Rámcová charakteristika československé tranzice 1989 – 1990
Abstract: Framework analysis of the Czechoslovak transition
This paper deals with the transition to democracy in Czechoslovakia in the period 1989 – 1990. The author analyses character of the communistic regime, the special features of the fall of this regime, the phases and the actors of transition to democracy. He applies theories of Juan J. Linz, Alfred Stepan, Samuel P. Huntington, Terry L. Karl, Phillippe Schmitter, Adam Przeworski and others.
S jistou nadsázkou lze říci, že tuzemská politologie má vůči československému přechodu k demokracii badatelský dluh. Dosud se o něj totiž zajímala pouze okrajově. Vladimíra Dvořáková, Jiří Kunc, Michal Kubát, Miroslav Novák, Lubomír Brokl a Karel Vodička sice na téma československého přechodu k demokracii publikovali několik článků (srv. Brokl 1990; Dvořáková – Kunc 1994; Kubát 1997; Dvořáková 1999; Novák 1999; Vodička 2003), avšak rozsáhlejší studie stále chybí. Zahraniční politologové v čele se Samuelem P. Huntingtonem, Juan J. Linzem, Alfredem Stepanem, Terry L. Karlovou, Phillippem Schmitterem a Adamem Przeworským se přitom v souvislosti s transformací celého středoevropského regionu věnují československému přechodu k demokracii poměrně intenzivně (srv. např. Huntington 1991; Linz – Stepan 1996; Karl – Schmitter 1991; Przeworski 1991).
Tento článek lze proto chápat jako jakousi první splátku výše zmíněného badatelského dluhu. Jeho tématem je československý přechod k demokracii v nejužším smyslu, a sice jako samotný moment zlomu, kterým se otevřela cesta ke změně komunistického režimu a systémové změně vůbec. Tento moment zlomu, jenž je nazýván tranzice, lze v československém případě časově vymezit listopadem 1989, kdy došlo k prvnímu jednání mezi vládnoucí elitou a opozicí, a červnem 1990, kdy se uskutečnily první svobodné volby. Přitom cílem článku je rámcová charakteristika československé tranzice. To vyžaduje analýzu povahy odstraněného komunistického režimu a způsobu, jakým skončil, dále rozlišení fází tranzice a identifikování aktérů tranzice a jejich strategií.
1. Povaha československého komunistického režimu
Ačkoliv bývá československý komunistický režim 70. a 80. let označován za totalitní, klasickým definicím totalitních režimů neodpovídal. Z rysů totalitních režimů vytýčených Carlem J. Friedrichem a Zbigniewem Brzezinským – 1. oficiální ideologie, 2. jediná masová politická strana, 3. absolutní monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci, 4. úplná kontrola prostředků masové komunikace, 5. systém fyzické a psychologické kontroly společnosti a 6. centrální řízení a kontrola ekonomiky (Friedrich – Brzezinski 1961; srv. Balík 2003: 261) – nebo Giovanni Sartorim – 1. totální rozšíření a pronikání moci státu, 2. ideologizace politiky a 3. politické ovládnutí všeho, včetně mimopolitické oblasti (Sartori 1993: 204; srv. Balík 2003: 262) – měl totiž československý komunistický režim pouze některé. Ukáže se to, aplikují-li se něj klasifikační osy nedemokratických režimů Juana J. Linze: 1. stupeň politického pluralismu v kontinuu od omezeného pluralismu k monismu, 2. stupeň reálné politické participace občanů v kontinuu od depolitizace k mobilizaci, 3. stupeň ideologizace v kontinuu od deideologizace až po centrální postavení ideologie, 4. stupeň (charakter) vůdcovství v kontinuu od vůdcovství omezeného (”nechtěného”) až po vůdcovství cílené (srv. Linz 2000: 159).
Totalitnímu modelu se československý komunistický režim blížil pouze v dimenzi pluralismu. V sociální, ekonomické a institucionální sféře byla sice tolerována omezená pluralita, avšak šířeji se nerozvinula. Určitá opozice vůči režimu existovala – zvl. v podobě Charty 77 (srv. Prečan 1990). Až do konce 80. let ovšem představovala spíše ”intelektuální” než politickou alternativu. Zato ideologizace byla pouze formální. Komunistická ideologie sice stále plnila funkci kánonu, ale vládnoucí elita jí stále více považovala za utopii v negativním smyslu slova. Převážná část populace chápala komunistickou ideologii jako povinný rituál a disent jako ”život ve lži” (srv. Havel 1990). Základem skutečné ideologie režimu byl mlčenlivý pakt klidu, resp. zdržení se represí a garance určité životní úrovně ze strany vládnoucí elity výměnou za formální loajalitu občanů. S tím souvisela i poměrně nízká reálná politická participace občanů. Účast na pravidelných rituálních slavnostech – spartakiádách, prvomájových průvodech apod. – zůstávala i nadále povinná, avšak zdaleka již neměla entuziastický charakter. Omezená byla i role vůdce, resp. vůdců, kteří nevystupovali charismaticky, ale byrokraticky či ”státně technokraticky”. Kroky státní moci bylo možné předvídat. Odpůrci režimu byli sice sankcionováni, avšak nikoliv absolutními tresty. Proto by se československý komunistický režim dal spíše charakterizovat – na základě typologie Juana J. Linze a Alfreda Stepana – jako rigidní či ”zamrzlý” posttotalitní režim.
