Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO II, ROČNÍK V, LÉTO 2002, ISSN 1212-7817 - PART II, VOLUME V, SUMMER 2002, ISSN 1212-7817

 

 

etnické a regionální subjekty ve stranickém systému české republiky

 

Miroslav Mareš

 

 

Abstract The party family of ethnic and regional parties in the Czech Republic has a marginal position in the party system. At the beginning of the 90´s the Movement for self-governing  democracy – Society for Moravia and Silesia were relevant part of the system. Currently the Moravian, Roma, Polish and other ethnic or ethnoregional parties are not able to mobilise ethnic or regionally patriotic voters. On regional and muncipial level non-autonomous independent movements are important in some regions.  In the Senate the Movement of Independents for a Harmonic Development of Muncipalities and Towns is represented by one Senator..

Key words Ethnic and regional parties, Moravian movement, Roma parties, Czech party system

 

 

Tato stať byla zpracována v rámci výzkumného záměru „Etnika, minority a marginalizované skupiny v České republice“ (MSM 142300001).

 

 

Systém politických stran v České republice se od poloviny devadesátých let v zásadě stabilizoval pokud se týká počtu a podoby relevantních subjektů, do značné míry došlo i ke konsolidaci vzorců stranické konkurence, byť doposud chybí ustálenější vzorec kooperace mezi relevantními stranami (Fiala, Hloušek 2003: 48-49). V tomto systému nezískaly na rozdíl od situace v období první československé republiky stabilnější relevantní pozici strany a hnutí, které lze zařadit do rodiny etnických a regionálních stran. Přesto se v jeho rámci vyskytly a přinejmenším dočasně podobu systému ovlivnily. Specifickým způsobem se projevily i na komunální a regionální úrovni (jež začala být ze stranickopolitického hlediska zajímavá zvláště po prvních volbách do krajských zastupitelstev). Je však sporné, které subjekty je v ČR možné do etnoregionální, resp. etnické či regionální stranickopolitické rodiny zařadit, což souvisí jak s obecně problematickou aplikací konceptu a typologie stranických rodin (Mudde 2000) na konkrétní stranickopolitické systémy v postkomunistické Evropě (Fiala, Strmiska 2002b), tak i s problematickým vymezením a vnitřní heterogenitou rodiny etnických a regionálních stran. Přes zmíněné deficity je však možné otestovat využití konceptu této rodiny a jejího vnitřního rozčlenění v českém stranickopolitickém systému, přičemž lze zohlednit i širší spektrum názorů na to, které strany jsou jako etnoregionalistické, případně etnické či  regionální v českém i evropském kontextu v různých souvislostech označovány.

 

Rodina etnických a regionálních stran v ČR 

 

Jak již bylo zmíněno v úvodu, je vymezení a rozčlenění etnoregionalistické stranické rodiny problematické. Již samotné pojmy etnoregionalistická rodina či etnoregionalistické strany (Strmiska 2002) nejsou používány všemi autory. Někteří autoři striktně oddělují typ regionálních stran a typ etnických stran (Klingemann, Hoffebert 2000: 13), jiní vymezují etnické a regionální strany jako společný typ (Beyme 1982: 160-174). Simon Hix a Christopher Lord v zemích EU hovoří o regionalistické rodině, přičemž konstatují, že označení regionalistický v sobě obsahuje různorodou směs etnických, lingvistických, substátně-nacionalistických, autonomistických, separatistických a iredentistických skupin (Hix, Lord 1997: 44). Shrnutí různých přístupů k vymezení a typologii těchto stran lze najít v pracích Maxmiliána Strmisky (Strmiska 1998, Barša, Strmiska 1999, Strmiska 2002, Fiala, Strmiska 2002a, Strmiska 2003). Na tomto základě lze učinit pokus o aplikaci některých teoreticko-analytických konceptů na situaci v ČR po roce 1989.

Jaké strany přitom lze alespoň rámcově do rodiny etnických a regionálních stran zařadit (bez ohledu na jejich relevanci v rámci celého systému)? Mezi etnické strany bezesporu patří několik romských stran a hnutí, které zpravidla svoje prioritní zaměření na romské etnikum deklarovaly již ve svém názvu.  Nejdůležitější z nich byla Romská občanská iniciativa - ROI (Pečínka 2003), ačkoliv její význam postupně upadá, role dalších (a to i v rámci romského etnika) byla a je již zcela marginální (Hnutí angažovaných Romů, Romský národní kongres, Strana občanů romské národnosti Severočeského kraje, České národnostní a romské politické hnutí České republiky, Křesťanská a demokratická strana Romů).

