Strategická nejednoznačnost a politická změna v postkomunistické Evropě. Úvodní nástin.

José Palacios, Paloma Arana

Abstract: Three important advantages of strategic ambiguity have been essential to promote political change, both internal and external, in Central, Eastern Europe and the Balkans since the fall of the Berlin Wall: a) Promotes unified diversity; b) Facilitates organizational change; c) Preserves a Privileged position. With the end of the democratic consolidation, the reasons for adopting a policy of strategic ambiguity disappear. The level of ambiguity is, thus, considerably reduced. Although the ambiguity offers still some advantages, many of them are compensated by important inconvenients.

Key words: strategic ambiguity, Central and Eastern Europe, democratic transition.

Úvod

V posledních patnácti letech hrály státy středovýchodní Evropy a Balkánu hlavní úlohu v procesu transformace, který vedl k nastolení demokratických zřízení západního typu, k zavedení tržních ekonomik a k novému vytyčení jednotlivých zahraničních politik. I přes hloubku těchto reforem a přes výchozí podmínky, které nebyly ideální (sociální fragmentace po desetiletích autoritářského režimu, relativní slabost občanské společnosti, ekonomická krize), přechod rychle postoupil a odhlédneme-li od balkánské oblasti, dosáhl již zdařilých výsledků. Tyto okolnosti by nás mohly vést k myšlence, ovlivněné jistým dějinným determinismem, že změny byly nevyhnutelné, stejně jako byl nevyhnutelný jejich dobrý konec.

Nic není vzdálenějšího skutečnosti. Na rozdíl od přechodů k demokracii na Jihu (jižní Evropa a Latinská Amerika), v nichž byl konečný cíl jasně stanoven, přechody na východě byly alespoň zpočátku charakterizovány jako „změny od“ (komunismu), v nichž bylo mnohem jasněji stanoveno, co se odmítalo (záporná shoda na minulosti) než to, co se mělo budovat.[1] Ačkoliv se v současnosti jedná o zcela překonané debaty, v dané chvíli se v mnoha zemích vyskytovaly pochyby zda jsou vhodnější radikální ultraliberální ekonomické reformy nebo zda je lepší sociálnědemokratický model více zaměřený na ochranu sociálního blahobytu; zda je vhodné postavit se po bok Západu nebo se zdá příhodnější přijmout statut neutrality. V počátečním stadiu se dokonce připouštěla možnost ustavit systém omezeného pluralismu místo západní politické demokracie.[2] Ještě dnes existují různé programy vztahující se k integraci těchto zemí do západních struktur: proti stoupencům „evropské orientace“, kteří považují EU za naději do budoucnosti, stojí „atlantisté“, kteří rozhodující roli připisují NATO.[3]

V tomto textu se pokusíme ukázat, že i přes četnost možných reformistických projektů a přesto, že jejich uvedení do praxe s sebou neslo mnohé oběti pro dotyčné státy, ve většině zemí nedošlo k rozbití konsensu v otázce změny díky širokému využití „strategické nejednoznačnosti“. Ta může být definována při prvním přiblížení jako „úmyslná nejasnost stran konečných cílů, jež jsou sledovány“. Když si projdeme politické reformy, k nimž došlo v regionu od roku 1989, je zřejmé, že strategická nejednoznačnost byla velmi často uplatňována ve vnitřní politice (přechod), stejně jako v politice vnější (mezinárodní integrace), a že různé motivace aktérů dovolují rozlišit různé typy nejednoznačnosti.

Pokud je toto nastínění problému správné, můžeme dovodit, že tou měrou, jak jednotlivé státy postupují v konsolidaci demokracie a mezinárodní integraci [4], se funkční potřeba užívat strategickou nejednoznačnost zmenšuje. Toto tvrzení se ještě potvrdí, analyzujeme-li zevrubně nedávný vývoj těchto zemí, které poté, co se jim podařilo uchránit konsenzus na změně (nepostradatelná podmínka, aby se vyhnuly obratu zpět), mohly postupně opustit nejednoznačnost ve své linii jednání.

Co je strategická nejednoznačnost?

