Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2–3, ROČNÍK IV., JARO–LÉTO 2002, ISSN 1212–7817 – PART 2–3, VOLUME 4, SPRING & SUMMER 2002, ISSN 1212–7817

Dolfussovo a Schusniggovo Rakousko

přÍPADOVÁ Studie organicko-etatistického autoritativního režimu

Stanislav Balík

Abstract

The article discuss the Austrian authoritarian political system in 1933 – 1938. On the basis of system theory the article describes regime genesis and support, the regime institutional and functional subsystem and also the fall of the regime.

Key words

Austria, 1933-1938, Dollfuss, Schusnigg, authoritarian regime

Úvod

Meziválečné období bylo v areálu střední, východní, jižní a jihovýchodní Evropy ve znamení nástupu a etablování režimů, jež zavrhly (jako ke špatným výsledkům vedoucí) demokratickou legitimaci své existence. Vzhledem k rozdílné historické zkušenosti, kterou jednotlivé společnosti disponovaly, neměly tyto režimy (ani zřejmě mít nemohly) stejnou podobu - fungovaly na základě odlišné logiky, užívaly jiné prostředky k dosažení svých rozdílných cílů, apod. Přesto se mnohdy setkáváme s jejich jednotným označením - fašistické. Tato klasifikace je již z výše uvedených důvodů zavádějící a chybná. Ve vymezeném prostoru totiž můžeme nalézt celou škálu nedemokratických režimů, jak je rozlišuje moderní politická věda (za všechny srv. Linz 1973) - počínaje systémem totalitním (nacionálně socialistické Německo), přes autoritativní režimy organicko etatistické (např. Dolfussovo a Schusniggovo Rakousko), k autoritativním režimům byrokraticko-militaristickým (např. Pilsudského Polsko) a královským diktaturám (Jugoslávie).

V tomto článku zaměříme svou pozornost na Rakousko let 1933 - 1938. V obecném podvědomí nejsou tato léta zapsána ničím zvláštním a přitom šlo o zajímavý pokus vyrovnat se jednak se selháním demokratického systému vlády, jednak s tlakem stejným jazykem hovořícího silného souseda ze Západu. Budeme hledat odpověď na otázku, co vedlo ke vzniku potřeby řešit situaci svržením demokratického politického řádu, jaká byla podoba nově nastoleného režimu a na základě jakých mechanismů fungoval.

Rakouský autoritativní režim řadíme mezi organicko etatistické autoritativní režimy. Ty překračují nejrozšířenější byrokraticko-militaristicko-technokratický typ pomocí kontrolované participace a mobilizace společnosti skrze tzv. organické struktury. Zamítnutí individualistických předpokladů liberální demokracie, v kombinaci s touhou vytvořit institucionalizovaný “kanál” pro reprezentaci různorodosti zájmů moderních či modernizujících se společností, spolu s odmítnutím modelu třídního konfliktu vedlo k rozsáhlé škále teoreticko-ideologických formulací a pokusů o jejich uskutečnění prostřednictvím politických institucí (Linz 1973:306). Tyto pokusy měly sloužit jako alternativa k mobilizační Straně, jako nástroj či doplněk její moci, či jako možnost sblížení se Strany se společností. V těchto úvahách dostala na úkor systému politických stran prostor doktrína korporativismu (ke korporativismu blíže viz Schmitter 1974).

Teoretikové “organické demokracie” zdůrazňovali, že lidé jsou přirozeně členy bezpočtu různých sociálních skupin (pracoviště, zemědělská producentská družstva, profesní asociace, univerzity, farnosti...), jež stojí v kontrastu k různým uměle vytvářeným velkým skupinám (např. politickým stranám), jež rozdělují lidi i na zmíněné primární úrovni a které vedou ke “vzniku” profesionálních politiků, stranických aparátů, jež jsou vzdálené od všedního života. Zásadní otázka korporativismu zní: proč neorganizovat politický život právě na zmíněných malých primárních jednotkách? Jejich reprezentanti by zřejmě měli blíže k lidem a čelili by každodenní kontrole. (Linz 1973:308)

