Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 2 - 3, ROČNÍK IV., JARO - LÉTO 2002, ISSN 1212-7817 - PART 2, VOLUME 2 - 3, SPRING – SUMMER 2002, ISSN 1212-7817
APLIKACE ROKKANOVSKÉ TEORIE CLEAVAGES NA ČESKÉ POLITICKÉ STRANY NA POČÁTKU ÉRY MASOVÉ POLITIKY
|
Abstract This paper deals with applicability of the model of cleavages in Bohemia from the 1860s till the first decades of the 20th century. The author tries to identify factors, which had significance in the process of formation of the cleavages in Bohemian society. The development of the Czech party system was characterised with strong influence of all the main cleavages (centre – periphery, church – state, urban – rural, employers – workers). The conclusion confirms usability and usefulness of Rokkan´s theory for Czech conditions. |
|
Key words Rokkan, cleavages, parties |
Tento text se zaměřuje na aplikaci teorie cleavages (štěpení) na české podmínky ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století.([1]) Průkopníkem této teorie je norský politolog Stein Rokkan. V roce 1967 spolu s americkým sociologem Seymourem Martinem Lipsetem spolueditovali knihu “Party Systems and Voter Alignments” (Stranické systémy a voličská seskupení), přičemž v první teoretické kapitole přiblížili proces utváření politických stran v 19. a na začátku 20. století. (Kapitola navazuje na Rokkanův text publikovaný o dva roky dříve - viz Rokkan 1965.) Klíčovou myšlenkou jejich teorie byl převod cleavages, jež formovaly západoevropské společnosti od konce středověku do éry masové politiky, na politické strany. Doplnění a rozvedení teorie Rokkan provedl v dalších textech, přičemž její sumarizaci a jisté utřídění uskutečnili až po Rokkanově smrti Peter Flora, Stein Kuhnle a Derek Urwin v souborném díle (zahrnujícím Rokkanovy klíčové texty) nazvaném State Formation Nation-Building and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan (Flora 1999). Rokkanův myšlenkový odkaz ovšem nezahrnuje jen teorii cleavages, ale další velmi zajímavé koncepty (především historicko-sociologický “makromodel Evropy” a s ním spojenou “konceptuální mapu Evropy”, institucionální “prahy demokratizace” či teoretický popis utváření vztahu “centra a periferie”). Úzká provázanost rokkanovských konceptů potom ještě zvyšuje jejich přínos pro politickou vědu.
1. České země a Rokkanova teorie
Rokkan ve své teorii nepracuje s případem českých zemí, byť při výkladu své konceptuální mapy Evropy, která představuje výchozí prostor pro teorii cleavages, české země výjimečně zmiňuje (srov. Flora 1999: 160). Pro jeho konceptuální mapu Evropy je klíčový “svět Keltů, Latinů a Germánů”, jak konstatuje úvod k jeho posmrtně vydanému soubornému dílu (Flora 1999: 86). Východní, a značnou část střední Evropy, ponechává Rokkan stranou z důvodů komplikací, jež by do jeho modelu mohla vnést. Nicméně je pravdou, že hojně pracuje s příkladem habsburské monarchie a první rakouské republiky. Přitom politický prostor rakouských zemí vykazoval dlouho do 20. století řadu analogických rysů s vývojem v Čechách a na Moravě, ať pokud jde o vývoj masových stran, utváření stranických táborů nebo výraznou segmentaci společnosti (srov. Hloušek/Kopeček 2002). Na tomto základě se jeví nejenom jako možné, ale i velmi zajímavé pokusit se o mikroaplikaci rokkanovské teorie v původní podobě, nemodifikované pozdějšími úpravami (srov. např. Inglehart 1990, Lijphart 1981)([2]) na zrod českých politických stran a stranického (sub)systému.([3])
2. Podstata teorie a její použití na české země
