Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 4, ROČNÍK IV., PODZIM 2002, ISSN 1212-7817 - PART 4, VOLUME IV, AUTUMN 2002, ISSN 1212-7817
Slovenské volby 2002 - Překročení Rubikonu?
|
Abstract Slovak parliamentary election in September 2002 brought with it a few surprises. First, the Movement for Democratic Slovakia (HZDS) gained „only“ 19,5% of votes (comp. 1992 – 37%, 1994 – 35% and 1998 – 27%). On the one side Mečiar´s HZDS formally won. On the other side it was not able to find some coalition partners and stayed outside government. Second, the election result of the new charismatic party Směr („Direction“) - 13,5% of votes, third place in election – was „weak“ too. The main election aim of the party leader Robert Fico - the office of the primary minister – didn´t work out as he planned. The situation resulted in opposition position of Směr after election. Third surprise was a very good election result (15,1%, second place) of the Slovak Democratic and Christian Union (SDKÚ). Thus, the leader of SDKÚ Mikuláš Dzurinda could form relatively homogenous coalition government (with three small right – wing and centre – wing parties). |
|
Key words Slovakia, election, parties, Mečiar, Dzurinda, Fico |
Volební překvapení
Parlamentní volby konané na konci září 2002 vzbuzovaly na slovenské vnitropolitické scéně mnoho emocí a (pesimistických) očekávání. Na mezinárodní scéně je předcházela celá řada různých „doporučení“, hlasitě deklarovaných varování a obav. S napětím očekávané výsledky se do politické historie Slovenska zapsaly několika překvapeními. Největším z nich bezesporu byl slabý volební zisk favorita předvolebních průzkumů a formálního vítěze voleb – Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS). Méně než jedna pětina voličských hlasů, které strana dosáhla, demonstruje jasný trend eroze charismatu Vladimíra Mečiara, s nímž je politický potenciál HZDS nerozlučně spojen. Druhým překvapením voleb byl rovněž „malý“ zisk další strany s charismatickým lídrem - Směru Roberta Fica. Původně očekávaný a před volbami Ficem veřejně predikovaný až 20% volební výsledek se ukázal iluzí a strana se musela spokojit s „pouhými“ 13,5% hlasů. Ficovy premiérské ambice tak přinejmenším prozatím nedošly naplnění. Směr, v celkovém pořadí až třetí, navíc překvapivě nebyl nezbytně potřebný k sestavení většinového vládního kabinetu. Třetím překvapením voleb byl naopak neočekávaně vysoký volební zisk pravo-středové Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKÚ) dosavadního premiéra Mikuláše Dzurindy. SDKÚ přitom pronásledovala v posledních dvou letech série skandálů a afér. To spolu s komplikovanou sociálně-ekonomickou situací značně poškodilo renomé strany a snížilo její původně značnou preferenční podporu z doby jejího založení (2000) pod desetiprocentní hranici. Fakt, že v parlamentu zasednou poprvé v éře nezávislého Slovenska nereformovaní komunisté, taktéž nebyl očekáván. Komunistická strana Slovenska (KSS) je v rámci středoevropského areálu ortodoxností svého neokomunistického profilu výjimečná - dokonce i ve srovnání se „sesterskou“ KSČM. Tolik ve zkratce hlavní „překvapení“ slovenských parlamentních voleb v roce 2002. Zaměřme nyní svoji pozornost na bezprostředně předcházející volební období, díky čemuž bude možno lépe pochopit a analyzovat letošní volební výsledky.
Období 1998 – 2002 a polarizovanost slovenské stranické scény
Novou koaliční vládu po volbách 1998 zformoval šéf druhé nejúspěšnější politické síly – Slovenské demokratické koalice (SDK) M. Dzurinda. Panující polarizovanost slovenské politiky dokumentuje fakt, že se její součástí staly všechny volebně úspěšné do té doby opoziční strany - SDK, Strana demokratické levice (SDĽ), Strana maďarské koalice (SMK) a Strana občanského porozumění (SOP) - a nová vláda díky tomu disponovala (alespoň zpočátku) v parlamentu ústavní většinou. Do opozice naopak přešly obě volebně úspěšné do té doby vládní strany - HZDS a Slovenská národní strana (SNS).