Korporativismus se stal důležitým stavebním prvkem institucionálního pluralismu režimů, které svou vládu uplatňovaly ve společnostech, které dosáhly jak vysokého stupně sociální a ekonomické komplexity, tak sociální a politické mobilizace. Tyto společnosti, které nemohly být “spravovány” ryze administrativními postupy (jako např. technokratické formy byrokraticko-militaristických autoritativních režimů), potřebovaly jistou formu politické participace, avšak z nejrůznějších důvodů nebyly schopny ustavit či déle podporovat ideologickou masovou Stranu vedenou politicky uvědomělou elitou. Toto obecné vysvětlení příčin nastolení organicko-etatistického autoritativního režimu je téměř přesným popsáním rakouské situace.

Geneze rakouského autoritativního politického systému

Takřka permanentní krize Rakouské republiky, jež trvala od jejího ustavení v roce 1918, kulminovala na počátku třicátých let za vydatného přispění celosvětové hospodářské krize. E. Nolte uvádí, že na přelomu let 1932/33 došlo ke dvěma zásadním událostem: v parlamentu se vzájemně oslabovaly znepřátelené hlavní politické strany, což vedlo k nefunkčnosti státního orgánu stojícího v centru institucionálního politického života, a v zemi docházelo k mohutnému nástupu národního socialismu inspirovaného příkladem sousedního Německa. Nolte se domnívá, že spolkovému kancléři Engelbertu Dollfussovi (kancléřem v letech 1932 - 1934) nezbylo nic jiného než vládnout autoritativně (Nolte 1969:256).

V roce 1932 se k moci dostala Dollfussova vláda, která se pokusila realizovat zamýšlené řešení krize politické (paralyzovaný parlament) i ekonomické (kupř. pád a následná nezbytná asanace rakouského největšího bankovního domu Creditanstaltu). Vláda se domnívala, že nutným předpokladem pro zvládnutí krizové situace je posílení vlastní pozice na úkor postavení parlamentu a politických stran. Krátce po svém nastoupení se proto rozhodla zastavit další legitimační akty, tedy volby na všech úrovních.

Zlomový okamžik představuje 7. březen 1933, kdy došlo (po odstoupení tří prezidentů Národní rady, což znamenalo faktické vyřazení parlamentního tělesa z politického procesu) k přijetí zmocňovacího zákona o válečném hospodářství. Vláda se tak stala ohniskem, centrem veškerého politického života. Došlo ke zrušení ústavního soudu, omezení moci soudů obecných, omezení svobody shromažďování a tisku. Nacionálně socialistická a komunistická strana byly zrušeny v první polovině roku 1933. Na počátku roku 1934 se vyhrotilo napětí mezi vládou, která se svými názory a postoji blížila pozicím Heimwehru (domobrany), a sociálními demokraty, kteří odmítali autoritativní vládní kurs. V reakci na povstání, v jehož čele sociální demokraté stáli, vyhlásila vláda stanné právo, zakázala rakouskou sociální demokracii a rozpustila svobodné odbory. 1. května 1934 byla přijata nová ústava, která nahradila parlamentní ústavu z roku 1920 a která potvrdila organicko etatistický charakter rakouského politického systému.

Společně s odstraněním státoprávní demokracie rakouské první republiky následovalo v letech 1933/34 etablování nového vládního systému. Přeměnou měl být natrvalo položen základ politické alternativy k parlamentní demokracii v Rakousku. Ideje, jež určovaly formování nové institucionální a funkcionální podoby politického systému, shrnul E. Dollfuss: “Parlament se sám vyřadil z provozu, zašel na vlastní demagogii a formality. Tento parlament, takové zastoupení lidu, takové vedení našeho národa se již nikdy nevrátí a nesmí vrátit... Období vlády politických stran je pryč. Odmítáme glajchšaltování a teror, chceme sociální, křesťanský, německý stát Rakousko, vystavěný na stavovském principu, podřízený silnému a autoritativnímu vedení.” (Tálos 1995:36)

