Relevantní politické strany v Polsku

Polské parlamentní strany po volbách 2001

 

Abstract: Relevant Parties in Poland

After the elections in year 2001 a very interesting situation was created on polish political scene. Former governmental parties failed in the elections and new parties emerged in the Sejm. This article presents brief overview on all political parties, which managed to gain parliamentary representation in year 2001.

 

Key words: Poland, political party, LPR, PiS, PO, PSL, Sebeobrana, SLD-UP

 

Tento článek má podat čtenáři přehledný souhrn současných relevantních stran v Polsku na podkladě výsledků parlamentních voleb v roce 2001. U každé strany je nastíněn její základní historický vývoj, základy stranického programu se kterým uspěla ve volbách, stranická struktura a nakonec její současné postavení ve stranickém systému Polska. Strany jsou řazeny dle počtu mandátů získaných ve volbách. V programových částech jednotlivých stran článek vychází především z jednotlivých stranických programů. Při popisu jednotlivých stran jsou opomíjeni představitelé těchto stran. Výjimkou je pouze Andrzej Lepper ze Sebeobrany, který je jejím zosobněním a bez kterého by Sebeobrana nebyla třetí nejsilnější stranou současného Sejmu a bratři Kaczyńští z Práva a spravedlnost. I tato strana je do určité míry personifikována s jejich jmény. V závěru článku se nachází popis současné situace na polské politické scéně spolu s nástinem možného vývoje do budoucna.

 

Výsledky voleb v roce 2001

 

Poslední polské parlamentní volby se uskutečnily 23. září 2001 a znamenaly velkou změnu na politické mapě Polska. Již z předvolebních průzkumů podpory politických stran vyplývalo, že vládnoucí Volební akce Solidarita (Akcja Wyborcza Solidarność, AWS, respektive Volební akce Solidarita pravice, AWSP) a její bývalý koaliční partner Unie svobody (Unia Wolnośći, UW) neobhájí své pozice z minulých voleb. Překvapením však bylo, že se tyto strany vůbec do Sejmu nedostaly. I když je pravda, že předvolební průzkumy toto naznačovaly již řadu měsíců. Naopak významně posílily strany nově vzniklé - Občanskou platformu (Platforma Obywatelska, PO) a Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość, PiS) a strany radikální až extrémní - Sebeobrana a Liga polských rodin (Liga Polskich Rodzin, LPR).

Vzhledem k zásadnímu přeobsazení poslaneckých mandátů v těchto volbách je zajímavé sledovat přesuny voličů mezi jednotlivými stranami. Nejvíce voličů bezesporu ztratila AWSP, od které 2/5 voličů odešlo k PO a PiS. Radikálnější voliči AWSP se přiklonili dokonce k Sebeobraně a LPR. Voliči UW masově přešli k liberální PO. Nejvěrnější voliče měla koalice Svazu demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej, SLD) a Unie práce (Unia Pracy, UP) a Polská lidová strana (Polskie Stronictwo Ludowe, PSL). Sebeobrana a LPR přetáhly voliče jak od pravicových stran tak i od levicových neparlamentních stran (Kubát 2001: 139-140).

 

Výsledky voleb roku 2001

Strana/koalice	Počet hlasů (v tis.)	% hlasů	Počet mandátů	% mandátů
SLD-UP	5343	41,04	216	46,96
PO	1651	12,68	65	14,13
Sebeobrana	1328	10,2	53	11,52
PiS	1237	9,5	44	9,57
PSL	1169	8,98	42	9,13
LPR	1025	7,87	38	8,26
AWSP	729	5,6	0	0
UW	404	3,1	0	0
MN*	47	0,36	2	0,43

* MN – Německá menšina (na strany zastupující menšiny se volební klauzule nevztahuje)

Zdroj : Kubát 2001: 135

 

Volební akce „Solidarita“ pravice (AWSP), Unie svobody (UW)

 

Nejprve ke stručnému představení AWS a UW, které sice ve volbách neuspěly, ale v samotné volební kampani byla část pozornosti upřena i na ně, neboť to byly strany vládnoucí (do rozpadu koalice AWS – UW v roce 2000). Těmto stranám je věnován malý prostor právě kvůli jejich neúspěchu ve volbách.

AWS se rozhodla jít do voleb 2001 s pozměněným názvem na Volební akce Solidarita pravice (AWSP). Změna názvu však neznamenala, že by se uvnitř tohoto subjektu příliš změnilo. Opak byl pravdou, stále byl tvořen několika navzájem si konkurujícími uskupeními, i když jejich počet byl rapidně menší než v roce 1997. AWSP byla koalicí tří stran: Sociální hnutí AWS (Ruch Społeczny AWS, RS AWS), Polská strana křesťanských demokratů (Porozumienie Polskich Chrześciańskich Demokratów, PPChD) a Křesťansko národní sjednocení (Zjednoczenie Chrześcijańsko-Narodowe, ZChN). Heslem této koalice bylo „O lepsze życie. Polska – bezpieczna i sprawiedliwa. Polska – ojczyzną równych szans“ (Za lepší život. Polsko – bezpečné a spravedlivé. Polsko – vlast rovných příležitostí). Celkově se představitelé této koalice chovali během volební kampaně velmi pasivně a nejspíše byli smířeni s očekávaným neúspěchem ve volbách.

UW se rozhodla vsadit hlavně na známé osobnosti na volební kandidátce, např. bývalý ministr zahraničních věcí B.Geremek, bývalý premiér T.Mazowiecki a jiní. Heslem byla věta: „Silna klasa średnia to szansa dla każdego“ (Silná střední třída znamená příležitost pro každého). UW se snažila nalákat zpět voliče, kteří ji utíkali k PO mimo jiné i tím, že měnila svou podobu ze strany „profesorské“ na stranu, která je lidem blíže (Dudek 2002:  501). Ve své volební kampani reagovala na jakoukoliv vyslovenou otázku a snažila se nabízet řešení na co nejvíce problému. Toto rozšíření jejího aktivního působení však nemělo kladnou odezvu ve voličstvu.

