Stanislav Balík (ed.): Komunální volby v České republice v roce 2002, 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita 2003, 143 s.

Jan Outlý, Pavel Šaradín

 

První knihou, která se v české politologii věnuje analýze voleb do obecních zastupitelstev, je titul Komunální volby v České republice v roce 2002. Jeho editorem je Stanislav Balík, který si předsevzal poměrně obtížný úkol, jelikož uvedená problematika u nás stojí teprve na počátku svého výzkumu. Ke své práci přizval další tři autory. Ačkoliv podle názvu má být kniha věnována obecním volbám 2002, její rozsah je širší, popis volebního práva začíná již v roce 1848.

Kniha sestává z osmi částí, přičemž v první se Stanislav Balík zabývá již zmíněným vývojem volebního práva, ve druhé Petr Vilímek orgány obecní samosprávy a ve třetí Ondřej Rojčík analýzou tohoto typu voleb v letech 1990, 1994 a 1998. Čtvrtou až osmou část věnovali autoři podzimním volbám roku 2002. Jejich celkové shrnutí zpracoval Ondřej Krutílek ve čtvrté části. Pátá část je analýzou voleb ve Štramberku (O. Krutílek), šestá v Novém Jičíně (O. Rojčík) a sedmá v Brně (P. Vilímek). Závěrečná část je kapitolou o povolebních koalicích v obcích III. stupně (S. Balík).

K výzkumu komunálních voleb lze přistoupit z mnoha stran. Ačkoliv autoři píší, že „komunální politika je oblastí mnohovrstevnatou a obtížně uchopitelnou“, přesto chtějí, aby „byl obraz komunálních voleb co nejkomplexnější a nejplastičtější“. Cestu, kterou si autoři zvolili, je legitimní a metodologicky opodstatněná. Přesto k ní lze vznést několik připomínek a upozornit na některé nedostatky i omyly.

Poněkud matoucí je hned název první kapitoly (jejímž autorem je S. Balík). Píše, že text bude analyzovat vývoj „obecního volebního práva“ od roku 1848 do současnosti, přičemž se nezabývá více než padesátiletým obdobím mezi roky 1938-1989. Autor vysvětluje, že pokud jde o charakteristiku obcí v tomto období, „(...) nejednalo se o orgány samosprávné, ale o nejnižší úroveň nedemokratické státní správy“ (s. 12). V tom má jistě pravdu a upuštění od rozboru zmíněného časového intervalu je opodstatněné. Bylo by však vhodné, aby tomu odpovídal i název kapitoly. Nevhodná je také formulace názvu, neboť nic takového jako „obecní volební právo“ neexistuje.

Kapitola sestává ze tří oddílů, přičemž první dva (Obecní volební právo v letech 1848-1919 a Obecní volební právo v letech 1919-1938) jsou spíše krátkým historickým exkurzem. Vzhledem k tomu, že tématem knihy jsou komunální volby 2002, je stručnost těchto oddílů pochopitelná. Avšak část pojednávající o volebním systému v době rakousko-uherského císařství je vyloženě schematická. Například odstavec o volebním právu je čerpán z všeobecné encyklopedie – Ottova slovníku naučného (autor zde uvádí jen název encyklopedie a číslo strany, ne již další obvyklé bibliografické údaje; v seznamu použité literatury údaj o Ottově naučném slovníku vůbec nenalezneme.) Oddíly nemají analogickou strukturu, což ztěžuje komparaci. 

Zatímco povrchnost zmíněných dvou částí je možné omluvit, shovívavost není namístě v případě pasáže o vývoji volebního systému po roce 1989. Oddíl nazvaný Obecní volební právo po roce 1989 se diskvalifikuje už tím, že zcela nepochopitelně ignoruje jeden ze čtyř volebních zákonů přijatých v tomto období, a to Zákon č. 298/1992 Sb. Tato norma byla v platnosti dva roky a uskutečnily se podle ní volby do zastupitelstev řady obcí, jakkoli po rozdělení federace přijala Sněmovna pro řádné komunální volby v roce 1994 nový zákon.

