Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 2–3, ROČNÍK IV., JARO–LÉTO 2002, ISSN 1212–7817 – PART 2–3, VOLUME 4, SPRING & SUMMER 2002, ISSN 1212–7817

MNOHO JE CEST K RUSKÉMU ČLOVĚKU

POZNÁMKA K APLIKACI TEORIE STRANICKÝCH RODIN

NA RUSKÉ STRANICKÉ SPEKTRUM

Jan Holzer

Abstract

This article aims at characterization of the role of classical social-political ideologies from the point of view of modern Russian politics, i.e. in last decade of the 20^th century. This intention means to offer a possible classification of the parties of Post-Soviet political spectrum, with regard to their doctrinal options and in reflection of the classical cleavages. Particularly, the course offers description of main centres of Russian party families in the sense of confrontation of Post-Soviet political reality with standard theoretical approaches.

Key words

Russian federation, cleavages, Russian political parties, party families, social-political ideologies

Otázka identifikace hlavních ideologických proudů (duchovních rodin, rodin politických stran, stranicko-politických táborů, ideologických bloků atd.) současného ruského stranicko-politického spektra zůstává jedním z nejzapeklitějších problémů analýzy postsovětské ruské politiky. Ošemetným natolik, že řada autorů v podstatě na tento problémový bod rezignuje a uchyluje se k nikoli nutně alibistickému konstatování, že proces profilace ruských politických stran a hnutí dosud jednoduše nevykazuje dostatečně vyrýsované a konstantní ideové (ideologické, programové) opce a především pak adekvátní stálost a věrnost jednotlivých subjektů těmto opcím. Není-li pak možno hovořit o stabilizované situaci, není údajně daný studijní materiál hoden klasické sociovědní, v našem případě politologické analýzy.[1]

Tento postoj přitom nevychází z čistě aktuální reflexe, opírá se mj. také o určitou historickou (historiografickou) interpretaci vývoje fenoménu ruského stranictví. Konkrétně o obecnou skepsi co se týče možností hlubšího rozboru procesů vzniku a vývoje politických stran a hnutí v Rusku před rokem 1917 právě s ohledem na jev ideologií a doktrín. Tento pesimismus ovšem přinejmenším nebere v úvahu skutečnost, že již zárodečné období ruské politiky let 1905-1917 mělo své interesantní ideologické charakteristiky a navíc vyústilo do po všech stránkách supraideologické komunistické éry.

Supra v tomto případě znamenalo ideologické mono, a to ve smyslu jednoho z klasických stereotypů, ba mýtů sovětské agitace, který tvrdil, že existuje cosi jako “morálně-politická celistvost sovětského národa” (Cholodkovskij 1998: 5). Jinými slovy, za jeden z nejvýznamnějších důkazů o vítězství komunismu v zemi označovala bolševická propaganda v rámci konceptu tzv. uravnilovky údajné dosažení stadia “sovětského člověka”, osoby v podstatě již indiferentní vůči jakýmkoli sobeckým podnětům, radostně bytostného altruisty, oddaného ideálům a především potřebám sovětského celku, širé a svorné leninské společnosti. V každém případě se mělo jednat o jedince, kterému měl být cizí jakýkoli egoismus, individua, které se osvobodilo od svých tzv. zájmů ve prospěch potřeb a představ kolektivu.[2] Vnitřní rozpory “hrdiny oné doby”, jak se ostatně snažila vsugerovat soudobá sovětská literatura, mohly plynout pouze buď z nedostatečného rozchodu s minulou, buržoazní morálkou, nebo z privátního váhání a nejistot, např. v éře dospívání.[3] Co ovšem skutečně panovalo, byl bezbřehý historický optimismus, že nový sovětský lid se již od všech brzd a pout vlastních emocí jednou provždy oprostil.

Nic ovšem nebylo vzdálenější realitě. Bolševickému režimu se totiž ve skutečnosti jen s největší námahou a především bez ostychu před použitím i nejbrutálnějších metod dařilo blokovat latentní, jakkoli aktuálně násilně skryté rozpory; ať již sociálního, ekonomického, politického, náboženského či národnostního charakteru. A přitom stačilo několik málo měsíců perestrojkového rozvolnění a vytvořené pole pro názorovou prezentaci se rychle zaplnilo pestrým spektrem názorů, mínění, postřehů a idejí, konfliktně reprezentujících v podstatě všechny segmenty byť i stále ještě sovětské společnosti. Obnovení plurality, a tedy politična se tudíž odehrálo na prvním místě právě opětovnou prezentací nejrozmanitějších konfliktů a protikladů, které byly v předcházející éře násilím uzavřeny pod pokličkou a nyní se o to bouřlivěji a vitálněji přihlásily o slovo (Rutland 1996). Prim v této rovině hrálo téma svobodného pohledu na minulost, především na předcházejících sedm desetiletí sovětského režimu. Druhý zásadní tématický impuls pak představovaly obhajoby národnostních práv jednotlivých, povětšinou násilně ve Svazu shromážděných etnik.

Již v tomto vzniklém názorovém kotli je pak také možno hledat zárodky budoucího stranicko-politického pluralismu, z počátku na sebe beroucího podobu klasických strategických i cílových dělení (radikálové vs. umírnění, monarchisté vs. republikáni, dirigisté vs. liberálové, v ruském kontextu pak též nezanedbatelně evropeanisté vs. tzv. patriarchalisté, popř. tradicionalisté atd.), později se ovšem formujících do standardnějších štěpících forem. Prvotní předpoklad zdánlivé mizivé ideologické charakteristiky ruských stranických aktérů je tedy namístě přinejmenším konfrontovat s naznačenou realitou ideologicky totálně motivovaného a plně vybaveného (v rovině rétorické i politické praxe) sovětského režimu. Přičemž z určité půdy musel fenomén ruského bolševismu vzejít a tato půda nemohla být ideologicky neúrodná. Ideová neutralita ve smyslu nedostatku idejí a jejich plamenných hlasatelů tedy skutečně nebyla oním nejtypičtějším znakem ať již carského, či republikánského předsovětského Ruska. Tím jsou ovšem pouze naznačena východiska takto zaměřeného bádání v současnosti.

Ve smyslu předcházejících postřehů a rétorické obhajoby výzkumu fenoménu ideologií pro ruskou politiku je tedy cílem tohoto textu vstupní destinace role klasických sociálně-politických ideologií z hlediska moderní ruské politiky, tedy poslední dekády XX. století. Takto postulovaný záměr přitom též předpokládá nabídku možné klasifikace stranických subjektů pohybujících se na postsovětské politické scéně právě z hlediska jejich ideově-doktrinálních opcí a v reflexi klasických štěpících linií, tedy náčrt ohnisek ruských stranických protorodin ve smyslu konfrontace postsovětských reálií s teoretickými pokusy aplikovat na postkomunistickou stranickou scénu tento tradiční sociovědní syžet.