Další strany a hnutí zaměřené především na jedno etnikum buď nevznikly (německá Demokratická strana Sudety) nebo zůstaly zcela bezvýznamné (Organizace nezávislých Rumunů). Objevily se i pokusy o multietnické strany, hájící zájmy různých etnických menšin – tuto dimenzi mělo ještě ve „federálním období“ především maďarsko-polsko-německé hnutí Wspólnota – Soužití – Együttélés – Spolužitie (COEX), na které v současnosti v ČR navazuje hnutí Cooexistentia (Kopeček 2003). Jeho hlavní základnu však nyní tvoří především reprezentanti polské menšiny, přestože v krajských volbách v roce 2000 za ně kandidoval i tehdejší předseda Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Hans Korbel. Již zmíněné České národnostní a romské politické hnutí České republiky změnilo v roce 1998 název na Východoevropské národnostní politické hnutí v ČR, aniž by se tím však výrazněji zvýšila jeho aktivita či relevance.

Do budoucna nelze vyloučit vznik některých stran či hnutí na bázi „nových menšin“ z řad přistěhovalců. Vyjadřování sympatií vůči některým cizím (někdy v domovských zemích ilegálním) stranám od příslušníků nových menšin (někdy doprovázených i dílčí aktivitou pro ně na českém území) není z hlediska výzkumu českého stranického systému podstatné, protože tyto organizace nejsou v ČR registrované a ani nedeklarují zájem účastnit se českých voleb.  To se týká např. Vietnamské strany obnovy, Kurdské strany pracujících, Fronty islámské spásy, různých běloruských stran apod.

Jako etnickoregionální by bylo možné označit přinejmenším některé subjekty z moravistického proudu (Strmiska 2000), zvláště pak Moravskou národní stranu – MNS (která pracovala s konceptem moravského národa). U dalších subjektů je problematické jednoznačně vymezit pouze regionální nebo etnoregionální rozměr, protože v náhledu na otázku moravského národa či etnika a) nebyly vnitřně jednotné, c) tento názor procházel určitým vývojem a c) někdy ani nebyl jednoznačně formulován.  V zásadě spíše „pronárodní“ jsou nyní Moravská demokratická strana (MDS) i Hnutí samosprávné Moravy a Slezska, obdobně orientované bylo i Moravskoslezské hnutí. Sporné je rozlišení zemského patriotismu a moravského nacionalismu u Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko (HSD – SMS) v době jeho největších úspěchů na počátku devadesátých let. Hnutí se sice nedeklarovalo nacionalisticky (včetně prvního předsedy Boleslava Bárty), avšak přinejmenším část členů se vnímala jako reprezentace moravského národa a velké zisky HSD-SMS obsadily „čestné místo“ v tradicích moravského nacionalismu. Obdobně rozdělené bylo i Moravské občanské hnutí, ačkoliv zde převládalo národní pojetí. Regionalismus s autonomistickými (či spíše spolkovými) požadavky byl charakteristický pro Českomoravskou stranu středu i Českomoravskou unii středu. Rurální zájmy akceptovala Strana moravského venkova. Čistě regionalistický rozměr bez nacionalistických hesel i bez snah o změnu krajského uspořádání má hnutí Nestraníci pro Moravu, které je v podstatě jistým „mezistupněm“ mezi tradičními regionalistickými stranami a regionálními stranami působícími na regionální úrovni bez teritoriálních či autonomistických požadavků a většinou bez ambicí v celostátní politice (jejich řazení do etnické a regionální rodiny již není zcela obvyklé).

