Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 2–3, ROČNÍK IV., JARO–LÉTO 2002, ISSN 1212–7817 – PART 2–3, VOLUME 4, SPRING & SUMMER 2002, ISSN 1212–7817
DAVID C. KORTEN:
KEĎ KORPORÁCIE VLÁDNU SVETU
Stejně jako je profesor D. C. Korten jedním z nejznámějších autorů zabývajících se v současnosti navýsost aktuální problematikou ekonomické globalizace a jejích dopadů, patří jeho text Keď korporácie vládnu svetu k jeho nejznámějším dílům a bezpochyby má i zásadní význam pro formování názorů a programových postojů vlivné části světového hnutí proti současné podobě ekonomické globalizace. Text sám vychází ze starších Kortenových prací, které autor spojil do impozantního díla, aktualizoval a rozšířil. Text sám nedávno doznal významného rozšíření. Předmětem recenze je však první, původní verze vydaná v roce 1995 pod originálním názvem When corporations rule the world, a v roce 2001 přeložená a vydaná Mikulášem Hučkem.
Kniha samotná je rozčleněna do sedmi částí, z nichž první, prolog, tvoří autorovo curriculum vitae. Životopis, sám o sobě zajímavý, může být předmětem recenzí jen stěží - byť nepochybuji, že se najde mnoho takových, kteří díla soudí podle osob autorů, ti, kteří se zabývají vědou, mezi ně nepatří. Z našeho hlediska jsou podstatně významnější kapitoly I. až VI.
V první kapitole autor črtá základní rysy, které jsou podle něj podstatou současné krize globálního systému. Korten mezi ně řadí rapidně se zvyšující koeficient sociální nerovnosti a to jak z hlediska globálního (tedy nerovnost v životní úrovni obyvatel chudých a bohatých států světa), tak i z hlediska lokálního (zásadní rozdíly v životní úrovni příslušníků bohatých a chudých vrstev v jednotlivých státech, chudých i nejbohatších). Další rovinou krize je krize ekologická a poslední de-legitimizace institucionálních struktur, které nedokážou krizi zvládnout, ba ni započít s jejím uspokojivým řešením. K tomu, aby opsal princip vedoucí k rozšiřování krize, používá příměru kovboje a astronauta. Kovboj je v Kortenově stylizaci archetypem amerického mýtu světa bez hranic, neohraničeného prostoru s nevyčerpatelnými zdroji. Mechanismus exploatace, na kterém je ekonomický subsystém, vychází dle něj z předpokladu, že je možné postupně a neomezeně zvyšovat produkci. Proti tomuto archetypu Korten staví archetyp astronauta, uživatele omezených zdrojů na kosmické lodi, kde je technologicky možné rafinovaně zvyšovat produkci pouze do jisté míry a v závislosti na efektivitě recyklace zdrojů. Pokud není dosaženo harmonie vzájemného soužití a konsensu v redistribuci (uvážlivě dimenzované) produkce, dochází podle autora k soutěži mezi slabými a mocnými o omezené zdroje, což vede k sociálnímu napětí, stresu a tlaku, který ohrožuje nejen stabilitu, ale samu podstatu společnosti.
Již v I. kapitole není pochyb, že sám Korten se jednoznačně staví proti způsobu organizace společnosti v politické a ekonomické rovině založenému na předpokladu neomezených zdrojů. To do značné míry determinuje celé další čtení textu. Korten vychází zčásti z předpokladů normativních (kupř. že vysoká míra sociální nerovnosti je negativem sama o sobě), zčásti z předpokladů v současné době neověřitelných (kupř. blízkost limitů možnosti exploatovat přírodní zdroje), na kterých staví část další argumentace bez toho, aby se zcela vyrovnal s – sice srovnatelně spekulativními, nicméně objevujícími se – námitkami práv proti těmto axiomům, z nichž vede univerzální apel na hledání řešení, či záchrany z krize, podbarvující celý, jinak faktograficky velmi dobře podložený text. Po definování charakteru krize Korten pokračuje analýzou mýtu ekonomického růstu. Mýtem je myšlena představa, že ekonomický růst zajistí zvýšení kvality života všem obyvatelům teritoria, na němž k němu došlo, či dochází. Korten upozorňuje, že tomu tak nejen není, ale právě naopak, v celé řadě lokalit realizace, či snaha o realizaci ekonomického růstu vedla ke zhoršení kvality života ne nevýznamné části populace. Ekonomický růst prospívá pouze některým vrstvám obyvatel a/zejména strukturám, povýtce ekonomickým, kterých podstatou je expanze, exploatace a inherentní nedemokratičnost. Typickým představitelem takovéto struktury je korporace,obchodní společnost.