 

Svaz demokratické levice (SLD), Unie práce (UP)^[1]

 

Polská levice po neúspěšných volbách v roce 1997 podnikla integrující kroky, které vyvrcholily 15. dubna 1999, kdy vznikla politická strana SLD^[2]. Lídrem předcházející koaliční SLD byl, až do svého zvolení prezidentem v roce 1995, A. Kwaśniewski. Po něm byl na tuto funkci zvolen Leszek Miller, který byl vůdcem SLD do února 2004, kdy na tento post rezignoval. První kongres SLD jako jednotné strany se konal v polovině prosince téhož roku pod heslem „Nowy wiek, nowy SLD. Socjaldemokratyczny program dla Polski.“ (Nové století, nová SLD. Sociálnědemokratický program pro Polsko), jenž akcentovalo blížící se nové století jako novou šanci pro lepší Polsko.

UP byla založena 7. června 1992 sjednocením několika dalších postsolidaritních uskupení. Od založení se hlásila k západnímu pojetí sociální-demokracie, apeluje na oddělení státu od církve, přičemž víra je věcí každého jednotlivce. V roce 1993 získala 7,3 % hlasů, tedy 41 mandátů. Ač levicového charakteru ocitla se UP v opozici vůči vládě SLD a PSL. Ve volbách 1997 UP nepřekročila volební kvótu pro vstup do Sejmu. Tento neúspěch vedl k vnitřním změnám ve straně a na konec ke spolupráci s postkomunistickou SLD

V ideové deklaraci se SLD označila jako levicová strana, pokračující v tradicích polského a mezinárodního socialistického a sociálně demokratického hnutí. SLD odsoudila zločiny spáchané komunistickou totalitou, které byly v rozporu s levicovými ideály, rovněž odsoudila i nedemokratičnost systému reálného socialismu a jeho způsob hospodaření (Paszkiewicz 2000: 113). Současně ale vyjádřila úctu všem, kteří poctivou prací sloužili zemi a ostatním spoluobčanům i během dob komunismu.

Do volební kampaně šla SLD z úplně jiné pozice než dosluhující vládní AWS(P) a UW. Její kandidát a bývalý čelní představitel Alexander Kwaśniewski byl v říjnu 2000 znovuzvolen prezidentem Polska. Ten se sice snažil již ve svém předcházejícím mandátu působit nadstranicky, ale jeho popularita měla jistý vliv i na popularitu jeho mateřské strany. SLD během celých 4 let, kdy byla v opozici kritizovala vládní koalici a snažila se o co největší popularitu mezi polskými voliči s tehdy reálným cílem, vytvořit po volbách jednobarevnou většinovou vládu.

V prosinci 2000 se SLD dohodla s UP na volební koalici pro volby v roce 2001. Do volební kampaně tedy vstoupily se společným programem^[3]. Je však pozoruhodné, že se koaliční strany dohodly na tom, že v Sejmu budou mít dva oddělené parlamentní kluby a ne jeden jako v Senátu. K této koalici se formou dohod o volební spolupráci připojily i některé menší subjekty, Strana důchodců (Krajowa Partia Emerytów i Rencistów, KPEiR), Lidově-demokratická strana (Partia Ludowo-Demokratyczna, PLD) a Demokratická strana (Stronnictwo Demokratyczne, SD)  (Kopeček 2001: 413).

Koaliční volební program měl představovat alternativu k předcházející vládě pravicových stran. Do voleb vyrazila koalice s heslem „Przywróćmy normalność, wygrajmy przyszłość“ (Vraťme to, co je normální a vyhrajme budoucnost). Heslem dala koalice jasně najevo, že se bude snažit vládnout zcela opačně než pravicová

vláda v letech 1997-2001. Mezi základní ideové teze patřila důstojnost pro jednotlivce, společenská spravedlnost, rovnost a solidarita mezi lidmi. SLD-UP prohlašovala, že chce upevňovat nezávislost a suverenitu Polska v rámci sjednocené Evropy národů. Jako nejvyšší prioritu vidí boj s nezaměstnaností pomocí podpory malého a středního podnikání, změny daňového systému a lepším vzděláním.  Nezaměstnaností jsou nejvíce ohroženi čerství absolventi škola, a proto SLD-UP navrhuje program „Pierwsza praca“, který by měl pomoci absolventům tím, že by stát po dobu 12 měsíců za ně platil polovinu pojištění.

Typickým levicovým návrhem je snaha o zavedení rozdílných minimálních mezd v zemi v závislosti na výšce nezaměstnanosti v dané oblasti. V rámci zlepšení vzdělání navrhuje zavedení povinné předškolní docházky pro děti od 3 do 5 let, zároveň snížení školního věku na 6 let a s tím související větší dostupnost výuky cizích jazyků již od prvních let školy a zavedení internetu a počítačových programů do základní výuky. Vzdělávat se však nemá pouze mládež, ale každý v jakémkoliv věku má mít tuto možnost. Proto má stát zavést školící kurzy jak pro firmy, tak i pro nezaměstnané.

V boji proti nezaměstnanosti by měl pomoci taky hospodářský růst, který chce SLD-UP zajistit zpřístupněním státní podpory a garancí. Dále navrhuje snížení daní pro ty podniky, které vytvoří nová pracovní místa. Podpora exportu se má realizovat pomocí odpuštění daní těmto exportujícím podnikům. S podporou růstu hospodářství souvisí i vylepšení polského transportního systému výstavbou dálnic a modernizací železnic. Finance na všechny své plány hodlá SLD-UP získat zefektivněním výběru daní a zavedením progresivnějšího zdanění než, které v současné době existuje. K otázce privatizace se koalice staví kladně, ale s výjimkou pro ty části hospodářství, které jsou pro stát životně důležité.

Celostátními schvalovacími orgány SLD je Kongres svolávaný minimálně jednou za 4 roky, Konvence svolávaná alespoň jednou mezi Kongresy a Státní rada (Rada Krajowa) svolávána alespoň jednou za 6 měsíců. Výkonnými orgány je Státní úřad (Zarząd Krajowy)  svolávaný jednou v měsíci a Státní výkonná komise (Krajowy Komitet Wykonawczy). Poradním orgánem strany je Programově-politická rada (Rada programowo-polityczna), v které mohou zasedat i nečlenové SLD a která má určovat obecné směřování politiky strany. Kongres strany svolává Státní rada a delegáty vybírají oblastní sdružení (wojewódzkie SLD). Kongres schvaluje stranický program, může změnit statut strany, vyhlašuje stanoviska a apely, stanovuje počet místopředsedů strany a počet členů Státní rady, volí předsedu strany, generálního sekretáře, místopředsedy a další členy různých stranických orgánů. Také Konvenci SLD svolává Státní rada. Konvence schvaluje po doporučení Programově-politické rady volební program a volební výzvy strany. Uděluje podporu kandidátovi na prezidenta a může rozhodnout o svolání mimořádného Kongresu. Státní rada dohlíží na realizaci stranického programu, může 2/3 hlasů svolat mimořádný Kongres, potvrzuje kandidátní listiny do parlamentních voleb v  Polsku i do Evropského parlamentu, schvaluje povolební dohody, organizuje vnitrostranická referenda a průzkumy, stanovuje zásady pro vnitrostranické volby, schvaluje roční finanční plán strany a dozírá na jeho plnění. Státní rada rovněž volí členy Státního úřadu a hodnotí jeho činnost. Státní úřad reprezentuje stranu navenek, koordinuje realizaci všech schválených stanovisek, připravuje kandidátní volební listiny a ruší ta stanoviska oblastních sdružení, která jsou v rozporu s oficiálními stranickými stanovisky.

