JUDr

Miroslav Mareš: Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, Barrister & Principal, 2003, 656 s.

Jaroslav Petřík

Kniha Miroslava Mareše Pravicový extremismus v ČR je dosud nejrozsáhlejším příspěvkem k výzkumu ultrapravicového fenoménu v českém prostředí. Autor v ní zúročil léta studia tématu, na nějž se specializuje od počátku své akademické dráhy.

Přestože podle anotace na přebalu je kniha určena širší odborné veřejnosti a může být využita i k pedagogickým účelům, její struktura a použitý slovník se nevymykají přísně akademickému diskursu. Její nejrozsáhlejší, čistě faktografická část je však skutečně srozumitelná a přijatelná nejen pro odbornou obec, nýbrž i pro širokou veřejnost. Těchto více než 400 stran je jádrem celé knihy: komplexní a velmi podrobný přehled české ultrapravicové scény, a to jak z hlediska jejího vývoje, tak i aktuálního stavu (ke konci roku 2002). Deskripci jsou věnovány dvě z pěti základních částí knihy: Stručný nástin vývoje českého pravicového extremismu a radikalismu do roku 1989 a Ultrapravicové spektrum v České republice po roce 1989. Zbývající tři části nabízejí možné teoretické rámce faktografickým údajům, především první z nich – Teoretické a metodologické aspekty politologického výzkumu ultrapravicového extremismu a radikalismu. Poněkud doplňující charakter pak má část nazvaná Politika proti pravicovému extremismu v České republice, jež se tématu dotýká jen okrajově. Autor v ní zúročil své znalosti získané ze spolupráce se státním sektorem. Poslední částí je tradičně Závěr.

V kapitolách popisujících vývoj a současný stav české ultrapravice musel autor nalézt kritérium členění a klasifikace ultrapravicových stran a hnutí. Zatímco prvně zmiňovaná kapitola je členěna chronologicky, druhá (jež je zároveň mnohem obsáhlejší) je rozdělena podle povahy popisovaných subjektů na (1) ultrapravicové strany a politická hnutí; (2) ultrapravicová samostatná média; (3) ultrapravicové subkultury a (4) militantní a teroristické ultrapravicové organizace. Toto rozdělení je determinováno čtyřmi klasifikačními problémy (ideovým, organizačně-formálním, časovým a geografickým), s nimiž se autor vypořádal aplikací pouze jednoho z kritérií (organizačně-formálního) a současným vysvětlením nepoužitelnosti dalších tří. Zároveň však nastínil základní charakteristiku tří etap vývoje ultrapravice v ČR po roce 1989 (1989-1992 vytváření a etablování ultrapravice; 1993-1998 strukturování ultrapravice; 1999-2002 přeskupení v rámci ultrapravice).

Autor popisuje více než sto subjektů s přihlédnutím ke čtyřem výše zmíněným klasifikačním problémům a s použitím různých politologických přístupů. Právě tento fakt by mohl být případným terčem kritiky, ovšem autor jej ospravedlňuje v úvodní části. Tato teoretická část je hlavním přínosem práce dosavadního akademickému výzkumu tohoto fenoménu, a to nejen v českém prostředí. Autor zde shrnuje teze a přístupy hlavních teoretiků na tomto poli, jejich příspěvky podrobuje kritice a naznačuje jejich hlavní slabiny. Zároveň se však nesnaží vytvořit vlastní teoreticko-metodologický rámec, čímž by se zařadil vedle jím zmíněných autorů, nýbrž kombinuje sebrané poznatky a tvoří tak kompilaci již existujících teorií. Jako základ mu pak posloužila tzv. „teorie extremismu“, již popsali Uwe Backes a Eckhard Jesse. Využil poznatků „moderní analýzy politiky“ (policy analysis), popsané P. Fialou a K. Schubertem (Fiala, Schubert 2001), a navázal tak na dosud nejkomplexnější českou práci na tomto poli „Politický extremismus a radikalismus v České republice“ z roku 1998. Na rozdíl od Michala Mazla (Mazel 1998)^[1] je však nejen úplnější, ale v popisu jednotlivých subjektů i podrobnější, což mu umožnil především nesrovnatelně větší rozsah publikace, ale také užší vymezení tématu ^[2].