Jak jsme předestřeli již v úvodu, definujeme „strategickou nejednoznačnost“ jako uváženou vágnost ohledně konečných cílů, jež jsou sledovány. V tomto smyslu chápaná strategická nejednoznačnost představuje tři důležité výhody, které byly podstatné pro podporu politické změny, vnitřní stejně jako vnější, ve střední a východní Evropě a na Balkáně od pádu Berlínské zdi (Eisenberg 1984):

a) Podporuje „jednotu v mnohosti“. Konsenzus tvoří klíčový prvek toho, aby byl proces politické transformace (demokratizace) doveden ke zdárnému konci. Pro dosažení zmíněné dohody je velice užitečné nechat otevřenou možnost, aby stejné poselství mohlo být interpretováno různě různými příjemci. Strategická nejednoznačnost se tak stává vhodným návodem, jak zainteresovat různé osoby a politické části na stejném úsilí, jehož konečné cíle jsou vnímány vágně. A naopak, používání nejednoznačnosti dovoluje politickým aktérům vysílat různá poselství, která nicméně v příjemcích mají vyvolat jedinou odezvu.

b) Usnadňuje organizační změnu. V prostředí stálé proměny, kterou zažívají společnosti během přechodu a konsolidace (integrace), disponují ti, kdo vládnou, při použití strategické nejednoznačnosti mechanismem vhodným k adaptaci norem a struktur státu na nové podmínky, jakmile se potřeba respektovat dřívější závazky znatelně sníží.

c) Chrání privilegovanou pozici těch, kdo kontrolují informace. Předčasná publicita klíčových informací, vyjádřených jasnými pojmy, omezuje manévrovací prostor politických aktérů a ohrožuje dosažení jejich konečných cílů. Proto se strategická nejednoznačnost systematicky využívá v mezinárodních vztazích a může si dokonce uchovat svou užitečnost i poté, co proces přechodu/ konsolidace skončí.

Strategická nejednoznačnost je složitý fenomén, který se může objevovat v různých podobách sloužících různým potřebám. Bez nároků na vyčerpávající klasifikaci zdůrazňujeme některé případy zvláštní zajímavosti. Tak můžeme zmínit nejednoznačnost silného, který si z různých důvodů (oslabit odpor ze strany slabších aktérů, kteří by mohli být poškozeni; dopřát příjemcům čas, aby se adaptovali na změny atp.) nepřeje předčasně odhalit své cíle. Existuje rovněž nejednoznačnost slabého, který se snaží pokročit ve svých vlastních plánech využitím jednání nějaké silnější mocnosti nebo politické síly. Příklad první nejednoznačnosti nacházíme v postoji Evropské unie během jednání v Daytonu (1995), který byl nejasný v okamžiku stanovení limitů mezinárodní normalizace postavení Federální republiky Jugoslávie a zvláště při určení vlivu, který na ni měla otázka Kosova. Co se týká nejednoznačnosti slabého, ilustrativní je mezinárodní pozice titovské Jugoslávie, nezúčastněné na globální konfrontaci mezi Spojenými státy a jejich spojenci na jedné straně a Sovětským svazem a jeho spojenci na straně druhé.

Oba typy mohou ovlivnit:

- Cíle: jde o strategickou nejednoznačnost ve vlastním slova smyslu.

- Lhůty: v tomto případě se nejedná o předpoklad strategické nejednoznačnosti stricto sensu, proto se nevyskytují pochyby ohledně konečných cílů. Nicméně v praxi může mít podobné účinky, neboť příležitostně se prozatímní řešení změnila v konečná. Neurčitost časových podmínek může usnadnit konečné přijetí stanovených cílů, jak se to skutečně stalo při procesech rozšíření NATO a EU. Lze ovšem nastínit předpoklad, že zpočátku jsou cíle jasně stanoveny a nepřesnost lhůt vede ke změně těchto cílů. Tak se otázka Terstu měla vyřešit po 2. světové válce ve prospěch Itálie nebo Jugoslávie, ale neurčitost v otázce okamžiku, ve kterém se mělo řešení uskutečnit, vyústila v tichou rezignaci na toto rozhodnutí (1955) a obě strany přijaly prozatímní rozdělení platné deset let. Stejně tak plán Vance, který nařídil zastavení palby mezi Chorvaty a Srby v roce 1992, vycházel z úcty k územní celistvosti, ale posvětil na neurčitou dobu faktickou nezávislost republiky Srbská Krajina a vytvářel v krajinských předácích perspektivu, že situace skutečně dospěje ke konsolidaci.

