Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK IV., PODZIM 2002, ISSN 1212–7817 – PART 4, VOLUME 4, AUTUMN 2002, ISSN 1212–7817

VOLEBNÍ AUTORITÁŘSTVÍ, DEMOKRATIZACE A UTVÁŘENÍ KOMPETITIVNÍCH STRANICKO–POLITICKÝCH SOUSTAV

Maxmilián Strmiska

Tato stať byla zpracována v rámci výzkumného projektu ”Volební reformy a stranické systémy”

(GA 407/01/0845)

Abstract

The article comments upon methodological issues of the research into the making of competitive party pluralism in the context of protracted transitions from ”electoral authoritarianism” to ”electoral democracy”. It examines the schematics elaborated by Andreas Schedler and his views on Mexico’s transition to democracy. Schedler’s proposals and the chances for advancing the comparative study of party systems evolution in democratizing countries are briefly assessed. Finally, the need for an adequate differentiation of levels of analysis of evolution of post-authoritarian competitive pluralisms is emphasized. It should be remembered that consolidation of a post-authoritarian competitive pluralist arrangement is not a single straightforward process, but a complex of various processes with divergent dynamics.

Key words

democratization; transition; electoral competition; party system.

Studium demokratizačních procesů představuje patrně nejvíce dynamickou součást výzkumu politických systémů a jejich transformace v uplynulém čtvrtstoletí. Je přitom pochopitelné (vzhledem k evidentní různosti faktorů, jež ovlivňují tyto procesy, a neméně zřejmé různosti kontextů, v nichž se odehrávaly a odehrávají), že se jedná o velice členité pole výzkumu, zahrnující heterogenní fenomény, jež vybízejí k vyzkoušení různých badatelských strategií, k jejich inovacím i k jejich kombinování. V rámci výzkumu přechodů k demokracii je nezbytné věnovat pozornost – ať již v té či oné míře, v závislosti na zvoleném úhlu pohledu – utváření a/nebo proměnám stranicko–politického pluralismu a jeho institucionální infrastruktuře, včetně volebního systému. Je zde přitom třeba otevřeně říci, že propojení badatelských horizontů nejčastěji používaných při studiu demokratizačních procesů s dominantními modely a postupy odvozenými z teorie systémů politických stran bývá často velmi problematické (Strmiska 2001: 78–84, 90–91). To však nemůže být důvodem postačujícím k úplné rezignaci na reflexi různých zajímavých momentů přímo či nepřímo souvisejících s výzkumem stranicko–politických soustav, které přináší studium procesů demokratizace.Tato krátká stať chce uvedenou skutečnost ilustrovat na vybraném specifickém případě analýzy pokusu o konceptuální inovaci, jehož původcem je Andreas Schedler, politolog působící v současné době v Mexiku a zabývající se – mimo jiné – otázkami pojetí a hodnocení mexického přechodu k demokracii.

Andreas Schedler pojal mexickou demokratizaci jako přechod k demokracii od režimu ”volebního autoritářství” (electoral authoritarianism; příležitostně Schedler používá rovněž termínu ”volební autokracie”; electoral autocracy) k ”volební demokracii (electoral democracy) . Podle jeho názoru se demokratizace ”volebních autoritářství” typicky rozvíjejí jako ”propojené hry” (nested games), poháněné interakcemi–mezihrou volební reformy a volební soutěže. Tuto koncepci Schedler pokládá za žádoucí konceptuální inovace umožňující novou (teoreticky fundovanou) re/interpretaci případů jako je ”mexický přechod k demokracii” – a jejich integraci do komparativních analýz (Schedler 2001b; cf. Schedler 2001a).

