranti přizpůsobí evropské kultuře. Měli bychom znovu zvážit, jaké důsledky z vymírání populace vyvodíme. (...) Logickým řešením není lákání odborníků z chudých zemí - nepomohlo by to ani nám, tím méně chudým zemím. Chceme-li slabším pomáhat, měli bychom jim naopak odborníky poskytnout“.

Naopak modernistický postoj v otázce přistěhovalců lze demonstrovat na názoru předsedy Senátu Petra Pitharta (2002).[6] Pithart v souvislosti s vítězstvím J. Chiraka nad J. M. Le Penem profilujícím se na kritice přistěhovalectví v druhém kole francouzských prezidentských voleb na jaře 2002 napsal následující: „V prezidentských volbách ve Francii drtivě zvítězila národnost jako občanství nad snahou vrátit národnost ke starému pokrevenství. Zvítězil "širší" Francouz jako občan Francouzské republiky nad Francouzem "užším", který je jím díky francouzské krvi v žilách a rodné francouzštině. Je to vítězství politické konstrukce občanství nad konstrukcí kmenovou, jazykovou, zkrátka přírodní. S přistěhovalci budou ještě těžkosti, velké těžkosti, ale většina zemí, ze kterých lidé utíkají, měla a má mnohem větší těžkosti. Měla a dosud má těžkosti s kolonialismem (byť už bývalým), který z těchto zemí odčerpal nejen mnoho bohatství, ale nadlouho, možná navždy, je navedl na dráhu zaostalosti. Vnutil jim totiž schopnost produkovat pro nás, tedy po našem způsobu, za cenu toho, že jim vzal možnost po jejich způsobu žít. (...) Přistěhovalců nebude ubývat. (...) Budou s nimi ještě těžkosti, velké potíže, ale protože máme za jejich bídu spíše větší než menší díl odpovědnosti, musíme vzít ty potíže na sebe, musíme je zvládnout. Naučit se příliv přistěhovalců kontrolovat, ale nikoli jej zastavit, nalézat přijatelný kompromis mezi uchováním si jejich vlastní identity a respektováním našich kulturních vzorců. Zásadně zmenšit všechny tyto potíže by nejspíše předpokládalo oslabit příliv uprchlíků před bídou, jeho motivaci, čili zmenšit rozdíly mezi stále bohatšími a stále chudšími“.

Pithartův postoj sdílí klasickou (západoevropskou) levicovou myšlenku o odpovědnosti Evropy za sociálně-ekonomické problémy Třetího světa, jež jsou důsledkem kolonialismu. Jedním ze způsobů „odčinění“ má být nejenom pomoc rozvojovým zemím, ale i určité otevření se přílivu imigrantů. Naopak Karasův tvrdě restriktivní přístup demonstruje obavu z etnicko-sociálních problémů, které může příliv imigrantů přinést. Řešení populačních problémů hledá ve využití „domácích“ lidských zdrojů a ve snaze uchovat národní homogenitu. Výše naznačený sociálnědemokratický přístup v oblasti aktivní imigrační politiky je pro něj nepřijatelný.

Unie svobody – Demokratická unie (US-DEU)

Unie svobody narozdíl od ostatních analyzovaných parlamentních stran vznikla až v roce 1998. V jejich prvních programových dokumentech, tj. v politickém programu „Svoboda a řád – brána do 3. tisíciletí“ přijatém v únoru 1998 a programu pro volby 1998, není věnována přistěhovalcům pozornost. Stejně jako v případě KDU-ČSL tak začala v programatické rovině migraci reflektovat až v „čtyřkoaliční“ éře po roce 1998 (viz výše). Analogicky hodnocení platí i pro Demokratickou unii (DEU), jež se v roce 2001 s Unií svobody sloučila do US-DEU. Ve svém politickém programu z roku 1996 se DEU o imigrační problematice rovněž vůbec nezmiňuje.

