Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK IV., PODZIM 2002, ISSN 1212-7817 - PART 4, VOLUME IV., AUTUMN 2002, ISSN 1212-7817

DEMOKRATICKÁ STRANA A JEJÍ PROGRAM

STUDIE MARGINÁLNÍ POLITICKÉ STRANY, KTERÁ VLÁDLA SLOVENSKU

Pavel Dufek

Abstract

The Democratic Party (Demokratická strana - DS) was a member of the previous Slovakian government and having been a small but self-confident liberal-conservative party, it had been setting the reformist pace of the entire government. The article below employs Arendt Lijphart’s account of the ideological dimensions of party conflicts to frame the analysis of the party programmatics, with a special attention to the pre-election period of the year 2002. The paper also includes a brief discussion of the Democratic Party’s position within the Slovakian political system, mainly with regards to the discrepancy between its important role as an active member of the previous government and its popularity among Slovakian voters, which has dropped to 1% over the last few years and resulted in the Democratic Party’s decision not to take part in the September’s parliamentary election. The author concludes that such type of a political party could prove indispensable to a country in post-communist transition period that still has to undergo a good number of social, economic and legal reforms.

Key words

Democratic Party, Slovakia, Program Analysis, Ideological Dimensions of Party Conflicts

I. Úvodní poznámky

Tento text je věnován slovenské Demokratické straně (DS) v období před parlamentními volbami v září 2002. Těžiště práce přitom bude spočívat v analýze programových dokumentů DS (II. kapitola). DS je předmětem našeho zájmu z několika důvodů; patří mezi ně např. specifická role tohoto ”motoru reforem” v minulé slovenské vládě, detailně propracovaný program pro téměř všechny oblasti života slovenské společnosti a v neposlední řadě diskrepance mezi současnými preferencemi DS mezi voliči a jejím ”myšlenkovým významem” pro slovenskou společnost (blíže viz závěr).

Oblast výzkumu stranické programatiky je však velmi rozsáhlá, proto se nelze vyhnout určitým ”simplifikacím”. Zkoumány tudíž budou jen některé programové dokumenty, a to ty, které mají přímou souvislost s parlamentními volbami v září 2002 [1]. K analýze budou dále využity ostatní výstupy DS, např. stanoviska předsednictva, tisková prohlášení, novinové články představitelů strany, rozhovory atd., které mohou programové dokumenty aktuálně doplňovat a rozvíjet.

Ideologické dimenze střetů politických stran

Většina programatických diskusí a vymezování se vůči ostatním stranám na slovenské stranicko-politické scéně probíhá v socioekonomické dimenzi (v pojetí Arendta Lijpharta [cf. Fiala - Mareš 1998: 10])[2]. Prostřednictvím výrazného tématu, totiž vstupu do Evropské unie a do NATO, vystupuje do popředí i dimenze zahraničně-politická. Též kulturně-etnická dimenze nabývá na Slovensku mimořádného významu, a to vhledem k přítomnosti desetiprocentní maďarské menšiny na jihu země. Jak historické události, tak recentní politické procesy (cf. Dufek 2002) zapříčinily, že etnická štěpící linie se stala ve slovenské společnosti tou nejpodstatnější (cf. Kopeček 1999).

Kromě socioekonomické, zahraničně-politické a kulturně-etnické dimenze Lijphart definoval ještě další čtyři: náboženskou, městsko-venkovskou, podpory režimu a tzv. postmaterialistickou; postmaterialistické štěpení sdružuje témata, která se začala objevovat až ve společnosti, která nemusí řešit základní materiální potřeby a může se soustředit na ”hodnoty”, resp. konflikt pluralitních hodnot [3]. V této souvislosti si nelze nevšimnout, že nejrozsáhlejším programovým dokumentem DS je tzv. Ekologický program.

