Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2–3, ROČNÍK IV., JARO–LÉTO 2002, ISSN 1212–7817 – PART 2–3, VOLUME 4, SPRING & SUMMER 2002, ISSN 1212–7817

 

 

Andrzej Czajowski:

Demokratyzacja Rosji w LAtach 1987 – 1999

Wroclaw 2001, wydawnictwo ATLa 2, 415 stran 

 

 

Wlodzimierz Marciniak:

Rozgrabione imperium

Upadek Zwiazku sowieckiego i powstanie federacji rosyjsiej

Kraków 2001, wydawnictwo arcana, 589 stran

 

 

Petra Kuchyňková

 

 

Problematika demokratické transformace odehrávající se na území bývalého Sovětského svazu a zejména Ruska, vnímaného v nejrůznějších směrech jako nástupnický stát SSSR, je tématem, které mimo ruské hranice nachází značnou reflexi v polské politologii. Tato skutečnost je poměrně známá a vzhledem k polské historické zkušenosti, jíž lze jen stěží odepřít přízvisko “neblahá”, nepostrádá logiku. Do kategorie prací, jež zpracovávají tematiku politického vývoje a přeměn v sovětském Rusku na přelomu 80. a 90. let, respektive Ruska jako samostatného státu v průběhu let devadesátých, náleží v loňském roce (2001) vydané knihy A. Czajowského a W. Marciniaka.

 

Práce politologa a filosofa Włodzimierze Marciniaka se, jak již napovídá její podtitul, pokouší zachytit časově relativně krátkou, avšak z politologického a nyní již lze říci i historického hlediska velmi zajímavou periodu postupné dezintegrace Sovětského svazu na přelomu 80. a 90. let 20. století a prvních dvou let samostatné existence ruského státu. Na rozsáhlém prostoru (téměř 560 stran textu) analyzuje události období počínajícího ještě v sovětské éře nástupem M. Gorbačova do čela strany a zakončeného bouřlivým vyvrcholením sporů ruské zákonodárné a výkonné moci na podzim 1993. Fakt, že se autor rozhodl knihu o vzniku nového ruského státu dovést právě do závěru roku 1993, přitom svědčí o tom, který časový úsek vnímá jako přelomový. Právě v tomto roce se formálně již vzniklá nová státní entita zbavuje minulé politické reality. Při četbě jednotlivých kapitol knihy však jasně vysvítá autorův náhled, že tato snaha o “odvržení” staré sovětské reality, a to nikoli evoluční, ale v ruských podmínkách opět revoluční metodou (se silovým zásahem přicházejícím tentokrát shora, ze strany vládní moci), neznamená také jasný rozchod Ruska se sovětskou (post)komunistickou identitou.

Kniha Andrzeje Czajowského, pracovníka Politologického institutu univerzity ve Wrocławi, má širší časový záběr. Za výchozí bod si bere rok 1987, počátek perestrojkových přeměn evokující Gorbačovovo vystoupení na plenárním zasedání ÚV KSSS a rozhodnutí o započetí politické liberalizace. Z důvodů explanatorních se však dotýká také období předcházejících. Těžiště celé práce spočívá v zachycení formálně institucionálních a politicko-procesních specifik systému samostatného ruského státu po rozpadu SSSR na závěr roku 1991 a zejména po roce 1993, kdy současný politický systém RF získává pevné, novou ústavou ukotvené kontury. Jednotlivé události a fakta autor představuje ve světle hlavního cíle své práce – zachytit proces ruské demokratizace, tedy přerodu politického systému, založeného na totalitních, pseudopolitických principech, v systém standardní liberální demokracie. Ta však v případě Ruska, jak Czajowski stále připomíná, představuje dosud spíše ideální pól. Zda vůbec ruská cesta demokratické transformace k tomuto cíli skutečně směřuje, či naopak nacházela v 90. letech jiný, historicko-kulturně specifický model politické existence, je otázka, která zajímá nejen autora této publikace. On sám na ni nedává nediskutovatelnou odpověď, jeho analýza ostatně nemohla například zahrnout reflexi nástupu nového prezidenta Putina, která by mohla v tomto kontextu nabídnout jistě zajímavé postřehy. Jednoznačné konkluze ostatně však ani nemohou být cílem seriózní politologické práce, přestože teoretické zobecnění a systematizace jako příznak autorova vědeckého přístupu zůstávají vedle snahy o faktickou přesnost a důslednost hlavními devizami této knihy.