”Zamrzlý” posttotalitní režim si na rozdíl od ”zralého” posttotalitního režimu (např. Maďarsko nebo Polsko koncem 80. let, kde došlo k liberalizaci všech dimenzí režimu) udržuje téměř všechny kontrolní mechanismy dozoru nad občany a neprochází žádným vývojem (srv. Linz – Stepan 1996: 42). Vykazuje geriatrické sklony, není schopen pružně reagovat na změněné podmínky, nedokáže vyměnit vedení ani jednat s oponenty. Přitom v jeho rigiditě je podle Linze a Stepana zároveň skryt i potenciální zdroj radikální změny. V důsledku postupného rozkladu režimu je totiž oslabována i jeho legitimita, a to zejména na střední úrovni represivních orgánů. V krizové situaci pak držitelé moci nejsou schopni potlačit odpůrce a režim většinou končí kolapsem (srv. Linz – Stepan 1996: 50-51).
Rigiditu československého režimu symbolizovala vládnoucí Komunistická strana Československa. Uvnitř strany sice existovaly konflikty vyvolané ambicemi a konkurencí jednotlivců či celých skupin, avšak podobu politické alternativy nezískaly. Vždy se jednalo pouze o posun určitého jednotlivce na nomenklaturním žebříčku. Legitimita vedení KSČ – Gustáva Husáka, Vasila Biľaka, Milouše Jakeše a dalších – totiž stála a padala se sovětskou invazí v roce 1968. Jakákoliv liberalizace režimu by pak nutně znamenala také deligitimaci této mocenské skupiny (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 129-130; Kopeček 2003a: 126-127).
Charakteristika československého komunistického režimu by nebyla úplná bez poukazu na regionální odlišnosti. Reformní proces druhé poloviny 60. let neměl na Slovensku zdaleka tak silnou podporu jako v Čechách. Navíc nad požadavkem demokratizace na Slovensku dominoval požadavek federalizace. Represe byly na Slovensku v 70. a 80. letech ve srovnání s Čechami mírnější. Slovenská opozice byla oproti české výrazně slabší a její charakter nebyl ”občanský” ale spíše ”katolický”. Soňa Szomolányi proto tvrdí, že slovenský komunistický režim měl konsensuálnější a paternalističtější ráz než v českých zemích (srv. Szomolányi 1999: 27). Lubomír Kopeček na základě typologie Herberta Kitschelta označuje slovenský komunistický režim za specifickou kombinaci režimu byrokraticko-autoritářského, patrimoniálního a národně-konsensuálního, zatímco český komunistický režim za typicky byrokraticko-autoritářský.
Patrimoniální režimy (např. Rumunsko) se vyznačovaly striktní hierarchicko-osobní závislostí mezi komunistickými vůdci a jejich stoupenci, což se promítlo do vzniku patronážních a klientelistických vazeb. Byrokraticko-autoritářské režimy (např. Německá demokratická republika) neumožňovaly soutěž uvnitř mocenské elity a zájmy v nich byly artikulovány jen velmi omezeně; nesnažily se uplatňovat totalitární metody a spoléhaly spíše na sofistikovanější racionálně-byrokratické metody; vyznačovaly se tvrdším postupem vůči opozici. V národně-konsensuálních režimech (např. Polsko) se projevovala určitá soutěživost uvnitř vládnoucí elity a vyšší míra artikulace zájmů společnosti; vládnoucí elita vytvářela obraz obhájce národní autonomie (před sovětskou hegemonií), přičemž byla schopna a ochotna přistoupit na jisté kompromisy se sílící opoziční silou. (srv. Kopeček 2003b: 157-158).
V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že odlišnosti mezi situací v Čechách a na Slovensku nebyly zásadního rázu. Rámec ”zamrzlého” posttotalitního režimu nepřekračovaly.
2. Otevření československé tranzice
Konec starého režimu nikdy nepřichází neohlášen. Vždy jej podle Adama Przeworského avizují určité signály: např. úmrtí vůdce bez vyřešeného nástupnictví, ekonomická krize, masová nespokojenost, zahraniční tlak na reformy anebo pouhá ”šeptanda”, že se nějaký převrat chystá (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 60). V československém případě lze za první signál přicházejícího konce komunistického režimu pokládat už nástup Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS na jaře 1985, který znamenal uvolnění vnitřní i zahraniční politiky SSSR (upustilo se zvláště od tzv. Brežněvovy doktríny). Takových signálů – zahraničních i domácích – přitom koncem 80. let přibývalo.