Andreas Schedler konstatoval, že v průběhu devadesátých let XX. století proběhla hluboká proměna mexického politického režimu, přičemž Archimédův bod této politické transformace představovala etapovitá demokratizace volebního systému. Několik kol sjednaných volebních reforem tvořilo klíčovou součást dlouhotrvající přechodu Mexika k demokracii (Schedler 2000a; Klesner 1997a). Povaha toho přechodu byla přitom podmíněna charakterem (resp. podle řady autorů specifickými a v jistém smyslu výjimečnými rysy) předcházejícího mexického autoritářského politického systému (autoritářský (pragmatický, inkluzívní, občanský, korporativistický, institucionalizovaný, hyperprezidentský etc.) a v neposlední řadě jeho klíčového komponentu – systému hegemonní strany, představované Institucionální revoluční stranou (PRI). V tomto stranicko–politickém uspořádání měly vybrané opoziční strany dovoleno zúčastnit se voleb, ale nikoli v nic zvítězit.[i] V Mexiku bylo tedy možné nalézt příklad ”volebního autoritářství” čili takového druhu režimu, který připouští existenci organizované politické opozice, přičemž se reprodukuje prostřednictvím voleb znásilňujících minimální demokratické standarty, pokud jde o svobodu, spravedlnost, soutěživost a ”čistotu” voleb. Andreas Schedler považuje Mexiko v éře hegemonie Institucionální revoluční strany za ztělesnění stejného typu režimu – pomineme–li v této souvislosti latinskoamerické země – jako například Bělorusko, Gruzii, Írán či Burkinu Fasso po roce 1990, Singapur a Taiwan do roku 1995 (Schedler 2001b; cf. Schedler 2001a).

V režimu ”volebního autoritářství” není kvůli demokratizaci zapotřebí zavádět mnohastranické volby – je zapotřebí je transformovat, dát smysl existujícímu quasi–kompetitivnímu pluralismu. Schedler v této souvislosti zdůraznil ambivalentní prvky, skrytý či ”zahalený” ráz (veiled nature) mexické demokratizace. Z hlediska vládnoucí strany a její role v reformování politického systému byl klíčový problém její ”demokratické” věrohodnosti, tj. vzhledem k závislosti jejího výsadního postavení v minulosti na volebních podvodech přetrvávaly pochybnosti o tom, zda (v částečně změněné, resp. postupně se proměňující situaci), dodržuje pravidla volební soutěže. Opoziční strany – zejména Strana demokratické revoluce (PRD) – toho pak využívaly v rámci ”preventivní delegitimace” Institucionální revoluční strany, zahrnující jako svou ústřední součást zpochybňování ”čistoty” volební soutěže a tudíž i legitimity volebních vítězství PRI. Volební podvody – alespoň ty tradičního druhu – se ovšem v průběhu devadesátých let XX. století podařilo postupně dostat pod kontrolu a současně se zmírnily dříve příkré rozdíly mezi dispozicemi jednotlivých stran k úspěšné volební performanci. Podle Schedlera Mexiko ve závěru devadesátých let (tedy ještě před vítězstvím opozičního kandidáta v prezidentských volbách) překročilo hranici mezi ”volebním autoritářstvím” a ”volební demokracií”, přičemž změna režimu nastala bez odpovídající změny, přesněji řečeno výměny vládnoucí strany, podobně jako v případech Mongolska, Paraguaye, Taiwanu; Angoly, Komor, Pobřeží slonoviny, Ghany, Guiney–Bissau, Mozambiku či Seychell.[ii] Schedler si je přitom vědom okolnosti, že kontinuita vládnoucí (a v minulosti více či méně privilegované) strany komplikuje klasifikaci těchto režimů jakožto ”volebních demokracií”, ovšem tvrdí, že mu jde především o ”objektivní kvalitu voleb v příslušné zemi” (Schedler 2001b; cf. Schedler 2000).