 

A právě v metodologickém přístupu spočívá nejdůležitější rozdíl obou publikací, které se v tematické rovině v mnohém překrývají. Metodickou i teleologickou odlišnost obou prací pak zřetelně demonstrují i diference ve formálním rozvržení a stylových preferencích. Marciniak postupuje chronologicky (viz kapitoly Rozpad impéria, Politický konflikt zájmů, Pád republiky srpnové), přičemž tematicky svébytný celek tvoří část věnovaná změně majetkových poměrů v průběhu procesu privatizace. Jeho kniha je psána čtivým a i pro laického čtenáře srozumitelným stylem a jazykem, přitom se ovšem vyhýbá populárně bulvárním momentům (odkazy tohoto typu se objevují jen místy, a to k dokreslení osobnostních profilů např. V. Žirinovského, B. Jelcina, J. Gajdara či A. Ruckoje nebo některých dramatických událostí, zejména spojených s “válkou” ruské legislativy a exekutivy v letech 1992-1993). Marciniakovi je vlastní téměř reportážní přesnost, k níž využívá vedle rozsáhlé pramenné základny také osobního vhledu do událostí (v letech 1992-1997 působil na polském velvyslanectví v Rusku). Nutno říci, že tyto postupy odrážejí určité aspekty ruské reality a zároveň přispívají k přístupnosti knihy, aniž by snižovaly její odbornou hodnotu. Vlastní text však přesto není v přísném slova smyslu, co do striktní aplikace určité vědecké metody umožňující příslušné teoretické aluze, politologickým. Autor de facto poprvé v politologickém duchu (za využití polemického komentáře konkluzí jiných “západních” i “východních” autorit oboru) teoretizuje až v samém závěru své práce na téma přerodu (post)sovětského parlamentarismu v prezidencialismus.

Czajowski, jehož práce je po stránce metodologické, obsahové i stylově-lingvistické politologickou, v užším smyslu pak tranzitologickou studií, naopak kombinuje postup a formální členění tematické i chronologické. Literu tranzitologické práce naplňuje již tím, že úvodní kapitolu věnuje teoretické reflexi samého pojmu přechodu k demokracii, konkrétně možnostem aplikace typologií známých politologů (Ágh, Antoszewski, Baloyra, Díaz) na situaci postsovětského Ruska. Zmiňuje přitom i častou a ne vždy “šťastnou” paralelu evropské “dekomunizace” s demokratizací latinskoamerickou. Czajovským následně nabízená periodizace dělí proces ruské demokratické transformace na tři, dle potřeby dále členěné fáze: fázi liberalizace, časově odpovídající období od ledna 1987 do jara 1990, fázi hledání (od jara 1990 po události podzimu 1993) a fázi utváření se nového systému, kterou považuje za dosud neukončenou. Zajímavé je, že v tomto členění připisuje událostem srpna až prosince 1991 určitý zvláštní význam pouze v rámci fáze “hledání”. Přelomový význam ve smyslu umožnění přechodu z jedné demokratizační fáze do druhé dává naproti tomu prvním svobodným parlamentním volbám v březnu 1990 a vyhlášení suverenity RSFSR zvoleným Sjezdem lidových poslanců. Ve světle této periodizace, kterou v jednotlivých případech jen mírně modifikuje (viz poslední kapitola věnovaná teritoriálnímu členění RF), pak nahlíží na jednotlivé fenomény, sehrávající hlavní roli v procesu přechodu k demokracii. Věnuje se vzniku politického pluralismu v Rusku (II. část), volbám v jejich polosvobodné i svobodné, prezidentské, parlamentní i regionální podobě (III. část). Vývoj systému státní moci v Rusku sleduje opět od počátku reforem v rámci sovětského zřízení až po konstitucionální i prakticko politické ukotvení současného, různými přívlastky ozdobeného (semi)prezidentského systému (IV. část). Poslední kapitolu pak věnuje utváření asymetrického federalismu na základech sovětského pseudofederalismu. Této problematiky, skýtající tolik praktických témat (Tatarstán, ekonomické vztahy centrum-periferie v souvislosti s ruskou privatizací, vznik různých sdružení regionů a zejména otázka kulturní rozrůzněnosti, separatismu a Čečenska), se ovšem dotýká jen v obecné rovině.

