Středoevropské politické studie – Central European Political St

Sebeobrana a liga polských rodin – protestní strany v polském parlamentu

Jan Breindl

Abstract

Samoobrana (Self-Defence) and League of Polish Families (LPR) – radical political parties in the Polish parliament

Samoobrona (Self-Defense) and League of Polish Families (LPR) won the seats in the Sejm in the parliamentary elections in September 2001. Both parties represent radical opposition in the Polish parliament. They critisize Poland´s accession to the EU and the situation in the country after 1989 in general. The following text describes the history of both parties and the cardinal points of their policies.

Key words

Poland, party, League of Polish Families, Samooobrona (Self-Defense), Andzrej Lepper.

Polské parlamentní volby na podzim 2001 významným způsobem změnily polský stranický systém. Jestliže volby 1993 přinesly vítězství Svazu demokratické levice (SLD), který dokázal integrovat levou část politického spektra, volby 1997 byly triumfem pravice, když do té doby roztříštěnou polskou pravici dokázala sjednotit Volební akce Solidarita (AWS). AWS po volbách vytvořila vládu společně s Unií svobody (UW). Zdálo se, že systém politických stran se v Polsku začíná stabilizovat. (Srov. např. Kubát 2000, s. 92.)

V dalším volebním období se však nejprve rozpadla vládní koalice AWS a UW, poté i samotná AWS. Výsledek voleb 2001 rozklad vládního tábora dokonal, když do Sejmu neprošla ani jedna z vládních stran. Jejich místo zaujala hned čtyři nová uskupení – Občanská platforma (PO), Sebeobrana Polské republiky, Právo a spravedlnost (PiS) a Liga polských rodin (LPR). S výjimkou Sebeobrany šlo o formace, které vznikly až ve volebním roce 2001. (Sebeobrana vznikla už počátkem 90. let, do té doby však měla na politické scéně marginální postavení.)

Tyto čtyři parlamentní „nováčky“ můžeme rozdělit do dvou skupin: PO a PiS lze zhruba označit za pravicovou umírněnou opozici, Sebeobrana a LPR představují v Sejmu radikální opozici s minimálním koaličním potenciálem (na komunální nebo regionální úrovni je situace odlišná). Přestože se LPR a Sebeobrana v mnoha ohledech liší, spojuje je odpor vůči vstupu Polska do Evropské unie. Ostatní relevantní strany přitom stejně jako většina Poláků vstup do EU podporují – při samotném referendu hlasovalo pro přistoupení k Evropské unii 77,45 % voličů. Odlišné názory na evropskou integraci jsou důležitým, ale ne jediným důvodem, proč jsou Sebeobrana a LPR vytěsněny na okraj politického spektra.

Při stávajícím rozložení sil v Sejmu nemají tyto dvě formace velký vliv. Z průzkumů veřejného mínění i z výsledků komunálních voleb 2002 je však patrné, že jejich podpora nejenže neklesá, ale dokonce mírně roste. Jejich zastoupení v Sejmu tak nemusí být záležitostí jediného volebního období. Samozřejmě je otázkou, jestli si podporu voličů udrží i po referendu a vstupu Polska do EU. V tomto ohledu je třeba mít na paměti, že ani Sebeobrana, ani LPR nejsou monotematickým hnutím (jakkoli odpor vůči EU patří k hlavním bodům jejich programů), zaujímají výrazná stanoviska i k jiným problémům současného Polska. Radikální opozice si v Polsku získala takové postavení, že ji už nelze jednoduše přehlížet. Spíše bude užitečné zamyslet se nad příčinami jejich rychlého vzestupu z politické periferie na parlamentní půdu i nad jejich ideologickými východisky a programovými cíly. K tomu, jak doufám, poslouží následující výklad.

Historie Sebeobrany

Historie rolnického hnutí Sebeobrana sahá k počátku 90. let minulého století. Zpočátku šlo spíše o protestní hnutí polských zemědělců než o politickou stranu. Původním motivem organizovaného protestu byla snaha o oddlužení soukromých farmářů. Ti se považovali za oběti tzv. úvěrové pasti. Po roce 1989 si brali velké půjčky na modernizaci svých hospodářství, které později nebyli schopni splácet. Podle jejich mínění se do platební neschopnosti nedostali vlastní vinou, ale vinou tržních reforem, v jejichž důsledku se zemědělcům neočekávaně zvýšily náklady a naopak klesly výkupní ceny zemědělských produktů.

Výše popsaná situace se dotýkala i Andrzeje Leppera, dodnes ústřední postavy hnutí, který nebyl schopen splácet úvěry. Nejprve se angažoval v rolnických protestech ve svém bydlišti v západopomořanském Darlově, na podzim 1991 se již účastnil demonstrativní hladovky před budovou Sejmu ve Varšavě. Lepper si rychle mezi nespokojenými rolníky získal důvěru jednak svou razantní rétorikou, jednak organizováním protestních akcí, které si získaly pozornost médií. V dubnu 1992 řídil okupaci budovy ministerstva zemědělství a jeho další akce nesly podobný rukopis – spektakulární, schopné přitáhnout zájem sdělovacích prostředků, často na hranici nebo za i hranicí zákona. Lepper velice rychle získal nálepku extrémisty, rozhodně ale nebylo možné tvrdit, že by problém zadlužených rolníků nedokázal medializovat.

V roce 1992 začaly vznikat organizační struktury Sebeobrany. V červnu 1992 byla zaregistrována strana Dohoda „Sebeobrana“ Polska (Przymierze „Samoobrona“ Polski), která byla v podstatě politickou odnoží Rolnického odborového svazu „Sebeobrana“ (Związek Zawodowy Rolników „Samoobrona”). Odborový svaz založil Andrzej Lepper a stal se jeho prvním předsedou. Další činnost Sebeobrany pak vlastně odpovídala tomuto organizačnímu členění. Sebeobrana se na jedné straně účastnila politické soutěže, stavěla vlastní kandidátní listiny v parlamentních volbách, opakovaně kandidovala Andrzeje Leppera na prezidenta, členové Sebeobrany kandidovali i ve volbách do vojvodských parlamentů (sejmiků). Na druhé straně Sebeobrana zastřešovala aktivity typické pro nátlakovou skupinu – vyjednávání z pozice odporů, demonstrace a nátlakové akce nejrůznějšího druhu.