Vysoký stupeň polarizace slovenské politiky, existující před volbami 1998, přetrvával i v období 1998 - 2002 (např. na podzim 2000 vyvolaly HZDS a SNS neúspěšné referendum o vyhlášení předčasných parlamentních voleb). Současně se ovšem dostavil postupný fragmentační trend ve stranickém systému. Ten postihl všechny strany vládní koalice s výjimkou SMK (u ní byla klíčová pro zachování její integrity etnicky podložená identita). Vleklý spor - prakticky od okamžiku vzniku vládní koalice, latentně vlastně již od samého vzniku SDK v roce 1997 - mezi částí stranické elity SDK v čele s M. Dzurindou, která se s novým subjektem zcela ztotožnila a částí stranických elit „zakladatelských“ stran SDK, jež odmítly fúzi s SDK, se završila začátkem roku 2000. Dzurinda tehdy deklaroval vznik nové politické strany – Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKÚ). Ta se měla stát nástupcem SDK (ovšem jen de facto nikoliv ne de iure, protože koaliční smlouva z podzimu 1998 mezi SDK, SDĽ, SMK a SOP zůstala v platnosti). Ve skutečnosti ovšem dokázala získat jen část elektorátu původní SDK.
Existence SDK, spory okolo ní a v závěru vznik SDKÚ poškodily identitu a voličské banky všech původních „zakladatelských“ stran SDK. Všechny prošly vážnými vnitřními krizemi a některé se po opakovaných secesích členů ocitly na pokraji zániku (viz nejviditelněji Sociálně demokratická strana Slovenska - SDSS). Jedna ze „zakladatelských“ stran - Demokratická unie (DU) - dokonce v létě 2000 přímo vplynula do SDKÚ. Jediným subjektem, kterému se podařilo uchovat si značnou politickou relevanci a rychle revitalizovat svou původní stranickou identitu bylo KDH. To na podzim 2000 dosáhlo rozšíření koaliční smlouvy a stalo se formálně členem vládní koalice. Faktem zůstává, že tohoto „přežití“ dosáhla KDH jednak obměnou na svém předsednickém postě, jednak prostřednictvím opoziční strategie vůči SDK i samotné vládě. Tento postup se však v konečném důsledku vyplatil nejenom jí, ale i celé křesťansko-demokratické slovenské stranické rodině, jak ukázaly výsledky voleb 2002.
Problémy postihly i další vládní strany - SDĽ a SOP. SDĽ se stal osudným odchod bývalého populárního místopředsedy strany R. Fica, který si na konci roku 1999 založil vlastní stranu - Směr. Směr rychle přetáhl značnou část (s vládní politickou nespokojených) voličů SDĽ a v menší míře i SDK a SOP. Vnitřní krizi v SDĽ ještě posílil latentní spor mezi „radikálně-socialistickým“ křídlem v čele s předsedy Jozefem Migašem a později Pavolem Koncošem a „modernistickým“ sociálnědemokratickým křídlem v čele s bývalým stranickým šéfem Peterem Weissem a místopředsedou Ľubomírem Ftáčníkem. Vítězství radikálně-socialistického křídla vyústilo na začátku roku 2002 v odchod „modernistů“ z SDĽ a v založení Slovenské demokratické aliance (SDA). Krize zasáhla i SOP, která po odchodu zakladatele a předsedy strany R. Schustera do prezidentského úřadu přišla o klíčového představitele. Už předtím se také začal v důsledku zapojení do antimečiarovského tábora vytrácet původní étos, na němž strana vznikla („smíření“, „občanské porozumění“, „třetí cesta“ mezi oběma znepřátelenými tábory). Krize strany provázená odchody nespokojených členů pak SOP nasměrovala k politické marginalizaci. Ve volbách 2002 strana samostatně nekandidovala (viz dále). Na „zelené louce“ vznikla v roce 2001 nová, centristická politická strana – Aliance nového občana (ANO). Stranu založil spolumajitel soukromé televize Markíza Pavol Rusko.