Po roce 2002 se především v důsledku postupného rozkladu strany rozvíjení programatiky prakticky ve všech oblastech zastavilo. Promítlo se to i do postoje k imigraci. V programu pro volby do Evropského parlamentu 2004, v nichž US kandidovala v rámci koalice Unie liberálních demokratů, se příznačně jen obecně konstatovalo, že „požadavek bezpečné a spravedlivé Evropy pro všechny se musí vztahovat i na ty, kteří zde oprávněně usilují o azyl, nebo o nový život“. Rovněž v rámci veřejné prezentace představitelů Unie svobody – Demokratické unie nebylo možné žádný koncepční přístup k imigrační problematice identifikovat. V konkrétních azylových a imigračních kauzách sice prezentovali politici US-DEU určitý názor, ovšem jednalo se o ad hoc přístup, na němž se nevykrystalizovala žádná ucelenější imigrační politika strany.

Občanská demokratická strana (ODS)

Občanská demokratická strana svůj pohled na imigrační politiku z pěti analyzovaných parlamentních subjektů začala programaticky formulovat nejdříve, což zřejmě bylo ovlivněno jejím vládním působením (post ministra vnitra v první vládě Václava Klause po roce 1992 zastával její tehdejší člen Jan Ruml). V politickém (a dodnes platném) programu strany z roku 1995 sice ještě není imigrace zmíněna, nicméně už o rok později ve volebním programu pro volby 1996 se uvádí: „za závažný problém považuje ODS migraci cizinců a kriminalitu, která je s ní spojena. (...) Statistické údaje naznačují, že se ČR postupně stává imigračním státem“. Program přitom sliboval vypracování nové migrační politiky a přijetí nových zákonů o poskytování azylu a o pobytu cizinců. K jejich přijetí nicméně v průběhu působení druhého Klausova kabinetu v letech 1996 – 1997 nedošlo a tak se stejný cíl znovu objevil ve volebním programu „Hlavu vzhůru“ pro parlamentní volby 1998. Z hlediska budoucí orientace v něm byla pozoruhodná rovněž pasáž v kapitole „Hájíme národní zájem“, která signalizovala pozdější programovou profilaci ODS (i) v oblasti imigrační politiky. Konstatovalo se v ní, že „ODS je stoupencem vzájemného obohacování odlišných kultur. Nesdílíme však teorie či vize o vzniku globální společnosti a o postupném zániku národních států“. Příklon k velmi opatrnému přístupu k přílivu imigrantů se pak posiloval v souvislosti s postupným posunem ODS k politickému konservatismu a profilaci na tvrdé obhajobě národní identity.

Jasnost postoje ODS už v této době potvrzuje dokument „Bezpečný stát pro všechny, kdo dodržují zákony“, jehož autorem byl stínový ministr vnitra Ivan Langr. V části věnované imigrační politice se k postoji strany uvádí: „Je nezbytně nutné účinně regulovat růst počtu cizinců majících v úmyslu usadit se v ČR. (...) Česká republika nemůže být branou otevřenou pro všechny, kdo do ní chtějí vstoupit. Má být otevřena těm, kteří zde chtějí spořádaně žít, pracovat a dodržovat zákony. Naší povinností je bránit se vůči těm, kteří k nám vstupují s jinými úmysly. (...) Nelegální migraci chceme omezovat personálním posílením útvarů pohraniční policie a zavedením mobilních skupin pohraniční a cizinecké policie. Jako nedílnou součást imigrační politiky státu chceme zavést přísná opatření v oblasti nelegálního zaměstnávání cizinců, a to v podobě přísných postihů jejich zaměstnavatelů.“

Takto formulovaný postoj zůstal v dalších letech v podstatě beze změn. Před volbami 2002 představil Ivan Langer obsahově jen mírně pozměněný nový programový koncept s názvem „Bezpečný život občanů“. Novým prvkem v něm byl jednoznačně negativní postoj vůči projektu přílivu kvalifikovaných zahraničních imigrantů odstartovanému vládní ČSSD. Další zajímavý prvek se objevil v téže době ve volebním programu ODS pro volby 2002 i ve veřejné prezentaci, kde bylo odmítnuto tabuizování problematiky imigrantů, čehož by mohly využít radikální populisté. Podle Langra má ODS obavy, „aby v této zemi nevznikl druhý Le Pen nebo Sládek“ (MF Dnes 15. 5. 2002). Podobně program ODS pro volby 2002 přímo konstatoval, že „xenofobie nebo odpor k přistěhovalectví vítězí právě tam, kde se problémy neřeší“. ODS ve volební kampaní 2002 opět tvrdě kritizovala nežádoucí dopady nelegální migrace na trh práce a nekalou konkurenci, kterou představují vietnamští stánkaři pro české obchodníky.

