Úvodní studie do regionální politiky

Ústřední pojmy regionální politiky EU.

Příspěvek ke studiu euroregionalismu

Vít Dočkal

Abstract: The key concepts of regional policy of EU. The contribution to the study of euroregionalism

The article aims to outline the basic framework for the study of regional policy of EU. It provides the description of the main terms and concepts of the regional policy, such a region, regional integration or regional cooperation. The scientific purpose of the article is to unify the approaches in the study of regional policy, or at least highlight the deceptiveness in using the concepts of regional policy.

Keywords: Regional policy, region, regional integration, regional cooperation

1. Úvod

Regionální politiku Evropské unie (EU) lze považovat za specifický fenomén, jenž nemá mimo EU obdoby. Je to jediná politika, jejíž hlavní poslání je snižování meziregionálních nerovností (srov. Rumpel 2003: 11). Ve vztahu k jiným politikám EU (zemědělská, životního prostředí apod.) získává stále privilegovanější postavení. Její význam roste úměrně s mírou její provázanosti s ostatními politikami.^[1] Rozpočet EU počítá v rámci finančního výhledu 2007-2013 s rekordním obnosem pro politiku soudržnosti ^[2], a to 336 miliard € (). Regionální politika se co do objemu financí vyrovnává doposud privilegované Společné zemědělské politice a je pravděpodobné, že její primát v budoucnosti nahradí. Po určitém vědeckém vakuu výzkumu regionální politiky, které bylo pro české prostředí příznačné obzvláště do konce 90. let 20. století, vznikla v posledních letech četná odborná díla, která se právě problematikou regionální politiky a evropského regionalizmu zabývají (např. Paulík 2002; Pešek 2001; Wokoun 2003).

Tyto práce však neusilovaly o hlubší analýzu dané tématiky, jejich cílem byla obecná deskripce fenoménu regionální politiky a regionalizmu či prosté shromaždování relevantních údajů. Tímto tato díla usilovala o částečné zmírnění deficitu výzkumu regionální problematiky v České republice, což bylo sice v dané chvíli nezbytné, nicméně přineslo to i jisté terminologické a typologické nejasnosti. Zajímavým pokusem zasadit deskriptivní výklad regionální politiky do uceleného terminologického a typologického rámce je např. studie M. Romancova (Romancov 2002). Obecně je však možno konstatovat, že deskripci a faktografické zvládnutí problematiky regionální politiky a zároveň předložení uceleného výzkumného teoretického rámce, nelze ve studii tak malého rozsahu dosáhnout. Tento článek si proto také neklade za cíl předložit komplexní teoretickou bázi pro výzkum regionální politiky, věnuje se pouze ústředním pojmům této výzkumné otázky, ve snaze navrhnout základní možnosti jejich užívání. Sekundárním cílem článku je iniciovat vědeckou diskusi právě ohledně nejednotnosti současného nakládání se základními pojmy regionální politiky a euroregionalismu.

2. Pojem region

Ústředním a zdánlivě jednoduše definovatelným pojmem regionální politiky je termín region. Hlubším přiblížením pojmu však lze odhalit jeho široké sémantické možnosti. Všeobecná encyklopedie Diderot definuje pojem region jako: „část zemského povrchu s určitými typickými znaky. Existují dva základní druhy regionů: a) fyzickogeografický, vymezený na základě fyzickogeografických znaků (reliéfu, klimatu, půd, vodstva apod.); vyznačuje se vysokou mírou homogenity; b) sociálněgeografický (nodální), vymezený na základě relativně uzavřených prostorových vztahů, zejména dojížďky; vyznačuje se určujícím vztahem středisko – zázemí…“ (Encyklopedie Diderot 1997: 657). Mimo tuto nejobecnější definici, která považuje region za určitý typ teritoria (fyzický prostor) se stejnými geografickými vlastnostmi, existuje několik dalších možných definičních přístupů.