Nyní se stručně a ve zhuštěné podobě pokusíme představit Rokkanovu koncepci. Vychází z předpokladu, že konflikty, kterými procházely evropské společnosti v posledních čtyřech stoletích působily zásadním způsobem na vznik štěpících linií ve společnosti - cleavages. V kritických bodech dějin (reformace, národní revoluce, průmyslová revoluce, mezinárodní revoluce) viděl Rokkan zlomové body (“critical junctures”) vedoucí k vytváření společenských štěpení. Od aliancí různých zájmových skupin, které byly jejich produktem, pak v éře masové politiky a postupné demokratizace jednotlivých zemí (viz Rokkanovy čtyři prahy demokratizace, Flora 1999: 244 –260), vedla cesta ke vzniku masových politických stran. Politické strany se tak staly akumulátorem zájmů různých skupin, které dokázaly propojit a využít k získání voličské podpory. Štěpení jsou přímým produktem dvou revolucí - národní a průmyslové a existují ve dvou dimenzích – teritoriální a funkční. Rokkan identifikoval čtyři nejdůležitější. Národní revoluce dovršila a vyostřila konflikt centrum versus periferie (teritoriální dimenze) a církev versus stát (funkcionální dimenze). Průmyslová revoluce pak konflikt město versus venkov (teritoriální dimenze) a zaměstnavatelé versus dělníci (funkcionální dimenze). Reformace, jako národní a průmyslovou revoluci časově předcházející kritický bod, výrazně zasáhla do výstavby teritoriálních států v západní Evropě (především v protestanských zemích vytvořila národní církve, což ovlivnilo pozdější tvorbu národních států a dále rozdělením evropských zemí na katolické, protestanské a nábožensky smíšené determinovala pozdější společenské a politické procesy). Mezinárodní (bolševická) revoluce, která národní a průmyslovou revoluci následovala, pak postavila socialisty proti komunistům. Je nutné upozornit, že Rokkanův výklad je třeba brát komplexněji a nedogmaticky, protože její interpretace se někdy může mírně lišit. Např. vztah centrum – periferie Rokkan rozvíjí ve výrazně širší perspektivě, jež má značný význam i pro konceptuální mapu Evropy a formování jednotlivých států západní Evropy, což není možné v tomto textu podrobněji rozebrat.
2. 1. Cleavage centrum – periferie
Toto štěpení vychází ze sporu dominantního centra a podřízené kultury v provincii nebo na periferii, která se cítí etnicky, jazykově nebo jinak ohrožena. Proti domnělému či skutečnému tlaku z centra se mobilizuje potlačovaná periferní skupina, která se snaží prosadit nějakou míru autonomie či dokonce nezávislosti. Charakter sporu může být různý, od snahy legálně prosadit své požadavky na půdě existujících institucí až po použití násilných metod. Na této konfliktní linii vznikaly strany autonomistické – jednoduše řečeno s Rokkanem strany teritoriální obrany (Flora 1999: 320).
Formování svébytného českého periferního protestu je možné dát do kontextu s Rokkanovými předpoklady pro nejlepší možné podmínky pro vznik organizované národní rezistence (Flora 1999: 322):
Za první politickou formaci periferního protestu ve druhé polovině 19. století lze považovat staročechy (Českou národní stranu), kteří představovali typickou honorační stranu sdružující většinu tehdejší české politické elity. Odštěpením od nich vznikli v polovině 70. let 19. století mladočeši (Česká národní strana svobodomyslná). Ti rychle, ovšem pouze dočasně, převzali pozici a vůdčí politickou roli staročechů v českém národním prostoru. V 80. a 90. letech 19. století se pak začínají (v řadě případů opět odštěpením tentokrát od mladočechů) formovat další české, nyní již v některých případech masové, politické strany (živnostníci, pokrokáři, agrárníci, sociální demokracie aj.).
Diferenciace českého politického tábora ve druhé polovině 19. století tak vygenerovala rozpad původně jednotné národní strany a vedla k postupnému zformování svébytného stranického (sub)systému. V tomto procesu se odrážel na jedné straně právě vztah centrum – periferie, na druhé straně i některá specifika odlišující české země od rakouského “jádra”. Zatímco pro rakouské země byl dlouho charakteristický spor pangermánských liberálů s katolíky, v podmínkách českého regionálního systému stran hrál zpočátku klíčovou roli konflikt staročechů s mladočechy o stylu politiky a o vztahu k centru (Vídni). Později se po stabilizaci (autonomistického) postoje k centru, což se nezměnilo až do první světové války, dostavilo přirozené tříbení a strukturace regionálního systému stran (viz výše). A tím se dostáváme k dalšímu rokkanovskému štěpení.