***

Jakkoli je tento text optimisticky věnován deskripci ideologického spektra současné ruské stranické politiky, z hlediska aktuálních ruských reálií není zcela pominutelná opačná teze o nedostatku, ba absenci ideologicky formované a fixované politiky v současném politickém životě Ruska a interpretace tohoto údajného faktu jako symptomu trendu ruské politické soustavy k některé z moderních forem autoritarismu (který, na rozdíl od souboje idejí v demokracii, respektive nadvlády jedné ideologie totalitních modelů, směřuje k systémové deideologizaci politického života jako své kýžené cílové vizi; srovnej Linz 1973: 264, nebo Linz – Stepan 1978), není (Holzer 2001: 104-105 ad.). Nelze totiž přehlédnout, že na ruské stranicko-politické scéně se skutečně pohybují cíleně rétoricky i politickou praxí odideologizované subjekty, pracující neskrytě s účelově motivovanými koncepty programové a partnerské flexibility. Uvést lze jak některé proprezidentské subjekty, tak např. i tábor ruských “demokratů”, který se motivu deideologizace nevyhýbá ve smyslu štítivé reakce na předcházející supraideologickou komunistickou éru. V tomto smyslu může přirozeně principiální skepse o limitované užitečnosti ideologií svádět k interpretaci vývoje Ruska 90. let jako neideologického, a tudíž z hlediska teorie demokracie nedokonalého (nedospělého) jevu.

Takto pesimisticky zaměřených argumentů je ostatně více: problematickou zprávu z hlediska použití ideologických formátů přináší také v postsovětských podmínkách typický fenomén tzv. antistran, tedy subjektů vyznačujících se mobilizací nikoli prostřednictvím ideově programové mobilizace, nýbrž identifikací s výraznými osobnostmi (Apter 1996: 17-19). Skutečnost, že ruská stranická scéna zná řadu one-man party shows, je ovšem způsobena nikoli pouze její nízkou ideologickou profilací, ale také (ne-li především) ruským smíšeným volebním systémem, který umožňuje, ba v některých případech přímo nabádá, vzhledem k existenci 225 jednomandátových volebních okrsků s většinovou volbou, k použití až privátně modulovaných volebně-stranických strategií (Holzer 2001: 63-68). V tomto smyslu tedy nelze výskyt jakoby “aprogramatických” stran jednoho muže spojovat výhradně s nepříchylností ruského voliče k ideově vyhraněným konceptům a/nebo s jeho ochotou podléhat mobilizačním projektům silných autorit.

V této tématické rovině se pak stejně zásadní jeví otázka relevance obecnější teze o celkově se snižující váze ideologické prezentace současného politického stranictví a oslabující se ochotě populace identifikovat se s stranami jako nástrojem politické agregace,[4] a to nikoli pouze v postkomunistickém kontextu. Pokusy o definování např. tzv. všelidové strany (volkspartei, catch-all party) či koncept tzv. kartelové strany též pracují s fenoménem jisté (částečné) deideologizace, respektive smazávání tradičních ideologických rozdílů mezi stranickými subjekty, a kladou důraz na oslabování vztahu profesionalizujících se stranických elit k příslušným, předpověditelným a socioekonomicky i kulturně semknutým elektorátním segmentům.

Celkově je však tato teze moderní politickou vědou spíše odmítána či problematizována (Fiala - Strmiska 1998: 87-89), a to jak pro prostředí tzv. stabilních demokracií, tak i ve vztahu ke vznikajícím či obnovujícím se stranickým spektrům postnedemokratických zemí, jakkoli charakteristických svou diskontinuitní genezí. Jinými slovy, na ideologický rozbor stranických spekter nelze ani v současnosti rezignovat. A to nikoli pouze s ohledem na možné dopady takovéhoto přístupu pro některé klíčové roviny politologického výzkumu (včetně systémové analýzy a takových námětů jako ideologická vzdálenost, tedy polarizace, v systému se pohybujících subjektů) či na “prachsprostou” konzervativnost a pohodlnost sociálních vědců, ale především vzhledem k prosté skutečnosti, že ideologická profilace (jakkoli komplikovaně skládaná) má pro většinu politických stran z hlediska jejich sebevnímání a vnitřní identity i nadále rozhodující význam.

I v redukovaném modelu demokracie, který nepředpokládá více jak poněkud trpné přidělení hlasu některé z politických (již méně pak nutně stranických) elit (a jehož některé symptomy nejsou současnému Rusku v oslabeném smyslu zcela vzdálené), tudíž není nutno zcela rezignovat na předpoklad, že na základě dané volby daných aktérů a následných výsledků daných aktivit dochází na veřejném politickém poli k realizaci bodů a hodnot, majících vztah k předkládaným programovým (ideovým) tezím. V každém případě stesky nad nízkou korelací mezi prezentovanou programatikou jednotlivých stran a vlastní politickou realitou (ve smyslu rozostřenosti a paralelního vzájemného sbližování cílových vizí), popřípadě nářky stran limitované stálosti (věrnosti) propojení jednotlivých stranicko-politických subjektů s proklamovanými programy a strategiemi,[5] odkazují především k politické kultuře příslušných zemí. Na prvním místě pak k podobám připravenosti jednotlivých aktérů hledat konkrétní kompromisní politická řešení (Fiala - Strmiska 1998: 97). Jakkoli tedy hlasování pro určitou stranu není nutně a vždy opcí ideologického rázu, nýbrž může např. vyjadřovat příslušnou (ne)chuť vůči státní moci, popř. vůči jejím jednotlivým aktivitám (v ruském kontextu tuto rozlišovací roli sehrály především realizovaná ekonomická reforma a kroky v zahraniční politice), je namístě i v současnosti hovořit o určitém popsatelném a klasifikovatelném ideovém zázemí většiny stran.[6]

Tyto teze platí i pro postsovětský ruský kontext. Určitá ideologická schémata byla a jsou v ruské politice používána a představují jistý mobilizační potenciál. Lze dokonce v budoucnosti předpokládat posilování jejich úlohy z hlediska aktuální (re)orientace ruského elektorátu. Rusko v každém případě nepředstavuje z hlediska nepřítomnosti určitých ideových vševysvětlujících linií a proudů anomálii, pouze prozatím nelze hovořit o pevnější a stálejší vazbě na stranické spektrum. I proto naše otázka správně nebude znít, zda hrají ideologie v ruské politice nějakou roli?, neb hrají, nýbrž jakou roli a do jaké míry v sobě tato role obsahuje rozlišovací momenty pro následnou klasifikaci ruských stran z hlediska profilujících se ideologických ohnisek.