Ekonomické definice regionu zohledňují, na rozdíl od zeměpisných, společné výrobní vzorce, tržní vazby, směr ekonomické závislosti či povahu trhu práce. Funkcionální definice pak kladou důraz na sociální vztahy a interakce (včetně takových společenských zvyklostí jako způsoby rekreace, cestování či trávení volného času). Dle funkcionálního přístupu jsou regiony hodnoceny na základě kritérií kulturních nebo jazykových, či dle vzorců sociální komunikace.

Z institucionálního hlediska je možno regiony považovat za institucionální struktury, buď historicky konstituované, či vytvořené uměle s určitou rolí ve vztahu k administrativě vyššího celku. Některé studie vymezují regiony v rámci umístění na škále centrum-periferie, jiné zase dle vztahu politického systému regionu k politickému systému vyššího celku (např. Strmiska 2003). Obdobných definicí je možno nalézt nespočet, pro účely tohoto článku je však uvedený výčet dostačující.

2.1. Typologie regionů

V českém vědeckém prostředí stále neexistuje konsens či ustálená typologie regionů, která by mohla sjednotit různorodá východiska a která by se mohla stát „odrazovým“ můstkem pro další výzkum aspektů regionální politiky.

Dělení pojmu regionu lze provést dle široké škály hledisek. Mj. se jedná o hledisko hospodářského potenciálu, hledisko Evropské komise, hledisko vlády České republiky, hledisko administrativního členění, geografické hledisko či hledisko míry supranacionality. Uvedený výčet není samozřejmě vyčerpávající, je koncipován tak, aby reflektoval typologie co možná neširšího okruhu hledisek. Je jistě možno předložit i jiné typologie, než uvedené v tomto článku, nicméně ty již vychází spíše z kombinací použitých kritérií.

2.1.1 Dělení dle hospodářského potenciálu

Na základě hospodářského potenciálu lze regiony dělit do následujících skupin (Harrop 1996: 41-47):

a)nedostatečně rozvinuté periferní regiony

b)upadající a staré industriální regiony

c)centrální regiony

d)rychle se rozvíjející regiony

Nedostatečně rozvinuté periferní regiony (Underdeveloped Peripheral Regions) byly dlouhou dobu vymezeny hraničními oblastmi Evropského společenství (ES). V procesu postupující integrace se některé periferní regiony dostaly téměř do geografického centra EU (např. kooptací Východního Německa). Nejvíce nerozvinutých regionů přineslo první a druhé rozšíření ES. Jednalo se hlavně o zemědělské oblasti v rámci zemí jako Irsko, Řecko, Španělsko či Portugalsko. Tyto regiony se též vyznačovaly nedostatečně rozvinutou infrastrukturou.

V případě upadajících a starých industriálních regionů (Declining and Old Industrial Regions) se jedná o oblasti spjaté s první vlnou industrializace. Tyto regiony se musí potýkat s problémem vysokého znečištění životního prostředí a vyčerpání tradičních přírodních zdrojů těžkého průmyslu (uhlí, železná ruda atd.). S procesem restrukturalizace a deindustrializace je pak spojena i problematika dočasného růstu nezaměstnanosti a nedostatečné profesní flexibility. Mezi tyto regiony lze zařadit sever Velké Británie, Valonsko v Belgii, německé Porúří apod.^[3]

Centrální regiony (Core Regions) jsou obecně spjaty s významnými evropskými metropolemi. Vyznačují se vysokou koncentrací obyvatelstva a kapitálu (např. v Paříži žije 20% francouzského obyvatelstva). Metropole se též potýkají s problémem deindustrializace, ale dokáží na tento proces efektivně reagovat rozvíjením třetího průmyslového sektoru. Např. Londýnská “Docklands Developement Corporation” úspěšně oživuje původně rybářskou městskou část na centrum úřadů a finančnictví. Centrální regiony jsou rychle expandující oblasti s vysokým ekonomickým růstem. Z tohoto pohledu se jedná o nejdůležitější regiony EU.

