Sartoriovský polarizovaný pluralismus
a jeho explanační potenciál na případu
Itálie v letech 1946 - 1979
Nikola Hynek
Abstract: Sartori´s polarised pluralism and its explanatory potential - case study Italy
1946 - 1979
The purpose of this article is to examine, critically assess and apply the potential of Giovanni Sartori´s polarized pluralism to the Italian party system in the years 1946 - 1979. The first part deals with the theoretical background and premises of this concept. The article follows with the alternative explanation featuring multidimensional model. Finally, the supposed ties binding Sartori´s polarized pluralism and the Italian party system in the above years are challenged by R. Y. Hazan´s distinction between centre parties and middle parties.
Key words: Italy, party system, polarization, pluralism, Sartori, Hazan, middle parties, centre parties
Předkládaná stať se zabývá otázkou, zdali lze opravdu považovat stranický systém Itálie v letech 1946 - 1979 za typ polarizovaného pluralismu. Existují důvody, jež s touto představou soupeří. Nezbytné je zdůraznění faktu, že snahou stati je zkoumat robustnost Sartoriho koncepce, tudíž se práce nezabývá blíže kupříkladu konkurenčním výkladem v podobě Galliho nedokonalého bipartismu apod.
Nejprve jsou nastíněna teoretická východiska a premisy sartoriovského polarizovaného pluralismu, jež jsou následně aplikovány na případ Itálie v inkriminovaném období. Dále se text zabývá alternativní interpretací stranického systému v Itálii, přičemž směřuje k otázce, zdali po presentaci jiných explanací bude potřebná modifikace běžně přijímaného pohledu na italskou stranickou scénu. Poté je představena zatím pravděpodobně nejkonzistentnější teoretická výzva sartoriovskému polarizovanému pluralismu v podobě práce R. Y. Hazana, který tvrdí, že Sartori vlivem nepřesné terminologie (strany ”středu” namísto strany ”mezi”) a premis (obsazený střed znamená odstředivou soutěž) dochází k jednostranným až mylným závěrům.
Rád bych podotkl, že předkládaná práce si nenárokuje vyčerpávající a ze všech úhlů komprehensivní analytický pohled, spíše je zamyšlením, poznámkou a komentářem k několika vybraným problémům v rámci zvoleného tématu.
2. Sartoriovský polarizovaný pluralismus - teoretická východiska
Klasické rozdělení pluralitních stranických systémů (pluripartismů)[1] rozeznává systém dvou stran (bipartismus) a systém více jak dvou stran (multipartismus). Po dlouhou dobu (až do poloviny 70. let 20. století) byl systém dvou stran považován za nezbytnou podmínku politické stability, což narušily až studie A. Lijpharta a G. Sartoriho.
Oba nesouhlasili s tehdy běžným tvrzením o přímém spojení multipartismu s nestabilitou a oba zvolili stejnou strategii, jíž chtěli dokázat chybnost tohoto tvrzení - rozložení multipartismu. Sartori i Lijphart upozornili, že destabilizující charakteristikou je v multipartismu odstředivá volební soutěž a její vedlejší produkt - polarizace (Hazan 1997: 7).
Italský politolog Giovanni Sartori je autorem nejvlivnější a doposud vedoucí klasifikace stranických systémů,[2] ve které se zaměřil na strukturu systémů stran a jejich soutěžní dynamiku. Koncept polarizovaného pluralismu vychází z ekonomických modelů volební soutěže aplikovaných v 50. letech kupříkladu A. Downsem (Tarrow 1977: 196). Sartori přispěl k pojmovému ujasnění, když oddělil “formát” (neboli “kategorie”, třídy) systémů stran, založeném na stupni fragmentace (jinak řečeno počtu relevantních stran)[3], od “typů” systémů stran, založených na stupni ideologické polarizace (Novák 1997: 79).[4]
V kontextu této práce budou rozebrána východiska a kritéria pro posuzování polarizovaných mnohostranických systémů (multipartismů) na základě Sartoriho typologie polarizovaného pluralismu (polarizovaného multipartismu). Typ systému stran je definován hlavně na základě počtu pólů[5], ideologické vzdálenosti mezi póly a dostředivosti (centripetálnosti)/odstředivosti politické soutěže. Stabilní dostředivé systémy se vyznačují politickou (volební) soutěží ve směru k politickému středu - jedná se o typ umírněného pluralismu. Oproti tomu zde zkoumané odstředivé systémy se vyznačují podle Sartoriho politickou soutěží směřující od politického středu k jeho okrajům a celkovou nestabilitou, což jsou typické vlastnosti polarizovaného pluralismu.