Maďarská komunistická strana procházela od roku 1988 zásadní reformou. Na základě jednání vlády s opozicí se v Polsku v roce 1989 uskutečnily polodemokratické volby. V Německé demokratické republice od léta 1989 vzrůstala nespokojenost; pád Berlínské zdi 9. listopadu pak znamenal konec tamního komunistického režimu. Také v Československu docházelo v této době ke změnám. Ve srovnání s překotným vývojem v sousedních státech se však tyto změny jeví jako ”nenápadné”. Došlo k mírné reformě v ekonomické oblasti (povolení drobného soukromého podnikání apod.), byl zmírněn tlak na kulturu (natáčely se nekonformní filmy apod.), v médiích se mohly objevovat i reportáže kriticky zaměřené vůči systémovým nedostatkům (srv. Fiala – Holzer – Mareš – Pšeja 1999: 86). Vzrůstal pohyb na neoficiální opoziční scéně, a to již nikoliv pouze v disidentských kruzích, ale ve stále širších vrstvách společnosti. Samizdatově byly vydávány a distribuovány Lidové noviny, vznikala řada občanských iniciativ (např. Demokratická iniciativa, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení), objevovaly se protestní petice a prohlášení (např. Několik vět) a postupně se zvyšoval počet demonstrací i demonstrujících (např. tzv. Palachův týden v lednu 1989). KSČ navíc koncem 80. let vykazovala řadu známek hluboké vnitřní destrukce, rozpadu mocenských, informačních i kontrolních mechanismů, což ji do značné míry znemožňovalo smysluplnou a adekvátní reakci na probíhající politické procesy (srv. Fiala – Holzer – Mareš – Pšeja 1999: 69, 88-89).
Klíčovou událostí pro počátek československé tranzice bylo studentské shromáždění k uctění památky Jana Opletala 17. listopadu 1989. Podstatné bylo, že se jednalo o první demonstraci skutečně masového charakteru (zúčastnilo se jí cca 50 tisíc lidí) a že brutální policejní zásah (zvl. fiktivní úmrtí studenta Jana Šmída) rozhořčil velkou část veřejnosti. Události nabraly rychlý spád. 18. listopadu vyhlásili studenti DAMU stávku, ke které se připojily nejen další vysoké školy ale i na šest set divadelníků. 19. listopadu bylo v Praze založeno Občanské fórum a v Bratislavě Veřejnost proti násilí. 20. listopadu odstartovala série dalších – tentokrát už několikasettisícových – demonstrací; protesty se z Prahy a Bratislavy rozšířily do všech větších měst v republice. 26. listopadu začalo jednání mezi OF a KSČ. 27. listopadu se uskutečnila generální stávka. 10. prosince byla jmenována vláda ”národního porozumění” Mariána Čalfy a prezident Gustáv Husák abdikoval. 28. prosince se Alexandr Dubček stal předsedou Federálního shromáždění. A konečně 29. prosince byl Václav Havel zvolen prezidentem republiky (srv. Suk 1999: 98-110).
Názory na to, proč došlo k otevření československé tranzice se různí. Podle Pavla Machonina a Milana Tučka došlo koncem 80. let ke stagnaci až regresu ekonomického, technologického a kulturního vývoje společnosti. Postupně klesala životní úroveň, dále se rychle zhoršily ekologické podmínky, rostlo zdravotní ohrožení a stagnovala průměrná délka života. Tyto změny podle Machonina a Tučka nemohly být – v důsledku vyčerpání rezerv, mj. pro účely zbrojení – již kompenzovány relativními výhodami, jež přinášela rovnostářská distribuce. Tradiční sociální podpora komunistického režimu byla podlomena. Což spolu s radikálním zvratem v mezinárodním mocenském poměru sil a se zjevnou neschopností režimu čelit narůstající politické opozici podle Machonina a Tučka vedlo v listopadu 1989 ke kapitulaci vládnoucí komunistické elity (srv. Machonin – Tuček 1996: 10-12).
Karel Vodička pokládá za hlavní příčinu otevření československé tranzice tzv. motivační krizi. Vychází přitom z předpokladu, že čím lépe dokáže určitá společnost své členy motivovat, tím spíše může dosáhnout svých cílů. K tomu, aby mohla účinně motivovat, se společenská motivační struktura (a tím i celá společnost) musí přizpůsobit individuu, jeho přirozeným a relativně stálým potřebám a individuálním motivacím, které z těchto potřeb vyplývají. Tento princip nebyl v komunistickém režimu podle Vodičky respektován. Hlavními demotivujícími faktory podle něj byly: 1. všeobjímající státní vlastnictví, 2. direktivní plánování a 3. kádrová politika (srv. Vodička 2003: 105-113).