Mexický přechod k demokracii považuje Schedler nejen za ”srovnatelný” případ (odmítaje odkaz na mexickou ”výjimečnost”), nýbrž přímo za prototyp přechodu od ”volebního autoritářství” k ”volební demokracii” (Schedler 2001b). Domnívá se, že ”volební autoritářství” podléhá erozi skrze ”propojené hry” (nested games) demokratizace, resp. prostřednictvím voleb, v nichž jde soutěž o hlasy ruku v ruce se zápasem o instituce. ”Volební autoritářství” je třeba považovat za zvláštní druh politických režimů, jež má svou vlastní logiku transformace (Schedler 2001b: 11). Opoziční strany zde hrají volební hru, aby ji proměnily; účastní se komplexní ”dvouúrovňové hry” (two–level game) volební soutěže a volební reformy. Autoritářské (a manipulované–řízené) volby mají ambivalentní charakter a konec konců nikoho neuspokojují, což je to dáno tím, že mají předem ”jistý” výsledek, čímž je rovněž dán jejich deficit legitimace. V takových kontrolovaných volbách (controlled elections, managed elections) je předem znám vítěz i poražení, přičemž strany přijímají daná pravidla hry dané hry pouze jako dočasný kompromis, jako příměří odvozené od mocenských korelací. Z povahy institucionálního rámce vyplývá ona ”dvojí hra”: volební hra podle daných pravidel je současně (vzhledem k apriornímu znehodnocení výsledku) hrou či zápasem o změnu pravidel. Hra v dané (volebně–politické) aréně je začleněna do širší hry, kde jsou pravidla hry samé proměnnou veličinou (”The game of electoral competition is embedded within the meta–game of electoral reform”; Schedler 2001b: 12–13);

Volební cesta k demokracii v těchto případech obvykle nabývá charakteru přechodů ”dlouhého trvání” (protracted transitions), v nichž dochází ke konfrontaci zúčastněných stranicko–politických aktérů v opakujících se cyklech konfliktních interakcí, bezprostředně spjatých s volebním zápolením. Předmětem sporu je povaha volebního procesu, přičemž akce a reakce jednotlivých aktérů jsou založeny na racionálních kalkulacích, stejně tak jako jejich rozhodnutí o participaci či bojkotu voleb, přijetí či odmítnutí výsledků voleb atp. Tito aktéři jsou přitom postaveni před komplexní a nejisté opce: v rovině meta–hry jsou postaveni tváří v tvář fluidnímu institucionálnímu uspořádání s nejistými konsekvencemi, v rovině vlastní (volební) hry jsou konfrontování s volatilním elektorátem s proměnlivými preferencemi (Schedler 2001b: 14). Především však jsou vystaveni nejistotě ohledně povahy i důsledků interakce mezi zmíněnými dvěma úrovněmi a rovněž způsobu, jak se budou tyto interakce vyvíjet v budoucnosti. Jak je vcelku zřejmé, ve ”volebních autokraciích” není institucionální rámec voleb neutrální vůči soutěžícím stranám; nejsou dodržovány standarty nestrannosti, existuje zde negativní diskriminace opozičních stran, autoritářské instituce se snaží redukovat na minimum (”zadržovat”) nejistotu ve výsledku voleb. Přesvědčení zúčastněných aktérů o redistributivním impaktu institucí (vzhledem k výsledkům voleb) má pak bezprostřední důsledky pro jejich strategická rozhodnutí a ovlivňují kalkulace zisků a ztrát plynoucích z (eventuální) demokratizace, kalkulace prováděné vládnoucími i opozičními silami. Je přitom přirozené, že relevance institucionální redistribuce závisí na poměru sil mezi establishmentem a opozicí. Posouzení redistributivního impaktu institucí ve volebně–politické sféře je ovšem obtížné. Schedler hovoří o komplexním, cirkulárním a dynamickém trojúhelníkovém vztahu mezi autoritářskými institucemi, voličskými preferencemi a volebními výsledky (Schedler 2001b: 16) a připouští v této souvislosti aplikaci schématu hry o čtyřech hráčích (cf. Linz, Stepan 1996): vládnoucí (autoritářská) elita je rozdělena na dinosaury (”regime hardliners”; ”tvrdé”, tradicionalistické křídlo PRI) a technokraty (”softliners”; technokratický proud v PRI), demokratická či quasi–demokratická opozice na ”umírněné” ”moderates” (PAN) a ”maximalisty” (”maximalists”; PRD).(Schedler 2001b: 17). Z hlediska jednotlivých aktérů (ať již jednotlivých stran či křídel v rámci Institucionální revoluční strany) hrálo klíčovou roli rozdílné ocenění popularity a z ní vyplývajícího volebního potenciálu PRI; technokraté z PRI se například domnívali, že PRI je dostatečně populární na to, aby byla úspěšná i v kompetitivním prostředí se svobodnými a spravedlivými volbami; PRD zase hodnotila pesimisticky vyhlídky na alternaci vládní strany a domnívala se, že restriktivní působení stávající institucionální konfigurace příliš poškozuje opozici. V tomto kontextu Schedler zdůraznil asymetrický a diferencovaný efekt strategií přijatých a uskutečňovaných jednotlivými aktéry procesu demokratizace a volebních reforem. Tento efekt se projevily i v charakteru různých úprav volebního systému (pomineme–li klíčovou sféru managementu voleb), včetně změn volební formule atp. výrazně ovlivňujících redistribuci mandátů a kupříkladu včetně ”hanebné klausule o vládnutelnosti” z roku 1997 (Schedler 2000b: 25).