- Terminologii: jako v předchozím případě byly stanoveny konečné cíle, ale užití nejednoznačné terminologie přispívá k tomu, že se stávají nejasnými, a v aktérech vytváří značný stupeň nejistoty. Tak v letech 1990-91 Slovinsko a Chorvatsko užívaly stejný termín „razdruzivanje“ (oddělení) vzhledem k Jugoslávii místo výrazu nezávislost. Stejně tak užití pojmů jako svrchovanost, nezávislost, stát nebo republika v SSSR na počátku devadesátých let vyvolalo zmatek ve velké části obyvatelstva, které nechápalo podstatu politických fenoménů, jichž se účastní.

Teorie přechodu a nejednoznačnost

Jeden z klíčů k úspěchu v procesu demokratizace spočívá ve vytvoření co nejširší koalice, která jej podporuje a v minimalizaci vlivu opozičních sil. Podle Linze a Stepana proces vrcholí neboli je dosaženo stavu „konsolidované demokracie“, když vznikne „politická situace, v níž (...) se demokracie stala jedinou možnou hrou“ (Linz/Stepan 1996: 5-6), což obzvláště znamená, aby se neobjevovali významní národní, političtí, sociální, ekonomičtí a institucionální aktéři, kteří by vynaložili nemalé prostředky na vyvolání změny režimu nebo rozdělení státu s použitím násilí nebo zahraniční intervence.

Vlastní zkušenost uvnitř demokratické hry, ve fázi, kterou Rustow nazývá „uvykací“, může být potřebným prvkem pro přilnutí různých aktérů k myšlence demokratizace, stejně jako pro získání nových adeptů. Nicméně tento nástroj není použitelný v prvním okamžiku, když proces startuje a neexistuje ještě žádná jistota ohledně správného fungování systému a ohledně toho, zda systém dovolí uchování minimálních zájmů různých zainteresovaných stran. Za těchto delikátních okolností je konsensus nástroj, který dovoluje vytvořit a konsolidovat počáteční koalici ve prospěch reforem. Ačkoliv důležitost konsensu je všeobecně přijímána, jsou autoři, kteří postupují ještě dále a považují tento faktor za ústřední bod svých modelů přechodu.[5]

Domníváme se, stejně jako Rustow, že konsensus nepředstavuje předchozí podmínku, nýbrž část procesu demokratizace. Takto demokracie nevzniká jako následek konsenzu, ale nastoluje se díky dosažení po sobě následujících konsenzů. Podle Cotarela můžeme rozlišit „první konsenzus“ (na minulosti), „druhý konsenzus“ (na prozatímních pravidlech hry) a „třetí konsenzus“ (na konečných pravidlech hry), kterých, jak se pokusíme ukázat, se velkou měrou dosahuje praktikou strategické nejednoznačnosti.

Prvkem charakteristickým v prvních fázích přechodu je nejistota ohledně skutečného vlivu různých aktérů, kteří se na procesu podílejí, stejně jako ohledně účinku, který aplikace nových pravidel demokratické hry může mít na vývoj systému. Jedná se o ve své podstatě nejasnou situaci, která podporuje nejednoznačnost v chování mnoha politických sil. Ve skutečnosti různé strany přijímají kompromisy a vzdávají se dokonce význačných stanovisek svých vlastních programů v přesvědčení, že se jedná o časový odklad, který dovolí později dosáhnout požadovaných cílů za méně nákladných podmínek. Jak bylo často patrné, v prvních volbách téměř všechny politické síly očekávají dobré výsledky, což je podněcuje aktivně se podílet na demokratickém procesu.

Jestliže jsou výsledky dosažené v počátečních etapách uspokojivé, nastává (stále dle Rustowa) fáze „uvykací“. Postupně zvnitřnění pravidel demokratické hry odjímá skupinám argumenty pro opuštění systému, takže konečné cíle mohou zaznamenat změny, buď protože se ukázaly jako nerealizovatelné, nebo protože se v nových podmínkách jeví nesprávné. Někdy se od těchto cílů upouští jako od mýtických odkazů, které nemají skutečný vliv na každodenní politickou praxi. Tímto způsobem se dosahuje demokratické konsolidace a následného opuštění strategické nejednoznačnosti, která přestává být potřebná.

