Danica Fink-Hafner; Tomaž Boh (eds

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK IV., PODZIM 2002, ISSN 1212-7817 - PART 4, VOLUME IV., AUTUMN 2002, ISSN 1212-7817

Danica Fink-Hafner; Tomaž Boh (eds.). Parlamentarne volitve 2000. Lublaň, Fakulteta za družbene vede, 2002, 207 stran.

Ladislav Cabada

Republika Slovinsko, její politická scéna i slovinská politologie se pro českou i středoevropskou politologii staly v posledních letech inspirativním zdrojem podnětů, otázek a výzev. Konečně snad byl překonán jistý komplex, spočívající v bezmyšlenkovitém kategorizování Slovinska coby „post-jugoslávské“ země a byla akceptována realita, tj. jasná středoevropská příslušnost Slovinska. Také do srovnávacích analýz, které po celá devadesátá léta chápaly střední Evropu jako Visegrádskou skupinu, začíná Slovinsko – alespoň místy – pronikat, byť v „mentálních mapách“ řady analytiků představuje stále jakýsi „rušivý element“.

Také slovinská politologie byla v českém politologickém diskurzu devadesátých let spíše na okraji zájmu, byť se její institucionální zázemí datuje již do počátku let šedesátých (fakulty sociologie, politologie a žurnalistiky byly v Bělehradu, Záhřebu a Lublani založeny v roce 1961). Slovinská politologie přitom představuje příklad disciplíny, která se dokázala etablovat nejen ve vědeckém prostředí, ale současně také v širším společenském povědomí, a to jako disciplína potřebná a respektovaná. Důkazem tohoto tvrzení může být to, že řada slovinských politologů se úspěšně prosadila také v politice (ministři, poslanci apod.), tj. získala možnost prakticky ověřit své teoretické znalosti.

Soudobá slovinská politologie se vyznačuje především svou výraznou orientací na empirickou složku bádání, tj. přibližuje se spíše k sociologickému uchopení politiky jako specifického, „všeprostupujícího“ sociálního jevu. Nejjasněji se toto „propojení“ politologie a sociologie ukazuje v Centru empirických výzkumů při Fakultě společenských věd, které řídí prof. Danica Fink-Hafnerová. V posledních letech připravilo Centrum celou řadu knih (většinou sborníků), které se zabývají analýzou politik ve Slovinsku, resp. střední a jihovýchodní Evropě.[1] Poslední z výčtu těchto knih, kterou připravili editoři Danica Fink-Hafnerová a Tomaž Boh, se jmenuje krátce a výstižně – Parlamentní volby 2000 (Parlamentarne volitve 2000).

Kniha je složena ze čtyř částí, věnovaných jednotlivým aspektům slovinských voleb: 1. Změny stranické arény; 2. Volby a reprezentace; 3. Prezentace stran a stranické programy; 4. Komparace politického vývoje ve Slovinsku a Chorvatsku. Závěrečnou – ovšem velmi důležitou – část knihy představují přílohy, obsahující např. seznam publikací slovinských politologů o volbách, seznam slovinských politických stran, údaje o všech parlamentních volbách ve Slovinsku po roce 1989 či srovnání se zeměmi Visegrádské skupiny. Ve své recenzi bych se rád zaměřil především na dva fenomény, které prostupují většinou kapitol – socioekonomickou základnu slovinských politických stran a tvorbu vládních koalic.

Republika Slovinsko je ve srovnání (nejen) s ostatními středoevropskými zeměmi případem sui generis vzhledem k opakovaným volebním úspěchům liberálů, tj. politického subjektu, který sám sebe zařazuje (a sociologické průzkumy toto zařazení potvrzují) do politického středu. Liberálně demokratická strana, od roku 1992 Liberální demokracie Slovinska (LDS), je nejsilnější slovinskou politickou stranou již od roku 1992 a toto její postavení bylo zatím ve všech parlamentních volbách (1992, 1996, 2000) nejen potvrzováno, ale dokonce posilováno. Kniha Parlamentní volby 2000 se mi v tomto světle jeví především jako pokus o hledání, resp. nalezení příčin tohoto stavu.

V první kapitole (Přebírání moci v kontinuálním demokratickém přechodu) Danica Fink-Hafnerová prezentuje svůj pohled na společné rysy a odlišnosti demokratických přechodů ve středoevropských zemí. Narozdíl od zemí Visegrádské skupiny bylo Slovinsko na počátku přechodu, tj. přibližně v roce 1988, v lepší socioekonomické situaci. Hlavní důraz klade autorka na to, že v okamžiku přechodu již ve Slovinsku existovala relativně silná střední vrstva, která navíc po celá osmdesátá léta vyvíjela poměrně silný politický tlak na vládnoucí garnituru v Lublani i v Bělehradu. Tato střední třída se rekrutovala především v jedné z tzv. společensko-politických organizací, které rozeznávala jugoslávská ústava z roku 1974 – Socialistický svaz mládeže (SSM). Právě na bázi vznikala protestní pacifistická, feministická a ekologická hnutí, která výrazně poznamenala diskusi mezi režimem a opozicí na konci 80. let. A byl to právě Socialistický svaz mládeže, na jehož platformě se následně formovala Liberálně demokratická strana ve Slovinsku.