Hledání odpovědi na otázku po skutečné roli ideologií v současném ruském kulturně-politickém kontextu je svázáno s reflexí logiky počáteční fáze ruské tranzice, tedy s momentem vlastního rozchodu s komunistickým režimem, a s identifikací jejích klíčových konfliktních linií. Víceméně přirozený hlavní znak první, zárodečné éry ruské (semi)demokracie, ohraničené březnem 1989 a srpnem 1991, tudíž představovala výsadní dichotomie komunistická elita vs. protodemokratická opozice. Prostor pro tento původně v některých otázkách takřka apolitický, morálně “vyfutrovaný” konflikt, řešící fatální otázku historické oprávněnosti sovětského bolševismu, se v návaznosti na individuální charakter opozičních aktivit ruské neoficiální zóny začal tvořit v gorbačovské periodě druhé poloviny 80. let a měl víceméně klasické kontury. Ve stranicko-organizační rovině se ovšem odrazil pouze zprostředkovaně, neb po takřka celé období před rokem 1990 monopolizovaly půdu pro jeho disputaci stranické struktury Komunistické strany Sovětského svazu.

Postupně, s gradací procesu rozkladu sovětské moci a sílícími politickými požadavky národních reprezentací, ovšem došlo v ruském prostředí k přesměrování této přirozené primární bipolarity k nejprve nesmělému, ale záhy v podstatě neomezenému otevření prostoru pro volnou soutěž jednotlivých aktérů, mj. též politických stran. A tedy i konkurence sociálně-politických ideologií. Ani časté pseudomoralistní stesky nad soudobou “duchovní degradací ruské společnosti” a nejasnostmi “jakou společnost stavíme a jaké cíle sledujeme” (Volkov 1998: 250),[7] ostatně typické nikoli pouze pro postsovětské reálie, přitom nemohou zastřít skutečnost, že pro (jakkoli přirozeně nedokonalé) procesy překonávání následků komunistické éry se staly typickými především obnovená a záhy plně využitá pluralita náhledů na budoucnost Ruska. V nikoli přehlédnutelné míře pak byl tento syžet propojen s otázkou náhledu (naopak jen těžko lze použít pojem vyrovnání se) na minulost Ruska, a to nikoli pouze sovětského, ale i carského.

Právě v tomto smyslu vstoupila do ruské politiky otázka sociálně politických ideologií: v jedinečném a pro Rus tak typickém nadšení pro hledání vlastní, jedinečné národní ruské ideje, odrážející její “jiný pohled na člověka” (Špidlík 1996). Komplikovaném navíc již zmíněným paralelním projektem deideologizace ruského veřejného života (nikoli však politiky) ve smyslu jeho obecné dekontaminace od komunismu.

Proces hledání prapodstaty Ruska přitom lze skloubit, ale nelze zcela prostě ztotožnit s fenoménem sebeutvrzovacího národně-státního procesu (state-building), představujícím pro některé postkomunistické země nejtypičtější rozměr jejich tranzice směrem k demokratizaci. A tudíž - skutečnost, že (1) reflexe historického rozvodu zemí střední a východní Evropy s komunismem (dekomunizace) byla řadou autorů pojata ve smyslu jednoznačného a v tom smyslu dosti zjednodušeného spojení, ba ztotožnění s procesem obecné nacionalizace postkomunistického areálu, a (2) fakt, že se část, a to nikoli nevýznamná, bývalých komunistických elit skutečně k takto orientované rétorice a následně i politické praxi uchýlila, nemusí ještě znamenat, že realita obecnějšího rozměru hledání prapodstaty národní ideje (národních zájmů, národní otázky atd.), fenoménu oslovujícího skutečně široké vrstvy daných společností (ruskou nevyjímaje), má nutně (ex, neo)komunistickou logiku. Nabízející se nekomplikovaná identifikace postkomunismu s nacionalismem tudíž představuje pouhou sociovědní hypotézu, mající čistě podmíněnou platnost a podléhající s měnícími se reáliemi opakující se kritické verifikaci.

Právě v tomto smyslu bylo v postsovětském Rusku překonání komunismu jako jediné a vševysvětlující supraideologie záhy vystřídáno ideovým soupeřením (posvěcené koneckonců i prezidentem B. Jelcinem [8]) o nárok na podání výsostné ruské ideje. Vzniklé “ideologické pole současného Ruska zastoupené nejrůznějšími učeními ,všech časů a národů´” (Misjurov 1996) se velmi rychle zaplnilo nejrozmanitějšími pokusy a vizemi o formulaci ruské identity pro nové podmínky. Nechyběly mezi nimi ani individuální vizionářské mise (srovnat lze např. slavný Solženicynův esej Jak bychom měli uspořádat Rusko a obecně jeho následné, ostatně dosud trvající angažmá; Solženicyn 1990), ani propracované sociovědní strategie, reagující na posuny názorových preferencí rozličných segmentů ruské společnosti (za jiné je namístě jmenovat eurasianismus). V tomto prostoru, přirozeně nikoli imunním metodě návratu k formulaci ruských praidejí, je pak nutno hledat zdroje profilačního procesu ruské ideologické scény. Pestrost strategií, od konzervativních po revoluční, a barvitost cílových vizí, od tradicionalistických po modernizační, to vše přitom dostatečným způsobem dokumentuje výskyt a váhu sociálně politických ideologií a doktrín pro ruskou politiku konce XX. a začátku XXI. století.

Otázka ovšem směřovala k roli ideologií v ruské politice. Pokud jsem vyloučili samotnou absenci ideologií, pak zopakujme, že již několikráte zmiňovaná skepse stran jejich zásadní úlohy ve veřejné politice je spojitelná s několika argumenty: s víceméně nevelkou rozlišovací schopností ideologií ve smyslu jejich použití pro stranickou prezentaci a/nebo s malou orientací voličské obce na programově (ideově) ostřeji vyhraněné projekty. Jakkoli však lze pro předcházející postřehy shromáždit nezanedbatelnou argumentaci, skutečným důvodem limitované role ideologií v ruské politice je systémové nastavení celé politické soustavy Ruské federace. Konkrétně pak (1) privilegovanost prezidentského pólu, (2) absence nutnosti vytvářet ideově (stranicky) pevné vládní týmy, plynoucí jednak ze (semi)prezidentského modelu, jednak ze zvláštní situace v ruském parlamentu, do nějž se díky smíšenému volebnímu systému dostává řada nezávislých kandidátů, a (3) osobitá zakotvenost prezidentské moci ve stranickém spektru prostřednictvím opakujících se projektů tzv. proprezidentské strany (Holzer 2001: 39-40, 63-67 a 106-107).

Přiznání naznačených bodů nicméně, jak již bylo konstatováno, nemusí a nemá znamenat rezignaci na celkovou analýzu ideologické scény a z ní dále plynoucí typologizaci ruských stran. Ideologické mobilizace jsou v ruské politice používány, stranicko-politická scéna disponuje z hlediska analýzy ideologického spektra relevantním rejstříkem a plní určité identifikační (a potenciálně v budoucnu pravděpodobně i systémově konstitutivní) role. Stojíme tak spíše před otázkami, jednak jak přistoupit k analýze ideologií, jednak které jejich identifikační rysy upřednostnit a které naopak potlačit, ne-li ignorovat; právě s ohledem na naději na identifikaci základních ideologických ohnisek a jejich možnou klasifikaci do ideologických protorodin.