Avšak i takto okleštěný text obsahuje řadu nepřesností a chyb. Například na s. 18 autor uvádí, že podle právní úpravy z roku 1990 (tzn. dle Zákona č. 368/1990 Sb.) se počet zastupitelů obcí pohyboval v rozmezí od 7 do 80, avšak na další straně píše, že nový volební zákon č. 152/1994 Sb. snížil maximální počet zastupitelů ze 70 na 55. Nesrovnalost pramení z toho, že zatímco v prvním případě autor do své úvahy zahrnul i hlavní město Prahu (pro kterou bylo stanoveno rozmezí 70-80 mandátů), ve druhém uvažoval již jen města o více než 150 tisících obyvatelích kromě Prahy (norma pro největší obce s výjimkou zastupitelstva hlavního města Prahy stanovila interval 35-55 mandátů). Problém je navíc v tom, že ve skutečnosti byl ze zmíněného zákona paragraf o rozmezí mandátů úplně vyškrtnut a převeden do zákona o obcích (č. 367/1990 Sb.).

Na téže straně se autor dopouští další chyby, když tvrdí, že zákon z roku 1994 přinesl změnu spočívající ve „ztížení přístupu občanů ke kandidatuře mimo politické strany“, neboť na nezávislých kandidátech požadoval petici stanoveného počtu spoluobčanů podporujících podání kandidátky. Ve skutečnosti jde ale o opatření, které zavedl již první polistopadový volební zákon z roku 1990 a které všechny pozdější normy převzaly. V roce 1994 došlo jen ke změně kvót, kterou nelze jednoznačně označit jako ztížení přístupu (pro některé póly intervalů šlo o ztížení, v jiných případech se situace nezávislým usnadnila).

Možná by se autor těchto chyb nedopustil, kdyby jako zdroj nepoužíval sekundární pramen. V obou případech totiž odkazuje článek uveřejněný v roce 1995 v Politologickém časopise, přestože v tomto případě jsou primární zdroje – volební legislativa – zcela běžně a snadno dostupné.

Poněkud nepřesné je tvrzení, které se objevuje na stejné straně v souvislosti se změnami vnesenými do volebního systému zmíněným zákonem z roku 1994, totiž, že „v těchto volbách (v roce 1994 – pozn.) vznikla kategorie navrhující strana“. Jde jistě o pojem zajímavý z politologického hlediska, zavedl se však spíše mimoděk v důsledku toho, že jej ve svých přehledech začal používat Český statistický úřad. Zákon tento pojem explicitně neuvádí, což ostatně na s. 54 knihy popisuje i Ondřej Krutílek – viz dále.

Tím však výčet pochybení na s. 19 nekončí. Dvě věty uvozující poslední odstavec této strany obsahují další omyly. Stanislav Balík napsal: „Pro převod odevzdaných hlasů na mandáty bylo užito systému Saint Lagüe. Sečtené hlasy se dle této formule postupně dělí 0,5; 1,5; 2,5 ... n-0,5, kdy n- představuje počet volených členů zastupitelstva.“ Zmíněný přepočtový model (správně psáno Laguë – nikoli s přehláskovaným ü, jak v celém svém textu píše Balík) ovšem používá jako dělitele posloupnou řadu lichých čísel a ne tu, kterou nám podsouvá autor. Jde o chybu v tak základní záležitosti, že by čtenář mohl toto tvrzení považovat za překlep. Balík však svůj omyl dále rozvádí jakousi analýzou, ve které vysvětluje, že „na počátku se fakticky nedělí, ale násobí dvěma“! Navíc o tři strany dále v tabulce č. 1.2 přináší „porovnání volební formule Saint Lagüe a d’Hondt“, ve které provádí výpočty pro (patrně imaginární) zastupitelstvo za použití této chybné posloupnosti. Vypočtená data pak používá v rozborech v následujících odstavcích.