Nejzajímavější vysvětlení ovšem nabízí Ivo Možný. Rozhodující podle něj byla proměna sociálního statusu rodiny. V 50. letech bylo postavení rodiny velmi slabé. Komunistický režim se rozhodl skoncovat s familierismem – tj. ”rodinnou ideologií”, podle které je rodina osou a centrem univerza, jednotlivce i života společnosti a její blaho přirozeným cílem všech. Rozbil starou strukturu rodinných sítí a postavil se do čela populace individuí homogenizovaných komunistickým hnutím. Rodiny se zpočátku novým poměrům podřídily. Ostatně komunistický režim podle Možného nabízel či sliboval rodině i nemalé výhody – ženě osvobození od nekončícího domácího posluhování a novou důstojnost z ekonomické nezávislosti v placeném zaměstnání, řemeslníkům a drobným podnikatelům jako otcům rodiny jistotu pevného zaměstnání a úlevu od tlaku konkurence, mladým pohodlí umístěnky do prvního zaměstnání, příslib bytu, laciné závodní stravování apod.
Řada slibů ovšem nebyla naplněna. Průměrná česká rodina si podle Možného poměrně brzy povšimla, že ty rodiny, které se nevzdaly familierismu jako svého světového názoru, jsou společensky daleko úspěšnější než rodiny, které oficiální reinterpretaci rodiny vzaly za svou. Loajalita vůči rodině byla postupně nadřazena loajalitě vůči státu. Výsledkem tohoto vývoje pak v 70. a 80. letech byla ”rodinná kolonizace státu”. Umožnilo ji tzv. socialistické vlastnictví, které se sice jevilo jako vlastnictví všech, avšak ve skutečnosti bylo vlastněno těmi, kteří k němu měli dispoziční právo. Dispoziční právo zakládalo vlastnický (byť nelegitimní a nekontrolovatelný) vztah s tržní hodnotou, jež byla založena na (nepeněžních) službách a protislužbách. Služby a protislužby pak byly realizovány uvnitř obnovených rodinných sítí, které podle Možného hustě protkaly ekonomickou a politickou sféru.
Koncem 80. let podle Možného narazila “rodinná kolonizace státu” na strop svých možností. Stát ztratil prakticky všechnu svou vlastní, nezávislou sílu a stal se pouze fasádou či instrumentem moci, jež sídlila jinde – v rodinných sítích. Komunistický režim přestal vyhovovat vlastně všem. Jejich motivy byly různé: od autenticky prožívané potřeby svobody přes demonstrační efekt výkladních skříní západoevropských obchodů až po prosté znechucení stupiditou byrokratických opatření. Spojovalo je však očekávání změny sociálního statusu a zvýšení životní úrovně (srv. Možný 1991).
3. Typologické určení československé tranzice
Odborníci nejsou jednotní ani v typologickém určení československé tranzice. Shodují se pouze v tom, že se nejednalo o revoluci. I přesto, že se v souvislosti s československou tranzicií o revoluci – byť ”sametové” – mluvívá. Revoluce je totiž takový způsob přechodu od nedemokratického režimu, při kterém povstanou masy a porazí režim vojenskou silou (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 65).
Samuel P. Huntington československou tranzici charakterizuje jako ”přesun”, který je výsledkem kooperace staré vládnoucí elity a opozice (srv. Huntington 1991: 146; srv. Kubát 1997: 3). Terry L. Karlová a Phillippe Schmitter o československé tranzici píší jako o přechodu reformou, kdy dochází k mobilizaci mas zdola, jež si vynutí kompromisní východisko (aniž se někdo uchýlí k násilí) (Karl – Schmitter 1991; srv. Dvořáková – Kunc 1994: 64-66). Juan J. Linz a Alfred Stepan – podobně jako Vladimíra Dvořáková a Jiří Kunc – v souvislosti s československým přechodem mluví o kolapsu, jehož průvodním jevem je výrazná změna všech struktur a odsunutí předních představitelů autoritativního režimu na okraj dění (srv. Linz – Stepan 1996: 322-333; srv. Dvořáková – Kunc 1994: 131). Miroslav Novák označuje československý přechod za “vynucený” masovou mobilizací, opozičními silami a vlivem zahraničních proměnných (srv. Novák 1999: 144). Zatímco podle Soni Szomlányi se v případě československé tranzice jednalo o kombinaci kolapsu starého režimu a jednání mezi vládnoucí elitou a opozicí (srv. Szomolányi 1999: 21).
Jako nejvýstižnější se jeví charakteristika Soni Szomolányi. Podstatným momentem československé tranzice totiž bylo, že se komunistický režim de facto zhroutil. Vládnoucí elita ztratila podporu střední úrovně represivních orgánů. Už 21. listopadu 1989 Lidové milice odmítly vykonat příkaz k zásahu proti demonstrantům, který vydal Miloslav Štěpán, tajemník MV KSČ v Praze. 24. listopadu neuspěl generál Milán Václavik s návrhem použít proti demonstrantům armádu. K jednání mezi vládnoucí elitou a opozicí došlo teprve v okamžiku, kdy se komunistický režim začal nezadržitelně hroutit. Byť představitelé iniciativy ”Most” Michael Kocáb a Michal Horáček navázali kontakt s předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem již 29. října, podstatná byla až jednání, ke kterým došlo 26. listopadu pod tlakem mobilizace veřejnosti. Jednání mezi Ladislavem Adamcem a jeho týmem a zástupci OF včele s Václavem Havlem byla sice velmi tvrdá, KSČ však ustupovala poměrně rychle. Nadto v nich šlo vlastně pouze o to, jakým způsobem vládnoucí elita odevzdá moc opozici (srv. Szomolányi 1999: 21-22).