Rychle se rozvíjející regiony (Rapidly Developing Technopole Regions) jsou typické pro nové průmyslové oblasti, kde je produkce založena na využití moderních technologiích šetrných k životnímu prostředí. Nové průmyslové zóny jsou často propojeny s významnými univerzitami a jinými akademickými pracovišti. Mnoho regionů tohoto typu lze najít ve Francii. Mimo Nice a Montpellier je možno jmenovat i Grenoble či Rhône-Alpes. Ve Velké Británii se nejvíce tomuto modelu blíží jihovýchod Anglie blízko Oxfordské a Cambridgské univerzity s možností využití dálničního spojení do Londýna. V Německu je takto možno označit jižní část země, mimo Německo pak italský severozápad, či severovýchod Španělska.

Na rozdíl od koncepcí z úřední provenience (viz níže), které vymezují především ekonomicky nerozvinuté regiony, počítá tato typologie i s regiony, které sice nepatří mezi nejzaostalejší, nicméně, jejich případná podpora by vedla k ještě většímu růstu a efektivnějšímu zužitkování regionálního potenciálu. V praxi se však tato podpora poskytuje jen zřídka, protože subvence pro rychle rozvíjející regiony by byla politicky velmi špatně ospravedlnitelná.

2.1.2. Dělení dle potřeb Evropské komise

Výkonné a rozhodující orgány států či EU tedy pracují s jinými typologiemi, které vychází vstříc konkrétním regionálním podmínkách daného celku. Tyto typologie počítají především s těmi regiony, které kvůli svému nedostatečnému rozvoji, vyžadují přímou podporu. Cílem těchto účelových dělení tedy není předložit typologii, jež by zahrnovala všechny typy regionů, nýbrž pouze ty, které jsou způsobilé k finančním subvencím. EU dělí regiony, na základě své potřeby, do těchto skupin (srov. Fiala-Pitrová 2003: 444).

-zaostalé regiony, vyznačující se nedostatkem infrastruktury, nízkými příjmy, neefektivní zemědělskou produkcí a nízkou úrovní pracovní síly,

-regiony poznamenané průmyslovým úpadkem či ekonomickou recesí,

-periferní regiony, které trpí geografickou izolací,

-příhraniční regiony, jakožto zvláštní varianta periferních regionů,

-regiony s urbanistickými problémy,

-venkovské regiony, jakožto zvláštní typ zaostalých regionů.

2.1.3. Dělení dle potřeb České republiky

Česká republika, na základě zákona č.248/2000 Sb. o podpoře regionálního rozvoje, pak vychází z ještě jiného dělení:

-strukturálně postižené regiony, ve kterých se projevují negativní projevy strukturálních změn,

-hospodářsky slabé regiony, které na základě hospodářského a sociálního rozvoje vykazují podstatně nižší úroveň rozvoje, než je průměrná úroveň v České republice,

-venkovské regiony, které jsou charakterizovány nízkou hustotou zalidnění, odlivem obyvatel apod.,

-ostatní regiony, jejichž podporování státem je žádoucí z jiných důvodů (např. příhraniční regiony, bývalé vojenské prostory, regiony postižené živelnou pohromou apod.).

2.1.4. NUTS regiony

Pro všechny členské, přistupující i kandidátské státy EU pak platí společné administrativní dělení do jednotek NUTS (Nomenclature of Territorial Unit for Statistics). Členění regionů NUTS má za úkol zajistit přiměřené podmínky pro komparaci evropských regionů. Regiony jsou takto děleny převážně dle počtu obyvatel, případně rozlohy. Hlavní komparační proměnné jsou HDP regionu na obyvatele, nezaměstnanost či populační přírůstek regionu. EU vymezila šest úrovní regionů NUTS. V případě České republiky se jedná o následující členění:

Region NUTS 0 odpovídá státu České republiky, NUTS 1 pak území České republiky. Toto ambivalentní dělení je způsobeno malou rozlohou České republiky, zatímco regiony NUTS 0 odpovídají úrovni států a regiony NUTS 1 úrovni zemí, v případě České republiky tyto dvě kategorie splývají.

