Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 1, ROČNÍK V., JARO 2003, ISSN 1212-7817 - PART 1, VOLUME V., SPRING 2003, ISSN 1212-7817
Michael Brie - Rudolf Woderich (eds.): Die PDS im Parteiensystem, Berlin, Karl Dietz Verlag 2000, 264 stran
Recenzovaný sborník představuje početný soubor téměř dvaceti textů a vystoupení, které zazněly na vědecké konferenci uspořádané ve dnech 2. a 3. prosince 1999 nadací Rosa-Luxemburg-Stiftung v Berlíně a které se měly dotýkat tematického zaměření konference, jímž bylo určení a zachycení pozice “PDS ve stranickém systému” SRN. Konference se zúčastnilo přibližně čtyřicet sociálních vědců, zvláště zabývajících se výzkumem politických stran a voleb, i představitelů PDS.
Kniha byla vydána v roce 2000, nicméně otázka, jíž se zabývá, tedy postavení a role PDS ve stranickém systému SRN, je dnes po volebním neúspěchu PDS ve spolkových volbách v roce 2002 asi ještě otevřenější než v době vydání tohoto sborníku. PDS dnes do značné míry stojí na křižovatce a řeší otázku svého dalšího směřování. A právě tato otázka je mimo jiné předmětem úvah řady autorů recenzovaného sborníku. Vedle toho jeho autoři zkoumají vývoj, jímž PDS k dnešnímu rozcestí a zároveň velmi intenzivnímu bilancování došla. Především v tom tkví aktuálnost této knihy.
V úvodním příspěvku se jeden z editorů sborníku Michael Brie zabývá stanovováním strategie PDS na základě analýzy působení PDS v rovině společenských konfliktních linií a rovněž na základě charakterizování politické identity strany. Autor textu rozlišuje obecně čtyři scénáře vývoje pozice PDS v nových spolkových zemích. První scénář zachycuje situaci, kdy PDS vystupuje jako koaliční partner SPD, kdy primární rovina konkurence vede mezi koalicí PDS a SPD na straně jedné a CDU na straně druhé, což odpovídá případu Meklenburska - Předního Pomořanska. V druhém scénáři dochází k vzájemně vytlačovací stranické soutěži mezi PDS a SPD. To je podporováno především silnou CDU, která je s to spojením orientace na hospodářskou výkonnost se sociálním vyrovnáváním navázat důležitou část potenciálních voličů SPD. Na tuto tendenci poukazoval pokles SPD v Sasku a v Durynsku. Jak ale Brie dodává, není dlouhodobě vyloučeno ani vytlačování PDS. V rámci tohoto scénáře by vznikl jedenapůlstranický systém s podporou SPD popř. PDS pod 10 procent. Třetí scénář postihuje možnou koexistenci tří (ve východoněmeckém kontextu) velkých politických stran, z nichž SPD by mohla vytvářet koalice s CDU nebo s PDS. Taková situace se dle Brieho rýsovala v Braniborsku. Čtvrtým scénářem je utváření společenství SPD a CDU proti PDS. Proti takové tendenci se však staví trvalá konkurence SPD a CDU na spolkové úrovni i šance CDU dominovat v takové situaci nad SPD a odnímat SPD voliče.
Otázkou kontinuity a změny sociální základny PDS se ve svém příspěvku zabývá Dietmar Wittich, který si všímá změn v elektorátu PDS od poloviny 90. let 20. století. Také PDS se dotýká fenomén voličské volatility, přesto se PDS zároveň vyznačuje poměrně stabilní sociální strukturou voličstva, zahrnujícího jak skupiny sociálně postižených tak skupiny mladších, vysoce kvalifikovaných nových středních vrstev. Wittich nicméně zjišťuje, že noví voliči PDS představují ve voličstvu PDS segment, který je vnitřně strukturován odlišně ve srovnání s kategorií dlouhodobých voličů PDS. Se změnami v elektorátu souvisí i zjevná přestavba sféry levicově socialistické politiky.