Zhodnotíme-li postavení SLD-UP v polském stranickém systému, musíme konstatovat, že se toto politické uskupení nachází na levé části spektra a má jednoznačně proevropské tendence. Pokud však koalici rozdělíme na dvě strany, najdeme několik sporných bodů, ve kterých se tyto strany střetávají. Hlavním bodem, kde se tyto strany neshodnou je přístup k církvi, kdy UP je v současné době jakousi protikatolickou částí koalice. UP se v minulosti vyslovovala rovněž pro přísný lustrační zákon na rozdíl od SLD, která jakýkoliv lustrační zákon kritizovala jako diskriminační. V průběhu 90. let 20. století UP pochopila, že nemůže hájit sociální zájmy občanů a současně silně kritizovat komunistickou minulost. Přání UP z počátku 90. let o nezávislé a silné postsolidaritní levici se ukázalo jako chiméra. V současné době se UP snaží o zachování vlastní stranické identity a nestát se pouze názorovou platformou uvnitř SLD. Současně ale nesmí ani příliš vystupovat proti SLD, protože případné ukončení koalice by pro UP nejspíše znamenalo konec politické relevance. Naproti tomu SLD má zájem o zachování současného stavu, protože se sama ubírá spíše do politického středu a UP jí tak získává krajně levicové voliče (Janicki 2002 : 28-30).

Největší podporu ve volbách SLD-UP získala v těchto vojvodstvích : Lubušské 51,7 % (Lubelskie), Západo-pomořanské 49,3 % (Zachodnio-pomorskie) a Kujavsko-pomořanské 48,9 % (Kujawsko-pomorskie).

 

Občanská platforma (PO)

 

Celý název tohoto politického uskupení zní Platforma Obywatelska Rzeczypospolitej Polskiej (Občanská platforma Polské republiky). V názvu není pojem strana zmíněn záměrně, neboť PO se distancuje od praktik 90. let 20. století v Polsku, kdy se politické strany snažily o tvorbu jakéhosi státu stran. Tímto postojem se snaží dát najevo, že je jiná než ostatní strany.

Historie PO je velmi krátká. Vzniklo jako vývoj vnitřního boje v AWS na přelomu roku 2000/2001, kdy sílila nevole s vůdcem AWS Krzaklewskim. Základem PO se rovněž stali bývalí členové UW, konkrétně její organizace Forum Gospodarcze, kde se soustředili mladší a liberálnější členové. S úmyslem založit nové politické uskupení pravicového typu přišli v lednu 2001 tři populární politici Andrzej Olechowski, Maciej Płaźyński^[4] a Donald Tusk. PO již nedlouho po svém vzniku zaznamenala úspěch ve volebních předpovědích a v parlamentních volbách v roce 2001 skončila na druhém místě. Ztráta na vítěznou SLD-UP však byla obrovská (39 % hlasů). PO vznikla na zbytcích postsolidaritních stran, z jejichž odkazů si zachovala minimálně antikomunismus. Ten se nachází i v podmínkách členství v PO, kdy nemůže být členem takový člověk, který byl zbaven některých svých občanských práv na základě výroku Lustračního soudu.

PO akcentuje nutnou pomoc ekonomice pomocí snižování daní, zeštíhlení státu a byrokracie. Liberální ekonomické postoje byly skryty pod heslem „Nasz program – normalni ludzie, normalne państwo“ (Náš program – normální lidé, normální stát). Ekonomická stránka stranického programu má blízko k UW, což je dáno tím, že do PO přešla řada členů UW. Celý volební program PO se dá rozdělit do tří skupin. První pojednává o hospodářství, které je základem pro lepší život. Druhou skupinou je společnost, kde hlavní úlohu hraje důraz na vzdělání. A nakonec ve třetí skupině jsou představeny návrhy změn fungování státu, které by měly zabezpečit lepší správu státu. Volný trh a individuální snahu vnímá PO jako tu nejlepší cestu k využití lidské energie pro blaho všech. Toto pojetí souvisí i s propagovaným souslovím „uwolnić energię Polaków“ (uvolnit Polákům energii). Jednotná daň z příjmů ve výšce 15 % by měla být dle PO základem pro hospodářský růst společně s odstraněním zbytečných předpisů, které brání malému a střednímu podnikání. Správně fungující volný trh se má opírat o možnost lehce zaměstnávat ale i propouštět pracovníky.

Ve svém programu PO kladla důraz rovněž na zlepšení vzdělání pomocí rozšířeného přístupu k internetu do všech sociálních skupin obyvatelstva. PO odmítá považovat polské zemědělství za speciální sektor hospodářství, který vyžaduje zvláštní ochranu a starost. Chce změnu volební systému jak na celostátní úrovni tak i na komunální. Do Sejmu by se mělo volit většinově v jednomandátových obvodech a přímo by měli být voleni také starostové měst a obcí. PO se jednoznačně, již od svého vzniku, vyjadřuje kladně ke vstupu do EU. Vstup vidí jako možnost zmodernizovat Polsko, pozvednout životní úroveň občanů, prohloubit národní uvědomění a podílet se na budoucnosti celé Evropy.

Organizační struktura PO na celostátní úrovni je následující : Státní konvence (Krajowa Konwencja), Státní rada (Rada Krajowa), Předseda strany a Státní úřad (Zarząd Krajowy). Konvence je shromáždění demokraticky vybraných představitelů členské základny PO. Konvence určuje ideové zásady a politickou strategii. Dále schvaluje statut strany, volí předsedu PO a další členy důležitých stranických orgánů. Státní rada je složena ze 120 členů zvolených Konvencí, členů Státního úřadu, poslanců a senátorů. Státní rada uzavírá a vypovídá volební koalice, volí místopředsedy strany a generálního sekretáře a schvaluje finanční plán. Předseda PO se řídí stanovisky Státní rady a reprezentuje ji navenek. Státní úřad se skládá z nejdůležitějších členů PO (např. předseda, místopředsedové, generální sekretář, předseda parlamentního klubu aj.). Státní úřad řídí běžnou činnost strany a plní stanoviska schválené Konvencí nebo Státní radou.