Pro větší přehlednost budeme při analýze programu DS postupovat především v rámci socioekonomické dimenze po jednotlivých sektorech politiky, přičemž důraz bude kladen na ty, které si DS stanovila jako své (před)volební priority. Je jasné, že v některých případech nelze hranice mezi dimenzemi stanovit zcela přesně nebo bez dalšího zařadit politiku pod určitou dimenzi; pro naše účely se však nejedná o zásadní problém, protože exaktní vymezení dimenzí a sektorů politiky není cílem této práce. Z rozsahových důvodů bylo také nutné některé sektory politiky vynechat, jednalo se však o ty, kterým DS nevěnovala přílišnou pozornost.

Než přejdeme k samotnému programu, je vhodné ve zkratce charakterizovat slovenský stranicko-politický systém a pozici, kterou DS v tomto prostředí zastává.

Charakteristika politického systému SR a pozice Demokratické strany

Demokratická strana byla v letech 1998-2002 vládní stranou. Slovenský stranicko-politický systém je fragmentovanější než český (do Národnej rady SR – parlamentu - se po volbách v září 2002 dostalo 7 stran) a poměrně velká ideologická polarizace je mohutně posilována silnou etnickou konfliktní linií ve slovenské společnosti (cf. Kopeček 1999). ”Protimečiarovská” vládní koalice let 1998-2002 se zpočátku – před vznikem SDKÚ – skládala z 5 stranických subjektů, přičemž Slovenská demokratická koalice (SDK) sdružovala zástupce dalších 5 stran (včetně DS). Skutečná pozice DS ve vládě a její vliv na veřejný život ovšem plně neodpovídala jejím preferencím, které se zpočátku pohybovaly okolo 5 procent, protože zástupci této liberální strany (např. místopředseda vlády pro ekonomiku I. Mikloš nebo zplnomocněnec vlády pro reformu veřejné správy V. Nižňanský) v podstatě udávali reformní směr Dzurindovy vlády [4]. Na počátku roku 2001 ovšem došlo k odchodu 5 čelných představitelů DS z vedení strany; jednalo se přitom o politiky pro DS do značné míry klíčové (bývalý dlouholetý předseda J. Langoš, místopředseda strany a ”architekt její politiky” P. Zajac, I. Mikloš, V. Nižňanský a F. Šebej). Takto oslabená DS už nedokázala zvrátit postupný propad preferencí, které klesly na úroveň 1-2%. Předvolební koaliční spolupráce s “obnovenou” Demokratickou úniou (DÚ; cf. Kopeček 2000) vytoužené zlepšení nepřinesla a vstup do Národnej rady SR zůstával daleko mimo dosah. Ostatní pravicové strany na výzvu DS k předvolební spolupráci nereagovaly,[5] takže slovenská pravice zůstala před volbami roztříštěná (cf. Mesežnikov 2001a, 2001b). Právě snaha napomoci konsolidaci slovenských pravicových sil vedla DS necelý týden před volbami ke stáhnutí kandidátek; podle předvolebních průzkumů by povolební pravicové koalici v čele se Slovenskou demokratickou a kresťanskou úniou (SDKÚ) Mikuláše Dzurindy chybělo právě okolo 1% hlasů, aby mohla utvořit vládní většinu. DS vyzvala své voliče, aby své hlasy dali právě SDKÚ.

II. Analýza programu DS

DS si pro léta 2001-2002 stanovila následující priority své politiky:

- dokončení privatizace státních podniků, restrukturalizaci bankovního sektoru a podporu malého a středního podnikání;

- zefektivnění veřejných výdajů, reformu veřejné správy, decentralizaci v oblasti zdravotnictví, školství, kultury, sociální oblasti, dopravy a zemědělství;

- spravedlivou reformu sociálního a především pak důchodového systému;

- snížení celkového daňového a odvodového zatížení;

- přípravu na vstup do NATO a EU.

Tyto priority DS rozpracovala v dílčích programových dokumentech, jejichž nejčerstvějším souhrnným vyjádřením je Politický program Demokratickej strany z června 2002.

