Pokud bychom měli periodizovat vývoj stranického systému Chorva

Konsolidace demokracie a hybridní režimy – slovenský a chorvatský případ^[1]

Tento text byl zpracován v rámci grantového projektu „Česká a slovenská demokracie po roce 1989“ podpořeného Grantovou agenturou České republiky (GA 407/03/D077).

Vít Hloušek, Lubomír Kopeček

Abstract:

Consolidation of democracy and hybrid regimes – case of Slovakia and Croatia

This article deals with the main features of hybrid regimes which established in Slovakia and Croatia in 1990s. The features of Mečiar´s regime in Slovakia and Tudjman´s regime in Croatia are analysed from the point of view of theoretical concepts Fareed Zakaria´s illiberal democracy and Guillermo O´Donnell´s delegative democracy. The confrontation of both regimes has interesting denotations for discussion about advantages and disadvantages of parliamentary and presidential democracy and generally for democratic consolidation.

Key words:

Slovakia, Croatia, delegative democracy, illiberal democracy, Fareed Zakaria, Guillermo O´Donnell, Vladimír Mečiar, Franjo Tudjman.

1. Úvod

Proces demokratické konsolidace ve střední a východní Evropě v 90. letech 20. století byl v řadě případů proces velmi komplikovaný. Vedle nastolení plně konsolidované demokracie (případ České republiky, Maďarska či Slovinska), se objevily i režimy, jež byly často velmi vzdálené nejenom konsolidované demokracii, ale i „klasickému“ liberálně demokratickému ideálu. Vedle extrémního a výjimečného případu Běloruska, kde došlo k regresu k až k určité formě nedemokratického režimu, bylo pro část regionu typické nastolení určité formy hybridního režimu (k pojmu srov. O´Donnell, Schmitter 1986; Diamond 2002). Zjednodušeně řečeno hybridní režimy na jedné straně vykazují známky akceptace prvků elektorátní demokracie v schumpeterovském pojetí (srov. Schumpeter 1995). Na druhé straně se ovšem jejich politická praxe vyznačuje absencí respektu k občanským právům a svobodám.

Ve srovnávací perspektivě se stabilita hybridních režimů ukázala značně rozdílná. Vedle zemí, u nichž se dá hovořit o časové přechodnosti této typologizace a evidentním vývojovém posunu směrem k vyšší (liberálně demokratické) kvalitě demokracie, je možné nalézt i státy, u kterých je dodnes možné konstatovat existenci hybridní formy politického uspořádání (příklad Ukrajiny, Ruska či Moldávie). Tento text se zaměřuje na případ dvou „krátkodobě“ hybridních demokracií – Mečiarova Slovenska (do roku 1998) a Tudjmanova Chorvatska (do roku 2000). Obě „startovaly“ z podobné historicko-politické situace. Ta ovlivnila jejich pozdější potíže s dodržováním demokratických „pravidel hry“. Jak Slovensko, tak Chorvatsko tvořily po většinu 20. století periferii mnohonárodnostního státu (Československo, Jugoslávie). Ta byla přerušena pouze značně kontroverzní epizodou vlastní státnosti v éře 2. světové války - diktátorský ustašovský, respektive luďácký stát.

Dále lze u obou identifikovat významnou analogii v charakteru komunistického režimu, uplatňujícího – i díky značné vzdálenosti od pražského respektive bělehradského centra – před pádem režimu určitou formu „rodinné“, ve srovnání s 'centrem' státu méně represivní politiky. Ne náhodou Herbert Kitschelt obě země ve své typologizaci komunistických režimů umisťuje do stejné kategorie „hraničních“ případů „národně-konsensuálního“ komunismu a byrokraticko-autoritářského komunismu (Kitschelt 2002; srov. Kitschelt 1995). Last but not least je třeba zmínit význam silného charismatického vůdce, fungujícího jako „otec-zakladatel“ nového nezávislého státu (Vladimír Mečiar, Franjo Tudjman) a stojícího v čele velkého politického uskupení¨ sázejícího na silný nacionální apel.