Odmítavý postoj ODS k sociálně demokratické představě aktivní migrační politiky a její restriktivní přístup k migraci má blízko k názorům části lidovců. Narozdíl od KDU-ČSL ale ODS vystupuje jednotně. Potvrzují to veřejně prezentované názory jejich představitelů. Například poslanec Martin Kocourek označil sociálnědemokratický plán vybírání imigrantů za „neetický, umělý a ve svém důsledku i riskantní“. Každý cizinec má podle něj „možnost žít v ČR nebo se stát i naším občanem. Ale pouze za předpokladu, že bude dlouhodobě dodržovat naše pravidla a plnit své povinnosti, stejně jako tak činí všichni ostatní občané ČR“.[7] Podobně se vyjadřovali další představitelé strany.

Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM)

Ve svých volebních programech pro parlamentní volby 1996 („Za občanskou a sociální spravedlnost“) a 1998 („Společnost je v krizi - smutný konec „českého zázraku“) KSČM imigrační problematiku narozdíl od nutnosti řešit romskou otázku nezmiňuje. Nicméně už v říjnu 1997 zpracovala a předložila ke schválení odborná skupina při Ústředním výboru KSČM dokument s dlouhým názvem „Hodnocení současného stavu a prognózy dalšího vývoje a základního směru koncipování bezpečnostní politiky KSČM v oblasti zločinnosti v ČR“. Je v něm věnována pozornost i přistěhovalectví a to v kontextu rizik, které přináší. Po roce 1989 podle dokumentu „deformované chápání otevření se světu a svérázný výklad demokratických principů vedly k nebývalé migraci cizinců, ať legální či nelegální. Mezinárodní zločinecké klany přesouvají své pozice do států střední Evropy a učinily z ČR nejen tranzitní území své činnosti, ale také cílovou stanici svého působení. Očisťováním bezpečnostních orgánů od „totalitních“ odborníků, byla oslabena a do určité míry ochromena činnost policie“. V rámci prognóz vývoje bezpečnostní situace v ČR v oblasti zločinnosti je potom predikován prudký nárůst nelegální migrace a nekontrolovatelný pohyb cizinců páchajících trestnou činnost, což dle dokumentu bude jednou z hlavních příčin „nezanedbatelného růstu (...) organizovaného zločinu, obchodu s drogami a terorizmu.“

Ze tří dokumentů schválených V. sjezdem KSČM ve Žďáru na Sázavou v prosinci 1999 „Lepší cesta pro naši zemi“, „Program obnovy“ a „KSČM na přelomu tisíciletí“ se o imigrantech zmiňuje pouze poslední z nich. Opět je zde možné, byť pouze nepřímo, nalézt prezentaci obav z důsledků a co je zajímavé – souběžný apel na národní strunu. „Probíhající přelévání obyvatelstva a multikulturní charakter narůstající i v středoevropském prostoru staví KSČM před stále naléhavější úkol. Jde o to, energicky se podílet na předcházení a překonávání averze vůči cizincům, některým menšinám, migraci z jihu a východu a s tím spojeného nebezpečí nacionalismu a rasismu jako jevů KSČM cizích. Současně jde ovšem i o posilování národního povědomí a o vlastenectví ve vztahu k vlastní zemi.“

Volební program pro volby do sněmovny 2002 pokračoval v „tradici“ předchozích volebních dokumentů a opět zde vyjádření názoru k imigrační politice chybí. Nicméně v politickém programu „Naděje pro Českou republiku. Politika KSČM pro období do VII. sjezdu“, který byl přijat VI. sjezdem KSČM v květnu 2004 jsou přistěhovalci zmíněni opět v kontextu s českou národní identitou. Podle tohoto programu: „KSČM bude podporovat rozvíjení národní identity a svébytnosti s plným zapojením etnických menšin, včetně Romů, při prohlubující se orientaci na vzájemnou solidaritu a spolupráci. Vzhledem k tomu zamýšlí KSČM věnovat daleko větší pozornost životním podmínkám a právům přistěhovalců, kteří u nás pracují, a hledat cesty k navazování a zlepšování jejich vztahů s domácím obyvatelstvem.“