Některé příklady vybrané z nedávné historie východní Evropy mohou být v tomto ohledu ilustrativní. Tak v Polsku, jehož přechod, poněvadž byl první, měl značný vliv na procesy, ke kterým došlo ve zbytku oblasti, se strategická nejednoznačnost živila ze závažných chyb v odhadu dvou hlavních sil v procesu: komunistů a Solidarity. Dosažené prozatímní uspořádání zdánlivě zaručovalo Polské sjednocené dělnické straně - PZPR (komunistická strana) kontrolu v budoucím parlamentu, ale ubohé výsledky dosažené ve volbách v červnu 1989 zbavily veškeré legitimity dohodu dosaženou u kulatého stolu. Dřívější satelitní strany PZPR ji ponechaly jejímu osudu. Przeworski to komentuje takto: „Mám podezření, že kdyby strana bývala věděla, co je ve vzduchu, nesvolila by k volbám; kdyby opozice bývala předjímala, co se může stát, nebyla by dělala ústupky“ (Przeworski 1992: 122). Nejednoznačnost stran, plod nejistoty ohledně poměru jejich sil, umožnila nicméně dohodu, která uvedla do chodu demokratický proces.

V případě SSSR, v němž otázka státního zřízení představovala jeden ze základních bodů agendy přechodu, vyvolává pozornost skutečnost, že velmoc, silně vyzbrojená a procházející hlubokou hospodářskou krizí, se rozložila se zjevnou lehkostí a bez konfliktů, které by stály za zmínku. Nejednoznačnost stoupenců nezávislosti stejně jako zastánců jediného státu se stala životně důležitou pro nekrvavé řešení. Nadměrné užívání pojmů jako „svrchovanost“ ze strany republik, které nebyly ve skutečnosti nezávislé [6], způsobilo, že v polovině roku 1991 nebylo možné rozlišit, zda určité činy představují rozbití státní jednoty nebo jen nové uspořádání vnitřních vztahů. Stoupenci nezávislosti, přívrženci autonomie i pseudocentralisté užívali velice podobnou slovní zásobu, což ztěžovalo rozlišení skutečných záměrů jednotlivých aktérů (za předpokladu, že měli jasně vymezené cíle a nenechali se unášet zběsilým sledem událostí). Po referendu o ukrajinské nezávislosti (prosinec 1991) sám Gorbačov trval na akceptování „ano nezávislosti, ale uvnitř Sovětského svazu“. Není tedy divu, že vytvoření Společenství nezávislých států (SNS) vyvolalo pochyby v občanech i v politických silách, jimž se nedařilo rozlišit, zda se ustavila mezinárodní organizace, jako byla OBSE, nebo zda se prostě jedná o úpravu SSSR v nových podmínkách. Trvalým následkem nejednoznačnosti, která vedla k rozpadu SSSR, byl koncept „blízkého zahraničí“, používaný v ruském jazyce administrativy pro označení bývalých sovětských republik. Zmíněný pojem naznačoval, že nové nezávislé státy nejsou nezávislé stejnou měrou jako vzdálenější státy, dříve nezačleněné do SSSR. Bývalé sovětské republiky byly považovány za „méně zahraniční“ státy, což jistým způsobem zahrnovalo, že jsou „méně nezávislé“[7].

Naopak v těch případech, v nichž nedostatek nejistoty nebo souhra jiných motivů znemožňuje užít nejednoznačnosti, se přechod může pozastavit nebo může ztroskotat. Nápadný je příklad Srbska, kde první volby s účastí více stran skončily jasným vítězstvím (exkomunistické) Socialistické strany Srbska, která obdržela 194 z 250 poslaneckých křesel (Goati, Slavujevic, Pribicevic 1993: 197). Zklamání opozice, která očekávala podobné svržení komunistů, k jakému došlo v jiných zemích východní Evropy a v ostatních jugoslávských republikách, bylo obrovské (Goati, Slavujevic, Pribicevic 1993: 79) a vedlo k protestům v březnu 1991, k úplnému rozchodu mezi mocí a opozicí a k eliminaci prvků konsenzu. Během devadesátých let vládnoucí socialisté opozici ignorovali a užívali často postupy pochybného demokratického obsahu, aby se udrželi u moci. Naproti tomu opozice volila většinou pouliční nepokoje jako cestu, jak vyřadit stranu u moci.