Regiony NUTS 2 jsou tzv. oblasti, resp. regiony soudržnosti. Jedná se o regiony, jejíž ekonomické ukazatele jsou závazné pro získávání finanční podpory z evropských fondů. V případě subvencí z EU tedy nerozhoduje ekonomická úroveň států, ale ekonomická úroveň regionů NUTS 2. V České republice bylo po diskuzích vytvořeno osm regionů NUTS 2.^[4] Tyto regiony NUTS 2 jsou tvořeny jedním až dvěma kraji České republiky. Otázka vzniku regionů bylo citlivé politické téma a samotné ustavení regionů NUTS 2 pak bylo spjato s ostrou výměnou názorů. Zastánci konzervativních řešení prosazovali tradiční zemské členění České republiky na Čechy, Moravu a Slezsko. Regiony NUTS 2 měly odrážet toto historické dělení Českých zemí. Odpůrci argumentovali možným vzrůstem nacionalistických vášní. V případě, že by takto důležitá administrativní a ekonomická jednotka kopírovala zemské členění, mohlo by to přinést do unitárního pojetí České republiky nesourodé koncepce. Inkorporace regionu Praha do Čech by navíc zvedla průměrný HDP na obyvatele tohoto případného regionu NUTS 2 Čechy, což by mohlo zkomplikovat negociace o regionální podpoře z evropského rozpočtu. Konečný systém regionů NUTS 2 v České republice, je tak budován na interregionálním základě a prochází napříč zemským členěním.

Regiony NUTS 3 odpovídají jednotlivým krajům České republiky, dle zákona č. 347/1997 Sb. Regiony NUTS 4 korespondují s okresy a regiony NUTS 5 pak s obcemi České republiky.

2.1.5. Dělení dle geografického hlediska

Dle geografického hlediska lze regiony dělit do čtyř skupin, a to od nejmenších po regiony velké geografické rozlohy. Jedná se o tyto typy (srov. Romancov 2002):

mikroregion

subnárodní (makro)region

region stát

geografický (makro)region

Tyto jednotlivé typy lze od sebe jednoduše kvantitativně odstupňovat. Zatímco rozloha mikroregionů (např. mikroregion Jizerské hory či Lednicko-Valtický areál) odpovídá svou velikostí obcím až okresům, subnárodní (makro)region (např. jižní Morava, Alsasko) pak krajům až zemím. Region stát (např. Česká republika, či Německo) může mít podobu státu až soustátí, geografický (makro)region (např. Blízký východ) odpovídá velkým geografickým celkům, případně kontinentům.

2.1.6. Dělení dle míry supranacionality

Jiná typologie regionů dělí regiony dle míry jejich supranacionality. Jedná se tedy o kvalitativně odlišnou kategorii, pro kterou není přímo rozhodující rozloha, ale nadnárodní charakter. Příkladem mohou být euroregiony, či samotná EU. Vztah kvantitativního (dle rozlohy) a kvalitativního (dle supranacionality) dělení regionů vystihuje schéma č. 1.

Schéma č. 1: Vztah kvantitativního a kvalitativního dělení regionů

3. Pojem regionální integrace

Dalším zajímavým pojmem regionální politiky je termín regionální integrace. W. Mattli definuje regionální integraci jako “…dobrovolné propojení ekonomických domén dvou či více nezávislých států, a to do takové míry, že kontrola klíčových oblastí vnitrostátní regulace je posunuta na supranacionální úroveň.” (Mattli 2001: 41). Byť se Mattliho definice omezuje na ekonomickou sféru a za aktéry uvádí státy, je jejím přínosem, že za regionální integraci považuje pouze takové propojování regionů, které vyúsťuje v nějaké supranacionální těleso. V tomto smyslu pak propojování krajů či stanovování makroregionů v rámci jednoho státu nelze považovat za regionální integraci, fenomén euroregionů však bezesporu ano.

Aby Mattliho definice platila i pro integraci příhraničních oblastí do podoby euroregionu, je nutné ji pozměnit. Za regionální integraci pak lze považovat dobrovolné propojení socio-ekonomických, kulturních a jiných domén dvou či více relativně nezávislých celků, a to do takové míry, že kontrola klíčových oblastí vnitřní regulace těchto celků je posunuta na supranacionální úroveň. Na základě tohoto zjištění pak můžeme problematiku zjednodušit, a to vymezením regionální integrace na makroúrovni (integraci národních států) a mikroúrovni (euroregiony).