Posledním dokumentem [8], který se podrobněji zabývá imigrační politikou je materiál „Základní možné scénáře vývoje ČR a KSČM do r. 2015 a principy tvorby strategie KSČM“, který zpracovalo v roce 2002 Teoreticko-analytické pracoviště Ústředního výboru KSČM.[9] Za jeden z hlavních prvků strategie KSČM se v něm označuje schopnost strany „spojovat zájmy různých regionů a celku, zájmy neprivilegovaných vrstev různých etnik, včetně romského etnika a předpokládaných přistěhovalců. KSČM musí mezi příslušníky těchto etnik vystupovat v duchu vzájemné internacionální solidarity a soudržnosti.“

Výše uvedené citace dokumentů KSČM odrážejí zajímavou kombinaci dvou na první pohled ne zcela kompatibilních prvků. Na jedné straně je patrný tradiční rétorický levicový internacionalismus, což se projevuje deklarací nezbytnosti pomáhat při začleňování cizinců do společnosti, odporem k diskriminaci „nových“ menšin atd. Na druhé straně je ale zaznamenatelný i určitý nacionalistický prvek, který se odvolává na nebezpečí a rizika, která s přistěhovalci přicházejí a zdůrazňuje hodnoty vlastenectví a patriotismu, které je třeba posilovat. Je to spojeno s tématy, která jsou s imigrací volně propojena - vnější nebezpečí, jež představují sudetští Němci a jejich návrat, „vykupování“ půdy cizinci a jejich usazování v ČR, expanze zahraničního kapitálu atd. Nepřehlédnutelná pro politické působení strany v oblasti imigrační politiky je v této souvislosti úzká spolupráce a personální provázanost s nacionálně orientovanými skupinami typu Klubu českého pohraničí nebo Slovanského výboru (srov. Fiala, Holzer, Mareš, Pšeja 1999: 202). Imigrační politika KSČM tak není prosta vnitřní rozpolcenosti.

V rámci KSČM je ovšem možné identifikovat i kritiku této situace a snahu profilovat stranu podle vzoru multikulturně a vůči imigrantům tradičně jednoznačně vstřícně orientovaných západoevropských radikálně levicových stran při současném odstranění nacionálních prvků. Tento kurs je ovšem prosazován lidmi, kteří nepatří k hlavnímu ortodoxnímu stranickému mainstreamu, ale spíše k revizionistickému křídlu, jež má ve straně malý vliv (srov. Bastl, Gonda 2003: 221 – 222). Do budoucna se přitom nejeví pravděpodobné, že by v tomto směru došlo ke změně. Pro dokreslení i tohoto proudu je nicméně nutné alespoň krátce přiblížit jeho názory. Příkladem může být místopředseda strany Jiří Dolejš. Podle Dolejšova názoru, jenž prezentoval ve stranickém listu Haló noviny v lednu 2004 „je rysem moderní civilizace její mnohotvárnost – od plurality vlastnických forem po polycentrismus v mezinárodních vztazích. Mobilita lidí míchá kultury, narušuje bezpečí dříve uzavřeného prostoru národních států. To vede k ostražité, až xenofobní reakci – ti, kteří jsou jiní, jsou odmítáni nebo se usiluje o jejich asimilaci. Odlišnosti je ale třeba usmiřovat, ne potlačovat. V multikulturním světě je žádoucí být doma v mnoha domovech, být otevřený i k jiným názorům. Na významu získá nediskriminační politika k přistěhovalcům, migrujícím pracujícím a k menšinám. Levice musí pomoci překonávat strach z rozmanitosti, bortit obraz nepřítele v čemkoliv cizím.“[10]

Podobně o dva měsíce později (Dolejš 2004) v reakci na text předsedy Slovanského výboru Jana Mináře uveřejněný v Haló novinách (který v něm mimo jiné razí pojem tzv. obranného vlastenectví jako hlavního poslání vlasteneckých organizací) napsal „Ctím jeho (Minářův – pozn. autora) upřímný vlastenecký cit, ale je třeba nezapomínat ani na kritický rozum. Bohužel je faktem, že mezi vlastenci se najdou takoví, kteří kladou přehnaný důraz na etnicky definované komunity, což je v rozporu s internacionalismem komunistů. Naším zájmem nemůže být nějaká nová podoba jakési etnokracie, lhostejno zda na pangermánském nebo panslávském základě. (...) KSČM se zasazuje především za sociální cíle, chce být i politickou silou zakotvenou v českém národě. Problematika zrovnoprávnění menšin a odpor vůči všem projevům kulturní nesnášenlivosti však nikdy nemůže být na okraji jejího programu. Nezpochybnitelným faktem je, že významným prvkem myšlenkové výbavy moderní radikální levice je aktivní odpor vůči jakékoliv diskriminaci a rozvinutí emancipace na půdě občanské společnosti.“