Cílem tohoto článku je zachytit příčiny konsolidačních problémů obou zemí a charakter hybridních režimů, které se v nich přechodně ustavily. Povšimneme si také rozdílů mezi nimi. Přes podobnosti v jejich charakteru totiž mezi oběma existovaly značné odchylky, což odpovídá značné šířce obecné kategorie hybridních režimů. V rámci transitologických výzkumů byly zkonstruovány jejich různé subtypy. Pro náš účel použijeme rámcově vhodný obecnější koncept neliberální demokracie Fareeda Zakarii a pomocně pak propracovanější model delegativní demokracie Guillerma O´Donnella. Ani jeden z nich sice není v „čisté“ podobě na slovenskou a chorvatskou realitu aplikovatelný. Především O´Donnelův delegativní koncept - používaný původně svým autorem pro latinskoamerické kulturně-politické prostředí - je v některých aspektech oběma zemím vzdálený. Ovšem někdy je používaný je i pro postkomunistickou středovýchodní Evropu (srov. Linz, Stepan 1996) a některé jeho rysy lze nalézt i v chorvatských a slovenských poměrech. Díky své propracovanější podobě pak umožňuje přesnější empirickou konceptualizaci a dokumentaci některých strukturálních rysů obou režimů. Navíc jeho aplikace dle našeho názoru může napomoci zodpovědět klíčovou otázku - proč v obou zemích nedošlo k dlouhodobému etablování hybridního režimu.

Jaká je ve stručnosti podstata obou konceptů? Zakariova neliberální demokracie se vyznačuje využitím některých mechanismů demokratického vládnutí, např. formálním potvrzováním vládnoucí elity ve funkcích prostřednictvím pravidelně se opakujících voleb. Tyto volby ovšem nebývají zcela soutěživé, protože se v nich nezřídka projevuje uplatňování manipulativních a diskriminačních praktik ze strany stávající moci. Klíčové přitom je, že jsou eliminovány liberální prvky. Politická a občanská práva a svobody nejsou v neliberální demokracii respektovány a vláda zákona je chimérou. Prakticky to znamená, že občan se nedovolá soudní ochrany před protiústavní zvůlí. Zatímco se tedy liberální demokracie snaží o rozptýlení moci a její kontrolu, neliberální demokracie směřují ke koncentraci a centralizaci moci. Významnou roli v nich přitom často sehrává osoba vůdce, jenž představuje integrující a mobilizující pojivo takového režimu (Zakaria 1997).

Klíčovým prvkem O´Donnellovy delegativní demokracie je charismatický a populisticky vystupující prezident zvolený v přímých volbách jako reprezentant nějakého heterogenního a fluidního politického hnutí vytvořeného zpravidla okolo jeho osoby. Díky přímé volbě je fakticky vybaven mimořádně silným lidovým mandátem. Svými osobními predispozicemi především silnou sebestředností a machismem spolu s personalisticko-populistickým stylem (dělení na „přítel versus nepřítel“, rozsáhlá škála obtížně splnitelných slibů) se snaží o zaujetí pozice „ztělesnění národa“, „vůdce lidu“ či „zachránce vlasti“.

Jeho politické možnosti jsou ale limitovány ústavním rámcem, který jeho moc významně omezuje. I v prezidentském či semiprezidenském vládním modelu, v němž působí, k prosazení zásadních změn potřebuje souhlas parlamentu. Parlament je ovšem zpravidla stranicky velmi fragmentovaný a jen těžko v něm může pro svá radikální řešení získat trvalejší většinovou podporu. Navíc personalistický styl jeho politiky a neochota přistoupit na kompromisy apriori vylučuje možnost jejího získání.

Delegativní demokracie obvykle funguje v prostředí neuspokojivé až krizové sociálně-ekonomické situace, která vede k ostrému vyhrocování sociálního napětí. Prezidentova snaha řešit je „rázně a jednoduše“ v duchu původní předvolební rétoriky, což ovšem v daných podmínkách není možné, ústí do obcházení a porušování ústavně zakotvených procedur (využívání plebiscitních metod, vydávání prezidentských dekretů atp.). To nejenom polarizuje jeho vztah s parlamentem (a politickou opozicí), ale přivádí jej i na hranici či za hranici ústavnosti. Konečným výsledkem je pak ostrá konfrontace mezi jednotlivými ústavními orgány, stoupenci a odpůrci prezidenta a politika se mění v personální spor o osobu prezidenta-vůdce (O´Donnell 1994).

2. Problémy chorvatské demokracie v období vlády presidenta Tudjmana

V Chorvatsku konce 80. let nemělo demokratizační hnutí příliš širokou intelektuální a kulturní základnu a profilovalo se od počátku výrazně nacionalisticky. Navíc v chorvatském případě platí, že až do podzimu roku 1989 se místním komunistům dařilo držet situaci pod kontrolou (Cohen 1997: 71). Pád komunistického panství byl provázen nejen společensko-politickou liberalizací, ale téměř okamžitě také vlnou chorvatského i srbského nacionalismu, která vedla k eskalaci napětí mezi Chorvaty a chorvatskými Srby (srov. Hloušek 2000a).