Zahraničně-politická dimenze

Při rozboru výše uvedených priorit lze konstatovat, že se v drtivé většině jedná o problémy týkající se socioekonomické dimenze, pouze vstup do NATO a EU spadá spíše pod dimenzi zahraničně-politickou. Pro DS představuje vstup do Unie bezpodmínečnou nutnost - a slovo ”bez-podmínečný” zde má doslovný charakter; podle Zahraničného programu vstup do EU pro DS ”na rozdíl od ostatních parlamentních i neparlamentních stran nemá podmínečný charakter...”[6]. DS dále vyslovuje odhodlání v největší možné míře dohlížet na plnění požadavků, vyplývajících z acquis communitaire, popř. tomuto procesu pomáhat předkládáním vlastních zákonů. V Politickém programu z června 2002 se však objevují už i opatrnější, či lépe řečeno opatrně kritická prohlášení na adresu Evropské unie; DS zde hovoří o nutnosti restrukturalizace a reformy některých oblastí EU (zemědělská politika, podpora kandidátským zemím ze strukturálních fondů, odbyrokratizování centrálních orgánů EU, větší svoboda podnikání v rámci Unie) a tyto reformy – současným členským zemím EU leckdy nepříjemné – hodlá z pozice Slovenska podporovat. Stejně tak DS důsledně trvá na ”zachování princípov fiškálnej a kultúrno-etickej zvrchovanosti Národnej rady SR” a také na zachování práva svrchovaně rozhodovat o otázkách pracovního sociálního práva [7]. Z těchto vět se dá usuzovat, že DS je odpůrcem federálního modelu uspořádání EU.

Zajímavé je zjištění, že otázka vstupu do nadstátních institucí u DS naprosto zastiňuje problematiku vztahů se sousedy SR. Politický program DS z roku 1995 (platný až do června 2002, kdy byl přijat nový politický program) mluví o ”úsilí o vytvoření geopolitického prostoru pokoje, bezpečí a vzájemné spolupráce,” a připomíná pouze ”zvláštní důraz na kontinuitu historických vztahů s Českou republikou”. Aktualizovaný Politický program pak navíc připomíná spolupráci v rámci Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA) a v souvislosti s citlivou problematikou maďarské menšiny na jihu Slovenska i nutnost dobrých vztahů s Maďarskem.

Socioekonomická dimenze

Snižování daňových sazeb

Jako ”autentická” liberální strana trvá DS na tom, že pro nastartování nového ekonomického růstu země je nutné snížit daňovou zátěž. DS jde v návrhu na snížení odvodové zátěže poměrně daleko, když jako svůj cíl navrhuje rovnou 15% daň z příjmu pro všechny. Na stejném místě ovšem uvádí, že nejprve je nutné zreformovat sociální systém, zdravotnictví a zemědělství a až posléze je možné přistoupit k takovémuto radikálnímu kroku. Současně se snížením daňové zátěže by se zásadně snížily výdaje státního rozpočtu; míra přerozdělování by měla klesnout ze současných 50% na maximálně 1/3 HDP. Státní rozpočet chce DS udržovat vždy vyrovnaný a dočasný nedostatek financí, který by ”osekáním” rozpočtových příjmů bezpochyby vznikl, hodlá pokrýt taktéž mimořádnými náklady z privatizace (srovnej též reformu důchodového zabezpečení).

Dalším radikálním návrhem DS je sjednocení sazeb DPH, a to co nejblíže k její spodní hranici 10%[8]. Vzhledem k již zmíněné roztříštěnosti slovenské pravice ovšem nelze neupozornit na omezenou kapacitu DS prosadit po celé minulé volební období svoje návrhy.