Jestliže je na jedné straně nesporné, že Schedlerovy studie o mexickém přechodu k demokracii nesporně přinesly řadu zajímavých podnětů pro rozbor procesu utváření kompetitivních multipartismů, na druhé straně je zřejmé, že Schedlerův pokus o konceptuální inovaci transformace ”volebních autokracií” ve ”volební demokracie” není tak originální a ojedinělý, jak tvrdil jeho původce. V této souvislosti je třeba připomenout, že ve sféře klasifikace procesu demokratizace, resp. přechodu k demokracii a následné konsolidace demokracie mohou být uplatněny různé koncepty a perspektivy. Při této příležitosti se jeví vhodné zdůraznit, jak to učinila například Valerie Bunce (cf. Bunce 2000), fundamentální kontrast (podle jejího názoru významnější, než jsou specifické distinkce mezi paktováním elit, masovou mobilizací, a formou kolapsu starého režimu) mezi transformacemi režimu, jež mísí a ”přemosťují” autoritářské a demokratické vládnutí, a transformacemi, jež zahrnují ostrý zlom, zřetelný a náhlý mocensko–politický rozchod s autoritářskou či totalitární minulostí. Mexická demokratizace, podobně jako například taiwanská, je jasným příkladem ”přemosťování” (bridging). Vypomoci si zde lze i konceptem dekompresní (decompressive) tranzice či transformačního procesu, označujícího postupnou transformaci starého režimu během níž semikompetitivní volby předcházejí utváření nového ústavního systému a pořádání plně svobodných a kompetitivních voleb (cf. Randall, Svåsand 2001: 23–24).[iii] Mexická i taiwanská demokratizace vykazovaly zcela zřetelně rysy dekompresní tranzice. Schedlerova koncepci přechodu od ”volebního autoritářství” k ”volební demokracii” lze považovat za kompatibilní s modelem dekompresní tranzice a přemosťování. Je přitom vcelku zřejmé, že Schedlerovo pojetí mexické demokratizace zajímavým způsobem rozvíjí koncepci dekompresní tranzice a přemosťování, ale nemůže ji podle mého názoru nahradit nebo jí být nadřazeno. V této perspektivě je podle mého názoru třeba střízlivě posuzovat přínos Schedlerova pokusu o inovaci pojetí demokratizace.