Charakteristickým znakem “vyjednaných” tranzicí je přitom to, že se rozhovory u tzv. “kulatého stolu” nekonají pod tlakem mas, ale z vůle držitelů moci, resp. jejich reformního křídla, které během postupných a kontrolovaných změn hledá východisko z patové situace. Navíc se jedná především o pravidlech politické soutěže (např. o podobě volebního systému jako tomu bylo v Polsku a Maďarsku), a nikoliv pouze o způsobu odevzdání moci. To ovšem neznamená, že by jednání mezi vládnoucí elitou a opozicí nebyla v Československu důležitá. Klíčový byl v tomto ohledu zvláště zápas o způsob volby prezidenta, protože komunisté navrhovali přímou volbu, ve které by kandidovali Čestmír Císař, Ladislav Adamec, Václav Havel a Alexandr Dubček. Kalkulovali s tím, že Havla širší veřejnost příliš neznala, a že by tak mohl vyhrát komunistický kandidát (srv. Rychlík 2002: 81-86). Prosazení přímé volby prezidenta by podle Soni Szomolányi mohlo vést k jinému průběhu tranzice. Vývoj totiž rozhodně nebyl bez alternativ. Traduje se sice názor Timothy G. Ashe (srv. Ash 1991), že převzetí moci trvalo pouhých deset dní (do generální stávky 27. listopadu), avšak rozhodujícím mezníkem bylo až jmenování vlády “národního porozumění” včele s Mariánem Čalfou 10. prosince, resp. zvolení Václava Havla prezidentem republiky 29. prosince (srv. Szomolányi 1999: 23).
Příznačná pro československou tranzici byla nehotovost přítomných aktérů a jimi uvažovaných strategií, jež byla důsledkem “zamrzlé” posttotalitní povahy československého komunistického režimu. V období tzv. normalizace po sovětské invazi došlo uvnitř KSČ k čistkám, které byly největší v historii celé středovýchodní Evropy. Postižena byla takřka třetina členů strany. Po čistkách tak v KSČ nezůstal žádný prostor na reformní, umírněné křídlo. Avšak ani opozice nebyla schopna vyjednávat s vládnoucí elitou. Neměla totiž podobu cílevědomě organizované politické opozice, ale pouze skupin občanského protestu, nadto poměrně heterogenních (srv. Szomolányi 1999: 21).
Jelikož k otevření komunistického režimu nedošlo zevnitř jeho politické reprezentace a jelikož byla nouze o zformované a všeobecně uznávané aktéry předkládající jasnou a známou politickou alternativu, byla v první fázi tranzice podle Vladimíry Dvořákové a Jiřího Kunce důležitější než improvizovaná vystoupení mimomorežimních sil zřetelná distance skupin s oficiálním statusem – stran Národní fronty, Socialistického svazu mládeže, studentů a herců. Antiautoritářská fronta v podobě OF a VPN ostatně nejprve vůbec neuvažovala o převzetí moci. Své stanovisko změnila až po rychlé kapitulaci vedení KSČ (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 131).
Předání a převzetí moci proběhlo v Československu jaksi improvizovaně. Institucionální základ starého režimu zůstal prakticky netknutý. Antiautoritářská fronta pouze obsadila pozice, které narychlo vyklidila KSČ. Jinými slovy: opozice vůči autoritativním institucím – paradoxně – přímo z těchto institucí vládla (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 132, 134). Výsledkem bylo, že fáze liberalizace a fáze demokratizace v československé tranzici časově splynuly.
4. Fáze československé tranzice
Na fázi liberalizace a fázi demokratizace etapizuje tranzici Adam Przeworski. V zásadě přitom vychází z klasické koncepce Dankwarda Rustowa, podle kterého se transformační procesy uskutečňují ve třech základních etapách: 1. přípravné, 2. rozhodující a 3. uvykací (Rustow 1970; srv. Říchová 2000: 250-251). Během liberalizace se prostor ovládaný autoritativní mocí podle Przeworského otevírá reformám. Začíná v okamžiku, kdy se autoritativní pravidla hry modifikují ve směru rozšíření a prohloubení práv pro jednotlivce a skupiny, které z nich byly až doposud vyloučeny. Výsledek liberalizace je ovšem podle Przeworského nejistý. Možnost restaurace autoritativního režimu zůstává (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 82-90). Hlavními aktéry této fáze tranzice jsou podle Przeworského na jedné straně liberalizátoři a na druhé zastánci tvrdé linie z autoritativního mocenského bloku (srv. Říchová 2000: 251-253).