Podpora

Mezi všeobecné legitimační zdroje organicko etatistických autoritativních režimů patří především ideologické dědictví kontrarevolučního konservatismu 19. století, se svým odmítnutím individualistického liberalismu i státního absolutismu a se svou ideovou identifikací se středověkem (vyzdvižení role řemeslníka či rolníka v protikladu k industriálnímu a finančnímu kapitalismu). Dalším, nikoli nevýznamným, zdrojem byla antiliberální, antikapitalistická a současně antietatistická odpověď katolické církve v sociálních encyklikách typu Rerum Novarum, Quadragesimo anno apod.(1)

Ze všech těchto zdrojů představitelé nového režimu v Rakousku čerpali. Politická přeměna, kterou provedla Dollfussova vláda, byla podpořena jak souhlasem podstatných politických segmentů rakouské společnosti (významné části křesťansko sociální strany, Heimwehru, byrokracie, armády a podnikatelských sdružení), tak z části i tlakem ze strany fašistické Itálie. Oporou režimu se stala Vlastenecká fronta, jež vznikla splynutím křesťansko-sociální strany, nacionální strany a Heimwehru.

Jelikož se rakouský autoritativní režim nekonstituoval na základě politické mobilizace, vládní moc nečerpala svoji legitimitu z žádné mobilizační strany či hnutí, čímž se Rakousko zásadně odlišuje od mnoha fašistických režimů. K založení dominantní politické organizace samozřejmě došlo, ale až po ustavení samotného režimu. Historik F. Carsten soudí, že Dollfussův režim byl takřka “zvláštním návratem k neoabsolutismu poloviny 19. století, kdy nátlaková opatření byrokracie a exekutivy umlčovala všechny odpůrce absolutní monarchie a poražené revolucionáře z roku 1848.” (Carsten 228)

Římskokatolická církev disponovala po ustavení autoritativního režimu privilegovaným postavením - její vztah k režimu byl do značné míry předurčen proklamativním přihlášením rakouského státu ke katolické víře a k papežským sociálním encyklikám (Balík; Holzer 2001:45). Rakousko uzavřelo konkordát se Svatým stolcem, zákon zaručoval katolické církvi zastoupení ve spolkové kulturní radě a v zemských sněmech, zvláštní legislativa znesnadňovala vystoupení z církve. Ve školské politice došlo k obnovení poměrů z doby rakousko-uherské monarchie, přičemž v reakci na předchozí radikální dekonfesionalizaci školství z konce desátých a začátku dvacátých let dvacátého století došlo k jeho rekonfesionalizaci. Ta našla např. svůj výraz v odstranění „revoluční trosky“ (Tálos 2001:157) - tzv. Gloeckelova výnosu (výnos sociálního demokrata O. Gloeckela z roku 1919 zásadně liberalizoval účast na výuce náboženství, kdy ji de facto zdobrovolnil). Hromadně byli odvoláváni sociálně demokratičtí ředitelé škol, kteří byli do svých úřadů dosazeni v předchozí éře.

Nezanedbatelnou položkou v rejstříku různých druhů zpětných “podpor” autoritativnímu režimu představovaly ceremoniální systémové výstupy typu slavnostních shromáždění, vojenských přehlídek apod. Organicko etatistický režim zde využíval kombinace rakousko-uherského dědictví v podobě silné byrokraticko-militaristické mentality, s katolickým duchem, jenž byl zformován v barokní době. V učebnicích ("čítankách") byly jako cenné hodnoty vyzdvihovány především vůdcovství, hrdinství, statečnost, služba. Školám dominoval vojenský duch – uniformy, odznaky hodnosti, militaristické formy rozkazů (Tálos 1995:47).

