Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK IV., PODZIM 2002, ISSN 1212–7817 – PART 4, VOLUME 4, AUTUMN 2002, ISSN 1212–7817

 

 

ETNICKÉ STRANY, ZÁJMOVÉ SKUPINY A ETNICKÉ MINORITY

PŘÍSPĚVEK K POLITOLOGICKÉ REFLEXI PROBLÉMU REPREZENTACE A PROSAZOVÁNÍ ZÁJMů  ETNICKÝCH  MENŠIN V PLURALITNÍCH DEMOKRACIÍCH  

 

This article forms part of the output of the research project "Minorities, Ethnic and Marginalized Groups in the Czech Republic" (MSM 142300001).

 

 

Petr Fiala, Maxmilián Strmiska

 

 

Abstract The paper comments on issues of conceptualization of ethnic parties and ethnic interest groups. The sources of legitimacy of  ethnic parties as well as their sources of electoral mobilization are of a special kind.  They are usually connected with and/or derived from the strategies of identitary mobilization. This fact conditions   particular systemic properties of ethnic parties as non-state-wide actors and make them similar, at least in some respect, to ethnic interest and pressure groups.

Key words ethnic parties; interest groups; identitary mobilization; representation; democracy

 

 

 

 

 

Etnické  strany (jež při této příležitosti pojímáme jako strany etnických minorit) lze – s nezbytnou dávkou zjednodušení – vymezit jako politické strany, jejichž legitimace a volební potenciál mají vyhraněně etnický charakter a jež jsou obvykle založeny  na identitární mobilizaci etnického společenství sub–státního (a ve většině případů periferního) charakteru. Poněkud  snazší se jeví vymezení etnické zájmové skupiny jako aktéra systému zprostředkování zájmů, pro něhož je – z definice – klíčová jeho vazba k určité etnické komunitě a jehož hlavním cílem je artikulace, obhajoba a prosazování zájmů (nebo alespoň některých zájmů) daného etnického společenství. 

 

Je však zároveň nezbytné připomenout, že všeobecně akceptované vymezení etnických stran neexistuje a v odborné literatuře se lze setkat s různými definicemi těchto stranicko–politických aktérů. Například D. L. Horowitz  etnickou stranu charakterizoval jako politickou formaci oscilující mezi klasickou politickou stranou a zájmovou skupinou, jež  získává podporu od určité etnické skupiny a slouží jejím zájmům (Horowitz 1985: 291). J. T. Ishiyama a M. Breuningová pak hovořili o ”etnopolitických” stranách reprezentujících partikulární etnickou skupinu, jež usilují o  politickou moc s cílem ovlivnit vzájemný poměr sil a mocensko–politické pozice etnických skupin (Ishiyama, Breuining 1998: 3-4).   H. Türsanová  používala termínu ”etnoregionalistické strany”; tyto strany se podle jejího názoru vyznačují nacionalismem založeným na etnickém rozlišování (resp. na exkluzivní etnické identitě) a na teritoriálních nárocích uplatňovaných ovšem v rámci existujících států, přičemž tyto formace lze  charakterizovat jako ”etnické podnikatele” (Türsan 1998: 5-6).

 