Ve svém textu nazvaném "Renesance sociální otázky?" dochází Ulrich Eith k závěru, že "sociální otázka" i na konci 90. let 20. století vykonává jakožto společenská konfliktní linie strukturující vliv na voličské jednání. Na základě datového materiálu národní volební studie z roku 1998 autor ukazuje, že vysoká očekávání od sociálního státu v nových spolkových zemích sice vtiskla staré dělící linii novou teritoriální složku, ale strukturní vzory vnímání a hodnocení jsou v západní i východní části Německa analogické. Eith rovněž došel k zjištění, že "postmaterialistické" střední vrstvy přikládají sociálnímu státu vysokou hodnotu.
Změnám ve stranickém systému SRN se ve svých příspěvcích věnují politologové Oskar Niedermayer a Peter Lösche. Niedermayerův text popisuje vývoj německého stranickopolitického systému na dost obecné rovině na základě zhodnocení vývoje jeho fragmentace, asymetrie, polarizace a segmentace, přičemž dochází k závěru, že německý stranický systém se sice mění, ale změna zůstává mírnou. Ani západoněmecký vývoj v 80. letech 20. století, ani sjednocení Německa nezměnily rysy německého stranického systému tak hluboce, že by se dalo hovořit o systémové transformaci. Niedermayerovu příspěvku lze vytknout nedostatek, kterým je značné odbočení od tématu PDS a jejího postavení ve stranickém systému. Příspěvek Petera Lösche nazvaný "Nový typ strany?" je z tematického hlediska zacílen poněkud přesněji než text Niedermayerův. Lösche hovoří o PDS v nových spolkových zemích jako o lidové straně (Volkspartei), čímž poukazuje na její široké zakotvení ve východoněmecké společnosti, a tvrdí, že politické strany v nových spolkových zemích se ubírají stejným směrem jako ve starých spolkových zemích, tedy od všelidových stran ke stranám typu "catch all".
V následujícím textu se Andrea Volkensová zabývá rozborem programatických strategií politických stran ve volebním boji ve volbách do Spolkového sněmu v roce 1998. Autorka komplexně a fundovaně rozebírá nejen programové pozice relevantních politických stran v roce 1998, ale zachycuje i jejich pohyby ve srovnání s rokem 1994. Analýzu pozic stran provádí v socioekonomické, společenskopolitické, environmentální a zahraničněpolitické dimenzi, přičemž provádí též srovnání programatických pozic a jejich pohybů a především je analyzuje ve vzájemně interakční srovnávací perspektivě. Programatické strategie PDS popisuje v kontextu se strategiemi zvláště SPD a Zelených. PDS dle Volkensové vystoupila na jedné straně s volebním programem jako moderní, levicově socialistická strana pro celospolkovou oblast a na druhé straně chtěla "Rostockským manifestem" ukázat své zvláštní kompetence pro nové spolkové země.
Příspěvek Horsta Dietzela se zabývá analýzou debat o základních programech u SPD, Zelených a PDS na konci 90. let 20. století. Dietzel tvrdí, že většiny ve vedení tří uvedených stran započaly debaty o základních programových principech ve svých stranách, aby zlepšily pozice svých stran v konkurenčním boji s ostatními. Vedení SPD chce představit svou stranu jako "novou sociální demokracii", která moderním způsobem spojuje inovaci a spravedlnost. Údajně "překonané" kritické postoje vůči kapitalismu i pokroku mají být opuštěny a strana by se měla dle architektů její programatické přeměny otevřít novým vrstvám. U Zelených je dle Dietzla vůdčím motivem programové reformulace snaha dominující části vedení zbavit se "starého balastu alternativní strany" vzešlého z nových sociálních hnutí 80. let, fungovat jako strana s koaličním potenciálem na spolkové úrovni a saturovat střední vrstvy. PDS usiluje o odsunutí antikomunistických tabu hlavně na Západě a chce se představit jako levicová demokratická socialistická strana, která "vstoupila" do SRN, ale zároveň se chce lišit od SPD.
