Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 1, ROČNÍK IV, JARO 2002, ISSN 1212-7817 – PART 1, VOLUME IV, SPRING 2002, ISSN 1212-7817
JURSKÝ ”SEPARATISMUS”, IDENTITÁRNÍ MOBILIZACE A REGIONÁLNÍ
STRANICKO–POLITICKY SYSTÉM
Tato stať byla zpracována v rámci grantového projektu GA 407/02/1491 – Evropské regionální strany a stranické systémy.
|
Abstract The paper assess the impact of Jura’s identitary mobilization on party arrangements in the Swiss cantons of Jura and Bern in the period from the early 1970s to the late 1990s. It argues that Jura’s ”separatist” movement was characterized by the guiding role of non–party actors of identitary mobilization. They successfully managed the party system’s polarization produced by the identitary mobilization and counter–mobilization. However, after the partitioning of Jura’s region these actors gradually lost much of their political potential and ceased to condition the systemic properties of Northern Jura’s cantonal party arrangement. In Southern Jura (still forming a part of the canton of Bern), a sophisticated use of identitary mobilization in local party and political competition resulted in establishing of several distinct polarized local party subsystems. |
|
Key words Jura; identitary mobilization; polarization; party system; parties. |
Problém vztahu mezi identitárními mobilizacemi a utvářením či reprodukcí teritoriálně–politických systémů představuje jedno z nepominutelných témat výzkumu regionálních politických stran a hnutí i sub–státních stranicko–politických soustav. Je zřejmé, že každý teritoriálně–politický systém musí mít svou teritoriální a politickou identitu, odlišnou od identit jiných teritoriálně–politických systémů, a že musí být schopen tuto identitu přiměřeně vyjadřovat a reprodukovat. To představuje conditio sine qua non fungování a přetrvání politického systému. Bez vlastní identity nemůže přežít žádný politický systém. Podobně každá politická strana musí mít určitou politickou (politicko–organizační) identitu, jíž vyjadřuje a reprodukuje. Uvažujeme–li zde o demokratických pluralitních systémech, v nichž roli klíčových a do značné míry privilegovaných politických aktérů hrají politické strany, vyvstává zde přirozeně otázka po vztahu těchto identit, resp. po vztahu jednotlivých komponentů těchto identit. Tato otázka má zvláštní význam v kontextu federálních uspořádání, což vyplývá ze specifických (druhově specifických) rysů federálních teritoriálně–politických systémů. Pochopitelně, je třeba vzít v úvahu, že federalismus, federální politická obec a/nebo federální systém mohou být definovány různě. Při této příležitosti vycházím z vymezení federálního uspořádání jako systému sdílené suverenity teritoriálně definovaných jednotek, přesněji řečeno jedné střechové–překlenující (federální) a určitého počtu regionálních jednotek. Jde tedy o teritoriálně–politický systém zahrnující regionální (sub–federální) politické (sub)systémy. Jedním z charakteristických rysů takového systému je koexistence různých institucionalizovaných teritoriálně–politických identit. Lze přitom předpokládat, že jednak individuální identity a s nimi spjaté vlastnosti politických stran, jednak převažující vzorce interakcí stran a z nich odvozený typ stranicko–politického pluralismu, mají značný (ať již přímý a/nebo nepřímý) dopad na reprodukci identity federálního teritoriálně–politického systému a příslušných subsystémů a že tudíž významnou měrou ovlivňují jejich fungování a přetrvání. To platí obzvláště v případech, když se klíčovým, profilujícím momentem stranické politiky – v příslušném institucionálním kontextu či kontextech – stal problém teritoriální reorganizace daného uspořádání, zahrnující větší či menší změnu jeho statutu a popřípadě transformaci jeho identity či vůbec konstrukci nové teritoriálně–politické totožnosti. K takovýmto případům náleží i ”jurská otázka” (a hnutí s její politizací bezprostředně spjatá). Pozornost zde bude věnována nejprve charakteru jurské identitární mobilizace a jejím důsledkům pro vývoj stranicko–politické soustavy jurském kantonu (přesněji řečeno: v Republice a kantonu Jura) ustaveném v roce 1979 a představujícím částečné vítězství jurského ”separatistického” etnicko–regionálního hnutí, poté rovněž jurskému hnutí a jeho ztělesnění v rámci stranické politiky v jurské části bernského kantonu (tedy v Jižní Juře, resp. té části ”historické Jury”, jež se nestala součástí jurského kantonu). Budiž zde jasně řečeno, že cílem této krátké stati není poskytnout ucelený historicko–politický přehled jurského ”separatistického” hnutí a/nebo podrobnou charakteristiku jurské a bernské kantonální či lokální stranické politiky. Pozornost zde bude soustředěna na ty momenty vývoje kantonálních stranicko–politických soustav a stranické politiky, jež bezprostředně souvisely s jurskou identitární mobilizací, a to v období od počátku sedmdesátých do závěru devadesátých let XX. století. Půjde zde o především o to ukázat, jaké důsledky měla jurská identitární mobilizace pro příslušné stranicko–politické (sub)systémy.