Dosavadní kritické zkoumání existujících typologizačních pokusů již přitom umožňuje opřít se o některé postřehy, např. stran rozhodujícího kritéria pro posouzení příslušnosti politických stran k jednotlivým stranickým nebo “duchovním” rodinám. Tím, zdá se, “není ,historický´ původ strany, zejména je-li posuzován jako izolovaný moment, nýbrž ideově-programová orientace a sebeidentifikace strany ve spojení s vnitropolitickým a mezinárodní uznáním této totožnosti. Historický původ má druhořadý význam. …,Rodinnou´ příslušnost politické strany je tedy vhodné posuzovat jako produkt interakcí, do něhož zasahují rozmanité kombinace činitelů, činitelů vůči příslušné straně endogenních i exogenních.” (Fiala - Strmiska 2001).[9] Takto definovaný přístup pak předpokládá respekt k vlastnímu obsahu pojmu stranické rodiny, jakkoli nadanému “všeobecnou srozumitelností” (Mudde 2000: 79).

V tomto smyslu je tudíž namístě propojit aplikaci již existujícího, na pravo-levé ose utříděného rejstříku jednotlivých ideologií (doktrín) tak, jak je známe ze západního prostředí, s analýzou explicitně hlásané a prakticky realizované ideové linie, tedy proklamované příchylnosti konkrétních stranických subjektů k nim. Pestrost ideologického spektra, ať již plyne z návaznosti na určité historické projevy a znaky (a to navzdory skutečnosti, že v případě Ruska máme co do činění se zemí, v níž byla geneze parlamentní soustavy a všech institucí ji reprezentujících fatálně přervána a nejedná se tedy o předmět studia nadaný přirozenou kontinuitou), nebo čerpá z novátorských a pro ruskou společnost často překvapujících strategií, přitom vytváří základní kolorit danému výzkumu vzájemně se doplňujících a v čase proměnlivých charakteristik.

Rejstřík nabízejících se typologizačních východisek klasifikace duchovních rodin je velmi bohatý. Počínaje klasickými deseti ideologickými skupinami S. Rokkana (Rokkan 1970), respektive devíti ideologickými rodinami K. von Beymeho a jejich postkomunistickou aplikací v podobě konceptu familles spirituelles (Beyme 1982: 45),[10] přes sedm tzv. ideologických dimenzí (stranických střetů)[11] A. Lijpharta (Lijphart 1981: 26-51), pět skupin politických stran D. Nohlena (Nohlen 1992: 295-326),[12] pět skupin I. Budge a H. Kemana (Budge - Keman 1990: 91-93)[13] a konče např. sedmi stranickými rodinami, které s odvoláním se na H. Kitschelta (1995) a K. Crawforda (1996) a na základě “tvůrčího” zpracování von Beymeho konceptu familles spirituelles, navrhuje P. G. Lewis.[14]

Vyjmenované klasifikace jsou nicméně vždy nějakým způsobem problematické (mírou časového i prostorového záběru, řazením konkrétních subjektů, nejednoznačností kritérií, požadavky na trvání atd.), často těžko verifikovatelné a tudíž lehce kritizovatelné a v každém případě v širším rámci jen s komplikacemi použitelné. Viz např. “originální” přístup P. G. Lewise, jehož práce, jakkoli si již vzhledem k názvu (Political Parties in Post-Communist Eastern Europe) klade z hlediska postkomunistického areálu všezahrnující nároky (Lewis 2000: xi), nezahrnula do studovaného materiálu (na rozdíl od Běloruska či Ukrajiny) Ruskou federaci. Již to vyvolává stran jím předložené klasifikaci postkomunistických stranických rodin určité pochybnosti, nemluvě o dalších možných výhradách, ostatně již v odborné literatuře vznesených (Fiala – Strmiska 2001).[15]

Nechceme-li nicméně skončit u takto formulovaného a poněkud alibistického konstatování o aktuální komplikovanosti tímto směrem zaměřeného výzkumu, ne-li nemožnosti pevné a obecné typologie, pak se jako řešení jeví pokus definovat konkrétní ruský příklad a ten pak případně použít jako výchozí komparativní schéma pro širší postsovětské reálie. I s vědomím toho, že aplikace standardních modelů politického vývoje na postkomunistické, a zvláště pak postsovětské reálie je konfrontována s celou řadou metodologických obtíží, a že analýza postkomunistické politiky je značně problematizována vzájemným překrýváním a míšením řady endogenních i exogenních, navíc často jen obtížně rozeznatelných a spíše nestabilních faktorů a vlivů. V tomto smyslu mohou mít nabízené konkluze pouze prozatímní, dalším ověřením podléhající platnost.

Nuže, rozlišení krystalizačních ohnisek (bodů) ruského stranického spektra je možno otevřít standardním odkazem k tradičnímu dělení na levici, střed a pravici a odrazem těchto výsečí v současné ruské politice. Navzdory skepsi, se kterou řada autorů přistupuje k takovémuto dělení současných ruských stran (např. Oleščuk - Pribylovskij - Rejblat 1996), a obecně problémům s touto metodou spojeným přitom lze konstatovat, že i kontinuum pravice až levice může mít pro ruské reálie jistu relevanci.

Nikoli ovšem přirozeně v duchu konce XIX. století, kdy vznikla tradice označovat v Rusku jako levici ty, kdo jsou “dále od moci a blíže k šibenici”. Tento postřeh sice nesl určitou symbolickou informaci o revoltujícím idealismu ruské levice v intencích francouzské revoluční tradice,[16] nicméně jako kritérium je dnes nepoužitelný. Logiku tohoto chápání, tedy pravice jako na status quo orientovaná opora státní moci versus levice jako reformně až revolučně naladěný politický tábor, pak přirozeně na řadu desetiletí uzavřela bolševická revoluce. V intencích naznačeného pojetí, tedy ve smyslu antiteze vůči mocensky petrifikovaným (konzervativním - sic!) strukturám sovětského státu, nicméně byla např. v 60. a 70. letech XX. století pojmem levice označována nevelká skupina disidentů. Toto pojetí přesto částečně přešlo i do éry vlastní ruské postkomunistické transformace. Např. představitelé na liberalizaci systému orientovaného opozičního seskupení Demokratické Rusko se na začátku 90. let definovali jako levice, a to právě ve smyslu svého odporu vůči zbyrokratizovaným komunistickým elitám. Své odpůrce tak označovali jako reakcionáře, respektive v barevné koláži jako “ty rudo-hnědé” (Pashentsev 1999: 7). Jejich cílem přitom bylo “obžalovat” komunismus, v návaznosti na perestrojkový vnitrostranický boj, příznačně starými kádry definovaný jako konflikt mezi konzervativním (zdravým) a progresivním (voluntaristickým) křídlem,[17] z konzervativní, ba imperialistické pravicovosti.[18]