Reforma veřejné správy

S heslem zeštíhlení byrokracie před volbami operuje většina politických stran. DS svoji představu reformy veřejné správy staví na radikální decentralizaci kompetencí ve prospěch samosprávy a decentralizaci politické moci (neboli reformě institucí veřejné správy, a to včetně centrální vlády). Tyto dvě formy decentralizace mají být doprovázeny změnou daňových zákonů, aby samosprávné jednotky mohly vykonávat své funkce nezávisle na státu. Z triády fiskální, kompetenční a politické decentralizace se bývalé vládě podařilo plně prosadit pouze decentralizaci politické moci, a to vytvořením druhé úrovně samosprávy (krajů). Zajímavý je požadavek tzv. municipalizace, neboli slučování menších obcí do větších celků – což má podle DS také zjednodušit fungování správních orgánů. Na decentralizační plány navazuje i návrh změny územního členění SR, pokud možno podle tzv. ”župního principu”[9].

Zefektivnění veřejných výdajů

Stabilizace a zefektivnění veřejných rozpočtů chce DS dosáhnout několika způsoby. Hlavním cílem DS v této oblasti je snížení přerozdělení přes veřejné finance ze současných 50% na 35-40% (nověji na 1/3) HDP, což především představuje krácení přímých dotací (ty by měly zůstat v podstatě jen pro železnice a zemědělství). DS navrhuje také snížení přímých daní ve prospěch daní nepřímých. Zamezit plýtvání na ministerstvech a zvýšit transparentnost má rozšíření grantových projektů, tedy účelového vynakládání státních financí [10]. Můžeme říci, že všechny hlavní programové požadavky DS rámci socioekonomické dimenze by měly přispět i k zefektivnění veřejných výdajů, ať už se jedná o privatizaci státních kolosů, snižování odvodů do státního rozpočtu, vyrovnaný státní rozpočet, omezení státních záruk a půjček soukromému sektoru, reformu sociálního zabezpečení nebo ”deregulaci podnikatelského prostředí”.

Korupce

S tématem efektivního vynakládání státních prostředků úzce souvisí i problematika korupce, pod kterou si občané i strany většinou představují korupci představitelů veřejné správy. DS chápe omezení korupce ve veřejné správě jako logický pozitivní efekt své celkové politiky. Omezení příležitostí ke korupci tak má být důsledkem:

- redukce přerozdělení veřejných výdajů;

- redukce regulací trhu, které v důsledku zamezí libovůli státních úředníků;

- redukce byrokratického aparátu, spojené s jeho elektronizací (”internetizací”);

- přesunu co největšího množství kompetencí na samosprávu;

- reformy a liberalizace zdravotnictví, školství a zemědělství;

- zákazu vybírání pokut apod. policií a dalšími orgány v hotovosti.

S potíráním korupce dále souvisí i lepší vymahatelnost práva, pod kterou DS rozumí např. reformu soudnictví, nulovou toleranci k nezákonnému jednání státních složek, transformaci prokuratury, zjednodušení právního systému a podobně. Boj proti korupci tak pro DS obecně znamená boj za změnu charakteru ”zaopatřovatelského a přebyrokratizovaného” státu, což je plně v souladu s ostatními pasážemi jejího programu [11].

Jako dosud vládní strana se však DS nemohla na boji proti korupci z přirozených důvodů profilovat tolik, jako strany opoziční.

Sociální systém

Již bylo výše uvedeno, že nejdůležitější a nejobjemnější složkou sociálního systému jsou důchodové platby. Na Slovensku v současné době funguje tzv. průběžný důchodový systém, což znamená, že starobní důchody se vždy platí z daní odvedených v daném roce pracovně aktivní částí populace. K problému stárnutí populace a nutnosti řešit stále aktuálnější hrozbu kolapsu celého penzijního systému se DS staví radikálně; navrhuje úplné uzavření průběžného systému a přechod na kapitalizační princip. Konkrétně by se jednalo o:

- zavedení individuálních penzijních účtů s povinnou (10% mzdy) i dobrovolnou platbou (do 10% mzdy) a s možností odečítat tyto částky ze základu daně;

- vytvoření konkurenčního prostředí mezi soukromými správci účtů spolu se státním dohledem a kontrolou hospodaření;

- zavedení státní garance minimální penze při odpracování určitého minimálního počtu roků;

- prosazení dobrovolného odchodu do důchodu (s nárokem na odpovídající výši penze).