Ačkoli se kandidáti Sebeobrany během 90. let zúčastnili několika voleb, žádné výrazné úspěchy si nepřipsali. V prezidentských volbách 1995 Andrzej Lepper obdržel 1,32 % hlasů, o pět let sice porazil Lecha Walęsu, ale zisk 3,2 % hlasů nenaznačoval, že by Sebeobrana mohla zaujmout pozici relevantní strany. Sebeobrana neuspěla ani v parlamentních volbách 1993 a 1997. Částečným úspěchem bylo v roce 1998 zvolení několika členů Sebeobrany do vojvodských parlamentů – včetně Andrzeje Leppera, který zasedl v sejmiku západopomořanského vojvodství.

Přestože Sebeobrana až do roku 2001 neměla zastoupení v parlamentu, dařilo se jí udržet se v povědomí veřejnosti díky různým druhům protestů – rolnické pochody na Varšavu přitom patřily k těm mírnějším. Charakterističtější byly okupace budov státních úřadů, vysypávání obilí na koleje, blokády silnic, železnic nebo hraničních přechodů. K těmto akcím patřila i silná slova, Andrzej Lepper slovně napadal představitele politického establishmentu a církve. Za podíl na nelegálních protestech i za nactiutrhání stanul Lepper opakovaně před soudem.

Po střetu v Kobylnici v roce 1994, kde Sebeobrana bránila statek zadluženého rolníka proti exekutorům, kteří přišli zabavit jeho majetek, strávil Lepper necelé dva měsíce ve vězení. Lepper měl tehdy ženu v nemocnici - jeho dočasně osiřelé děti spolu s hloučkem novinářů přivedl mluvčí Sebeobrany Stanisław Mojsa k sekretariátu prokurátora, kde dosáhl Lepperova propuštění - v zájmu dětí byl Lepperův trest změněn z odnětí svobody na policejní dozor. (Drozd – Piasecka 2001, s. 62 - 63) Tato historka jednak dokumentuje účinnost nátlakových akcí Sebeobrany, jednak může částečně vysvětlit relativně benevolentní postoj polských soudů vůči Lepperovi v následujících letech.

Strategie spektakulárních protestních akcí udržela Leppera i Sebeobranu v centru zájmu médií – a díky tomu i v povědomí voličů. Od roku 1999, od kdy agentura CBOS zveřejňuje výsledky Andrzeje Leppera v průzkumech důvěryhodnosti politiků, maximálně 6% respondentů uvádělo, že Leppera nezná. Podle těchto průzkumů patřil Lepper mezi nejznámější polské politiky už v době, kdy se preference Sebeobrany pohybovaly kolem jednoho procenta.^[1]

Sebeobrana sice dokázala výborně medializovat svou činnost, stále však zůstávala v očích veřejnosti extrémistickým sdružením nespokojených zemědělců. Od roku 1999 lze v činnosti Sebeobrany najít systematické kroky, jimiž se snažila tento image změnit. „Chceme být ve vládě, chceme být v parlamentu […] nechceme jen blokovat silnice a protestovat,“ takto naznačil novou strategii Sebeobrany Andrzej Lepper koncem roku 1999. Už předtím, v květnu 1999 se konal třetí sjezd Sebeobrany, kde byl Lepper jako obvykle zvolen předsedou rolnických odborů. Méně obvyklá už byla přítomnost některých významných politiků, jako byli například ministr zemědělství Artur Balazs, vedoucí prezidentské kanceláře Andrzej Śmietanko nebo předseda parlamentní Polské lidové strany (PSL) Jarosław Kalinowski. Účast politických elit na sjezdu nepochybně svým dílem přispěla k legitimizaci Sebeobrany. (Drozd-Piasecka 2001, s. 53)

Změn doznala i politická odnož Sebeobrany, která byla přejmenována na Sebobranu Polské republiky (Samoobrona Rzeczypospolitej Polskiej). Andrzej Lepper chtěl do reformované strany integrovat více politických či odborových organizací tak, aby Sebeobrana nebyla výlučně rolnickým sdružením. Deklarovaným záměrem Leppera bylo „vzít pod svoje křídla“ i parlamentní PSL a vytvořit lidově-národní blok, který by si získal většinu venkovského elektorátu. Z těchto plánů musel hodně slevit, přesto se začátkem ledna 2000 odbylo ve varšavském Paláci kultury jednání, jehož výsledkem byla dohoda o spolupráci Sebeobrany s Odborovým svazem Srpen 80 (Związek Sierpień 80) Daniela Podrzyckého a Polskou frontou (Front Polski) bývalého náčelníka generálního štábu Tadeusze Wileckého. (Drozd-Piasecka 2001, s. 55 – 56) Srpen 80 i Polská fronta – na rozdíl od PSL - zaujímaly na politické scéně pouze marginální postavení. Tato dohoda posloužila jako doklad systematického úsilí o vytvoření strany, která by byla schopna oslovit širší spektrum voličů. Deklarovaný cíl – obsadit druhé místo v parlamentních volbách 2001 – tehdy ještě málokdo bral vážně. Preference Sebeobrany totiž oscilovaly kolem jednoho procenta a na stejné úrovni se pohybovaly ještě na začátku předvolební kampaně.

Až průzkumy preferencí provedené týden před volbami naznačovaly, že by Sebeobrana mohla překročit pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu.^[2] Nakonec Sebeobrana získala 10,2 % hlasů a stala se s 53 mandáty třetí nejsilnější stranou v Sejmu – za SLD a Občanskou platformou. Podle výzkumu agentury PBS se Sebeobraně podařilo přetáhnout zejména voliče Polské lidové strany a stran důchodců. Podle stejné agentury volili Sebeobranu více muži než ženy (muži – 11 %, ženy – 7 %), spíše s nižším vzděláním (základní – 15 %, vyšší – 3 %), z venkova nebo malých měst (vesnice – 15 %, velkoměsta – 4 %). Nejvyšší podporu voličů Sebeobrana měla v Západopomořanském, Kujavsko-Pomořanském a Lublinském vojvodství.^[3]

V povolebních jednáních nebyla Sebeobrana ostatními stranami nijak ostrakizována, přestože měla stále nálepku radikálního hnutí a Andrzej Lepper nebyl zdaleka jediný, komu přišla náramně vhod poslanecká imunita. V prvních měsících po volbách ještě vydržely relativně dobré vztahy s SLD -někteří poslanci SLD ostatně již před volbami vyjadřovali podporu rolnickým blokádám organizovaným Sebeobranou. (Siennicki 2002, s. 14 - 16) Andrzej Lepper byl zvolen jedním z vicemaršálků Sejmu, na popud Polské lidové strany se Sebeobrana rovněž účastnila jednání o podpoře nového kabinetu premiéra Leszka Millera. Při samotném hlasování poslanci Sebeobrany hlasovali pro vyslovení důvěry vládě. Z vystoupení Andrzeje Leppera, který v diskusi před hlasováním označil podporu novému kabinetu za podmínečnou, však už bylo patrné, že soužití vládnoucích stran a Sebeobrany nebude ideální.