Základní problém (první) Dzurindovy vlády v letech 1998 – 2002 byl v zásadě stejný jako Moravčíkovy vlády v roce 1994 – na vládě se podílely ideově značně rozdílné (někdy přímo protikladné) politické strany. Pro levicovou SDĽ a (pro ideologicky nejasnou, ale také spíše levicovou) SOP měla účast na vládě s pravicovými stranami stejně negativní volební dopad, jako už v minulosti pro SDĽ účast v (analogicky heterogenní) přechodné Moravčíkově vládě v roce 1994. Rozdíl byl ovšem v tom, že zatímco Moravčíkova vláda byla u moci jen několik měsíců, angažmá SDĽ a SOP v Dzurindově vládě se protáhlo na čtyři roky.
Ovšem změnami prošel v období 1998 - 2002 i mečiarovský tábor. V pořadí už třetí velkou vlnu secesí v historii HZDS odstartoval záhy po volbách 1998 odchod významného představitele a poslance Ivana Mjartana, který založil vlastní politický subjekt (ten ale zůstal zcela marginální). HZDS během let 1999/2000 překonalo vnitřní krizi a díky Mečiarově autoritě (i relativně dobrému výsledku v prezidentských volbách 1999 a krajských volbách 2001) se vnitřně stabilizovalo. Polarizační trend, který HZDS vyhrocovalo v první polovině volebního období, se v jeho druhé polovině oslabil. Důvodem bylo zjištění, že ani dekompozice antimečiarovského tábora nevede k oslabení izolace, v níž se HZDS po roce 1998 ocitlo. Stranické elity antimečiarovských stran se totiž přes narůstající rozpory byly vždy schopny dohodnout na nějakém kompromisu, který zabránil pádu „široké“ Dzurindovy vlády. I nový (potenciální) politický aktér – Směr - deklaroval svůj cíl vytvořit po volbách 2002 vládu „bez Mečiara“. Tím se HZDS ocitlo před reálnou hrozbou prodloužení politické izolace na neurčito. Navíc se projevila eroze původního mobilizačního potenciálu HZDS (např. referenda iniciovaného HZDS a SNS směřujícího k vyhlášení předčasných parlamentních voleb, se v listopadu 2000 zúčastnila pouze pětina oprávněných voličů, a proto nebylo platné). Za této situace se HZDS začalo od roku 2000 orientovat na proražení politické izolace ze strany antimečiarovského tábora a na získání důvěryhodnosti v zahraničí. Praktickými kroky se v tomto směru staly četné demonstrace prounijní a proatlantické orientace strany (viz rozsáhlá kampaň organizovaná stranou na podporu vstupu země do NATO a EU). Dále pak deklarace o změně politického profilu HZDS na „lidovou stranu“, která usiluje o začlenění do evropských nadnárodních stranických struktur. HZDS dále přerušilo spolupráci se SNS a distancovalo se od ní. K tomuto rozhodnutí zřejmě přispěl i fakt, že relevance SNS výrazně poklesla poté, co se strana na podzim 2001 rozštěpila na SNS vedenou předsedkyní Annou Malíkovou a Pravou slovenskou národní stranu (PSNS) v čele s bývalým předsedou SNS Jánem Slotou.
Ve snaze za každou cenu překonat politickou izolaci HZDS V. Mečiar dokonce sáhl k odstavení z vedení strany i z kandidátní listiny pro parlamentní volby 2002 řady osob spojených s vládnutím a „chybami“ období let 1994 – 1998. To ovšem krátce před volbami vyvolalo další vlnu secesí z HZDS, když HZDS opustil i dosavadní muž číslo dvě Ivan Gašparovič. Ten následně založil vůči HZDS konkurenční Hnutí za demokracii (HDZ). Všechny výše zmíněné kroky ovšem jen částečně oslabily izolaci HZDS v systému, což se potvrdilo při sestavování nové vlády po volbách 2002. HZDS stejně jako v roce 1998 volby sice formálně vyhrálo, nicméně znovu se ocitlo v pozici formace, která je pro většinu ostatních aktérů jako koaliční partner nepřijatelná.