Skutečně použitelné, srozumitelné a komparovatelné (a navíc v podstatě standardní) rozlišovací kritérium tak přinesla až v roce 1992 nastartovaná ekonomická reforma J. Gajdara. Ta ruskou pravici a levici definovala na klasické socioekonomické ose, čímž oba tábory i dostatečně zřetelně rozlišila. Stranické síly, které se více či méně profilovaly na její podpoře (ve volbách v prosince 1993 především Volba Rusko a Blok Javlinskij – Boldyrev – Lukin [19]), vytvořily liberálně-konzervativní [20] pravicový tábor, zatímco subjekty stojící v povětšinou ostré opozici proti tomuto projektu (Komunistická strana Ruské federace – KPRF, či Agrární strana Rusko - APR) lze ztotožnit s politickou levicí. Přirozeně je možno hovořit i o určitých přesazích, např. v souvislosti se “zapletením se” osobností pravého křídla sociální demokracie s liberály ve smyslu počáteční podpory gajdarovských reforem. Socioekonomicky definovaná dichotomie levice vs. pravice však z hlediska uspořádání ruské stranické scény vykazuje určité nedostatky. Nemá totiž všezahrnující specifikační potenciál, neboť neposkytuje adekvátní odlišení pro další dva relevantní póly ruského stranického spektra tím, že příliš striktně identifikuje termín pravice s protržně ekonomickým liberalismem a levici s komunistickou ideou plánování a totální státní ingerence. Vzniká tak otázka, jak v tomto smyslu kategorizovat takzvaně nacionalistickou Liberálně demokratickou stranu Ruska (LDPR), o jejíž relevanci nelze pochybovat již vzhledem k její kapacitě vítěze parlamentních voleb 1993, respektive jak typologizovat specifický fenomén ruských proprezidentských stran, co do reprezentanta sice proměnlivý,[21] nicméně nadaný spolehlivým volebním a mocenským potenciálem. Takto orientované subjekty se přitom na socioekonomické kategorie primárně neorientují a v příslušných otázkách jsou velmi adaptabilní (viz jejich přizpůsobivé chování při hlasování v Dumě).

Socioekonomickou osu tedy nelze z hlediska identifikace obsahů pojmů pravice a levice označit za zcela dostačující a všezahrnující. Aplikace jiných standardních štěpení ovšem celou situaci nijak nevyjasňuje, ba spíše komplikuje. Použití dělení jako např. podpora režimu a zahraničně-politická odlišnost vede ke zmatení pojmů, neboť s jejich pomocí se v rámci stranického spektra vytvářejí velmi rozmanité (mes)aliance: např. proprezidentský pól je v zahraničně-politické oblasti propojitelný s liberálním táborem, zcela se však oba rozcházejí z hlediska podpory režimu. Stejně chaotická situace vzniká v relaci KPRF a LDPR, které vykazují blízkost v zahraničně-politické orientaci, v socioekonomických otázkách je však jejich chování značně odlišné. Řešením pak není ani uchýlení se k ostatním Lijphartovým ideologickým liniím, ostatně autorem formovaným s podmínkou náležitého časového trvání. Tyto linie totiž nemají v současné podobě ruského stranického spektra adekvátní odraz, což se ostatně týká i postmaterialistického stranického střetu, který v ruské politice prozatím nehraje v podstatě žádnou roli. V tomto smyslu je pak nutno za zcela nešťastné označit zavedení termínu “nová levice” Y. Pashentsevem, který autor chápe jako vyjádření obrozené, nekomunistické levice (Pashentsev 1999: 7). Pevná západním konotace tohoto pojmu s postmaterialistickým hodnotovým kodexem totiž nutně způsobuje, že aplikace tohoto pojmoslovného spojení na ruské reálie 90. let XX. století by pouze ještě více zatemnila ruský politický slovník.

Vědomí předchozích spíše skeptických postřehů stran dělení pravice a levice v ruské politice lze vyřešit pokusem o nalezení a identifikaci minimálního společného jmenovatele pravo-levých destinací. Za jediné relevantní, časově navíc omezené kritérium lze skutečně určit vztah k ekonomické reformě, která paletu ruských stran v éře let 1992-1999 spolehlivě rozčlenila. Další možná použití pojmů pravice a levice již mají ryze subjektivní a ad hoc definovanou bázi a představují povětšinou spíše matoucí, nežli žádoucí diferenciační metodu.

Na závěr a na okraj: paradoxní kontext tohoto terminologického Babylónu tvořily akademické i mediální debaty o budoucnosti skutečné levice v Rusku. Teze o zdánlivě absolutní degradaci komunistických myšlenek, provázené mediální a rétoricko-politickou antilevicovou kampaní a vědomím oslabené sociální a třídní polarizace, vedla k předpokladu postupného perspektivního sílení sociálně demokratického pólu. Participace sociálních demokratů (spíše ovšem jednotlivců než relevantních subjektů) na jelcinovském establishmentu ovšem zároveň vedla např. Y. Pashentseva k označení centristického liberalismu za privilegovanou doktrínu ruské politické současnosti (Pashentsev 1999: 8).[22] Jinými slovy: uvedené kritické poznámky k možným komplikacím, spojeným s používáním termínů levice a pravice (nemluvě o široké oblíbenosti pojmu střed, nadanému v očích některých komentátorů až mystickým potenciálem), nikterak neubírají na popularitě tohoto symbolického pojmenování. Jistý význam takovéhoto nálepkování však je zároveň ředěn individuálními konotacemi příslušných aplikací.

Již předchozí rozbor míry využitelnosti levo-pravé škály pro aktuální ruskou stranickou scénu se přirozeně odvolával na identifikaci a zhodnocení základních konfliktních linií (cleavages) a jejich vlivu na vnitropolitickou ruskou scénu. V zásadě ovšem není použití klasických štěpících linií v postkomunistickém kontextu samozřejmé a bezproblémové, naopak představuje mimořádně komplikovaný badatelský úkol s nejistým heuristickým výstupem. A to především z toho důvodu, že současná sociovědní obec se v podstatě shoduje na konstatování, že na postkomunistické poměry lze jen obtížně aplikovat standardní klasifikace západní vědy, které reflektují postkomunistické situaci často zcela nepodobnou sociální a politickou realitu. I proto se použití možných klasických typologií na ruskou společnost jeví jako smysluplný postup jen za předpokladu největší obezřetnosti a spíše realismu z hlediska postulovaných hypotéz a/nebo výsledků. Pokusíme-li se přesto určit přítomné konfliktní linie v ruském sociopolitickém kontextu, představujícím typický příklad východoevropských trendů (a vzít jako teoretické východisko kupříkladu Lijphartovy ideologické dimenze, tedy linie stranických střetů, aniž bychom jej přitom brali jako dogma), pak je nutno v ruském případě hovořit o následujících základních štěpeních.