Jurská identitární mobilizace představovala produkt konfliktních skupinových interakcí, podmíněných subalterním (v mocensko–politickém ohledu) postavením frankofonního katolického obyvatelstva v bernském kantonu s většinou německy mluvícího a/nebo protestantského obyvatelstva. Důležitým předpokladem této mobilizace bylo široce rozšířené přesvědčení o ”historické křivdě”, k níž došlo v roce 1815 (v důsledku rozhodnutí Vídeňského kongresu) připojením jurského regionu (součásti někdejšího Basilejského biskupství) ke švýcarskému kantonu Bern. Na základě tohoto přesvědčení bylo možné pokoušet se o delegitimaci daného administrativně–teritoriálního uspořádání a vznášet nároky na radikální změnu postavení Jury nejen v rámci bernského kantonu, nýbrž celé Švýcarské konfederace. Dalším významným faktorem byl odpor autochtonního obyvatelstva vůči přistěhovalectví a s tím spojený strach z germanizace Jury. Tuto kolektivní fobii posilovaly neustále se opakující spory v otázkách školské a jazykové politiky v bernském kantonu. O účinné politizaci ”jurské otázky” a o počátcích masového hnutí, kladoucího si za cíl oddělení Jury od bernského kantonu a vytvoření samostatného kantonu (proto bylo toto hnutí nazýváno ”separatistickým”), bylo ovšem možné hovořit až od sklonku čtyřicátých let XX. století, přesněji od roku 1947. Jurské ”separatistické” hnutí si v padesátých letech dokázalo vytvořit masovou základnu (převážně v severojurských okresech) a zajistit předpoklady pro svou reprodukci v dalších dvou desetiletích, bez ohledu na závažnou porážku, jíž utrpělo 5. července 1959 v plebiscitu rozhodujícím o odtržení Jury od bernského kantonu. Tento plebiscit mimo jiné ukázal, že v Jižní Juře nemá separatistická opce dostatečnou podporu a že tato skutečnost není způsobena jen konjunkturálními faktory.(1)
Pokud jde o organizační fysiognomii, charakteristickým rysem jurského hnutí bylo to, že jeho vůdčí složkou se stala ostentativně nestranická a nadstranická masová organizace, Jurské shromáždění (RJ), založená – původně ovšem pod názvem Jurské separatistické hnutí (MSJ; k přejmenování na RJ došlo roku 1951) – v listopadu 1947.(2) Jurské shromáždění zahrnulo rovněž významnou část stranicko–politických elit z většiny v daném regionálním rámci relevantních jurských politických stran. Jurská identitární mobilizace přivodila polarizaci regionální stranicko–politické scény, na níž se zformovaly dva tábory – většinový separatistický a menšinový antiseparatistický, přičemž zbývající strany, jež se otevřeně a bezvýhradně nepřidaly ani k jednomu z těchto táborů, zaznamenaly přinejmenším výraznou vnitřní diferenciaci ve vztahu k ”jurské otázce” a riskovaly své rozštěpení. Separatistický stranicko–politický tábor utvářely ve druhé polovině padesátých let tři, v klíčovém období od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let XX. století pak čtyři formace: Křesťansko–demokratická strana (PDC), Nezávislá křesťansko–sociální strana (PCSI; tato strana vznikla z odštěpeného levicového křídla PDC v polovině padesátých let), Lidová dělnická strana (POP) a Nezávislá liberálně–radikální strana (PLRI; jež představovala produkt rozkolu v Liberálně–radikální straně v polovině šedesátých let, vyprovokovaného právě vnitrostranickým konfliktem ohledně ”jurské otázky”). Antiseparatistický tábor ztělesňoval – separatistickým hnutím ostrakizovaný – Demokratický svaz středu (UDC). Socialistická