V takovém případě schází základní konsensus, pokud jde o hlavní orientace, zvláště normy a postoje, ve vztahu ke stávajícímu politickému režimu. Takový konsenzus se však nemusí nutně vztahovat na existující vládu (Novák 1997: 81). Typ polarizovaného pluralismu je obvykle spojen s formátem extrémního pluralismu.[6] Dalšími charakteristickými znaky popisovaného typu je multipolární struktura stranicko-politické soutěže, tj. systém disponuje více jak dvěmi póly a má obsazený střed[7]; velká ideologická vzdálenost mezi stranickými póly[8] a přítomnost antisystémových stran. Odstředivost nastává v okamžiku, kdy se antisystémové strany nacházejí na opačných okrajích pravolevého politického kontinua a střed-pól zabírá vládní operační jednotka (strana-pól či aliance-pól). Tuto situaci nazývá Sartori bilaterální opozicí. Sartori taktéž upozorňuje, že se nejedná o ´pouhou´ změnu směru politicko-stranické soutěže, nýbrž i samo pravolevé kontinuum se mění - je elastické. Vznik středu-pólu je podmíněn prodloužením (roztáhnutím) pravolevé osy (Sartori in Daalder 1984: 96). Průvodním znakem je soutěž o periferní oblasti politického spektra a silná ideologizace společnosti.
3. Poválečná Itálie v letech 1946 - 1979: případ polarizovaného pluralismu?
Podle Sartoriho je Itálie po 2. světové válce příkladem extrémního polarizovaného pluralismu. Jedna z jeho základních premis vztahující se na typ polarizovaného pluralismu je jeho nestabilita. V této části práce bude zkoumáno, do jaké míry platí toto tvrzení v případě zkoumaného období první Italské republiky.
Itálie se po skončení 2. světové války vyznačovala polarizovanou fragmentací. Roztříštěnost systému stran byla odrazem tradičního sociálního, ideologického a regionálního rozdělení italské společnosti (Spotts, Weise 1986: 9). Na začátku poválečného vývoje stála ústava, prostupovaná četnými společnými zárukami, jež v této explicitní formě samy značily hluboké vnitřní rozdělení italské společnosti. Itálie zavedla volební systém čistého poměrného zastoupení, jež byl dle hodnocení Sartoriho extrémní - umožňoval i velmi malým stranám zastoupení v parlamentu (LaPalombrara in Lorch 1994). Sartori tvrdí, že příliš velkou fragmentaci stranického systému v Itálii mezi lety 1948 a 1993 bylo možné řešit v rámci systému poměrného zastoupení přijetím jeho nečisté podoby (Sartori 2001: 70-71).
Otázka, jíž se obvykle zabýval akademický výzkum i novináři, spočívala ve snaze vysvětlit stabilitu režimu na pozadí hlubokých rozporů (cleavages) mezi liberálními sekulárními silami, které sjednotily zemi, a církví, jež se naopak stavěla proti tomuto kroku. Fašismus navíc přidal další vrstvu ideologie a rozdělení. Výsledkem byla hluboká polarizace dvou válčících extrémů, mezi nimiž nebylo místo pro neutralitu (Spotts, Weise 1986: 8). Značná politická polarizace byla charakteristická i pro poválečné období. Po parlamentních volbách v roce 1948 se na politické scéně objevili dva “velikáni”- Křesťanská demokracie (DC) a Komunistická strana Itálie (PCI), kteří si své postavení dvou vedoucích pólů udrželi po několik následujících desetiletí.