První kroky k demokratizaci přicházely v chorvatském případě spíše shora (srov. Hloušek 1999: 106-109), ale záhy získalo rozhodující vliv na utváření nové chorvatské politiky Chorvatské demokratické společenství (Hrvatska demokratska zajednica - HDZ). HDZ ztělesňovalo velmi specifickou chorvatskou variantu zastřešujícího fórum strany (srov. Čular 2001: 126; Kasapović 1996: 171; Cohen 1997: 75-77). Do čela tohoto uskupení, které se neprohlašovalo za stranu, ale za politické hnutí, se postavil Franjo Tudjman, bývalý vysoký důstojník Jugoslávské lidové armády. Tudjman už v 60. letech přešel od ideologie titoismu k chorvatskému nacionalismu, za což byl dvakrát vězněn. HDZ nabídlo občanům program, který kombinoval populistické sliby ekonomických a sociálních reforem a s integrálním nacionalismem. Ten byl zaměřen nejen protijugoslávsky, ale stále více i protisrbsky (srov. Uzelak 1997). Centrálním mottem politiky HDZ se stalo heslo ”výstavba státu” (državotvornost), pod čímž se rozuměla připravenost uznat a hájit vznikající chorvatskou státnost, která byla prezentována do značné míry jako dílo HDZ.

Parlamentní volby samotné proběhly v dubnu a květnu 1990. Jednoznačným vítězem se díky absolutnímu dvoukolovému většinovému systému s jednomandátovými obvody (Kasapović 1996: 169 a zejm. Kasapović 1993: 33-63) stala koalice v čele s HDZ. Obdržela 41,5 % hlasů a obsadila skoro dvě třetiny poslaneckých křesel. Válečný stav na počátku 90. let sloužil chorvatské vládě jako výhodná záminka pro tvrdý postup proti potenciálním politickým oponentům. Tyto praktiky politicko-policejního zastrašování a kriminalizace opozičních aktivit se objevovaly relativně často až do voleb 1995. Sílila i vládní kontrola sdělovacích prostředků. Již v této rané etapě tranzice také došlo k rapidnímu nárůstu osobní moci presidenta Franjo Tudjmana, což byl faktor, který byl pro chorvatskou politiku klíčový po celou dekádu (srov. Blondel, Selo-Sabic 2001; Cohen 1997: 84-89; Grubisa 2002: 37-43). Chorvatský politický systém se podle ústavy blížil modelu semipresidentské demokracie, přičemž prezident Tudjman byl vybaven silnou osobní mocí, kterou v praxi provázela řada populistických kroků.

V srpnu 1992 se konaly nové volby do dolní komory chorvatského parlamentu. V předvolební kampani se HDZ presentovalo už ne jako pravicová síla, ale jako hnutí, které stojí ve středu chorvatského stranického systému a ztělesňuje nový režim jako takový. Na výsledku voleb se podepsal jednak smíšený volební systém (srov. Kasapović 1993: 79-96). Ještě více pak skutečnost, že HDZ ztělesňovalo jako jediná formace určitou celonárodní stranu, která garantovala ve velmi obtížné době probíhající války zajišťování zájmů chorvatského národa. Volby vyhrálo (43,2 % hlasů – dvě třetiny mandátů) a sestavilo jednobarevnou vládu pod vedením premiéra Hrvoje Šariniće.

Předčasné volby do dolní komory parlamentu - Poslanecké sněmovny (Zastupnički dom) v říjnu 1995 vypsal president Tudjman povzbuzen chorvatským vítězstvím ve válce. Přesto HDZ nezískalo tak jasné vítězství, jaké před volbami očekávalo (45,2 % hlasů). Nespokojenost panovala zejména s tím, že se nepodařilo získat dvoutřetinovou (ústavní) většinu.

HDZ po volbách sestavilo jednobarevnou vládu pod vedením Zlatko Mateši. Matešova vláda považovala zahraničně politické postavení Chorvatska za stabilizované a soustředila se programově zejména na ekonomické otázky. V průběhu roku 1996 se však vládě nepodařilo provést slibované oživení ekonomiky. Tato skutečnost, obecná nespokojenost s průběhem chorvatské privatizace, která fungovala podle politických konexí a profitovala z ní úzká vrstva napojená na vládnoucí struktury, naprostá neochota zahraničních investorů riskovat v nestabilním prostředí chorvatské ekonomiky a nízké příjmy z turistického ruchu představovaly důvody, které vedly k nárůstu nespokojenosti občanů. V presidentských volbách v červnu 1997 nicméně Tudjman přesvědčivě obhájil svou funkci.