Na jednání Sejmu 29. listopadu 2001 Andrzej Lepper - vedle toho že slovně napadl představitele PiS, PSL a některé novináře - obvinil i několik čelných politiků SLD a Občanské platformy z braní úplatků. Ještě ten samý den poslanci odvolali Leppera z funkce vicemaršálka Sejmu. V prosinci 2001 poslanci Sebeobrany ještě podpořili návrh státního rozpočtu na rok 2002, v následujícím období však už Lepperova strana vystupovala jako důsledná opozice nejen vůči vládní koalici, ale vůči politickému establishmentu jako takovému.

Nový resp. staronový styl vyvolal velké napětí zejména v poslaneckém klubu. Ještě před stranickým kongresem na počátku dubna 2002 z klubu odešla čtvrtina poslanců. Část z nich, vedená Krzysztofem Rutkowským a Józefem Głowou, založila v Sejmu vlastní klub Lidově-demokratické strany. Na samotném kongresu, který proběhl 7. dubna 2002 ve Varšavě, se však znovu ukázalo, jak velkou podporu má Lepper mezi členy hnutí. Byl jednomyslně zvolen předsedou strany i na další funkční období, navíc byly posíleny jeho kompetence. Získal pravomoc samostatně určovat stanoviska strany i rozhodovat o vyloučení „neposlušných“ členů. Autoritu, jíž se Lepper v Sebeobraně těší, dokumentuje výrok jednoho z delegátů, který navrhoval, aby byl Lepper zvolen doživotním předsedou strany.^[4]

Prvním velkým úkolem v novém funkčním období bylo uspět v komunálních volbách, které připadaly na konec října 2002. Polští voliči v nich měli možnost rozhodnout o složení obecních a městských zastupitelstev, okresních rad, vojvodských parlamentů i o postech starostů a primátorů měst, vojtů (nejvyšších představitelů okresů) a vojvodů. Do značné míry se opakovala situace z parlamentních voleb, kdy skutečný výsledek strany daleko předčil výsledky dosahované v průzkumech veřejného mínění. Nízký počet mandátů v obecních a okresních zastupitelstvech (2,4 %, resp. 7 %) odráží fakt, že Sebeobrana nemá na venkově dostatečné množství lidí ochotných angažovat se v komunální politice. Výsledky voleb do vojvodských sejmiků, které daleko více odrážejí stranické preference voličů, už lépe ukazují skutečnou sílu Sebeobrany. Volební zisky Sebeobrany oscilovaly od 11 % ve Slezském vojvodství po téměř 22 % v Lublinském vojvodství. Zde dokonce počtem hlasů těsně zvítězila, v pořadí druhá koalice SLD-UP však nakonec získala o jeden mandát více.^[5] Ve Svatokřížském a Západopomořanském vojvodství se Sebeobrana umístila na druhém místě za SLD-UP se ziskem okolo dvaceti procent. Další čtyři druhá místa získala v Dolnoslezském, Kujavsko-Pomořanském, Lodžském a Varmiňsko-Mazurském vojvodství. Sebeobrana získala celkem 101 mandátů v sejmicích, což činí zhruba 18 % všech mandátů. I tento ukazatel řadí Sebeobranu na druhé místo za SLD-UP.

Stejně jako v parlamentních volbách, i při volbách do vojvodských parlamentů uspěla Sebeobrana do značné míry na úkor Polské lidové strany, přirozeného koaličního partnera hegemonní SLD-UP, čímž znemožnila vytvoření tradičních koalic SLD-UP s PSL. Sebeobrana tuto dvojici buď doplnila (Podleské, Mazovské, Slezské, Dolnoslezské, Lodžské, Velkopolské a Svatokřížské vojvodství) nebo dokonce PSL z koalice zcela vytlačila (Lublinské a Západopomořanské vojvodství). Ve Varmiňsko-Mazurském vojvodství se ke koalici SLD-UP, PSL a Sebeobrany připojila ještě Unie svobody (UW). V Kujavsko-Pomořanském vojvodství vzniklo programově různorodé seskupení, které dokázalo z vlády eliminovat SLD-UP, jasného vítěze zdejších voleb. Pod vedením Sebeobrany se v koalici sešly ještě Liga polských rodin, Občanská platforma, Právo a spravedlnost a Polská lidová strana. Z tohoto výčtu je jasně patrné, že v jednotlivých vojvodstvích Sebeobrana disponuje značným koaličním potenciálem a je zde přijatelným partnerem i pro strany, které se vůči ní v parlamentu ostře vymezují. Tato skutečnost vyplývá nejspíš z toho, že hlavní konfliktní linií mezi Sebeobranou a umírněnými stranami je odlišný názor na vstup Polska do Evropské unie, což je problém, který na regionální či komunální úrovni nehraje takovou roli jako v Sejmu.

Program Sebeobrany

Sebeobrana sama sebe definuje jako prosociální a proekologické hnutí, odmítající dělení na pravici a levici – hlásí se ke koncepci tzv. třetí cesty, tj. odmítá jak socialismus, tak liberalismus, který chápe jako naprostou nadvládu volného trhu. Vymezuje se i vůči tomu, co je v Polsku chápáno pod pojmy pravice a levice, tedy jak proti postsolidaritnímu táboru, tak vůči SLD a PSL, tedy stranám vnímaným jako postkomunistické. Úsilí Sebeobrany směřuje – podle jejího programu – k celkové morální a ekonomické obnově Polska.

Ještě než přiblížíme hlavní programové postuláty v oblasti vnitřní a zahraniční politiky, bude dobré rámcově popsat, jak Sebeobrana nahlíží na současnou situaci a z jakých morálních a etických principů odvozuje své programové cíle. Jak už řečeno, Sebeobrana se vymezuje jak proti socialismu, tak proti kapitalismu. Při bližším ohledání však zjistíme, že vztah k éře komunismu je v některých ohledech ambivalentní, hlavně co se týče období vlády Edwarda Gierka ^[6] – například televizní spoty před parlamentními volbami 2002 podle polských komentátorů evokovaly právě toto období. Ekonomickou a morální krizi, v níž se Polsko – podle Sebeobrany – nachází, klade strana za vinu spíše politikům z éry po roce 1989. Toto období Sebeobrana označuje za éru egoistického individualismu, korupce, rozvratu morálních hodnot a vysoké nezaměstnanosti. Program Sebeobrany je v příkrém rozporu s teorií neviditelné ruky trhu, díky níž z egoisticky motivovaných činů jednotlivců povstává obecné dobro. Za jednu z chyb „reálného kapitalismu“ považuje například to, že lidská práce je degradována na pouhé zboží. Takto ostré vymezení vůči kapitalismu pochopitelně působí z velké části na voliče, kteří s nostalgií vzpomínají na doby předcházející.

