1

Centra a periferie v Evropě – přístup Steina Rokkana

Vít Hloušek

Tento článek byl zpracován v rámci grantu Vzdělávací nadace Jana Husa „Interdisciplinární pojetí demokracie“.

Abstract: Centers and Peripheries in Europe – Stein Rokkan’s Approach

Article tries to cope with conceptual approaches invented by Norwegian political scientist Stein Rokkan. Author tries to describe basic logic of main Rokkan concepts concerning development of European mass politics, building of European nations and states. Some basic models (above all famous conceptual map of Europe) are discussed. Author tries to point out possibilities, which are given by Rokkan’s concepts for research in the field of building of mass politics in Central and Eastern Europe.

Keywords:Stein Rokkan, Mass Politics, Europe, Conceptual Map, Centrality, Peripheriality.

Vliv a rozsah působení norského politologa Steina Rokkana (1921-1979) je v evropském i světovém měřítku ojedinělý a přesahuje hranice politické vědy i v tom nejširším možném pojetí. Od zkoumání norské politiky dospěl až k celoevropským srovnávacím studiím a přestože většinu svých konceptů a myšlenek publikoval poněkud nesoustavně a roztroušeně v celé řadě časopisů a sborníků, představoval již za svého života nezpochybnitelnou autoritu. Kromě akademické dráhy se věnoval i organizaci mezinárodní spolupráce v oblasti sociálně-vědního výzkumu. Působil jako tajemník Výboru pro politickou sociologii Mezinárodní společnosti pro politické vědy (IPSA), spolupracoval jako výzkumník s organizací UNESCO, později působil ve vedení IPSA, Mezinárodní sociologické společnosti (ISA) a Evropského konsorcia pro politický výzkum (ECPR). Stal se tak vedle Jeana Blondela, Hanse Daaldera a řady dalších jedním z průkopníků vzájemné provázanosti západoevropských politologií (srov. Flora 1999).

Možná i z toho důvodu vlastně nevyšlo za jeho života nic, co by bylo možno označit bez jakýchkoliv otazníků jako Rokkanovo opus magnum. Teprve v roce 1999 po dlouhém úsilí tým vědců vedený Peterem Florou a Derekem Urwinem sestavili kompendium sestavené z různých Rokkanových textů (Rokkan 1999a; Rokkan 1999b), které kompletuje a shrnuje jeho celoživotní dílo.

Dílo Steina Rokkana je velmi významné nejen v rámci srovnávací politologie, ale i v celé řadě jiných odvětví společenských věd. Rokkan se ve svých analýzách neomezoval pouze na vlastní politologická zkoumání, ale nechal se inspirovat zejména sociologií a historií. Velmi podstatná část jeho práce se pohybuje v oblasti komparativních historických analýz (srov. Mahoney, Rueschemeyer 2003; Merkl 1999; Tilly 1975).

Použijeme-li slov amerického historika a sociologa Charlese Tillyho, můžeme říci, že Rokkanův přístup kombinoval časovou a prostorovou dimenzi jako faktory, v nichž vysvětloval politické procesy a prováděl komparativně orientovaný výzkum napříč kulturami a národy (Tilly 1994). Jeho ambice nebyly omezeny na pouhý popis či elementární typologii zkoumaných jevů, ale pokoušel se zasadit tyto proměnné do určitého univerzálního konceptu směřujícímu ke globální teorii (srov. Sartori 1970: 1044).

Cílem tohoto textu v žádném případě není bilancování nebo dokonce kritické zhodnocení košatého Rokkanova díla. Není jím ani komplexní popis všech momentů, které se v jeho pracích objevily. Tento stručný příspěvek se bude zabývat vnímáním centrality a periferiality v Rokkanově díle a v těchto obecných souvislostech i makromodelům evropského vývoje (zejména konceptuální mapě Evropy). Spíše než o aplikaci půjde o představení základního konceptuálního rámce Rokkanova uvažování s tím, že jeho přístup bude posuzován i v kontextu reálií střední a jihovýchodní Evropy.

Centra a periferie – obecné východisko Rokkanova zkoumání

Možná i díky svému norskému původu tvoří jeden z centrálních problémů Rokkanova výzkumu otázka diferenciace Evropy a jejích regionů na centra a periferie a sledování společensko-politických konsekvencí, k nimž toto rozdělení v historicko-politickém vývoji Evropy vedlo.

