Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 2–3, ROČNÍK IV., JARO–LÉTO 2002, ISSN 1212–7817 – PART 2–3, VOLUME 4, SPRING & SUMMER 2002, ISSN 1212–7817
ROBERTO BALZANI: LA ROMAGNA, IL MULINO, BOLOGNA 2001, 216 STRAN
Tato recenze byla zpracována v rámci grantového projektu GA 407/02/1491 – Evropské regionální strany a stranické systémy.
Kniha italského historika Roberta Balzaniho z boloňské univerzity, vydaná nakladatelstvím Il Mulino v ediční řadě nazvané “Italská identita” (jako svazek číslo 26), představuje po faktografické i metodologické stránce zajímavou studii ke genezi kulturního a politického regionalismu v Romagni. Balzani chtěl ukázat – jako do jisté míry provokativní ideu – že profilování regionu Romagna a jeho umístění v “národním vědomí” nebylo produktem etnocentrického “přímočarého” regionalismu (což podle jeho názoru naopak platilo v případě Sardinie a Údolí Aosty), nýbrž sekundárním a svým způsobem nezamýšleným důsledkem působení “nacionalizace periferie” (Balzani 2001: 10). Bez zformování “velké vlasti” a s tím souvisejícího arzenálu nacionalistické homologace a standardizace by nebylo ani Romagne jako specifického “místa paměti”. Roberto Balzani se v této souvislosti inspiroval teoretickým modelem vypracovaným Janem Assmannem (Balzani 2001: 11; cf. Assmann 2001), zejména konceptem “kulturní paměti” (memoria culturale) . Pokusil se analyzovat “fenomén Romagna” nejen v “konvenční” historické perspektivě, nýbrž především v perspektivě formování “kulturní paměti”, odlišné – z definice – od historie, protože určené k “použití” a transformaci v sociální praxi čili k produkci identity bezprostředně disponibilní na úrovni (dané) komunity.
Balzaniho kniha je rozdělena na šesti kapitol (s vlastním aparátem poznámek a odkazů), jež doplňuje krátký doslov (kuriózně bez jakéhokoli nadpisu) a jmenný rejstřík. V první kapitole se Balzani zabývá historickými kořeny regionální identity Romagne jakožto “přízraku Říma” – zbytku římského–byzantského území v Itálii (někdejšího ravennského exarchátu). “Romania” (Romagna) představovala ideologické a metahistorické residuum a nebyla jako geopolitická realita přesně vymezena. Druhé kapitola je věnována otázce “proměnlivé geometrie”, resp. hranic Romagne. Balzani zde oprávněně zdůraznil, že Romagna nikdy neztělesňovala samostatný státní útvar a že tato skutečnost ovlivnila vcelku slabou “poptávku” po administrativním jednotě a přesném teritoriálním ohraničení (či spíše ohraničování) tohoto regionu, přičemž rovněž tlumila tradiční soupeření Ravenny a Forli o postavení “hlavního města” regionu, jehož se příležitostně účastnily také Faenza a Rimini (Bologna (a ani Ferrara), jak Balzani připomíná, nebyla obvykle chápána jako centrum a nezřídka ani jako organická součást Romagne). Romagna byla v tomto smyslu příkladem “centrifugálního” regionu, složeného z permanentně soutěžících lokalismů,, neschopných cokoli rozhodnout společně (Balzani 2001: 26). Zmíněná “poptávka” po administrativním sjednocení se poprvé projevila vlastně až v napoleonském období, kdy se na teritoriální reorganizaci a správě regionu poprvé aktivně podílely místní elity. Proces profilování Romagne jakožto samostatné regionální jednotky ovšem nikdy nedospěl do finále – rozhodující úlohu v tomto ohledu sehrála sporná agregace Emílie a Romagne (Balzani 2001: zvl. 32). Třetí kapitola Balzaniho knihy nese příznačný název “Negativní mýtus: rudé Vendée”. Balzani zde ukazuje, že obraz “rudé”, revoluční a zároveň násilnické Romagne se začal šířit až v polovině dvacátých let XIX. století a že představoval v prvé řadě produkt konfliktních interakcí místních elit s papežskou správou v poslední fázi existence církevního státu (Balzani 2001: 60 a n.); v omezené míře zde jistou úlohu sehrála