Principem, který za těmito návrhy stojí, je svobodná volba životní úrovně jednotlivce. DS předpokládá, že díky navrhovaným principům by výše důchodů mohla dosahovat až 70% průměrné mzdy. Přes veškeré snahy se ovšem DS nepodařilo za minulé volební období reformu prosadit a tento neúspěch považuje za ”jednu z najťažších rán do reformnej politiky [minulé vlády]”, neboť implicitní dluh důchodového systému podle DS dosahuje až 190% ročního HPD Slovenska, v přepočtu okolo 1,9 biliónu slovenských korun [12].

Dalším problémem sociálního systému je nezaměstnanost, která na Slovensku dosahuje až 20%[13]. DS tvrdí, že zásadním bodem je fungující trh práce (ve směru zvyšování smluvní volnosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem), na který ovšem musí navazovat takové kroky jako snížení daní, podpora přílivu zahraničních investic, zvýšení motivace pracovat zpřísněním dávek v nezaměstnanosti, uvolnění trhu bydlení jako předpoklad sociální mobility atd. Nevyhnutelná je proto změna zákonů, které upravují pracovní právo, a především novelizace Zákoníku práce, který podle DS ”značně obmedzuje nielen práva zamestnavaťela, ale najmä práva zamestnanca slobodne ssa rozhodovať o využití svojho potenciálu”. DS se dále hodlá zasadit o zrušení kolektivních smluv vyššího stupně a aby těch ”špatných” zpráv pro odbory nebylo málo, chce také ”přehodnotit” efektivitu tripartity.

DS také navrhuje zásadní změnu funkce úřadů práce včetně Národního úřadu práce, které by se měly decentralizovat a nadále sloužit především jako zprostředkovací instituce při hledání práce; v této aktivitě by je měly vhodně doplňovat i neziskové agentury. V neposlední řadě se chce DS zasadit o efektivní využívání prostředků ze strukturálních fondů EU.

Průmysl a podnikání

DS se definuje jako ekonomicky liberální strana; tomu odpovídá i její program v této oblasti, který je opět mimořádně rozsáhlý. Důraz na svobodu podnikání a odpovědnost jednotlivce spojený s odstraňováním zbytečných překážek lidské tvořivosti představuje úhelný kámen politiky DS. Odstranění státního dirigismu ze všech oblastí života, dokončení privatizace původně státních podniků (spojené s důkladným přešetřením privatizačních metod za vlády V. Mečiara) a prosazování konkurenčního prostředí do oblastí jako telekomunikace, energetika a doprava, a dále zprůhlednění kapitálového trhu nebo flexibilita a mobilita pracovní síly, to vše jsou učebnicové liberálně- ekonomické návrhy. ”Konkurence” a ”deregulace” jsou slova, které se v souvislosti s ekonomikou a podnikáním vyskytují v programu DS nejčastěji, a v tomto duchu se nesou i všechny konkrétnější programové cíle.

Infrastruktura

Hlavními hesly DS v oblasti infrastruktury (která zahrnuje témata jako dopravu včetně vodních cest, poštovní služby, informační technologie ve státní správě, podporu regionálního rozvoje atd.) jsou:

- univerzalita služeb,

- liberalizace podnikání (např. trh s byty),

- důsledná privatizace a

- decentralizace založená na principu subsidiarity [14].