strana Jury (PS či PSJ) byla de facto rozštěpena: její severojurská část byla separatisticky naladěna, jihojurské stranické sekce ovšem nikoli nebo byla jejich podpora oddělení celé Jury od bernského kantonu pouze vlažná. Liberálně–radikální strana – v období po odštěpení frakce, jež založila PLRI – inklinovala k ”neutrální” pozici (v severní Juře) nebo se přikláněla spíše k ”antiseparatistickému” řešení (v jižní Juře). Tato konfigurace přetrvala až do plebiscitu 23. června 1974, v němž se většina hlasujících vyslovila pro oddělení Jury od Bernu a vytvoření samostatného jurského kantonu (poměrem 36 802 hlasů proti 34 057; viz Ruch 2000: 54). Záhy se však ukázalo, že se nejedná o definitivní úplné vítězství jurského hnutí. Mechanismus ”kaskády referend” totiž poskytoval možnost nového hlasování v okresech, kde významná část obyvatel nesouhlasila s oddělením příslušného území od bernského kantonu, a následně možnost uspořádání dalšího plebiscitu v ”pohraničních” obcích, jejichž obyvatelé by chtěli zvrátit výsledek předcházejícího hlasování a svou obec oddělit od okresu – a tudíž rovněž od kantonu, k němuž daný okres přísluší. Plebiscit ze 16. března 1975 uskutečněný v jihojurských okresech rozhodl o jejich setrvání v bernském kantonu, čímž bylo potvrzeno rozdělení Jury. Vítězství ”separatistických” sil ze 23. června 1975 tak získalo hořkou příchuť.
V severní Juře, jež se stala kantonem oficiálně k 1. lednu 1979, zprvu přetrvával efekt předcházející stranicko–politické polarizace. Ve druhé polovině sedmdesátých let zůstala rovněž formálně zachována hegemonie Jurského shromáždění, o čemž svědčily i výsledky voleb do ústavodárného jurského parlamentu (drtivá většina zvolených stranických kandidátů byla zároveň představiteli RJ). V rámci švýcarské konkordantní demokracie představovala výjimku ”dohoda o vyloučení”, jež postihla UDC, a izolace PLR, jež – ač byla druhou nejsilnější stranou jurského kantonu – původně nezískala žádnou pozici ve špičce kantonální exekutivy. Zároveň se ovšem začaly objevovat první známky slabosti Jurského shromáždění. Zpočátku slibně se rozvíjející ”sjednocovací” iniciativa Jurského shromáždění (”UNIR”) se již ve střednědobé perspektivě ukázala být politicky sterilní. RJ se nepodařilo upevnit a ovládat – nátlakem zevnitř (prostřednictvím dvojího členství) i zvenčí (snahami o nové identitární mobilizace) – ”separatistickou koalici 23. června”. Někdejší ”separatistické” strany se v průběhu osmdesátých let postupně emancipovaly a vymanily ze sféry vlivu RJ, což platilo především o nejsilnější jurské straně, PDC.(3) Vazba k někdejší nacionalisticko–”separatistické” platformě zůstala do jisté míry zachována pouze u PSCI a stran reprezentujících jurskou radikální levici (především POP–Combat Socialiste). Tento proces souvisel s pozvolným návratem ke konsociačním mechanismům a s integrací jurského establishmentu do švýcarského politického systému (srv. Rennwald 1994), což se ve stranicko–politické sféře projevilo rovněž ukončením izolace a valorizací politického potenciálu PLR a posléze též umrtvením ”dohody o vyloučení” postihující UDC. ”Separatistické” zdroje politické legitimace a volební mobilizace se postupně vyčerpaly. RJ se nepodařilo prosadit svou vizi ”bojujícího kantonu” (bojujícího za sjednocení Jury) a v první polovině devadesátých let byla tato někdejší vůdčí složka jurského hnutí vytlačena na periferii kantonální politiky.