Hlavní příčinou extrémně rozsáhlého procesu fragmentace stranického systému v éře „široké“ Dzurindovy vládní koalice (do června 2002 sice počet parlamentních klubů z původních 6 vzrostl jen na 7 ovšem počet nezařazených poslanců tvořil téměř čtvrtinu z celkového počtu poslanců) byla heterogenita SDK a vlastně celého antimečiarovského tábora. Na rozdíl od HZDS tu totiž působila nepřítomnost jedné integrující osobnosti. Uskupení stran s odlišným politickým profilem tak sice dokázalo porazit HZDS ve volbách a převzít moc, dopad, který to mělo na jen slabě strukturované strany byl ale velmi tvrdý a některé z nich vnitřně zcela rozvrátil. Existence HZDS přes izolaci strany a ztrátu dominantního postavení i v letech 1998 - 2002 zásadním způsobem ovlivňovala podobu celého stranického systému.
Parlamentní volby 2002 na jedné straně znamenaly pro podobu stranického i politického systému výraznou změnu. Výsledky voleb umožnily sestavit programaticky relativně homogenní vládní koalici a zformovat vládu znovu vedenou M. Dzurindou, tvořenou stranami situujícími se na pravo od středu politického spektra. (Tato koalice přitom disponuje poměrně těsnou parlamentní většinou – 78 mandátů ze 150.) Na druhé straně volby 2002 jasně demonstrovaly stále přetrvávající nestabilitu stranických aktérů danou především vysokou voličskou volatilitou (častým „přebíháním“, „fluktuací“ voličů mezi stranami).
Volby 2002 a politické profily současných relevantních politických stran
Na základě volebních výsledků se do slovenského parlamentu dostalo 7 politických stran. S výjimkou HZDS, SMK a KDH, šlo o politické formace, které vznikly buď až po volbách 1998 (Směr, SDKÚ, ANO) nebo v předchozích volbách nebyly úspěšné (KSS). Tato skutečnost svědčí o rozsáhlé rekonstrukci stranického spektra. Nedá se přitom vyloučit, spíše lze takový závěr označit za pravděpodobný, že nahrazování „starých“ stranických aktérů „novými“ bude pro systém charakteristická i v perspektivě příštích parlamentních voleb (byť zřejmě ne v tak velkém rozsahu).
HZDS je stranou se širokým programovým profilem, které se formálně opírá o tři pilíře – křesťanský, národní a sociální. Přes jisté posuny v programové výbavě byla její programatika vždy pestrou směsí liberálních, sociálnědemokratických, ale i národních a křesťanskodemokratických cílů. Pro HZDS znamenaly volby především velké zklamání. Ačkoli strana doznala volebního vítězství, postupný propad ze 37,3% hlasů v roce 1992, na 35% v roce 1994, 27% v roce 1998 a letošních 19,5% je do budoucna více než výstrahou. (Ve slovenském parlamentu zasedlo po volbách 2002 36 poslanců HZDS.) Voličské ztráty HZDS lze dále částečně vysvětlit i kandidaturou konkurenčního Gašparovičova Hnutí za demokracii, ačkoli nakonec přes původně velké ambice tento subjekt získal stěží přes tři procenta hlasů. Pro HZDS znamenají letošní volby prodloužení politické izolace strany - jež trvá už od roku 1998 - na neurčito. Tento fakt vyvolal téměř okamžitě po volbách ve straně obrovské rozčarování, které se promítlo i do odporu proti dalšímu působení V. Mečiara ve funkci předsedy strany. Nicméně vzhledem k silnému institucionálně zakotvenému postavení Mečiara ve straně není pravděpodobné, že by volební krach v blízké době vyústil ve změnu na předsednickém postu. Mnohé požadavky na svolání mimořádného stranické sněmu byly vedením strany „oslyšeny“ s tím, že proběhne řádný sněm v původně plánovaném termínu v roce 2003. Slabý volební výsledek HZDS pak navíc znamenal, že perspektivní obnova dominantního postavení v systému, o nějž přišla HZDS v roce 1998, je nereálná.
