Petr Fiala, Jan Holzer, Maxmilián Strmiska a kol., Politické strany ve střední a východní Evropě. Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. Masarykova universita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2003, 476 s., ISBN 80-210-3036-4.
Rozsáhlá publikace z dílny Mezinárodního politologického ústavu představuje v českém prostředí průkopnický pokus o encyklopedické zmapování problematiky politických stran ve střední a východní Evropě. Knihu napsal početný autorský kolektiv skládající se jak ze známých a renomovaných autorů jako kromě zmíněných editorů především specialistů na středovýchodní Evropu Lukáše Bendy, Břetislava Dančáka, Víta Hlouška, Lubomíra Kopečka, Miroslava Mareše, tak i autorů začínajících (celkově tvořilo autorský kolektiv asi 20 osob!). Kniha se skládá z úvodní teoretické kapitoly a dvaceti dalších kapitol, z nichž každá se zabývá jednou zemí. Kapitoly mají stručné a výstižné názvy, a totiž text pojednávající o Ukrajině se nazývá Ukrajina, Rumunsku, Rumunsko atd. Tato úsečnost v názvech kapitol má symbolický význam. Autoři se až na úvodní teoretickou kapitolu ve své knize většinou nepokoušejí o analytický přístup (kromě podkapitol o klasifikaci stranických rodin v každé zemi), ale drží se deskriptivní metody, která má zřetelný encyklopedický ráz. V každé kapitole je nejprve stručně charakterizován politický systém země, dále její stranický systém, klasifikace ideologických rodin a posléze jednotlivé politické strany (zde se dovídáme základní údaje o vzniku a vývoji stran, jejich hlavních představitelích, programových postulátech apod.). Každá kapitola je doplněna o tabulky podávající přehled volebních výsledků od roku 1989 do konce roku 2001 a seznamy pramenů.
Chceme-li podat přehled politických stran, stojíme před problémem, které strany uvést a jakým způsobem to udělat. Autoři tento problém vyřešily zajímavým i když svým způsobem kontroverzním způsobem. Jako základní kritérium pro klasifikaci politických stran a způsob jejich představení čtenářům použili koncepci stranických rodin (party families). Nabízí se dvě otázky: 1) proč vlastně autoři použili tento postup, 2) použili ho správně? Obě otázky jsou komplikované, ale každá jinak. V předmluvě editoři píší, že „předkládaný text byl koncipován se záměrem poskytnout čtenářům dostatečně přehledný a ucelený soubor informací o vývoji jednotlivých relevantních stranicko-politických aktérů v postkomunistických evropských zemích…“ (str. 9). Proč ale dosahují tohoto „skromného“ cíle relativně složitou a snadno napadnutelnou cestou? Odpověď se ještě více komplikuje po přečtení úvodní teoretické kapitoly P. Fialy a M. Strmisky, kteří naprosto oprávněně kritizují aplikaci koncepce stranických rodin v zemích středovýchodní Evropy a její problematičnost ilustrují rozpačitými závěry britského politologa Paula Lewise v jeho knize o středo/východoevropských politických stranách z roku 2000. Autoři jakoby se nechtěli spokojit s prostým informativním přehledem politických stran a snažili se o „složitější“ přístup. Domnívám se, že zbytečně. Kdyby autoři vynechali „všezahrnující“ a v této souvislosti signifikantní podtitul knihy (implikující široký tematický záběr knihy) a spokojili se s „přehledných a uceleným souborem informací“ bez snahy o aplikování teorie, publikace by neztratila nic na svém významu. Dobře zpracovat informace o vývoji a stavu politických stran ve středovýchodní Evropě je v podmínkách jejich abnormální proměnlivosti a nestálosti obdivuhodný výkon. Když si uvědomíme, že kniha obsahuje 20 zemí a autorský kolektiv činí 20 lidí – to už je přímo titánský čin. Z tohoto pohledu považuji recenzovanou práci za vynikající autorský a nakladatelský počin. Nevím, jestli by se u nás našel někdo další, kdo by byl ochoten podstoupit toto martýrium a odvést „černou práci“, která je tolik potřebná a tolik chybějící (hlavně u nás, ale nejenom). Bez ohledu na ojedinělé faktografické chyby, bez nichž bych si ovšem takovou práci asi ani nedovedl představit, protože jsme jen lidi a navíc žijeme ve středovýchodní Evropě a píšeme o ní, hodnotím tedy recenzovanou knihu z tohoto pohledu jako vynikající.