Ve svém druhém příspěvku nazvaném "Třetí cesta v Evropě - šance pro levicově socialistické strany?" se Andrea Volkensová zabývá mj. odpovědí na otázku, zda se "třetí cestou" k novému středu nastupovanou sociálnědemokratickými stranami v Evropě vytváří šance pro posílení levicově socialistických stran. Volkensová vychází z velmi komplexní obsahové programatické analýzy (pohybů) programů sociálnědemokratických a levicově socialistických stran a zjišťuje, že jednotlivé sociálnědemokratické strany nastupovaly "třetí cestu" v různých časových bodech a že ne všechny sociálnědemokratické strany zemí EU se v 90. letech 20. století posunuly programaticky doprava, značná část z nich se naopak ve sledovaném období posunula programaticky doleva. Téměř všechny levicově socialistické strany zemí EU zaznamenaly jistý nárůst hlasů bez výrazné návaznosti na skutečnost, zda se jejich sociálnědemokratičtí konkurenti posunuli doprava či doleva. Z těch zemí, v nichž se sociálnědemokratické strany posunuly ve sledovaném období doprava, zaznamenala Volkensová nadprůměrný přírůstek hlasů pouze u levicově socialistických stran v Řecku. Přesto Volkensová zjistila a kvantifikovala jistou vazbu mezi programatickým posunem sociálnědemokratických stran stejně jako samotných levicově socialistických stran a nárůstem hlasů získaných levicově socialistickými stranami. Autorka rovněž došla k závěru, že v 50.-80. letech byly podíly hlasů levicově socialistických stran silněji závislé na jejich vlastní levo-pravé pozici než na programatické pozici jejich sociálnědemokratických konkurentů. Změna v 90. letech spočívá ve skutečnosti, že jejich vlastní programatické pozice ve vztahu k jejich volebním ziskům mají menší vliv než programatické pozice jejich konkurentů. PDS v mezinárodním programatickém srovnání nezaujímá žádné zvláště radikální pozice. Volkensová rovněž tvrdí, že mezi relevantními stranami s kořeny v bývalých komunistických režimech je PDS toho času jedinou stranou, jejíž programatické pozice dobře odpovídají evropské parlamentní frakci sdružující levicově socialistické strany, což je zajímavé tvrzení zvláště s ohledem na KSČM. Příspěvky Volkensové patří mezi nejpodnětnější texty obsažené v recenzovaném sborníku.
Gero Neugebauer se ve svém textu věnuje otázce akceptace PDS v politické konkurenci v rámci nových spolkových zemí a všímá si případu CDU, SPD a PDS. Strategie CDU vůči PDS autor popisuje jako represivní a konfrontační, jako pokus o eliminaci. Uvnitř SPD rozeznává 3 postoje vůči PDS. První postoj chápe PDS jako legitimního konkurenta ve stranické soutěži. Na základě toho by měl být vztah s PDS normalizován a PDS by měla být integrována. Druhý postoj je konfrontační, požaduje popírání legitimity PDS a opětné obsazování pozic, jež si pro sebe SPD nárokuje. Třetí postoj znamená, že vystupování SPD vůči PDS je funkcí výtek CDU vůči SPD týkajících se údajného či skutečného styku s PDS, přičemž rozhodování se má řídit dle situace. Strategický přístup SPD k PDS se přitom v jednotlivých nových spolkových zemích liší. Neugebauer dochází k závěru, že PDS měla dosud ve volbách z konfrontačních strategií vůči ní uplatňovaných prospěch.
Vedoucí představitel frakce PDS ve Spolkovém sněmu Roland Claus ve svém příspěvku shrnuje své osobní zkušenosti z působení PDS na parlamentní úrovni, přičemž se mj. dotýká otázky vzniku modelu tolerování v Sasku-Anhaltsku a tvrdí, že strategií PDS bude i nadále obsahové napojení na levý okraj SPD.