Trvalým problémem chorvatské oposice v tomto období byla zejména její slabost, vnitřní rozdělení do řady malých politických stran a neschopnost koordinovat ve větší míře svoje aktivity. Důvodem tohoto chování byl stav politické kultury v Chorvatsku, který neumožňoval provést subtilnější rozlišení mezi postojem podpory mladému státu a radikálním integrálním nacionalismem a už vůbec znemožňoval tyto postoje proti sobě postavit (Križan 1997: 965). Dalším problémem byla silná frakcionalizace uvnitř řady opozičních subjektů.

V první polovině 90. let se HDZ podařilo vybudovat etnicky relativně homogenní chorvatský stát. V jistém slova smyslu tak ztělesňovalo prakticky jedinou státotvornou sílu. Úspěšně současně kombinovalo nacionalistickou, křesťanskou a populistickou politiku. Díky tomu vytvářelo sílu, vůči které se musely vymezit prakticky všechny relevantní opoziční formace (srov. Hloušek 1999: 119-120). Osobní vliv presidenta Tudjmana na chod HDZ, vlády a politického života obecně byl přitom enormní a nepostrádal absurdní momenty. Tudjman například osobně rozhodoval o podobě reformy chorvatské gramatiky či o přejmenování oblíbeného záhřebského fotbalového klubu Dynamo na Hrvatska.

Dynamika Tudjmanova režimu se však začala v letech 1998-1999 vyčerpávat a paralelně s tím získávali lidovou podporu opoziční strany. Ty se navíc dokázaly seskupit do předvolebních koalic pro parlamentní volby v lednu 2000 (srov. Hloušek 2000b). Volební kampaň výrazně ovlivnilo onemocnění a smrt presidenta Franjo Tudjmana na konci roku 1999. S jeho smrtí HDZ ztratilo integrující osobnost výsledkem čehož byl okamžitý propad voličské podpory a vnitřní rozštěpení.

Volby přinesly drtivé vítězství opozice a HDZ (získalo jen 30, 4 % hlasů) se dostalo do hluboké vnitřní krize. S novou vládou se zlepšily podmínky pro nezávislou činnost politických stran, médií a neziskových organizací (srov. Križan 2000: 243-244). Také se normalizovaly vztahy Chorvatska s mezinárodním prostředím (včetně např. vydávání válečných zločinců mezinárodnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii ICTY). Chorvatská politická scéna byla od roku 2000 nejen svědkem proměny politické kultury, ale také arénou řady institucionálních změn, které odstraňovaly problematické dědictví Tudjmanovy éry: novelou ústavy z 28. března 2001 byla např. zrušena druhá komora parlamentu, novelou ústavy z prosince 2001 byly podstatně omezeny pravomoci presidenta republiky atd. Vítězství opozice ve volbách 2000 tak znamenalo postupný návrat ke klasické parlamentní formě demokracie.

3. Problémy konsolidace slovenské demokracie

Zrod „silného“ muže ve slovenských poměrech spadá do období zhroucení starého režimu. Neznámý podnikový právník Vladimír Mečiar se v tehdejší hektické době dostal rychle nahoru. Prvním jeho mocenským postem byl důležitý post slovenského ministra vnitra, jenž zastával v první nekomunistické vládě po listopadu 1989. Na jeho obsazení V. Mečiarem vzpomíná šéf tehdejší klíčové antikomunistické síly Veřejnosti proti násilí (Verejnosti proti násiliu - VPN) Fedor Gál následovně: „Přišel jakýsi chlapík a věděl všechno. O několik tříd převyšoval ostatní uchazeče o toto místo“ (Leška 1996: 25).

Díky své nevyčerpatelné energii a rychle rostoucí popularitě se po prvních demokratických volbách na jaře 1990 ocitá Mečiar v „přirozené“ roli hlavního a de facto jediného kandidáta vítězné VPN na předsedu slovenské vlády. Během následujícího roku jeho popularita prudce stoupala. Když na jaře 1991 po ostrém konfliktu s vedením VPN přišel o post předsedy vlády, založil se svými stoupenci vlastní politický subjekt – Hnutí za demokratické Slovensko (Hnutie za demokratické Slovensko - HZDS). V rámci této velmi heterogenní formace (v prvních letech působila dokonce bez registrované členské základny) působilo od počátku několik značně odlišných politických proudů – nacionální, křesťanskodemokratický, sociálnědemokratický a dokonce i neoliberální (srov. Kopeček 2003: 161). Svou heterogenitou se tak HZDS velmi podobalo původnímu VPN.