Ke konsolidované demokracii a k demokratickému kompetitivnímu pluralismu může vést mnoho cest, avšak je současně zřejmé, že nejen dynamika utváření, nýbrž i charakter výsledného demokratického pluralismu může být výrazně ovlivněn zvláštnostmi procesu přechodu k demokracii a konsolidace demokracie. V tomto ohledu má obzvláštní význam rozlišení momentů politické kontinuity a diskontinuity vzhledem ke “starému” režimu a jeho hlavním politickým aktérům či nositelům. Jednotlivé případy demokratizace a utváření kompetitivního pluralismu se mohou vyznačovat je různými kombinacemi relevantních faktorů a prvků různé provenience, což při jejich výzkumu ospravedlňuje aplikaci různých východisek a badatelských strategií. Rozdílnost rysů procesů demokratizace a rozdílnosti širšího kontextu, v němž se přechody k demokracii uskutečňují, pochopitelně kladou značné nároky na vysvětlování korelací kombinací různých (často navíc zřetelně různorodých) strukturálních a konjunkturálních faktorů v rámci komparativního výzkumu. Je tedy sice třeba ocenit snahy o rozvíjení modelů demokratizace, bez nichž by teoreticky fundované srovnávací studium přechodů k demokracii bylo ostatně nemyslitelné, avšak zároveň není možné rezignovat na opatrnost při posuzování možností aplikace těchto modelů.

Posuzování jednotlivých variant a specifických případů demokratizace má svá úskalí, která se mohou různit podle povahy příslušného výzkumného pole. V případě mexické demokratizace či vůbec dekompresní tranzice představuje jeden z hlavních problémů evaluace momentu žádoucí diskontinuity mezi ”starým” a ”novým” režimem a v této souvislosti posouzení pozice privilegované politické strany, identifikované se ”starým” režimem. Podle mého názoru demokratizace bez rané, resp. včasné obměny vládnoucí ”státo–strany” (state–carrying party) či hegemonní strany a bez eliminace či dekonstrukce ”starého” stranicko–státního aparátu může být demokratizací pouze částečnou a spornou, dynamiku jejíhož směřování k úplné–liberální anebo neúplné demokracii (typu ”delegative democracy” či ”electoral democracy”) je obtížné dokonale posoudit. Z hlediska utváření fungujícího kompetitivního pluralismu je nezbytné, aby příslušná ”státo–strana” byla co nejdříve zbavena alespoň na nějaký čas vládní moci, aby bylo možné provést efektivní oddělení privilegované strany (či stran) od státu. Takovéto oddělení je naprosto nutnou, třebaže nikoli jedinou postačující podmínkou rozvoje demokratické vládnutelnosti. Absence takového oddělení přitom nemůže být bezezbytku kompenzována vnitřní reformou či vnitřní demokratizací bez přerušení vládnoucí státo–strany, zahrnující její novou, více či méně demokratickou, volební legitimaci ve vztahu k masové veřejnosti i k politickým oponentům. Demokratizovaná ”státo–strana” či její nástupnická strana prostě musí okusit roli demokratické opozice, a to čím dříve, tím lépe. Klasická Huntingtonova teze o klíčovém testu dvojí alternace (two turn–overs) může být sice kritizována jako příliš ”mechanická”, nicméně svůj smysl podle mého názoru neztratila. Je otázkou, nakolik jsou tyto závěry slučitelné s pojetím mexické demokratizace jakožto procesu završeného porážkou prezidentského kandidáta Institucionální revoluční strany v červnu 2000 (Williams 2002: 159; Klesner 2001a; Klesner 2001b; Klesner 2001c; Herrero 2001). Za povšimnutí stojí v této souvislosti i různé optimistické evaluace ukončených fází mexické demokratizace před rokem 2000, před obměnou vládní strany či jinak řečeno před prohrou hegemonní strany a její následnou proměnou ve stranu ”jako každá jiná”.[iv] V mexickém případě – a ostatně ani u posuzování jiných ztělesnění dekompresního přechodu – nebylo právě pravidlem zachovávání přiměřené míry sensibility vůči těm rysům ”volební demokracie” jež z ní činí ”systém kde strany prohrávají volby”. Budiž řečeno, že Andreas Schedler si byl této okolnosti vědom a do jisté míry tomu přizpůsobil své pojetí přechodu od ”volební autokracie” k ”volební demokracii” (Schedler 2001b; Schedler 2001a).

