Politické strany, teritoriální homogenita a postkomunistické ze

Politické strany, teritoriální homogenita a postkomunistické země

Teoreticko-metodologická poznámka

Roman Chytilek, Jakub Šedo

Abstract: Political Parties, Territorial Homogeneity and Post-communist Countries.

„Bringing space back“ into comparative politics is a difficult task, perhaps inevitably accompanied by various substantive and methodological problems. This paper introduces the concepts of „territorial homogeneity“ (of D. Caramani) and „party nationalization“ (of M. Jones and S. Mainwaring), both of them dealing with political parties as actors and territorial space as an environment in which they operate. Our aim is to identify some of the typical issues/ matters (selection of cases, elaboration of relationships among variables) any researcher who would try to conceptualize the relationships between political parties and territorial units has to cope with. In respect of issues in question the solutions offered by Caramani and Jones&Mainwaring often seem neither intercompatible nor fully satisfactory. This may raise the question about inevitably ethnocentristic nature of the „homogeneity concepts“. We further extend our methodological note, limiting -rather than delineating- the areas of possible use of the homogeneity concept for the post-communist countries, arguing that sensible comparisons would require much better control for intervening institutional variables- a task which is almost impossible to achieve with such a heterogeneous sample.

Key words: Political Parties, Territorial Homogeneity, Post-communist countries

Úvod

Konec dvacátého století přinesl do evropského i amerického politologického výzkumu zvýšený zájem o otázku vztahu mezi politickými stranami, stranickými systémy na straně jedné a jejich teritoriálním zakotvením na straně druhé, přičemž sociální i vědecké důvody tohoto zájmu se pravděpodobně ve starém i novém světě poněkud lišily. Během několika let se objevilo větší množství prací (Caramani 2000, Jones a Mainwaring 2003, Kollmann a Cchhibber 2004), které celý problém nějakým způsobem reflektují. Společné je jim konstatování relativního nezájmu o toto téma v posledních několika dekádách. Pokud ovšem Jones s Mainwaringem prohlašují, že je nejvyšší čas zaplnit tuto „škvíru“ (address the lacuna), je třeba jim připomenout fakt, který naopak zdůrazňuje Caramaniová, totiž, že podobné zkoumání má relativně dlouhou tradici, starou jako stranickopolitický výzkum sám. Zájem o toto téma souvisel zejména s tím, že při neexistenci surveye jakožto výzkumné techniky byly základním datovým pramenem politologů, zabývajících se volbami, teritoriálně strukturovaná data.

Opus magnum Maurice Duvergera (Duverger 1951a), který se mimo jiné vyznačoval absencí relevantních pasáží, významněji reflektujících teritoriální dimenzi existence politických stran a jejich interakcí, zájem o toto téma – zejména v Evropě - upozadil, je ovšem pozoruhodné, že ve Spojených státech vzniká v tomto období později často citovaná Schattschneiderova práce, zabývající se teritoriálními aspekty stranickopolitické soutěže (Schattschneider 1960). Výrazné oživení zájmu o prostorové hledisko, jakkoliv jeho konstitutivní zdroje, zejména sborník Lipseta a Rokkana (Lipset, Rokkan 1967) jsou výrazně staršího data, nastává teprve v posledním desetiletí ve spojení s teoretickými (zájem o vztah volebních a stranických systémů) i praktickými (zvyšování subjektivního i objektivního významu studia regionalismu, „stejnosti a jinakosti“ (unity and diversity) a analýzy integračních a dezintegračních pokusů) problémy, se kterými byla politologie konfrontována.

Tato stať si klade za cíl na základě konceptu „teritoriální homogenizace a homogenity“, resp. „nacionalizace“ stranických systémů demonstrovat některé charakteristické rysy, typické pro pokusy o konceptualizaci vztahů mezi politickými stranami, stranickými systémy a prostorovým hlediskem stranické podpory, resp. stranickopolitické soutěže a následně posoudit aplikovatelnost takových konceptů na postkomunistické země areálu střední a východní Evropy. Jak bude dále z textu patrné, domníváme se, že v dosavadních snahách o zmíněnou konceptualizaci převažovaly legitimizační aspekty (tj. zejména snaha o demonstraci užitečnosti a široké aplikovatelnosti prostorového hlediska v širším kontextu komparativní politologie) nad aspekty metodologické korektnosti .

2. Teritoriální homogenita vs. nacionalizace stranických systémů - jeden, dva nebo více konceptů?

Jedním ze základních argumentů tohoto textu je, že při metodologické i teoretické reflexi faktu, že stranickopolitická soutěž probíhá v nějak diferencovaném a strukturovaném prostoru a analýze možných vývojových tendencí, které z toho vyplývají pro jednotlivé aktéry i stranickopolitický systém jako celek, vykazují dosavadní práce politologů značnou a v jistých ohledech dokonce nebývalou, míru etnocentrismu, často o to větší, čím více zdůrazňují svou univerzálnost. O to bedlivěji je nutné přistupovat k jejich porovnání i úvahám o jejich možné přenosnosti. V čem problém spočívá, lze ukázat na základě konceptů teritoriální homogenizace Daniele Caramaniové (Caramani 2000) a nacionalizace stranických systémů Marka P. Jonese a Scotta Mainwaringa (Jones, Mainwaring 2003).