Balíkův omyl je o to hůře pochopitelný, že celou tuto pasáž plnou chyb otevřel tvrzením (stále jsme na straně 19), že volby v roce 1994 proběhly na základě stejného volebního systému jako v roce 1990, přičemž v analýze legislativy z roku 1990 správně uvedl, že počet získaných hlasů pro kandidátní listinu se postupně dělil lichými čísly počínaje jednou (tedy dle metody Saint-Laguë – zde však pro změnu Balík název této matematické metody neuvedl).

Na s. 21 v komentáři k současnému znění zákona autor uvádí, že v roce 2002 zastupitelé využili možnosti rozdělit obec na obvody „v Praze“ a v Olomouci. Více obvodů bylo skutečně vytvořeno pro volby do zastupitelstva hlavního města Prahy a do zastupitelstev sedmi (tedy menšiny) pražských městských částí, kromě nich a Olomouce však k tomuto kroku přistoupilo také zastupitelstvo v Lišově.

Na následující straně autor vysvětluje, podle jakého klíče se stanovuje uzavírací klauzule pro postup volebních stran do skrutinia. Zde sice správně uvádí, že subjekt musí získat alespoň 5 % z celkového počtu platných hlasů odevzdaných v dané obci, vyděleného počtem členů voleného zastupitelstva a vynásobeného počtem kandidátů strany. Avšak chybně z toho vyvozuje, že pro jediného nezávislého kandidáta platí uzavírací klauzule ve výši 5 % hlasů. Takové tvrzení by politolog, který chápe smysl relativní výše kvóra a důvod přijetí této poměrně složité úpravy, nevyslovil.

Podívejme se na další části knihy. V úvodu, kde autoři popisují své cíle, je uvedeno, že ve „třetí kapitole se Ondřej Rojčík (…) rozsáhle zabývá čtyřmi předchozími komunálními volebními akty.“ (s. 10) Ve skutečnosti se věnuje pouze třem: 1990, 1994 a 1998. Autor zde zkoumá tyto troje volby na základě víceméně stejné struktury: stručná charakteristika, popis předvolební kampaně a výsledky voleb. Přesto některé údaje všude nezmínil, takže pro případnou komparaci si je musíme vyhledat sami (například v roce 1994 chybí počet oprávněných voličů). Velmi stručný je popis volební kampaně, který autor zredukoval na výčet tří čtyř volebních událostí, což je nedostatečné. Buďto měl kampaním věnovat mnohem větší prostor, nebo měl jejich popis vynechat. Navíc autor používal jediný pramen – deník Mladou frontu Dnes. Na s. 42 O. Rojčík píše: „V okresních městech se ODS stala nejsilnější radní stranou (případně se o toto vítězství dělila) v 61 případech.“ Význam slova „radní“ je zde nejasný. V této části dochází rovněž k odlišnému psaní označení nezávislí kandidáti, kdy na několika místech jsou psáni s velkým N. ODA považuje autor na podzim roku 1998 za mimoparlamentní (s. 48), ačkoli je zastoupena v Senátu. Neúplná je tabulka 3.10 na s. 50-51, která nezahrnuje mandáty všech zvolených stran. Na s. 52 autor uvádí přehled volební účasti v parlamentních volbách, přičemž má na mysli ty do Poslanecké sněmovny.

Stěžejní kapitolou je čtvrtá: „Celkové výsledky komunálních voleb 2002“. Výsledky jsou přehledně roztříděny dle druhu zastupitelstva. Nejprve autor zpracoval údaje za všechna zastupitelstva, pak obecní, městská, statutárních měst, hlavního města Prahy a poté městských částí nebo městských obvodů. Následně uvádí výsledky v krajích a statutárních městech.