Institucionální subsystém

Květnová ústava z roku 1934 zakotvila výjimečné postavení spolkového kancléře. Autoritativně-hierarchický princip vládní organizace byl dále patrný na rozsahu mocenských pravomocí vlády, v jejíž rukou se soustředila exekutivní i legislativní moc, a na budování monopolní organizace Vlastenecké fronty s neomezeným vůdcovským postavením. Silný vůdcovský princip je jedním z komponentů rakouského autoritativního režimu, který jej přibližoval italskému fašistickému a německému nacistickému modelu. Spolkový prezident neměl bezprostřední vliv na zákonodárství a exekutivu, jeho pozice byla vyloženě reprezentativní (Tálos 2001:154). Zajímavostí zůstává, že změna režimu se úřadu spolkového prezidenta nedotkla - Wilhelm Miklas zastával tento úřad v letech 1928 – 1938. Poukazuje to i na jistou plynulost (ve smyslu ne-revolučnost) “přechodu” od režimu demokratického k autoritativnímu.

Je „samozřejmé“, že se režim při upevňování svých pozic nezastavil ani před do té doby nezávislou justicí. Mezi soudci proběhly čistky a soudnictví bylo podřízeno vládní moci (sice ne explicitní zákonem, ale faktickým vlivem, který vláda měla a užívala) (Tálos 2001:158).

Ústava zdůrazňovala korporativní podstatu uspořádání státu. Jako stavovské prvky zavedla zaměstnanecké korporace a kulturní společnosti. Ústavní předpis předpokládal vytvoření sedmi profesních korporací. Oba orgány tzv. předběžných jednání – Spolková hospodářská rada a Spolková kulturní rada – měly být vystavěny na stavovském základě. Profesní korporace stály pod dohledem státu a jejich zástupci měli být do orgánů předběžných jednání dosazováni nikoliv na základě volby v rámci své korporace, ale měli být jmenováni vládou a prezidentem. Rakousko se díky této struktuře přiblížilo naplnění charakteristik organického etatismu. Ústava rozlišovala mezi orgány předběžných jednání – Státní rada, Zemská rada, Spolková hospodářská rada, Spolková kulturní rada – a mezi dvěma orgány s rozhodovacími kompetencemi – Spolkový sněm a Spolkové shromáždění. Orgány předběžného jednání měly vypracovávat posudky k návrhům zákonů předložených vládou. O vládních předlohách se rozhodovalo ve Spolkovém sněmu, který se skládal ze zástupců orgánů předběžného jednání. Vláda nebyla vázána posudkem orgánů předběžného jednání a v případě odmítnutí návrhu zákona Spolkovým sněmem mohla zákon podrobit hlasování lidu. (Tálos 1995: 44 - 45)

Ačkoli květnová ústava proklamovala Rakousko jako stavovský stát, již výše naznačený vztah státu ke stavovským organizacím ukazuje, že ideálu organické demokracie Rakousko (stejně jako např. Itálie) nedosáhlo. Došlo sice k etablování nových rovin funkční reprezentace zájmů a forem spolupráce mezi zástupci podnikatelů a zaměstnanců, formálně zakotvený a reálně praktikovaný princip autoritativní vlády se však ukázal být zásadní překážkou pro realizaci ústředního požadavku samosprávy. Každý organicky uspořádaný systém obsahuje latentní funkci znevýhodňovat určitou společenskou vrstvu. Ve své podstatě může být takový režim extrémně konzervativní nebo radikálně revoluční. K znevýhodnění některých skupin (ke kterému musí docházet) se navíc druží fakt antagoničnosti zájmů, a proto většina vzešlá z voleb mezi nejrůznějšími elementy, jež jsou vysoce heterogenní, má umělý a skutečnosti neodpovídající charakter. Hlasování ve finální fázi vede v demokracii ke konečnému urovnávání sporů jednotlivých stran a ke konečným kompromisům, ne tak ovšem v případě zaměstnaneckých zájmových skupin. Navíc, zájmové skupiny nemají důvod mít názor na všechny řešené problémy (a také ho nemají), tudíž existuje větší pravděpodobnost, že budou ochotnější vyměňovat své hlasy mezi sebou za podporu svých úzkých zájmů. Za takových okolností a předpokladů dochází ke koncentraci moci v rukou skupiny, jež řídí celý systém, určuje povahu a rozsah volebních obvodů, stanovuje podíl na reprezentaci, je arbitrem sporů mezi jednotlivými zájmovými skupinami a rozhoduje všechny záležitosti, v nichž reprezentanti zájmů nemají možnost výběru. Ačkoli se takový systém ideologicky hlásí k myšlence organické demokracie a domnívá se, že ji naplňuje, ve skutečnosti se spíše jedná buď o organický etatismus s byrokraticko-militaristicko-technokratickými elitami nebo o režim vedený vůdcem Strany, který má největší podíl na moci. Korporativní struktury se tak stávají v nejlepším případě pouze jedním z komponentů limitovaného pluralismu autoritativního režimu. Avšak i slabé korporativní struktury (ustavené skutečně “zespodu”) mohou představovat do jisté míry ohrožující element vůči monistickým ambicím politické elity, jež se snaží mobilizovat společnost v zájmu uskutečnění svých utopistických představ. Z toho důvodu může uvnitř fašistických hnutí existovat napětí pramenící z ambivalence ohledně míry vlivu, jež má být korporativním strukturám ponechán na úkor moci Strany (Linz 1973:310). Žádný politický systém, který deklaroval snahu o vytvoření na korporativismu založeného zřízení, neučinil nejvyšší a nejmocnější rozhodovací orgány (kabinet a jeho hlavu) odpovědnými vůči svým parlamentním komorám korporací.