V českém prostředí se tento typ subjektů navíc alespoň částečně propojil s proudem tzv. nepolitické politiky, resp. s požadavky na opuštění ideologičnosti a „stranickokracie“, které nacházejí odezvu u poměrně velké části veřejnosti (obdobné subjekty se však vyskytují i v zahraničí, jako příklad je možné zmínit např. Arbeitsgemeinschaft Bremen, které působilo na zemské parlamentní úrovni v devadesátých let).  V krajských volbách v roce 2000 se podařilo uspět Zlínskému hnutí nezávislých a Sdružení pro Pardubický kraj. (Toto seskupení tvořila volební koalice Strany pro otevřenou společnost a Strany zelených, což jeho zařazení do rodiny regionálních stran ještě více problematizuje). Různé subjekty (registrované jako strany či hnutí u Ministerstva vnitra  ČR) se přinejmenším dočasně prosadily v jednotlivých lokalitách na komunální úrovni (Iniciativa pražských občanů, Nezávislí pro Prahu, Pražané Praze, Sdružení nezávislých kandidátů města České Budějovice, Českobudějovická nezávislá nová volba, Hnutí za prosperitu Brna, Hnutí pro Havířov, Nezávislé sdružení občanů Blanska, 1. sdružení nezávislých kandidátů Tábor, Tábor 2002, Nezávislé sdružení sportovců města Mostu, Helax – Ostrava se baví, Sdružení za lepší Vrchlabí apod.). V komunálních volbách mají obecně velký význam nezávislí kandidáti, kteří často kandidují na kandidátkách zdůrazňujících vazbu k městu, obci, čtvrti apod.

Za určitých okolností by do rodiny regionálních stran mohly být řazeny i strany a hnutí, které si za prioritní cíl své činnosti kladou obhajobu regionů vůči centru obecně (přestože fakticky většinou mají svoji organizační strukturu vybudovanou pouze v některých oblastech). Jedná se především o Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj měst a obcí a o Demokratickou regionální stranu (ta je však v zásadě vázána na Liberecký kraj). Problematické by už bylo zařazení subjektů, které se snaží prosadit úspěšné komunální a regionální politiky do celostátní úrovně. Jedná se především o Sdružení nezávislých kandidátů – SNK (s úspěchy v krajských i v senátních volbách), podobný cíl deklarovala i řada jiných stran, mj. těch, které se konstituovaly na bázi nespokojnosti s tzv. opoziční smlouvou (Cesta změny, Naděje). Podobné rozšíření regionální rodiny by však u mohlo vést k absurdním závěrům – např. při zohlednění významné role regionálních organizací v Občanské demokratické straně.

V českém kontextu by nebylo vhodné používat ani typ regionální strany (který navíc není ani obecně akceptován), odvislý od specificky vysokých zisků celostátně působících stran v určitých regionech (Beyme 1982: 170). V německém kontextu na takovém základě např. byla Strana demokratického socialismu (PDS) označena za východoněmeckou regionální stranu (Olsen 2002: 66), což je z různých důvodů problematické s ohledem na ideologické priority strany. V ČR se sice projevuje např. silná podpora Křesťanské a demokratické strany – Československé strany lidové na katolické jižní Moravě (na počátku devadesátých let tomu byla uzpůsobena i lidovecká organizační struktura), avšak její zařazení do rodiny regionálních stran by nebylo logické.

 

 Systémová pozice etnických a regionálních stran a hnutí v ČR

 

Výše vymezené strany a hnutí, které lze v ČR řadit do rodiny etnických a regionálních stran, netvoří homogenní celek. Např. romské a moravistické strany existují zcela nezávisle na sobě, dílčí kontakty se však uskutečnily mezi romskými organizacemi a hnutím Cooexistentia. Vnitřně heterogenní jsou i romské a moravistické stranickopolitické reprezentace. Na počátku devadesátých let dokonce existovala idea vzniku samostatného moravského stranickopolitického systému, kde by MNS hrála roli konzervativní strany. Neexistence moravského zemského sněmu a postupný úpadek moravistického hnutí (Strmiska 2001) však neumožnil její realizaci. Současné rozpory mezi HSMS a MDS již nejsou ani tak podmíněny ideologicky, jako spíše osobními averzemi a odlišnými náhledy na strategii (Nestraníky pro Moravu je dnes problematické zařadit do tradičního moravistického proudu). Oba subjekty se snaží zastupovat Moravany jako celek.