První pro ruskou politickou scénu typickou relaci, teoreticky dosud literaturou nepostihovanou, představuje specifická dichotomie “moc versus podřízenost”, respektive držitel a vykonavatel (subjekt) moci versus objekt moci. Podstata tohoto konfliktu, který v sobě v jistém smyslu nese rozměr dělící linie režimní podpora vs. opozice, ovšem jde dál, k prazákladům vnímání fenoménu moci ruskou společností, nikoli nutně spojeným s dichotomií vláda – opozice. Proto je i dosti obtížně definovatelný na stranické ose.

Za klíčový bod vlastního ideologického štěpení z hlediska ruského stranického spektra jsme již označili Gajdarovu ekonomickou reformu. Přirozenou hodnotu ovšem z hlediska rozestoupení a autoidentifikace ruských stran přirozeně hrála sociopolitická antinomie “demokraté versus komunisté”, představující stejně jako ve většině dalších postkomunistických zemí primární dichotomii, vycházející ze vztahu ke komunistické (sovětské) éře, popřípadě ke komunismu jako osobitému dějinnému fenoménu. Na zmíněné napětí reagovala ruská stranická scéna adekvátním štěpícím procesem, vedoucím ke zformování trojúhelníku “demokraté vs. centristé vs. opozice” (Schneider 2001: 190-228). Naopak relevance dalších možných štěpících linií se jevila jako podružná, ne-li marginální (Zubov 1998: 41 ad.). Odtud komplikovanost definování dalších rozhodujících momentů rozšiřování rejstříku ruských stran, na prvním místě vzniku proprezidentského subjektu (též tzv. strany moci),[23] který nereflektoval žádný tradiční konfliktní řez, nesoucí příslušné ideologické pouto, nýbrž profiloval se čistě instrumentálně ve vztahu k politické moci. Překvapivě rychle se tak uzavírá proces profilace relevantních ruských stran, jejichž počet se dle výsledků parlamentních voleb 1999 usadil na šesti: proprezidentský subjekt (aktuálně Jednota), KPRF, Vlast Celé Rusko, Svaz pravicových sil (SPS), LDPR a Jabloko.

Nyní tedy stojíme před otázkou, jakým způsobem takto usazenou paletu ruských stran rozčlenit. Debata o rodinách (třídách) ruských stran, ať již pracuje s kterýmkoli ze základních modelů pólových struktur ruské stranické scény, ve kterých vystupují ve střídavých propojeních “demokraté”, “liberálové”, komunisté, nacionalisté, proprezidentské subjekty (“strany moci”), tradicionalisté, centristé, socialisté či tzv. “stabilizátoři“ (Barygin 1999: 59-63; respektive Holzer 2001: 104), ovšem odkazuje k identifikaci rozhodujících pólů ruského stranického systému, nikoli k přesnější ideologické profilaci. Opřít se v tomto smyslu o již vytvořené klasifikace tudíž lze jen částečně. Řada autorů se proto při popisu ruské stranické scény do typologizačních pokusů nepouští, někteří zase pracují pouze s určitými výsečemi.[24] Datově hodnotný experiment mohla představovat klasifikace ruských stran podle jejich “ideově-politické orientace” A. Stepien (1999: 31-32), která hovoří o liberálních (radikálně-reformních), konzervativních (reformně zaměřených), komunistických, socialistických a tradicionalistických (národně-patriotických) subjektech, navíc se standardní a zcela oprávněnou poznámkou o složené identitě ideových bází ruských stran. Tento přístup ovšem bohužel neřeší otázku řazení proprezidentských subjektů (stran moci) z hlediska jejich ideologické opce a nepřihlíží též k relevanci a kapacitě jednotlivých reprezentantů těchto rodin (viz např. konzervativní tábor).

A tak s vědomím uvedených postřehů a s ohledem na výsledky třech ruských parlamentních voleb (1993, 1995 a 1999) a stávající situaci z hlediska výskytu a stability pozice relevantních ruských stranických subjektů je možno pracovně hovořit o čtyřech reálně zastoupených ruských stranických rodinách: komunistické, sociálně demokratické, liberální a národně-patriotické (konzervativně nacionalistické). Pozici nevýrazněji reprezentované stranicko-politické rodiny v RF zaujaly socialistické a sociálně demokratické strany, do kteréžto rodiny je z programových důvod víceméně jednoznačně nutno zařadit právě tzv. proprezidentské subjekty (Jednota, OVR). Tuto typologickou opci by přitom neměla „zmást“ ani jejich proklamovaná centristická orientace, který by neměla zakrýt jejich nejtypičtější programovou prioritu, totiž důraz na výraznou roli státu.

Stejně drze neproblematickým se jeví zařazení KPRF, vzhledem ke skepsi autora stran údajné sociáldemokratizace tohoto subjektu. Reálná strategie KPRF (viz tzv. model pavučiny) prozatím odůvodňuje a fixuje její komunistickou ideologickou identifikaci a v tomto smyslu konstantní výsostné postavení komunistické stranicko-politické rodiny.

Jakkoli liberálnímu táboru chybí mocnější elektorátní zázemí, relevantní straničtí reprezentanti (hnutí Jabloko a SPS) disponují relativně stabilním a (dle některých optimistických komentářů) i perspektivním potenciálem. Budoucnost liberální rodiny ovšem i s ohledem na atmosféru v ruské společnosti zůstává určitou hádankou, těžko nenormativně řešitelnou.

Evidentně nejproblematičtější je, zdá se, destinace národně-patriotické (nacionalistické?, konzervativní?) stranicko-politické rodiny. Důvodem je osobitý „průřezový“ charakter doktríny nacionalismu v ruských politických reáliích, tedy skutečnost, že nacionalistická rétorika je (více či méně, ovšem z hlediska elektorátní reflexe takřka nutně) společná v podstatě všem relevantním stranickým silám (určitou výjimku snad představuje Jabloko). Tento fakt poněkud zpochybňuje jednoznačné (a silně zakořeněné) zařazení LDPR jako „typického“ zástupce této rodiny. Relevance a vnitřní konzistence této rodiny je pak tudíž posílena o konzervativní identitu, jíž blízké subjekty v ruských podmínkách v každém případě vyvracejí spornou tezi o možném postupném sbližování se liberálních a konzervativních stran, stavěnou na západních stranicko-politických spektrech. Počáteční souznění mezi konzervativními a liberálními subjekty z hlediska podpory reformních aktivit tak bylo záhy negováno rozporem mezi nimi z hlediska metody těchto reforem a „neřešitelnými“ diskrepancemi v hodnotových otázkách.

Relevantní reprezentanti dalších rodin (ekologické, extrémně pravicové či rolnické) v Rusku v podstatě absentují. Zcela mimo možnou deskripci je pak vzhledem k mimořádné pestrosti rodina regionálních a etnických stran. Jejich minimální relevance z hlediska centrální politiky ovšem nemusí nutně znamenat nedostatek kapacity a vlivu v konkrétních regionálních (městských atd.) reáliích.