Ve stranické struktuře polské politické scény se PO nachází na pravé straně spektra na místě, tam kde se v minulosti nacházela UW, která v současnosti není relevantní stranou. PO jako pravicová, liberální, antikomunistická a proevropská strana nemá v současném Sejmu velký koaliční potenciál. Jediným relevantním koaličním partnerem je PiS, se kterým se PO dohodla na volební spolupráci pro komunální volby v roce 2002. Volby však pro toto pravicové uskupení dopadly velmi špatně. S ostatními stranami se sice občas shodne na společném stanovisku, bližší spolupráci ale brání příliš rozdílné stranické programy.

Největších zisků dosáhla PO v těchto vojvodstvích: Pomořanské  25 % (Pomorskie), Malopolské 16,7 % (Małopolskie) a Dolnoslezské 13,9 % (Dolnośląskie).

 

Sebeobrana

 

Politická strana Sebeobrana, oficiálně vznikla v červnu 1992. Již od roku 1990 ale budoucí jádro politické strany působilo jako součást Rolnického odborového svazu rolníků „Sebeobrana“ (Związek Zawodowy Rolników „Samoobrona”). Od počátku byl vůdcem uskupení Andrzej Lepper, který se dostal do širšího povědomí jako organizátor hladovky zadlužených rolníků před budovou parlamentu v roce 1991. Z jeho iniciativy se hnutí v roce 1992 zaregistrovalo jako politická strana pod názvem Dohoda „Sebeobrana“ Polska (Przymierze „Samoobrona“ Polski). Současný oficiální název strany zní Samoobrona Rzeczypospolitej Polskiej (Sebeobrana Polské republiky).

Andrzej Lepper obhájil své výsadní postavení ve straně i v dalších vnitrostranických volbách v letech 1992, 1995 a 1999. Je to osoba, která se otevřeně vyžívá v zájmu médií a velice často vyvolává různé politické skandály. V minulosti se  kromě organizování hladovky rovněž podílel na okupaci budovy ministerstva zemědělství, ale hlavně proslul velkými blokádami cest a hraničních přechodů pomocí zemědělské techniky a násilnou likvidací dovážených zemědělských komodit. Tyto akce uchovávaly Sebeobranu v širším povědomí, i když nebyla zastoupena v parlamentě. Za své aktivity byl Lepper několikrát soudně stíhán, ale to pouze zvyšovalo jeho popularitu a posilovalo gloriolu mučedníka. Jeho autorita a popularita je však omezena především na prostředí vlastní strany, neboť v prezidentských volbách, kterých se účastnil, obdržel mizivé procento hlasů (v roce 1995 1,32 % a v roce 2000 3,2 %).^[5]

Do politiky vnáší Lepper na začátku 90. let velký rozruch. Vládu a její členy nazývá zloději a zrádci, Solidaritu přirovnává k CIA a KGB. Pod hlavičkou Sebeobrany organizuje tzv. hvězdicové pochody Varšavou (tzn. že demonstranti přicházeli z několika směrů a sešli se uprostřed), rolníci ozbrojeni kosami se snaží probít do budovy Sejmu, zemědělské zbytky (např. kosti mrtvých zvířat) kupí nespokojení zemědělci před vládními budovami. Hlavním organizátorem je Lepper, ale nikdy za tyto činy nebyl souzen. Do vazby byl vzat až v roce 1994 za bití a ponižování státního úředníka, který byl pověřen soudem konfiskovat zadluženou zemědělskou usedlost. Z vězení byl propuštěn po přímluvě zemědělských odborů a po teatrální scéně Lepperovy manželky a jeho dvou dcer na policejní stanici. Za tento čin byl odsouzen až v roce 1997 na 18 měsíců s odkladem a podmínkou na 3 roky a pokutě 3000 zlotých.

Přibližně od roku 1999 se mění čistě negativní strategie a hesla Sebeobrany. Již nechce pouze blokovat, ale chce rozhodovat a podílet se na vládě. Ještě v roce 2000 byly volební preference Sebeobrany kolem 1 %, ale se začátkem volební kampaně na jaře 2001 začaly růst. Sebeobrana byla radikální politickou formaci již v minulosti a volební rok 2001 s pocitem šance na velký úspěch to jenom posílil. V čele se svým předsedou Lepperem kritizovala jak pravicovou vládu tak i levicovou opozici. Ve své kampani byla silně proti integraci Polska do EU, což bylo v rozporu s valnou většinou politických stran v Polsku. Heslo „Samoobrona – sam decydujesz, sam zwyciężasz, sam korzystasz. Dla Ciebie tworzymy lepszą Polskę.“ (Sebeobrana – sám rozhoduješ, sám vyhráváš, sám užíváš. Pro tebe tvoříme lepší Polsko.) se sice vyznačuje apelem na to, že jednotlivec rozhoduje, ale další volební teze měly spíše rovnostářský charakter (hlavně co se týče zemědělství a venkova). Volební kampaň v podání Sebeobrany a zvláště Leppera byla úspěšná a Sebeobrana se stala třetí nejsilnější stranou v Sejmu. Bezprostředně po volbách, byla kdysi všemi opovrhovaná strana, přijata do vysoké politiky tím, že byl její předseda zvolen místopředsedou Sejmu. Sebeobrana na oplátku vyslovila vládě důvěru. V listopadu 2001 Lepper svým parlamentním projevem pourážel téměř všechny politiky ostatních stran a ukázal tak, že je stále více stávkující sedlák než politik. Odpovědí mu bylo odvolání z funkce místopředsedy Sejmu. Neuspořádaný politický styl Sebeobrany se projevil i uvnitř strany, když odešli nebo byli po neshodách s Lepperem vyloučeni někteří členové^[6].