Základem k těmto koncepcím je podle Rokkana uvědomění si důležitosti území, územní struktury a vytváření různých typů hranic, která oddělují jednotlivá teritoria stejně tak, jako vytváření různých strategií, jak tyto hranice překonávat. Každé území je dáno jednak geograficky, jednak členstvím osob, které na něm žijí. Tomu odpovídá dvojí rozměr hranic: sociální hranice členství a územní hranice vymezující rovněž mocenskou kontrolu. Obecně se tak podle Rokkana lze dívat na evropský vývoj také jako na vývoj teritoriální struktury, vývoj hranic a jejich kontroly ve třech základních dimenzích: (1.) vojensko-administrativní, (2.) ekonomické a (3.) kulturní. V rámci každé z těchto dimenzí lze identifikovat na jedné straně sadu technik překračování hranic (boundary-transcending technologies) a na straně druhé protivné síly udržování hranic (boundary-maintaining counterforces) (Rokkan 1987b: 17-25; v srov. Rokkan 1999b: 97-107; Hirschman 1993: 175-178). Variace v těchto aktivitách přibližuje tabulka 1.

Tabulka 1: Techniky překračování hranic a organizace udržování hranic

Typ	Čím jsou překračovány hranice	Médium	Technologické inovace	Organizace prostředků proti překračování
Ekonomické hranice	Produkty, služby	Barter, výměna, peníze	Zlepšení produkce, zrychlení dopravy	Posilování kontroly importu, zlepšování průmyslového potenciálu, technologické inovace
Kulturní hranice	Informace, kódy	Orální vztahy, piktogramy, písemnosti	Zlepšení v reprodukční technice (tisk, fotografie), urychlení šíření informací (TV, rozhlas)	Posílení cenzury, budování jiných prostředků socializace, růst investic do vlastní kultury
Vojensko administrativní hranice	Osoby	Fyzické donucení	Zlepšení zbraňového vybavení; urychlení mobilizace	Posílení obranných složek; kontramobilizace (vojenská i politická)

Zpracováno podle Rokkan 1987b: 23.

Konflikt ohledně vymezení hranic zřetelně reflektuje opozice mezi různými skupinami kontrolujícími různé typy zdrojů uvnitř každého teritoria. Ekonomické zdroje kontrolovala v evropském vývoji zejména vrstva obchodního a průmyslového měšťanstva, kulturní komunikaci určovaly vzdělané elity církví, škol a univerzit a vojensko-administrativní hranice (pohyb osob) pak skupiny velkých šlechtických pozemkových vlastníků a vojensko-administrativního úřednického aparátu. Takto vznikly tři různé druhy územních center: ekonomická, kulturní a vojensko-administrativní. Všechny druhy center měly uvnitř daného teritoria privilegované postavení. Jednalo se o místa setkávání elit, kde bylo koncentrováno rozhodování o zdrojích a kde v neposlední řadě byly vytvářeny různé symbolické znaky moci a vlivu. Jiný aspekt, který je stejně důležitý při definování centra, poukazuje na to, že centra kontrolují komunikační kanály uvnitř daného systému. To znamená, že v centrech se soustřeďují terciální a kvartérní sektory ekonomiky, zprostředkovávající služby a informace. V některých typech center ovšem může vedle těchto sektorů být silná i sekundární sféra, kterou bychom mohli zjednodušeně označit jako ekonomickou sféru průmyslové výroby (Rokkan 1987b: 25-29).

Pokud byly všechny tři druhy center umístěny v jednom místě (například v Čechách v Praze), hovoříme o monocefalické struktuře center. Pokud se ekonomická, vojensko-politická a kulturní centra nepřekrývala, hovoříme o polycefalické struktuře center (Rokkan 1987b: 26). Jako příklad můžeme uvést teritorium Moravy. V některých historických obdobích zde soupeřilo Brno a Olomouc (srov. Šedo 2002).

Pokud centrum v ideálním případě kontroluje transakce mezi držiteli zdrojů na celém území a je schopno kontrolovat a dominovat komunikačním kanálům na celém ovládaném území tím, že udává jazykové standardy a disponuje sítí institucí reprezentujících celé území, platí pro vymezení periferie jiné standardy. Periferie kontroluje přinejlepším své vlastní zdroje, je izolována od ostatních regionů s výjimkou centrálního a přispívá pouze málo k celkovému toku komunikace uvnitř daného území, zejména pak v těch případech, kdy se periferie od ostatních regionů odlišuje jazykovou a/nebo etnickou identitou svých obyvatel.

Stejně tak, jako lze rozlišit tři základní modely strukturace území a vytváření center (vojensko-administrativní, ekonomický, kulturní), lze rozlišit tři základní formy periferizace, k nimž může dojít (1) vojenským dobytím a administrativním podřízením, (2) ekonomickou závislostí a konečně (3) kulturním podřízením. Je zřejmé, že ne všechny periferie musely nutně být vůči „svému” centru ve všech třech formách závislosti (Rokkan 1987b: 40-41). Prakticky je možná celá řada kombinací těchto tří vztahů podřízenosti vůči centru (srov. Rokkan 1987b: 42; Šedo 2002).