Zajímavý vývoj zaznamenalo po roce 1975 ”separatistické” hnutí v jižní–bernské Juře. V období od sklonku čtyřicátých do poloviny sedmdesátých let představovaly ”separatistické” skupiny operující v jižní Juře jen jakýsi přívěsek jurského hnutí, ovládaného politickou elitou ze severojurských okresů. Tento stav se ovšem změnil v průběhu následujících deseti let. Rozdělení Jury na ”osvobozenou” (nový kanton) a ”bernskou” část (oblast Jižní Jury) si vynutilo diversifikaci strategie jurského hnutí. V důsledku úpadku politického potenciálu RJ a jeho postupné izolace v rámci jurského kantonu bylo těžiště ”separatisticko”–unifikačního jurského hnutí přeneseno do Jižní Jury, přesněji řečeno do těch jejích lokalit, jež utvářely ”separatistické souostroví” (tj. především města Moutier a obcí Vellerat a Sorvilier; Ruch 2000: zvl. 393–408). Zpočátku přitom nebylo jasné, jaké politicko–organizační formy a jaký modus operandi v jihojurském hnutí převáží. Je třeba vzít v úvahu, že ”kaskáda referend” přivodila v jižní Juře v sedmdesátých letech zostření konfliktu ”separatistických” a ”antiseparatistických” sil, v jehož rámci se v nemalé míře uplatňovalo symbolické či demonstrativní etnicko–politické násilí včetně mikroterorismu; ojediněle se (u některých militantních ”separatistických” skupin) projevovala snaha experimentovat i se spektakulární teroristickou ”ozbrojenou propagandou”.(4) Odtud vyplývaly obavy z ”irlandizace” jižní Jury (srv. Ruch 2000: 67–68, 107). Tyto obavy se nakonec nenaplnily, mimo jiné proto, že struktura politických příležitostí se postupně měnila ve prospěch filojurských skupin, jež se vymanily z ”politického ghetta” a nalezly způsob, jak svůj potenciál uplatnit ”pozitivně” ve volebně–politické soutěži, zejména na lokální úrovni.
Ve sféře bernské kantonální (a bernského ”výseku” švýcarské konfederální) volebně–politické soutěže byly ”separatisticky” orientované jihojurské stranicko–politické formace (křesťanští demokraté, autonomní socialisté, popřípadě další lokální skupiny či příležitostné ”separatistické nestranické” kandidátky) vždy velmi slabé, přičemž minimální zastoupení a omezenou akceschopnost v bernském kantonálním parlamentu získávaly především díky spolupráci s radikálními levicovými stranami s širším operačním prostorem. Jinak tomu ovšem bylo ve sféře lokální, resp. komunální politiky. V tomto ohledu klíčovou roli sehrály úspěchy ”separatistické” koalice ve městě Moutier, středisku stejnojmenného jihojurského okresu. Komunální volby v Moutieru 26. listopadu 1978 ukázaly na vyrovnaný poměr sil mezi ”separatistickou” a ”antiseparatistickou” koalicí; ”separatistické” uskupení bylo tvořeno PSA, PDC a RPJ, ”antiseparatistické” pak bernsko–jurskými socialisty (PSJB), svobodomyslnými (liberály) a UDC. V následujících komunálních volbách 5. prosince 1982 těsně zvítězila ”separatistická” koalice, především díky svému posílení nově vytvořeným filojurským mládežnickým hnutím ”Le Rauraque”; svou převahu pak potvrdila v následujících obecních volbách 30. listopadu 1986 (srv. Ruch 2000: zvl. 364–372).(5) Moutier se tak stal v osmdesátých letech hlavním opěrným bodem jihojurského autonomisticko–”separatistického” hnutí, jež ovládalo rovněž obce Sorvilier a Vellerat (prohlášený za ”svobodnou obec”). V jiných lokalitách dosahovaly jihojurské autonomistické kandidátky sice dílčích úspěchů, nicméně moutierský model se jim napodobit v plné míře nedařilo: výraznějších volebních úspěchů v jihojurských městech mimo Moutier dosáhly tyto kandidátky až v závěru devadesátých let (např. ve městech St. Imier a La Neuveville).