Co se týče morálních principů, program Sebeobrany je - pochopitelně vedle typicky agrárních motivů – silně inspirován křesťanstvím, odkud si bere zejména úctu k rodinným hodnotám, a požadavek na zajištění důstojného života pro všechny. Mezi vysoko ceněné hodnoty patří rovněž solidarita, a to nejen v přísně ekonomickém smyslu. Zatímco kapitalismu je zde připisována redukce veškerého života pouze na ekonomickou stránku, úsilí Sebeobrany je prezentováno jako snaha o nápravu čehokoli, co nějak ovlivňuje kvalitu života lidí. Sebeobrana pokládá za nemožný takový ekonomický rozvoj, který není doprovázen rozvojem v oblastech morálky, rodiny, kultury nebo životního prostředí.

Celkově vzato, program Sebeobrany vytváří dojem, že Polsko se v současné době zmítá v hlubokých problémech jak ekonomických, tak politických i morálních, že politiky současných i bývalých vládních stran natolik zaměstnávají vzájemné spory a boj o nejrůznější výhody, že nejsou schopni tyto problémy řešit. Sebeobrana se pak stylizuje do role ostrého kritika těchto bezútěšných poměrů a obhájce zájmů „obyčejných lidí“ – což je vcelku obvyklá strategie populistických stran, jak zaujmout nespokojené voliče.

V oblasti vnitřní politiky nabízí Sebeobrana směs pravicové rétoriky a výrazně levicových receptů. V obecné rovině je pro to, aby stát co nejméně zasahoval lidem do života, za základ hospodářství pokládá soukromé podnikání, usiluje o snížení daní, odbourání nadbytečné byrokracie atd. Na druhé straně nevylučuje státní intervence, je-li to v zájmu obecného blaha. V těch částech programu, kde Sebeobrana konkrétněji formuluje své cíle, už je patrné, že možnosti pro státní zásahy jsou velice široké a že hospodářský a sociální program strany lze bez rozpaků označit za výrazně levicový.

Nejpodrobnější recepty nabízí Sebeobrana v oblasti hospodářské a agrární politiky. Její program předpokládá široký rozsah státních intervencí. Polský trh chce chránit pomocí dovozních cel proti dumpingovému dovozu zboží z Evropské unie. Zemědělcům slibuje oddlužení, státem garantované výkupní ceny zemědělských produktů a intervenční výkup zemědělské nadprodukce. Podle Sebeobrany by měl stát garantovat i termíny výplaty peněz zemědělcům, jež by se nesměly opozdit více než o tři týdny. Velká část zákonodárné aktivity poslanců za Sebeobranu směřovala právě do této oblasti – například návrh na zavedení zelené nafty pro zemědělce nebo návrh zákona o intervenčním výkupu přebytků potravin a zemědělských produktů.^[7] Za zmínku stojí i návrh usnesení o tom, že dluhy soukromých zemědělců z období transformace byly způsobeny mimořádnými změnami hospodářských poměrů. Polská legislativa totiž umožňuje soudu osvobodit dlužníka od povinnosti splatit dluh, jestliže se stal obětí mimořádné situace. V případě, že by toto usnesení bylo přijato, zadlužení rolníci by se na jeho základě mohli domáhat odpuštění dluhů. Zajímavá byla i reakce místopředsedy finančního výboru Marka Olewińského („Něco tak zábavného jsem už dlouho nečetl – a to jsem v parlamentu osm let.“^[8]), která velice dobře ilustruje, jak vážně jsou návrhy Sebeobrany v Sejmu brány.

Výrazně antisystémovým prvkem v programu Sebeobrany jsou názory na fungování bankovního systému. Sebeobrana plánuje razantně omezit vliv soukromého a zejména cizího kapitálu. Soukromá banka je pro Sebeobranu instituce, která žije z práce ostatních lidí, aniž sama vytváří nějaké hodnoty. S použitím jiných slov se zde vlastně znovu objevuje marxistické pojetí nadhodnoty a vykořisťování. Pro financování aktivit státu chce místo služeb komerčních bank využívat peněz centrální banky, která by v mnoha ohledech měla suplovat privátní peněžní ústavy a vydělané peníze poskytnout pro potřeby státního rozpočtu. Odpor vůči soukromému kapitálu se projevuje i v požadavku na státní vlastnictví podniků ve všech strategických odvětvích (doprava, energetika, telekomunikace apod.).

V ostatních oblastech nabízí program Sebeobrany spíše zdrcující kritiku stávajícího stavu než konkrétní recepty na zlepšení situace. Z kapitoly věnované nezaměstnanosti lze vytušit, že Sebeobrana chce, aby podpora v nezaměstnanosti byla časově neomezená, neboť za stávající situace nemají nezaměstnaní žádnou šanci najít práci. Příčinu nezaměstnanosti vidí v působení nadnárodních finančních institucí působících ruku v ruce s postkomunistickou vládní garniturou. Potírání nezaměstnanosti pomocí privatizace a modernizace průmyslových podniků a investic na zelené louce pokládá za pouhý trik, podle Sebeobrany se těmito opatřeními počet volných míst snižuje, místo aby rostl. Poslanci Sebeobrany se v Sejmu dvakrát pokusili prosadit zvýšení životního minima a podpory v nezaměstnanosti, nepřišli však s žádným návrhem, z něhož by bylo patrné, jak konkrétně chce Sebeobrana tento problém řešit.