Na závěr chci zdůraznit dva podle mého názoru obecně důležité momenty. Za prvé; je zřejmé, že strategie komparativního výzkumu kompetitivních systémů politických stran v utvářejících a/nebo konsolidujících se ”volebních demokraciích” musí respektovat nezbytnost diferenciace a hierarchizace jednotlivých rovin analýzy procesů probíhajících v komplexu společnost – strany a stranický systém – stát. To je extrémně náročný úkol, protože vyžaduje – mimo jiné – používání různých badatelských perspektiv, modelů a přístupů, které se musí vzájemně korigovat. Bohužel, procesy probíhající v rovině společnost – strany nelze zkoumat stejným způsobem jako procesy probíhající v rovině stát – strany anebo jako interakce probíhající uvnitř stranického systému. Odtud vyplývá možnost bytostně rozdílných interpretací jednotlivých procesů, což se týká především rozdílných pojetí a eventuálně nežádoucího zaměňování ”inputs” a ”outputs” v procesu utváření kompetitivního stranicko–politického pluralismu. Stávalo se například, že v tranzitologicky orientovaných studiích byla často chybně interpretována stabilizace vazeb mezi společností a politickými stranami jako kompletní stabilizace či institucionalizace stranického systému, aniž bylo přihlíženo k vnitřním charakteristikám stranického systému a k vazbám mezi stranickým systémem a státem. Za druhé; pokud jde o posuzování vztahu mezi konsolidací demokracie pojímané jako ”the only game in town”, konzolidací kompetitivního stranického systému a rozvojem demokratické vládnutelnosti, je třeba se vyvarovat unáhlených závěrů, ať již přehnaně optimistických či přehnaně pesimistických. Skutečností je, že doposud nabízená vysvětlení korelací mezi těmito procesy vykazují značné nedostatky. Tyto nedostatky jsou spjaty s obtížemi provázejícími konceptualizaci procesů demokratické konzolidace. Je příznačné, že v posledních letech bylo možné zaznamenat sílící trend ke zpochybňování vazby mezi konzolidací demokracie a konsolidací kompetitivního stranického systému. Konsolidace stranického systému a ”silně” institucionalizovaný stranický systém vůbec přestávají být považovány za nezbytnou součást či předpoklad konsolidace demokracie. Zde se nabízí příležitost k zajímavé a heuristicky přínosné diskusi, ovšem pouze tehdy, budou–li použity adekvátní koncepty konsolidace demokracie a stranického systému, resp. kompetitivního pluralismu. Podle mého názoru se v tomto případě jeví jako problematické především pojetí konsolidace demokracie ve stylu ”the only game in town”, které adekvátně nereflektuje rozdílnou dynamiku stabilizace vazeb v komplexu společnost – strany – stát a tudíž neumožňuje náležitě posoudit a valorizovat řadu prvků významných pro utvoření a reprodukci demokratického kompetitivního pluralismu a pro kultivaci demokratického vládnutí a vládnutelnosti.

Poznámky

[iv]4. Podobně tomu bylo v případě demokratizačního procesu probíhajícího na Taiwanu (resp. v Čínské republice na Taiwanu).

Bibliografie

Bruhn, K (2001): Juntos pero no revueltos: Labor and the Left in the Mexican Transition,

in: The 2001 Annual Meeting of the American Political Science Association, San Francisco, August 30–September 2, 2001 (http://pro.harvard.edu/abstracts/045/045020BruhnKathl.htm).

Calvo, E., Abal Medina, J. M. (2002): Institutional Gamblers: Majoritarian Representation, Electoral Uncertainty, and the Coalitional Costs of Mexico’s Hybrid Electoral Systém, Electoral Studies, XXI, n. 3, September 2002: 453-471.