2. 2. Cleavage církev - stát
Tento rozpor vychází z náboženských sporů, které otřásaly po staletí Evropou. Velká francouzská revoluce tento spor zásadním způsobem “obohatila” o sekularizační tendenci a střet mezi státem a církví. Boj o postavení náboženství a církve ve společnosti pak silně poznamenal 19. století a stal se ústředním motivem vzniku křesťanských stran na jeho konci. Významnější roli v zakládání křesťanských stran sehrála katolická církev díky své lepší organizaci, nadnárodnímu charakteru a propracované sociální doktríně. (Z toho vyplývá skutečnost, že katolické strany vznikaly hlavně ve státech, které prodělaly protireformaci a prosadila se v nich katolická víra jako jediné náboženství nebo tam, kde katolíci byli významnou menšinou a cítili se diskriminováni.) Zajímavé také je, že vyhraněně katolické strany se neprosadily ve státech jako je Irsko.([4]) V těchto zemích se akcentace zájmů katolíků a církve objevuje v programech většiny politických stran (viz spor dvou klíčových irských stran Fianna Fáil x Fine Gael, který byl zásadním způsobem determinován vztahem k Británii a ne náboženskou otázkou). Výsledkem působení této konfliktní linie jsou tedy strany katolické, v dnešní době pak transformované zpravidla do podoby křesťanskodemokratické (případ Německa, Rakouska, Belgie aj.).
Ohledně podmínek příznivých pro vznik tohoto typu strany Rokkan vedle predominance katolické církve či náboženské smíšenosti, vyzdvihuje i častou příslušnost k evropskému městskému pásu (city belt). K němu řadí z evropských států např. Holandsko, Švýcarsko, Belgii či Itálii. Ke státům se silnou katolickou stranou patří i Rakousko, které ovšem Rokkan neřadí k městskému pásu, ale k vnitrozemským impériím (landward empire-nations), přiléhajícím k městskému pásu. V Rakousku Luegerovi křesťanští sociálové ve druhé polovině 19. století prokázali při budování katolického tábora značné integrační schopnosti. Jejich Lager je považován za silně homogenizovaný a zcela srovnatelný s obdobným sociálně demokratickým táborem (srov. Hloušek 2001: 349).
A právě tady dobře vynikne rozdíl mezi rakouskou a českou situací konce 19. století.([5]) Zatímco míra religiozity zůstala v Rakousku na poměrně vysoké úrovni a umožnila hrát ve 20. století křesťanským sociálům roli hlavního konkurenta sociálních demokratů, české národní obrození směřovalo (přes počáteční participaci některých kněží) v zásadě proti katolické církvi. Asi hlavní důvod tohoto jevu je třeba hledat v těsném sepětí katolické církve s habsburskou “tvorbou státu”. Tato vazba - sahající hluboko před 19. století - působila negativně na vztah primárně antirakousky orientovaného českého národního hnutí. Přestože na konci monarchie matriková příslušnost Čechů ke katolické církvi byla téměř stoprocentní, fakticky byla drasticky nižší. Tento skrytý rozpor se naplno odkryl až po vzniku Československa, kdy během několika měsíců zaznamenala katolická církev prudký úbytek registrovaných věřících a silný útok na svoji samotnou existenci (hnutí Pryč od Říma). Katolíci v českých zemích se tak v průběhu diferenciace českého národního hnutí dostávají paradoxně do pozice menšiny ostatními izolované a ostrakizované, byť samozřejmě v éře monarchie jen verbálně. Míra antikatolického naladění na úrovni české politické elity i společnosti jako takové se mohla naplno projevit až po první světové válce, kdy zmizela ochranná clona monarchie a katolíci byli označeni za “pátou kolonu Rakouska” (srov. Trapl 1990).