Rakouský politický systém čelil dvoustranné opozici - tzv. demokratické a nacionálně socialistické. Demokratická opozice složená především z bývalých členů sociálně demokratické strany nepředstavovala závažnější nebezpečí. To však nelze konstatovat o opozici nacistické, která byla ve svém snažení nakonec úspěšná (viz níže).

Funkcionální a komunikativně-integrační subsystém

V reakci na požadavek na vyřazení či minimalizaci třídních rozporů a třídního boje byla odstraněna autonomie podnikových zájmových zastoupení - podnikové rady zavedené v roce 1919 byly vyřazeny z reálného podílu na moci. Podobně došlo k odstranění autonomie nadpodnikového zájmového zastoupení dělníků a zaměstnanců. Stávky a výluky byly zakázány (Tálos 1988:161-178). Třídní rozpory tak měly být vyřešeny znemožněním možnosti vyjádření názorů jedné ze stran výrobních vztahů.

Dohlížecí a mocenské kompetence bezpečnostních úřadů doznaly značného rozšíření. Jako kontrolní orgány byly zavedeny Spolkový komisariát pro personální záležitosti, jež se týkal úředníků, a Generální komisariát pro mimořádná opatření k potírání státu a vládě nepřátelských tendencí v soukromém průmyslu. Politické procesy spadaly pod výjimečné soudní senáty, ustanoveny byly také stanné soudy a zpřísněno trestní právo jako instrument k potlačování politické opozice. Rakouský autoritativní režim vyvinul také svébytnou kulturní politiku, ovšem pouze ve formě jistého přídavku. Představy o zásazích státu do kultury a tisku nezůstaly bez následků. Nátlak se projevoval na více úrovních – cenzura zasahovala do tisku, filmu, divadla a vydávaných knih. Pro filmové umění byl zřízen samostatný cenzurní úřad, vídeňská spolková policie sestavila seznam zakázaných knih. (Tálos 2001:157 – 158)

Od roku 1936 docházelo na základě působení vněsystémového okolí (uzavření tzv. červencové dohody mezi Itálií a Německem) ke sbližování mezi Rakouskem a Německem. Ačkoli se Rakousko stále snažilo o samostatné vystupování, byla tato jeho snaha stále méně úspěšná. Nacionálně socialistická propaganda (jejíž působení bylo ulehčeno amnestií a zřízením Lidověpolitického referátu uvnitř Vlastenecké fronty) mohla taktéž ke stupňování své protirežimní rétoriky zneužívat povážlivých sociálních poměrů (nezaměstnanost, chudnutí) (Kluge 1984:96). V ekonomické oblasti realizoval rakouský režim organického etatismu restriktivní rozpočtovou politiku, politiku sanace bank, provedl opatření v agrární politice, prosazoval politiku snižování nákladů na produkci (často prostřednictvím nedodržení kolektivních smluv a krácením platů ze strany zaměstnavatelů, jejichž pozici ulehčoval již zmíněný zákaz stávek). Společně s touto hospodářskou politikou byla prováděna selektivní zájmová politika ve prospěch finančního a průmyslového kapitálu a velkozemědělců (Tálos 1995:51).