Na druhém místě skončila SDKÚ premiéra M. Dzurindy. SDKÚ vznikla v průběhu roku 2000 ze dvou hlavních proudů – z Dzurindova křídla KDH a z okruhu stranických špiček DU. Tomu odpovídal oficiálně avizovaný charakter nové strany, která měla být unií pravo-středových politických proudů s křesťanskodemokratickým, konzervativním a liberálním zakotvením. Ve straně se vytvořily dvě programové platformy – křesťanskodemokratická a liberální (rovněž zvažovaná konzervativní se neustavila). Příliv členů různých politických názorů (sociálně demokratických, ekologických apod.) se neobešel bez konfliktů, které silně poznamenaly vývoj SDKÚ v letech 2000 až 2002. Navíc od začátku roku 2001 postupně klesaly podle průzkumů veřejného mínění původní poměrně vysoké preference strany (okolo 15%). Překvapivě dobrý výsledek v parlamentních volbách 2002, nicméně téměř přesně odpovídal volebním preferencím v době vzniku SDKÚ. Je ovšem nutné poznamenat, že původní „zakladatelský“ cíl SDKÚ – zcela nahradit ve stranickém systému SDK - se splnit nepodařilo (viz volební výsledek SDK v roce 1998 – 26,3% hlasů a SDKÚ v roce 2002 – 15, 1% hlasů). SDKÚ získalo na základě voleb 2002 28 mandátů ve slovenském parlamentu. Na 15% volebním výsledku se nakonec pozitivně podepsalo několik faktorů. Vedle dobře zvládnutého závěru volební kampaně a schopnosti adekvátně reagovat na přehnaně agresivní kampaň Směru se zřejmě jako rozhodující ukázal tlak ze zahraničí. Četná předvolební vyjádření představitelů EU a NATO zpochybňující v případě účasti HZDS v příští vládě integrační šance Slovenska a naopak vyzdvihující pozitiva politické kontinuity představované osobou stávajícího premiéra, se výrazně promítly do voličského hlasování. Pokud tedy lze pojmenovat nejdůležitější příčinu volebního úspěchu SDKÚ, je třeba hlasování pro tuto stranu brát primárně jako utilitárně podmíněnou sázku voličů na budoucí vzestup životní úrovně (po vstupu země do Evropské unie). To ovšem v sobě pro budoucnost skrývá jistá rizika, protože sociální očekávání s tím spojená se nemusí (ve voliči očekávané míře) naplnit.
Až třetí místo přisoudili voliči tipovanému „černému koni“ voleb - straně Směr - neodmyslitelně spojenému se svým předsedou R. Ficem. Politicky Fico v ranné fázi existence Směr prezentoval jako subjekt usilující o odideologizování slovenské politiky, zastavení politické msty, nastolení pořádku a vlády odborníků. (Prezentace image „nového neideologického subjektu“ jako formace otevřené „odborníkům“, „profesionálům“ a „politikou nedotčeným lidem“ odpovídaly i některé poněkud neobvyklé metody jako např. soutěž zaměřená na studenty vysokých škol, kteří mohli soutěžit o volitelné kandidátní místo na kandidátní listině Směru.) Přitom zcela odmítal pojímání Směru jako „klasické“ politické strany. Pro profilaci Směru jako „šance pro nové osobnosti“ je přitom paradoxní, že do vedení strany se rychle dostaly osoby, které se rozhodně ve slovenské politice nedají označit za typ hommo novus. Pomineme-li totiž samotného Fica, bývalého místopředsedy SDĽ, místopředsedy Směru se později stali Dušan Čaplovič (člen KSS do roku 1990, později člen SDĽ), Milan Murgaš (člen KSS do roku 1990), Boris Zala (v letech 1990 – 92 předseda SDSS a později jeden ze zakladatelů platformy „Obroda sociální demokracie“, která inklinovala ke spolupráci s HZDS) a Monika Beňová (dříve úzce propojená rovněž s HZDS). S blížícími se parlamentními volbami 2002 sáhlo vedení strany, především z důvodu zvýšení mezinárodní důvěryhodnosti, která byla potřebná pro vládní působení Směru, ke konkretizaci stranické ideologie. Už během roku 2000 se strana přihlásila - ovšem značně nekonkrétně - ke „třetí cestě“ (tehdy ji Fico vysvětloval primárně jako alternativu politiky jak vůči HZDS, tak tehdejší Dzurindově vládě). Zlom v ideologické orientaci nastal až o rok později, kdy se strana přihlásila k tzv. „novému středu“, tj. ke stranám (např. němečtí či britští socialisté), které prosazují „třetí cestu“. Směr tak, alespoň formálně, šel v orientaci na moderní evropskou levici dále, než v minulosti SDĽ. Nicméně tato deklarace je v mnoha směrech primárně opravdu zatím především formální, protože vůči voličům se Směr prezentoval značně populistickou rétorikou. Výsledek strany ve volbách 2002 vyvolal značné zklamání (zisk 25 poslaneckých mandátů), nicméně vzhledem k dominantní pozici R. Fica ve straně není pravděpodobná personální změna na postu lídra strany. Ještě větší zklamání však představuje fakt, že se Směr nestal nepostradatelným při formování vládní koalice „bez Mečiara“, na což strana spoléhala. Odchod do opozice tak pro stranu, která byla budována s vidinou nevyhnutelného zasednutí ve vládě, nepředstavuje dobrou zprávu, především pro budoucí stabilitu jejího poslaneckého klubu. Svou roli přitom zřejmě bude hrát i již zmíněný fakt, že se Směr vyznačuje značně nejasným politickým profilem. Otázka, jestli Směr trvale nahradí (volbami zcela marginalizovanou) SDĽ ve stranickém systému, tak zůstává do budoucna otevřená.