Cleary, M. R. (2001): Electoral Competition and Government Performance in Mexico, in: The 2001 Annual Meeting of the American Political Science Association, San Francisco, August 30–September 2, 2001(http://pro.harvard.edu/abstracts/045/045008ClearyMatt.htm).

Dresser, D. (1994): Five Scenarios for Mexico: Latin America’s Critical Elections, Journal of Democracy, V, Issue 3, July 1994: 57–71.

Eisenstadt, E. (2001): Thinking Outside the (Ballot) Box: Informal Electoral Institutions and Mexico’s Political Opening, in: The 2001 Annual Meeting of the American Political Science Association, San Francisco, August 30–September 2, 2001

(http://pro.harvard.edu/abstracts/097/097001Eisenstadt.htm).

Fiala, P., Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran, Barrister & Principal, Brno.

Herrero, P. P. (2001): Mexico after the Elections of July 2, 2000, Mexican Studies, XVII, Issue 2, Summer 2001: 283–287.

Chu, Yun–han (1999): Electoral Reform: Taiwan's Unfinished Democratization Process, NIRA Review, Autumn 1999, Vol. 6, No. 4 (http://www.nira.go.jp/publ/review/99autumn/chu.html).

Karvonen, L., Anckar, K. (2001): Party Systems and Consolidation of Democracy: A Comparative Study of the Thirld World, XXIX Joint Sessions of Workshops, ECPR, Workshop: Parties, Party Systems and Democratic Consolidation in the Third World, 6–11 April 2001, Grenoble.

Klesner, J. L. (1997a): Electoral Reform in Mexico's Hegemonic Party System: Perpetuation of Privilege or Democratic Advance?, The 1997 Annual Meeting of the American Political Science Association, Washington, D.C., August 28–31, 1997, in: Joseph L.. Klesner – Some recent papers and publications online (http://www2.kenyon.edu/depts/psci/fac/klesner.htm).

Klesner, J. L. (1997b): Democratic Transition? The 1997 Mexican Elections, PS: Political Science and Politics, XXX, Issue 4, December 1997: 703–711, in: Joseph L.. Klesner – Some recent papers and publications online (http://www2.kenyon.edu/depts/psci/fac/klesner.htm).

Klesner, J. L. (2001a): The End of Mexico's One–Party Regime, PS: Political Science and Politics, XXXIV, Issue 1, March 2001: 107–114; in: Joseph L.. Klesner – Some recent papers and publications online (http://www2.kenyon.edu/depts/psci/fac/klesner.htm).

Klesner, J. L. (2001b): Electoral Competition and the New Party System in Mexico, in: The 2001 Annual Meeting of the American Political Science Association, San Francisco, August 30–September 2, 2001 (http://pro.harvard.edu/abstracts/011/011020KlesnerJos.htm).

Klesner, J. L. (2001c): Mexico's 2000 Presidential and Congressional Elections: The Overthrow of the Ruling Party, in: Joseph L.. Klesner – Some recent papers and publications online (http://www2.kenyon.edu/depts/psci/fac/klesner.htm).

Klesner, J. L. (2001d): Divided Government in Mexico’s Presidentialist Regime: The 1997-2000 Experience, in: Elgie, R. (red.): Divided Government in Comparative Perspective, Oxford University Press, Oxford: 63–85.

Klesner, J. L. (2002): Presidential and Congressional Elections in Mexico, July 2000, XXI, Issue1, Electoral Studies, March 2002: 140–147.

Lawson, Ch. (2000): Mexico’s Unfinished Transition: Democratization and Authoritarian Enclaves, Mexican Studies, XVI, Issue 2, Summer 2000: 267–287.

Lijphart, A. (1990): The Political Consequences of Electoral Laws, 1945–85, American Political Science Review, LXXXIV, n. 2, June 1990: 481–496.