Rakouský organický etatismus se projevil také jako strážce tradičního rozdělení rolí a tradiční hierarchie pohlaví – a tedy jako realizátor pohlavní diskriminace žen. Vdané ženy měly omezený přístup k získání zaměstnání – např. požadavkem ženského celibátu pro zaměstnankyně spolkové správy. (Tálos 2001:160 – 161)

Pád režimu

Organicko etatistické režimy nezažívají jednotný způsob svého pádu. Mohou plynule přejít v jinou, nejčastěji byrokraticko-militaristickou formu autoritativního režimu (např. Španělsko či Portugalsko) nebo mohou být “pohlceny” režimy totalitními (případ Rakouska). První vážnou zkouškou nového rakouského politického režimu byl červencový puč roku 1934. Rakouští nacisté, jejichž politickou stranu Dollfussova vláda (stejně jako všechny ostatní strany) zakázala, plánovali od počátku roku 1934 za podpory německé SS a s Hitlerovým vědomím puč proti Dollfussovi, jenž by vedl k nastolení nacionálně socialistické vlády. Pokus o převrat vypukl 25. července 1934, jeho výsledkem byla Dollfussova smrt a nástup nového kancléře, dosavadního člena vlády Kurta von Schusnigga (spolkovým kancléřem v letech 1934 - 1938). Puč se ovšem nezdařil, vláda jej v několika dnech potlačila a potvrdila svou dosavadní vnitropolitickou i zahraničně politickou orientaci na Itálii. Mussolini poslal v čase pokusu o převrat na rakousko-italskou hranici armádu, neboť považoval Rakousko za sféru italského vlivu (Pečenka; Luňák 1995:84).

V průběhu doby se ovšem německý tlak stupňoval, přičemž současně docházelo k neustálému sbližování Německa a Itálie, což oslabovalo italský vliv v Rakousku na úkor vlivu německého. Na jeho základě byl K. Schusnigg přinucen vzít do vlády nacistu Artura Seyss-Inquarta (ten byl v roce 1946 Norimberským vojenským tribunálem odsouzen k smrti) jako ministra vnitra a povolit činnost NSDAP. Když se kancléř Schusnigg pokusil čelit německému tlaku na anšlus Rakouska vypsáním plebiscitu o této otázce na 13. března 1938, požadovali Němci 11. března ultimativně jeho demisi, které také dosáhli. Seyss-Inquart vytvořil 12. března loutkovou vládu a oficiálně požádal německá vojska o pomoc při řešení napjaté vnitropolitické situace. Téhož dne vstoupily německé jednotky na rakouské území. O den později prohlásil A. Hitler Rakousko Východní markou, jež se stala nedílnou součástí Říše. Tento krok nechal Hitler ještě potvrdit lidovým “hlasováním”, v němž 99% obyvatel vyjádřilo svůj souhlas (Pečenka; Luňák 1995:26).

Faktický konec rakouského pět let trvajícího organicko-etatistického autoritativního režimu ovšem nastal již v okamžiku Schusniggovy demise, neboť režim byl s postavami svých vůdců Dollfusse a Schusnigga bytostně spjat.