 

Interpretují-li tedy obě práce události let 1987-1993, pak se po stránce obsahové ve většině bodů logicky stýkají. Stejně nevyhnutelným se přirozeně jeví i otázka vztahu Ruska (sovětského i “nového”) a demokracie. Czajowského tato relace (ve smyslu motta jeho knihy) přivádí v úvodní části k úvahám o fenoménu tzv. demokratického socialismu. Naopak poté, co Rusko prošlo složitou cestou “demokratizace”, již máme dle jeho názoru co činit s jinou Rusí a jinak vyhlíží i problém jejího vztahu k demokracii. Czajowski zde polemizuje s O´Donellovým tvrzením o ukončení ruské demokratizace petrifikací zvláštního modelu delegativní demokracie. Znamená to snad, že v Rusku ve skutečnosti žádná demokratizace neproběhla a to, co jsme měli možnost více než deset let sledovat, byl jen přerod totalitarismu ve “zkonsolidovaný autoritarismus”? Autor sám považuje demokratizační proces za dosud neukončený (zejména pokud jde o fázi konsolidace). Současné Rusko je pro něj “nehotovou demokracií”, jejíž další cesty k většinovému, konsensuálnímu či jinému modelu jsou stále otevřené.

Marciniak zase pro (semi)prezidentský režim Ruska 90. let používá termín “povrchová demokracie”, která “zakonzervovala řadu prvků předešlého společenského systému, jenž se již zbavil komunismu, ale ještě se zcela nerozhodl pro plně demokratickou volbu”. Ani on však neměl příležitost reflektovat současnou éru. Ta ve vývoji ruského mocensko-politického systému znamená přinejmenším posun od roztříštěné konkurenční oligarchie (Melvil), vyznačující se (vyjma voleb) pasivitou společnosti a rivalitou elit na klanovo-korporativní bázi, ke zvláštnímu a celospolečensky víceméně přijímanému monokraticko-demokratickému modelu se silnou personifikační složkou, jenž umožňuje jakési osvícenské reformátorství shora.

 

Přes tyto naznačené a přirozené tematické paralely však každé z knih v souladu s vytyčeným cílem do jisté míry dominuje určitá podrobněji zpracovaná problematika. Zvláště patrné je to v případě Rozkradeného impéria, jehož název naznačuje Marciniakovo vnímání vlastního tématu knihy a koresponduje s hořkou realitou, v níž se odehrával proces fyzické, společenské, politické i hospodářské přeměny sovětského prostoru. Právě otázkám propojení politické a ekonomické transformace směrem od etatizované socialistické ekonomiky věnuje W. Marciniak největší prostor. Detailně se zabývá zejména problémem transferu majetkových vztahů. Zárodečným obdobím je mu pozdní socialismus, vytvářející podmínky pro neoficiální akumulaci kapitálu a utváření kvazipodnikatelských struktur na bázi Komsomolu, speciálních zájmových skupin nomenklatury či nelegální stínové ekonomiky. Postupného rozkladu monopolního etatismu si všímá i v rámci struktur silových a bezpečnostních či ve sféře hromadných sdělovacích prostředků. Fenomén “oligarchizace” ruského hospodářsko-politického života vysvětluje opět jako důsledek procesu, v němž se transformace odehrávala: v podstatě živelně, s absentujícím právním ohraničením a především na bázi různých již vytvořených hybridních struktur. Specifika privatizačního procesu ústícího paradoxně v opětovnou koncentraci kapitálu, tentokrát v rukou gigantických koncernů, vlivných bank s významnou účastí státu či jednotlivých osob propojujících svět ekonomiky, politiky a v některých případech i organizovaného zločinu, dokládá na mnoha známých i méně známých příkladech (Gazprom, Menatep, Gusinského “impérium” ad.).

Na pozadí reformátorského chaosu Gajdarova Ruska pak líčí soupeření dvou politicko-ekonomických zájmových proudů s rozdílnou představou o dalším průběhu reforem na půdě samotné vlády, přičemž výsledné prosazení vojensko-průmyslového a palivo-energetického lobby znamenalo impuls pro stoupence zpomalení jejich radikality. Politicko-ekonomický půlobrat zpět pak ve stranicko-politické rovině doplňuje proces adaptace symbolu minulosti – komunistické strany – na nové podmínky, který také neuniká autorovu zájmu. Přesto problematika počátků utváření stranicko-politického systému Ruska působí méně propracovaným dojmem, a to opět nikoli po stránce schopnosti shromáždit relevantní fakta, jako spíše ambice systematicky a přehledně je “politologicky” zpracovat.