Caramaniová ve své práci analyzuje vývoj volebního chování (zejména z hlediska volební účasti a podpory politických stran) v 17 západoevropských zemích za posledních 150 let se zvláštním přihlédnutím k jeho teritoriální dimenzi, přičemž lze jen ztěží přehlédnout, že v substantivní rovině čerpá zejména z díla Steina Rokkana. Základní hypotézou Daniele Caramaniové je, že v průběhu posledních 150 let probíhá dynamický proces teritoriální homogenizace volebního chování elektorátů v (národních) státech s jejich relativní homogenitou jakožto výsledným stavem. Rozsáhlá datová základna (volební statistiky z kompetitivních voleb, reflektující nižší jednotky volební soutěže, pokrývající – pokud je to z dalších definic možné - období od roku 1815 do současnosti) umožňuje podle Caramaniové provádět:

a) analýzu obecných trendů v teritoriální strukturaci volebního chování v Evropě,

b) srovnání teritoriální dimenze volebního chování mezi jednotlivými zeměmi,

c) srovnání teritoriální struktury volební podpory jednotlivých stran a stranických rodin v každé ze zkoumaných zemí,

d) srovnání teritoriální dimenze podpory stranických rodin mezi jednotlivými zeměmi.

Syntetický koncept teritoriální homogenizace, jakožto procesu, během něhož docházelo ke změnám ve volebním chování směrem k větší teritoriální uniformitě v jednotlivých volebních (pod)jednotkách uvnitř národních států umožňuje tedy podle Caramaniové přijatelným způsobem (tj. takovým, který s sebou nepřináší větší ztrátu informace) reprodukovat teritoriální diverzitu jednotlivých států a provádět tak nejen diachronní, nýbrž i synchronní komparace pro jednotlivé státy, časová období i politické strany, resp. stranické rodiny.

„Homogenizaci“, pro niž občas užívá ekvivalentního označení „nacionalizace“, popisuje Caramaniová jako proces, v němž politická štěpení postupně ztrácí v procesu budování národních států a ustavování organizačních vzorců politických stran, své teritoriální zakotvení.^[1] Výsledkem tohoto procesu „integrace elektorátů“ je (teritoriální) homogenizace volební účasti, podpory jednotlivých politických stran, i celých stranických rodin, provázená konvergencí západoevropských stranických systémů. Možná fragmentace voličské podpory uvnitř jednotlivých států již dnes nemá primárně teritoriální, nýbrž spíše kulturní (jazykový, náboženský) základ. Tuto hypotézu testuje Caramaniová na mikroúrovni volební soutěže (volební obvody a regiony) 17 západoevropských zemí, v nichž zkoumá vývojové tendence z hlediska prostorového rozložení voličské podpory.

Popsaný vývoj nelze rozhodně vysvětlovat monokauzálně a jednotlivé hypotézy o něm - socioekonomická (redukce teritoriality cleavages v důsledku urbanizace a industrializace), volební (změna volebního zákonodárství směrem k poměrným systémům v období po první světové válce a rozšíření a „unifikace“ okruhu osob majících právo participovat na volební soutěži) i politická (strany jako aktéři, vědomě usilující o homogenizaci své podpory), si nekonkurují, nýbrž se vzájemně doplňují. Caramaniová v tomto kontextu nabízí jako doplněk ke Kirchheimerovu konceptu catch-all strany (Kirchheimer 1966), který reflektuje spíše funkcionální dimenzi cleavages, koncept catch-overall strany (tj. strany, která se v hranicích národního státu snaží zabrat co nejvíce prostoru), s možností analýzy toho, nakolik byla teritoriální expanze politických stran nezbytnou součástí následné přeměny stran mas v catch-all strany. Reflektuje tak asymetrii vztahu mezi catch-all a catch-overall stranami- zatímco si lze dobře představit, že catch-overall strana nemusí být catch-all stranou, z původní Kirchheimerovy definice catch-all strany, vztažené převážně k funkcionální ose, vyplývá prostorové rozprostření- jako nezbytná podmínka pro označení strany jako „univerzální“- sice pouze implicitně, avšak je pouze obtížně zpochybnitelné.^[2]

Ve svém dalším textu (Caramani 2003) jde Caramaniová ještě dál - rozlišuje stranickopolitickou soutěž, založenou na teritorialitě (typickou zejména pro období do konce první světové války) a stranickopolitickou soutěž, založenou na funkcionálním základě (typická pro plně mobilizované politické obce po první světové válce). Teritoriálně orientovaná stranickopolitická soutěž je typická nízkou (teritoriální) homogenitou stranickopolitické soutěže a malou soutěživostí stran na úrovni obvodů (tzv. silent elections), zatímco stranickopolitická soutěž, založená na funkcionálním základě, se vyznačuje existencí politických stran, jejichž podpora je teritoriálně poměrně homogenní, což s sebou přináší zvýšenou pravděpodobnost vysoce kompetitivní stranickopolitické soutěže i na úrovni volebních obvodů.

Caramaniová v žádném případě netvrdí, že teritoriální stranickopolitická homogenizace je nezvratným a jednosměrným procesem. Právě naopak, navazuje ji výhradně na budování národních států v západní Evropě a nevylučuje, že v souvislosti s krizí národního státu a zvětšujícím se množstvím integračních a dezintegračních pokusů má smysl uvažovat o možné restrukturaci voličských identit a loajalit, provázené změnou homogenizačního vzorce.