též supraregionální reflexe místního banditismu. Rozhodující impuls pak přišel s Garibaldiho legendární ústupovou anabází v Romagni v létě 1849; od tohoto momentu se “fenomén Romagna” stal nedílnou součástí kulturně–politického patrimonia italského Risorgimenta. To ovlivnilo i charakter utvářejícího se regionalismu a nepřímo rovněž způsob jeho propojení s masovou politikou v pozdější fázi evoluce Romagni (již v rámci sjednocené Itálie). V tomto kontextu do popředí vystupují dva významné momenty. Za prvé; hlavní “vzpomínkové figury” (použijeme–li Assmannovy terminologie: Assman 2001) charakterizující v případě Romagne kulturně–politické regionální patrimonium, jak bylo již naznačeno, tvořily součást celonárodních–italských tradic a tudíž se nemohly stát zdrojem nějakého vyhraněně etnocentrického regionalismu vymezujícího se negativně vůči “velké vlasti”. Pokud místní elity v Romagni užívaly regionalistické argumentace, chápaly regionalismus vždy jako nástroj–prostředek, nikoli jako cíl. Jejich regionalismus měl podle Balzaniho funkcionální, nikoli strategický charakter (Balzani 2001: zvl. 85). Za druhé; doposud křehký mýtus “rudého Vendée” byl stvrzen v první polovině osmdesátých let XIX. století během ofenzívy pravicové Depretisovy exekutivy proti radikálně demokraticky orientovaným obecním samosprávám v Romagni – tehdy jednoznačně převážil obraz Romagne jako “rudého regionu”, což bylo záhy stvrzeno expanzí vlivu socialistického hnutí v této oblasti. Čtvrtá kapitola Balzaniho práce (“Od politického ke kulturnímu regionalismu”) představuje pokus o historicko–politickou analýzu regionálního vědomí a regionalistických kulturně–politických projektů v Romagni od počátku devadesátých let XIX. století do počátku dvacátých let XX. století. Roberto Balzani zde zdůraznil klíčovou roli skupin, soustředěných kolem regionalistických časopisů (zejména časopisů “Romagna” a “Il Plaustro”), při kodifikaci, standardizaci a následně banalizaci “regionální kulturní paměti”. Po tematické i metodologické stránce je tato kapitola zřetelně velmi nesourodá, což poněkud znehodnocuje dojem z prezentace výsledků Balzaniho studia rozsáhlého okruhu pramenů k vývoji romagnského regionalismu a do jisté míry zpochybňuje vhodnost Balzanim zvolených ústředních konceptů. Balzaniho linie argumentace je často přerušovaná a/nebo, nezřetelná, přičemž chybí i uspokojivá odpověď na hlavní otázku, je–li vlastně možné a účelné hovořit v daném případě o přechodu od politického ke kulturnímu regionalismu – zejména v situaci zjevného prolínání kulturních a politických prvků v jednotlivých regionalistických projektech. V páté kapitole, nesoucí název “Země “duceho”, se Roberto Balzani zabýval otázkou mutace, resp. fašizace kulturního romagnského regionalismu. Vyzdvihl zde skutečnost, že revize “obrazu Romagne” začala v roce 1923 v souvislosti s nyní již oficiálním kultem Benita Mussoliniho jakožto jako “ztělesnění lidu Romagne a celé Itálie” (Balzani 2001: 158–159). V procesu této revize nebyly zdůrazňovány ani nijak valorizovány zvláštnosti regionální periferie – nýbrž specifika Romagne byla důsledně nacionalizována a/nebo považována za výraz “původních” vlastností “společné vlasti”. Nové prvky jako například kult rodné vsi “duceho” Predappia a jeho začlenění do nové “symbolické geografie” Romagne byly součástí fašistického úsilí o vytvoření nové, celonárodní “kulturní paměti”, zahrnující – mimo jiné – přeměnu Romagne v “eminentně symbolický region Itálie”. S tím byla spjata i jistá privilegia, jež se projevila kupříkladu v úpravě hranic správních celků ve prospěch Romagne (resp. provincie Forli; jednalo se především o anexi tzv. toskánské Romagne) anebo v mussoliniovském řešení “otázky Rubikonu” (jež byla rozhodnuta ve prospěch romagnského