Marek Bankowicz, Zlikwidowane Państwo, Kraków, Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego 2003, 144 s., ISBN 83-233-1718-6.
Desetileté výročí zániku Československa přineslo oživení zájmu o dějiny tohoto státního útvaru. Ten se primárně zkoncentroval na závěrečnou fázi existence Československa na začátku 90. let, tj. na samotný proces jeho rozpadu. Objevilo se přitom několik hodnotících a shrnujících publikací, které se příčinám, průběhu a důsledkům zániku Československa věnují z různých úhlů pohledu a také s různou zdařilostí. Z těch vydařených stojí nesporně za pozornost práce Jan Rychlíka „Rozpad Československa. Česko-slovenské vztahy 1989-1992“ (Bratislava, Academic Elektronic Press, 2002), která z historicko-faktografického hlediska velmi vhodně doplňuje starší převážně ústavně-právně orientovaný překlad práce Erica Steina „Česko-Slovensko. Konflikt – roztržka – rozpad“ (Praha, Academia 2000). Naopak spíše k méně vydařeným patří sborník (editovaný Karlem Vodičkou) „Dělení Československa. Deset let poté...“ (Praha, Volvox Globator 2003), který sice obsahuje několik velmi zajímavých statí, ovšem celkový dojem z něj je spíše rozpačitý. Důvodem je především značně neorganické spojení textů napsaných na přelomu let 1992/1993 s texty napsanými s desetiletým odstupem plus skutečnost, že vedle textů renomovaných odborníků obsahuje i statě některých čelných politických protagonistů rozpadu Československa, které jsou rovněž (nešťastně) koncipovány jako „nezaujatý odborný“ pohled na danou tématiku (to platí především pro stať Fedora Gála a dva texty Petra Pitharta).
Recenzovaná útlá publikace krakovského politologa Marka Bankowicze „Zlikvidovaný stát“ v rámci tohoto krátkého srovnání rozhodně nedopadá špatně, byť publikum pro něž byla psána je jiné a od výše zmíněných knih se významně liší i svou koncepcí. Zatímco výše zmíněné práce se vývoji do roku 1989 věnují jen omezeně, Bankowiczova práce má záběr výrazně širší. De facto přibližuje vývoj Československa od jeho vzniku až po jeho zánik. S tím ovšem, že text věnovaný krátké éře let 1989 – 1992 je nejpropracovanější a nejrozsáhlejší a navazuje na něj další časově „přesahující“ kapitola zaměřená na přiblížení osobnosti Václava Havla, jež poskytuje velmi zajímavý pohled „zvenčí“ na styl jeho politiky v československých a českých podmínkách. Navíc v případě „havlovské“ kapitoly lze vidět velký přínos knihy ve zdařilém srovnání paralel a odlišností v myšlení T. G. M. a V. Havla. Za pozornost zvláště stojí Bankowiczem přiblížené až přehnané Havlovo nepřátelství k „tradiční“ stranické politice, které Masaryk (přes analogický důraz na etiku a morálku v politice) v takové míře rozhodně nesdílel.
Autor knihy ovšem v úvodu výslovně uvádí, že nechce „suplovat“ komplexní pojednání o dějinách Československa, ale věnovat se především několika zajímavým aspektům československé politiky. Knihu tak otevírá pohled na „zakladatelskou“ osobnost Československa T. G. Masaryka, přičemž text vydařeně přibližuje nejenom Masarykův významu pro vznik a existenci První republiky, ale i jeho koncepci dějin a demokracie. Následuje převážně deskriptivně pojatá kapitola věnovaná vývoji a zániku První republiky a také éře Druhé republiky. Velmi plastický je další text ke komunistickému převzetí moci, kdy stojí za pozornost jak výstižné popsání tohoto procesu, tak zachycení značně nešťastné role, kterou v tomto období sehrál tehdejší prezident E. Beneš. Další stať přibližuje éru Pražského jara od jejích nesmělých počátků v novotnovské éře až po jeho likvidaci po intervenci států Varšavské smlouvy. Následuje text „Od sametové revoluce k sametovému rozvodu“, jenž mapuje proměny československé politiky v éře demokratické tranzice a závěrečný pohled na osobnost Václava Havla.
Z hlediska svého účelu, tj. poskytnutí polskému čtenáři zasvěcený a čtivý pohled na éru Československa s vybráním toho nejzajímavějšího čím se v průběhu své téměř třičtvrtě stoleté existence vyznačovalo, svůj úkol kniha nesporně plní. Ocenit lze i rozsáhlou bázi použití literatury, na níž je hojně odkazováno (včetně nezanedbatelné literatury české). Vedle těchto kladů je však nutné zmínit několik problematických tvrzení, která odrážejí možná až příliš subjektivně zabarvený pohled autora. Např. při hodnocení osobnosti T. G. M. píše, že „stál v čele demokratického národa“ (s. 11), což je tvrzení při pohledu na éru Druhé republiky či Československa po roce 1948 značně diskutabilní. Stejně tak ne zcela odpovídá historické pravdě, že už „v předvečer vypuknutí války byl Masaryk považován za vůdce českého národního hnutí“ (s. 13). Ve skutečnosti si tuto pozici vydobyl až v jejím průběhu.
Vedle toho se v knize vyskytuje několik drobných faktografických chyb a nepřesností. Ke změně názvu Slovenské ľudové strany na Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu nedošlo po smrti A. Hlinky v roce 1938 jak uvádí autor (s. 44), ale už ve 20. letech. Podobně je poněkud přehnaně nespravedlivé k osobě A. Novotného označovat jej za člověka, který (v 60. letech) realizoval „politické vůdcovství ve stalinském stylu“ (s. 69) a nesprávné tvrzení, že nechal ve snaze upevnit své vratké politické postavení v roce 1967 „uvěznit skupinu slovenských politiků pod záminkou buržoazního nacionalismu“ (s. 70). Tato záležitost byla ve skutečnosti spojena ještě se začátkem 50. let. Podobných chyb ovšem je v textu minimum a obecně negativně nepůsobí na celkovou deskriptivní zdařilost knihy.
Při celkovém pohledu lze knihu hodnotit jako vydařený pokus o přiblížení klíčových etap a mezníků politické historie před desetiletím zaniklého státu. I když z hlediska českého odborného publika žádný nový zvláštní přínos nepřináší (s určitou významnou výjimkou, kterou představuje srovnávací pohled na politiku a myšlení T. G. M. a V. Havla), představuje nesporné pozitivum z pohledu popularizace česko-slovenských dějin u našeho severního souseda.