Demokratizace podle Przeworského navazuje na úspěšnou liberalizaci. Během demokratizace dochází k budování demokratických institucí a k prosazení demokratických a všemi akceptovaných pravidel hry. Začíná v okamžiku, kdy autoritativní elity uskutečňují první jednání s jednotlivci a skupinami stojícími v opozici (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 91-96). Hlavními aktéry této fáze tranzice jsou (1.) refomátoři a (2.) zastánci tvrdé linie z autoritativního mocenského bloku a (3.) umírnění a (4.) radikálové z opozičních sil. K uvolnění autoritativního režimu přitom může podle Przeworského dojít pouze tehdy, spolupracují-li reformátoři z autoritativního mocenského bloku a umírnění z opozice (srv. Říchová 2000: 254-255).
Rozhodující fází tranzice je liberalizace. Právě během liberalizace se totiž formují aktéři a jejich strategie a vyjasňuje se poměr sil. K převzetí moci antiautoritářskou opozicí dochází teprve ve fázi demokratizace. Aktéři i strategie přeměn se ovšem v Československu podle Vladimíry Dvořákové a Jiřího Kunce utvářeli a vyhraňovali až z převzatých mocenských center. Snaha o formulaci celkového projektu tranzice přitom byla propojena se soupeřením o to, ze kterého mocenského centra bude tento projekt řízen. S tím přirozeně souvisel i problém, kdo, která skupina z bývalého disentu nebo antiautoritářské fronty bude tato mocenská centra kontrolovat. Situace tak podle Dvořákové a Kunce připomínala autoritativní režim v období krize, kdy jednotlivé složky státního aparátu spolu soupeří a v různé míře se ucházejí o podporu sociálních skupin (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 134-135).
5. Aktéři československé tranzice a jejich strategie
Antiautoritářskou frontu reprezentovalo Občanské fórum a Veřejnost proti násilí. Šlo o výrazně antistranická a antihiearchická seskupení jednotlivců i kolektivních aktérů. Koordinační centra OF a VPN plnila řídící funkci, zatímco regionální organizace měly zpočátku pouze úlohu mobilizační. Nejdůležitějším úkolem Koordinačních center bylo operativně reagovat na překotně se měnící situaci v listopadu a prosinci 1989. Nutnost reagovat okamžitě a přijímat rozhodnutí z hodiny na hodinu vyžadovala vytváření tzv. krizových štábů, které koncentrovaly rozhodování do velmi úzkého okruhu osob.
Atmosféra krizových štábů přitom přetrvala až do prvních svobodných voleb v červnu 1990. Zásadní politická rozhodnutí se dál diskutovala a fakticky přijímala pouze v úzkém okruhu osob, kterým ovšem už nebylo KC OF a VPN, ale prezident Václav Havel, tým jeho poradců a několik dalších vybraných hodnostářů. Patřily mezi ně osoby z bývalého disentu, jako čerstvý český premiér Petr Pithart, z KC OF Petr Kučera, Ivan Fišera a Ivan Havel, ale i osoby mimo disent, jako lidovecký ministr vnitra Richard Sacher a za VPN zvláště federální premiér Marián Čalfa (srv. Kunc 2000: 201-202).
Krizové štáby, rekonstrukce parlamentu kooptací nových poslanců, která umožnila zvolení Václava Havla prezidentem republiky a Alexandra Dubčeka předsedou Federálního shromáždění (srv. Rychlík 2002: 81-90; Suk 1997: 29-34), a další kroky prováděné nastupující vládnoucí elitou rozhodně nepatřily mezi standardní postupy a nástroje politiky. Tato politická nestandardnost je však pro přechody k demokracii typická. Pravidla politické hry nejsou v jejich průběhu ještě trvale definována. Na dodržování standardních postupů aktéři tranzice příliš nehledí. Bojují totiž nejen za uspokojení svých bezprostředních zájmů (a zájmů těch, koho se domnívají reprezentovat), ale právě také o určení pravidel a procedur, jejichž konfigurace rozhodne o vítězích a poražených v budoucnu (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 77).
Rozhodující roli v československé tranzici sehráli Marián Čalfa a Václav Havel. Čalfa měl jako funkcionář KSČ bezprostřední zkušenost s fungováním mocenského aparátu. Znal vzájemné vztahy a vazby klíčových osob uvnitř vládnoucí elity. Jinými slovy: měl politické “know how”, které aniautoritářská fronta postrádala. Soňa Szomolányi proto Čalfu přirovnává k Adolfu Suarézovi (srv. Szomolányi 1999: 23-24), který zajistil poměrně hladký průběh první fáze přechodu k demokracii ve Španělsku po pádu frankistického režimu (srv. Chalupa 1997). V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že Československá a španělská tranzice nebyly totožné. Zatímco španělský přechod k demokracii je obecně považován za modelový případ “vyjednané” tranzice, v Československu jednání mezi vládnoucí elitou a opozicí pouze doprovázelo kolaps starého režimu.