Periferní postavení ovšem nemá jen územní rozměr. Pokud Rokkan hovoří o teritoriálním rozměru periferiality, používá označení horizontální dimenze periferiality. V této, v podstatě geografické dimenzi, znamená periferie určité vyznačitelné území kontrolované z centra. Toto pojetí periferiality ovšem nestačí a tak Rokkan přidal druhý vertikální rozměr periferiality. Tato dimenze nevychází z území, ale z obyvatel. V tomto smyslu je třeba chápat prostor jako síť nejrůznějších vztahů a vazeb, v nichž centrum se skládá z podstatných rozhodujících aktérů (decision-makers), zatímco periferie se skládá spíše s pouhých pasivních participantů na těchto rozhodnutích, kteří mají jen zanedbatelný vliv na skupinu centrálních aktérů a podobu jimi přijatých rozhodnutí. V tomto smyslu nabízí periferie svým obyvatelům daleko méně příležitostí než centrum. Obecně řečeno je tak periferie vůči centru ve stavu vzdálenosti (distance), odlišnosti (difference) a konečně závislosti (dependence) (Rokkan 1999b: 114-115).

Je zřejmé, že vztahy a struktura evropských center a periferií se v čase měnila. Těmto fenoménům bude ostatně částečně věnován prostor v následujícím výkladu. Celá řada někdejších periferií získala v 19. a 20. století status nezávislých států, řada z nich se stala částmi větších federací. Ani to však nemuselo (jako v případě Irska po založení republiky v roce 1922 či Slovenska po vzniku Československa v roce 1918; srov. Rokkan 1987a: 78-96) znamenat okamžitou cestu z periferního postavení.

Rokkan vypracoval i určitou typologii periferií, jejíž výsledky jsou shrnuty v tabulce 2. Časová platnost této matrice je přitom podle Rokkana ohraničena 17. stoletím a nezohledňuje vlny nacionalismu v 18.-20. století a jejich výsledky. Přestože tato tabulka místy zjednodušuje realitu, poskytuje určité rozlišení různých modelů periferií v závislosti na jejich geopolitickém a geografickém postavení v rámci teritoriální struktury Evropy. Rokkan se opět pokusil ukázat (viz níže u konceptuální mapy Evropy), že zatímco na západě i východě Evropy bylo přece jen snadnější zformovat koherentní státní celky, v centrální oblasti docházelo k unifikaci později a obtížněji, neboť tam byla větší koncentrace soupeřících center. Je důležité si uvědomit, že se i tento koncept týká spíše západní Evropy než Evropy východní. Pokud bychom detailněji zkoumali Rokkanovo rozmístění periferií ve střední, ale zejména v jihovýchodní Evropě, došli bychom k závěru, že je mnohdy více než problematické. Důvod tkví ve skutečnosti, že Rokkan nezahrnul v podstatě do této své „mapy” dvě významná východní impéria (ruské a osmanské) a zejména nebyl v rámci svého zjednodušujícího modelu schopen zapracovat vliv pravoslaví a islámu. Proto také může tento přehled sloužit spíše pro západní Evropu a Evropu střední v užším slova smyslu (země náležející k oblasti Svaté říše Římské).

Tabulka 2: Přehled umístění periferií v rámci celkové územní struktury Západní Evropy

	Přímořské periferie 1 2		Pobřežní oblasti Centrální oblasti/Alpy 3 4					Germánská území	Vnitrozemské periferie 5 6 7
	Žádný či jen zárodečný středověký stát	Zřetelný středověký stát, ale diskontinuita	Kontinuální formování státu od středověku	Západní nárazníkové pásmo	Kontinuální formování státu od 14.-16. století	Rané formování státu, pohlceno větším systémem	Vnitřní nárazníkové pásmo	Kontinuální formování státu od 13.-17. stol.	Východní nárazníkové pásmo	Zřetelný středověký stát, ale diskontinuita	Žádný či jen zárodečný středověký stát
„Arktická” periferie	Grónsko Faerské o. Shetlandy Orkneje	Island Severní Norsko									Laponsko
Protestantská území		Norsko Skotsko Wales	*Dánsko* Anglie	Skónsko Šlesvik		Hansovní Německo	Frísko	*Švédsko* *Braniborsko*	Alandy Východní Prusko		Finsko Pobaltí
Smíšená/národní katolická území	Skotsko (Highlands) Irsko	Bretaň	*Francie*	Alsasko Burgundsko Jura Savojsko Provence Okcitánsko Korsika	*Nizozemí* *Švýcarsko*	Porýní Piemont-Sardinie	Čechy Morava Bavorsko		Sudety	Litva Polsko Srbsko	Slovensko
Území protireformace		Galicie Navara/Baskicko	*Španělsko* *Portugalsko*	Belgie Katalánsko		Lombardie Papežský stát	Tirolsko Alto Adige Benátsko Friulsko	*Rakousko*	Burgenland	Maďarsko	Slovinsko
Středomoří			Andalusie	Baleáry		Království obojí Sicílie				Chorvatsko Dalmácie	Bosna Albánie