Co se týká otázky státního zřízení, na rozdíl od toho, co se dělo v SSSR, se rozpad Jugoslávie

odehrál jako následek krvavých občanských válek. Přijetí etnického principu jako hlavního základu politického pluralismu a skutečnost, že všeobecně občané neodmítli „přidělený souhlas” pripisana saglasnost[8] (na základě etnického původu), který jim udělovali předáci hlavních národních stran [9], jasně ukázaly konečné politické cíle jednotlivých skupin, takže bylo nesmírně obtížné dosáhnout dohody. Srbové z Krajiny, jejichž předkové mnoho trpěli za chorvatského fašistického režimu Anteho Paveliče (1941-45), nenašli společnou základnu s Chorvatským demokratickým společenstvím - HDZ (Tudjmanova strana), kterou chápali jako odhodlanou obnovit nezávislost a domáhat se památky ustašovců, což je vedlo k tomu, že požadovali oddělení. Podobný mechanismus znemožnil v praxi dohodu mezi bosenskými muslimy a srbským vedením v Bělehradu na zachování Bosny a Hercegoviny uvnitř Jugoslávie nebo dohodu mezi srbskými Bosňany a muslimským vedením v Sarajevu na zachování celistvosti bosenské republiky.

Nejednoznačnost ve vnějších vztazích postkomunistických zemí

Jak jsme již předeslali, v zemích postkomunistické Evropy proběhl politický přechod souběžně se znovuvynořením na mezinárodní scéně. Rostoucí vzájemná závislost mezi západními mocnostmi a státy zaniklého východního bloku vedla k nevyhnutelné integraci nových demokracií do euroatlantických organizací. Je to tendence, která nemá v současné geostrategické situaci alternativu.

Úzký vztah, který jsme pozorovali na evropském kontinentu mezi konsolidací nových demokratických systémů a jejich integrací do západních politických, ekonomických a bezpečnostních struktur, zaručuje ve velké míře nezvratnost procesů přechodu, neboť požadavky stanovené euroatlantickými organizacemi pro nové členy nutí kandidáty upevnit instituce a přijmout praxi vlastní demokratickým režimům Západu. Jakmile země východní Evropy přijaly za svá pravidla, která řídí demokratické chování, je těžké tato pravidla odstranit ve stále více homogenním prostředí. Brání to v návratu k autoritářským či totalitním politickým formám.

Procesy přechodu v bývalých komunistických zemích lze hodnotit jako modelové vzhledem k tomu, že ve většině případů bylo dosaženo demokratické konsolidace a také dokonalého začlenění mladých demokracií do západního prostředí. Postupné přibližování nových členů k euroatlantickým strukturám však bylo provázeno zvýšenou dávkou strategické nejednoznačnosti, která dovolila, aby postupná integrace do těchto organizací dospěla k úspěšnému konci.

Za tím účelem lze uvést jako první příklad složitý vstup pobaltských republik do NATO, proces s vážnými zpětnými dopady pro vztahy Západu s Moskvou, v němž bezpečnostní, vojenské, strategické a dokonce rozpočtové otázky zůstaly odsunuty na vedlejší kolej před nutností věnovat pozornost politickým faktorům. Všechny tři pobaltské státy požadovaly bezpečnostní záruky a tvrdily, že Ruská federace nadále představuje reálnou hrozbu pro jejich národní zájmy, ale začlenění států, které mají společnou hranici s Ruskem, do NATO vzbudilo v Moskvě ještě prudší reakce než ty, které vyvolalo přistoupení tří středoevropských států k Atlantické alianci.

A proto spojenci důkladně zvažovali dopady, které by mělo včlenění pobaltských republik do Atlantické aliance mít pro dialog mezi NATO a Ruskem, a po mnoho let zaujímali nejednoznačný postoj zaměřený na zpomalení procesu rozšiřování ve snaze získat čas a nalézt vhodný okamžik pro jasné definování své strategie (která byla naproti tomu zřejmá všem zúčastněným stranám). Bylo to období, kdy se také Moskva mohla adaptovat na nové mezinárodní uspořádání.

Zkrátka a dobře, v pobaltské rovnici se setkaly různé typy strategické nejednoznačnosti. Ta, kterou používaly samotné republiky, které, ač požadovaly legitimní právo, argumentovaly bezbranností, která neodpovídala geostrategické realitě daného okamžiku. Bylo nepochybné, že se těšily tzv. back door guarantee a že by spojenci nebyli připustili hypotetickou agresi proti těmto zemím, dokonce aniž by tvořily součást NATO. V každém případě se jednalo o velmi málo pravděpodobnou možnost, neboť nejmocnější prostředky, které by Rusko mohlo použít k vyvinutí nátlaku na pobaltské státy, byly spíše ekonomického, politického a diplomatického než vojenského charakteru.