Autoři ale „nahráli na smeč“ případným kritikům svým přístupem. Snaží se informovat o politických stranách ve středovýchodní Evropě prostřednictvím jejich umisťování do
stranických rodin. Činí tedy v podstatě to, co sami v první teoretické kapitole kritizují. Výsledek tomu odpovídá. Zdá se, že kritický tón v první kapitole na adresu metody aplikace teorie stranických rodin v podmínkách středovýchodní Evropy, částečně platí i na recenzovanou knihu. Zařazování politických stran do jednotlivých kategorií je podle mého názoru v některých případech příliš mechanické a „šroubované“, tj. občas jsou strany řazeny do jednotlivých kategorií navzdory realitě, která je příliš mnohostranná a komplikovaná než aby ji bylo možné takto systematizovat. Jako příklad uvedu Polsko, v němž se z postkomunistických zemí orientuji asi nejlépe a mohu tedy k němu učinit několik poznámek. Je otázka jestli vysoká specifičnost některých polských politických stran, která vyplývá mj. z okolností moderních polských dějin, které hrají v polské politice velikou roli. Patří Liga polských rodin do rodiny křesťansko-demokratických stran (str. 302)? Patří Právo a spravedlnost a Hnutí na obnovu Polska mezi konzervativní strany (str. 302, 304)? A co dnes již neexistující Volební akce Solidarita, byl tento konglomerát skládající se z několika desítek různých stran a hnutí konzervativním uskupením (str. 304-305; sám autor zde správně uvádí názorové proudy uvnitř AWS: konzervativní, liberální, křesťansko-demokratický, národovecký)? Nejsem si tím zcela jist. Jsou to velmi složité otázky, které by asi neměli být řešeny v publikaci encyklopedického typu. Tím spíše, že strany jsou v ní do stranických rodin zařazovány bez vysvětlení (potom by ale ta kniha musela být ještě jednou tak „tlustá“). Prosím, aby tato má kritika zvoleného přístupu byla chápána jako osobní názor, který si nečiní nárok na jakousi universální platnost. Jsem přesvědčen, že by se našlo mnoho badatelů, kteří by s takovým přístupem souhlasili, a měli by pro to řadu relevantních argumentů.
Zkrátka, publikace může být čtenáři vnímána dvojím způsobem: jako encyklopedie, ale také jako analytická studie (byť autoři v předmluvě čtenáře připravují na první možnost). Domnívám se, že jako encyklopedie je skvělá. Jako analytická studie má své nedostatky. Nicméně, nedostatky bude mít každá tematicky shodná studie, protože napadnutelná je samotná podstata: aplikovatelnost teorie stranických rodin ve středovýchodní Evropě. Spíše je vhodné položit si otázku, jestli autoři neměli hned od začátku zvolit jiný přístup, čistě encyklopedický a deskriptivní. Bylo by ale nespravedlivé z tohoto důvodu knihu odmítnout. Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí, kdo se do ničeho nepustí, ten nikdy nic neosvětlí a nikdy bychom se nedověděli, jestli je ulička slepá anebo průchozí. Měli bychom autorům poděkovat za obrovský kus práce, který podle mého mínění ukázal prozatím jednu slepou uličku. Ještě asi musíme počkat než budeme moci koncepci stranických rodin ve středovýchodní Evropě použít.
Zastánce i kritiky autory zvoleného přístupu určitě přijali vydání recenzované publikace s velkou radostí. Zastánci teorie stranických rodin a jejího používání ve středovýchodní Evropě mají důvod jásat, protože natolik komplexní a rozsáhlý pokus a aplikaci této koncepce v našich podmínkách se dosud neobjevil a patrně hned tak neobjeví. Kritici (včetně mě) jásají také, protože si odmyslí způsob prezentování politických stran a zaměří se na faktografickou (encyklopedickou) stránku věci. Pro mě osobně se kniha stane nepostradatelným zdrojem informací při dalších podařených a nepodařených pokusech o výzkum středo/východoevropských politických stran. Mezinárodní politologický ústav tak opět významně přispěl k rozvoji politologie u nás, zejména v oblasti nesmírně složitého, ale krásného potýkání se s politikou ve střední a východní Evropě.