Lze tedy konstatovat, že jihojurské autonomisticko–”separatistické” hnutí prokázalo po rozdělení jurského regionu svou životaschopnost ve sféře lokální politiky. Relevanci stranicko–politických formací a koalic, reprezentujících toto hnutí, zajistila kombinace prvků principiální (a pokud jde o teritoriální uspořádání pak antisystémové) opozice vůči bernskému kantonálnímu centru s uplatněním vládního či koaličního potenciálu v lokálním měřítku. Hlavním systémotvorným důsledkem etnicko–teritoriální identitární mobilizace (a kontramobilizace) bylo utvoření několika (bi)polarizovaných lokálních stranických subsystémů.
Lze v jurském případě (ať již v období padesátých a šedesátých let XX. století či později) hovořit o přímém vyjádření teritoriálního cleavage ve stranickém systému (resp. představovala Jura v tomto ohledu ve švýcarském ohledu nějakou výjimku; srv. Flora et al. 1999: 325)? Odpověď na tuto otázku závisí na tom, co považujeme za ”přímé vyjádření”. Pokud tímto vyjádřením míníme především vytvoření specifických stranicko–politických subsystémů, pak lze tvrdit – ovšem nikoli bez jistých výhrad – že ano. V dané perspektivě není přitom podstatné, zda – popřípadě nakolik – se specifické rysy těchto uspořádání ukázaly být dlouhodobě reprodukovatelné. Hlavní problém spočívá jinde. Jedná se zde v o posouzení role nadstranických organizací typu RJ (UJ, MAJ) a jejich – až na výjimky – nepřímého, zprostředkovaného působení na příslušné stranicko–politické soustavy.(6) Jurské shromáždění, jak je zřejmé, nebylo a ani se nechtělo stát etnicko–regionální stranou; ztělesňovalo velmi pozoruhodnou kombinaci ”zastřešující” struktury, nátlakové organizace a protestního hnutí. Tato kombinace nesporně přinášela jurskému hnutí jisté výhody, avšak byla inherentně nestabilní a dočasná, stejně jako symbióza RJ se ”separatistickou” stranicko–politickou koalicí. Tato symbióza – ačkoli se to může jevit paradoxní – v dlouhodobé perspektivě omezila, resp. tlumila systémotvorné působení identitárně podmíněné polarizace na severojurskou stranicko–politickou soustavu.(7) To usnadnilo pozdější depolarizaci kantonálního (severo)jurského stranického systému. V podmínkách jihojurského ”separatistického souostroví” se model této symbiózy sice do jisté míry uplatnil také, ovšem v jiných podmínkách a s poněkud odlišnými důsledky: Jurské shromáždění (RJ), Jurská jednota (UJ) a později Jurské autonomistické hnutí (MAJ) zde vystupovaly spíše v roli podpůrných struktur, v rámci svých možností kompenzujících lokálně omezený politický potenciál a/nebo izolaci ”separatisticko”–autonomisticky orientovaných stran a skupin.