V Przeworského terminologii by se dal Čalfa označit za hlavního představitele reformátorů z autoritativního mocenského bloku. Havel v tomto ohledu reprezentoval umírněné z opozice. Byl vůdčí osobností antiautoritářské fronty, jejíž značnou různorodost dokázal svou morální autoritou překlenout a zaštítit. Spolupráce Čalfy a Havla – Havel podpořil Čalfovu vládu “národního porozumění”, Čalfa na oplátku Havlovu kandidaturu na prezidenta republiky – byla pro československou tranzici klíčová. Jejím prostřednictvím totiž byla splněna základní Przeworského podmínka uvolnění autoritativního režimu, a sice kooperace reformátorů z autoritativního mocenského bloku a umírněných z opozice.
6. Zakladatelské volby v červnu 1990
Přestože možnost restaurace komunistického režimu přestala být reálná již koncem roku 1989 (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 134), konec československé tranzice představovaly až parlamentní volby, které se uskutečnily 8.- 9. června 1990. Dominovala v nich konfliktní linie vedoucí mezi komunistickou stranou a opozičním hnutím (srv. Hloušek 2000: 380, 386). V podstatě se jednalo o plebiscit mezi končícím nedemokratickým a nastupujícím demokratickým režimem. Poslání “zakladatelských” voleb – tj. legitimovat některé cesty vývoje a jiné uzavřít – přitom tyto volby splnily (srv. Szomolányi 1999: 45). Suverénní vítězství OF a VPN totiž znamenalo definitivní konec komunistického režimu a otevření cesty ke konsolidaci demokracie.
“Zakladatelským” volbám ovšem předcházel vznik volebního a stranického systému. Výběr typu volebního systému byl poměrně komplikovaný. Na jedné straně byly hlasy preferující většinový volební systém – včele se prezidentem Václavem Havlem (srv. Havel 1991: 40-43) – na druhé hlasy prosazující poměrné zastoupení, které reprezentovalo zvláště KC OF. Pod dlouhých jednáních nakonec zvítězilo KC OF, které chtělo, aby se vytvořily základy politického pluralismu – tj. aby se v prvních svobodných volbách dostaly do parlamentu všechny politické síly (srv. Jičínský 1996: 67).
Československý stranický systém v období mezi listopadem 1989 a červnem 1990 lze na základě typologie Govanni Sartoriho (Sartori 1976; srv. Fiala – Strmiska 1998) charakterizovat jako systém atomizovaného pluralismu. Označit tehdejší stranickou scénu za “systém” ovšem není přesné. Zatímco existovalo mnoho jednotlivých prvků, které se zanedlouho měly na fungování systému podílet, nebyla ještě ujasněna ani intenzita a směr jejich vzájemných interakcí, ani hierarchie moci jim příslušející. Pro další vývoj přitom bylo příznačné, že se česká a slovenská stranická scéna sice formovala v určitém kontaktu, přesto však v podstatě nezávisle. V rámci federace působila pouze KSČ a několik minoritních subjektů (srv. např. Fiala – Mareš – Pšeja 1998: 269-271; Fiala – Hloušek 2003: 15).
7. Závěr
Analýza československé tranzice ukázala: 1. Odstraněný československý komunistický režim byl režimem ”zamrzlým” posttotalitním. Určité regionální diference, které v jeho rámci existovaly, nebyly zásadního rázu. 2. Československá tranzice měla podobu kolapsu starého režimu doprovázeného jednáním mezi vládnoucí elitou a opozicí. 3. Výsledkem kolapsu komunistického režimu bylo časové prolnutí fáze liberalizace a demokratizace. 4. Aktéři a jejich strategie se formovali až v průběhu tranzice. Klíčovou roli sehrála spolupráce Mariána Čalfy jako zástupce reformátorů z autoritativního mocenského bloku a Václava Havla jako představitele umírněné části opozice.
Avizovaná rámcová charakteristika československé tranzice byla provedena. Bez alespoň stručné odpovědi na otázku, jakým způsobem se tato tranzice promítla do vývoje české a slovenské politiky 90. let, by však nebyla úplná. Vždyť způsob tranzice má zásadní vliv nejen na to, zda se podaří vytvořit politickou demokracii, ale často i na to, jaký typ demokracie to bude (Karl – Schmitter 1991: 282; srv. Szomolányi 1999: 18).
To, jakým způsobem československá tranzice proběhla, podle autora tohoto článku ovlivnilo především způsob (ne)řešení česko-slovenských vztahů v první fázi konsolidace v letech 1990-1992. A to z těchto důvodů: 1. Nepřipravenost konkrétních projektů v momentě převzetí moci a následné soupeření o to, jak bude vypadat celkový projekt transformace a ze kterého mocenského centra bude řízen, vytvořily prostor pro diferenciaci i v regionálním a hlavně národnostním kontextu (srv. Dvořáková – Kunc 1994: 135). 2. To, že jednání mezi vládnoucí elitou a opozicí pouze doprovázelo kolaps starého režimu vedlo k tomu, že se v Československu prosadila spíše většinová než konsensuální logika řešení konfliktů. V čistě “vyjednaných” tranzicích totiž patová situace nutí polarizované elity vzájemně respektovat svoje zájmy a dohodnout se na způsobu změny režimu (srv. Szomolányi 1999: 20). Přitom ochota ke konsensu byla pro řešení česko-slovenských vztahů klíčová. Zvláště za situace, kdy sám charakter dvoučlenné federace vedl k pojetí politiky jako hry s nulovým součtem, v níž jeden aktér může dosáhnout zisku pouze na úkor druhého (srv. Kunc 2000: 212).