Podobně v případě etnických zájmových skupin, které – jak již bylo uvedeno – logicky tvoří relativně snadno definovatelnou kategorii, se v odborné literatuře nelze setkat s jejich uspokojivým vymezením a s přesvědčivým pokusem o identifikaci jejich politicko-sociálních funkcí jako aktérů politiky. Je pozoruhodné, že řada autorů ve svých typologiích zájmových/nátlakových skupin existenci etnicky definovaných subjektů nezohledňuje.[i] Pokud se jimi zabývají, tak pouze při charakteristice procesu politického rozhodování v určitých politických sektorech, jak to nalezneme už v klasické práci V.O.Keye, který popisuje zájmy ”groups of particular national origin” v souvislosti s jejich vlivem na americkou zahraniční politiku (Key 1960: 124-125). Jistou reflexi zájmových skupin vytvářených na etnickém principu je možno nalézt pouze v souvislosti s působením jednoho subtypu etnických zájmových skupin , totiž skupin původního resp. domorodého obyvatelstva (aboriginal groups), jejichž role bývá připomínána při analýze australského (Matthews 1993) nebo severoamerických (USA, Kanada) systémů  organizovaných zájmů (Pross 1992). S ohledem na tento neuspokojivý stav si lze tedy oprávněně klást otázku, zda problém není v tom, že převládající kulturní funkce etnických skupin realizovaná navíc převážně na komunální či regionální politické rovině není pro politologickou analýzu ”ještě” zajímavá, zatímco pokud se etnická zájmová skupina z nějakého důvodu rozhodne působit v politické rovině národního státu dostává se jaksi automaticky do oblasti, v níž je už více chápána jako politické hnutí nebo přímo jako politická strana.

 

V rámci jednotlivých přístupů ke studiu etnických stranicko-politických formací je možné klást různý důraz na etnické, teritoriální, sociální aj. aspekty a tomu pak přizpůsobit  analýzu těchto fenoménů. Ve zde uplatněné perspektivě se tedy jako mimořádně zajímavý problém jeví implicitně slabé a povýtce neuspokojující ohraničení etnických stran vůči etnickým zájmovým skupinám. V tomto krátkém příspěvku se pokusíme o úvodní teoreticko-metodologickou reflexi tohoto problému z hlediska teorie politických stran a o formulaci několika postřehů či podnětů, jež by mohly stimulovat rozvíjení odborné diskuse na dané téma, podle našeho názoru diskuse velmi žádoucí, jež by měla probíhat pokud možno bez jakékoli předpojatosti a v hodnotově či normativně neutrálním kontextu.

 

Začněme konstatováním, že obtíže s efektivním odlišením etnických stran (stran etnických minorit) od více či méně ”politizovaných” etnických zájmových skupin  nejsou náhodné. V čem spočívá hlavní kořen těchto obtíží - pokud lze vůbec takový kořen najít? Výchozím obecným zdrojem obtíží je nepochybně nízká schopnost politologie produkovat definice subjektů typu politických stran, politických hnutí a zájmových či nátlakových skupin, které by obsahovaly dostatečné množství rozlišujících kriterií, a umožnily by více ukotvit tyto dosud velmi rozvolněné pojmy. Vzhledem k tomu, že organizační struktura i naprostá většina funkcí jsou v případě politických stran a zájmových skupin téměř identické, je diferenciace mezi nimi často závislá na povaze a intenzitě jejich institucionalizované politické aktivity, a za určitých okolností může být jejich identita (z hlediska toho, zda se jedná ”ještě” o zájmovou skupinu či již o ”politickou” stranu) rozostřená nebo dokonce proměnlivá (Fiala 1999: 54-56; Fiala/Strmiska 1998: 34-39).

 