Poznámky
|
1) |
Sociologická vysvětlení této skutečnosti obvykle odkazovala na odlišné sociokulturní dispozice pro jurskou identitární mobilizaci v severní a jižní Juře, zejména na absenci tzv. Sonderkultur (subkultury katolické provenience) v jihojurských okresech a na odlišný podíl francouzsky a německy hovořícího obyvatelstva (srv. Ruch 2000; Indermaur–Hänggi 1997; Wisler 1993; Jenkins 1986; Ganguillet 1985). |
|
2) |
Volba nového názvu byla ovlivněna ”gaullistickou” inspirací. |
|
3) |
Členové PDC tvořili přibližně polovinu všech severojurských aktivistů RJ; v jižní Juře pak zhruba jednu třetinu. Bylo tedy zřejmé, že ”odcizení” mezi PDC a RJ musí mít fatální důsledky – a to pro RJ, neboť jurská PDC svoji institucionální pozici (po vytvoření nového kantonu) zřetelně posílila a neměla zájem tuto pozici ohrožovat z jejího úhlu pohledu ”zbytečnými” dramatickými quasi–nacionalistickými experimenty. PDC pak neusilovala ani o sjednocení Jury, protože to by mimo jiné ohrozilo (vzhledem k její slabší pozici mezi převážně protestantským jihojurským elektorátem) její postavení jakožto nejsilnější formace v rámci jurského kantonu. RJ přitom již nedisponovalo v podstatě žádnými účinnými nástroji k vyvinutí nátlaku na PDC (srv. Ruch 2000: zvl. 138). |
|
4) |
Vzhledem k omezením, daným rozsahem a zaměřením této stati, ponechávám stranou problematiku paramilitárních jurských skupin, experimentujících s terorismem (ALJ, FLJ). |
|
5) |
Mládežnické hnutí ”Le Rauraque” odkazuje k progresistické tradici satelitní ”revoluční” republiky (République Rauracienne), vytvořené roku 1792 na území zrušeného Basilejského biskupství. Tato tradice je explicitně zahrnuta rovněž v patrimoniu dalších jurských autonomistických hnutí (GB, MIJ, MAJ). |
|
6) |
Zajímavou otázku představuje také uplatnění ”nadstranických” či ”nestranických” organizací typu UPJ (FD), podněcujících kontramobilizaci jurských skupin loajálních vůči Bernu, eventuálně role skupin usilujících svého času (pokud jde o ”jurskou otázku”) o prosazení ”třetí cesty” (TF). Ve vztahu ke stranicko–politickému uspořádání v Juře nebylo ovšem působení těchto formací srovnatelné s působením RJ (popř. UJ a poté MAJ). |
|
7) |
V této souvislosti je mimořádně zajímavé, že existence RJ a zmíněná symbióza této formace se ”separatistickou koalicí” v podstatě zabránily experimentům s vytvářením nových relevantních ”nacionalistických” stran bezprostředně a samostatně uplatňujících ve volebně-politické soutěži jurskou etnicko-teritoriální identitu. Nezávislé ”separatistické” kandidátky se sice výjimečně objevily – např. v polovině semdesátých let při příležitosti voleb do ústavodárného parlamentu Jury – ale byly neúspěšné. |
Zkratky názvů vybraných politických stran a hnutí:
|
AJ (Alliance Jurassienne) |
|
ALJ (Armée de Libération du Jura) |
|
CS (Combat Socialiste) |
|
EJ (Entente Jurassienne) |
|
EP (Entente Prévôtoise) |
|
FD (Force Démocratique) |
|
FLJ (Front de Libération Jurassien) |
|
GP (Groupe Bélier) |
|
GS (Groupe Sanglier) |
|
MAJ (Mouvement Autonomiste Jurassien) |
|
MIJ (Mouvement Indépendantiste Jurassien) |
|
MSJ (Mouvement Séparatiste Jurassien) |
|
PDC (Parti Démocrate–Chrétien) |
|
PCSI (Parti Chrétien–Social Indépendant) |
|
PLJ (Parti Libéral Jurassien) |
|
PLR (Parti Libéral Radical) |
|
PLRI (Parti Libéral–Radical Indépendant) |
|
POP (Parti Ouvrière et Populaire) |
|
PLR (Parti Radical Démocratique) |
|
PLR (Parti Radical Réformiste) |
|
PSA (Parti Socialiste Autonome) |
|
PS(J) (Parti Socialiste (du Jura)) |
|