městečka Savignana (Balzani 2001: 178–179). Jak však Balzani poznamenal, fašistická revize (“deregionalizace”) romagnského regionalismu jej neučinila silnějším, nýbrž naopak jej v řadě ohledů oslabila (Balzani 2001: 184). Šestá kapitola, kterou Balzani nazval příznačně “Prozatímní závěr: obchodní využití kulturního regionalismu”, představuje po metodologické stránce podobně nesourodou směsici jako kapitola čtvrtá. Balzani zde zdůraznil fakt, že autentických regionalistů bylo v poválečné Romagni málo, což ovlivnilo charakter i výsledek boje za autonomii regionu v období po Druhé světové válce. Romagnský regionalismus ovšem “přežil” jako komerční prostředek (Balzani 2001: 195 a n.). Romagna se po defašizaci “vrátila” ke své perifernosti, ovšem v jistém smyslu nadále představovala regionální koncentrát italskosti. Romagnský regionalismus je pak pro Balzaniho příkladem “deregionalizované” teritoriální ideologie použité k jiným (tj. jiným než autenticky regionalistickým) účelům. V rámci soutěže regionálních městských center někdejší fašistický “malý Řím”, tj. město Forli, opět zastínila Ravenna a tentokrát i Rimini. Právě obrazu Rimini ve filmu Federica Felliniho Amarcord věnoval při této příležitosti Balzani poměrně značnou pozornost (Balzani 2001: 200–203): R. Balzani ovšem nakonec konstatoval, že skutečný regionalismus s obrazem Rimini a Romagne v Amarcordu nemá nic společného. Kulturně–politicky a volebně–politicky vzato se Romagna (resp. Emílie–Romagna) stala znovu “rudým” regionem avšak s tím, že představovala v tomto ohledu spíše apendix Emílie, kde se nacházely hlavní “rudé bašty” (Bologna aj.), ztělesňující zároveň celostátně významný model komunisty ovládaného lokálního politického (sub)systému. Poněkud rozpačitý dojem zanechává závěrečná část této poslední kapitoly, v níž Balzani (hlásící se ke svým romagnských “kořenům”) tvrdí, že obyvatelé Romagne se mají probudit ze snu a naučit se pracovat společně, což prý nedokázali po oněch celých tisíc pět set let co bylo místo kde žijí nazýváno – z rozmaru či vrtochu historie (“per una bizzarria della storia”) – Romagna (Balzani 2001: 204).
Balzaniho kniha, jak bylo již řečeno, představuje zajímavý příspěvek k výzkumu geneze kulturního a politického regionalismu v Romagni. Lze ovšem dodat, že toto konstatování se vztahuje jak k “silným”, tak “slabým” stránkám této studie. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že snaha Roberta Balzaniho dodat jím zpracované historicko–politické studii “teoretický rozměr” byla úspěšná jen v omezené míře. Balzaniho kniha může v tomto ohledu posloužit jako ilustrace důsledků kolísání mezi dvěma strategiemi – jednak sporadického používání jednotlivých převzatých konceptů a teoretických modelů ad hoc (k příležitostné “teoreticky fundované” explikaci zkoumaných jevů a procesů), jednak přizpůsobení celého způsobu výkladu autorem akceptovaným teoreticko–metodologickým východiskům. V prvních třech kapitolách Balzani upřednostňoval – byť nedůsledně – druhou z uvedených strategií, v dalších kapitolách spíše první strategii. Tento citelný rozdíl pak nepříznivě ovlivnil celkový dojem z Balzaniho výkladu, což platí zejména o čtvrté kapitole, která by měla – vzhledem k tématu práce – tvořit její jádro, ale právě po teoreticko–metodologické stránce působí nepřesvědčivě a zřetelně zaostává za očekáváními, vzbuzenými v předcházejících kapitolách. Balzaniho kniha tak může posloužit i jako příklad toho, jaká úskalí musí v současnosti překonávat “teoreticky fundované” historicko–politické práce, a to nejen v oblasti regionálních studií.
|
|
|
Balzani, Roberto (2001): La Romagna, Il Mulino, Bologna. |
|
Assmann, Jan (2001): Kultura a paměť. Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku, Prostor, Praha. |