Sydney Tarrow zavádí vlastní fragmentárně-ideologický model, pomocí něhož se snaží překonat parciálnost běžně používaných modelů, jejichž zaměření se na zdroje dysfunkčnosti italského stranického systému jim neumožnilo porozumět prvkům politické výměny za závojem ideologických konfliktů (Tarrow 1977: 194).[9]
Třetí částí výše uvedeného modelu (klíčovou pro zvolené téma) je polarizovaná povaha stranického sytému, jejímuž zkoumání se věnoval právě G. Sartori. V rámci těchto analýz se primárně zaměřil na pozorování stranického systém jako celku. V případě Itálie Sartori tvrdí, že se (v souladu s definicí polarizovaného pluralismu) strany středu (DC a její koaliční spojenci) snažily rozšiřovat na obě strany na úkor přilehlých stran (nacházejících se v kontinuu vpravo i vlevo od nich). Ty se následným posunem radikalizovaly a žily z vysoké úrovně polarizace. Vzniknul statický stranický systém, jenž nebyl schopen zvýšit svoji podporu z důvodu přítomnosti komunistů a neofašistické opozice, kteří by v případě zisku moci zničili systém i s jeho představiteli (Sartori in Tarrow 1977: 196). Tato “kultura” polarizovaného pluralismu se vyznačovala neobvykle stabilními volebními vzorci a politickými stranami, jež dokázaly pronikat hluboko do občanské společnosti- sponzorovaly cyklistické závody, filatelistické kluby, vydávaly noviny a vytvářely identitu občanů (Schlozman 2001).
V Sartoriho psaní se opakovaně objevuje hluboce zakořeněná nedůvěra a podezřívavost ve vztahu k italským komunistům (PCI).[10] Do své typologie integruje tzv. selznickovsko-duvergerovský pohled na komunisty.[11] Sartori se vyjadřuje o PCI jako o straně stojící úplně mimo systém. Právě tento bod by měl být považován za místo, odkud lze “sofistikovat” Sartoriho hodnocení italského sytému od 60. let (a definitivně od “historického kompromisu” v 70. letech). Stejně jako jeho kolegové i Sartori nejdříve nepřihlížel aplikováním typu polarizovaného pluralismu ke změnám PCI v 60. letech 20. století.[12] Přesto v roce 1974 učinil částečnou revizi, kdy naznačil vývoj PCI směrem k semiintegrované straně.
4. Alternativní pohled - výzva k modifikaci?
Existuje řada studií, které ukázaly, že ideologická polarizace v 70. letech 20. století ztratila hodně ze své intenzity v porovnání s prvními poválečnými roky. Většina pozorovatelů italského politického života konstatuje, že PCI dosáhla integrace do “režimu stran”- už není pokládána za antisystémovou stranu, ale v každém případě je stále uzavřena do periferní oblasti. Navíc, jak podotýká Di Palma (Sitter 2000: 4), hegemonie DC byla přímo založena na inkluzi “extrémů” do parlamentní “hry”, čímž se jí podařilo omezit odstředivé tendence. Jako doklad může sloužit dočasná spolupráce PCI s vládními stranami mezi lety 1976 - 1979 v rámci projektu “historického kompromisu”, přestože skončil nakonec neúspěchem a PCI se vrátila do opozice.[13]
V otázce antisystémovosti PCI a Italského sociálního hnutí (MSI) je zajímavý pohled Paola Farnetiho (Mény 1990: 86), jenž je ve svých hodnoceních méně extrémní a tím pádem v případu Itálie realističtější nežli Sartori. Podle něj v italském stranickém sytému převládl od poloviny 60. let dostředivý směr stranicko-politické soutěže. Farneti dále interpretuje “historický kompromis” jako odmítnutí změnit již fungující dostředivé tendence ve stranickém systému částí italských komunistů. Tento názorový směr v PCI upřednostňoval dostředivost v rámci “statu quo” před radikální změnou celého systému vytvořením levicové koalice, jež musela v tehdejším kontextu být v každém případě heterogenní povahy. Přesto, jak Farneti dodává, cena za dostředivost pro PCI mohla být vysoká- rozšiřující se propast mezi voliči a elitními skupinami, současná isolace menšin na pravém a levém křídle, jež spějí k radikalismu, stejně jako depolitizace veřejného mínění.