Rusko si bylo na druhé straně vědomo, že bude přítomno spojeneckému rozšíření, jemuž není schopno zabránit, ale postavilo se proti tomuto plánu s cílem omezit jeho dopady, dosáhnout v té věci maximální záruky a získat z procesu v mezích možnosti nějaký užitek. A konečně chování Západu zřetelně prokázalo užívání strategické nejednoznačnosti, která měla přispět k udržení složité rovnováhy mezi zachováním oslabeného dialogu s Moskvou a naplněním legitimních aspirací oněch tří republik.

Druhým příkladem strategické nejednoznačnosti je vyřešení jugoslávského konfliktu. Daytonské dohody, které ukončily válku v Bosně, jsou v této věci příznačné, neboť uznávají existenci jediného státu, nicméně složeného ze dvou částí (bosňácko [10]- chorvatské Federace Bosna a Hercegovina a srbské Republiky srbské) obdařených širokými kompetencemi, mezi nimiž vyniká možnost vytvářet zvláštní vztahy se sousedními státy: Chorvatskem (v případě Federace Bosna a Hercegovina) a Federální republikou Jugoslávie (Srbská republika). Po skončení války, která neměla jasného vítěze, se vytvořila nutnost smířit radikálně odlišné politické programy. Toto úsilí se omezilo na stanovení bezprostředního postupu a přitom se zachovávala nejednoznačnost ohledně modelu budoucího státu, který se tak mohl vyvinout ve federaci (řešení zastávané Bosňáky) nebo ve spojení dvou států, fakticky propojených, které by sdílely minimální společné instituce (východisko podporované Srby a částečně také Chorvaty). Četné aspekty nezahrnuté v dohodách byly ponechány na rozhodnutí mezinárodního společenství, ztělesněného Vysokým zmocněncem, což předpokládalo zvýšenou míru neurčitosti vzhledem ke konečným cílům.

Linie jednání sledovaná jednotlivými Vysokými zmocněnci (Švédem Bildtem, Španělem Westendorpem, Rakušanem Petritschem a Britem Ashdownem), bližší postojům bosňáckým než chorvatským a srbským, odstranila řadu nejistot existujících v okamžiku uzavření Daytonské dohody. Přetrvává nicméně jistá nerozhodnost ohledně lhůt, což je aspektu zásadní důležitosti v regionu s nedávnými historickými precedenty. Vyskytuje se navíc důležitá pochybnost o budoucí životaschopnosti státu nechtěného velkou částí jeho obyvatel [11] a který až dosud vyžadoval mezinárodní pomoc a neustálé vnější tlaky, aby fungoval alespoň přijatelně. Nevíra ve schopnost jeho přežití vedla mnoho místních aktérů ke snaze ponechat všechny možnosti otevřené.

Také statut Kosova předem naplánovaný při jednáních, která vedla k Rambouillet (1998-99), lze užít jako jasný případ nejednoznačnosti stran cílů. Nepřekonatelná vzdálenost mezi záměry Srbů (udržení statu quo s drobnými změnami) a Albánců (nezávislost v hranicích autonomní oblasti Kosovo za socialismu), tak jako neschopnost obou stran prosadit svůj názor, vedly k vypracování řady plánů, které měly společný vysoký stupeň nejednoznačnosti stran cílů i lhůt. V podstatě byl sledován cíl formálně zachovat Kosovo jako nedílnou součást Srbska a Jugoslávie, ale maximálně omezit přítomnost státu (států) v oblasti. Proto kompetence udělené oběma státům byly omezeny a v mnoha případech jejich vliv zůstal omezen na občany, kteří je uznávali (většinou Srby a Černohorce). Stejně jako v případě Bosny mezinárodní společenství usilovalo stát se soudcem a interpretem zřetelně nejasné normy.

Řešení použité později v konfliktu z roku 1999 si uchovává mnoho prvků nejednoznačnosti vyvinutých v procesu z Rambouillet. I když skutečně Kosovo zůstalo odděleno od Srbska a Jugoslávie (vlastně Srbska a Černé Hory), nový institucionální aparát oblasti se zakládá na rezoluci 1244 Rady bezpečnosti OSN, v níž se ratifikuje respekt k územní celistvosti Jugoslávie. V tomto rámci mezinárodní aktivita mohla dobře směřovat k podpoře normalizace vnitřní situace Kosova. Byla zaměřena na přípravu znovuzačlenění do demokratického Srbska, kde by Kosovo mělo širokou autonomii, nebo na vytvoření faktické nezávislosti s výhledem na eventuální nezávislost de iure. Ačkoliv výsledkem čtyř let mezinárodního jednání je de facto protektorát, který pozvolna přijímá prvky samosprávy a kde se vládnoucím silám v Bělehradu nepřiznávají žádné kompetence, stále zůstávají všechny možnosti otevřené.