Christiane Eildersová představuje výsledky výzkumu, v němž se zabývala problémem prezentace PDS v tiskových komentářích nadregionálních deníků v letech 1994-1998. Autorka zjišťuje, že PDS byla v médiích ve velké míře zobrazována jako jednotematická východoněmecká politická strana s negativním image. Na příkladu Zelených dospívá Eildersová k závěru, že pozitivní vnímání v rozhodujících tištěných médiích v zemi není předpokladem, nýbrž výsledkem etablování ve stranickém systému.
Výsledky vyplývající z dat výzkumného projektu realizovaného na Univerität Halle-Wittenberg a založeného na dotazování členů politických stran v Sasku-Anhaltsku představili ve svých příspěvcích Bernhard Boll a Bernd Hofmann. Zatímco Boll se zabývá především strukturami motivů pro členství v PDS, Hofmann zkoumá zvláště regionální zakotvení a vazbu členů PDS na svoji stranu. Boll dochází k závěru, že pro členství v PDS jsou nejdůležitější instrumentálně-politické a expresivně-normativní motivy, přičemž pro starší členy jsou pro vstup do strany relevantní spíše normativní, pro mladší členy více politické motivy. Hoffmann přináší velmi podrobnou studii popisující strukturu a charakter členské základny PDS v Sasku-Anhaltsku. Členstvo PDS v této spolkové zemi charakterizuje jako obecně poměrně přestárlé. Kromě otázky věku se PDS sociokulturně od ostatních zemských politických stran nijak zjevně neliší. Členstvo PDS je ve svých názorech a hodnotových stanoviscích homogenní. Na texty hallských politologů navazuje příspěvek vedoucího volební kanceláře v Sasku-Anhaltsku Martina Resa.
Jako přínosný je možné označit příspěvek Güntera Pollacha nazvaný "PDS v komunálním stranickém systému". Autor konstatuje, že východoněmecký trend k třístranickému systému funguje nejen na zemské ale též na komunální úrovni. CDU a SPD se podle Pollacha ocitly v jakési "strategické pasti", neboť tyto strany se zpravidla nemohou samy nebo s malými partnery etablovat jako síla schopná dosáhnout většiny, a musejí spolu přímo koalovat nebo vstoupit na cestu zapojování PDS do komunální zodpovědnosti. Role PDS v komunálních institucích přesto neodpovídá přímo volební síle strany. PDS má značný podíl obecních zastupitelských míst, ale z exekutivní moci v obcích je široce vyloučena, přičemž výraznější výjimkou je východní Berlín. PDS je stejně jako na zemské i na komunální úrovni politicko-ideologickým protipólem CDU. V prvním komunálním volebním období platil silně princip vyloučení PDS. V druhém volebním období princip vyloučení již nefungoval tak silně, nicméně omezená vůle vytvářet koalice jiných stran s PDS přetrvávala. PDS se stávala koaličním partnerem zvláště v menších obcích a v obcích, kde SPD stála v ostré konkurenci s CDU a kde vytvoření vládyschopné většiny bez zahrnutí PDS nemělo výhled na úspěch. Pollach dochází k závěru, že PDS prošla změnou image, změnila se v obcích do velké míry z izolované nástupnické strany ve stranu politického všedního dne. Zároveň autor dodává, že obsahová blízkost PDS, SPD a Zelených nemusí v budoucnu vést v řadě zásadních a věcných otázek neodvratně a přímo k rostoucímu vytváření koalic s PDS, přičemž je dle Pollacha třeba vzít v úvahu rostoucí konkurenci mezi SPD a PDS v té míře, v jaké by se PDS mohla stávat ve východoněmeckém komunálním prostředí namísto SPD druhou největší politickou silou.