Závěr

Analýza imigrační politiky u pěti parlamentních politických stran ukázala, že u všech, s výjimkou Unie svobody – Demokratické unie, rostl v posledních letech její význam v politické profilaci. Přestože u žádné z nich prozatím nejde o prioritní téma, lze v perspektivě nejbližších let – v souvislosti s pravděpodobným růstem počtu legálních i nelegálních přistěhovalců v ČR – očekávat další zvyšování jeho důležitosti.

Srovnáme-li přístupy jednotlivých stran, můžeme konstatovat signifikantní rozdíl v přístupu obou největších politických stran ČSSD a ODS. ČSSD se – z pozice vládní strany – rozhodla účelově využít legální migraci k řešení narůstajících problémů penzijního systému a trhu práce. Byť ne zvláště výrazně, nicméně přece jen, akcentuje ČSSD i multikulturalismus (doplněný nicméně souběžnou reflexí cíle zachování české národní identity). ODS se naopak profilovala na ostré kritice migrační politiky ČSSD a prosazovala tvrdě restriktivní přístup. Zvýrazňovala přitom obavy z bezpečnostních dopadů nadměrné migrace a z problémů, které by masové přistěhovalectví mohlo vnést do kulturně poměrně homogenní české společnosti.

V komparativní perspektivě se západní Evropou postoje obou stran přibližně odpovídají jak obvyklým pozicím levostředových stran, které byly k migrantům v minulosti tradičně vstřícnější, tak i pravostředových, jež byly naopak restriktivnější. Je nicméně nutné brát v úvahu, že se tento rozdíl v západoevropských podmínkách s masovým nárůstem nelegálních migrantů v poslední čtvrtině 20. století výrazně setřel. Dnes se sociálnědemokratické, respektive socialistické strany svou orientací na striktní regulaci přistěhovalectví, přísnější podmínky pro udělování azylu atd. pravostředovým formacím výrazně přiblížily.

Narozdíl od ČSSD a ODS, které vnějškově zachovávají názorovou jednotu v imigrační politice, je KDU-ČSL rozdělená. Část reprezentantů strany je kritická k sociálnědemokratické představě aktivní imigrační politiky a silně se v tomto směru blíží ODS. Specifickým momentem, jenž se u nich projevuje je - vedle obavy z růstu kulturní heterogenity České republiky, který je identifikovatelný i u ODS - akcent kladený na propopulační rodinnou politiku. Ta by měla - místo přistěhovalců z nečlenských zemí EU - napomoci řešení české demografické krize. Naopak další představitelé strany považují růst počtu imigrantů za v podstatě nevyhnutelný a hledají v tomto směru přijatelný modus vivendi. Nejednotnost strany v postoji k imigraci se odráží i v relativně opatrném programovém vyjádření. Je nutné nicméně poznamenat, že alespoň prozatím není imigrace v rámci KDU-ČSL v žádném případě zásadní dělící linií.

Případ KSČM je asi nejhůře interpretovatelný. Plyne to z dnes převažujícího deklarativně vysokého stupně vstřícnosti k přistěhovalectví, právům „nových“ menšin atd. kombinovaného ovšem s nepřehlédnutelným nacionálním apelem a zdůrazňováním primárně bezpečnostních rizik, jenž z imigrace plynou. Pro alespoň částečné pochopení této mimořádně zajímavé vnitřní inkonzistentnosti je třeba jednak brát v úvahu elektorát komunistů. Ten je v nemalé míře tvořen protestně hlasujícími voliči, kteří jsou motivováni sociálně-ekonomicky. Tito voliči spatřují v imigraci nemalou hrozbu z hlediska konkurence na trhu práce, přístupu k sociálním dávkám atd. Využívání selektivního antiimigračního apelu s cílem je mobilizovat je proto z tohoto úhlu pohledu přirozené.