Na tomto místě není možné pojednat všechny aspekty problému, je však nutné upozornit na charakteristický rys práce Caramaniové, totiž spojování teritoriální homogenity se ztrátou prostorového zakotvení cleavages, s patrnou inspirací politickou teorií Steina Rokkana. Problémem ovšem je, že Caramaniová nereflektuje Rokkanovu teorii jako celek, nýbrž pouze přebírá některé jeho hypotézy a část pojmového aparátu, např. velmi často hovoří (např. Caramani 2000: 71, Caramani 2003: 435-436) o změně teritoriálních cleavages ve funkcionální, avšak již nepoužívá původního Rokkanova konceptu teritoriální a funkcionální osy. To vede k pozoruhodně nekonzistentním závěrům. Caramaniová např. ukazuje, že z hlediska stranických rodin je nejvíce heterogenní podpora agrárních a (zejména) regionálních stran. Pak ovšem je velmi problematické bez dalšího zkoumání přijmout tvrzení, že dochází k redukci cleavages, vycházejících z teritoriální dimenze (osy) obou revolucí (průmyslové a národní), neboť právě agrární a regionalisticko-autonomistické strany jsou jejich produktem. Zdá se proto, že vhodnější by bylo redukovat svou výzkumnou ambici na konstatování faktu pokračující prostorové konvergence stran, pocházejících ze stranických rodin, které se primárně neodvozují z teritoriální, nýbrž funkcionální osy, tj. zejména sociálnědemokratických, liberálních a konzervativních ^[3] stran s potvrzením Rokkanovy hypotézy o divergentním – nebo alespoň v kontextu západní Evropy jako celku velmi obtížně predikovatelném - vzorci vývoje dalších stranických rodin (zejména agrárních, regionalistických a případně náboženských, zejména křesťanských stran).

Práce Marka P. Jonese a Scotta Mainwaringa se zabývá zejména otázkou, jak nacionalizaci stranických systémů vůbec definovat a jak ji měřit. Podstatným znakem amerického přístupu ke studiu homogenity stranických systémů je rovněž řešení otázky, jak různá míra nacionalizace stranických systémů ovlivňuje kvalitu demokracie v daných zemích.

Nacionalizace je v tomto pojetí definována jako stupeň aproximace subnacionálních či substátních voličských vzorců (tj. zejména míry podpory jednotlivých politických stran) vzhledem ke vzorci státnímu. Jones a Mainwaring se dále snaží navrhnout adekvátní statistické procedury, pomocí kterých by bylo možné zkoumat takto definovaný koncept nacionalizace, přičemž konstatují, že tato otázka byla v minulosti spíše podceňována, což s sebou přinášelo z hlediska stranickopolitického výzkumu značně suboptimální výsledky.^[4] Neméně důležité je i rozhodnutí o tom, jak velké substátní jednotky budou analyzovány, tj. mimo jiné i rozhodnutí o tom, jaké rozdělení jednotlivých států na menší geografické volební jednotky přinese na jedné straně reliabilní výsledky a na straně druhé umožní i srovnávání mezi jednotlivými stranickými systémy ^[5]. Po výběru příslušných technik provádí diachronní i synchronní komparaci jedenácti stranických systémů v zemích jižní, střední i severní Ameriky a následně tyto země rozdělují podle míry nacionalizace ^[6].

Rozdílná míra nacionalizace má v zemích střední a jižní Ameriky implikace pro fungování politických systémů jako celků. Argumentace Jonese & Mainwaringa směřuje zejména k tomu, že při existenci výrazných etnických či jazykových štěpení je vysoká míra nacionalizace alespoň některých aktérů stranickopolitické soutěže klíčovým faktorem pro přetrvání demokracie, neboť vláda tvořená takovými aktéry má větší ochotu formulovat a prosazovat „celonárodní“ politiky, v protikladu k zájmům regionálním a lokálním, typickým pro málo nacionalizovaný stranický systém.^[7] Stupeň nacionalizace stranického systému má rovněž význam pro strategie a způsoby stranickopolitické mobilizace. V silně nacionalizovaných systémech se vyskytují strany s převážně jinou než regionální, identitou, ve slabě nacionalizovaných je pro politické strany mnohem jednodušší mobilizovat pomocí odkazu k lokálním tématům či sdílené identitě příslušnosti k substátnímu prostoru (srv. Strmiska 2003).

Hypotézou Jonese & Mainwaringa je dále to, že ve slabě nacionalizovaných stranických systémem vykazují alespoň některé ze stran tendenci ustavovat vztah s voliči na základě klientelismu a/nebo charismatických vůdců.. Míra nacionalizace dále ovlivňuje vztahy mezi legislativou a exekutivou - ve více nacionalizovaných systémech je pravděpodobné, že se kolem celostátních témat vytváří seskupují relativně disciplinované politické strany (tj. existence jedné, relativně neměnné, parlamentní většiny), zatímco v málo nacionalizovaných stranických systémech jsou strany, resp. jejich frakce, nedisciplinované, prosazují spíše lokální témata a exekutiva musí vyjednávat při každém hlasování novou parlamentní většinu. Způsobem teritoriální strukturace stranické podpory je ovlivněna i sféra policy - ve slabě nacionalizovaných stranických systémech je v případě, že exekutivu ovládá strana nebo strany, jejichž podpora je velmi nerovnoměrně rozložena, pravděpodobné přerozdělování směrem k regionům a oblastem, v nichž je podpora dané politické strany vyšší.