Zdroj: Rokkan 1987a: 92-93 (mírně zjednodušeno).

Makromodel vývoje evropských států

Základním cílem Rokkanových historicko-komparativních studií bylo vytvořit komplexní konceptuální model evropského politického vývoje, který zjednodušeně nazýval model Evropy. Tento model se týkal období od středověku až po 20. století a – podobně jako konceptuální mapa Evropy – se vztahoval pouze k vývoji v západní a části střední Evropy (Flora 1999: 70). Rokkan sleduje evropský vývoj ve třech základních dimenzích: ekonomické, teritoriální a kulturní. Jeho model Evropy periodizuje evropský politický vývoj do sedmi základních stupňů. Stupně 0-III vymezují základní proměnné tohoto vývoje (Rokkan 1999b: 136-137).

Stupeň 0 ztotožnil Rokkan s obdobím ranného středověku. V ekonomické oblasti šlo o rozdíly v převažující agrární struktuře, v územní dimenzi o stupeň začlenění do německé Římské říše a v kulturní oblasti o etnický základ populací jednotlivých území. Stupeň I se týkal vrcholného středověku, který rozrůznil Evropu ekonomicky na základě rozdílné struktury městské sítě a její rozdílné síly. V teritoriální dimenzi došlo k rozrůznění v rámci geopolitického postavení evropských zemí vzhledem k centrálnímu městskému pásu (viz níže). V kulturní oblasti přinesl vrcholný středověk rozdíly v etnické a jazykové skladbě jednotlivých území, která mohla být buď homogenní, nebo heterogenní. Stupeň II se překrýval s epochou mezi lety 1500-1700. V ekonomické dimenzi přinesla tato etapa průnik kapitalistické ekonomiky do Evropy a různá území se vydala rozdílnými cestami vývoje, které závisely na schopnosti přizpůsobit své ekonomiky kapitalistickému modelu. V teritoriální dimenzi došlo k rozrůznění podle míry unifikace a kontroly periferií ze strany center a konečně v kulturní dimenzi došlo k rozrůznění na základě míry nacionalizace místní kultury, což souviselo s úspěchem či neúspěchem reformace na tom kterém území. Specifický prvek představuje Rokkanův stupeň III modelu Evropy, který je datován lety 1648-1789. Tento stupeň se projevil pouze v teritoriální dimenzi a diferencoval Evropu na ty státní celky, kde přežily v nějaké podobě tradiční zastupitelské instituce (například Anglie) a na státy, které přešly k modelu absolutistické vlády (Rusko, Habsburské země, Dánsko atd.).

Další dva stupně představují podle Rokkana proměnné, které vznikly souběhem a vzájemným ovlivňováním procesů národní a průmyslové revoluce od konce 18. století až do 20. let 20. století. Toto je období, kterému Rokkan věnoval největší pozornost a pro nějž vypracoval celou řadu svých metodologických konceptů (prahy demokratizace, konfliktní linie atd.) Stupeň IV zahrnuje období intenzivního budování národa (srov. Flora 1999: 62-69). V ekonomické dimenzi se projevuje diferenciací v podílu urbánních a rurálních ekonomických zdrojů, v teritoriální dimenzi v konfliktu mezi snahou o další centralizaci a unifikaci a proti tomu bojující snahou o liberalizaci či územní secesi. V kulturní dimenzi pak jde o soupeření centrálních a periferních zdrojů etnické a jazykové mobilizace (viz např. „národní obrození” malých evropských národů proti snaze ruského, rakouského či osmanského centralismu). Stupeň V, který je obdobím urbanizace, sekularizace a industrializace druhé poloviny 19. století a počátku 20. století, přinesl v ekonomické dimenzi rozdíly v rychlosti a intenzitě průmyslového růstu v různých oblastech Evropy. V teritoriální dimenzi pak různé podoby konfliktu mezi imperialistickými snahami a snahami o dosažení míru v Evropě a ve světě a v kulturní dimenzi různost v podobě vztahů mezi státem a církví.