PSJB (Parti Socialiste du Jura Bernois) |
|
RPJ (Ralliement des Prévôtois Jurassiens) |
|
RS (Rassemblement Jurassien) |
|
TF (Troisième Force) |
|
UDC (Union Démocratique du Centre) |
|
UJ (Unité Jurassienne) |
|
UPJ (Union des Patriotes Jurassiens) |
|
|
|
Beyme, Klaus von (1982): Parteien in westlichen Demokratien, R. Piper & Co Verlag, München. |
|
De Winter, Lieven, Türsan, Huri (red.) (1998): Regionalist Parties in Western Europe, Routledge, London. |
|
Flora, Peter et al. (red.) (1999): State Formation, Nation–Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan, Oxford University Press, Oxford. |
|
Ganguillet Gilbert (1985): Die Jurafrage als peripherer Minderheitenkonflikt, in: Kriesi, Hanspeter (red.) (1985): Bewegung in der Schweizer Politik, Campus, Frankfurt: 81–126. |
|
Groupe Bélier (http://www.groupebelier.ch/fr/default.html). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Indermaur–Hänggi, Vera (1997): Der Jura–Konflikt, Sociology in Switzerland: Social Movements, Pressure Groups and Political Parties. (http://www.socio.ch/movpar/t_vinder1.htm). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Jenkins, John R. G. (1986): Jura Separatism in Switzerland, Clarendon Press, Oxford. |
|
Journal du Jura. (http://www.journaldujura.ch/). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Jura (République et Canton du Jura). (http://www.jura.ch/index_etat.html). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Le Quotidien Jurassien. (http://www.lqj.ch/). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Linder, Wolf, Lutz, Georg (2002): The Parliamentary Elections in Switzerland, October 1999, Electoral Studies, XXI, March 2002: 128–134. |
|
Mouvement Autonomiste Jurassien. (http://www.maj.ch/présentation.htm). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Mouvement Indépendantiste Jurassien. (http://www.multimania.com/mijura/). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Municipalité de Moutier. (http://www.moutier.ch/structure/index.htm). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Parti Socialiste du Jura Bernois. (http://www.psjb.ch/pages/index.htm). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Rennwald, Jean–Claude (1994): La transformation de la structure du pouvoir dans le Canton du Jura (1970–1991). Du separatisme a l'integration au systeme politique suisse Editions CJE, Courrendlin. Rokkan, Stein (1989): Towards a Generalized Concept of Verzuiling, in: Mair, P. (red.): The West European Party System, Oxford University Press, Oxford: 139–149. |
|
Ruch, Christian (2000): Struktur und Strukturwandel des jurassischen Separatismus zwischen 1974 und 1994, Verlag Paul Haupt, Bern, Stuttgart. |
|
Strmiska, Maxmilián (1998): Regionální strany s stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, CDK, Brno. |
|
Strmiska, Maxmilián (2001a): Identitary Polarisation, Violence and Terror: A Study on Ethnic Terrorism, Středoevropské politické studie, III, č. 3, léto 2001. (http://www.iips.cz/seps.html). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Vellerat. (http://www.vellerat.ch/). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Wisler, Dominique (1993): Les mouvements sociaux en Suisse : diversité des trajectoires en fonction de la sélectivité étatique, Cultures & Conflits, n. 12, Hiver 1993: 45–62. (http://conflits.org/article.php3?id_article=256). Ověřeno k 14. 2. 2002. |
|
Wisler, Dominique, Giugni, Marco G. (1996): Social Movements and Institutional Selectivity, Sociological Perspectives, XXXIX, n. 1, Spring 1996: 85–109. |