Za potvrzení a mírné posílení dosavadních pozic můžeme označit jedenáctiprocentní volební zisk SMK. SMK vznikla v roce 1998 sloučením tří značně politicky odlišných maďarských stranických formací. Přes jistou nekoherenci z hlediska ideologických proudů, které spojila, prokázala silnou stabilitu v rámci systému. Její klíčová orientace na reprezentaci maďarské menšiny a obhajobu jejích zájmů spolu s určitou „exkluzivitou“ této reprezentace prozatím straně umožňuje dosahovat předvídatelných (a stabilních) volebních výsledků. SMK prosazuje celkovou decentralizaci státu, minimalizaci jeho role jak v hospodářství, tak ve veřejné správě. Plně podporuje co nejrychlejší vstup země do EU a NATO. V otázce ideového vymezení se současné vedení snaží stranu prezentovat jako pravostředovou, opírající se o křesťanské, konzervativní a liberální hodnoty.
Zisk více jak 8 procent a přítomnost 15 poslanců KDH v parlamentu lze označit za úspěch. Jako jediná ze stran, které v roce 1997 zakládaly Slovenskou demokratickou koalici dokázala KDH „přežít“ její existenci a udržet si koherentní politickou identitu a značnou politickou relevanci. S KDH neotřásl ani odchod jejího „otce zakladatele“ Jána Čarnogurského do politického „důchodu“. Bezproblémová výměna na postu předsedy (Čarnogurského nahradil v roce 2000 Pavol Hrušovský) potvrzuje solidní perspektivu trvalé relevance i do budoucna, která se nyní váže (na rozdíl třeba od Směru či HZDS) ne na osobu lídra, ale na stranu jako takovou. KDH od svého vzniku vycházelo ze dvou zdrojů identity: předválečného slovenského politického katolicismu a poválečné tradice západoevropské křesťanské demokracie. Základem programatiky KDH je důraz na křesťanské, konzervativní a národní hodnoty (důraz na posilování institutu rodiny, sociální tržní hospodářství, důraz na ochranu národních zájmů Slovenska atd.). KDH je v současném parlamentu jedinou stranou s kontinuitním zastoupením od prvních demokratických voleb v roce 1990.
Volební výsledek ANO 8 % hlasů (15 poslaneckých mandátů) lze považovat za úspěch. Její zakladatel a předseda P. Rusko vtiskl nové formaci značně široký (a současně poměrně nejasný) liberální profil. Mobilizační potenciál ANO se primárně opíral o využívání několika vlivných médií (nejdůležitější v tomto směru byla televize Markíza). Především díky tomu dokázalo ANO zdolat 5% uzavírací klauzuli. Díky (pro další koaliční aktéry přijatelnější) liberální orientaci a menším nárokům na vládní posty (na rozdíl od Fica neměl Rusko premiérské ambice) se stalo partnerem, který byl přijatelný při sestavování druhé Dzurindovy vlády. Nicméně predikovat v této chvíli budoucnost ANO je velmi problematické. Její přítomnost ve vládě může podle řady komentářů vést k podobnému výsledku, jakým byl politický příběh „strany na jedno použití“ předchozího volebního období - Strany občanského porozumění.