V otázce nacionalizace politických stran jsou konstatovány výrazné rozdíly jak mezi jednotlivými politickými systémy, tak i uvnitř politických systémů, přičemž tato diverzita obecně stoupá s tím, jak klesá (celostátní) podpora politické strany ^[8].

Teoretický význam celého konceptu spatřují oba autoři zejména v možnosti empirického měření míry odlišnosti jednotlivých stranických systémů v aspektu jejich nacionalizace, v možnosti zavádět nacionalizaci stranických systémů do analýzy jako závislou i nezávislou proměnnou a kombinovat ji s dalšími veličinami stranickopolitického výzkumu, jakož i jako prostředek disciplinace v otázce posouzení teoretické použitelnosti dalších postupů ve stranickopolitickém výzkumu. Praktický význam má koncept nacionalizace politických stran zejména při analýze politických systémů transformujících a demokratizujících se zemí.

Jako pozoruhodný - a Scottu Mainwaringovi vlastní - moment lze v textu jednoznačně identifikovat snahu autorů navázat koncept stranickopolitické homogenity na některé širší komponenty politického systému, ačkoliv je nutné hned zpočátku zdůraznit, že Mainwaring a Jones upozorňují, že takto narýsované vztahy je prozatím nutné chápat jako pokus o navržení způsobu, jakým by v budoucnosti bylo možné koncept teritoriální homogenity dále využívat.

Přesto je na tuto část Mainwaringova textu možné uplatnit stejnou námitku, kterou vznáší vůči jeho staršímu konceptu míry institucionalizace stranických systémů M. Strmiska (Strmiska 1999). Oba autoři se při své analýze způsobů, jakými míra homogenity stranických systémů ovlivňuje kvalitu demokracie v jimi sledovaných zemích, příliš nezabývají popisem procesu, během něhož se v každé z těchto zemí ustavil příslušně teritoriálně homogenní či nehomogenní stranický systém. Kdyby tak učinili, nutně by zřejmě došli k závěru, že vztah mezi stranickou homogenitou a jimi vybranými charakteristikami, ovlivňujícími kvalitu demokracie, nebyl v žádném případě jednosměrný, nýbrž probíhal oběma směry. V každém případě jsou prozatím hypotézy o (teritoriálně) homogenních stranických systémech jako důležité podmínce pro snadnější reprodukci demokracie empiricky velmi slabě doložené a zřejmě i doložitelné.

Analyzují tedy Caramaniová a Jones s Mainwaringem totéž? Do určité míry ano, i když v odlišném geografickém i sociálním prostoru, s odlišným metodologickým instrumentáriem ^[9] a opravdu velmi odlišnou představou o tom, jak konceptu využít. Základ zůstává stejný - v centru zájmu je analýza otázky, nakolik homogenní či heterogenní je podpora politických stran v substátních volebních jednotkách v rámci jednoho celku a následné srovnání těchto celků. Caramaniová ovšem - v souladu s rokkanovskou tradicí- spíše než homogenitu zkoumá homogenizaci, tj. proces, při kterém dochází ve sledovaných teritoriálních jednotkách ke specifickému vývoji teritoriální homogenity politických stran. Naproti tomu Jones a Mainwaring jednoznačně zkoumají odlišnou míru homogenity stranických systémů.

Caramaniová preferuje diachronní komparaci, přičemž není zcela jasné, kolik zkoumá politických jednotek - zda sedmnáct národních států západní Evropy nebo (jednu) Evropu se sedmnácti jednotkami nižšího řádu. Z hlediska argumentace Daniele Caramaniové je pravděpodobnější druhá varianta, neboť její text příliš nepřipouští, že by mohlo dojít ke změně trendu k homogenizaci pouze v určitých západoevropských zemích - tato možnost je vztažena ke všem těmto zemím (resp. jednomu celku) v souvislosti s možnou erozí národního státu, nárůstem víceúrovňové vlády a možností vytvoření „evropských cleavages“. Pozoruhodný je u Caramaniové i moment podcenění míry trendů, směřujících proti teritoriální homogenizaci.

Jones a Mainwaring naproti tomu vývojové hledisko zcela ignorují, zajímá je synchronní komparace, jejíž výsledky jsou pouze prostředkem k úvahám o snadnosti/obtížnosti reprodukce demokracie v jižní i severní Americe. Zcela patrné zároveň je, že koncept zaujímá v obou představených pracích zcela odlišné subjektivní i objektivní postavení - v analýze homogenizace západoevropského prostoru jde o závislou proměnnou, zatímco v americké studii jde o nezávislou proměnnou, na niž spoluzávisí reprodukce demokracie. Co se týká teritoriální stranické heterogenity, ta představuje u Caramaniové reziduální, postupně mizející, kategorii, zatímco u Mainwaringa a Jonese je jednou z hodnot proměnné, jejíž charakteristikou je nepříznivý vliv na reprodukci demokracie. Je opravdu velmi obtížné si představit, že by byl koncept amerických autorů společně s jejich dalšími hypotézami přenosný do Evropy, podobně způsob, jakým s homogenitou pracuje Caramaniová, zcela vylučuje přenosnost jejích hypotéz mimo (Západní) Evropu.