Určitým problémem této kapitoly je zvolená metodologie, kdy autor pracuje (stejně je tomu i v ostatních částech knihy) s výsledky za navrhující, nikoliv volební strany. „Pojem navrhující strana vyjadřuje kvalitativně odlišnou skutečnost a nemá oporu ve zmiňovaném (volebním – pozn. aut.) zákoně. Je téměř výhradně používán v souvislosti se statistikami Českého statistického úřadu (ČSÚ), přičemž se vychází z toho, že při aplikaci parametru volební strany by výsledky voleb do zastupitelstev obcí nebyly vzájemně srovnatelné.“ (s. 54) Což na jedné straně, z hlediska statistiky, může být pravda, na druhé straně tato metoda vede ke zjednodušení a zkreslení některých údajů. Například v podkapitole, kde jsou v tabulkách přiblíženy výsledky voleb ve všech statutárních městech, se dozvídáme, že v Olomouci obdržely strany tuto podporu: ČSSD 23,19 %, ODS 23,18 %, KSČM 14,87 %, NK 13,24 %, KDU-ČSL 10,02 %, NEZ 5,95 %, US-DEU 4,42 % a SOS 2,92 %. Výsledky za volební strany jsou takovéto: u ODS, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, US-DEU a NEZ jsou totožné, ale velmi úspěšným uskupením byla koalice Strany zelených a Šance (8,94 %; 4 mandáty) i Olomouc 21, tedy koalice SOS a občanských iniciativ (5,42 %; 1 mandát). Žádný blok nezávislých kandidátů zde nesoutěžil o hlasy, proto údaj 13,24 % nám nic neříká. Podobně v Plzni kandidovala Pravá volba pro Plzeň v koalici s SNK, což v tabulce zmíněno není, takže v přehledu chybí zisk pro SNK (1 mandát). Navíc O. Krutílek pasáž, kde se zabývá volbami ve statutárních městech, uvedl: „Tato pasáž je proto věnována podrobnějšímu zkoumání komunálních voleb v jednotlivých statutárních městech.“ Následuje jedna strana popisného textu a pak již jen tabulky. Naprosto chybí jakákoliv analýza, což je škoda.

O. Krutílek píše, že ve „voličských seznamech bylo zapsáno celkem 10 086 630 voličů“, což je pravda, ale chybí zde poznámka o tom, že někteří volili zastupitelstvo v městské části a zároveň i do „velké“ radnice. Zmíněno mělo být rovněž to, že, jak již bylo řečeno výše, v některých pražských částech, Lišově a Olomouci byly tyto jednotky rozděleny do volebních obvodů, což zcela měnilo charakter volebního systému.

Přehledně zpracované jsou případové studie jednotlivých obcí (Z metodologického hlediska by bylo vhodnější analyzovat více obcí stejné velikosti; z volebních událostí jednoho případu nelze vyvodit žádné závěry ani provést komparaci. Srovnání tří velikostně odlišných obcí nemá valný význam.) i závěrečná kapitola o povolebních koalicích v obcích III. stupně (i když i zde se drobné chybičky vyskytují, např. zkratka SV-SOS neznamená Strana venkova – Strana pro otevřenou společnost, s. 131).

Dvě poznámky na závěr: knihy, kde se vyskytuje řada zkratek, by měly obsahovat jejich seznam, což v tomto případě bohužel postrádáme. A jisté nedostatky obsahují i Prameny a literatura, byť po formální stránce je vše v pořádku. Ale když je zde například uveden pramen Volební program Sdružení nezávislých kandidátů, pak by mělo následovat alespoň místo vydání, letopočet, popř. rozsah a formát. Jinak je tento údaj pro další badatele naprosto bezcenný. Vážným nedostatkem, ústícím ve svých důsledcích v některá popsaná pochybení, je používání sekundárních pramenů typu Statistická ročenka (Stanislav Balík) pro popis a analýzu současné volební legislativy.

Protože jde, jak bylo řečeno, o první knihu o komunálních volbách v České republice, je škoda, že ji lze číst jen s maximální obezřetností. Tu ovšem může uplatnit jen čtenář, který se v daném tématu dobře orientuje. Student snažící se o proniknutí do problematiky bude v mnoha ohledech publikací mystifikován.