Klíčová pro jeho integritu byla od počátku osobnost lídra – Mečiara. Na počátku své existence přitom HZDS vsadilo na značně populistickou kritiku ekonomické reformy, kterou provázela vyostřující se sociální situace (do voleb 1992 stoupl počet nezaměstnaných z nuly na téměř deset procent), přičemž ovšem paradoxně za nastartování ekonomických reforem po volbách 1990 nesl spoluodpovědnost ještě Mečiar z pozice premiéra. Stejně tak byla pro HZDS typická tvrdá nacionální rétorika.

Volby 1992 přivedly V. Mečiara zpět do premiérského křesla. Ještě následné rozdělení Československa proběhlo relativně v klidu ^[2], byť v tehdejší vyhroceně politické atmosféry se několik antimečiarovsky orientovaných představitelů VPN - včetně F. Gála – raději přestěhovalo do Prahy. Další kroky nové vládní elity ovšem svědčily o novém kursu ve slovenské politice. K asi nejkřiklavějším patřila snaha o úplné podřízení sdělovacích prostředků vládnoucí elitě. K nejznámějším kauzám náležel případ populárního deníku Smena (vlastněného státem), který se nechoval vůči vládě dostatečně „loajálně“. Na začátku roku 1993 odvolala vláda jeho šéfredaktora a ředitele. Následný konflikt s redakcí časopisu skončil nakonec odchodem většiny redaktorů, kteří založili nový deník Sme.

Tím ovšem celá kauza neskončila. Nový deník potřeboval finanční injekci, přičemž kapitál poskytla jedna slovenská investiční společnost. Už v éře další Mečiarovy vlády po volbách 1994 na ni ministerstvo financí vyhlásilo nucenou správu (později Nejvyšším soudem pro nezákonnost zrušenou). Deník útok přežil, nicméně vzápětí přišel další. Soukromá společnost, která deník tiskla, ze dne na den tisk zastavila. Údajným důvodem byl vysoký dluh novin, ve skutečnosti ovšem u ní byla řada slovenských periodik zadlužena výrazně více. V pozadí tohoto kroku stál opět tlak vlády, vyvinutý na majitele tiskárny prostřednictvím státem vlastněné Slovenské spořitelny, u níž měl velký úvěr. Deník Sme nicméně všechny útoky přežil (Gindel 1996: 236).

Dalším charakteristickým prvkem se stala neochota premiéra Mečiara dělit se s kýmkoliv o výkonnou moc. Zpočátku to nebylo potřeba. HZDS získalo ve volbách do jednokomorového slovenského parlamentu v roce 1992 37,3 % hlasů a obsadilo 74 ze 150 poslaneckých mandátů (vysoké procento hlasů stran, které se nedostaly přes 5 % uzavírací klauzuli propadlo). Dále se mohlo spolehnout na podporu dvou nezávislých poslanců a také postkomunistické Strany demokratické levice (SDĽ) a radikálně nacionalistické Slovenské národní strany (SNS). V průběhu roku 1993 obě strany ovšem svoji podporu vládě – právě z důvodu neochoty Mečiara připustit je k vládní moci – stáhly. V důsledku autoritářského stylu Mečiarovy politiky se navíc velmi rychle začalo rozpadat HZDS a jeho poslanecký klub. Ani utvoření koaliční vlády se SNS v listopadu 1993 nezachránilo na jaře 1994 Mečiara před vyslovením nedůvěry v parlamentu. Personalistický apel na voliče ovšem znovu zabral a po krátké přechodné vládě opozice se po volbách na podzim 1994 Mečiar vrátil do premiérského křesla (HZDS získalo v těchto volbách 35 % hlasů - 61 mandátů).