Na D. Fink-Hafnerovou navazuje Samo Kropivnik kapitolou Společenské a ideologické profily politických stran v minulém desetiletí. Kropivnik vychází ze sociologických výzkumů politických orientací různých socioekonomických skupin. Z výzkumů vyplývá, že voliči liberálních demokratů se rekrutují především z vyšších socioekonomických vrstev, jedná se o obyvatelstvo urbánní s nízkým vztahem k tradicionalitě. Podobný profil sympatizanta nachází také u postkomunistické Sjednocené kandidátky sociálních demokratů - Združena lista socialnih demokratov, ZLSD (str. 34-35). Voliči od středu nalevo jsou tedy ve Slovinsku charakterizováni vyšší životní úrovní, žijí převážně ve městech, jejich společenský statut se formoval již v období socialistické Jugoslávie.

Naopak, pravicové politické subjekty se opírají spíše o nižší socioekonomické skupiny především venkovského původu. Nejnižší vrstvy tradičně volí bývalý Zemědělský svaz, v roce 1990 přejmenovaný na Slovinskou lidovou stranu (SLS). Nejkonzervativnější voliči podporovali Slovinské křesťanské demokraty (SKD); po sloučení strany s lidovou stranou se obrátili k odštěpené straně Nové Slovinsko (NSi). Nejblíže politickému středu leží z pravicových stran Sociálně demokratická strana (SDS), jejíž ekonomický program je spíše liberální. Kropivnik ukazuje, že LDS (politicky) i SDS (ekonomicky) jsou stranami liberální orientace, které představují jedna pro druhou nejsilnějšího politického protivníka. To může být důvodem, proč LDS od roku 1992 nikdy nepřizvala do koaliční vlády sociální demokraty, a to i za cenu tvorby koalic značně nesourodých (např. s lidovci a Demokratickou stranou důchodců – Demokratska stranka upokojencev Slovenije, DeSUS).

Třetím textem, kterému bych chtěl věnovat pozornost, je kapitola Čtvrté demokratické volby ve Slovinsku a třetí volby do Národního shromáždění Republiky Slovinsko v roce 2000, jejímž autorem je Drago Zajc. Tato kapitola dle mého soudu představuje těžiště celé knihy, když se pokouší především o zachycení proměn, které ve Slovinsku politické stranictví i celý politický systém prodělaly mezi lety 1990-2000. Zajc analyzuje základní východiska, na nichž byl slovinský stranický systém zformován, především otázku sporu mezi „kontinuitou“ a „diskontinuitou“, resp. připraveností politických stran k smířlivému gestu nebo naopak „pomstě“. Ukazuje, že právě toto stanovisko bylo při formování vládních koalic po roce 1990 vždy jedním z nejdůležitějších – vítěz voleb, tj. liberální demokraté, zval do koaliční vlády ty politické strany, které byly ochotny ke smířlivému gestu a nehledaly v politice „primárně“ možnost revize poválečných dějů ve Slovinsku a celé Jugoslávii.

Toto stanovisko LDS bylo dle autora – a já se s ním shoduji – jedním ze základních předpokladů k úspěšné transformaci Slovinska k funkčnímu liberálně-demokratickému modelu. LDS se od samého počátku orientovala na obsazení politického středu, když přicházela s liberální rétorikou, zároveň však do přechodové fáze vložila značnou dávku ochranářských opatření. Výrazná vítězství LDS a současně připravenost strany k uzavírání pragmatických vládních koalic utlumila očekávaný nepříznivý dopad vysoké fragmentace parlamentu (počet parlamentních stran se pohyboval mezi 7 a 9; vedle toho zasedají v devadesátičlenné dolní komoře také jeden poslanec za italskou a jeden za maďarskou menšinu).

Předčasné volby v roce 2000, které uzavřely etapu vleklé krize vládnutí po pádu Drnovškovy vlády na jaře 2000, mají podle Zajce jednoho jasného vítěze – liberální demokraty. Ti se dokázali nejen vrátit do vlády, ale jejich pozice byly volbami (a současně také chybami „přechodné“ pravicové vlády) ještě posílena. LDS si opět mohla vybírat, kdo se stane jejím partnerem ve vládní koalici. Nezvolila však očekávanou minimální vítěznou koalici s ZLSD, naopak přizvala do vlády také umírněné křídlo lidové strany a zajistila si také podporu dvou stran s nejasnou budoucností – DeSUS-u a Strany mladých Slovinska (Stranka mladih Slovenije, SMS). Jasnou opozicí vůči takto sestavené a podporované vládě se stali sociální demokraté (SDS) a NSi.

Hovoříme-li v případě DeSUS-u a SMS o nejasné budoucnosti, dostáváme se k dalšímu zajímavému fenoménu, který volby v roce 2000 přinesly – poprvé se do slovinského parlamentu prosadili zástupci dvou „generačních“ stran, resp. „stran jedné otázky“. Zatímco DeSUS můžeme chápat především jako následnickou organizaci Svazu bojovníků (tedy partyzánů), SMS vznikla teprve v roce 2000 jako zájmová organizace mládežnických svazů a klubů ve Slovinsku. Obě strany tak prosazují pouze dílčí opatření směřující k zvýhodnění svého postavení, nepředkládají však strukturovanější politický program. Bude jistě zajímavé sledovat jejich vývoj v dalších letech.

Kniha Parlamentní volby 2000 je dle mého soudu kvalitním průvodcem po slovinské politické krajině, současně pak také důkazem kvalit slovinské empirické politologie. Lze ji nepochybně doporučit všem, kteří se chtějí slovinskou politikou a její analýzou zabývat na odborné úrovni.

Poznámky