Nepředpokládaný volební úspěch KSS (mírně nad 6% hlasů) paradoxně nakonec spíše pomohl pravostředovým stranám. Voliči komunistů by totiž téměř jistě tyto strany nevolili, přičemž jejich hlasy by zřejmě naopak pomohly hlavně Směru k lepšímu výsledku. „Obrozená“ KSS vznikla v srpnu 1992 sloučením dvou neokomunistických formací (Komunistické strany Slovenska ´91 a Svazu komunistů Slovenska), které se o rok dříve odštěpily od transformující se SDĽ. Nová strana se sice omezeně distancovala od „některých hrubých deformací komunistického hnutí“ před rokem 1989, avšak současně se deklarovala jako „marxisticko-leninská internacionální strana, nástupkyně KSČ a KSS na Slovensku“. Z programatického hlediska se tohoto (neo)komunistického vymezení po celá 90. léta důsledně držela, díky čemuž byla zcela izolovaná jak ze strany mečiarovského, tak i antimečiarovského tábora. Strana opakovaně (ve volbách 1994 a 1998) získala mírně pod 3% hlasů, přičemž jádro jejich voličů bylo koncentrováno na východním a částečně středním Slovensku. Opakované volební neúspěchy vedly po volbách 1998 k výměně na postu předsedy. Původního šéfa strany Vladimíra Ďaďa nahradil v prosinci 1998 zeť Vasiľa Bilaka Jozef Ševc (na orientaci strany se ovšem nic zásadního nezměnilo). Úspěch ve volbách 2002 (11 poslaneckých mandátů) pak lze primárně interpretovat jako výraz protestu slovenské periferie, tj. především východního Slovenska, proti negativním sociálním dopadům ekonomické transformace a malé schopnosti dosavadních elit tuto situaci účinně řešit.
Do parlamentu se naopak - rovněž očekávaně - nedostala ani radikálně nacionalistická SNS ani její odštěpenec PSNS (přičemž ovšem souhrnný volební výsledek obou stran dosáhl téměř 7% hlasů!). Stejně tak v novém parlamentu nezasednou dřívější čelní představitelé „tradiční“ slovenské levice. Dříve vládní SDĽ (na jejíž kandidátce byli i představitelé SDSS a SOP) získala jen 1,3% hlasů, což vyústilo v okamžitou povolební rezignaci šéfa strany Pavola Koncoše. „Modernisté“ z SDA nedopadli o mnoho lépe (1,79% hlasů) a mimo parlament se ocitli i slovenští zelení (zisk jen cca 1% hlasů).
Budoucnost slovenské stranické scény
Jak už bylo naznačeno, volby v roce 2002 mohou pro Slovensko znamenat počátek nové politické éry (toto tvrzení se ovšem objevilo u po minulých volbách, přičemž následný politický vývoj to potvrdil jen částečně). Zdá se, že hlavní štěpící linie slovenské společnosti devadesátých let – mečiarismus vs. antimečiarismus definitivně ztrácí sílu. Povolební sestavování vlády také signalizuje, že se posiluje význam „klasického“ pravo-levého dělení. Rychlé a relativně bezproblémové vytvoření pravostředové většinové koalice dokládá relativní stabilizaci pravé části stranického spektra, kdy mezi (vládními) relevantními subjekty nepanuje žádný nepřekonatelný rozpor. Určitou roztříštěností a nestabilitou zato trpí levá část scény, kdy dezintegrace SDĽ a nezávislá volební kandidatura několika levicově se profilujících subjektů (byť je jejich přesný profil stále někdy nejasný – viz případ Směru) vedla ke vzniku obtížně překonatelných komunikačních bariér. Sjednocení či koncentraci slovenské levici zřejmě neusnadní ani parlamentní přítomnost nereformovaných komunistů.