Stejně přitažlivým je pro Marciniaka i specifický fenomén impéria. Autor nepohlíží na tento jev ve smyslu geopolitickém, ale jako na státní útvar kumulující v sobě sumu abstraktní moci i konkrétního fyzického majetku a ovládaný určitou ideou, která specificky působí na jeho vnitřní podobu a může v sobě nést zárodky jeho vlastního zániku. Na jeho troskách pak v prvotní fázi namísto konsolidovaného a “rozumem ovládaného” společenského systému většinou vzniká chaos vynořivších se partikulárních zájmů, které byly v podmínkách impéria potlačovány, s jeho zánikem se však rychle zorientují a snaží se zmocnit odpíraných statků. Sovětský svaz tak charakterizovala rozporuplná identita mnohonárodnostního státu, jehož myšlenkovou podstavou měla být internacionalistická idea počítající s historicky nutným zánikem státu jako politické skutečnosti. Rozpor ideálu všeobecné nivelizace s realitou zbyrokratizovaného státu, zachovávajícího si hierarchickou strukturu prostřednictvím existence komunistické nomenklatury a teritoriální rozpory, však vyzníval ironicky. S touto ambivalencí “sovětské impérium” žilo i umíralo a autorovy úvodní postřehy na toto téma patří k myšlenkově nejvíce nosným částem knihy.

Jakkoli tak Marciniak svoji publikaci uzavírá událostmi podzimu 1993, způsobem zpracování (po stránce kvantitativní i kvalitativní) zároveň naznačuje jejich zásadní význam v dějinách postkomunistického Ruska a dospívá k zamyšlení nad patrimoniální složkou ruského politicko-kulturního dědictví (otázku po dědičné přivyklosti Rusů despotické vládě, determinované vzorcem: nedostatek demokratické tradice → anarchie → diktatura, si v úvodní kapitole klade i Czajowski). Tento v podstatě konzervativní prvek, odkazující na prerepublikánské období ruského carství, ale neodporující ani realitě (na rozdíl od ideálu) sovětského státu, v němž našel uplatnění totalitní princip vůdce, naznačuje odpověď na otázku, kdo má vládnout Rusku: jednoznačně silná hlava státu. Určité kontinuálně se vyskytující politické síly však měly zájem postavit do umělého protikladu k tomuto politicko-kulturnímu elementu takzvanou revoluční tradici, jejímž vyústěním měla být vláda lidu prostřednictvím sovětů. Ve sporu Jelcin versus Nejvyšší sovět, který se stal sporem o budoucí ústavní pořádek státu, tak zejména část prezidentovy opozice (R. Chasbulatov) využívala možnost interpretovat jej jako metafyzický střet těchto údajně zcela rozdílných podstat ruské politické tradice. Marciniak naproti tomu odkrývá jeho neheroické pozadí jakožto boje dvou nástupnických segmentů někdejší nomenklatury. Je ovšem spíše kladem práce, že se autor nepokouší bezvýhradně stavět do středu pozornosti Jelcina a hlavní osobnosti z řad jeho opozice. Snaží se spíše zachytit celou atmosféru po dva roky připravovaného rozdělení ruské politické scény na dva tábory se stoupenci v zájmových a nátlakových skupinách na profesionální a zejména regionální úrovni, nepomíjí ani úlohu Ústavního soudu a veřejného mínění. Pokouší se objasnit podstatu krize předestřením postupů prezidenta i Nejvyššího sovětu, často jednostranně hodnoceného buďto jako nežádoucí dědictví sovětských dob, či naopak jako reprezentativní symbol plurality oproti apolitické vládě a monokratickému úřadu prezidenta, který si navíc osobuje zákonodárné pravomoci. A upozorňuje na oboustrannou absenci dodržování dělby moci v “srpnové republice”, k níž přispívala litera sovětské ústavy, po četných novelizacích plná protimluvů.

Vznikající model ruského prezidencialismu pak Marciniakovi přirozeně vnucuje otázku, zda jde o model výhodný, respektive nevyhnutelný. Zmiňuje v té souvislosti Linzův, Stepanův či O´Donellův příklon k demokratizaci v podmínkách parlamentarismu, či Ševcovové konkrétní kritické hodnocení Jelcinova prezidencialismu s mohutným mimoinstitucionálním mocenským potenciálem na pololegální bázi. Otázku nevyhnutelnosti pak zkoumá v polemice s Baylisovými a Easterovými postřehy ohledně transformace v postkomunistických podmínkách.