Dobře známé organizace či politické strany tak Mareš popsal z několika hledisek – např. vývojového, ideového (strategie a programatika) a organizačního (organizační činnosti či přidružené skupiny), neopomenul ani vzájemné vztahy ultrapravicových subjektů. Úplnost tohoto popisu pak u každého subjektu závisí na množství dostupných informací. Vzhledem k velmi podrobným autorovým znalostem čtenář může narazit i na opravdové perličky, jako např. výčet stran a hnutí, jež nikdy nevznikly a byly pouze ve stadiu příprav (či byla na MV ČR již podána žádost o jejich registraci). O Hnutí národního sjednocení (HNS) se zase může dozvědět, ve které hospodě v Brně jeho členové uvažovali o zřízení vlastní tělocvičny, neboť podnikali aktivity k udržování a zlepšování fyzické kondice. Autor se nezdráhá popsat rvačky vyvolané členy HNS, či z čeho se skládá členská uniforma.

Teoreticko-metodologická část celkově obsahuje pět kapitol. V první z nich autor hodnotí dosavadní stav výzkumu dané problematiky jako nekonstituovaný a nezralý. Konstatuje, že dosud nebylo dosaženo shody v základních metodologických či teoretických přístupech, předmět výzkumu je pojímán konfúzně, značné rozdíly jsou způsobeny specifiky jednotlivých zemí a civilizačně-kulturních oblastí. V druhé kapitole autor definuje pojem politického extremismu a vymezuje jej proti podobným a často mylně používaným pojmům jako např. radikalismus či populismus. Zároveň popisuje některé klasifikace hlavních druhů extremismů a zařazuje je do kontextu extremismu náboženského, etnického či ekologického; naznačuje také vztah extremismu k terorismu či politickému násilí. Přitom nepřináší vlastní, novou definici extremismu, ale kombinuje již publikované definice a přístupy.

Mnohem menší shodu však nacházejí autoři v předmětu politologického výzkumu ultrapravicového fenoménu (tj. konkrétních subjektů), což autor kompenzuje vlastní klasifikací v úvodu k třetí části knihy (Ultrapravicové spektrum po roce 1989). Za naprostou utopii pak označuje snahu vysvětlit příčiny existence ultrapravicového fenoménu a vytvoření explikačních modelů. Přesto ve čtvrté kapitole nejen přibližuje některé dosud publikované modely, nýbrž i přináší vlastní dílčí aspekty vzniku ultrapravicových subjektů v ČR (např. přesun voličů do demokratického středu či míra úspěšnosti stran demokratického středu při řešení témat krajní pravice). Ostré kritice však podrobuje aplikaci západních teorií na postkomunistické země, stejně jako dosud publikované modely vytvořené speciálně pro střední a východní Evropu. Jakkoli je výčet již publikovaných politologických teorií vztahujících se k výzkumu pravicového extremismu komplexní, na exklusivnosti mu ubírá skutečnost, že většinu teoreticko-metodologické části lze nalézt v dřívějších Marešových článcích či studiích.^[3] Faktem však zůstává, že v recenzované publikaci jsou tyto dílčí poznatky vydány pohromadě a tvoří tak vrchol a rekapitulaci autorova dosavadního snažení.

Poslední kapitola první části, stejně jako celá část čtvrtá, je věnována politice proti pravicovému extremismu a radikalismu, jež podle Mareše tvoří specifické pole. Autor zde vychází především ze státních a úředních zdrojů, jež svými přístupy sice často neodpovídají politologickým definicím, při aplikaci moderní teorie politiky však tvoří samostatnou „policy“. Nespornou váhu této části dodává skutečnost, že autor byl několikrát požádán o konzultaci pravidelných zpráv policejního protiextremistického oddělení a od roku 2000 je soudním znalcem v oboru kriminalistika se specializací společenská závadnost textů a zástupné symboly. Podrobně popisuje problematiku bezpečnostní politiky zaměřené proti extremistickým skupinám; instituce, aktéry a sítě v protiextremistické politice působící; konflikty a spory (včetně reflexe veřejnosti) o potírání pravicového extremismu a celou část pak uzavírá deskripcí výsledné politiky, jež je realizována.