Koncept volební a stranické homogenity a postkomunistické země

Má smysl celý koncept aplikovat na postkomunistické země střední a východní Evropy po roce 1989? Pokud ano, pak v jaké podobě? Podobná úvaha je zřejmě zcela na místě již jen proto, že doposud neexistuje žádná syntetická práce v tomto směru a dokonce i případové studie, které by problém reflektovaly pomocí kvantitativní metodologie, prozatím rovněž zcela chybí.^[10] Tato část textu si klade za cíl naznačit některé problémové okruhy, nutně provázející aplikaci konceptu do naší oblasti, přičemž zde naznačená východiska rozhodně představují pouze jeden z více možných přístupů k problému, který si navíc vybírá pouze některé jeho aspekty. Základní hypotézou je, že analýzu nacionalizace politických stran a stranických systémů rozhodně je možné a užitečné provést, jakkoliv informace, kterou může poskytnout, je vystavena nejrůznějším zkreslením a šíře celého výzkumu bude moci být výrazně menší než v případě západoevropských zemí.

Koncept není pravděpodobně nutné nijak obsahově redefinovat ^[11], je ovšem nutné zvolit odpovídající způsoby měření indexů teritoriální homogenity politických stran, resp. stranických systémů ^[12] a definovat u každého ze států teritoriální volební podjednotky, což nemusí vždy představovat snadnou operaci, podobně jako získání reliabilních volebních statistik pro danou – teritoriální - úroveň výběru ve všech zkoumaných jednotkách.^[13].

Výběr odpovídající jednotky je jedním ze základních problémů využití především konceptu homogenizace stranických systémů (zejména s ohledem na jeho diachronní rozměr). V řadě zemí ale bude nutné při výběru odpovídající jednotky postupovat dosti opatrně a je otázkou, nakolik v nich je vůbec možné s ohledem na nevelký počet volebních soutěží a i různé změny v rámci probíhajících správních reforem vybrat odpovídající region. Zatímco v řadě zemí západní Evropy je možné vzít jako základ administrativní členění (které má často velmi dlouhou tradici a i při případném vytváření nových celků se řídí určitou logikou), v zemích střední a východní Evropy územní členění často následovalo až se značným odstupem za předchozím rozdělením země na volební obvody. Nová úprava hranic regionů se pak stávala faktorem spolupodílejícím se na volebních reformách (viz např. Birch et al. 2002: 41 – 43). Řešení problému s výběrem regionu se nabízí dvojí, obojí má pak určitá úskalí.

Především je možné sledovat volby v souladu s aktuálním rozdělením země na volební obvody (s omezením na země s poměrným volebním systémem). V některých zemích by se tak ale mohla poněkud ztrácet přehlednost celého výzkumu vzhledem k omezené možnosti provázání dat z jednotlivých voleb s předchozí a následující soutěží. V rámci využití jednoho členění země by pak bylo značně omezené množství soutěží, neumožňující či vylučující diachronní analýzu. Např. pro Polsko bychom takto získali data z 35 volebních obvodů z roku 1991, 52 obvodů z let 1993 a 1997 a 41 z roku 2001 (Birch et al. 2002: 27). Jiný problém spojený s tímto přístupem by nastal v případě Slovenska, kde by za roky 1998 a 2002 vzhledem k existenci jednoho volebního obvodu uvedena jen celostátní úroveň, zcela v rozporu s logikou výzkumu zaměřeného na teritoriální rozdíly uvnitř jednotlivých států. Kromě toho např. v zemích, které využily alespoň v části období po pádu režimu smíšený volební systém typu navrstvení (skoro polovina v regionu – srov. tabulka 1) by tento přístup byl zcela vyloučený. Jako alternativy by se nabízely buď jednomandátové obvody (výzkum země velikosti Litvy na 71 oddělených jednotkách by představoval značné zahlcení daty, ostatně do takovýchto podrobností nejde ani výzkum Caramaniové pro západní Evropu), nebo pak už jen celostátní úroveň.

Alternativou by bylo vymezení určitého stavu, ke kterému by byla vymezována veškerá předchozí (následující) dělení do volebních obvodů. Usnadnilo by se tím sledování trendů v chování voličů v jednotlivých regionech a odstranily se problémy s volbami probíhajícími v celostátních nebo značně velkých volebních obvodech (s uváděním výsledků voleb pouze ve čtyřech volebních obvodech, tj. tolika, na kolik bylo doposud maximálně členěno Slovensko (Belko – Kopeček 2003: 45 – 46 – Slovensko je od roku 1998 jeden obvod), pracuje Caramaniová pouze v případě Lucemburska (Caramani 2000: 668 – 696)). Problémem by byla výrazně větší obtížnost získávání dat s ohledem na rozdělování či spojování jednotlivých obvodů (např. v případě České republiky bývalý volební Jihomoravský kraj dnes obsahuje jeden celý volební kraj - Jihomoravský, dále pak cca polovinu volebního kraje Vysočina, většinu Zlínského kraje a malou část Olomouckého – česká data jsou sice snadno dostupná a mezi obvody se přesouvaly pouze větší celky, podobný příklad z jiné země by ovšem mohl znamenat již značnou komplikaci). Metodologicky ne zcela korektní by pak bylo uvádění výsledků na úrovni jiných celků, než ve kterých se konaly některé volební soutěže, což mohlo vzhledem k možným rozdílům mezi volebními strategiemi apod. mít vliv na celkový výsledek v rámci daného regionu.