Poslední dva stupně (VI. a VII.) již podle Rokkana plynou z variací výše naznačených proměnných a ukazují, jak se podle variant předchozího vývoje utvářela v tom kterém případě institucionální politická struktura. Stupeň VI se týká strukturace politických institucionálních alternativ: rozšiřování volebního práva a změn podoby volebního systému; frekvencí a podob politicko-společenských krizí a podoby stran a stranických systémů. Konečně stupeň VII se týká vytváření politických vazeb (alignments) širokých mas obyvatel v závislosti na politických institucích vzniklých na stupni VI. Vznikají tak různé podoby politické participace, utvářejí se postoje různých společenských skupin k systému (podpora, uznání, či naopak odmítnutí systému) a dochází k navázání různých skupin voličů na „své” politické strany.

Konceptuální mapa Evropy

Rokkanův zájem se neomezil pouze na zkoumání variací a možností vztahů centrum-periferie v různých evropských zemích, ale pokusil se tyto modely zobecnit a zahrnout vztahy centrum-periferie jednotlivých zemí do širšího teritoriálního systému Evropy, který by zohlednil etnické reálie, geoekonomický a geopolitický kontext. Tuto část Rokkanova díla bychom mohli označit za makrohistorickou analýzu a pokus o vytvoření určité matrice napomáhající pochopení variací ve vývoji jednotlivých (západo)evropských států (k problematice zařazení střední Evropy srov. Halecki 2000; Hloušek 2002; Ostrowski, Teune 1996; Szücz 2001).

Rokkan začal svůj výzkum analýzou migračních vln, které v době od mladší doby železné až po práh vrcholného středověku zalidňovaly teritoria Evropy. Rozlišil sedm hlavních vln (Rokkan 1987a: 51-52):

keltská expanse na západ od 6. století před naším letopočtem

dlouhá série expanzí římského impéria

mnohočetné invaze germánských kmenů proti oslabené Římské říši v průběhu 4. a 5. století našeho letopočtu

vlna arabské expanze v 8. století

série nájezdů a územní expanze Vikingů

přesun slovanských a ugrofinských kmenů směrem na západ

vlna pronikání Němců na východ od 12. století

Tyto vlny expanzí, teritoriálních změn, etnického pronikání a míšení vedly k usazení různých etnických a jazykových skupin na území západní Evropy.

Na tomto základě provedl Rokkan hrubé geoetnické rozlišení, jehož výsledkem byla schématická „mapa” Evropy z doby před vrcholným středověkem ^[1], která kombinovala geografickou polohu západoevropských makroregionů na ose západ-východ s jejich geohistorickou lokací v souvislosti s historickou příslušností k antickému Římskému impériu kombinovanou s geografickou osou sever-jih (tabulka 3).

Tabulka 3: Rokkanova geografická mapa Evropy z doby před vrcholným středověkem

	Atlantická periferie	Pobřežní roviny	Centrální roviny a alpská území	Vnitrozemská území
Za hranicemi vlivu Římské říše	Islanďané Faeřané Západní Norové Keltové (Skotové, Irové)	Východní Norové Dánové	Švédové	Finové Baltské kmeny Prusové Poláci, Litevci Moravané, Češi
Severní území Římské říše	Keltové (Walesané, Cornwallci, Bretonci)	Anglové, Sasové, Frísové, Jutové; západní Frankové/Galo-Románi	Germánské kmeny (Burgundové, Sasové, Alamani, východní Frankové, Durynkové, Bavoři) Rétové	Maďaři Bavorští osadníci Tyrolané
Středomořská území	Baskové	Okcitánci Katalánci Korsičané Kastilané Portugalci	Lombarďané Italové Sardové Sicilané	Slovinci Chorvaté Srbové

Zdroj: Rokkan 1987a: 53.

Prvotní fáze utváření nového modelu vztahů mezi centry a periferiemi v Evropě souvisela logicky s postupným úpadkem významu a vlivu Římského impéria. Pád Západořímské říše sice znamenal kolaps vojensko-administrativního centra, zůstala však síť měst, jednotící prvek křesťanského náboženství a rovněž (byť ve velmi omezené míře) tradice komunikace na dlouhé vzdálenosti prostřednictvím písma. Nová strukturace center a periferií ve středověké Evropě byla výsledkem procesů feudalizace, vernakularizace (ve smyslu ustálení jazyka do písemné – spisovné – podoby) a budování státu (state-building) (srov. Rokkan 1987a: 54-58; Rokkan 1999b: 122-134; Rokkan 1975; Flora 1999: 72; Pierson 2003: 187-189).