Éra v pořadí třetí Mečiarovy vlády - koalice HZDS opět se SNS a radikálně levicovým Sdružením dělníků Slovenska - byla charakterizovaná prohloubením neliberálního trendu. Známé se stalo hned úvodní zasedání parlamentu po volbách 1994, které vešlo do slovenské politické historie jako „noc dlouhých nožů“. Nová vládní koalice tehdy odvolala vedení veřejnoprávní televize a rozhlasu a jmenovala do nich sobě oddané lidi. Stejně postupovala u Fondu národního majetku, Úřadu generálního prokurátora, zvláštní komise pro kontrolu tajné služby (Slovenská informační služba) atd. Přitom nejenom několikrát porušila zákon, např. generálního prokurátora měl podle zákona odvolávat prezident nikoliv parlament, ale vytvořila podmínky pro další vlnu nezákonných kroků. Např. tajná služba v následujících letech unesla syna prezidenta Michala Kováče, prováděla útoky na nepohodlné opoziční politiky, novináře atd.

Nastoupený kurs pak vydržel až do voleb 1998. Během této éry stojí za pozornost např. protiústavní nakládání HZDS s poslaneckým mandátem - viz případ poslance HZDS Gauliedera, který po odchodu z HZDS přišel o poslanecký mandát, referendum o vstupu země do NATO a přímé volbě prezidenta v květnu 1997, jež pro nezákonnou manipulaci ministra vnitra za HZDS s referendovými otázkami skončilo mezinárodním skandálem a významné modifikace volebního zákona těsně před volbami 1998. Cílem posledně zmíněného kroku bylo ztížení kandidatury opozice ve volbách. Nová podoba volebního zákona totiž diskriminovala volební koalice ^[3], přičemž „shodou okolností“ většina antimečiarovské opozice do voleb šla v podobě dvou volebních koalic: Slovenské demokratická koalice (SDK) a Maďarská koalice (MK). V praxi ovšem HZDS volby 1998 prohrálo (jen 27 % hlasů a 43 mandátů) a ocitlo se v opozici a v politické izolaci. Novou vládu vytvořila SDK, která se voleb účastnila formálně jako jedna politická strana, s několika dalším i subjekty (MK, postkomunistickou SDĽ a Stranou občanského porozumění – SOP – založenou krátce před volbami pozdějším slovenským prezidentem Rudolfem Schusterem).

Éra poslední Mečiarovy vlády ať z hlediska koncentrace a centralizace moci v rukou vládní koalice a potažmo premiéra, porušováním ústavnosti či tendencí k diskriminaci opozice bezesporu velmi blíží Zakariovým charakteristikám neliberální demokracie. Nicméně volby 1998 a s tím spjatý konsolidační obrat ve vývoji slovenské demokracie (srov. Szomolányi 1999) demonstrují, že Mečiarův režim nedokázal dosáhnout dlouhodobější míry stabilizace. Jak vysvětlit skutečnost, že antimečiarovská opozice byla schopna odstavit Mečiara od politické moci? Vedle toho, že se opozice byla schopna přes značné ideologické rozdíly sjednotit na bázi odporu proti Mečiarovu neliberálnímu režimu, je třeba věnovat pozornost samotnému faktu zachování základní míry politické soutěživosti, kterou demonstrují volby 1998. Odpověď přitom napoví aplikace konceptu delegativní demokracie.

Při pohledu na slovenskou realitu let 1992 až 1998 lze totiž konstatovat, že řada prvků příznačná pro delegativní demokracii se zde vyskytovala. Od silné osoby charismatického vůdce, který se vcelku úspěšně pasoval do role „otce národa a zakladatele státu“, přes tendenci nebrat ohled na ústavnost některých kroků vládnoucí moci až po nebývalou konfrontaci mezi ústavně-politickými institucemi (vláda versus prezident, vláda versus Ústavní soud, vládní koalice versus antimečiarovská opozice atd.). Klíčová z hlediska dělení politické scény přitom byla právě personální linie, kterou udávala osobnost V. Mečiara. Ovšem díky absenci patřičného institucionálního rámce, tj. semiprezidenského či prezidentského modelu vlády, zůstaly možnosti prosazení se takové vůdcovské osobnosti limitovány.