Samostatnou kapitolou jsou postoje Sebeobrany v otázkách zahraniční politiky. Prioritou programu Sebeobrany je zabránit vstupu Polska do Evropské unie. Odsudky vůči EU však nejsou tak radikální jako v případě Ligy polských rodin. Podle Andrzeje Leppera jeho strana neodmítá Unii jako takovou, pouze se snaží zabránit vstupu Polska za stávajících podmínek. Hlavním kamenem úrazu jsou produkční kvóty, které Polsko vyjednalo. Podle Sebeobrany Evropská unie těmito kvótami určuje objemy průmyslové i zemědělské výroby v jednotlivých zemích. Přijetí podmínek vyjednaných na summitu v Kodani by podle Sebeobrany přineslo snížení polské zemědělské a průmyslové výroby o 50 %. V oficiálních programových dokumentech jsou špatné podmínky vstupu označeny za hlavní důvod, proč se Sebeobrana snaží zabránit integraci Polska s EU, je zdůrazňován zájem strany na dobrých sousedských vztazích, naopak jsou potlačeny postoje, které by bylo možné chápat jako nacionalistické nebo xenofobní. Ačkoli z některých vyjádření Andrzeje Leppera zaznívají antiněmecké resentimenty, není jeho kritika EU tak vypjatá, jako v případě Ligy polských rodin. Je to dáno jistě i tím, že mezi elektorátem Sebeobrany odpůrci vstupu Polska do EU pouze mírně převažují, zatímco v případě LPR jasně vedou.^[9]

Sebeobrana vystupuje nejen proti členství Polska v Evropské unii, ale dělá také všechno proto, aby Polsko nebylo součástí oné „nové Evropy“, o níž mluvil v souvislosti s válkou v Iráku americký ministr obrany Rumsfeld. Už v listopadu 2001, když se jednalo o vyslání polských vojáků do Afghánistánu, Lepper prohlásil, že je spíše třeba zamyslet se nad příčinami útoku z 11. září. Účast polských vojáků v této válce odmítl podpořit s poukazem na nákladnost takové akce.^[10] V případě irácké války podala Sebeobrana návrh rezoluce, požadující stažení polských vojáků z oblasti. Hlavními argumenty proti účasti Polska v této válce jsou absence mandátu OSN a protiválečné stanovisko papeže Jana Pavla II.^[11]

Na základě uvedených skutečností můžeme Sebeobranu charakterizovat jako radikální levicovou stranu s kořeny v agrárním prostředí, kladoucí silný důraz na národní suverenitu a blahobyt polského národa. Ostře se vymezuje vůči stávajícímu politickému a ekonomickému uspořádání, čímž by se mohla řadit do skupiny antisystémových stran. Sebeobrana však nemá takový vliv, aby mohla prosadit svůj program, proto nelze jednoznačně říci, nakolik jsou deklarace odmítající „reálný kapitalismus“ míněny s plnou vážností a nakolik jsou pouze nástrojem, jak oslovit nespokojené voliče.

Historie Ligy polských rodin

Liga polských rodin byla zaregistrována 30. května 2001, necelé čtyři měsíce před parlamentními volbami. Fakticky začala fungovat až 22. června 2001, kdy byla podepsána dohoda o spolupráci katolicko-národní pravice. Liga se měla stát platformou pro spolupráci politiků z různých organizací (politických stran, odborů nebo občanských sdružení), které neměly šanci samostatně proniknout do parlamentu. Přestože si Liga musela budovat postavení téměř od nuly, dokázala v krátké době získat takovou podporu, která jí přinesla 38 poslaneckých a 2 senátorské mandáty.

Ještě než se budeme podrobněji věnovat okolnostem vzniku Ligy, bude užitečné zmínit se o médiu, které stálo v pozadí vzniku i pozdějšího úspěchu LPR. Řeč je o katolickém Rádiu Maryja, v jehož čele stojí katolický kněz Tadeusz Rydzyk. Otec Rydzyk je v Polsku všeobecně považován za šedou eminenci LPR, byť vzájemné vztahy nejsou nijak formálně zakotveny. Rádio Maryja se vedle vysílání náboženských pořadů snaží ovlivňovat i politické dění, ne vždy zcela férovým způsobem. Již během kampaně před prezidentskými volbami v roce 1995 vyslovila komise polského episkopátu pro sdělovací prostředky politování nad tím, že rádio šíří pomluvy o některých kandidátech a veřejně se omluvila. (Kopper - Rutkiewicz – Schlip 1997, s. 106) V parlamentních volbách 1997 stanice podporovala některé katolicky orientované kandidáty na listině Volební akce Solidarita. V následujícím volebním období Rydzyk změnil taktiku a začal podporovat snahy o vytvoření samostatné strany, jež by hájila radikální katolicko-národní pozice. Tato část politického spektra totiž byla na konci devadesátých let rozdrobena mezi řadu marginálních formací rozdělených zčásti programovými, ale spíše osobními rozpory. Cílem proto bylo vytvořit jednu silnou stranu, jež by s mediální podporou Rádia Maryja mohla pomýšlet na úspěch v dalších parlamentních volbách.

Prvním vážnějším pokusem o integraci katolicko-národní pravice byla v dubnu 1999 Polská dohoda (Porozumienie Polskie), pod níž se podepsalo několik politiků, kteří - ať už dobrovolně nebo nedobrovolně - opustili ZChN (Křesťansko-národní sjednocení, v této době součást vládní AWS). K dohodě se dále připojili Piotr Jaroszyński za Polskou rodinu, Maciej Giertych za Národní stranu, Wojciech Wierzejski za Celopolskou mládež a Zygmunt Wrzodak, šéf odborů v továrně na traktory Ursus. V listopadu 1999 byla založena Strana polské dohody, jejím předsedou se stal Jan Łopuszański. Hlavními programovými body nové strany byly odpor vůči vstupu Polska do Evropské unie, obavy z prodeje majetku cizincům, masového propouštění a ohrožení polských zemědělců při vstupu do EU. V polských médiích byla označována za stranu blízkou Rádiu Maryja. (Paszkiewicz 2000, s. 79.) Přestože se strana deklarovala jako alternativa vůči ZChN i celé AWS, nebyla pro ně (zatím) vážným konkurentem. Ze strany navíc vystoupili někteří signatáři dubnové dohody – mezi nimi i Maciej Giertych a jeho Národní strana. Ta poté působila samostatně až do června 2001, kdy se – stejně jako Polská dohoda - stala součástí Ligy polských rodin.

Vedle politiků z okruhu Polské dohody se stalo další personální základnou pozdější LPR Hnutí obnovy Polska (ROP) založené v roce 1995 bývalým premiérem Janem Olszewským. Hnutí se koncem roku 1997 rozštěpilo, odešel např. již zmíněný ursuský odborový předák Zygmunt Wrzodak. V prosinci 1997 byl z ROP vyloučen bývalý ministr vnitra Antoni Macierewicz, který krátce nato založil Katolicko-národní hnutí (RKN). Stejně jako v případě Macieje Giertycha i zde platí, že se kroky znesvářených politiků později - alespoň na nějaký čas - opět sešly pod střechou LPR.