Silným argumentem, jenž soupeří s běžnou představou DC a PCI jako dvou “odlišných světů” (třídních stran), je koncept horizontální výměny (Tarrow 1977: 212). Je založen na představě, že obě jmenované strany disponují voličskou podporou napříč sociálními vrstvami,[14] a je demonstrován na třech okruzích. Do prvního spadá teze, že obě strany soutěží o stejný volební elektorát; druhý okruh se zabývá sbližováním politik obou stran a třetí politickou institucionalizací. Tou je zde míněna třicetiletá, vysoce institucializovaná, předvídatelná a okolnostmi vynucená politická soutěž mezi DC a PCI (Tarrow 1977: 212-213). Navíc zde ideologická opozice nebyla kombinována s polarizovaným postojem k praktické politice (Sitter 2000: 7). Výsledkem bylo zachování formálního protikladu DC - PCI, za jehož kulisami se skrýval vzájemný kompromis. Tento jev byl označován jako “tajně smluvený”, “předstíraný”, “podvodný pluralismus” (polarismo colluso), nebo též jako specifická italská varianta konsociativního politického uspořádání (Strmiska 1995: 13).
5. Hazanova výzva - pozice “středová” a “mezi”
Reuven Y. Hazan (1997) ve své knize Centre Parties: Polarization and Competition in European Parliamentary Democracies prezentuje teoretickou výzvu Sartoriho konceptu. Zatímco v předchozí kapitole byly rozebrány praktické momenty soupeřící se Sartoriho závěry, tato kapitola se zaměřuje na pozměnění určitých teoretických premis týkajících se polarizovaného pluralismu.
Sartori spatřuje zásadní rozdíl mezi stabilní bipolaritou a nestabilní (tedy polarizovanou) multipolaritou ve skutečnosti, že prvně jmenované uspořádání nemá střed (centre), nýbrž jen pravý a levý pól, zatímco druhá konstelace má střed a pravý a levý pól. Proto v prvním případě oba póly míří ke středu (ten však zůstává neobsazený), zatímco v případě druhém je to střed, kde vzniká pnutí a následný odstředivý pohyb spojený s expanzí středu (strany-pólu či aliance-pólu) na obě strany.
Hazan, k jehož knize se Sartori vyslovil s velkým respektem, se snaží empiricky prokázat, zda-li pouze multipartismus, který nebude mít (silný) střed, je možné považovat za stabilní demokracii. Jeho pracovní hypotéza zní mezi sílou stran středu a stupněm polarizace stranického systému je vztah (Hazan 1997: 14).
Hazan rozlišuje mezi stranami “středu” (centre parties) a stranami “mezi” (middle parties).[15] Za základní handicap Sartoriho interpretace italského stranického sytému považuje fakt, že Sartori hovoří o straně “středu” ve významových kontextech strany “mezi”.[16] DC je považována za stranu “středu”, tudíž střed je současně i hlavním pólem. Dalším hlavním pólem, jak už bylo uvedeno, je PCI. Mezi nimi se po celou dobu nacházela malá, ale vlivná síla, jež nebyla nikdy úspěšně kolonizována marxismem ani katolicismem a sloužila jako nárazník mezi oběma póly. Vyjádřeno z hlediska politických stran, jednalo se o Italskou socialistickou stranu (PSI), Italskou demokratickou socialistickou stranu (PSDI) a Italskou republikánskou stranu (PRI) (Tarrow 1967: 39).
Hazanovým zásadním zjištěním je, že případná “obsazenost” středu sama nezpůsobuje dezintegraci a polarizovaný pluralismus, jak tvrdí Sartori. Ke stimulování polarizace může dojít v případě, když jsou strany “středu” současně i stranami “mezi”. Sartori tvrdí, že mezi středovými tendencemi (tj. dostředivostí) a středovými stranami je negativní vazba (Sartori in Hazan 1997: 159). Hazan přitom dokazuje, že tendence středu existuje jak bez přítomnosti stran “středu”, tak i s jejich přítomností, čili mezi těmito dvěmi proměnnými není kauzální vztah, jak tvrdí Sartori.