S určitou nadsázkou by bylo možné hovořit o obdobě národnostních stranických sloupů z rakouskouherského či prvorepublikového období (Malíř) u romských stran. Vůči ROI, která se přinejmenším v určitém období vymezila jako pravicová strana (byť její sociální požadavky tomuto vymezení neodpovídaly) se objevila  opozice v podobě Hnutí angažovaných Romů, hlásícího se k levici. Později vznikla i již zmíněná Křesťanská a demokratická strana Romů, dokonce se objevil i subjekt kombinující romskou a regionální dimenzi (Strana občanů romské národnosti Severočeského kraje). Fakticky je ovšem uvedené rozčlenění romského proudu třeba brát s určitou rezervou, protože často hrály při vzniku těchto stran a hnutí větší než ideologickou roli různé osobní a klanové zájmy, navíc s výjimkou ROI nevyvíjely zmíněné subjekty intenzivnější a dlouhodobou aktivitu. Smysluplná aplikace typologie etnických ani regionálních i stranických systémů (Strmiska 1998: 35-37) tedy není v ČR v polistopadovém období možná.

Etnické a regionální strany jsou v rámci celého stranickopolitického systému v ČR marginální. I pokud tyto strany pojmeme jako celek, nelze je v současnosti označit za systémotvorné. Větší relevanci měly pouze po prvních svobodných volbách v červnu 1990. Tehdy získalo HSD-SMS v rámci českých zemí třetí místo ve volbách do České národní rady (ČNR) 10,33%, 22 mandátů a Snemovny lidu Federálního shromáždění (SN FS) 9,10%, 7 mandátů, v případě voleb do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (SL FS)  skončilo na čtvrtém místě (7,89%, 9 mandátů). V komunálních volbách v celorepublikovém rámci sice získalo HSD-SMS 4,16% hlasů a 2,56% mandátů (celkem 1 706), což bylo o polovinu méně než při volbách parlamentních, avšak v některých městech a obcích byla jeho pozice velmi silná (zvláště v Brně, kde ve volbách do městského zastupitelstva zvítězilo s 30,9% hlasů obsadilo 19 z 60 mandátů). Volby v roce 1992 již přinesly zřetelný pokles zisků: V ČR překročilo HSD-SMS  pětiprocentní hranici pouze ve volbách do ČNR, kde získalo 5,87% hlasů, zatímco do SL FS to bylo 4,23% a do SN FS 4,90%). Ze čtrnácti mandátů v ČNR připadly 2 mandáty Moravské národní straně a jeden Demokratické straně práce, které na základě předvolební dohody umístily na kandidátku HSD-SMS své členy. Propad provázel účast moravistů i v dalších komunálních a parlamentních volbách.

ROI dokázala v roce 1990 získat jeden mandát ve FS a pět v ČNR díky tomu, že byla součástí Občanského fóra. Po jeho rozpadu zvolila v roce 1992 samostatnou kandidaturu, která skončila fiaskem v podobě zisku  0,26% do SL FS, 0,27% do SN FS a 0,26% do ČNR. Samostatně kandidovala do PS PČR až v roce 2002, a to pouze v Moravskoslezském kraji, v jehož rámci získala 0,09% (523) hlasů. V senátních volbách v roce 1996 obdržel jediný kandidát ROI 262 hlasů. Poté již strana v senátních volbách až do současnosti nekandidovala. Na komunální úrovni získala ROI v roce 1990 3 mandáty, v roce 1994 1, v roce 1998 2 a v roce 2002 mandáty. Ostatní romské strany nezískaly žádný mandát v komunálních volbách, sněmovních se samostatně nezúčastnily. Kandidát Východoevropského národnostního politického hnutí v ČR Vojtěch Makula drží nelichotivý primát ze všech dosavadních senátních voleb co do zisku nejmenšího počtu hlasů, kterých obdržel v roce 1996 ve volebním obvodu Praha 1 celkově 13.

Parlamentní zastoupení polské menšiny umožnily v roce 1990 především zisky COEX na Slovensku. V parlamentních volbách v roce 1990 získalo toto hnutí v ČR do SL FS 0,08% hlasů, do jiných komor nekandidovalo (v SR díky vazbě na maďarskou menšinu obdrželo 8,58% hlasů a 5 mandátů v SL FS, 8,49% a 7 mandátů v SN FS a 8,66% a 14 křesel v SNR). Zástupce německé menšiny Walter Piverka kandidoval za OF a stal se poslancem. Cooexistentia se v ČR prosadila pouze na komunální úrovni. V roce 1994 získala 0,1% hlasů a 42 mandátů, v roce 1998 0,1% hlasů a 44 mandátů a ve volbách v roce 2002 0,09% a 38 mandátů. V krajských volbách v roce 2000 kandidovalo hnutí pouze v Ostravském (dnes Moravskoslezském) kraji  a obdrželo zde 7238 hlasů, tj. 2,31% (v rámci celé ČR to bylo 0,31%).