Jednotlivé peripetie těchto marginálních stran nejsou příliš podstatné, rozlišení mezi politiky z okruhu Polské dohody a z okruhu ROP však určitý význam má. Do značné míry totiž odráží dva hlavní proudy v pozdější LPR. Zjednodušeně řečeno, strany z okruhu Polské dohody víceméně reprezentovaly Rydzykův projekt strany prosazující program tvořený směsí ortodoxního katolicismu, odporu vůči EU a nacionalismu s lehkou příchutí xenofobie a antisemitismu. Polská dohoda se stala základem budoucího radikálního křídla LPR. Naproti tomu strany vzešlé z okruhu ROP vytvořily (na poměry LPR) poměrně umírněnou frakci, kladly důraz více na hájení polských národních zájmů než na hlásání katolických názorů. Spíše než z kázání otce Rydzyka čerpaly inspiraci z prací Romana Dmowského, polského vlastence z počátku 20. století. K projektu Ligy přistupovaly spíše utilitárně, byla to pro ně jedna z mála možností, jak získat podporu nutnou pro vstup do parlamentu, což platí zejména o ROP, jež se k Lize připojilo těsně před volbami a krátce po nich zase vystoupilo.

Liga polských rodin byla formálně založena jako politická strana, ačkoli svým reálným fungováním vždy připomínala spíše volební koalici. Toto řešení sice zadělalo na řadu vnitrostranických problémů, při volbách se však ukázalo jako opodstatněné. V Polsku totiž koalice potřebuje ke vstupu do parlamentu získat nejméně 8 % hlasů, zatímco politická strana pouze 5%. Liga polských rodin přitom ve volbách získala 7,8 % hlasů, což stačilo na zisk 38 mandátů – přitom kdyby kandidovala jako koalice, s tímto ziskem by se do Sejmu vůbec nedostala. Podobně jako v případě Sebeobrany dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by LPR vůbec mohla pomýšlet na zisk byť i jediného křesla v Sejmu. Podstatný nárůst preferencí přišel vlastně až v posledním týdnu před volbami. Volební zisk LPR byl sice obrovským (a také nemilým) překvapením pro polskou veřejnost, nicméně pomohl Lize „pouze“ k postavení nejmenší parlamentní strany. Pro umírněnou většinu byla nepřijatelná kvůli svým radikálním postojům (zejména ke vstupu Polska do EU), navíc nedisponovala takovým počtem mandátů, aby mohla výrazněji komplikovat život vládní koalici, takže od začátku plnila úlohu nezvaného hosta, jehož přítomnost je nutné nějak přetrpět. Na rozdíl od Sebeobrany LPR se od začátku stylizovala do role důsledné opozice. Její poslanci hlasovali proti vyslovení důvěry vládě Leszka Millera a nepodporovali žádné vládní návrhy včetně státního rozpočtu.

Po volebním úspěchu se LPR musela vypořádat s řadou vnitřních problémů. Krátce po volbách Ligu opustilo Hnutí obnovy Polska, které tak v LPR strávilo necelý měsíc. Členové Hnutí vůbec nevstoupili do poslaneckého klubu LPR. I po tomto odchodu zůstávala LPR stranou pouze na papíře, což se podepsalo i na volbě předsedy strany. Volba padla na Marka Kotlinowského, širší veřejnosti prakticky neznámého právníka z Wieliczky u Krakova. Zvolení Kotlinowského lze chápat jako kompromis motivovaný snahou předejít personálním sporům. Kotlinowski ve straně plní funkci jakési pojistky, aby se Liga nerozštěpila kvůli neuspokojeným ambicím jednotlivých politiků. Kromě funkce předsedy strany zastává i post předsedy poslaneckého klubu LPR.

Vnitrostranické štěpení se však podařilo zažehnat pouze nakrátko. Na jaře 2002 se vyhrotily spory mezi umírněným a radikálním křídlem LPR. Prvním signálem byl nejednotný postoj Ligy vůči NATO. Zatímco umírněná frakce vedená Antoni Macierewiczem členství Polska v NATO schvalovala, radikální tábor seskupený kolem Jana Łopuszańského prosazoval vystoupení Polska ze Severoatlantické aliance a prohlubování spolupráce s Ruskem. (Srov. Siennicki 2002, s. 14-16) Konflikt se prohloubil při sestavování kandidátek pro podzimní komunální volby. Politická rada LPR zablokovala kandidaturu Antoni Macierewicze na primátora Varšavy a odmítla i návrhy zaznívající z kruhů Rádia Maryja na vytvoření jednorázového volebního bloku, v němž by se spolu s představiteli LPR sešli i katoličtí kandidáti z jiných stran, především ZChN. Tento koncept byl nakonec realizován právě Macierewiczem, který opustil LPR a do komunálních voleb vedl seskupení nazvané Polsko spolu (Polska razem). Macierewicz spolu s dalšími čtyřmi poslanci opustil i poslanecký klub Ligy polských rodin. Toto štěpení je některými komentátory interpretováno jako emancipace vedení strany vůči vlivu Rádia Maryja. Liga totiž i bez podpory této stanice zaznamenala v komunálních volbách výrazný úspěch – na rozdíl od Macierewicze.

Ve volbách do obecních a okresních zastupitelstev se zisky LPR – ať už vyjádřené podílem odevzdaných hlasů či podílem získaných mandátů – pohybovaly v řádu několika procent. Zanedbatelný byl i počet starostů a vojtů zvolených za LPR. Zcela odlišných výsledků dosáhla Liga ve velkých městech a ve volbách do vojvodských parlamentů. V sedmnácti vojvodských městech (bez Varšavy, ale včetně Toruně a Gorzowa Wielkopolského) získala LPR 10,4 % mandátů. (Kubát 2003, s. 90) Největších úspěchů dosáhla na jihovýchodě Polska, tedy v regionu, který je na polské poměry konzervativní a relativně chudý. V krakovské městské radě je klub LPR dokonce s devíti mandáty nejsilnější spolu s klubem Práva a spravedlnosti. Liga polských rodin je součástí vládnoucí koalice i na radnicích v Řešově a Białystoku. Ve volbách do vojvodských parlamentů LPR zvítězila v Podkarpatském vojvodství, kde vytvořila koalici s Občanskou platformou a Právem a spravedlnost. Se stejnými partnery ovládá i parlament Malopolského vojvodství, v Pomořansku k PO a PiS přibyla ještě Polská lidová strana. O velice pestré koalici v Kujavsko-Pomořanském vojvodství už byla řeč.