Na závěr předkládá Hazan velmi robustní vysvětlení míry stability stranického systému. Růst středu (tj strany či stran “středu) se vyznačuje dvěmi protichůdnými procesy- zvyšuje (enhance) dostředivou soutěž a současně uvádí v život (inaugurate) odstředivou soutěž. Výsledkem je právě vysoká míra stability sytému (Hazan 1997: 159-161).
6. Závěr
V 60. letech, kdy Sartori psal o konceptu polarizovaného pluralismu a aplikoval jej na Itálii, byla jeho pozorování ideologické vzdálenosti mezi pravou a levou částí politického kontinua v italském systému stran správná. Tato vzdálenost byla větší nežli v systémech umírněného pluralismu. Lze vyjádřit souhlas s názorem, jenž předkládá Sidney Tarrow (1977: 199) - ”potíž” se Sartorim spočívá v jednostranné interpretaci (většinou) správně diagnostikovaných znaků, navíc Hazanova studie vyvrací i určité Sartoriho klíčové teoretické premisy, po jejichž změně se dobereme k jiným výsledkům i pokud dodržíme přesný Sartoriho postup. Sartori totiž argumentuje, že strany na periferiích se budou snažit získat větší podporu a destabilizovat systém pomocí extrémního apelu.
Historie italské krajní pravice a komunistické levice od 60. let do konce 70. let 20. století však ukazuje jiný vývoj. Neofašistické MSI se opravdu přes strategii udržování napětí pohybovalo přesně v kurzu, jenž Sartori popsal.[17] Komunisté však naproti tomu podstatně zvýšili svoji podporu strategií umírněného apelu a vyvinuli značnou snahu minimalizovat témata, která by mohla vést k přesvědčení o jejich revolučnosti (Sani in Tarrow 1977: 199). Výsledkem bylo převládnutí dostředivých tendencí, což je možné i v Sartoriho typologii vyjádřit nestandardní (ale možnou) kombinací formátu extrémního pluralismu a typu umírněného pluralismu. Pakliže operujeme s MSI a PCI jako stranami zabírajícími prostor pravé, respektive levé periferie kulturně-ideologického kontinua italského stranického sytému (ale ne jako se stranami antisystémovými), můžeme opravdu hodnotit systém od 60. let spíše dostředivě (umírněně).
Přestože, jak bylo zdůrazněno na začátku této kapitoly, byla Sartoriho pozorování italského stranického systému správná, tak šlo o “správnost” v rámci jeho modelu a mentálních kategorií. Jeho přílišné zabývání se počtem stran a jejich ideologickou vzdáleností jako rozhodujícími explanačními faktory vedlo nejen k zanedbání stále přítomné moci starých a hluboce zakořeněných politických subkultur, nýbrž- což je ještě důležitější- k nepostihnutí role odlišných elit, jež určovaly hranice, kam až může každá ze stran rozšířit svoji působnost. Přitom právě tyto elity měly nepopiratelný vliv na podobu Itálie s určitými rysy konsociační demokracie.
Na závěr se lze ztotožnit s názorem M. Strmisky (1998: 146) a H. Daaldera (1984: 102-103) o omezené deskriptivní a heuristické kapacitě Sartoriho koncepce. Sartori totiž obměňuje svoji typologii v závislosti na konkrétních případech, které se udály.[18] Přes všechny tyto “nedostatky” lze stále považovat Sartoriho typologii za nejucelenější a nejpropracovanější koncept svého druhu a myšlenku hodnocení stranických systémů z hlediska míry polarizace za mimořádně zdařilou.
Poznámky
V moderní klasifikaci stranických systémů mu odpovídají kompetitivní politické systémy.
2 Tím ovšem nemá být řečeno, že by byl jeho koncept dostatečně robustní pro bezproblémovou universální
aplikaci.
3 Jak tvrdí Scott Mainwaring (1998:5), přes nespornou vlivnost Sartoriho konceptu je právě určení
relevantních stran (koaliční či vyděračský potenciál) pomocí ne zcela exaktně definovaných pravidel místem často
vedené kritiky. Relevance stran měla být podle něj do současnosti údajně nahrazena efektivním počtem stran
(Laakso, Taagepera) - podrobné srovnání obou metod viz tamtéž, s. 6.