Makroúrovňová regionální integrace je fenomén s dlouhou tradicí a nejedná se pouze o proces utváření EU. Mimo EU pak můžeme jmenovat MERCOSUR (Mercado Común del Sur), NAFTA (North America Free Trade Agreement) či ASEAN (Association of Southeast Asian Nations) (Mattli 2001: 2-9).

3.1. Formální a neformální regionální integrace

Pojem integrace lze chápat ve dvou rovinách. W. Wallace navrhl rozlišovat integraci formální a neformální (srov. Mattli 2001). Za integraci formální lze považovat institucionální rámec procesu propojování regionů. V případě evropské integrace tedy hlavně integrační smlouvy (Římské smlouvy, Jednotný evropský akt, Smlouva o EU). Z definice se jedná o diskontinuitní proces postupující od smlouvy ke smlouvě. Na druhé straně vypovídá neformální integrace o sdílených vzorcích chování vymezených formálním rámcem. W. Wallace tvrdí, že neformální integrace vyvolává tlak na další rozvíjení formální integrace, a to na základě logiky poptávky. Jako příklad lze uvést tlak velkých firem na zavedení jednotného trhu a následovné promptní přijetí jednotného evropského aktu.^[5]

Logika fungování formální a neformální integrace a přínos jejího zkoumání je v případě makroúrovně (národních států) zřejmá. Otázkou zůstává, jestli je vymezení a uplatnění formální a neformální integrace vhodné i pro mikroúroveň (euroregiony). Stejně jako u národních států, i u euroregionů je základním projevem formální integrace smlouva. Na mikroúrovni se jedná o Smlouvu o vytvoření euroregionu. Jsou v ní stanoveny orgány, cíle, územní vymezení, právní postavení apod.^[6] Projevem neformální integrace euroregionů je pak konkrétní naplňování úkolů a cílů uvedených ve Smlouvě či Statutu.

Je ovšem diskutabilní, zda-li lze sledovat obdobný tlak neformální integrace na rozvíjení formální. Sdružené příhraniční celky mají od národních států jistou kompetenční nevýhodu. Političtí představitelé integrujících se krajů (okresů) nemají, na rozdíl od státních politických vůdců, takovou politickou legitimitu, aby mohli zcela změnit právní řád celku či aby mohli provést úplnou přeshraniční integraci. Tato skutečnost znemožňuje, aby se pod tlakem neformální integrace neustále prohlubovala integrace formální. V určitém momentu totiž dojde k situaci, že případné vstupy aktérů požadující prohloubení integrace nebudou moci být realizovány výstupy, kvůli nedostatečným politickým pravomocím adresátů nátlaku.

4. Pojem regionální spolupráce

Dalším ústředním pojmem regionální politiky je regionální spolupráce. Zatímco je fenomén regionální spolupráce obecně chápan především ve vazbách dvou a více subnárodních regionů její význam odpovídá i kooperaci dvou či více států, resp. státu a subnárodního regionu. Lze rozlišit regionální spolupráci mezivládní a nadnárodní mezi dvěma a více státy; integračně a neintegračně transnacionální mezi státem a subnárodním regionem; konečně lze rozlišit i spolupráci meziregionální a přeshraniční mezi dvěma či více subnárodními regiony.

Schéma č. 2: Regionální spolupráce

Nadnárodní regionální spolupráce vychází z potřeby vybudovat supranacionální těleso, a to na základě transferu celé či části státní suverenity. Takovéto těleso pak může za integrované subjekty pravomocně rozhodovat. Příkladem, byť ne zcela ideálním, může být EU.^[7]

Mezivládní regionální spolupráce je postavena na myšlence, že jednotlivé státy nelze připravit o suverenitu, kterou disponují. Jejich národní zájmy nelze svěřit žádnému nadnárodnímu tělesu a tyto státy jsou také v rozhodovacích procesech rovny. Žádný stát není možno, v rámci mezivládní spolupráce přehlasovat, každý účastnický subjekt má v otázce svých životních zájmů vždy právo veta. Příkladem této formy spolupráce mohou být mezivládní organizace jako Rada Evropy či Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci.