Lijphart, A. (1994): Electoral Systems and Party Systems. A Study of Twenty–Seven Democracies, Oxford University Press, Oxford.

Linz, J. J., Stepan, A. (1996): Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post–Communist Europe, The Johns Hopkins University Press, Baltimore, London.

Martelli, P. (1999): Elezioni e democrazia rappresentativa. Un introduzione teorica, Laterza, Roma, Bari.

Molina, I., Lehoucq, F. E. (1999): Political Competition and Electoral Fraud: A Latin American Case Study, Journal of Interdisciplinary History, XXX, Issue 2, Autumn 1999: 199–234.

Mozaffar, S., Vengroff, R. (2002): A “Whole System” Approach to the Choice of Electoral Rules in Democratizing Countries: Senegal in Comparative Perspective, Electoral Studies, v tisku.

Randall, V., Svåsand, L. (2001): Political Parties and Democratic Consolidation in Africa, XXIX Joint Sessions of Workshops, ECPR, Workshop: Parties, Party Systems and Democratic Consolidation in the Third World, 6–11 April 2001, Grenoble.

Reyes del Campillo, J. (1997): El sistema de partidos en la transición mexicana, in: LASA 97 On line Papers, (http://136.142.158.105/LASA97/reyesdelcampillo.pdf).

Rokkan, S. (1999): The Four Thresholds of Democratisation, in: Flora, P. Kuhnle, S., Urwin, D. (red.): State Formation, Nation–Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan, Oxford University Press, Oxford: 244–260.

Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků, Sociologické nakladatelství, Praha (překlad 2. anglického vyd.).

Schedler, A. (1995): Under– and Overinstitutionalization: Some Ideal Typical Propositions Concerning New and Old Party Systems, Working Paper 213 – March 1995, The Helen Kellogg Institute for International Studies Working Paper Series, University of Notre Dame, Notre Dame.

Schedler, A. (1998): Poder y confianza institucional: algunas hipotesis sobre las reformas electorales
en Mexico, 1990–1997, in: Ponencias presentadas en el III Congreso Internacional de Derecho Electoral, 22–25 Marzo 1998 (http://www.trife.gob.mx/congreso/schedler.html).

Schedler, A. (1999): Civil Society and Political Elections: A Culture of Distrust?, Annals of the American Academy of Political and Social Science, DLXV, September 1999: 126–141.

Schedler, A. (2000): Common Sense without Common Ground: The Concept of Democratic Transition in Mexican Politics, Mexican Studies, XVI, Issue 2, Summer 2000: 325–345.

Schedler, A. (2001a): Measuring Democratic Consolidation, Studies in Comparative International Development, XXXVI, Issue 1, Spring 2001: 66–92.

Schedler, A. (2001b): The Nested Game of Transitions from Electoral Authoritarianism: Mexico in Comparative Perspective, in: The 2001 Annual Meeting of the American Political Science Association, San Francisco, August 30–September 2, 2001 (http://pro.harvard.edu/papers/078/078002SchedlerAn.pdf).

Stockton, H. (2001): Political Parties, Party Systems, and Democracy in East Asia. Lessons From Latin America, Comparative Political Studies, XXXIV, n. 1, February 2001.

Strmiska, M. (2001): Democratisation and Creation of Party–Political Pluralisms in the Central–East Europe and East Asia (The Bases of a Comparative Analysis), in: Hnízdo, B. (red.): Political Changes in the Czech Republic and Taiwan: Comparison, Charles University, Prague: 78–97.

Taagepera, R. (1999c): Designing Electoral Rules and Waiting for an Electoral System to Evolve, Constitutional Design 2000, December 9–11, 1999, University of Notre Dame, (http://www.nd.edu/~kellog/taagepera.pdf).

Williams, Mark Eric (2002): Traversing the Mexican Odyssey: Reflections on Political Change and the Study of Mexican Politics, Mexican Studies, XVIII, Issue 1,Winter 2002: 159–188.