Obrannou reakcí na antikatolický postoj velké části české společnosti bylo už v 90. letech 19. století několik více či méně úspěšných pokusů o zformování křesťanské strany. Ovšem až do roku 1918, tedy do okamžiku, kdy začaly být pozice katolické církve ohroženy přímo existenčně, nevznikla jednotná strana pokrývající celé území českých zemí. Asi nejvíce se ve výstavbě křesťanskosociálních stran a zájmových organizací před první světovou válkou angažovali dva katoličtí kněží Mořic Hruban a Jan Šrámek. Druhý z nich pak stál po válce u zrodu hlavního reprezentanta politického katolicismu v českých zemích ve 20. století – Československé strany lidové (ČSL). Ta dokázala v éře první republiky dovršit integraci katolické menšiny.([6])
Zbývá si ale položit jednu důležitou otázku. České země vybočují z rokkanovské teorie jednou zvláštností (Rokkan by použil slova deviace). V těch zemích, kde se objevily silné katolické strany, se jen zřídka prosadily i relevantní agrární formace. Proč tomu bylo v českém případě jinak, objasníme při aplikaci dalšího cleavage.
2. 3. Cleavage venkov – město.
Industrializace a působení ekonomiky volného obchodu v 19. století silně narušily tradiční způsob života rolnických společností. Konzervativní venkovská komunita nepřijímala prudké změny přicházející z městského prostředí vždy zrovna s pochopením. Působení strachu ze změn pak vedlo k pochopitelné reakci, jejímž výsledkem byla snaha organizovat se a bránit své zájmy. To v konečném důsledku vedlo ke vzniku agrárních stran, když stávající politické subjekty toho nebyly schopny nebo k tomu ochotny.
Zajímavý pohled se nám v této souvislosti naskytne při konfrontaci s Rokkanovými příznivými podmínkami vzniku agrárních stran (Flora 1999: 332).
Pokud obecně shrneme zásadní předpoklady pro expanzi agrárních formací v prostoru českých zemí zjistíme, že byly z velké části naplněny. Zajímavá je rovněž geneze samotné agrární strany. Původně v českých poměrech existovala určitá vazba mezi staročechy a reprezentanty rolnických zájmů. Ta se ovšem s politickou marginalizací konzervativních staročechů, kteří navíc nebyli schopni reagovat na měnící se hospodářskou situaci v zemědělství, rozpadla (menší část českých zemědělců ovšem u staročechů působila i později). Tím se české země vydaly jiným směrem než třeba Británie, kde Konzervativní strana takovou aliancí skutečně v té době byla. Dočasně staré rozpadlé spojení nahradila od konce 80. let nová aliance v rámci mladočeské strany, tvořená liberálně naladěnými městskými elitami a venkovskou politickou reprezentací. Předáci českých zemědělců ovšem v polovině 90. let znovu zjistili, že ani mladočeši nejeví přílišný zájem o jejich požadavky. Spojení se tak znovu rozpadlo a rurální elita postupnými sjednocovacími kroky na začátku 20. století došla k vlastní jednotné agrární straně (Harna 2000: 164 – 165, Dostál 1998: 9 – 23). Ta se rychle stala (i díky přetrvávajícímu silnému zemědělskému sektoru českých zemí) druhou nejvlivnější českou politickou formací (po sociálních demokratech). Ve volbách do říšské rady v roce 1907 a 1911 získala v Čechách 22% hlasů respektive 26,4% a na Moravě 15,8% respektive 18,9% (Krejčí 1994: 72 – 73). V meziválečném Československu pak pod názvem Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu hrála roli (po rozštěpení sociální demokracie) vůbec nejvlivnější české politické formace. Svoje pozice ještě posílila úspěšným průnikem na Slovensko, kde se asi jako jediná česká strana dokázala úspěšně etablovat (především díky propojení se slovenskými agrárníky – srov. Kopeček 2000). Nyní se dostáváme k poslednímu významnému cleavage.