Tyto procesy nebyly v žádném případě uniformní a k největším paradoxům evropského vývoje patří skutečnost, že byly úspěšnější na periférii bývalé Římské říše, zatímco součásti někdejšího jádra (např. území dnešní Itálie) zůstávala dlouhodobě rozdrobena. Vysvětlení spočívá v souhře celé řady faktorů. Jádro někdejší západní Říše římské bylo složeno z relativně husté sítě měst propojené dobrými komunikacemi sloužícími jako obchodní spojnice. Rokkan o této síti hovoří jako o městském pásu ^[2] (city belt). Tento městský pás zároveň sloužil jako určité centrum vlivu katolického náboženství. Hustá síť měst znemožňovala takřka a priori dominancí jednoho výrazného centra a s výjimkou mnohdy spíše formální jednoty v rámci Svaté říše římské národa německého neexistovala centrální politická struktura, která by toto teritorium ovládala. Naproti tomu mimo tento městský pás bylo daleko jednodušší vytvořit jedno centrum, které slučovalo administrativně-vojenské, ekonomické i kulturní funkce. Proto došlo k nejrannějším úspěšným pokusům o vybudování státu s jasným centrem v dříve periferních oblastech (Anglie, Francie, Skandinávie, později a s většími obtížemi danými reconquistou Španělsko) (srov. Rokkan 1987a: 58-63).

Cestou postupné strukturace Evropy na centra a periferie dospěl Stein Rokkan až ke svému makromodelu konceptuální mapy Evropy (tabulka 4; srov. Rokkan 1999b: 135-147; Rokkan 1975; Flora 1999: 76-91; Hloušek 2002; Kommisrud 1996: 89-93; Mjřset 2000: 387-392). Kombinace migrací, procesů utváření center, kulturní standardizace a proměn hranic vedly k vytvoření poměrně unikátní struktury evropských států, která kombinovala malé i velké státy, centralizované a decentralizované útvary. Základní rozdíly podmínek vytváření politické struktury novověké Evropy shrnul Rokkan do své konceptuální mapy Evropy 16.-18. století. Opět použil zjednodušení na dvě osy.

Osa západ-východ slouží zároveň k rozrůznění ekonomických zdrojů jednotlivých státotvorných center: na západě již v této fázi existovala vysoce monetarizovaná ekonomika (srov. Braudel 1999), zatímco na východě převažovaly agrární ekonomické struktury (srov. Maciejewski 2001: 24-43).

Osa sever-jih poměřuje podmínky pro rychlost kulturní integrace. Na protestantském severu došlo k rychlému vymezení a uzavření hranic, zatímco katolický jih stále disponoval nadstátní a tím pádem přeshraniční institucí církve. Rokkan na základě konceptuální mapy demonstroval základní asymetrii evropské geopolitické struktury, která spočívala v tomto období v existenci politicky fragmentovaného městského pásu s rozvinutým obchodním ruchem od Středozemního moře směrem na sever. Na západ od tohoto pásu existovala silná síť měst, zatímco směrem na východ tato síť slábla a tato území byla ovládána silnými vojenskými centry vnitrozemských impérií.^[3] Jako kontrastní příklady uvedl Rokkan zejména rozdíl mezi přímořskými velmocemi Anglií a Francií na jedné straně a Habsburskou monarchií, Pruskem a Ruskem na straně druhé (Rokkan 1987a: 64).

Osa západ-východ vymezuje v rámci konceptuální mapy podmínky budování státu (state-building), zatímco osa sever-jih podmínky budování národa (nation-building). V souladu se svým celkovým chápáním významu reformace pro evropský teritoriálně-politický vývoj označil Rokkan reformaci za první hlavní krok vedoucí k definování moderních národů. Protestanti prolomili nadstátní strukturu katolické církve a spojili církevní správu se světskou byrokracií do modelu, který kombinoval církev, státní strukturu a národ. Státní církve protestantské severní Evropy byly hlavními aktéry standardizace národních jazyků a kulturní unifikace širokých vrstev obyvatelstva. Naproti tomu v katolické Evropě se církev nikdy takovouto nositelkou procesů utváření národa nestala, přestože hrála značnou roli v pozdějším vývoji periferních nacionalismů v některých oblastech Evropy jako součást odporu proti dominantnímu národu spjatému s protestantskou (Belgie před dosažením nezávislosti v letech 1830/1831, Irové) či pravoslavnou (Litevci, Poláci) církví či proti tlaku sekularizace (karlistické války ve Španělsku 19. století). (Srov. obecně Hroch 1996: 29-30; Gellner 2003: 67-75)