***

Popsané základní spektrum ruských politických stran, členěné z hlediska jejich ideologických opcí a příslušnosti k alespoň v částečné míře zformovaným stranicko-politickým (proto)rodinám, jako výsledek recepce vývoje ruských politických stran v určitém smyslu verifikuje v tomto textu hájenou tezi o přítomnosti přinejmenším zakladatelské role ideologických mobilizací v ruské politice konce XX. a začátku XXI. století. Navzdory všem shromážděným skeptickým postřehům stran takto zaměřeného výzkumu je tudíž možno říci, že ideologické profilace hrají na ruské politické scéně určitou roli, ba co více, že s jejich pomocí lze tuto scénu kategorizovat.

Limitovanější se naopak jeví možnost aplikace teorie štěpících linií, na nichž by tyto ideologické opce byly vystavěny. Pravděpodobné osvětlení této skutečnosti tkví ve stále ještě nedokončeném procesu socioekonomické strukturalizace ruské společnosti, navíc tříštěné do mnoha regionálních, kulturně často velmi svébytných útvarů, s minimálními pouty k centru a jeho politickým kategoriím a institucím. Lze tak konstatovat, že výskyt sociálně-politických ideologií v ruské politice naznačuje, ba potvrzuje názorovou pestrost ruské voličské obce, kterážto ovšem není pevněji a stabilněji svázána s příslušnými socioekonomickými ukazateli, nýbrž má spíše efemérní, nejrůznějším podnětům snadno podléhající povahu. Z tohoto důvodu tedy nabízí identifikace hlavních stranických rodin v ruské politice víceméně jistou „zprávu“, naopak otázka reprezentantů těchto rodin (a jejich elektorátních kapacit) odkazuje k premise razantních proměn, a to v krátkodobém, i střednědobém horizontu.

Poznámky

[24] Již vícekrát zmíněný Y. Pashentsev např. dělí levici na tradiční, komunisty, sociální demokraty (socialisty), zelené a anarchisty, aniž by přihlédnul ke značně odlišným potenciálům těchto „rodin“ (Pashentsev 1999: 8).

Použité prameny a literatura

Alferova, E. V. - Lapin, V. A. - Umnova, I. A. - Fadějev, V. I. (eds., 1998): Gosudarstvennaja vlasť i mestnoje upravlenije v Rossii, Moskva.

Apter, D. (1996): Parties and Democracy in the Post-Soviet Republics: The Case of Estonia, Darthmouth, Hans - Brookfield.

Baglaj, М. V. (1999): Konstitucionnoje pravo Rossijskoj federacii. Učebnik dlja juridičeskich vuzov i fakultetov, Мoskva, NORMA-INFRA.

Barygin, I. N. (ed., 1999): Političeskije partii, dviženija i organizacii sovremennoj Rossii na rybeže vekov. 1999 g. Analitičeskij spravočnik, Moskva Izd-vo Michajlova.

Berďajev, N. A. (1990a): Istoki i smysl russkogo kommunizma, Moskva.

Berďajev, N. A. (1990b): Suďba Rossii, Moskva.

Berďajev, N. A. (2000): Filosofie svobody, Olomouc, Votobia.

Bezancon, A. (1998): Sovetskoje nastojaščeje i russkoje prošloje, Moskva, Izd. MIK.

Budge, I. - Keman, H. (1990): Parties and Democracy. Coalition Formation and Government Functioning in Twenty States, Oxford, Oxford UP.

Crawford, K. (1996): East-Central European Politics Today, Manchester, Manchester UP.

Dauderstädt, M. – Gerrits, A. – Márkus, G. G. (1999): Troubled Transition Social Democracy in East Central Europe, Bonn – Amsterdam, Friedrich Ebert Stiftung.

Fiala, P. - Mareš, M. (1998): Programatika politických stran, Politologický časopis, roč. V, č. 1, s. 5-20.

Fiala, P. - Strmiska, M. (2001a): Stranicko-politické rodiny a ideologické sektory. Příspěvek k diskusi o pojetí rodin politických stran, Středoevropské politické studie, roč. III, Podzim 2001, č. 2.

Fiala, P. - Strmiska, M. (2001b): Pojetí stranicko-politických rodin postkomunistickém středoevropském a východoevropském kontextu, Středoevropské politické studie, roč. III, Podzim 2001, č. 4.

Fleron, F. J. jr. – Ahl, R. – Lane F. (1998): Where Now in the Study of Russian Political Parties?, in: Löwenhardt, J. (ed., 1998): Party Politics in Post-Communist Russia, London - Portland, Frank Cass Publishers, s. 224-252.

Gallagher, M. – Laver, M. – Mair, P. (1995): Representative Government in Modern Europe, New York, McGraw Hill.

Ganuck, G. (1997): Parteien und Nationalismus in Russland. Demokratische versus nationalistische Integrationnach dem Ende des kommunistischen Systems, Frankfurt, Peter Lang Verlag.

Golosov, G. V. (1999): Partijnyje sistemy Rossiji i stran vostočnoj Evropy, Moskva, Ves mir.

Gorškov, M. K. (2000): Rossijskoje obščestvo v uslovijach transformacii (Sociologičeskij analiz), Moskva, ROSSPEN.

Häfner, L. (1994): Die Partei der linken Sozialrevolutionäre in der russischen Revolution von 1917 - 1918, Kőln, Bőhlau.

Hloušek, V. (2000): Konfliktní linie v „postkomunistických“ systémech politických stran, Politologický časopis, roč. VII, č. 4, s. 373-395.

Holzer, J. (2000): „Proprezidentská“ strana. Modelový typ ruské stranické soustavy?, Středoevropské politické studie, roč. II., č. 4, Podzim, on-line text.

(www.iips.cz/seps.html)

Holzer, J. (2001): Politický systém Ruska. Hledání státu, Brno, CDK.

Cholodkovskij, K. G. (1998): Idejno-političeskaja differenciacija rossijskogo obščestva: istorija i sovremennosť, Politija, No 2 (8), Leto 1998, s. 5-40.

Judin, J. (1998): Političeskije partii i pravo v sovremennom gosudarstve, Moskva, INFRA-M.

Kislicyn, S. A. (ed., 1998): Rossijskaja istoričeskaja politologija, Rostov na Donu, Feniks.

Kitschelt, H. (1995): Party Systems in East Central Europe: Consolidation or Fluidity?, University of Strathclyde Studies in Public Policy, No 241.

Laqueur, W. (1993): Black Hundred: The Rise of the Extreme Right in Russia, New York, Harper Collins Publishers.

Laqueur, W. (1994): Cernaja sotnja: istoki russkogo fašizma, Washington, Problemy vostočnoj Evropy.

Lewytzkyj, B. (1974): Die linke Opposition in der Sowjetunion. Systemkritik Programme. Dokumente, Hamburg, Hoffmann und Campe Verlag.

Lijphart, A. (1981): Political Parties: Ideologies and Programs, in: Butler, D. - Peniman, H. R. - Ranney, A. (1981, eds.): Democracy at the Polls: A Comparative Studies of Competitive National Elections, Washington and London, s. 26-51.