Současná pozice stran z etnické a regionalistické rodiny je v českém stranickopolitickém systému poměrně tristní (což souvisí i s nízkou schopností mobilizovat k volebnímu chování skupiny, na jejichž zastupování si činí nárok). Žádná z romských, moravistických ani multietnických stran či hnutí nemá v současnosti zastoupení na parlamentní úrovni. Jednoho senátora po volbách v roce 2002 má Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj měst a obcí (Senát přitom není hlavní „arénou“ stranického systému, jímž je Poslanecká sněmovna). Na krajské úrovni se ve volbách v roce 2000 prosadila do zastupitelstev pouze hnutí Nestraníci pro Moravu (6,76 % a 5 mandátů v Jihomoravském kraji), Zlínské hnutí nezávislých (11,95% a 6 mandátů) a Sdružení pro Pardubický kraj (5,60 %, 2 mandáty). V celostátním kontextu jsou zanedbatelné i počty mandátů v komunálních volbách, lokálně si relevantní pozice kromě již zmíněného hnutí Cooexistentia přinejmenším dočasně zajistily i některé moravistické subjekty i Nestraníci pro Moravu (mj. v některých brněnských městských částech). Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj měst a obcí získalo v roce 2002 0,14% hlasů a 53 mandátů.

Z hlediska postoje etnických a regionálních stran v českém stranickopolitickém systému je možné zkoumat i jejich případnou antisystémovou pozici, což by se mohlo týkat především části moravistických a romských subjektů. U moravistů je kritika až odpor spojený především s neexistencí moravskoslezské země a příslušného parlamentního orgánu, což vedlo jak k ostré kritice „pragocentristických stran“, tak i k problematické spolupráci s různými extremistickými silami (Mareš 2001a) a v letech 1992-1993 i k vyhlášení zákonem nepodloženého Moravskoslezského sněmu a Moravskoslezské vlády. Na těchto aktivitách se však  nepodílely všechny moravistické subjekty, navíc řada moravistických politiků se občas ke spolupráci s hlavními systémovými stranami staví velmi otevřeně, jindy je zase vystavuje ostré antisystémové kritice spjaté s výpady vůči stávajícímu vnitřnímu uspořádání ČR. Romští předáci rovněž několikrát ze svého hlediska ochrany romské menšiny ostře kritizovali český systém (ROI se dokonce v roce 1994 dočasně rozhodla bojkotovat volby), avšak celkově se spíše snaží o kooperativní působení. Naprostým specifikem pak byla předvolební spolupráce ROI s krajně pravicovou Národně demokratickou stranou v roce 2002 (Mareš 2003: 245).

Ve výše uvedeném kontextu nepředstavuje český stranický systém výraznější posilu ani pro etnickou a regionalistickou rodinu na evropské úrovni (De Winter, Cachafeiro 2002), což by se mohlo projevit i na síle Evropské svobodné aliance – Demokratické strany národů Evropy v Evropském paramentu po volbách v roce 2004.  Její dosavadní výhradní zájem o moravistické strany (spojený s určitým rozčarováním nad jejich nejednotností i upadajícím vlivem) (Mareš 2002c) je doplňován i informacemi o situaci romských subjektů i některých „pro-regionálních“ stran – avšak zatím bez zásadnějších dopadů či výzev ke spolupráci. Je navíc možné (i když zatím nepříliš pravděpodobné), že v delší časové perspektivě by se mohla vytvořit v evropském rámci i romská politická strana, případně i strany dalších etnik (což by ovšem vyžadovalo výraznou identitárně-politickou mobilizaci jejich příslušníků)

 

 

Použitá literatura

BARŠA, P., STRMISKA, M. (1999): Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

BEYME, K. (1982): Parteien in westlichen Demokratien. München: R. Piper & Co. Verlag.