2. 4. Cleavage zaměstnavatelé – dělníci
Tento třídní rozpor vychází z toho, co průmyslová revoluce vyprodukovala v oblasti sociální, tj. početnou skupinu továrních dělníků. Důsledkem byl konflikt mezi nimi a jejich zaměstnavateli. Obě strany se začaly organizovat. Na jedné straně vznikaly dělnické spolky a odbory, na druhé straně průmyslové a hospodářské komory a zaměstnavatelské odvětvové svazy. Translace tohoto cleavage na politické strany začala už před rozhodujícím rozšiřováním volebního práva. Politickými reprezentanty dělnictva se staly masové (levicové) socialistické strany. Jejich vznik restrukturoval stranické spektrum. Na pravici působily strany etablované jako důsledek předchozích cleavages. Na levici se naopak zpravidla prosadily socialistické strany. Podle situace v jednotlivých zemí tak došlo k obsazení pravé i levé části politického spektra. Třídní cleavage vedlo k určité konvergenci jednotlivých systémů stran.
Rokkan ovšem upozorňuje na skutečnost, že předchozí cleavages nezůstaly bez vlivu ani na samotné socialistické strany (v souvislosti s mezinárodní revolucí). Zatímco v řadě protestanských zemí (Británie, Švédsko či Dánsko) působily poměrně umírněné dělnické strany, katolické země s tradicí obtížné výstavby národního státu v nedávné minulosti (Francie, Španělsko či Itálie) vyprodukovaly hluboce rozdělené dělnické hnutí (Flora 1999: 335). Mezi těmito dvěma variantami Rokkan umisťuje země, kde se dělnické hnutí rozvíjelo v silném odporu proti dominantní národní elitě. K nim řadí i Rakousko, kde byl socialistický tábor koncentrovaný ve Vídni schopen udržet jednotu tváří v tvář katolíkům a pangermánským nacionalistům.
Velký význam podle Rokkana měla i rychlost industrializace v jednotlivých zemích. Skoková industrializace a modernizace produkovala radikálnější dělnické strany, což byl případ třeba Norska (srov. Lipset 1995: 72 - 73). K tomu mohl přistoupit i polokoloniální status některých území, který přispěl k radikalizaci dělnického hnutí (opět třeba Norsko či Finsko, které získaly status suverénní země až v roce 1905 respektive 1917). Rokkan tak nabízí závěr, že silně rozdělené dělnické hnutí v katolických zemích je možným důsledkem konfliktního vztahu mezi “tvůrci národa” (“nation-builders”) a katolickou církví v klíčové éře vzdělávacího rozvoje a masové mobilizace (tj. na konci 18. a v 19. století).
Jak se k tomu postavit z české perspektivy. České země by v Rokkanově modelu zřejmě patřily k zemím se silným konfliktem mezi “tvůrci národa” a církví a navíc “s polokoloniálním” statusem. Tím se do jisté míry kombinují prvky blízké více rokkanovským variantám. Důležitá proto je interpretace vývoje české sociální demokracie. Po prosazení všeobecného a rovného hlasovacího práva (1907) získala ve stranickém (sub)systému pozici nejsilnější strany.([7]) V téže době se ovšem její pozice z více důvodů poněkud oslabila. Zaprvé, dlouho přetrvávající silná vazba na rakouské ústředí (čímž byla mezi českými stranami výjimečná), se na začátku 20. století prakticky přerušila. To ji na jedné straně zcela jasně přiřadilo ve stranickém (sub)systému k ostatním českým regionálním stranám, na druhé straně to vedlo k rozštěpení sociálních demokratů na většinové autonomisty, prosazující samostatný na rakouských sociálních demokratech v podstatě nezávislý kurs, a menšinové centralisty, kteří zůstali poslušní vídeňskému ústředí. Za druhé, časově do přibližně stejné doby spadající vzestup národních socialistů, kritizujících příliš “internacionalistické” sociální demokraty (srov. Klátil 1992: 7 – 60), jim vytvořil nebezpečného konkurenta v boji o dělnické hlasy (na rozdíl od Rakouska, kde sociální demokraté podobného významného konkurenta v levé časti spektra postrádali). Rozštěpení sociální demokracie po 1. světové válce na většinové prokomunistické křídlo a menšinové sociálnědemokratické křídlo pak odpovídá spíše francouzské či italské situaci než rakouské. Zajímavé ovšem je, že zatímco oslabení čeští sociální demokraté se v 1. československé republice orientovali prosystémově, prorazili izolaci ve stranickém systému a byli schopni kompromisů dokonce i s katolíky, jejich jednotní rakouští soudruzi nedokázali při výrazně větší politické relevanci najít s křesťanskými sociály potřebný modus vivendi a přivedli zemi k občanské válce. Analogie s rakouským příkladem tak v tomto směru selhává. Inspirativnější se spíše zdá francouzský či italský příklad či dokonce situace “postkoloniálního” protestanského Finska. Ve všech si komunisté udrželi značný význam ještě dlouho po 2. světové válce, přičemž u těch z nich, kde se to dá zkoumat (Francie) měli v meziválečném období převahu nad sociálními demokraty. Podobná situace nastala i v českých poměrech a přetrvala až do konce éry kompetitivní politiky (1948). Doplnění hodnocení posledního cleavage se věnuje závěr tohoto textu.