Lipset, S. M. - Rokkan, S. (1967): Cleavage Structures, Party Systems, and Voter Alignments: An Introduction, in: Lipset, S. M. - Rokkan, S. (eds., 1967): Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspectives, New York - London, Free Press, s. 1-64.

Ljuchterchandt-Michaleva, G. – Ryženkov, S. (ed., 2000): Vybory v partii v regionach Rossii, Moskva - Sankt Petěrburg, IGPI – Letnij sad.

Magdziak-Miszewska, A. (ed., 2000): Rosja 2000. Koniec i poczatek epoki?, Warszawa, Centrum stosunkow miedzynarodowych.

Makfol, M. - Markov, S. - Rjabov, A. (eds., 1998): Formirovanie partijno-političeskoj sistemy v Rossii, Moskva, Moskovskij centr Karnegi.

Makfol, M. - Rjabov, A. (eds., 1999): Rossijskoje obščestvo: stanovlenije demokratičeskich cennostej?, Moskva, Gendalf.

Misjurov, O. A. (1996): Kakaja ideologija nužna Rossii?, Vestnik MGU, serija 12 – Političeskije nauki, č. 2.

Mudde, C. (2000): Stranická rodina: rámcová analýza, Politologická revue, roč. VI, č. 1, s. 78-93.

Muchin, A. A. (2000): Informacionnaja vojna v Rossii, Moskva, Gnom i D.

Munčajev, Š. M. - Ustinov, V. M. (1999): Političeskaja istorija Rossii. Ot stanovlenija smoderžavija do padenija Sovetskoj vlasti, Moskva, NORMA-INFRA.

Nazarov, M. M. (1998): Političeskaja kultura Rossijskogo obščestva 1991 - 1995 gg.: opyt sociologičeskogo issledovanija, Moskva, URSS.

Nohlen, D. (ed., 1992): Lexikon der Politik. Band 3, München.

Pappe, J. Š. (2000): Oligarchi. Ekonomičeskaja chronika 1992 – 2000, Moskva, MGU – Vysšaja škola ekonomiki.

Pashentsev, Y. (1999): The left parties of Russia, on-line text.

Pašencev, E. N. (1998): Oppozicionnyje partiji i dviženija sovremennoj Rossiji, Moskva, Izdatelstvo Informpečať ITRK RSPP.

Peregubov, S. P. – Lapina, N. J. – Semenenko, I. S. (1999): Gruppy interesov i Rossijskoje gosudarstvo, Moskva, Editorial URSS.

Podberezkin, A. I. (ed., 1999): Sovremennja političeskaja istorija Rossii. Chronika i analitika (1985 - 1998 gg.), Moskva, Duchovnoje nasledije.

(1999): Političeskije partii i dviženija Rossii, Moskva, Biznes – Press.

(2000): Političeskije partii Rossii: istorija i sovremennosť, Moskva, ROSSPEN.

Popcov, O. (2000a): Chronika vremen „cara Borisa“, Moskva, Soveršenno sekretno.

Popcov, O. (2000b): Trevožnyje sny carskoj svity, Moskva, Soveršenno sekretno.

Protasov, L. G. (1997): Vserossijskoje učrežditelnoje sobranie. Istorija roždenija i gibeli, Moskva, ROSSPEN.

Rokkan, S. (1970): Citizens, Elections, Parties: Approaches to the Comparative Study of Political Development, Oslo, Universitetsforlaget.

Römmele, A. (1999): Cleavage Structures and Party Systems in East and Central Europe, in: Lawson, K. - Römmele, A.- Karasimeonov, G. (eds., 1999): Cleavages, Parties, and Voters: Studies from Bulgaria, the Czech Republic, Hungary, Poland, and Romania, Westport, Praeger Publishers, s. 3-17.

Roskin, M. G. (1994): The Emerging Party Systems Of Central And Eastern Europe, in: Democracy In The 1990s, Global Issues In Transition, No 6, s. 62-76.

Rutland, P. (1996): Russia’s Broken ‘Wheel Of Ideologies’, on-line text (www. misc.eunet.cz/marathon).

Seliger, M. (1976): Politics and Ideology, London, Allen and Unwin.

Smagina, S. M. a kol. (1998): Političeskije partii Rossii v kontekste eje istorii, Rostov na Donu, Feniks.

Smirnov, A. F. (1998): Gosudarstvennaja Duma Rossijskoj imperii 1906 - 1917, Moskva, Kniga i biznes.

Solženicyn, A. (1990): Jak bychom měli uspořádat Rusko. Moje úvahy, Praha, OK Centrum.

Solženicyn, A. (1999): Rusko v troskách, Praha, Práh.

Steffani, W. (1997): Gewaltenteilung und Parteien im Wandel, Opladen - Wiesbaden.

Stepanova, I. M. - Chabrijeva, T. J. (eds., 1999): Parlamentskoje pravo Rossii: Učebnoje posobije, Moskva, Jurist.

Stepien-Kuczynska, A. – Adamowski, J. (eds., 2000): Szkice o Rosji, Lodz – Warszawa, Instytut Dziennikarstwa UW, Wydzial Studiów Miedzynarodowoych i politologicznych UL.

Sypčenko, A. V. (1999): Narodno-socialističeskaja partija v 1907 - 1917 gg., Moskva, ROSSPEN.

Šestopal, E. (2000): Psichologičeskij profil rossijskoj politiki 1990-ych. Teoretičeskije i prikladnyje problemy političeskoj psichologii, Moskva, ROSSPEN.

Ševcova, L. (1997): Političeskije zigzagi postkomunističeskoj Rossiji, Moskva, Moskovskij Centr Karnegi.

Ševcova, L. (1995): Postkomunističeskaja Rossija: logika razvitija i perspektivy, Moskva, Moskovskij Centr Karnegi.

Ševcova, L. (1999): Režim Borisa Jelcina, Moskva, ROSSPEN.

Špidlík, T. (1996): Ruská idea. Jiný pohled na člověka, Velehrad – Roma, Refugium.

Ťuťukin, S. V. - Šelochajev, V. V. (1996): Marksisty i russkaja revoljucija, Moskva, ROSSPEN.

Wielgosz, E. (ed., 2000): Rosja - Chiny. Dwa modele transformacii, Toruň, Wydwnictwo Adam Marszalek.

Wightman, G. (1998): Party and Politics, in: White, S. – Batt, J. – Lewis, P. G. (eds., 1998): Developments in Central and East European Politics 2, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press, s. 147-165.

Zinověv, A. A. (1996): Post-kommunističeskaja Rossija, Publicistika 1991 - 1995 gg., Moskva, Respublika.

Zubov, A. B. (1998): Granicy razlomov i urovni jedinstva v segodňašnej Rossii: uroki sociologičeskogo issledovanija, Politija, No 2 (8), Leto 1998, s. 41-101.