Tabulka 6: Konceptuální mapa Evropy 16.-18. století

Dimense „kultura-stát”: jiho-severní osa	Dimense „ekonomika-stát”: západo-východní osa
	Územní centra	Slabá	Silná		Slabá			Silná		Silná
	Síť měst	Slabá	Silná		Silná			Slabá		Slabá
	Geopolitický typ	Přímořské periferie	Přímořská impéria		Evropa městských států			Kontinentální impéria		Kontinentální nárazníkové státy
	Podmínky konsolidace		Vzdálená od městského pásu	Blízká k městskému pásu	Integrované do většího systému	Konsociační formace	Fragmentované do 19. stol.	Blízká k městskému pásu	Vzdálená od městského pásu
	Protestantské	Island Skotsko Wales	Norsko *Anglie*	*Dánsko*			Hansovní Německo	*Prusko*	*Švédsko*	Finsko
	Nábožensky smíšené					*Nizozemí* *Švýcarsko*	Porýní	České země		Baltské státy
	Katolické	Irsko Bretaň		*Francie* *Španělsko* *Portugalsko*	Lotrinsko Burgundsko Arelátsko Belgie Katalánsko		Itálie	*Bavorsko* *Rakousko*	Polsko Maďarsko

Zdroj: Rokkan 1999b: 142.

Pozn.: Území, která byla uznána jako suverénní v letech 1648-1789, jsou tučně a kursivou.

Obecně lze říci, že na severu Evropy probíhaly procesy vytváření státu a národa souběžně, i zde však požadavky na teritoriální kontrolu narážely na odpor skupin se separátní etnickou identitou (Angličané versus keltské národy, Dánové versus Norové a Islanďané, Švédové versus Finové). Městský pás sice zdědil velmi silné italské či německé jazykové standardy již ze středověku, ale příliš tomuto stavu neodpovídal vývoj k politické unifikaci. Na pomezí německé říše a Francie nikdy nekorespondovaly politické a etnicko-jazykové hranice. Zatímco Švýcaři akceptovali rychle více zvnějšku přijatých jazykových standardů, obyvatelé Alsaska-Lotrinska si udržovali germánský dialekt, ale politicky byli převážně součástí Francie, Lucembursko – opět s vlastním dialektem – bylo na pomezí politického vlivu Francie a německé říše. Belgie byla jazykově rozštěpena mezi Vlámy a Valony. Ve zbytku katolické Evropy sice existovaly dominantní jazyky, ale také docházelo k velmi silnému odporu periferií proti jazykové a politické unifikaci. Ve Francii takto bojovali proti dominantním kulturním standardům Okcitánci a Bretonci, ve Španělsku zejména Baskové a Katalánci, podobné problémy měli při prosazení německého kulturně-jazykového standardu rakouští Habsburkové atd. (Rokkan 1987a: 68-69; srov. Rokkan 1999b: 170-208).

Závěrem

Rokkanovo komplexní vnímání pojmů „centrality“ a „periferiality“ vedlo k jeho pojetí makromodelu vývoje (západo)evropských států a konečně ke konceptuální mapě Evropy. Kombinace historického a geopolitického přístupu umožnila s nezbytnou mírou simplifikací vytvořit jakousi matrici, která zařazuje jednotlivá evropská teritoria, typologizuje je z hlediska jejich vývoje a napomáhá pochopit jeho logiku zařazením do základních politických a geografických souřadnic. Přestože zejména v případě států střední Evropy, nemluvě již o Evropě jihovýchodní, je zřejmé, že Rokkanovy koncepty vyvinuté v prostředí západní Evropy by vyžadovaly jistou motivaci, je zřejmé, že základní badatelský přístup lze i na tyto přístupy aplikovat. Rokkanova komplexní práce tak stále představuje zajímavou a z badatelského hlediska podnětnou výzvu pro politickou vědu ve střední Evropě.

Literatura:

Braudel, Fernand(1999): Dynamika kapitalismu. Praha: Argo.

Flora, Peter(1999): Introduction and Interpretation. In: Flora, Peter; Kuhnle, Stein; Urwin, Derek (eds.): State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press, s. 1-91.

Gellner, Ernest(2003): Národy a nacionalismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Halecki, Oskar(2000): Historia Europy – jej granice i podziały. Lublin: Instytut Europy Środkowo-Wschodniej.

Heidenreich, Martin(1998): The Changing System of European Cities and Regions. European Planing Studies, roč. 6, č. 3, s. 315-332.