Úplná privatizace osobní i nákladní dopravy by se týkala i Železníc SR. Financování výstavby dálnic ze státního rozpočtu je podle DS nehospodárné a vytváří prostor pro korupci, a proto chce DS v co největší možné míře podporovat alternativní financování ze soukromých zdrojů. Liberalizace telekomunikačních služeb by zase podpořila rozvoj internetu – ”internetizace” ústředních i samosprávných úřadů je jedním z cílů, které si DS klade v souvislosti s potíráním ”šikanování občana státem”, resp. jeho úředníky [15].

Zdravotnictví

V problémech se systémem ochrany zdraví není Slovensko mezi postkomunistickými státy výjimkou a DS na tyto problémy reaguje: reformu zdravotnictví považuje (vedle důchodové reformy) za jeden z nejnevyhnutelnějších kroků. Za její primární cíl považuje (opět) decentralizaci celého systému. Ruku v ruce s tímto procesem by mělo začít i ”očištění” zdravotnictví od nezdravotnických činností a majetku a konečná deetatizace a privatizace zdravotnického majetku a institucí. Podle DS je potřebné ”zlomit stereotypy lidského myšlení, které tvrdí, že nejlepším poskytovatelem zdravotní péče je stát, a že nestátní, resp. soukromé subjekty ji nedokážou zabezpečit.” Občan má na sebe převzít plnou zodpovědnost za financování svého zdraví, a co je důležité, bez účasti státního rozpočtu; v tomto ohledu je DS opět poměrně radikální. Zajímavou a nezvyklou myšlenkou je návrh zrušit první a druhou atestační zkoušku, které by byly nahrazeny prodlouženým pětiletým ”tréninkem” bez možnosti samostatné činnosti a zakončeným odbornou certifikační zkouškou. Samostatnou kapitolou je podle DS léková politika, ve které se ”utápí” až 40% všech prostředků ve zdravotnictví (v EU podle DS jen 15%)[16].

Školství a věda

Základním principem reformy školství je pro DS opět důsledná decentralizace, spočívající především přenesení kompetencí v zakládání a rušení škol do pravomoci orgánů územní samosprávy. Navrhuje dále vícezdrojové financování škol, k čemuž je ovšem nutné změnit i daňový, správní a právní systém. Přirozené návaznosti středoškolského a vysokoškolského studia chce DS dosáhnout zavedením institutu státní maturity. Studium na vysoké škole by mělo být podle programu DS placené, přičemž sociálně slabí studenti by byli od poplatků osvobozeni; každý student by si navíc mohl zažádat o studentskou půjčku. DS chce dále rozšířit nabídku bakalářských studijních programů a podstatně zvýšit počet vyšších odborných škol (ze současných 8 na 30), jejichž správa by byla v kompetenci samosprávných jednotek – kvalifikovaní odborníci by tak mohli být připravováni podle potřeb daného regionu. Ve vědeckém výzkumu je dle DS nezbytná užší spolupráce Akademie věd a vysokoškolských pracovišť [17].

Kulturně-etnická dimenze

DS se definuje jako myšlenkově otevřená a tolerantní strana. Z hlediska národa prosazuje koncepci ”národa svobodných občanů… jehož jádrem je lidská důstojnost, kulturnost, vzdělanost, otevřenost, respekt vůči jiným národům a národnostem.”[18]

Zásadní politický problém Slovenska představují přítomnost početné maďarské menšiny a hluboké historické resentimenty. ”Maďarská karta” byla a je lákavým nástrojem získávání příznivců a některé strany na ní v podstatě založily svoji politickou existenci (Slovenská národní strana – SNS). Demokratická strana byla však věrná svému programu a při vážných neshodách ve slovenské vládní koalici jako jediná podpořila etnicky motivované požadavky Strany maďarské koalice (SMK), v kontrastu s národně zabarveným postojem Kresťansko-demokratického hnutia, Strany občianského porozumenia a především Strany demokratickej ľavice (cf. Kollár – Mesežnikov 2001: 68, 83-104).