Poslední příklad nejednoznačnosti poskytuje transformace Federální republiky Jugoslávie v soustátí Srbsko a Černá Hora. Radikální nesouhlas v cílech se vyřešil přechodnou dohodou na pevně stanovenou dobu, která obsahuje dopředu stanovený postup při případném zániku. Přívrženci oddělení nemusejí dělat víc než vyčkat tři roky, aby dosáhli svého cíle, zatímco stoupenci spojení mohou v tomto čase doufat, že se okolnosti změní. Poněvadž považují spojení Srbska a Černé Hory za přirozené, doufají také, že polevení napětí nakonec potvrdí jejich názor. Je zřejmé, že vytvořený mezinárodní systém bude mít rozhodující vliv na konečný výsledek, ačkoliv aktéři dosud nevědí, v jakém smyslu se zmíněný vliv projeví.

Před koncem nejednoznačnosti?

V celém článku jsme uváděli ve vztah praktiku strategické nejednoznačnosti a zvýšenou nejistotu, která charakterizuje období přechodu. Jak procesy postupují a umožňují novou situaci stability (země dosahují konsolidace demokracie nebo integrace do euroatlantických struktur), zmenšuje se také potřeba přebírat chování, které postupně ztratilo důvod existence.

Jestliže ve vnitřním prostoru došlo ke zevšeobecnění demokratického modelu, ve vnější politice jsme přítomni od poloviny devadesátých let postupné rekonfiguraci systému mezinárodních vztahů, který se rozvíjí kolem jediné velmoci, Spojených států.

Společně s evropskými spojenci EU vytvořila nová schémata kooperace na starém kontinentu a rostoucí vzájemná závislost mezi západními mocnostmi a novými demokraciemi vedla k nevyhnutelné integraci zemí bývalého východního bloku do euroatlantických organizací.

Jakmile bylo všeobecně přijato, že popsaná tendence tvoří jedinou realistickou a životaschopnou volbu, znásobily se hlasy volající po ukončení strategické nejednoznačnosti, které zdůrazňovaly, že za stávajících podmínek má tento nástroj četné nevýhody. Takto různí severoameričtí autoři poukazovali na „taktické zmatení“, odvozené z koexistence různých cílů, jejichž rozdílnost byla až dosud zamlčována ve prospěch jednoty [12]. Z toho plyne, že koncem devadesátých let pojem „strategická nejednoznačnost“ nabyl negativní zabarvení [13] a že četní mezinárodní aktéři začali požadovat ukončení této strategie [14].

V tomto kontextu se odehrály dramatické události 11. září 2001, které znamenaly náhlé vyvrcholení procesu, který dosud nedozrál. Protiteroristický boj vedený Spojenými státy přiměl evropské země k tomu, aby ponechaly stranou politické rozdíly a spolupracovaly na prvořadém úkolu, který vyžadoval vytvoření mezinárodní koalice spojené proti společnému nepříteli.

Jako následek této poslední výzvy se urychlily procesy rozšiřování NATO stejně jako EU a Rusko opustilo svůj odmítavý postoj k integraci svých bývalých satelitních států do západních struktur. Takto došlo také k drastickému prolomení „strategické nejednoznačnosti“, když objevení nového cíle s tak širokým dosahem nutilo zaměřit všechno úsilí na boj proti terorismu a zároveň dovolovalo nasměrovat pozornost veřejného mínění k této oblasti. Rozdíly, které nedlouho předtím vyvolávaly napětí mezi různými politickými aktéry, zůstaly stranou.

Dnes všechny státy středovýchodní Evropy, stejně jako pobaltské republiky, byly přizvány do NATO a do EU. Bulharsko a Rumunsko, které byly přizvány k účasti v Atlantické alianci, se také v blízké budoucnosti začlení do Unie. Po intenzivní diskusi o vnějších hranicích EU členové upustili od nejednoznačnosti a označili za potenciální členy všechny současné kandidáty, stejně jako země západního Balkánu, Norsko a Švýcarsko [15].

S konečnou platností se poslední útočiště pro aplikaci strategické nejednoznačnosti v postkomunistické Evropě omezují na ta území, která představují problémy státního či etnického charakteru, pro něž nebyla dosud nalezena vhodná řešení. Jako příklady lze uvést Srbsko a Černou Horu, Kosovo, Bosnu a Hercegovinu a Makedonii, kde se stále vyskytují pochyby o státním zřízení. Estonsko a Lotyšsko lze naproti tomu zmínit jako státy, v nichž otázky etnického charakteru nadále vzbuzují nejistotu.