3. Závěr
České země svým osamostatněním v roce 1918 potvrdily úspěšnost procesu tvorby moderního národa. České národní hnutí a česká kontrakultura, které se v úzké provázanosti zformovaly v průběhu 19. stol, tak dosáhly nejvyšší mety všech moderních evropských nacionalismů. V jistém smyslu ji dokonce překročily, protože československý stát ve své podobě po první světové válce zahrnoval nejenom “jádrová” území (prakticky celé “historické” české země), ale i další teritoria (Slovensko a Podkarpatskou Rus). V Rokkanově typologii konečné podoby vztahu centra a periferie se v tomto kontextu a také v souvislosti s úspěšným etablováním jednotného jazykového standardu (Flora 1999: 78 a 174 – 176) dá o českých zemích hovořit jako o vítězné periferii. Český případ se ovšem díky územnímu rozšíření etnického jádra nejenom řadí vedle podobně úspěšného Finska či trochu méně úspěšného Irska,([8]) ale dá se označit za zajímavý případ přeměny sice vyspělé, ale přece jen periferie, v centrum. V této souvislosti je pozoruhodná skutečnost (jež by si zasloužila samostatnou studii) několika velkých “celonárodních” koalic v éře 1. republiky, zahrnujících prakticky všechny české prosystémové strany (od lidovců až po sociální demokraty). V tomto faktu se mimořádně silně odráží cleavage centrum – periferie, když tyto vlády byly tvořeny primárně stranami ukotvenými v českém etnickém prostoru.
Je třeba nyní zodpovědět na úvod položenou otázku, zda rokkanovský model převodu cleavages na politické strany potvrzuje tezi o analogičnosti české situace s trendy, které formovaly politické strany v zemích západní Evropy. Odpověď zní: v zásadě ano. Přes určité (nevelké) časové odchylky se dá potvrdit jeho aplikovatelnost a využitelnost i pro české podmínky. Příznačně to potvrzuje rokkanovský fenomén “zamrznutí” (“freezing”) západoevropských stranických systémů od 20. do 60. let 20. století. Neměnnost voličského propojení (daného cleavages) s politickými stranami, a z toho vyplývající stabilita elektorátní podpory etablovaných politických stran, se dá zcela nepochybně pozorovat i v českém případě, ovšem ve výrazně kratší časové perspektivě. Fázové omezování kompetitivní politiky (1938 – 1939, 1945 – 1948) a nakonec její úplné ukončení (1948), stejně jako sociální proměny struktury české společnosti především ve 40. a 50. letech 20. století, totiž ukončily existenci klasických cleavages i většiny politických stran, které na ně byly napojeny. Obnovení cleavages v původní podobě po roce 1989 neproběhlo (a vzhledem k obrovským společenským změnám ani proběhnout nemohlo).