Úspěšný výsledek komunálních voleb 2002 posílil zejména oficiální vedení LPR, tedy předsedu Marka Kotlinowského a místopředsedy Romana Giertycha a Zygmunta Wrzodaka. V prosinci 2002 opustili poslanecký klub LPR dva neformální vůdci strany Jan Łopuszański a Gabriel Janowski, oproti předpokladům však nedokázali strhnout s sebou větší počet řadových poslanců. V lednu 2003 navíc klub Ligy polských rodin posílil příchod dvou poslanců zvolených za Polskou lidovou stranu – Bogdana Pęka a Dariusze Grabowského. Přestup do LPR byl podle Pęka motivován hlavně možností otevřeně vystupovat proti vstupu Polska do Evropské unie. V současné době se počet poslanců LPR ustálil na čísle 28, v Senátu ji reprezentují dva senátoři. Preference strany v průzkumech veřejného mínění sice silně kolísají, dlouhodobě však neklesají pod osm procent.

Program Ligy polských rodin

Jak už řečeno, Liga polských rodin je de facto skrytou koalicí, což se podepsalo i na jejím programu. Jeho hlavními pilíři jsou konzervativní katolicismus a nacionalismus, vedle toho se strana profiluje i na tématech, která jsou blízká některému z bývalých nebo současných lídrů LPR. Nejviditelnějším programovým cílem Ligy je zabránit vstupu Polska do Evropské unie, není to však zdaleka jediný bod, který LPR odsouvá na okraj politického spektra. Program Ligy polských rodin je určen především lidem, kteří svou špatnou ekonomickou situaci spojují s evropskou integrací a liberalizací - zde ve smyslu uvolnění mravů. (Tomaszewicz 2002, s. 39-40.)

Liga polských rodin odmítá vstup Polska do EU hned z několika důvodů, zčásti ekonomických, zčásti ideologických. Kritizuje špatně vyjednané podmínky vstupu – podle LPR bude Polsko po eventuálním vstupu čistým plátcem, takže i přímý finanční efekt vstupu bude negativní, Polsko navíc ztratí možnost chránit svůj trh před přílivem dotovaného zboží (zejména potravin) z členských států Unie. Co se týče polských exportérů, ti mohou podle LPR pohodlně působit v rámci OECD a Světové obchodní organizace, případně se mohou orientovat na východní trhy. Na rozdíl od Sebeobrany LPR svou kritiku dále rozvíjí, lze říci, že jí vadí nejen dojednané podmínky vstupu, ale Evropská unie jako taková. Ultrakatolické křídlo strany prezentuje Unii jako ráj eutanázie, prostituce, pornografie, potratů, klonování a vůbec všeho, co se bytostně příčí katolickému pojetí morálky. Politici LPR spříznění s krakovským klubem Myšlenka pro Polsko (Myśl dla Polski) zase posuzují EU ve světle historického mýtu, podle nějž jsou polské dějiny dějinami boje Poláků za nezávislost na Německu. Evropská unie je nazírána jako nástroj odvěké touhy Němců ovládnout polské území. (Tomaszewicz 2002, s. 41-43) Liga polských rodin přikládá velký význam tomu, aby zemědělská půda zůstala v polských rukou – usilovala dokonce o vypsání referenda v otázce prodeje půdy cizincům, ale v Sejmu její návrh neprošel. Zahraniční - zvláště pak německý – kapitál by se měl podle LPR rovněž zdaleka vyhnout i důležitým průmyslovým podnikům. Odpor strany proti privatizaci energetické firmy STOEN do rukou německého koncernu RWE dokonce přiměl poslance Gabriela Janovského k okupaci řečnického pultu v Sejmu. Poslanci LPR se rovněž neúspěšně pokusili protlačit parlamentem rezoluci vyjadřující podporu české vládě v otázce Benešových dekretů.

Koncepce hospodářské a sociální politiky zahrnuje celou škálu kroků, jejichž společným jmenovatelem je populismus. Liga na jedné straně chápe soukromé podnikání jako základ hospodářství a slibuje snižování daní a odbourávání státní administrativy, na druhé straně chce poskytovat poměrně široké sociální služby včetně bezplatného školství a zdravotnictví, v rámci velkorysé podpory rodiny hodlá nastartovat bytovou výstavbu. Na otázku, z čeho by LPR realizaci svého programu zaplatila, existuje více odpovědí. Jednou z možností je omezení nezávislosti centrální banky a využití devizových rezerv na státní investice. Dále je údajně možné uspořit přes miliardu eur ročně, což je ztráta, kterou podle LPR způsobuje Polsku proces integrace s EU, další miliardy zlotých slibuje LPR ušetřit na administrativních výdajích.^[12]

Podle Ligy polských rodin by stát měl usilovat o koncentraci polského kapitálu a podporu malých a středních podnikatelů, kteří by čelili – podle LPR škodlivé – invazi zahraničního kapitálu do Polska. Z řad členů klubu Myšlenka pro Polsko zaznívá názor, že Němci díky vlastnictví půdy a průmyslových podniků získají převahu v samosprávě, což povede k faktické kolonizaci Polska. (Tomaszewicz 2002, s. 42) Ultrakatolickému křídlu zase vadí, že velcí investoři zlikvidují tradiční strukturu rodinných firem a hospodářství, proto by mělo Polsko zrušit veškeré investiční pobídky a zavést progresivní daň pro velkoplošné prodejny.

V programu LPR jsou silně akcentovány prvky křesťanské morálky, což je ostatně pro křesťanské strany typické. Liga přikládá velký význam rodině. Zejména rodinám s více dětmi slibuje zvláštní daňové úlevy a sociální dávky, matkám delší mateřskou dovolenou a zvýhodněné důchodové zabezpečení. Zatímco tradiční model rodiny s dětmi LPR ctí, registrované partnerství osob stejného pohlaví odmítá. Jakkoli má LPR (a zejména její šedá eminence Tadeusz Rydzyk) jinak velké neshody s představiteli katolické církve, v názoru na ochranu života od početí až po přirozenou smrt se s nimi shoduje. Strana prosazuje zákaz interrupcí, eutanazie i klonování lidí. Nejfanatičtějšího ochránce života měla LPR v Janu Łopuszańském, který proslul mimo jiné tím, že v roce 1992 hlasoval proti restriktivnímu antipotratovému zákonu – kvůli výjimce, která povolovala potraty obětem znásilnění.^[13]