Velmi zajímavým způsobem navazuje nejen na Rokkanovu teorii cleavages, ale zvláště na Lepsiův teoretický koncept "sociálních a morálních milieu" Thomas Koch, který rozeznává ve východoněmecké společnosti tři hlavní tzv. "výkladová a hodnotová společenství". Pro PDS relevantní výkladové a hodnotové společenství "prosocialistických východních Němců" je nicméně mnohem širší než faktická aliance PDS a jejích voličů a tedy než skutečné volební zisky PDS. Koch se též zamýšlí na důvody diskrepance mezi potenciální voličskou základnou a skutečnými voličskými zisky PDS, což provádí bohužel pouze parciálně. Zaměřuje se na důvody této diskrepance, jež dle jeho názoru spočívají v samotné PDS. Podle Kocha hrají pro vytváření aliancí PDS a jejích voličů prominentní roli východní zájmy, nicméně PDS dle mínění autora nevysvětluje, co to jsou přesahující agregované východní zájmy, které přesahují zvláštní, parciální zájmy určitých skupin východoněmecké společnosti, a jak je účinně zastupovat. Zároveň Koch tvrdí, že rozhodující slabinou PDS při artikulaci a zastupování oněch přesahujících východoněmeckých zájmů je její malá hospodářská kompetentnost. Kochův interdisciplinárně založený příspěvek má sice jisté explikativní nedostatky, nicméně jím sledovaný přístup může být inspirativní a přínosný.
Michael Chrapa ve svém článku zkoumá vnitřní potenciály konfliktu a modernizační šance PDS. V roce 1999 začala podle autora po letech malé reflexe vnitrostranického vývoje diskuse o "reformě strany". Chrapa v této souvislosti tvrdí, že se pro PDS spojuje nutnost strukturální reformy strany s vypracováním obnoveného základního konsensu o charakteru a cílech strany. Autor přitom poukazuje na to, že hlavní vnitrostranický spor bude probíhat mezi dvěma tábory. První z nich tvoří modernizátoři orientovaní na kompetence, působící především v parlamentním prostředí a reprezentující úsilí o zvýšení "poziční moci" a o větší parlamentní možnosti ovlivňování. Druhý tábor tvoří modernizátoři orientovaní na hnutí a hodnoty, kteří zdůrazňují "hodnotové společenství PDS" a mimoparlamentní zaměření strany ve směru k občanské společnosti.
V posledním příspěvku popisuje Thomas Falkner v delším časovém horizontu zdroje identity PDS, její vývoj, sebechápání a sebedefinování strany, chápání jejích důležitých politických kroků (podílení se a vliv na exekutivní moc na zemské úrovni) a vnitřní identitární pluralitu. Do voleb 1998 vstupovala PDS podle autora jako východní strana a nástupkyně SED, přičemž se definovala jako strana "vně" bonnského kartelu stran a jako ztělesnění a symbol jiné společnosti než té stávající, tzn. jako společenská opozice. Vedle profilu východní strany vzrostla také charakteristika a sebechápání jako protiválečné strany a strany sociální spravedlnosti.
V úplném závěru z hlediska počtu příspěvků velmi obsáhlého sborníku je zařazen přepis diskuse jejích účastníků, z nichž k nejzajímavějším patří zvláště vystoupení představitelek zemských organizací PDS ze Saska-Anhaltska (R. Hainová - z hlediska přístupu k modelu tolerování) a Durynska (G. Zimmerová - současná předsedkyně PDS).
Sborník “PDS ve stranickém systému” je užitečným příspěvkem ke zkoumání nejen samotné PDS, ale i k výzkumu komunistických a exkomunistických politických stran obecně. Ze širokého tematické vymezení konference a z ní vzešlého sborníku vyplynulo spojení tematicky i metodologicky velmi rozmanitě pojatých textů. Několika příspěvkům lze vytknou jisté nedostatky, jako tematické odklonění se či explikativně ne zcela dostačující závěr, obecně je však recenzovaný sborník zdařilou publikací a řadu příspěvků lze hodnotit jako metodologicky zajímavé, obsahově přínosné a inspirující.