Přestože tedy české země jsou zařaditelné do klasického modelu cleavages, je nutné upozornit na určitá deviační specifika. Především je to výše naznačená souběžná existence relevantní katolické i agrární politické formace. Důvody byly výše naznačeny. Další deviaci, byť v tomto případě jde možná spíše o otázku výkladu Rokkanova modelu, lze spatřovat ve specifickém vývoji dělnických socialistických stran, který česká levice prodělala v necelém čtvrtstoletí (1897 – 1921). Vznik k sociální demokracii konkurenční národně socialistické strany (1897); rozštěpení samotné sociální demokracie podle vztahu k vídeňskému centru (začátek 20. století); opětné sjednocení po první světové válce, které ovšem díky konfliktu mezi reformistickou pravicí a komunizující levicí ve straně sociální demokraty znovu rozštěpilo (1920); a vznik nové silné komunistické strany (1921); představují mimořádně komplikovaný propletenec, který se zčásti vzpírá výkladu v rámci Rokkanova schématu. Primární příčinu této odchylky ovšem lze znovu interpretovat s rokkanovskou pomocí. Spletitost vývoje dělnických stran do první světové války (rozštěpení na autonomisty a centralisty a vznik národních socialistů) je vysvětlitelná dopadem konfliktu centrum – periferie. Po první světové válce, kdy přestal vztah rakouské centrum – česká periferie hrát roli, se projevil vliv posledního kritického bodu – bolševické revoluce. Ta ve svém důsledku sblížila národní socialisty a “zbytkové” sociální demokraty, protože obě strany byly ohroženy vzestupem komunistů. V mnoha ohledech tak v éře první republiky štěpení uvnitř české levice nabralo “klasickou” podobu blížící se situaci některých jiných západoevropských zemích.
Poznámky
|
1) |
Terminologická poznámka k výrazu cleavage. Do češtiny se výraz cleavage, který je klíčovým pojmem Rokkanovy teorie, překládá různě. Miroslav Novák (Novák 1997) užívá výraz “rozštěpení”, Michal Klíma (Klíma 1998) sousloví “sociálně politický rozpor”, Petr Fiala “konfliktní linie” (Fiala, Strmiska 1998) a Blanka Říchová a Aleš Lisa (Říchová, Lisa 1995) jej přeložili jako “štěpnou linii”. Všechny tyto překlady jsou synonymní a vystihují podstatu. |
|
2) |
R. Inglehart se velmi podrobně zabýval dopadem proměn západoevropských společností po 2. světové válce na vyznávané hodnoty voličů. Došel k závěru, že rostoucí význam postmateriálních hodnot nalézá odraz v novém štěpení v těchto společnostech a má i přímý dopad na etablování nových politických stran (především strany zelených). A. Lijphart rozpracoval dimenze, na nichž probíhají střety stran. První čtyři, které vymezil, se v zásadě kryjí s rokkanovskými cleavages (socioekonomické, náboženské, kulturně-etnické a urbánně-rurální). K nim přidal další tři (dimenze podpory režimu, zahraničně-politická dimenze a postmaterialistická dimenze). |
|
3) |
Aplikace se vědomě vyhýbá jistým (ne zcela zanedbatelným) rozdílům, které existovaly do 1. světové války mezi politickými stranami v Čechách a na Moravě a bere (etnicky) český prostor jako jeden celek. Důvodem je nutnost určité zjednodušující perspektivy, bez níž se použití rokkanovské teorie neobejde. |
|
4) |
V mnoha směrech obdobný je případ Polska, které ovšem Rokkan jako příklad neuvádí. Tady sice po obnovení nezávislosti v roce 1918 do jisté míry relevantní vyhraněně katolická strana vznikla (pod netypickým názvem Strana práce), ovšem až v roce 1937 a navíc nezískala v Polsku pozici, která by odpovídala vlivu katolické církve v zemi. Zajímavé je, že podobná situace se opakovala i po roce 1989, kdy se sice celá řada stran označovala za křesťanské, ale relevantní primárně náboženský subjekt vznikl až v roce 2001 (Liga polských rodin). |
|
5) |
V Rokkanově typologii (při použití terminologie konceptuální mapy Evropy původně určené pro období 16 – 18. století) by české země na začátku 20. století spadaly do kategorie vnitrozemských periferií, po roce 1918 by se dalo hovořit o kategorii vnitrozemských nárazníkových států (Flora 1999: 142). Spíše pro zajímavost je třeba dodat, že pro starší období (15. – 17. století, před definitivní inkorporací do habsburské monarchie v roce 1620) řadí Rokkan české země k vnitrozemským impériím respektive k vnitrozemským nárazníkovým státům (srov. Flora 1999: 352, poznámka 17). |