Dále není od věci vzít v úvahu širší komparativní perspektivu. V zajímavé typologizaci nástupnických komunistických stran, tj. formací které vznikly z bývalých monopolistických komunistických stran, kterou navrhují András Bozóki a John Ishiyama (2002: 7 - 8), je vedle reformovanosti (v podstatě „sociáldemokratizovanosti“) nástupnické strany zohledněno právě používání nacionalistického apelu. Jinak řečeno Bozóki a Ishiyama vedle skutečnosti, zda nástupnická strana nadále používá marxisticko(-leninskou) ideologii nebo se naopak pragmaticky posunula k sociálně demokratické orientaci, zohledňují i otázku, jestli je nebo není používán nacionalismus jako stranická strategie. Typicky (nereformovaná) Komunistická strana Ruské federace, která s nacionalismem pracuje, se odvolává na vlastenecké a patriotické tradice, významné osobnosti-hrdiny sovětské i starší ruské historie, zvýrazňuje význam národní kultury atd. Bozóki a Ishiyama sice (rovněž nereformovanou) KSČM řadí ke stranám nenacionalistickým, které terminologicky označují za „netransmutované“. Nicméně při zohlednění výše provedené analýzy imigrační politiky KSČM, stejně jako dalších aspektů její identity, kterých se tento text jen letmo dotkl (germanofobie, panslavismus, antizápadní rétorika aj.), se jeví přesnější přiřadit české komunisty spíše ke stranám „částečně transmutovaným“, kam patří například východoněmecká Strana demokratického socialismu (PDS).

Literatura

Pithart, P. (2002): Stát se Francouzem. Lidové noviny 7. 5. 2002.

Karas, J. (2003): Imigranti důchody nespasí. Hospodářské noviny 3. 10. 2003.

Dolejš (2004): O podstatných maličkostech a nebezpečí sociálního darwinismu. Haló noviny 24. 3. 2004.

Fiala, P., Holzer, J., Mareš, M., Pšeja, P. (1999): Komunismus v České republice. Brno, Mezinárodní politologický ústav.

Bozóki, A., Ishiyama, J. (2002): Introduction and Theoretical Framework, in: Bozóki, A., Ishiyama, J. (eds.): The Communist Successor Parties of Central and Eastern Europe. New York: M. E. Sharpe.

Bastl, M., Gonda, R. (2003): KSČM a volby 2002, in: Linek, L., Mrklas, L., Seidlová, A., Sokol, P. (eds.): Volby do Poslanecké sněmovny 2002. Praha, Sociologický ústav Akademie věd ČR.

Mudde, C. (1996): The War of Words. Defining the Extreme Right Party Family, West European Politics, Vol. XIX, No. 2.

Kreidl, M., Vlachová, K. (1998): Nastal soumrak extrémní pravice? Pracovní text výzkumného projektu Sociální trendy, dostupné na http://archiv.soc.cas.cz/stwp/98-5.doc.

Kreidl, M., Vlachová, K. (1999): Sociální zázemí extrémní pravice v ČR. Sociologický časopis, roč. 35, č. 3.

Mareš, M. (2001): Přistěhovalectví a krajní pravice v ČR. Středoevropské politické studie, roč. 3, č. 3., dostupné na http://www.iips.cz/seps/clanek.php?ID=72

Gallagher, M., Laver, M., Mair, P. (2002): Representative Government in Modern Europe. New York, McGraw Hill.

Internetové zdroje (prameny):

(vše ověřeno k 1. 6. 2004)

Komunistická strana Čech a Moravy – http://www.kscm.cz

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová – http://www.kdu.cz

Unie svobody – Demokratická unie – http://www.unie.cz

Občanská demokratická strana – http://www.ods.cz

Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky – http://www.mpsv.cz

Ministerstvo vnitra České republiky – http://www.mvcr.cz

Internet archive – http://www.archive.org

Mladá fronta Dnes – http://www.mfdnes.cz

Hospodářské noviny – http://www.ihned.cz

Lidové noviny – http://www.lidovky.cz

Česká strana sociálně demokratická – http://www.cssd.cz

Haló noviny – http://www.halonoviny.cz