Lze v této souvislosti vznést poněkud spekulativní tezi, že kdyby si Slovensko v době rozpadu Československa zvolilo prezidentský vládní model, byla by cesta pro delegativní model demokracie otevřená. Není přitom pochyb, že v atmosféře roku 1992 neměl V. Mečiar opřený o bázi HZDS ve slovenské politice rovnocenného konkurenta a disponoval v podstatě volným polem pro prosazení se do kterékoliv funkce připravovaného nového státu. Tehdejší politická situace rozpadajícího se společného československého státu jej ale vedla k jednoznačné preferenci postu slovenského premiéra, který sliboval okamžitý přístup k výkonné moci. (Belko, Kopeček 2003)

O prosazení prezidentského či semiprezidentského modelu vlády tehdy neprojevila větší zájem žádná relevantní formace – ani Mečiarovo HZDS. Ústavně slabě koncipovanou prezidentskou funkci tak získala jiná osoba – Michal Kováč, který přes svůj původ v HZDS v budoucnu ukázal důležitým Mečiarovým protihráčem. Z dlouhodobého hlediska tento fakt nesporně pozitivně ovlivnil konsolidaci slovenské demokracie, protože vládní závislost na parlamentní většině a výsledku voleb učinila Mečiarovu pozici velmi zranitelnou (viz odvolání z postu předsedy vlády v roce 1994 a porážka jeho hnutí v parlamentních volbách 1998). Mantinely parlamentní demokracie také omezily možnosti pro plebiscitní apel, pro nějž Mečiarovy nesporně nechybělo patřičné charisma. Důležité rovněž je, že jeho pokusy po roce 1994 o revizi ústavního rámce a posunu směrem k prezidentskému modelu vlády, v němž by – potenciálně – mohl převzít dominující roli, nebyly úspěšné (srov. Szomolányi 1999: 13).^[4]

4. Závěr

Pokusili jsme se ukázat, že v případě Slovenska a Chorvatska jsme měli v průběhu uplynulé dekády co do činění s politickými systémy, které v mnoha ohledech připomínají koncepty neliberální nebo delegativní demokracie. Přestože ani chorvatský ani slovenský příklad nesplňovaly v žádné etapě svého vývoje ideálně-typické vlastnosti obou konceptů, naplňovaly přesto v pozoruhodné míře řadu dílčích aspektů (zejména potlačení liberálních prvků v politickém životě aniž by byly formálně omezeny demokratické instituce a procesy; velmi silná role „národních vůdců“ Tudjmana a Mečiara atd.). Dnes, na počátku třetího tisíciletí, se zdá, že obě země vykročily na cestu stabilizace liberální demokracie v podmínkách parlamentního systému vládnutí. Přesto je analýza podoby a defektů (srov. Merkel 1999) demokracie v Chorvatsku a na Slovensku velmi důležitá nejen z hlediska teorie demokracie, ale také empiricky chápané komparativní nauky o vládě a komparativní politiky.

Chorvatský a slovenský příklad přes řadu společných rysů vykazují i velmi podstatné rozdíly co do délky trvání a hloubky integrace neliberálních (delegativních) prvků v tamním politickém životě. Tudjmanův režim byl stabilnější a v jistém specifickém slova smyslu konsolidovanější než Mečiarův. Důvody tkví jak v politické tradici obou národů, tak v podmínkách existujících na začátku 90. let pro konsolidace demokracie v obou zemích.

Vliv měla také skutečnost, že politický systém Slovenska byl podle ústavy z roku 1992 projektován jako parlamentní demokracie, zatímco v podmínkách semipresidentského chorvatského systému „stačilo“ jen ovládnout úřad presidenta republiky a současně vyhrát parlamentní volby. Vítězná formace (HDZ) a její vůdce (Tudjman) díky tomu získala prakticky neomezený vliv na tvorbu politických norem a forem jednání. Vladimír Mečiar musel navíc na rozdíl od Tudjmana spoléhat na koaliční vládu a měl do jisté míry osobně-institucionálního protihráče ztělesněného presidentem Kováčem. Tyto okolnosti napomáhají vysvětlit, proč byl Tudjmanův pokus relativně úspěšnější a kontinuálnější než Mečiarův.

Literatura

Belko, M., Kopeček, L. (2003): Moc zákonodárná. In: Kopeček, L. (ed.): Od Mečiara k Dzurindovi. Slovenská politika a politický systém v prvním desetiletí samostatnosti, Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně, s. 32-48.

Blondel, J., Selo-Sabic, S. (2001): Croatia. In: Blondel, J., Müller-Rommel, F. (eds.): Cabinets in Eastern Europe, Basingstoke: Palgrave, s. 162-172.

Cohen, L. J. (1997): Embattled Democracy: Postcommunist Croatia in Transition. In: Dawisha, K.; Parrott, B. (eds.): Politics, Power, and the Struggle for Democracy in South-East Europe, Cambridge: Cambridge University Press, s. 69-121.