Programové teze Sebeobrana zhrnuje do specifické třetí cesty mezi kapitalismem a komunismem, kterou nazývá eko-rozvojem. Program klade důraz na mezilidskou solidaritu, která byla dle Sebeobrany po roce 1989 opuštěna. V celém programu se mísí jak levicové tak i pravicové názory. Na jedné straně je pro co nejmenší zasahování státu do života lidí, ale současně má být stát silně ochranářský. Nejvíce ochranářský má být v zemědělství a hospodářství, kde je nutno polský trh chránit proti dovozům a naopak podporovat vývoz polských produktů. Největší sliby byly ve volebním programu adresovány pochopitelně zemědělcům, kterým by měly být garantovány ceny produktů a k dispozici dosažitelné půjčky se státními garancemi. To vše s odůvodněním, že právě zemědělci nejvíce doplatili na transformaci po roce 1989. Značně skepticky pohlíží Sebeobrana na veškerý soukromý finanční sektor. Moc nad financemi by měl mít hlavně stát, potažmo vláda. Příčinu většiny potíži polské ekonomiky vidí v zahraničním kapitálu, v jeho fungování, které se zaměřuje pouze na zisk. Sebeobrana se vždy vyslovovala proti vstupu do EU, poněvadž považuje přistupující podmínky za nevyhovující.

Sebeobrana není, pro svou svázanost s odborovým svazem rolníků, typickou politickou stranou. Organizační struktura Sebeobrany je navenek obdobná jako u klasických politických stran, ale vzájemná propojenost s odborovým svazem je značná, přes členskou spojitost až po shodná čísla bankovních účtů. Obě organizace jsou vystavěny na vůdcovském principu, kdy předsedou obou je Lepper. Současně je Lepper i předsedou poslaneckého klubu, takže politickou stranu i odborový svaz zcela ovládá. Sebeobrana působí dojmem strany založené na totalitárních principech, když nadměrně používá národní barvy^[7] a symboly, účelově dezinformuje tisk^[8] a zatajuje své financování. V roce 1993 Lepper prosadil na kandidátní listinu Sebeobrany lidi, kteří byli známí svými antisemitskými názory a měli v minulosti spojení na nacionalisticko-komunistický spolek Patriotické sdružení Grunwald (Zjednocenie Patriotyczne Grunwald). Zvláštní kapitolou je financování strany. Samotní poslanci jsou povinni odevzdávat určitou sumu své výplaty na zvláštní účet, který má sloužit pro charitativní účely a s nímž disponuje Lepper. Existují případy, kdy byl Lepper obviněn z vydírání zemědělců, ale žádný tento případ se nepodařilo prokázat. V posledních letech se objevily dokonce i domněnky o tom, že strana a samotný Lepper jsou finančně podporováni z Německa. A to Shillerovým institutem, který založil americký podnikatel Lyndon LaRouche. Ten byl mimo jiné podezřelý z finančních machinací a dostal se do širšího povědomí kritikou mezinárodních finančních institucí a propagací tzv. třetí cesty mezi kapitalismem a komunismem.

Sebeobranu lze tedy charakterizovat jako radikálně populistickou levicovou formaci, jejíž popularita je úzce spjata s charismatickým vůdcem. Koaliční potenciál je velmi pozoruhodný, strana je totiž ochotna uzavřít koalici de facto s kýmkoliv^[9], ale současně není důvěryhodným spojencem a je schopna kdykoliv přejít z koalice do opozice. V minulosti měla Sebeobrana podporu především na venkově. V posledních parlamentních a komunálních volbách ale dokázala přesvědčit i voliče ve městech a díky tomu se stala silnější než její přirozený rival z venkova PSL. Na závěr stati o Sebeobraně lze konstatovat, že se této straně podařilo to, co se nepovedlo Solidaritě - úspěšně spojit odbory a politickou stranu v jeden organizační svazek.

Největší podporu Sebeobrana získala v těchto vojvodstvích: Západo-pomořanské 14,9 % (Zachodnio-pomorskie) Lublinské 14,4 % (Lubelskie) a Lodžské 13,2 % (Łódzkie).

 

Právo a spravedlnost (PiS)

 

Tato strana vznikla v březnu 2001, tedy půl roku před volbami. Ústřední postavou strany je od založení Lech Kaczyński a jeho bratr Jarosław Kaczyński. Lech Kaczyński získal popularitu především svým vystupováním jako ministr spravedlnosti ve vládě J.Buzka^[10]. Oba bratři se angažovali již minulém režimu v tehdejší opozici a konkrétně Lech patřil k nejbližším spolupracovníkům vůdce Solidarity Wałesy.

Na počátku 90. let 20. století byli oba bratři v politické straně Dohoda středu (Porozumienie Centrum, PC). PC vzniklo v květnu 1990 a snahou jeho protagonistů bylo vnést do politického života v Polsku ideologické spory, které podle nich neexistovaly či byly maskovány (Paradowska 2001a : 21). Hlavním cílem PC však byla podpora pro Lecha Wałesu jako kandidáta na prezidenta. V PC se soustředili okolo Jarosława Kaczyńského bývalí členové Solidarity z „druhé vlny“. Na počátku své existence bylo PC velice úspěšné, když během jednoho roku počet členů vzrostl na 60 tisíc. Profilovalo se jako přístupné různým názorovým proudům, což sice působilo lákavě na nové členy, ale současně způsobovalo čím dál větší vnitřní rozpory. Důkazem těchto rozporů budiž skutečnost, že ještě před prvním řádným sjezdem z PC vystoupil Liberálně-demokratický kongres. Do voleb 1991 šlo PC ve spolupráci s několika menšími politickými uskupeními, která však ve většině případů po úspěšném vstupu do Sejmu na další spolupráci rezignovala a utvářela vlastní politiku. Během tohoto volebního období odešlo z poslaneckého klubu PC téměř polovina jeho původních členů. Tito bývalí členové vytvořili dvě politická uskupení Hnutí pro Polsko (Ruch dla Rzeczypospolitej) a stranu blízkou prezidentovi Wałesovi, Nestranický blok na podporu reforem (Bezpartyjny Blok Wspierania Reform, BBWR). Současně s rozkladem poslaneckého klubu se rozpadala i členská základna, která v roce 1993 činila již pouze 15 tisíc osob.

Existují dvě hlavní příčiny neúspěchu PC. První spočívá v existenci příliš mnoha proudů uvnitř strany a druhá v osobě Jarosława Kaczyńského, ke kterému mnozí členové PC cítily osobní antipatie. Ve volbách v roce 1993 PC neuspělo, když získalo pouze 4,4 % hlasů. V roce 1996 PC vstoupilo do AWS a jako součást této koalice získalo 13 mandátů ve volbách v roce 1997. Jarosław Kaczyński už ale nestál včele PC a ještě před volbami přešel k Hnutí na obnovu Polska (Ruch Odbudowy Polski, ROP). Pozůstatky PC a Jarosław Kaczyński se dali opět dohromady právě v PiS, která je tak současně velmi mladou i velmi starou stranou polského politického spektra.