Ačkoliv hlavních rysech došlo ke znovusjednocení evropského kontinentu, je stále předčasné stanovovat konec strategické nejednoznačnosti v prostředí vnější politiky. Nedávný konflikt v Iráku ukázal nestabilitu jednopólového uspořádání a následnou nejistotu stran budoucího vývoje mezinárodních vztahů a dokonce některých organizací jako je NATO, do nichž se mladé demokracie právě začlenily.

Ve chvíli, kdy se bývalé státy Východu ocitly v nové mezinárodní situaci a ještě se neaklimatizovaly na pravidla, která řídí politický dialog mezi západními mocnostmi, byly tyto státy nuceny přihlížet neshodám vyvolaným vojenským zásahem v Iráku. Období, které se nyní otevírá, bude nutit různé politické aktéry redefinovat svou pozici v mezinárodním panoramatu; což je úsilí, ve kterém pravděpodobně znovu přijde ke slovu užívání strategické nejednoznačnosti. Státy středovýchodní Evropy a Balkánu budou postaveny před těžkou zkoušku použít tento nástroj při vymezení svého postoje k západním mocnostem, které na rozdíl od vnímání, které se ujalo na Východě, netvoří homogenní celek, nýbrž jakýsi blok, v němž koexistují občas si odporující postoje.

Literatura a prameny:

ARANA KNIRSCH, Paloma (2002): „La inclusión de las repúblicas bálticas en las estructuras de seguridad eurooccidentales y la búsqueda de una solución para Kaliningrado“. Disertační práce, Facultad de Ciencias Políticas y Sociología de la UNED.

BARNSDALE, David: ”Election Results for Bosnia“. http://www.barnsdle.demon.co.uk/bosnia/boselec.html (24. dubna 2003).

BELTRAN, Jacques (2000): ”Sécurité européenne et sécurité des états baltes les vertus de l’ambiguïté stratégique“. Politique étrangére, No 1, pp. 33-46.

COTARELO, Ramón G. (1992): ”La transición democrática espaňola“; pozn. překl.). In: COTARELO, Ramón G. (a kol.): Transición política y consolidación democrática en Espaňa (1975-1986). Madrid, CIS.

EISENBERG, Eric M. (1984): ”Ambiguity as Strategy in Organizational Communications“. Communication Monographs, No. 1 (September 1984) - http://acad.uwsuper.edu/assess/COMM332/Unit5/AMBIGUITY_AS_STRATEGY_IN_ORGANIZATIONAL_COMMUN (9. července 2001)

GOATI, Vladimir; SLAVUJEVIC, Zoran; PRIBICEVIC, Ognjen (1993): „Izborne borbe u Jugoslaviji 1990-1992“. Beograd, Radnicka Stampa.

HEISBOURG, Francois (2000): ”Europe’s Strategic Ambitions: The Limits of Ambiguity“, Survival, Vol. 42, No. 2, pp. 5-15.

KOPEČEK, Lubomir; ŠEDO, Jakub (2003): ”Czech and Slovak Political Parties and their Vision of European Integration“. Central European Political Science Review, Vol. V, No. 1.

LINZ, Juan; STEPAN, Alfred (1996): Problems of Democratic Transition and Consolidation. Baltimore, Johns Hopkins University Press.

PALACIOS, José-Miguel (1995): ”Tranzicija u bivsim socijalistickim zemljama i spansku uzor“, in: Dragomir PANTIC (red.): Ciljevi i putevi drustava u tranziciji. Beograd. IDN, s. 373-376.

PALACIOS, José-Miguel y Paloma ARANA (2002): ”Consolidación democrática e integración internacional: el caso de Europa del Este“. Comunicación presentada en el III Encuentro Espaňol de Estudios sobre la Europa Oriental (Valencia, 18.-20. listopadu 2002).

PRZEWORSKI, Adam (1992): ”The Games of Transition“, in: Scott Mainwaring, Guillermo O’Donnell, and J. Samuel Valenzuela (eds.): Issues in Democratic Consolidation: The New South American Democracies in Comparative Perspective. Notre Dame, University of Notre Dame Press, pp. 105-152.

RUSTOW, Dankwart A. (1970): ”Transitions to democracy: Toward a Dynamic Model“, Comparative Politics, No.2.