Výběr jednotky by nejmenší potíže působil v Maďarsku (to sice používá rovněž smíšený volební systém, ale jelikož poměrná složka hlasování je realizována ve 20 volebních obvodech se stabilními hranicemi a hranice jednomandátových obvodů nepřekračují tyto regiony), výraznější komplikace by neměly hrozit v případě Rumunska (jediná malá změna v počtu obvodů), Bulharsku, Lotyšsku, Estonsku a Slovinsku (s výjimkou prvních voleb po pádu režimu). Opačný případ představuje Makedonie s dvojím vymezováním jednomandátových obvodů a následnou úplnou změnou volebního systému (srov. Birch 2003: 29 - 31, 44; Birch et al. 2002; Šedo v tisku; Benešová 2003).

Analyzovat proces homogenizace je možné zejména v rámci hranic jednotlivých států. Indexy nacionalizace/homogenity, vypočtené pro jednotlivé politické strany a stranický systém daného státu mohou v časové řadě poskytovat informaci o tom, zda (vůbec) a jak v rámci těchto systémů probíhal proces vytváření catch-overall, případně catch-all stran, jak je proces počátků utváření stranických pluralismů napojen na otázku teritoriální homogenity, zejména, zda v tomto ohledu jde o proces jednosměrný (směrem k větší homogenitě stranických systémů) či zda připouští regrese k větší teritoriální stranické heterogenitě. Jistou překážkou analýzy celého procesu jsou velmi časté institucionální podněty vůči systému politických stran v podobě velmi častých zásadních změn technických parametrů nastavených ve volebních zákonech pro systém převodu hlasů na mandáty, který naznačuje tabulka 1 (přehled rezignuje na menší institucionální zásahy, jakkoliv i ty mohou mít, byť limitovaný, dopad na podobu stranické soutěže – viz např. efekt snížení potřebného počtu hlasů na zisk státní podpory ve volebním zákoně z roku 2001 v České republice (Cabada 2003: 234 – 237). Řada změn stranického systému tak může být spíše projevem změny volebního systému (resp. neschopnosti části stranického spektra na ně odpovídajícím způsobem reagovat), než projevem určitého vývoje voličského chování. Především při synchronní analýze je nutné přihlížet k tomu, zda v některé ze srovnávaných zemích nedošlo právě k zásadnější volební reformě. Na druhou stranu je třeba zohlednit, že i navzdory zásadním proměnám volebního systému jsme v řadě zemí svědky značné přizpůsobivosti stran, resp. přetrvávání prvků patrných v rámci stranického systému před reformou i po reformě.^[14] Každopádně je tento prvek ve značném kontrastu se značnou mírou stability volebního systému ve většině zemí, které sledovala Caramaniová (srov. Caramani 2000; Nohlen 1984: 217 – 224).

Druhým postupem, který se nabízí, je synchronní srovnávací analýza míry homogenity stranických systémů v jednotlivých státech, poskytující jeden syntetický údaj o podstatném znaku těchto systémů - charakteru teritoriální identity. Největší problém při této analýze by představovaly země s minimálně rozvinutými stranickými systémy (především by se jednalo o východoevropské země, ve kterých se buď déle udržel většinový volební systém, dříve či později nahrazený smíšeným systémem typu navrstvení, a ve kterých dominantní roli na politické scéně místo politických stran hrají volná sdružení nezávislých kandidátů či široké bloky, orientující se pro či proti osobnosti silného prezidenta – srov. Buček 2003; Holzer – Šmíd 2002: 334). Značná nestabilita stranických spekter řady dalších zemí by rovněž komplikovala případnou analýzu, ovšem zdaleka ne tak vážně jako zmíněné příklady.

Z úvah o možností využití konceptu homogenizace stranických systémů v zemích bývalého postkomunistického bloku prozatím vyřazujeme synchronní či synchronně diachronní analýzu pozice jednotlivých stranických rodin. Ta by vyžadovala další a značně podrobný rozbor využití celé koncepce stranických rodin pro tento region, která jednak byla předmětem podrobné práce (Fiala – Holzer – Strmiska 2002), a kromě toho by bylo nutné se nejprve vypořádat s jistými limity jejího využití naznačenými touto prací i diskusí, kterou vyvolala.

Hledat trendy a pravidelnosti v postkomunistickém areálu jako celku je již operací mnohem spornější, zejména vzhledem k tomu, jak širokému spektru nejrůznějších institucionálních podnětů, např. v oblasti volebního zákonodárství, byly stranické systémy transformujících se zemí během velmi krátkého období svého fungování vystaveny. Problém naznačuje následující tabulka:

Tabulka: Vývoj volebního systému v transformujících se zemích

stát	první volby	nová úprava v druhých volbách	nová úprava pro některé následující	nová úprava pro poslední volby
Bosna a Hercegovina	(1990) AVS	(1995) PS-výrazně prop.
Bulharsko	(1990) MSN, parita (AVS)	(1991) PS
Česká republika	(1990) PS			(2002) zvýš. disprop.
Estonsko	(1990) STV	(1992) PS	(1999) zákaz koal.
Chorvatsko	(1990) AVS	(1992) MSN-mírná převaha PČ (RVS)	(1995) vyšší podíl PČ, posílení prop.	(2000) PS
Litva	(1990) AVS	(1992) MSN-skoro parita (AVS)	(1995) mírné zvýš. disprop. PČ	(2000) změna VČ na RVS
Lotyšsko	(1990) AVS	(1993) PS	(1995) malé zvýš. disprop. (1998) zákaz koal.
Maďarsko	(1990) MSS	(1994) malé zvýš. disprop. PČ
Makedonie	(1990) AVS		(1998) MSN-převaha VČ (AVS)	(2002) PS
Moldávie	(1990) AVS	(1994) PS		(2001) zvýš. disprop.
Polsko	(1991) PS-výrazně prop.	(1993) zvýš. disprop.		(2001) zvýš. prop.
Rumunsko	(1990) PS	(1992) zvýš. disprop.		(2000) zvýš. disprop.
Rusko	(1990) AVS	(1993) MSN-parita složek (RVS)
Slovensko	(1990) PS	(1992) zvýš. disprop.	(1998) specifická	(2002) odstraněna část minulých změn
Slovinsko	3 různě volené komory	(1992) PS		(2000) zvýš. disprop.
Ukrajina	(1990) AVS		(1998) MSN-parita složek (RVS)