Literatura:
Ash, T. G. (1991): Rok zázraků ´89. Praha.
Balík, S. (2003): Totalitní a autoritativní režimy. in: Hloušek, V.- Kopeček, L. (eds.): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno, 259-284.
Brokl, L. (1994): Problémy přechodu k pluralitní demokracii. in: Sociologický časopis, č. 4, s. 249-261.
Dvořáková, V. (1999): Deset let poté. in: Politologická revue, č. 2, s. 3-17.
Dvořáková, V.- Kunc, J. (1994): O přechodech k demokracii. Praha.
Fiala, P.- Hloušek, V. (2003) Stranický systém České republiky. in: Fiala, P.- Herbut, R. a kol.: Středoevropské systémy politických stran. Brno, s. 13-54.
Fiala, P.- Holzer, J.- Mareš, M.- Pšeja, P. (1999) Komunismus v České republice. Brno.
Fiala, P.- Mareš, M.- Pšeja, P. (1998): Vývoj politických stran a jejich systému po listopadu 1989. in: Večerník, J. (ed.): Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. Praha, s. 269-289.
Fiala, P.- Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran. Brno.
Friedrich, C. J.- Brzezinski, Z. (1961) Totalitarian Dictatorship and Autocracy. New York.
Havel, V. (1990): Moc bezmocných. in: tentýž: O lidskou identitu. Praha, s. 55-133.
Havel, V. (1991): Letní přemítání. Praha.
Hloušek, V. (2000): Konfliktní linie v ”postkomunistických” systémech politických stran. in: Politologický časopis, č. 4, s. 373-395.
Huntington, S. (1991): The Third Wave. Democratization in the Late Twentieth Century. Oklahoma.
Chalupa, J. (1997) Jak umírá diktatura, Olomouc.
Jičínský, Z. (1996): Politický fenomén OF a problémy jeho působení. in: Dvořáková, V.- Gerloch, A. (eds.): Krystalizace struktury politických stran v České republice po roce 1989. Praha, s. 64-69.
Karl, T. L.- Schmitter, P. C. (1991): Models of Transition in Latin America, Southern and Eastern Europe. in: International Social Journal, n. 128, pp. 269-284.
Kopeček, L. (2003a): Sociálně politické podmínky demokracie. in: Hloušek, V.- Kopeček, L. (eds.): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno, s. 109-148.
Kopeček, L. (2003b): Stranický systém Slovenska. in: Fiala, P.- Herbut, R. a kol.: Středoevropské systémy politických stran. Brno, s. 153-225.
Kubát, M. (1997): Třetí vlna demokratizace a středovýchodní Evropa. in: Parlamentní zpravodaj, č. 2.
Kunc, J. (2000): Stranické systémy v re/konstrukci. Praha.
Linz, J. J. (2000): Totalitarian and Authoritarian Regimes. Boulder – London.
Linz, J. J.- Stepan, A. (1996): Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America and Post-Communist Europe. Baltimore – London.
Machonin, P.- Tuček, M. (1996): Geneze nové sociální struktury v České republice a její sociální aktéři. in: Šafaříková, V. a kol.: Transformace české společnosti 1989-1995. Brno, s. 9-49.
Možný, I. (1991): Proč tak snadno… Praha.
Novák, M. (1999): Utváření stranického systému v českých zemích. in: Politologický časopis, č. 2, s. 133-145.
Prečan, V. (1990): Charta 77 1977-1989. Scheinfeld – Praha – Bratislava.
Przeworski, A. (1991): Democracy and the Market. Political and Economic Reforms in Eastern Europe and Latin America. Cambridge.
Rustow, D. (1970): Transition to Democracy. in: Comparative Politics, n. 2, pp. 337-363.
Rychlík, J. (2002): Rozpad Československa. Bratislava.
Říchová, B. (2000): Přehled moderních politologických teorií. Praha.
Sartori, G. (1976): Parties and Party System. A Framework for Analysis. Cambridge.
Sartori, G. (1993): Teória demokracie. Bratislava.
Suk, J. (1997): Občanské fórum. Praha – Brno.
Suk, J. a kol. (1999): Chronologie zániku komunistického režimu v Československu 1985-1990. Praha.
Szomolányi, S. (1999): Kľukatá cesta Slovenska k demokracii. Bratislava.
Vodička, K. (2003): K příčinám zhroucení komunistického systému. in: Vodička, K.- Cabada, L.: Politický systém České republiky. Praha, s. 103-114.