Ve zde zkoumaném případě ovšem tyto obtíže s diferenciací významně souvisí také s interpretací zvláštností postavení etnické strany či stran (tak jak byly výše vymezeny) jakožto svým způsobem ”neplnohodnotných” aktérů či operačních jednotek daného stranického systému.  Jak a v čem se tato ”neplnohodnotnost” projevuje? V prvé řadě je nutno si plně uvědomit důsledky minoritního statutu těchto stran. Strany etnických menšin jsou stranami permanentních menšin a z toho vyplývá, že se – s výjimkou naprosto abnormálních situací – nemůže jednat o strany s většinovým posláním ani o formace, jež by mohly vznášet dostatečně odůvodněný a uznaný nárok na postavení vůdčí síly v rámci daného celostátního politického systému.[ii] Bylo by přitom chybou posuzovat postavení a potenciál těchto stran pouze podle kvantitativních ukazatelů, tj. například podle velikosti jejich voličské základny anebo podle jejich zastoupení v celostátních legislativních orgánech. V této souvislosti stačí poukázat na skutečnost, že strana permanentní menšiny nemusí být, přísně vzato, malou stranou (podle voličské podpory, počtu získaných mandátů, velikosti členské základny atp.) a nemusí dle kvantitativních kritérií ztělesňovat v daném stranickém systému nejslabšího aktéra. Etnická strana může například docela dobře představovat v příslušné stranicko-politické konfiguraci stranu s největší voličskou základnou – a přesto být stranou permanentní menšiny. Není  tudíž ani tak důležité, že jde o stranu (trvalé) menšiny; rozhodující je spíše o fakt, že je předem jasné, že se formace tohoto druhu nemůže nikdy stát reprezentantem většiny a že tento moment výrazně ovlivňuje interakce takové formace s ostatními stranami a dalšími aktéry daného systému. Výše zmíněná ”neplnohodnotnost” etnické strany je tedy primárně spjata s její inherentně ”neúplnou”, omezenou legitimací a následně s apriorní delimitací rolí, jež taková formace může v rámci příslušného institucionálně-politického uspořádání plnit. Jinak řečeno, etnická strana, tedy strana s etnickou identitou, etnicky definovanými zdroji politické legitimace a volební mobilizace nemůže propojovat reprezentaci ”části” a ”celku” stejným způsobem, jako neetnické strany (eventuálně jako strany etnické majority), což z ní činí druhově odlišného stranicko-politického aktéra a  což má zcela zásadní, dalekosáhlé důsledky pro její postavení ve stranickém systému.

 

V kontextu předcházejících úvah a argumentace lze, jak alespoň doufáme, lépe pochopit důvody, jež etnické strany vedou k valorizaci právě těch jejich vlastností a schopností, jež mají tyto subjekty společné se zájmovými skupinami. Nepřekvapuje, že slabost reprezentativní funkce (ve vztahu k celku či k ”většině”, jež může být pochopitelně proměnlivá a pojímána různým způsobem) může být – a často vskutku je - kompenzována zvýšeným důrazem na artikulaci, účinné prosazování a obhajobu zájmů  permanentní menšiny. Může se přitom jevit jako paradox, že zde hovoříme o slabé či omezené reprezentativní funkci, když mnohé etnické strany  předkládají jako svůj ”důvod k bytí” právě reprezentaci  etnické minority. Z našeho úhlu pohledu se  zde ovšem o žádný rozpor či nedorozumění nejedná. O významu či síle reprezentativní funkce v rámci stranicko-politického systému totiž nerozhoduje pouze izolovaně posuzovaná intenzita vazby mezi reprezentujícími a reprezentovanými. Z hlediska fungování stranického systému nelze klást na roveň reprezentaci většinového sektoru (ať již většiny aktuální či potenciální a/nebo vymezované ad hoc) a reprezentaci permanentní menšiny či menšin.  Tímto tvrzením ovšem nikterak nepopíráme, že pro některé stranicko-politické aktéry může  představovat optimální řešení – a to dlouhodobě – přijmout úlohu zástupce permanentní minority se všemi výhodami a nevýhodami s tím spjatými.

 