Poznámky

Dne 15. května 1891 vydal papež Lev XIII. (římským biskupem v letech 1878 – 1903) první sociální encykliku Rerum novarum, jíž církev zaujala oficiální stanovisko k sociální otázce. Papež viděl řešení dělnické otázky na třech úrovních: církve, státu a svépomocných organizací. Nové sociální učení církve v encyklice uvedené lze formulovat takto: 1. Církev si uvědomuje, že průmyslovou revolucí vzniká nový typ společnosti, který od církve žádá, aby v ní byla přítomna novým způsobem. Její sociální nauka bude muset odpovídat této nové skutečnosti a církev bude muset vybudovat nové formy sociálního jednání, které budou odpovídat novým formám vykořisťování. 2. Církev si uvědomuje, že v moderní průmyslové společnosti vzniká na jedné straně na základě výrobních prostředků obrovská moc a na druhé straně obrovská závislost dělnické třídy na této moci. Zde je nutně zapotřebí pořádající moci státu ve smyslu právním i sociálním. 3. Poněvadž však církev má spoluzodpovědnost za člověka, nemůže ho nechat napospas státu; požaduje proto spoluodpovědnost ode všech, kdo se účastní hospodářského procesu. Církvi se díky této encyklice podařilo odpoutat od předprůmyslové, zemědělsko-řemeslnicky a stavovsky utvářené společnosti a zaujmout místo v nastupující průmyslové společnosti. Proti encyklice se zpočátku stavěla církevní hierarchie, politicky silně spjata s tradičními monarchiemi, neboť se domnívala, že sociálně-politické záležitosti nepatří do kompetence církve. Encyklika neoslovila ani většinu dělnictva, poměrně velký ohlas ale měla u mladých kněží. V rozvíjení sociálního učení církve ji následovala encyklika Quadragesimo anno (1931) Pia XI., Mater et Magistra (1961) a Pacem in terris (1963) Jana XXIII., Populorum progressio (1967) Pavla VI. a Laborem exercens (1981), Sollicitudo rei socialis (1987) a Centesimus annus (1991) Jana Pavla II. (blíže viz Sociální encykliky 1996).

Použité prameny a literatura

BALÍK, S. (2001): Mezi demokracií a totalitarismem. Příspěvek k Linzově klasifikaci autoritativních režimů. FSS MU Brno - rigorózní práce, Brno.

BALÍK, S.; HOLZER, J. (2001): Teorie nedemokratických režimů a osudy katolické církve jako dělící kritérium. In: Fiala, P.; Hanuš, J. (eds.): “Katolická církev a totalitarismus v českých zemích”, Brno, s. 32 - 52.

CARSTEN, F. L. (1978): Faschismus in Österreich, München.

KLUGE, U. (1984): Der österreichische Ständestaat 1934 – 1938, Wien.

LINZ, J. J. (1973): Totalitarian and authoritarian regimes. In: Greenstein, F. I.; Polsby, N. W. (eds.): “Handbook of Political Sciences”, Vol. III., Addison-Wesley, Reading, Mass.

NOLTE, E. (1969): Die faschistische Bewegungen, München.

O‘SULLIVAN, N. (1995): Fašismus, Brno.

PEČENKA, M.; LUŇÁK, P. a kol. (1995): Encyklopedie moderní historie, Praha.

SCHMITTER, P. (1974): Still the century of corporatism?, Review of politics, č. 1, s. 85 – 131.

Sociální encykliky (1996), Praha.

TÁLOS, E. (1988): Sozialpolitik im Austrofaschismus. In: Tálos, E.; Neugebauer, W. (eds.): “‘Austrofaschismus‘, Beiträge über Politik, Ökonomie und Kultur”, Wien.

TÁLOS, E. (1995): Zum Herrschaftssystem des Austrofaschismus: Österreich 1934 – 1938. In: Oberlander, E.; Jaworski, R.; Lemberg, H.; Sundhaussen, H. (eds.): “Autoritäre Regime in Ostmitteleuropa 1919 – 1944”, Mainz, s. 36 - 52.

TÁLOS, E. (2001): Zum Herrschaftssystem des Austrofaschismus: Österreich 1934 – 1938. In: Oberlander, E.; Jaworski, R.; Lemberg, H.; Sundhaussen, H. (eds.): “Autoritäre Regime in Ostmittel- und Südosteuropa 1919 – 1944”, Paderborn; München; Wien; Zürich, s. 143 - 162.