Hirschman, Albert O.(1993): Exit, Voice, and the Fate of the German Democratic Republic: An Essay in Conceptual History. World Politics, roč. 45, č. 2, s. 173-202.

Hloušek, Vít(2002): Koncept konfliktních linií ve střední a jihovýchodní Evropě – tři roviny analýzy. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 2-3 (); ověřeno k 1. 3. 2004.

Horská, Pavla; Maur, Eduard; Musil, Jiří(2002): Zrod velkoměsta. Urbanizace českých zemí a Evropa. Praha – Litomyšl: Paseka.

Hroch, Miroslav(1996): V národním zájmu. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy: Praha.

Klusáková, Luďa(1996): Towns, Regions, and Social Change: Notes on the Criteria and Indicators of Uneven Development. In: Hroch, Miroslav; Klusáková, Luďa (eds.): Criteria and Indicators of Backwardness. Essays on Uneven Development in European History. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 115-127.

Kommisrud, Arne(1996): Long Terms Perspectives on Eastern European Unevenness and Backwardness in the Light of Stein Rokkan´s European Macro-Model. In: Hroch, Miroslav; Klusáková, Luďa (eds.): Criteria and Indicators of Backwardness. Essays on Uneven Development in European History. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. 89-113.

Maciejewski, Marek (): Powszechne dzieje gospodarcze od końca XV wieku do 1939 roku. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego.

Mahoney, James; Rueschemeyer, Dietrich(2003): Comparative Historical Analysis: Achievements and Agendas. In: Mahoney, James; Rueschemeyer, Dietrich (eds.): Comparative Historical Analysis in the Social Sciences. Cambridge: Cambridge University Press, s. 3-38.

Merkl, Peter H.(1999): Timing and Geography: Stein Rokkan´s Influence on One American Social Scientist. Scandinavian Political Studies, roč. 22, č. 3, s. 185-194.

Mjřset, Lars(2000): Stein Rokkan´s Thick Comparisons. Acta Sociologica, roč. 43, č. 4, s. 381-397.

Ostrowski, Krzysztof; Teune, Henry(1996): Three Political Cultures of Europe. Paper prepared for the Theory Confrontation Symposium, Moscow, June 17-21, 1996 ( ověřeno k 15. 5. 2003.

Pierson, Paul(2003): Big, Slow-Moving, and...Invisible. Macrosocial Processes in the Study of Comparative Politics. In: Mahoney, James; Rueschemeyer, Dietrich (eds.): Comparative Historical Analysis in the Social Sciences. Cambridge: Cambridge University Press, s. 177-207.

Rokkan, Stein (1975): Dimensions of State Formation and Nation-Building: A Possible Paradigm for Research on Variations within Europe. In: Tilly, Charles (ed.): The Formation of National States in Western Europe. Princeton: Princeton University Press, s. 562-600.

Rokkan, Stein (1987a): Territorial Structures in Western Europe: An Overview and a Possible Model. In: Rokkan, Stein; Urwin, Derek; Aarebrot, Frank H.; Malaba, Pamela; Sande, Terje (1987): Centre-Periphery Structures in Europe. An ISSC Workbook in Comparative Analysis. Frankfurt – New York: Campus, s. 51-105.

Rokkan, Stein (1987b): The Centre-Periphery Polarity. In: Rokkan, Stein; Urwin, Derek; Aarebrot, Frank H.; Malaba, Pamela; Sande, Terje (1987): Centre-Periphery Structures in Europe. An ISSC Workbook in Comparative Analysis. Frankfurt – New York: Campus, s. 17-50.

Rokkan, Stein (1999a): Mass Politics. In: Flora, Peter; Kuhnle, Stein; Urwin, Derek (eds.): State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press, s. 225-340.

Rokkan, Stein (1999b): State Formation and Nation-Building. In: Flora, Peter; Kuhnle, Stein; Urwin, Derek (eds.): State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press, s. 93-224.

Sartori, Giovanni(1970): Concept Misformation in Comparative Politics. The American Political Science Review, roč. 64, č. 4, s. 1033-1053.

Szücz, Jenö(2001): Tri historické regióny Európy. Bratislava: Kalligram.

Šedo, Jakub(2002): Postavení Moravy dle Rokkanova modelu centrum-periferie. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 2-3 () ; ověřeno k 1. 3. 2004.

Tilly, Charles(1994): The Time of States. Social Research, roč. 61, č. 2, s. 269-296.

Tilly, Charles(1975): Western State-Making and theories of Political Transformation. In: Tilly, Charles (ed.): The Formation of National States in Western Europe. Princeton: Princeton University Press, s. 601-638.