V poměrně krátkém závěru autor shrnuje současný stav ultrapravicové scény a její reálný i potenciální vliv na politický systém, klade jej do vztahu s protiextremistickou politikou a násilnými trestnými činy. Popisuje také pozici ultrapravicových stran v českém politickém systému, jejich vyhlídky a společenskou relevanci celého ultrapravicového hnutí. Hlavní slabiny české ultrapravice spočívají podle Mareše v absenci charismatické osobnosti ve středu některé z organizací a v absenci ideového zázemí v podobě silnějšího intelektuálního proudu (např. vlny „nové pravice“, jež ČR dosud nezasáhla). Žádná z politických stran tak nemá v současné době relevantní pozici v politickém systému, ovšem vznik takové strany (resp. posílení již existující formace) by podle autora zesílil jeho polarizaci. Mareš popisuje vývoj a současnou podobu stranicko-politického systému ČR podle Miroslava Nováka a Maxmiliána Strmisky, ale neobjasňuje vlastní pozici ve sporu o umírněný či centripetální pluralismus. Pravicový extremismus a radikalismus je podle autora v ČR etablovaný a přestože jeho celkový vliv ve společnosti nelze přeceňovat, stále představuje latentní hrozbu pro demokratický systém. Současně však působí jako indikátor nespokojenosti části lidí s některými společenskými fenomény.

Závěr však nezmiňuje současnou pozici a možný vývoj dalšího výzkumu ultrapravice a přestože jsou tyto otázky nastíněny v první části práce, chybí jejich stručné shrnutí. To považuji za zásadní nedostatek, neboť autor tak pouze konstatuje slabiny současného stavu bádání, aniž by projevil snahu tento stav nějak zlepšit. Cíl, který si autor na samém počátku uložil, tedy snaha napravit deficit domácího výzkumu („Domácí politologie však dosud výrazněji nepokročila ve výzkumu pravicového extremismu a radikalismu v ČR. Tento deficit bych chtěl napravit v předkládané práci.“^[4]), tak autor splňuje pouze částečně. Sice dostatečně komplexně i objektivně charakterizuje českou ultrapravici na pozadí jejího vývoje, zobecnění a zasazení podoby současného ultrapravicového fenoménu do rámce politické vědy však odbývá výčtem závěrů již publikovaných autorů. Vlastní teoretické koncepce, které nastiňuje, jsou dílčího charakteru (např. klasifikace ultrapravicových subjektů či rozlišení pojmů extremismus a radikalismus) a postrádají sjednocující formu.

Těžiště knihy spočívá v úplnosti faktografických údajů, plně podložených rozsáhlým seznamem použité literatury a pramenů. Záběr autora při shromažďování materiálů byl opravdu široký a zahrnoval kromě tuzemské i zahraniční odborné literatury řadu primárních zdrojů, včetně rozhovorů s aktivisty pravicově extremistických či naopak levicově extremistických uskupení nebo s příslušníky bezpečnostních složek zaměřených na boj s politickým extremismem. Řadu faktografických informací získal také z ultrapravicových tiskovin a zvukových či obrazových záznamů nebo diskusních fór na internetu. Padesátistránkový seznam všech použitých zdrojů, jenž je i přes obtížnost citací a původu některých materiálů velmi přehledně seřazen, tak může posloužit jako velmi kvalitní základ všem, kdo by se chtěli podobné tématice sami věnovat. V takovém rozsahu je obdivuhodné, že pouze jeden jediný zdroj je zařazen v nesprávné kategorii.

Přínos knihy Pravicový extremismus a radikalismus v ČR se tedy zdá být značně nevyvážený. Co do komplexnosti výčtu a charakteristiky současných pravicově extremistických organizací je naprosto nesporný a neoddiskutovatelný. Naproti tomu však nenabízí novou, komplexní teorii, jež by kvantu faktů poskytla zobecňující rámec. Politická věda se tak zdá být ochuzena a čtenáři není nabídnuto vodítko, pomocí nějž by si získané znalosti utřídil. Otázkou zůstává, zda autor zcela rezignoval na možnost nalézt vlastní teorii, či zda vědomě odmítl rozšířit již tak dost bouřlivou akademickou diskusi, „v jejímž rámci doposud nedošlo ani ke shodě na základních teoretických či metodologických přístupech, ani k vytvoření společně uznávaného pojmového aparátu.“^[5]