Zdroj:upraveno z Šedo J.: Trendy volebních reforem v transformujících se zemích, Sborník konference Perspektívy štúdia a výskumu v spoločenských vedách, Trnava 2003 (v tisku), srov. Birch 2003 a Birch et. al. 2002.

Vysvětlivky k tabulce: VS - většinový volební systém (A - absolutní většina, R - relativní většina); VČ - většinová složka smíšeného volebního systému, MS - smíšený volební systém (N - navrstvení, S - supersmíšený), PS - poměrný volební systém, PČ - poměrná složka smíšeného volebního systému, STV - systém jednoho přenosného hlasu (single transferable vote)

sledován celostátní parlament, resp. jeho dolní komora; u států, které se osamostatnily v první čtvrtině 90. let, uváděny volby na národní úrovni; reforma datována k roku, kdy se podle ní poprvé konaly volby, bez ohledu na rok schválení a reformy nerealizované ve volbách

Přehled vývoje volebního zákonodárství v transformujících se zemích naznačuje, že změny v něm rozhodně během sledovaného období neprobíhaly pouze směrem k větší proporcionalitě, nýbrž i směrem k disproporcionalitě, což pravděpodobně mohlo ovlivnit motivaci i reálnou schopnost některých stranickopolitických aktérů usilovat o etablování v rámci stranického systému jako catch-overall strany. Již Maurice Duverger (Duverger 1951b) totiž jako jeden ze znaků – zejména relativních - většinových volebních systémů uvádí sníženou motivaci politických stran vědomě usilovat o status catch-overall stran.^[15] Na druhé straně je ale možné rovněž argumentovat, že podoba poměrných systémů (které postupně v regionu převládly) ve srovnání s obdobnými systémy v západní Evropě v jistých fázích mohla napomáhat homogenizaci (i nacionalizaci) stranických systémů parametry nastavenými v neprospěch subjektů, které již kvůli svému vymezení nemohly ani hypoteticky aspirovat na pozici catch-overall stran. Skoro obecné zavedení vstupní klausule ve výši odpovídající vyšším hodnotám v západní Evropě, její nastavení na celostátní úroveň ve většině zemí a opatření ztěžující přístup do parlamentu koalicím, značně limitovaly možnost prosazení stran opírajících se o zázemí omezené jen na vybrané regiony.^[16]

Jako další institucionálně-politický faktor, výrazně ovlivňující homogenitu stranických systémů, uvádějí Chhibber a Kollmann (Chhibber 2004) míru centralizace politických systémů. Vysoce centralizované politické systémy se podle nich - bez ohledu na podobu volebního systému - vyznačují existencí malého počtu silných catch-overall stran (typickým příkladem je Velká Británie), zatímco ve slabě centralizovaných systémech ani působení většinového volebního systému nemusí vést k ustavení silných celostátních stran, resp. nijak neredukuje existenci četných stran s výrazně nerovnoměrnou regionální podporou (Indie). Toto zjištění je konzistentní s teorií Steina Rokkana (i Caramaniové), který spojuje rozvoj politických stran a vývoj stranických systémů mimo jiné s homogenizačními strategiemi centra (srv. Flora 1999). Je přirozené, že ve slabě centralizovaných zemích se zvyšuje pravděpodobnost výskytu relevantních aktérů, odvozujících svoji politickou legitimitu z používání kontrahomogenizačních strategií. V postkomunistických zemích proběhlo ve sledovaném období větší množství změn oběma směry (k větší centralizaci i decentralizaci), což pravděpodobně opět znesnadňuje hledání areálu v rámci celého prostoru.

Jako metodologicky podnětná operace by se naopak mohla jevit analýza způsobů, jakými konkrétní stranickopolitický systém reaguje na nejrůznější institucionální „injekce“, které přicházejí zvenčí (prostřednictvím případových studií). Stav vývoje stranickopolitických systémů v naší oblasti naopak nejspíš neumožňuje natolik robustní hypotézy, jaké používají Jones a Mainwaring pro země jižní, střední a severní Ameriky, avšak nelze vyloučit, že v budoucnu bude možné identifikovat některé společné rysy, typické pro méně či více stranickopoliticky homogenní země.