Postmaterialistická dimenze

Občanská společnost

Požadavky rozvoje občanské společnosti, tacitně chápané jako požadavky větší možnosti občanů mluvit do vládních rozhodnutí, popřípadě je ovlivnit (cf. Krutílek 2001: 7), jsou jedním ze dvou hlavních proudů ideologických střetů, které se zahrnují pod tzv. postmaterialistickou dimenzi. V programových dokumentech DS lze vypozorovat vstřícný vztah DS k občanským iniciativám a obecně k termínu ”občanská společnost”; jedná se například o ”nevyhnutnost zapojení občanského sektoru do rozvoje regionů” nebo o možnost spolurozhodování mimovládních organizací v oblastech vzdělávání, kultury, zdravotnictví a podobně. Prvky dobrých vzájemných vztahů pak můžeme vypozorovat i například z pozitivních reakcí předních osobností slovenského veřejného života na tzv. Aprílovou výzvu DS (již zmiňovaná výzva k předvolební spolupráci pravicových sil), kterou řada z nich podepsala [19].

Životní prostředí

Druhým hlavním myšlenkovým proudem v rámci postmaterialistické dimenze je otázka environmentální (ekologické) politiky. Ekologický program DS je jejím nejrozsáhlejším programovým dokumentem a též jedním z nejpropracovanějších; z toho lze usuzovat, že ekologický rozměr politiky je pro DS velmi důležitý. Mezi navrhovanými opatřeními jsou například omezení spotřeby, resp. trvale udržitelný rozvoj (s ohledem na vyčerpávání neobnovitelných zdrojů), nutnost recyklace odpadů, zachování a zvýšení ekologické a kulturní diverzity, (oblíbená) decentralizace, demonopolizace a další body. Ekologická východiska a cíle jsou v programu DS detailně propracována, v souvislosti se všemi relevantními oblastmi politiky - od státního aparátu přes zemědělství, průmysl a dopravu až k lesnické a vodohospodářské politice [20].

Náboženská dimenze

Náboženská dimenze nehraje v programu DS podstatnou roli. Vymezuje se jako strana nekonfesionální, ale zároveň ”…chápe křesťanství jako součást duchovního odkazu minulosti a odvozuje z něj takové hodnoty jako suverenita jednotlivce a jeho odpovědnost”. Mezi úkoly takové strany patří mimo jiné ”ochrana znevýhodněných… náboženských skupin”.

Městsko-venkovská dimenze

Městsko-venkovská ideologická dimenze není v programatice DS výrazněji zastoupena. Všudypřítomné decentralizační požadavky se ale týkají i regionálního rozvoje, který má být ”…v co největší míře zabezpečen jejich vlastními zdroji.” Zvýšenou pozornost mají exekutivní složky věnovat hlavně ”periferním”, slabým regionům a do nich má především směřovat pomoc z centra. Prvkem, který lze k této dimenzi vztáhnout, je problematika zemědělství. V této oblasti klade DS opět důraz na soukromý sektor a omezení vlivu státu (dotací, regulací atd.). Mezi její konkrétní programové požadavky patří např. vytvoření komplexních poradenských center pro zemědělce, turistický rozvoj horských a podhorských oblastí, pozemkové úpravy (převody roztroušených pozemků jednoho vlastníka do jednoho) nebo zjednodušení zásad lesního hospodářství. Další problémy v zemědělství pak DS vidí v souvislosti se vstupem do Evropské unie.

Dimenze podpory režimu

V rámci dimenze podpory stávajícímu režimu je stanovisko DS jednoznačné. Přes veškeré nedostatky (které ve svém programu reflektuje) poskytuje současný režim na Slovensku dostatečný prostor pro svobodu jednotlivce i pro uplatňování demokratických principů [21].