Čular, G. (2000): Institucionalizacija strankarskega sistema v nekonsolidirani demokraciji: primer Hrvaške. In: Fink-Hafner, D.; Haček, M. (ur.): Demokratični prehodi I. Slovenija v primerjavi s srednjeevropskimi postsocialističnimi državami, Ljubljana: Fakulteta za družbene vede, s. 211-237.

Diamond, L. (2002): Elections without Democracy. Thinking about Hybrid Regimes. Journal of Democracy, Vol. 13, No. 2, pp. 21 – 35.

Gindel, E. (1996): Médiá. In: Bútora, M. – Hunčík, P. (eds.): Slovensko 1995. Súhrnná správa o stave spoločnosti, Bratislava: Nadácia Sándora Máraie, s. s. 219 – 236.

Grubisa, D. (2002): The Political Development. In: Staničić, M. (ed.): Croatia on its Way towards the EU. Baden-Baden: Nomos, s. 33-46.

Hloušek, V. (2000a): Národnostní politika Chorvatska za Tudjmanovy éry. In: Dančák, B.; Fiala, P. (eds.): Národnostní politika v postkomunistických zemích (Sborníky MPÚ, svazek č. 3), Brno: MPÚ MU, s. 255-268.

Hloušek, V. (2000b): Parlamentní volby v Chorvatsku 2000. Středoevropské politické studie, roč. II, č. 1 ().

Hloušek, V. (1999): Stranický systém Chorvatska - nedokončená transformace. In: Strmiska, M. (ed.): Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita (Studie MPÚ, svazek č. 9), Brno: MPÚ MU, s. 105-130.

Huntington, S. (1995): Trzecia fala demokratyzacji, Warszawa: PWN.

Kasapović, M. (1996): Demokratska tranzicija o političke stranke, Zagreb: Fakultet političkih znanosti.

Kasapović, M. (1993): Izborni i stranački sustav Republike Hrvatske, Zagreb: Alinea.

Križan, M. (2000): Kroatien 2000 – ein Erfahrungsbericht. Osteuropa, roč. 50, č. 3, s. 241-248.

Križan, M. (1997): Kroatien unter Tudman: die missverstandene Europäisierung. Osteuropa, roč. 47, č. 10-11, s. 959-974.

Kitschelt, H. (1995): Formation of Party Cleavages in Post-communist Democracies. Theoretical Propositions. Party Politics, Vol. 1, No. 4, pp. 447 – 472.

Kitschelt, H. (2002): Constraints and Opportunities in the Strategic Conduct of Post-Communist Successor Parties. In: Bozóki, A., Ishiyama, J. (eds): The Communist Successor Parties of Central and Eastern Europe, New York: M. E. Sharpe, pp. 14 – 40.

Kopeček, L. (2003): Stranický systém Slovenska. In: Fiala, P., Herbut, R. a kol.: Středoevropské systémy politických stran. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně, s. 153 – 226.

Kubicek, P. (1996): Delegative Democracy in Post-Soviet States. In: Dumala, A., Ziemowit, J. P. (eds.): The Future of East-Central Europe, Lublin: MCSUP, pp. 424 – 442.

Leška, M. (1996): Mečiar a mečiarizmus. Politik bez škrupúl, politika bez zábran. Bratislava: VMV.

Linz, J. J., Stepan, A. (1996): Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore – London: The Johns Hopkins University Press.

O´Donnell, G. (1994): Delegative Democracy. Journal of Democracy, Vol. 5, No. 1, 1994, pp. 55 – 69.

O´Donnell, G., Schmitter, P. (1986): Transition from Authoritarian Rule. Tentative Conclusions about Uncertain Democracies. Baltimore – London: The Johns Hopkins University Press.

Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Slon.

Schedler, A: (1998): What is Democratic Consolidation? Journal of Democracy, Vol. 9, No. 2, pp. 91-107.

Schumpeter, J. A. (1995): Kapitalizm, Socjalizm, Demokracja. Warszawa: PWN.

Szomolányi, S. (1999): Tranzičná cesta Slovenska a volby 1998. In: Bútora, M., Mesežnikov, G., Bútorová, Z. (eds).: Kto? Prečo? Ako? Slovenské voľby ´98, Bratislava: IVO, s. 9 – 20.

Uzelak, G. (1997): Franjo Tudjman’s Nationalist Ideology. East European Quarterly, roč. 31, č. 4, s. 449-472.

Zakaria, F (1997): The Rise of Illiberal Democracy. Foreign Affairs, Vol. 76, No. 6, pp. 22-43.