DE WINTER, L., CACHAFEIRO, M. G.-R. (2002): European Integration and Ethnoregional Parties. Party politics, Vol 8, No. 4, pp. 483-503.

FIALA, P., HLOUŠEK, V. (2003): Stranický systém České republiky. In FIALA, P., HERBUT, R. A KOL.: Středoevropské systémy politických stran. Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko. Brno:  Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, s. 13-54.

FIALA, P., STRMISKA, M. (2002a): Etnické strany, zájmové skupiny a etnické minority. Příspěvek k politologické reflexi problému reprezentace a prosazování zájmů etnických menšin v pluralitních demokraciích. Středoevropské politické studie, roč.IV, č. 4. Dostupné z http://www.iips.cz/seps.html.

FIALA, P., STRMISKA, M. (2002b): Politické strany ve střední a východní Evropě. Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. In FIALA, P, HOLZER, J., STRMISKA, M. A KOL.: Politické strany ve střední a východní Evropě. Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, s. 13

HIX, S., LORD, CH. (1997): Political Parties in the European Union. New York, St. Martin´s Press.

KLINGEMANN, H.-D., HOFFERBERT, R. I. (2000): The Capacity of New Party Systems to Channel Discontent: A Comparsion of 17 Formerly Communist Polities. Central European Political Science Review.  Vol. 1, Number 2, pp. 6-30.

KOPEČEK, L. (2003): Coexistentia-Soužití a politická reprezentace polské menšiny na Těšínsku Středoevropské politické studie, roč.V. č. 2-3. Dostupné z http://www.iips.cz/seps.html.

MAREŠ, M. (2001a): Moravismus a extremismus. Středoevropské politické studie, č. 4, roč. IV, dostupné z http://www.iips.cz/seps.html.

MAREŠ, M. (2001b): Programy moravských regionálních stran. In MALÍŘ, J., VLČEK, R.: Morava a české národní vědomí od středověku po dnešek. Sborník příspěvků z konference Češi nebo Moravané? K vývoji národního vědomí na Moravě, konané dne 28. 2. 2001 v Brně. Brno: Matice Moravská, s. 195-200.

MAREŠ, M. (2002a): Assembly of Germans in Bohemia, Moravia and Silesia. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 4. Dostupné z Internetu: http://www.iips.cz/seps.html.

MAREŠ, M (2002b): Ethnic Extremism in the Czech Republic. In CABADA, L. (Ed.): Contemporary Questions of Central European Politics. Dobrá Voda u Pelhřimova: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, pp. 172-175.

MAREŠ, M. (2002c): Evropská politika moravistických organizací. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 4. Dostupné z Internetu: http://www.iips.cz/seps.html.

MAREŠ, M. (2003): Pravicový extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Barrister & Principal, Centrum strategických studií.

MUDDE, C. (2000): Stranická rodina: rámcová analýza. Politologická revue, roč. VI, č. 1, s. 78-93.

OLSEN, J. (2002): Německá PDS: Mezi východem a západem. In HLOUŠEK, V., KOPEČEK, L (Eds.): Rudí a růžoví. Transformace komunistických stran. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, s. 65-82.

STRMISKA, M. (1998): Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

STRMISKA, M. (2000): Rise and Fall of Moravian Regional Parties. Středoevropské politické studie, roč.III, č. 4. Dostupné z http://www.iips.cz/seps.html.

STRMISKA, M. (2001): Moravistická identitární mobilizace a konflikt centrum – periferie v komparativní perspektivě. In MALÍŘ, J., VLČEK, J. (ed.): Morava a české národní vědomí od středověku po dnešek. Sborník příspěvků z konference Češi nebo Moravané? K vývoji národního vědomí na Moravě, konané dne 28. 2. 2001 v Brně. Brno: Matice moravská, s. 187-194.

STRMISKA, M. (2002):  A Study on Conceptualisation of (Etno)Regional Parties. Středoevropské politické studie, roč.IV, č. 2-3. Dostupné z http://www.iips.cz/seps.html.

STRMISKA, M. (2003):  Pojetí a typologie evropských regionálních stran. Metodologická poznámka.  Středoevropské politické studie, roč.V. č. 2-3. Dostupné z http://www.iips.cz/seps.html.