PiS samo sebe vnímá jako novou a možná i poslední naději pro všechny Poláky, kteří nejsou spokojeni s vývojem v posledních letech a zároveň nechtějí volit postkomunistickou SLD. Do voleb šlo PiS s heslem, které je ze 2/3 jejím názvem „Prawo, sprawiedliwość, praca“ (Právo, spravedlnost, práce). Toto heslo ve svém podtextu a spolu s populárními bratry Kaczyńskými kritizovalo minulou pravicovou vládu, ale současně pravicové ideály hájilo. Do voleb vstoupilo PiS ve spolupráci s Dohodou pravice (Przymierze Prawicy), která byla tvořena bývalými politiky vládní AWS. Programovou tezí PiS byla záchrana a změna fungování státu. Na celém programu je patrné, že byl napsán pod dikcí bývalého ministra spravedlnosti.

V programu PiS požadovalo očištění veřejného života (zvláště politického), které by se opíralo o vyloučení zkorumpovaných a nepoctivých osob z tohoto života. Tomuto cíli má posloužit zavedení majetkových přiznání pro osoby pracující ve státní zprávě, radikální omezení moci úředníků (tedy státu) v hospodářském životě jednotlivce, zavedení protikorupčního úřadu, zpřístupnění všem občanům co nejvíce informací ze státní správy apod. Předpokladem pro uskutečnění těchto opatření je existence silného státu, což vyžaduje ústavní změny, které by striktně určovaly pravomoci jednotlivých institucí tak, aby se předešlo kompetenčním sporů.

Zásadní reorganizaci podle PiS vyžadují silové resorty a pod ně spadající silové složky státu. V programu PiS přímo navrhovalo jaké zákony by se měly přijmout k zabezpečení spravedlnosti a pořádku v zemi. V ekonomické sféře PiS požadovalo snížení daní tak, aby se vyplácelo investovat a výrazné zefektivnění výběru daní. V kapitole vzdělání se zaměřilo na zvýšení jeho dostupnosti pro všechny vrstvy obyvatelstva. PiS by zavedlo povinnou výuku anglického jazyka od první třídy základní školy a současně by zavedlo povinné vzdělávací programy pro nezaměstnané. Vztah PiS k EU je vesměs kladný. PiS by chtěla prosadit do evropské ústavy zmínku o křesťanských základech a odvolání na Boha. Celkově lze program zhodnotit jako pravicový s některými populistickými prvky^[11], které nemají daleko k levicovým pohledům na danou věc.

Hlavními stranickými orgány jsou : Kongres, Předseda strany (Prezes), Politická rada (Rada Polityczna), Ústřední úřad (Zarząd Glówny) a Politická komise (Komitet polityczny). Největší pravomoci má Kongres, který schvaluje ideovou deklaraci strany, volí předsedu strany a další funkcionáře důležitých stranických orgánů, schvaluje spolupráci s dalšími politickými stranami apod. Předseda reprezentuje stranu navenek a řídí její běžnou činnost. Politická rada je nejvyšším orgánem strany v době mezi jednotlivými kongresy, konkrétně specifikuje programové teze schválené kongresem a na návrh předsedy svolává každý rok programové konvence. Ústřední úřad je výkonným orgánem strany, který realizuje stanoviska Kongresu a Politické rady.

Pro PiS jsou charakteristická silová řešení, která ale má propracována. Tato řešení nesou rukopis bývalého ministra spravedlnosti Lecha Kaczyńského. Strana se profiluje jako pravicová, která však má velmi blízko k populismu.

Největších zisků PiS dosáhlo v těchto vojvodstvích: Mazovské 15 % (Mazowieckie), Malopolské 12,6 % (Małopolskie) a Pomořanské 12,5 % (Pomorskie).

 

Polská lidová strana (PSL)

 

Před rokem 1989 byla PSL součástí polské Národní fronty a faktickým satelitem komunistické strany. V roce 1989 se osamostatnila a začala se profilovat jako strana levicová se zaměřením na ochranu polských zemědělců. Na počátku 90. let strana prodělala několik vnitřních pnutí, která vrcholila několika změnami názvu a odchodem členů, kteří si zakládali nové lidové strany obdobného charakteru. Po volbách v roce 1993 vstoupila do koaliční vlády s SLD, která sice vydržela celé volební období, ale s několika změnami i na postu premiéra. Vstup do vlády se PSL nevyplatil ve volbách v roce 1997. PSL tehdy získala pouze 7,3 % hlasů oproti 15 % z roku 1993. Tento propad se projevil ve vnitřních reorganizaci strany.

Před volbami roku 2001 se PSL cítila velmi ohrožena, neboť ji v posledních letech „vyrostla“ zdatná konkurence v podobě Sebeobrany, s níž měla totožné voličské jádro. Sebeobrana totiž přesvědčivěji (rozuměj radikálněji) prosazovala (nebo alespoň dávala najevo snahu prosazovat) zájmy těchto voličů. Sama PSL se však dostala do schizofrenní situace, kdy byla sice pro vstup do EU, ale kvůli svým voličům měla mnoho výhrad. Volby pro PSL nakonec dopadly opět špatně, když se straně nepodařilo zvýšit svou voličskou podporu. Nakonec se opakovala situace z roku 1993 a PSL vstoupila do koalice s SLD-UP.

Volebním heslem byla proklamace: „Blisko ludzkich spraw“ (Blízko k lidským záležitostem – věcem), které mělo evokovat blízkost strany k obyčejným problémům obyčejným lidí. Z ekonomických tezí volebního programu jsou nejzajímavější ty, které mluví o hlavní roli volného trhu a současně o silné roli aktivního státu. Stát by měl předcházet špatným vlivům volného trhu většími intervencemi. Zisky z národního hospodářství mají být rozděleny stejnou měrou mezi všechny. Při tomto rovnostářském pojetí se volební program odvolával na křesťanské základy lidské solidarity.