4. Závěr

Zkoumání teritoriální homogenity politických stran a stranických systémů s sebou přináší ještě jeden metodologický i substantivní rys. Je jím sílící míra přesvědčení o tom, že analýza politických stran musí probíhat na všech úrovních stranickopolitické soutěže, v nichž operují, tj. nejen na státní, nýbrž i na substátní úrovni. Podobně způsoby reprodukce stranickopolitického systému jako celku nelze odvozovat pouze z makroroviny, nýbrž je nutné analyzovat všechny úrovně, na nichž tato reprodukce probíhá. Koncept teritoriální homogenity zavádí - slovy Jonese a Mainwaringa - do teorie politických stran a stranických systémů explicitní předpoklad, že prostorové rozdíly jsou důležité a pomáhá tak - ještě jasněji - identifikovat ty stranické systémy, v nichž pouhé posouzení dat celostátní úrovně stranické soutěže nemá dostatečnou vypovídací hodnotu a pouze maskuje existenci substátních rozdílů.

A konečně, avšak rozhodně nikoliv v poslední řadě, v této souvislosti je třeba reflektovat i způsob, jakým k problému studia teritoriální stranickopolitické homogenizace přistupuje komparativní politologie. Vzhledem k „syntetičnosti“ celého konceptu je nutné obzvlášť vhodně a pečlivě volit jednotky, kterou budou zahrnovány do srovnávání, jejich velikost a následně z nich vytvářet takové soubory, které budou umožňovat metodologicky korektní a zároveň smysluplné srovnávání. Tento požadavek by měl představovat nezbytnou – i když pravděpodobně ještě ne zcela postačující - podmínku pro všechny ty, kteří chtějí vrátit teritorium zpět do hry.

Literatura:

Birch, S. - Millard, F. - Popescu, M. - Kieran, W. (2002): Embodying Democracy. Electoral System Design in Post-Communist Europe, New York, Palgrave Macmillan

Birch, S. (2003): Electoral Systems and Political Transformation in Post-Communist Europe, New York, Palgrave Macmillan.

Belko, M. – Kopeček, L. (2003): Moc zákonodárná, In: Kopeček, L. (ed.): Od Mečiara k Dzurindovi. Slovenská politika a politický systém v prvním desetiletí samostatnosti, Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.

Benešová, L. (2003): Změna volebního systému a její dopad na systém politických stran – případ Makedonie, oborová práce, Brno, Katedra politologie FSS MU.

Buček, L. (2003): Vývoj ukrajinského volebního systému a jeho vliv na systém politických stran, diplomová práce, Brno, Katedra politologie FSS MU.

Cabada, L. (2003): Malé politické subjekty a volby v České republice, in: Linek, L. – Mrklas, L – Seidlová, A – Sokol, P. (eds.): Volby do Poslanecké sněmovny 2002, Praha, Sociologický ústav Akademie věd České republiky, s. 229 – 238.

Caramani, D. (2000): The Societies of Europe. Elections in Western Europe since 1815: Electoral Results by Constituencies . Oxford: Macmillan.

Caramani, D. (2003): The End of Silent Elections: The Birth of Electoral Competition 1832-1915, in Party Politics, 9 (4): s. 411-444

Chhibber, P. K. - Kollmann K. (2004): The Formation of National Party Systems: Federalism and Party Competition in Britain, Canada, India, and the United States. Princeton: Princeton University Press (v tisku)

Duverger, M. (1951 a): Les partis politiques. Paris: Armand Colin

Duverger, M. (1951 b): The Influence of Electoral Systems on Political Life, International Social Science Bulletin (3) 1 s.314-352

Fiala, P – Holzer, J. – Strmiska, M. (2002, eds.): Politické strany ve střední a východní Evropě, Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.

Flora, Peter (ed.) (1999) : State Formation, Nation Building and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press.

Holzer, J. – Šmíd, T. (2002): Ruská federace, in: Fiala, P – Holzer, J. – Strmiska, M.: Politické strany ve střední a východní Evropě, Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, s. 333 – 354.

Jones, M. P., Mainwaring S. (2003) : The Nationalization of Parties and Party Systems: An Empirical Measure and an Application to the Americas, in Party Politics 9 (2), s.139-166

Kirchheimer, O. (1966): „The Transformation of the Western European Party Systems“ in: La Palombara, J.- Werner, M. (eds.): Political Parties and Political Development, Princeton: Princeton University Press.

Mareš, M. (2003): Moravistické politické strany a hnutí, in: Mareš, M. (ed.): Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury.

Nohlen, D. (1984): Changes and Choices in Electoral Systems, in: Lijphart, A. – Grofman, B. (eds.): Choosing an Electoral System, New York, Praeger, s. 217 – 224.

Lipset, S.M., Rokkan, S (eds.) (1967): Party Systems and Voter Alignments.Cross-National Perspectives. New York: The Tree Press

Rose, R., Urwin D. W. (1975). Regional Differentiation and Political Unity in Western Nations. London and Beverly Hills: Sage Publications.

Schattschneider, E.E. (1960). The Semi-Sovereign People: A Realist’s View of Democracy in America . New York: Holt, Rinehart, and Winston.

Strmiska, M. (2003): Regionální strany, teritoriální rozrůzněnost a stranicko- politický pluralismus. Středoevropské politické studie, 5 (2-3)

Strmiska, M. (2000): Scott Mainwaring a teorie stranických systémů ve třetí vlně demokratizace. Několik podnětů pro diskusi. Středoevropské politické studie 2 (1)

Šedo J. (2004): Trendy volebních reforem v transformujících se zemích, Sborník konference Perspektívy štúdia a výskumu v spoločenských vedách, Trnava 2003 (v tisku).

Šedo, J. (2002): Republika Makedonie, in: Fiala, P – Holzer, J. – Strmiska, M.: Politické strany ve střední a východní Evropě, Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, s. 249 – 267.