4 Platí pro pluralitní stranické systémy, v případě nekompetitivních politických systémů se hodnotí
intenzita ideologie. Sartori (citováno z Novák 1997: 116) doslovně píše: “…the best single explanatory variable for stable
versus unstable, functionning versus non-functionning, succesful versus immobile, and easy versus difficult
democracy is polarization…”.
5 Viz stranicko-politická polarita (Strmiska 1999: 12), kde jsou póly tvořeny jednotlivými relevantními operačními
jednotkami (strany-póly či aliance-póly) a musí vyhovět kritériím dostatečné “viditelnosti” a oddělenosti - tj.
přítomnost ohraničené a konsolidované voličské podpory a/nebo reprezentují distinktivní ideově-politickou opci
(Strmiska 1998: 140). Maximální počet pólů je dán počtem relevantních stran, ale ne každá relevantní strana musí
ztělesňovat pól - to platí zejména pro formace s koaličním potenciálem.
6 Alternativním typem formátu extrémního pluralismu je umírněný (či semipolarizovaný) pluralismus. Typ
polarizovaného pluralismu je sám alternativní možností formátu omezeného pluralismu (omezený polarizovaný
pluralismus) a formátu systému dvou stran (polarizovaný systém dvou stran). Další část práce popisuje Sartoriho
typ polarizovaného pluralismu na formátu extrémního pluralismu.
7 Nejedná se tak již o “pouhý” střed-bod, nýbrž o střed-pól.
8 Jak uvádí M. Strmiska (1998: 140) moment ideologické vzdálenosti nabývá mimořádné důležitosti z hlediska
míry kompatibility/inkompatibility relevantních stran a následující konfiguraci možných koalic; navíc se
v multipartismu (obzvláště polarizovaném) zvyšuje význam ideologické inkompatibility (nikoliv primárně jen
funkční inkompatibility) relevantních stran.
9 Tento model syntetizuje tři chronologicky řazené parciální modely: a/ ideologickou povahu stranické
bojovnosti (40. léta 20. století); b/ zařazení voličů a “bojovníků” do politických subkultur (katolická, komunistická
a laická- konfesní, jež hrála roli nárazníku mezi dvěmi prvními) (50. léta 20. století); c/ statická povaha vztahů mezi
vládou a opozicí a extrémní opoziční tendence (60. léta 20. století).
10 Jedná se o bod, kterého si všímá více různých politologů a tvrdí, že různý přístup Sartoriho k MSI a PCI není
dán jen faktem, že komunisté byli stranou s větší volební podporou.
11 Důraz je kladen na naprostou oddanost členů PCI. Jak zdůrazňuje M. Duverger, jedná se o signifikantní posun
z konceptu strany jako třídy k představě strany-elity. Selznick jde ještě dále, když o PCI hovoří jako o
“bojechtivé” straně (Tarrow 1967: 39).
12 Přitom v roce 1956 zvládl vůdce PCI Togliatti destalinizační proces a v polovině 60. let vychází
z vnitrostranických střetů vítězně centristické křídlo.
13 Tato spolupráce probíhala na nižších úrovních italské politiky.
14 DC hlavně mezi střední a nižší střední vrstvou. PCI hlavně mezi nižší střední vrstvou a proletariátem
15 Držím se překladu M.Strmisky. Strana “středu” je stranou, jež se nachází v metrickém středu ideologického
kontinua či blízko něj. Důležité je, že pro fundamentální existenci nepotřebuje být obklopena ostatními stranami.
Strana “mezi” je naopak závislá na dvou protichůdných pólech (v případě Itálie DC a PCI), mezi nimiž se
vyskytuje. Oba typy stran mohou koexistovat ve stejném systému stran jako jedna (dohromady) nebo různé
(odděleně) strany (Hazan 1997: 25 - 27).