Spolupráci mezi státem a subnárodním regionem lze dělit na tzv. integračně a neintegračně transnacionální. Integračně transnacionální spolupráce je zvláštním a ojedinělým fenoménem. Konkrétně se jedná o ty mezistátní smlouvy, které předpokládají integraci partnerských příhraničních regionů. Na základě integrační transnacionální spolupráce tak lze založit „veřejnoprávní euroregion“. Za příklad může stát např. Nordická smlouva o přeshraniční spolupráci z roku 1977. Smlouva byla uzavřena mezi Finskem, Dánskem, Švédskem a Norskem a měla zajistit úzkou přeshraniční spolupráci samospráv (AEBR 2001). Neintegrační forma transnacionální spolupráce předpokládá interakci mezi státem a cizím subnárodním regionem či jiným subjektem, a to ve věcech regionálního rozvoje. Stát v rámci této spolupráce supluje úlohu svého subnárodního regionu a v oblasti regionální rozvoje jej náležitě zastupuje. Cílem je tedy v prvé řadě růst ekonomického potenciálu regionu, nikoliv jeho integrace s jiným regionem. Za příklad lze uvést mj. různorodé státní pobídky zahraničním subjektům pro investici do zaostalých regionů. Zatímco v případě integrační formy transnacionální spolupráce byla integrace primárním cílem a růst ekonomiky regionu cílem sekundárním, u neintegrační formy se myšlenka sjednocení a propojení regionů neprojevuje.

Spolupráci mezi jednotlivými subnárodními regiony lze konečně dělit na spolupráci meziregionální a spolupráci přeshraniční. Spolupráce meziregionální je analogická spolupráci mezivládní. Jedná se o takovou kooperaci regionů, která nepočítá s integrací těchto regionů do jednoho celku a omezuje se pouze na výměnu zkušeností, odborníků či jiných statků, bez ohledu na možné výhody případné integrace. Příkladem jsou různá partnerství a družby regionů, např. partnerství Jihomoravského kraje a oblasti Šumadija v Srbsku. Přeshraniční spolupráce je oproti tomu relativně novým jevem. Cílem přeshraniční spolupráce je snaha využít nedostatky periferních pohraničních regionů ve vlastní prospěch. Příhraniční regiony často trpí svou izolovanou pozicí, nedostatkem investic, ekonomických možností apod. Důslednou integrací dvou či více podobných příhraničních regionů lze tyto handicapy efektivně řešit. Takto integrovaný region již může být svou rozlohou, různorodostí, případně i levnou pracovní silou zajímavou investiční destinací, navíc integrované projekty mohou snadněji řešit obecné a společné problémy po obou stranách státních hranic. Příkladem této formy spolupráce je mj. euroregion Euroregio na německo-nizozemské hranici. Po jeho vzoru začaly vznikat euroregiony v dalších hraničních oblastech evropských států (viz schéma č.2).

5. Vztah regionální spolupráce a regionální integrace

Předložený popis různých forem regionální spolupráce vypovídá o tom, že lze regionální integraci chápat jako jeden z nástrojů či metod spolupráce mezi regiony. Tři z šesti jmenovaných forem kooperace (nadnárodní, integračně transnacionální a přeshraniční) považují regionální integraci jako svůj pojmový znak.