Podle našeho názoru je naprosto přirozené a legitimní, že v soudobých demokratických pluralitních systémech používají politické strany a zájmové skupiny různé strategie, včetně strategií identitární mobilizace (či ”politiky identity”). Zároveň je však třeba zdůraznit, že nelze očekávat, že ”politika identity” má vždy a za všech okolnosti blahodárné důsledky nejen pro povahu reprezentace a prosazování zájmů jednotlivých etnických menšin, nýbrž pro fungování daného systému jako celku, včetně vyvažování často neslučitelných či protichůdných zájmů. Nelze tvrdit, že etnické či etnicky definovatelné zájmy musí nutně artikulovat a obhajovat výlučně etničtí aktéři.  Neetnické strany kupříkladu mohou mít etnická křídla či frakce (což by zřejmě představovalo případ stranicko-politicky subsumované etnicity) a mohou velmi efektivně – a snad, přinejmenším v některých situacích, právě proto, že nejsou etnické či exkluzivně etnické – zastupovat, prosazovat, hájit zájmy etnických menšin. Etnické strany – vyznačující se  inherentními omezení – mají ovšem zase k dispozici  zvláštní možnosti, jež jsou nedostupné neetnickým formacím (rozvinutí identitární mobilizace). Identitární mobilizace minority však může snadno vyvolat kontramobilizaci majority či jiných minorit, jež se může ukázat pro zájmy příslušné menšiny jako velmi nevýhodná. Je přitom krajně obtížné pokoušet se v obecné rovině stanovit míru rizika, jež může pro politický systém znamenat expanze ”politiky identity” anebo naopak potlačování jakýchkoli identitárních mobilizací, jež by nebyly spjaty s oficiální překlenující totožností daného teritoriálně-politického útvaru. Zdá se, že – z hlediska teorie politických stran a stranických systémů – relativně nejmenší rizika se vyskytují v takových uspořádáních, jež umožňují stranicko-politickým aktérům a zájmovým skupinám maximální diversifikaci strategií v demokratickém procedurálním rámci. V případě stran etnických menšin by tato diversifikace měla zahrnovat jednak možnost stát se součástí multietnických koalic, jednak možnost působení v dostatečně rozrůzněných institucionalizovaných arénách, včetně arén sub-státního charakteru  v nichž mohou etnické formace vystupovat jako ”plnohodnotné” strany s většinovým posláním a kde je rovněž možná ideově-politická pluralizace zastoupení permanentních menšin.[iii]

 

Podstatnou roli pro samotné formování etnických stranicko-politických subjektů a v neposlední řadě pro jimi volené strategie představuje ovšem nejen podoba jejich bezprostředního politického okolí – tedy systému či subsystému politických stran – a některých jeho předpokladů (volební mechanismus), ale také převládající vzorce politické kultury a celá logika politicko-institucionálního vyjádření etnické, náboženské či jinak historicky definované stratifikace společnosti. V této souvislosti je pro pochopení rozličných způsobů utváření a působení etnických skupin a politických stran nezbytné zohledňovat např. existenci resp. neexistenci pilířového/sloupového charakteru politické kultury nebo alespoň jeho reziduí či skutečnost, zda daný politický systém inklinuje k podobě konkordantní demokracie (ve vymezení G.Lehmbrucha), jež produkuje pro etnické skupiny a strany jiné politické prostředí a odlišné rozhodovací mechanismy než politické systémy řazené ke konkurenčnímu či většinovému typu demokracie.  

 

Téma, jímž jsme se  v tomto stručném příspěvku zabývali, jsme pochopitelně ani zdaleka nevyčerpali a vyčerpat nemohli, což je dáno již samotnou povahou i rozsahem pojednávané látky a množstvím relevantních souvislostí, jež při jejím zkoumání vystávají a jež by bylo zapotřebí v odpovídající míře analyzovat a posoudit jejich význam. Rovněž je třeba říci, že nebylo naším cílem pokoušet se o prosazování nějakého ”jedině správného” přístupu k této problematice. Při této příležitosti jsme ovšem chtěli názorně ukázat jednak to, že modely odvozené z teorie politických stran a teorie zájmových skupin se mohou účinně uplatnit při výzkumu etnických formací, jednak  zdůraznit nezbytnost přiměřeného zkoumání důsledků působení těchto formací z hlediska fungování a reprodukce stranických systémů a mechanismů zprostředkování zájmů, což nebývá zejména v případě výrazně normativisticky orientovaných studií pravidlem.

 

 

Poznámky:

 

[i]1. Například v německé politologické literatuře týkající se obecně zájmových skupin se s pojmem etnická zájmová skupina nebo zájmová skupina národnostní menšiny téměř nepracuje a tyto skupiny nebývají součástí  - byť podle různých kritérií vytvářených - typologií (srv. Alemann 1987).