16 Rozdíl je markantní, pokud použijeme kvantitativní vyjádření ideologické vzdálenosti na ideologickém
kontinuu (0= levý extrém; 10= pravý extrém): PCI odpovídalo hodnotě 1,6, zatímco DC hodnotě 5,4. Strany ”mezi”
se tak vyskytovaly kdekoliv mezi 1,6 a 5,4 (současně musely splnit podmínku odlišitelnosti od DC i PCI), zatímco
strana(y) “středu” se nacházely v pozici metrického středu, odpovídající hodnotě 5 a jejímu nejbližšímu okolí.
17 Tuto skutečnost lze považovat za hlavní příčinu katastrofálního volebního výsledku v roce 1975 a 1976
18 Dokladem je například změna názoru na funkci strany “středu” z negativního postoje až k připuštění
pozitivní, stabilizující a mediační role z důvodu studia stranického systému v Chile v 70. letech.
Literatura
Daalder, H.(1994): In Search of the Centre of European Party System. In The American Political Science Review, Vol. 78, No. 1
Hazan, Y., R. (1997): Centre Parties: Polarization and Competition in European Parliamentary Democracies, London, Continuum
Lorch, M.(1994): Italian Parliamentary Democracy: Discussion, In Political Science Quarterly, Vol. 109, No.3, Conference Issue: Presidential and Parliamentary Democracies: Which Work Best?, příspěvek J. LaPalombrary, online verze, www.jstor.org
Mainwaring, S.(1998): Rethinking Party System Theory in the Third Wave of Democratization: The Importance of Party System Institutionalization, Working Paper No. 260, online verze
Mény, Y.(1990): Government and Politics in Western Europe: Britain, France, Italy, West Germany, Oxford and New York, Oxford University Press
Novák, M.(1997): Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia, Praha, Slon
Sani, G.: La strategia del PCI e l´elettorato italiano, s. 558. In Rivista Italiana di Scienza Politica, 3 (December 1973). In Tarrow, S.(1977): The Italian Party System between Crisis and Transitions. In American Journal of Political Science, Vol. 21, No. 2, online verze, www.jstor.org, anglická citace
Sartori, G.: European Political Parties: The Case of Polarized Pluralism. In J.LaPalombrara - M.Weiner (Eds.), Political Parties and Political Development, s. 147. In Tarrow, S.(1977): The Italian Party System between Crisis and Transitions. In American Journal of Political Science, Vol. 21, No. 2, online verze www.jstor.org
Sartori, G.: Modelli spaziali di competizione tra partiti. In Rassegna Italiana di Sociologia 6 (January - March 1965), s. 28. In Tarrow, S.(1977): The Italian Party System between Crisis and Transitions. In American Journal of Political Science, Vol. 21, No. 2, online verze, www.jstor.org, anglická citace
Sartori, G.(1976): Parties and party systems: a framework for analysis (Vol. 1), s. 376 Cambridge, Cambridge University Press. In Daalder, H.(1984): In Search of the Center of European Party System. In The American Political Science Review, Vol. 78, No. 1, online verze, www.jstor.org
Sartori, G.(2001): Srovnávací ústavní inženýrství, Praha, Slon
Schlozman, D.: Getting the Boot: The Travails of the Italian Left, http://www.digitas.harvard.edu/~perspy/old/issues/2001/apr/italy.html
Sitter, N.: Civil War Politics - The ´First´ Italian Republic: The Institutionalisation of the Civil War Cleavage in post- 1945 Italian Party Politics, http://www.psa.ac.uk/cps/2000/Sitter%20Nick1.pdf
Spotts. F. - Weise, T.(1986): Italy: A Difficult Democracy- A Survey of Italian Politics, Cambridge, Cambridge University Press
Strmiska, M.(ed.) (1999): Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita, Brno, Masarykova Universita
Strmiska, M.(1995): Italské politické strany 1945 - 1994, Brno, FF MU
Strmiska, M.: Multipartismy a multipolarita: poznámka k pojetí umírněného multipartismu. In Politologický časopis, roč. IV, č. 2/1998, Brno, MPÚ
Tarrow, S.(1967): Political Dualism and Italian Communism. In The American Political Science Review, Vol. 61, No. 1, online verze, www.jstor.org
Tarrow, S.(1977): The Italian Party System between Crisis and Transition, s. 196. In American Journal of Political Science, Vol. 21, No. 2, online verze, www.jstor.org