6. Závěr

Tento článek se věnoval ústředním pojmům regionální politiky, s cílem reagovat na jejich nejednotné, neúplné či nejednoznačné užívání v českém vědeckém prostředí. České vědecké prostředí se v posledních letech vyrovnává s dřívějším nezájmem o výzkum regionální politiky a evropského regionalismu. Nedostatek relevantní odborné literatury k regionální problematice byl v posledních letech řešen vydáním celé série publikací, které mapují vývoj regionální politiky a euroregionalismu, ovšem bez většího zájmu o samotné ústřední pojmy či bez ambicí předložit výchozí typologii. Tato praxe sice vedla k relativně rychlému vzniku odborných děl k procesním stránkám regionální politiky a euroregionalismu (důraz byl kladen na regionální politiku ve smyslu policy), to však na úkor stránek pojmových a terminologických. Cílem tohoto článku bylo tedy představit ústřední pojmy regionální politiky a evropského regionalismu a navrhnout výchozí rámec pro jejich další užívání.

V první části článek předložil různé možnosti výkladu pojmu region. Mimo různé definice pojmu region představil i typologie tohoto ústředního pojmu regionální politiky. Typologie regionů odráží vývoj v chápání a užívání pojmu region. Do popředí se nově dostávají typologie, které vychází pouze z potřeb veřejných orgánů. Veřejný charakter regionální politiky začíná spoluvytvářet výzkumný prostor a byť nelze tzv. úřední typologie vnímat jako snahu o komplexní podchycení pojmu region, jsou pro svou důležitost vědecky relevantní. Úřední typologie se stávají komplementárními k tradičním typologiím, jež zdůrazňují např. hospodářský potenciál regionu či jeho geografickou rozlohu. Mezi další ústřední pojmy regionální politiky akcentoval článek především regionální integraci a různé formy regionální spolupráce. Mezi regionální spolupráci lze počítat i tzv. transnacionální spolupráci, která je pro v rámci problematiky regionální politiky definována odlišně, než v teoriích mezinárodních vztahů (srov. Císař 2002). Regionální integrace nebyla ve studii analyzována jako samostatný jev, nýbrž jako pojmový znak některých forem regionální spolupráce.

Použitá literatura

Ammon, G. (1994) Das Europa der Regionen, München.

AEBR (usp. pro účely Evropské komise, 2002): Praktický průvodce pro přeshraniční spolupráci, Gronau.

Balej, M., (ed., 2002): Pohraničí, přeshraniční spolupráce a euroregiony : sborník tematického okruhu PSE, Ústí nad Labem.

Bullmann, U., (ed. 1994): Die Politik der dritten Ebene (Regionen im Europa der Union), Baden-Baden.

Císař, O. (2002): Strategie a transnacionální vztahy: politická pole a protitemelínská kampaň, Politologický časopis, č. 3, 280-296.

Fiala, P.-Pitrová, M. (2003): Evropská unie, Brno.

Harrop, J. (1996): Structural Funding and Employment in the European Union (Financing the Path to Integration), Cheltenham.

Mattli, W. (1999): The Logic of Regional Integration (Europe and Beyond), Cambridge.

Paulík, T. 2002. Regionální rozvoj v podmínkách sbližování a vstupu ČR do EU. Opava.

Pešek, P. 2001. Podpora rozvoje problémových regionů a předvstupní pomoc EU. Ústí nad Labem.

Romancov, M.: Regionální politika EU – decentralizace shora, Politologický časopis, č. 3, 355-374.

Rumpel, P. (2003): Lokální a regionální rozvoj v kontextu přistoupení ČR k EU, Ostrava.

Skokan, K. 2003. Evropská regionální politika v kontextu vstupu České republiky do Evropské unie. Ostrava.

Strmiska, M.(2003): Katalánské politické strany : katalánské strany a regionální stranicko-politický systém v letech 1977-2002, Brno.

Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích (1997): díl 3. (m/r), Encyklopedie Diderot, Praha, s. 657.

Viturka, M. 2002. „Regionálně ekonomické souvislosti procesu integrace České republiky do Evropské unie.“ Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hálky č. 4, Praha.

Wokoun, R. (2003) Česká regionální politika v období vstupu do EU, Praha.

Internetové zdroje (vše ověřeno k 1. 2. 2004)

Association of European Border regions ()

Centrum pro regionální rozvoj ()

Commitee of the Regions ().

Česká asociace rozvojových agentur ().

Evropská komise ().