[ii]2. Budiž zde řečeno, že v kontextu tohoto příspěvku nebudeme posuzovat situaci v systémech, vyznačujících se zákazem etnických stran (politických stran utvářených na etnickém základě).

[iii]3. Máme zde na mysli především arény spjaté s nějakou formou substátní  samosprávy-autonomie v jejichž rámci může být (celostátní) minorita majoritou a kde tudíž nemusí danou minoritu nutně reprezentovat jediná souborná ”hegemonní” strana etnické provenience, nýbrž kde se může uplatnit více relevantních etnických stran (ať již s vazbou k jedné či více etnickým komunitám), aniž by tímto faktem (tj. ”fragmentací” etnické voličské základny) byla relevance a celkový potenciál příslušných etnických stran osudově ohrožena.

 

 

 

Vybraná literatura

 

Alemann, Ulrich von (1987): Organisierte Interessen in der Bundesrepublik, Leske+Budrich, Opladen.

Beyme, Klaus von (1982): Parteien in westlichen Demokratien, R. Piper & Co Verlag, München.

De Winter, Lieven (1998): Conclusion. A comparative analysis of the electoral, office and policy success of ethnoregionalist parties, in: De Winter, Lieven, Türsan, Huri (eds.): Regionalist Parties in Western Europe, Routledge, London: 204-247.

De Winter, Lieven (2002): Ethnoregionalist Parties and European Integration at the 1999 European Elections, in: Perrineau, Pascal, Grunberg, Gérard, Ysmal, Colette (eds): Europe at the Polls: The European Elections of 1999, Palgrave, New York, Basingstoke: 130-145.

Fiala, Petr (1999): Definice zájmových skupin. K některým teoretickým problémům politologického výzkumu organizovaných zájmů. Politologický časopis, VI, č. 1, 1999: 52 – 60.

Fiala, Petr, Strmiska, Maxmilián (1998): Teorie politických stran, Barrister & Principal, Brno.

Horowitz, Donald L. (1985): Ethnic Groups in Conflict, University of California Press, Berkeley.

Key, V.O. (1960): Politics, Parties, and Pressure Groups, Thomas Y. Crowell Comp., New York.

Letamendía, Francisco B. (1998): Juego de espejos. Conflictos nacionales centro-periferia, Trotta,  Madrid.

Matthews, Trevor (1993): Australian Interest Groups, in: Richardson, J.J. (ed.): Pressure Groups, Oxford University Press, Oxford: 231-234.

Melucci, Alberto, Diani, Mario (1992): Nazioni senza Stato. I movimenti etnico-nazionali in Occidente, Feltrinelli, Milano.

Müller-Rommel, Ferdinand (1998): Ethnoregionalist Parties in Western Europe. Theoretical considerations and framework of analysis, in: De Winter, Lieven, Türsan, Huri (eds.): Regionalist Parties in Western Europe, Routledge, London 1998: 17-27.

Pross, A. Paul (1992): Group Politics and Public Policy, Oxford University Press, Toronto.

Rokkan, Stein (1989): Towards a Generalized Concept of Verzuiling, in: Mair, Peter (ed.): The West European Party System, Oxford University Press, Oxford: 139–149.

Strmiska, Maxmilián (1997): Regionalization, Regional Parties and Party Systems in Spain and in Italy (Some Remarks), SPFFBU, T 1: 55-66.

Strmiska, Maxmilián (1998): Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, CDK, Brno.

Strmiska, Maxmilián (1999): Centrum, periferie a národotvorný proces, in: Barša, Pavel, Strmiska, Maxmilián: Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva, CDK, Brno: 173-254.

Strmiska, Maxmilián (2002): A Study on Conceptualization of (Ethno-)Regional Parties, Středoevropské politické studie, IV, č. 1, zima 2002 (htto://www.iips.cz/seps.html).

Türsan, Huri (1998): Introduction. Ethnoregionalist parties as ethnic entrepreneurs, in: De Winter, Lieven, Türsan, Huri (eds.): Regionalist Parties in Western Europe, Routledge, London: 1-16.