Nikoli nevýznamnou roli pak v této dimenzi hraje i stále aktuální otázka vyrovnání se s minulostí. DS je v tomto směru velmi aktivní; jen v roce 2002 předložil její poslanec J. Langoš tři zákony na toto téma (resp. dva zákony a jednu novelu zákona) – zákon o zpřístupnění dokumentů o činnosti bezpečnostních složek státu, zákon o podmínce spolehlivosti pro práci v tajných sužbách a konečně novelu Trestního zákona. Národná rada tyto návrhy přijala, ovšem prezident R. Schuster je odmítl podepsat a následovala ostře nesouhlasná reakce ze strany DS (podle J. Langoše prezident svým konáním ”snížil autoritu své funkce”). Podle DS jsou tyto právní normy podmínkou, aby se Slovensko mohlo zařadit mezi ”civilizované evropské státy, které zodpovědně přistupují k otázkám své minulosti a bezpečnosti”[22].

III. Závěr

Uvedený rozbor je nevyhnutelně obsahově i rozsahově omezený a nemůže v plné šíři obsáhnout všechny aspekty programaticky Demokratické strany. Přesto se domníváme, že alespoň částečně ukazuje, jak komplexní a do značné míry koherentní programatikou DS disponuje. A přesto - vzhledem k tomu, že poslední průzkumy na začátku září 2002 hovořily o pouhých 0,7% příznivců, lze kausu DS chápat jako typický příklad slabé korelace mezi propracovaností programu a mírou voličské podpory; Neschopnost DS oslovit širší voličské obecenstvo je přitom v hlubokém rozporu s ”oblíbeností” strany mezi vzdělanější vrstvou pravicově smýšlejících obyvatel; podle ankety deníku SME, které se dále účastnili čtenáři deníku Práca nebo týdeníku Domino Fórum, by měla DS téměř 12% podporu a do Národnej rady by šla na čtvrtém místě, těsně za SMK [23].

K mimořádně špatnému stavu preferencí mezi voliči přispěly dlouhotrvající názorové třenice mezi vedoucími představiteli DS. Bývalý předseda a současný poslanec za DS Ján Langoš před volbami napadl rozhodnutí stáhnout kandidátky ve prospěch SDKÚ, na což reagovalo vedení strany tiskovými prohlášeními o soukromé iniciativě J. Langoše (přestřelka přes média pak ještě pokračovala). F. Šebej, P. Zajac a další významní představitelé DS přitom stranu opustili již po kongresu v roce 2001 a založili novou stranu, Občiansko-konzervatívnu stranu (OKS), prosazující stejné liberálně-konzervativní hodnoty jako DS. Pro slovenského voliče je ovšem takto rozdrobená scéna na pravé straně spektra jistě dosti nepřehledná. Navíc na tomto stavu nemůže vydělat žádná z těchto menších stran. DS sice prezentovala odstoupení z volební soutěže téměř jako ”státnický čin”, ale je zřejmé, že šlo v podstatě o nouzové řešení – i když se DS nedá upřít, že svůj cíl splnilo, protože pravicová koalice nakonec skutečně vzniknout mohla.

Konec parlamentní existence minimálně na nejbližší čtyři roky je pro malou stranu s velkým vlivem v bývalé slovenské vládě smutným zakončením vnitrostranických tahanic. Již jsme zmiňovali, že politici DS udávali reformní tempo Dzurindovy vlády – přičemž ochota k radikálním reformám nebyla v této vládě vůbec samozřejmostí. Vliv na tuto skutečnost bezesporu měla pestrost ve vládě zastoupených stran: postkomunistické SDĽ, křesťansko-konzervativní KDH, populistické SOP nebo výrazně etnicky definované SMK.

Zůstává v současné době široce debatovanou otázkou, do jaké míry Slovensko využilo předchozího období z hlediska transformačních procesů a na cestě přibližování k evropským a euroatlantickým strukturám, a zda ”nová” vládní koalice, tvořená ovšem třemi ”starými” stranami a obměněná pouze nahrazením SOP Aliancí nového občana (ANO) a neúčastí SDĽ má skutečně potenciál k řešení problémů Slovenska.

Poznámky

Pavel Dufek

Použité prameny a literatura