Otázkám a analýze vzájemné provázanosti, závislosti, či vlivu ekonomického a např. politického subsytémů se Korten v této části knihy, tedy I. a II. kapitole (oproti III. kapitole), věnuje jen letmo, ilustrativně (pakli vůbec). V II. kapitole zmiňuje rozvoj pluralitní společnosti ve Spojených státech amerických po roce 1933 a v letech 50. a 60., nástup kontrakultury koncem 60. a počátek 70. let a jím vyvolanou mobilizaci aliance, kterou definuje jako spojení profesionálních ekonomů neoklasické školy ekonomie, tržních liberálů a obchodních společností. Spojenectví těchto tří významných kruhů podle autora usilovalo o zvrácení vývoje a podařilo se mu nejen zabrzdit kontrakulturu, ale demontovat sám pluralitní systém. Zajímavou demonstrací odcizení ekonomicko-politického mechanismu konstruovanému (dle Kortena neúmyslně) touto alianci je koncept tržní demokracie: „Logika je jednoduchá: na vol’nom trhu l’udia vyjadrujú svoju suverenitu priamo tým, jako hlasujú svojmi dolármi, ktoré vydávajú za tovary a služby. Čo si chcú kúpiť za vlastné peniaze… lepšie vyjadruje ich preferencie než hlasovací lístok…“ (Korten 2001: 66 – 67) Tento koncept však nebere v potaz jeden významný rozdíl oproti politické demokracii: „V politické demokracii má každý občan jeden hlas. Na trhu zasa jeden dolár znamená jeden hlas, takže máte tol’ko hlasov, kol’ko vlastníte dolárov. Keď nemáte doláre, nemáte nijaký hlas.“ (Korten 2001: 67) Největší finanční prostředky ovšem dnes již nemají lidé, třeba i ti nejbohatší jednotlivci, ale právě obchodní společnosti.Větší prostor než analýze systémových aspektů vývoje ovšem Korten věnuje historii, genezi obchodních společností, kde - opět zejména na příkladu Spojených států amerických - konfrontuje právní postavení obchodních společností, které podle jeho soudu již nejen nereflektuje postavení obchodní společnosti jako veřejně prospěšné instituce pod kontrolou demokratických politických institucí, ale nárokuje si výhody legislativně privilegovaného aktéra. Dalším aspektem činnosti obchodních společností, je jejich stále větší nezávislost na konkrétní lokalitě, teritoriu, či národním státu a tomu přiměřeně klesající (politická) odpovědnost vůči populaci.
III. kapitola rozvádí myšlenky nastíněné v II. kapitole a – což je z politologického nejcennější - zvláště upozorňuje na vztah obchodní společnost – národní stát. Z tohoto hlediska je podle autora rozdíl mezi působení a vlivem multinacionálních a transnacionálních obchodních společností. Zatímco mulitnacionální společnost má více národních identit (a tím pádem se orientuje i na profit konkrétních lokálních nebo národních komunit), transnacionální společnost nemá národní žádnou a její aktivita není korigována odpovědností k žádnému lidskému společenstvu. Tento druhý, transnacionální typ obchodních společností se však, z nejrůznějších důvodů, ukazuje jako úspěšnější. Z Kortenvy argumentační linie vyplývá, že ztráta odpovědnosti umožňuje lépe externalizovat náklady, přenést rizika a negativní dopady na společnost a tím pádem maximalizovat zisk a upevnit svoji pozici v globální ekonomické soutěži. Symbióza národních vlád a obchodních společností, kterou Korten opisuje, pokračuje v sestupné spirále ke stále většímu oslabování role vlád a stále vyššímu vyděračskému potenciálu obchodních společností. Architekty trendů, které utvářely podobu ekonomické globalizace, byly dle Kortena tři instituce: Rada pro zahraniční vztahy (USA), která měla za úkol napomáhat zajištění silného postavení Spojených států amerických ve světovém ekonomice, Bilderberg, neoficiální platforma pro setkání vrcholných evropských a amerických představitelů a Trilaterální komise, která vznikla až v roce 1973 po ekonomickém boomu Japonska a reprezentuje jeho zájmy společně s ekonomickými zájmy evropskými a americkými. K zajištění potřebné politické podpory v posledních několika desítkách let sáhly obchodní společnosti k nemalým investicím v oblasti PR, či lobbyismu atd. Ve III. kapitole Korten v řadě fragmentů naznačuje způsob fungovaní ekonomické lobby, nicméně je zřejmé, že postrádá obecnější teoretický koncept, který by mohl na shromážděná data aplikovat. I proto jakoby chvatnými tahy črtaný obraz působí spíše jako materiálový zdroj, než-li seriozní analýza. Instituce a organizace jako MMF, SB, WTO, GATT jsou nasvětleny ze strany jejich vztahu k některým aspektům světové ekonomiky, či politiky, a/anebo vztahu k činnosti obchodních společností, komplexní deskripce, natož analýza však chybí.