Hospodářského růstu nesmí být dosaženo za jakoukoliv cenu, tzn. že nemá být na úkor nějaké sociální skupiny obyvatelstva. PSL značně kritizuje „liberální“ zacházení se zemědělstvím v 90. letech. Zemědělství se ve svém volební programu věnuje PSL značně a požaduje, aby stát chránil polské zemědělce a vytvořil jim podmínky srovnatelné s podmínkami v EU. Podle PSL má být stát schopen sám sebe uživit a nesmí být závislý na dovozu potravin. V programu podporovala PSL vstup do EU za rovných podmínek, kdy vstup je výhodný jak pro EU tak i pro Polsko. PSL chápe, že není jiná možnost než integrující se Evropa, ale nechce předávání všech pravomocí do Bruselu. Nejvíce se PSL bojí o polské zemědělství, které nebude mít po vstupu rovné podmínky.

Hlavními organizačními strukturami PSL je Kongres a Ústřední rada (Rada Naczelna). Kongres je svoláván každé 4 roky a mezi jeho nejdůležitější pravomoci patří: schvalování programu politického směřování strany a volba předsedy a předsednictva strany. Ústřední rada je nejvyšším stranickým orgánem mezi jednotlivými Kongresy. Zastupuje Kongres v tomto období a je dána téměř všemi pravomocemi jako on.

PSL má bohatou historii na kterou sice upozorňuje, ale která nedokáže zajistit nové voliče. PSL se v polské politické realitě vyznačuje tím, že se uvnitř této strany neodehrály významnější pře ohledně programových tezí. V současné době stojí tato levicová^[12] strana na pomezí mezi proevropskou a opačnou orientací. Ona sama je spíše proevropská, ale její voličské jádro, alespoň v minulosti tvořené spíše zemědělci, je většinou protievropsky naladěné. Tato nepříjemná situace straně nepřidává a naopak ji ohrožuje.

Největší podpory ve volbách PSL dosáhla v následujících vojvodstvích: Lublinské 19 % (Lubelskie), Svatokřížské 15 % (Świętokrzyskie) a Podkarpatské

14,6 % (Podkarpackie).

 

Liga polských rodin (LPR)

 

Liga polských rodin byla zaregistrována v květnu 2001, tedy čtyři měsíce před parlamentními volbami. LPR je konglomerátem několika katolických uskupení, která se dohodla na spolupráci za účelem úspěchu ve volbách a prosazování svých zájmů v Sejmu^[13].  Tuto skrytou koalici držely pohromě jednotné názory na EU, roli katolické církve v Polsku a silně akcentovaný nacionalismus. Mediální a duchovní zázemí má

LPR v katolickém rádiu Maryja a konkrétně v jeho vedoucím, knězi Tadeuszovi Rydzykovi^[14]. LPR se od počátku prezentovala jako strana silně reflektující katolicismus a nacionalismus, který je s ním v Polsku úzce spojený. Tomuto pojetí odpovídal jak program strany, tak i volební kampaň.

Volebním heslem LPR bylo „Polsce – niepodległość, Polakom – praca, chleb, mieszkania“ (Polsku – nezávislost, Polákům – práce, chleba, bydlení), které samo o sobě vypovídalo, že LPR je proti vstupu do EU a oporu ve volbách hledá u těch nejnespokojenějších voličů. Jednoznačně nejdůležitějším bodem volebního programu byl odpor vůči vstupu do EU. Evropská unie je téměř přirovnávána k ďáblovi, a proto je každý věřící Polák povinen brojit proti ní. LPR nevadí pouze podmínky vstupu do EU, ale de facto existence EU jako takové. LPR požaduje změnu ústavy Polska, do které by včlenila odkaz na Boha. Mimo jiné je i pro změnu volebního systému.

Velmi kriticky se také staví proti vstupu zahraničního kapitálu, ve kterém vidí pouze ziskuchtivost na úkor Polska. Pod pojmem zahraniční kapitál mluví LPR většinou o německém kapitálu a rozehrává tak nacionální notu. LPR požaduje, aby stát získal zpět vše, co prodal zahraničnímu kapitálu v minulých letech, a aby hospodařil sám ve prospěch polského národa. Kromě negativistických vymezení vůči EU lze v programu LPR nalézt především populismus nejhrubšího zrna. Chce podporovat malé a střední podnikání daňovými úlevami a současně propaguje bezplatné školství, zdravotnictví a celkově paternalistický charakter státu.

LPR je silně radikální stranou, která na většinu problémů nazírá z katolického úhlu vidění. Populismus, katolicismus a známí přední členové^[15] této straně pomohli dostat se do Sejmu. V něm je však nejslabší stranou, což se projevilo mimo jiné tím, že ani všichni poslanci zvoleni za LPR nevstoupili do jednotného poslaneckého klubu a založili si své vlastní.

Největší voličské podpory dosáhla LPR v těchto vojvodstvích : Podkarpatské 14,2 % (Podkarpackie), Podlesské 11,8 % (Podlaskie) a Malopolské 11 % (Małopolskie).

 

Závěr

 

Po volbách v roce 2001 zažívá Polsko jakési politické „deja vu“. Vznikla vládní koalice SLD-UP a PSL, čímž se opakovala situace z roku 1993. Pokud se podíváme pozorněji na Sejm, zjistíme, že i tam se situace opakovala (rozdrobeností) a ke konci roku 2003  existovalo 7 poslaneckých klubů a 7 poslaneckých kruhů^[16], přičemž do Sejmu se dostalo 6 politických stran^[17]. Opakovala se i situace z předchozího volebního období, když se vládní koalice taktéž rozpadla (konkrétně v březnu 2003) a začala vládnout menšinová vláda SLD-UP. Polsko se opět nevyhnulo politickým skandálům jako v minulých letech a celou politickou scénou otřásl skandál „Rywin“, kvůli kterému vznikla zvláštní parlamentní vyšetřovací komise^[18]. Další skandály otřásly i jednotlivými politickými stranami^[19]. Je však nutné poznamenat, že zdárně proběhlo referendum o vstupu do EU, které ke spokojenosti většiny politických stran dopadlo kladně.