Czajowski naopak již při reflexi období před rokem 1993 uplatňuje především formálně-institucionální hledisko. Následný mnohem delší časový záběr, v němž mohl sledovat celou “éru Jelcina”, mu navíc dává  možnost teoreticky zhodnotit podobu vztahů nejvyšších orgánů ruské státní moci ve světle dění celých 90. let, porovnat formálně-právní literu konstituce z roku 1993 s jejím praktickým naplňováním například v kontextu problematické koexistence Jelcina s opoziční dumou. Na rozdíl od Marciniaka též Czajowski velký prostor věnuje procesům utváření ruské stranicko-politické scény, zejména v kontextu několikerých voleb v letech 1987/1990-1999, jež na ni působily jako katalyzátor. V rámci již uvedené fázové chronologie připomíná vznik systému organizovaných zájmů jako mnohovrstevnatého celku, včetně skupin lobbyistických a fenoménu korporativismu. Především se však pokouší čtenáře seznámit se vznikem a vývojem řady skutečně relevantních i poměrně obskurních politických stran. Ke zpřehlednění uvádí jejich typologii, představuje je jako členy jednotlivých parlamentních frakcí a podrobně zachycuje vznik jejich často krátkodobých a po volbách pomíjejících koaličních vztahů s jinými stranicko-politickými uskupeními. Jde o tematiku poměrně složitou a značně nepřehlednou, lze proto ocenit snahu autora-politologa vnést do tohoto “zmatku” jistý řád. Vytknout je možné snad jen určitou obsahovou duplicitu, když se ke stranické problematice opět vrací kapitola o vývoji volebního systému.

 

Na závěr této recenzní statě lze tedy konstatovat, že obě publikace kvalitně naplňují cíl poskytnout rozsáhlé penzum informací o důležitých politických událostech přechodového období v Rusku i nabídnout co do tématu specificky zaměřený náhled. V Marciniakově případě se jedná o historicko-ekonomický rozměr, spojený se schopností upoutat čtenáře pečlivým zpracováním klíčových témat, a to nehledě na skutečnost, že v některých momentech může tato pečlivost i trochu vyčerpávat. U Czajowského pak můžeme sledovat především úsilí o vědeckou práci s fakty, jejich systematizaci a zasazení do určitých tematických kontextů za účelem získání patřičných teoretických závěrů.

O kvalitě svědčí v neposlední řadě bohatá pramenná základna, o niž se autoři opírají. Tvoří ji v především práce ruských (Afanasjev, Gelman, Ševcova, Vasilijev, Zaslavskaja a mnoho dalších), ale i západních (Baylis, Linz, O´Donnell, Pipes, Rose, Stepan) či východoevropských (Ágh, Antoszewski, Zieliński) politologů, sociologů, filosofů a ekonomů. Vedle knižních zdrojů v podobě monografií i sborníků využívají statí  ruských politologických či sociologických periodik (Politija, Polis, Sapere aude, Političeskije issledovanija). Marciniak často odkazuje na zdokumentované výsledky výzkumné činnosti sociovědeckých pracovišť, ale čerpá i z běžných článků a komentářů v tisku a osobních rozhovorů s osobnostmi vědeckého i prakticko politického světa, jež byli v mnoha případech přímými podílníky popisovaných událostí (E. Ševarnadze, B. Jelcin, J. Gajdar, G. Javlinskij), což přispívá k faktické bohatosti i popularizaci jeho práce. U obou publikací přitom nechybí standardní atributy vědeckého textu v podobě tabulkového zpracování kvantitativních údajů či jmenného rejstříku.

Skutečnost, že není možné zachytit veškerou problematiku vztahující se k tématu (Czajowski přiznává, že chybí například problematika lidských práv, zahraniční politiky či kulturně sebeidentifikační dimenze ruské tranzice), jen svědčí o jeho multidimenzionalitě, jak se na tomto geopoliticko-kulturním prostoru specifickým způsobem projevují a odráží různé historicko-politické jevy a dotvářejí jedinečný obraz postsovětského Ruska. Právě jeho zachycení nalézáme v pozadí snahy polských autorů, kteří si každý po svém kladou otázky, jaké bylo toto Rusko ve zlomových okamžicích, jakou cestou a proč se následně ubíralo a v neposlední řadě - kam kráčí nyní.