IV. kapitola se věnuje světovému finančnímu systému, s ohledem na kapitál spekulativní. Argumentačně je tato kapitola cenná, zvláště pro pochopení povahy globálního ekonomického systému, nicméně je obdobně fragmentovaná jako kapitoly předchozí. Krom percepce několika kontradikcí, např. skutečnosti, že současný světový systém vykazuje stále se zvyšující podíl centrálně řízených ekonomik (ideologicky podporovaných jinak se proti centrálně řízeným ekonomikám vymezujími ekonomickými (tržními) liberály), mezi nimiž je Kuba až na 72. místě, a které jsou – z kontextu přirozeně – obchodními společnostmi, korporacemi, zohledňuje více ekonomickou perspektivu, než politickou. Stejně tak V. kapitola se pohybuje více v rovině sociologické, pokud opisuje marginalizaci velké části světové populace, které ekonomická globalizace nic nenabízí, dokonce ani jen místo v novém světovém řádu. Zpomezi životních strategií, které mohou příslušníci vytlačených vrstev zvolit, patří i násilí mobilizované z pozic politiky identity. Zde Korten předkládá náznaky sporé hypotézy, že vlna občanských válek a násilí je přímo vyvolána procesem ekonomické globalizace. Na tuto otázku však existuje celá řada názorů a Kortenova hypotéza není zdaleka tak argumentována, aby bylo možné ji třeba i jen včlenit mezi teorie.
V poslední, VI. kapitole, se autor zaměřil na nastínění vlastní představy řešení globální krize, kterou v I. kapitole předpokládá a charakterizuje. Tato kapitola trpí, alespoň co se normativního a emocionálního étosu týče, největší zátěží, takže se čtenář kupř. dozví, že problémem současného světa, potažmo patrně příčinou ekonomické globalizace, je „prázdno v našom živote vytvorené nedostatkom lásky“ (Korten 2001: 271) a pokud by mu to náhodu nestačilo, Korten ho dorazí tvrzením, že „Svet hladný po láske se stáva svetom materiálnej biedy. Naproti tomu svet lásky je aj svetom materiálnej hojnosti.“ (Korten 2001: 271). Evidentně tedy málo stačí k vyřešení všech problémů, kterým Korten věnoval předchozích 270 stran… Na druhou stranu ne vše z poslední kapitoly vypadá a čte se jak náborový letáček do zbrusu nové autorem iniciované sekty. Korten v poslední kapitole navrhuje několik racionálních kroků, počínaje lokalizací ekonomik, přes širokou občanskou participaci (re-aktivizaci občanské společnosti), objevuje se i v posledních letech široce diskutovaný návrh na nízkoprocentní zdanění spekulativního kapitálu a další. Korten zmiňuje i další téma posledních let diskutované sociology a politology a to je nástup nehierarchických, sítově organizovaných (zájmových) skupin a jejich vliv na podoby a vztahy politického systému (případně i v některých ohledech vyšší efektivitu v informační společnosti). Samy Kortenovy návrhy jsou však více námětem na diskuse než vhodným předmětem recenzovaní.
Souhrnem lze o knize říci, že na rozdíl od otázek fundamentálních, kde jsou axiomy obvykle autorem stavěny intuitivně, bez ochoty, či potřeby se vyrovnat s obdobnými axiomy oponentů, autor prokazuje vysoký stupeň argumentačních schopností v celé řadě zásadních dílčích otázek současného (globálního a globalizačního) ekonomického a politického vývoje. Není pochyb, že text patří mezi nejslavnější díla své doby právem. Výhodou současné doby i textu samotného také je, že je organicky provázán s prostředím vysoce komunikativním, na rozdíl od prací takřka výhradně akademických, takže sporé otázky je možné diskutovat s autorem samotným v některé z celé řady elektronických diskusí, které nad Kortenovými texty (nejen) na Internetu probíhají již řadu let. Z tohoto ohledu je možné knihu Keď korporácie vládnu svetu brát nejen jako již jednou pro vždy ukončené a završené dílo, ale jako jeden z (inspirativních) základních, či klíčových textů celého diskursu.