Současný stav na polské politické scéně lze charakterizovat následovně. SLD-UP se nedaří vládnout, neboť její snahy o reformy se střetávají s úbytkem voličské podpory. Tento proces vyvrcholil v únoru 2004, kdy premiér Miller odstoupil z funkce předsedy SLD právě kvůli tlaku členské základny, která není spokojena s vývojem stranických preferencí před blížícími se volbami do Evropského parlamentu. SLD se tedy snaží oddělit politiku vlády od politiky strany, což je velice riskantní, neboť se takto může v očích voličů ještě více zpochybnit. Pro odhlasování svých reformních kroků je vláda nucena, kvůli své menšině v Sejmu, hledat podporu u opozičních stran. Z těch však přicházejí v úvahu pouze PO a PiS^[20], přičemž je nutno brát v potaz, že jde o pravicové subjekty, které za svou případnou podporu požadují reformu ještě liberálnější. Tak se tedy vláda dostává i pod jejich tlak a pokud bude chtít prosadit reformy bude mu muset ustoupit, čímž však může vyvolat „zemětřesení“ uvnitř SLD. Situace tedy není nijak jednoduchá a vše nasvědčuje tomu, že se v Polsku uskuteční předčasné parlamentní volby^[21], které však současně na určitou dobu zmrazí veškeré pokusy o nepopulární reformní kroky.

Jak nasvědčuje graf na konci článku, vše svědčí pro to, že by předčasné volby vyhrála PO. Problémem by však byla tvorba většinové vlády. Programově je PO nejblíže PiS, ale nelze očekávat, že by tyto strany získaly dohromady dostatečnou většinu hlasů. Spoléhat se na podporu PSL, Sebeobrany či LPR i přes pominutí rozdílných programových a ideových tezí nelze. Nabízí se tedy varianta koalice PO a SLD-UP, čímž by polská politika překonala snad největší překážku pro plynulý vývoj ve všech postkomunistických zemích a to definitivní usmíření mezi pravicí a levicí a soustředění se zájmy státu. Tento vývoj je však pouze málo pravděpodobný, pravděpodobnější je střídání se pravicových a levicových čím dál tím slabších vlád.

 

 

Zdroj : Vlastní graf na základě údajů CBOS.

 

Seznam použitých zkratek

 

AWS – Akcja Wyborcza Solidarność – Volební akce Solidarita

AWSP – Akcja Wyborcza Solidarność Prawicy – Volební akce Solidarita pravice

BBWR – Bezpartyjny Blok Wspierania Reform – Nestranický blok na podporu reforem

KPEiR – Krajowa Partia Emerytów i Rencistów – Strana důchodců

LPR – Liga Polskich Rodzin – Liga polských rodin

PC – Porozumienie Centrum – Dohoda středu

PiS – Prawo i Sprawiedliwość – Právo a spravedlnost

PLD - Partia Ludowo-Demokratyczna - Lidově-demokratická strana

PO – Platforma Obywatelska – Občanská platforma

PPChD  - Porozumienie Polskich Chrześciańskich Demokratów - Polská strana křesťanských demokratů

PSL – Polskie Stronictwo Ludowe – Polská lidová strana

ROP – Ruch Odbudowy Polski – Hnutí na obnovu Polska

RS AWS - Ruch Społeczny AWS - Sociální hnutí AWS

SD - Stronnictwo Demokratyczne - Demokratická strana

SLD – Sojusz Lewicy Demokratycznej – Svaz demokratické levice

UP – Unia Pracy – Unie práce

UW – Unia Wolnośći – Unie svobody

ZChN - Zjednoczenie Chrześcijańsko-Narodowe - Křesťansko národní sjednocení

 

Literatura

Antoszewski, A. (2002b) : Ewolucja polskiego systému partyjnego, In : Antoszewski, A. (red.) : Demokratyzacja w III. Rzeczypospolitej, Uniwersytet Wrocławski, Wrocław, s. 137-157

Fiala, P. – Herbut, R. a kolektiv (2003) : Středoevropské systémy politických stran, Masarykova univerzita v Brně

Fiala, P. – Holzer, J. – Strmiska, M. a kolektiv (2002) : Politické strany ve střední a východní Evropě, Masarykova univerzita v Brně

Janicki, M. (2001) : Apacze w sukmanach, lewicowo-prawicowa ludowa partia obrotowa, Polityka, č. 34, s. 21-24

Janicki, M. – Władyka, W. (2001) : Kto wpuścił Leppera?, Polityka č. 40, s. 3-9

Janicki, M. (2002) : Mniejszy brat, Polityka č. 7, s. 28-30

Janicki, M. – Miecik, I. (2003) : Kombajn Samoobrona, Polityka č. 8, s. 34-37

Jednaka, W. (1995) : Proces kształtowania się systemu partyjnego w Polsce po 1989 roku, Uniwersytet Wrocławski, Wrocław

Kopeček, L. (2001) : Polské parlamentní volby 2001 a proměny stranického systému, Politologický časopis, roč. 8, č. 4, s. 410-424

Kubát, M. (2000) : Politika v Polsku po roce 1989, Univerzita Karlova v Praze

Kubát, M. (2001) : Parlamentní volby 2001 v Polsku, Politologická revue,

roč. 7, č. 2, s. 123-145

Markowski, R. – Cześnik, M. (2002) : Polski systém partyjny : dekada zmian instytucjonalnych i ich konsekwencje, In : Markowski, R. (red): System partyjny i zachowania wyborcze, Instytut studiów politycznych polskiej akademii nauk, Warszawa, s. 17-49

Mieci, I. – Pytlakowski, P. (2001) : Kartel Samoobrona, Polityka č. 42, s. 36-39

Paszkiewicz, K. (red) (2000) : Partie i koalicje polityczne III. Rzeczypospolitej, Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, Wrocław

Paradowska, J. (2001a) : Ruch dwóch, Polityka č. 29, s. 20-23

Paradowska, J. (2001b) : Wybory po wyborach, Polityka č. 39, s. 3-6

Paradowska, J. (2001c) : Skąd ten Lepper?, Polityka č. 48, s. 28-30

Paradowska, J. (2002) : Samoobrona Sojuszu, Polityka č. 46, s. 20-22

Słodkowska, I. (2002) : Wybory 2001 partie i ich programy, Instytut studiów politycznych polskiej akademii nauk, Warszawa

 

Internetové zdroje:

Průzkumy veřejného mínění agenturyCBOS (Centrum Badania Opinii Społecznej) – http://www.cbos.pl

Liga Polskich Rodzin – http://www.lpr.pl

Platforma Obywatelska – http://www.platforma.org

Polskie Stronictwo Ludowe – http://www.psl.org.pl

Prawo i Sprawiedliwość – http://www.pis.org.pl

Samoobrona Rzeczypospolitej Polskiej – http://www.samoobrona.org.pl

Sojusz Lewicy Demokratycznej – http://www.sld.org.pl

Unia Pracy – http://www.uniapracy.org.pl