Vývoj uvnitř největší slovenské politické formace – HZDS - je kvůli jeho osudové propojenosti s postavou V. Mečiara nejasný a otevřený na více variant vývoje. Ta, která se v době finalizace tohoto textu zdá nejpravděpodobnější, předpokládá „zabetonování“ současné podoby HZDS (tj. podržení si „širokého“ centristického profilu a další působení současného lídra v čele strany). Naděje do budoucna pak Mečiarovo vedení zřejmě spojuje se změnou „vnějšího“ prostředí slovenské politiky po vstupu země do NATO a EU, kdy poklesne důležitost udržovat zahraničně-politické ohledy ostatními aktéry v systému. Tehdy by mohla stoupnout ochota některých z nich ukončit „dohodu o vyloučení“ HZDS. Stále nemalý a svou orientací na stranu možno říci „skalní“ elektorát, by pak měl napomoci politickému přežití HZDS jako relevantní strany do doby této změny interakcí ve stranickém systému. Z perspektivního hlediska (po vstupu do EU) se navíc pro HZDS rýsuje potenciálně velmi lákavá možnost (její využití je ovšem věc jiná), stát se hlavním mluvčím euroskepticky naladěných voličů. To by v delším časovém horizontu mohlo zvrátit nepříznivý vývoj voličské podpory strany.
Volby 2002 rozhodly o mnohém. Ačkoli bude nová Dzurindova vláda záviset na poměrně těsné parlamentní většině a její budoucnost je tedy mírně nejistá, má velkou šanci, že Slovensko dovede jak do NATO, tak i do EU. Slovákům tak zřejmě již v příštích volbách nebude nikdo „doporučovat“, jak mají volit.
Tabulka č. 1: Výsledky voleb do Národní rady Slovenské republiky v letech 1998 a 2002:
|
Název strany |
Volby 1998 |
Volby 2002 |
||
|
počet hlasů (%) |
počet mandátů |
počet hlasů (%) |
počet mandátů |
|
|
HZDS |
27 |
43 |
19,5 |
36 |
|
SDK |
26,3 |
42 |
- |
- |
|
SDĽ |
14,7 |
23 |
- |
- |
|
SMK |
9,1 |
15 |
11,2 |
20 |
|
SNS |
9,1 |
14 |
3,3 |
- |
|
SOP |
8 |
13 |
- |
- |
|
KSS |
2,8 |
- |
6,3 |
11 |
|
SDKU |
- |
- |
15,1 |
28 |
|
Směr |
- |
- |
13,5 |
25 |
|
KDH |
- |
- |
8,3 |
15 |
|
ANO |
- |
- |
8 |
15 |
|
PSNS |
- |
- |
3,7 |
- |
|
HZD |
- |
- |
3,3 |
- |
|
Poznámka: uvedeny jen strany, které získaly v daných volbách alespoň 2% hlasů. Volební výsledky jsou zaokrouhleny na jedno desetinné místo. |
||||
Zdroj: Štatistický úrad SR (http://www.statistics.sk)
ANO – Aliance nového občana
DU - Demokratická unie
HZDS - Hnutí za demokratické Slovensko
KDH - Křesťanskodemokratické hnutí
KSČ - Komunistická strana Československa
KSČM - Komunistická strana Čech a Moravy
KSS - Komunistická strana Slovenska
SDK - Slovenská demokratická koalice
SDKÚ - Slovenská demokratická a křesťanská unie
SDĽ - Strana demokratické levice
SDSS - Sociálně demokratická strana Slovenska
SMK - Strana maďarské koalice
SNS - Slovenská národní strana
SOP - Strana občanského porozumění
ZRS - Sdružení dělníků Slovenska
Kopeček, L. (2002): Slovenské volby - konec nejistoty, Proglas č. 8 (v tisku)
Kopeček, L. (2002): Stranický systém Slovenska (rukopis disertační práce).
Mesežnikov, G. (2000): Vnútropolitický vývoj a systém politických strán, in: Kollár, M., Mesežnikov, G. (eds): Slovensko 2000. Súhrnná správa o stave spoločnosti, Bratislava: IVO, s. 17 - 124
Mesežnikov, G. (2001): Vnútropolitický vývoj a systém politických strán, in: Kollár, M., Mesežnikov, G. (eds): Slovensko 2001. Súhrnná správa o stave spoločnosti, Bratislava: IVO, s. 21 – 112
Pravda, roč. 2000 – 2002 (http://www.pravda.sk)
Sme/Smena, roč. 2000 – 2002 (http://www.sme.sk)
Štatistický úrad SR (http://www.statistics.sk)