|
6) |
Výraz “katolická menšina” je třeba vnímat v kontextu prvorepublikové situace. Přes už později jen mírně klesající počet věřících (po velkém vystupování z církve na přelomu desátých a dvacátých let 20. století), tvořili voliče lidovců především (byť nejen) “skalní” věřící, jinak řečeno lidé se silným vztahem k církvi. A ti v daném prostředí, přestože stále nadpoloviční většina obyvatel zůstávala formálně katolická, skutečně byli menšinou. |
|
7) |
Je nutno ovšem upozornit na fakt, že v českých poměrech spadalo vytváření sociální demokracie do doby, kdy diferenciace českého stranického subsystému teprve začínala. Navíc konstituování sociálnědemokratické strany trvalo poměrně dlouho (od 70. až téměř do začátku 90. let 19. století). |
|
8) |
Finsko dokázalo získat suverenitu jako ruská (a do jisté míry i švédská) periferie a vytvořit i jednotný standard národního jazyka. Irsko sice uspělo v otázce suverenity ve vztahu k Velké Británii, přičemž ovšem irština jako národní jazyk neuspěla. |
|
Použité prameny a literatura |
|
Barša, P., Strmiska, M. (1999): Národní stát a etnický konflikt, Brno, CDK |
|
Dostál, V.V. (1998): Agrární strana, její rozmach a zánik, Brno, Atlantis |
|
Fiala, P., Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran, Brno, Barrister et Principal |
|
Flora, P. a další (1999): State Formation Nation-Building and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan, Oxford, Oxford University Press |
|
Harna, J. (2000): Agrární hnutí do roku 1938, In: Marek, P. a kol.: Přehled politického stranictví v území českých zemí a Československa v letech 1861-1998, Olomouc, Katedra politologie a evropských studií UP Olomouc |
|
Hloušek, V. (2001): ÖVP a proměny katolického tábora. Politologický časopis, roč. 8, č. 4, s. 348-368 |
|
Hloušek, V./Kopeček, L. (2002): Česká republika – konsensuální nebo majoritní model demokracie?, Politologická revue, roč. 8, č. 2 (v tisku) |
|
Hroch, M. (1995): V národním zájmu, Praha, FF UK |
|
Hroch, M. (1999): Na prahu národní existence, Praha, Mladá fronta |
|
Inglehart, R. (1990): Culture Shift in Advanced Industrial Society, Princeton, Princeton University Press |
|
Kaplan, K. (1990): Pravda o Československu 1945 – 1948, Praha, Panorama |
|
Klátil, F. (1992): Republika nad stranami, Praha, Melantrich |
|
Klíma, M. (1998): Volby a politické strany v moderních demokraciích, Praha, Radix |
|
Kopeček, L. (2000): Konfliktní linie slovenské společnosti v první polovině 20. století, Politologická revue č. 1, roč. 6, s. 41 – 59 |
|
Krejčí, O. (1994): Kniha o volbách, Praha, Victoria Publishing |
|
Lijphart, A. (1981): Political Parties: Ideologies and Programs, In: Butler, D./Peniman, H. R., Ranney (eds.): Democracy at the Polls: A Comparative Study of Competitive National Elections, Washington and London, s. 26 - 51 |
|
Lipset, S. M., Rokkan, S. (eds. 1967): Party Systems and Voter Alignments. Cross-National Perspectives, New York, The Free Press |
|
Lipset, S. M. (1995): Homo politicus (z anglického originálu Political Man), Warszawa, PWN |
|
Novák, M. (1997): Systémy politických stran - úvod do jejich srovnávacího studia, Praha, Sociologické nakladatelství |
|
Rokkan, S. (1965): Zur entwicklungssoziologischen Analyse von Parteinsystemen: Anmerkungen für ein hypothetisches Modell, Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie, roč. 17, č. 3, s. 675 - 702 |
|
Rokkan, S. (1970): Citizen, Elections, Parties. Approaches to the Comparative Study of the Processes of Development, Oslo, Univesitetsforlagest |
|
Říchová, B., Lisa, A. (1995): Antologie světových politologů II., Praha, VŠE |
|
Trapl, M. (1990): Politický katolicismus a Československá strana lidová v Československu v letech 1918-1938, Praha, SPN |