Ideový profil LPR vedle katolicismu a národovecké rétoriky formovaly rovněž názory stranických představitelů na citlivé otázky minulosti. „Specialistou“ na období komunismu byl až do svého odchodu z LPR Antoni Macierewicz, který už v roli ministra vnitra prosazoval přísné lustrace a jeho kariéra v ZChN skončila poté, co na seznam agentů komunistické tajné služby umístil i předsedu vlastní strany.^[14] Liga odsuzuje období komunismu především jako období teroru, morálního úpadku, pronásledování církve a politického vazalství. Negativní vztah k období komunismu se odrazil například při hlasování o „měkčí“ verzi lustračního zákona, proti které nejvýrazněji vystupovali právě poslanci LPR. K otázkám druhé světové války a holocaustu se nejčastěji vyjadřuje kontroverzní historik a bývalý senátor Ryszard Bender. Do povědomí veřejnosti se zapsal hlavně svým postojem k masakru v Jedwabném z července 1941. Hromadnou vraždu zhruba 1600 mužů, žen a dětí židovského původu, donedávna považovanou za dílo německých nacistů, totiž podle nejnovějších výzkumů ve skutečnosti měli na svědomí Poláci. Bender patřil k nejhlasitějším odpůrcům přepisování historie a nadále trval na tom, že masakr spáchali Němci. Nebyl to jediný kontroverzní názor, s nímž Bender seznámil polskou veřejnost. Již dříve například zpochybnil existenci vyhlazovacího tábora v Osvětimi a tvrdil, že šlo pouze o tábor pracovní. V souvislosti s Benderovými výroky přišla na přetřes i otázka vztahu LPR k antisemitismu. Oficiálně se LPR od antisemitismu distancuje, novináři a některá občanská sdružení však Ligu obviňují z podpory rasistických nebo antisemitských aktivit.

Liga polských rodin je natolik zvláštním úkazem, že ji lze jen dost těžko zařadit. Důrazem na rodinu, odmítavým postojem k potratům, eutanazii a svazkům homosexuálů i balancováním mezi pravicovou rétorikou a silným sociálním cítěním se příliš neliší třeba od tuzemské KDU-ČSL. Názory na evropskou integraci i politický styl však dělají z LPR nepřijatelného partnera pro kteroukoli z umírněných stran. V polském prostředí, kde ovšem mají pojmy pravice a levice trochu jiný význam, je LPR považována za extrémní pravici, mimochodem odpovídá tomu i zasedací pořádek Sejmu – poslanci LPR sedí úplně napravo. (Ale kdyby to bylo na nich, prý by raději seděli uprostřed.)

Závěr: význam Sebeobrany a LPR v polském politickém systému

Když v parlamentních volbách koncem září 2001 neočekávaně pronikly do Sejmu Liga polských rodin a Sebeobrana, panovaly mezi komentátory silné pochybnosti, zda si tyto formace dokáží udržet trvalejší podporu voličů. Z dnešního pohledu se zdá, že v tomto případě bylo nejspíš přání otcem myšlenky. Aktuální průzkumy veřejného mínění i výsledky komunálních voleb 2002 totiž ukazují na to, že obě strany nejenže neoslabují, ale dokonce posilují.

Současné rozložení sil v Sejmu neumožňuje Sebeobraně ani Lize polských rodin získat podíl na vládě. Postavení obou stran v parlamentu odpovídá Sartoriho definici izolované antisystémové strany, tedy strany, kterou panující veřejné mínění – zejména z hodnotových důvodů – neakceptuje a ostrakizuje. (Sartori 2001, s. 79-80) Ve vojvodských parlamentech naopak jsou jak Sebeobrana, tak LPR přijatelnými koaličními partnery. Je to dáno hlavně výsledky komunálních voleb, které v převážné většině vojvodství neumožňovaly sestavení funkční koalice bez účasti jedné z těchto formací.

Zisky Sebeobrany a Ligy polských rodin ve volbách do vojvodských parlamentů v součtu převýšily zisk dosud dominantního Svazu demokratické levice, což vyvolalo otázku, zda radikální tábor nepředstavuje největší politickou sílu v zemi. Těmto úvahám nahrává i fakt, že poslanci Sebeobrany a LPR nejčastěji hlasují shodně a navzájem si podporují své vlastní zákonodárné iniciativy. K vnímání Sebeobrany a LPR jako jednoho bloku přispívá i skutečnost, že obě strany také vystupují – na rozdíl od ostatních relevantních stran – jasně proti vstupu Polska do Evropské unie. Proti této teorii ovšem mluví odlišná strategie při vytváření koalic v jednotlivých vojvodstvích. Zatímco Sebeobrana vytvářela koalice s levicovým Svazem demokratické levice, Liga polských rodin nacházela koaliční partnery hlavně mezi pravicovými stranami.

Zda význam obou stran ještě poroste, to bude záviset hlavně na tom, jak se obě strany vypořádají s riziky, která ohrožují jejich současné pozice. V případě LPR nelze vyloučit další štěpení do několika marginálních stran, případně vznik konkurenčního uskupení, které by si získalo podporu dosavadních voličů Ligy. Mimo LPR stojí v současnosti řada ideově spřízněných a ambiciózních politiků, kteří se pravděpodobně pokusí změnit stávající rozložení sil mezi stranami katolicko-národní pravice. V případě Sebeobrany lze čekat „útok“ hned ze dvou stran. Na jedné straně je snaha Polské lidové strany získat zpět dominantní pozici na venkově, kterou v parlamentních i komunálních volbách přepustila právě Sebeobraně. Na straně druhé i mezi kmenovými voliči Sebeobrany – tedy zemědělci – se objevují první náznaky nespokojenosti s tím, jak strana hájí jejich zájmy. V Západním Pomořansku (Lepperově rodném kraji) při blokádách silnic na počátku března 2003 místní radikální zemědělci vypověděli poslušnost Sebeobraně a začali organizovat blokády sami. Nelze tedy vyloučit ani možnost, že nespokojení farmáři budou iniciovat vznik ještě radikálnější strany, než je Sebeobrana.

Z dosavadního působení obou protestních stran v polském parlamentu je zřejmé, že ačkoli zatím nemají vliv, který by jim umožňoval prosadit hlavní programové cíle, na současné podobě polského systému politických stran se podepsaly docela výrazně. Důsledkem jejich působení je radikalizace politického spektra a posun politické kultury směrem k populismu. Zvláště strany, jimž LPR a Sebeobrana odlákaly nejvíce voličů, se snaží dobýt ztracené pozice částečným kopírováním strategie, s níž radikální strany uspěly jak v parlamentních, tak v komunálních volbách. Tato tendence je nejvíce patrná na názorovém posunu v Polské lidové straně. Ta ve snaze dobýt zpět své výsadní postavení na venkově, o které ji připravila Sebeobrana, částečně přizpůsobila své chování podle vzoru úspěšnější konkurence. Tento posun v důsledku vedl k nucenému odchodu lidovců z vládní koalice začátkem roku 2003. Snahy oslabit radikální opozici se však zatím míjejí účinkem.