Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 1, ROČNÍK IV, JARO 2002, ISSN 1212-7817 - PART 1, VOLUME IV, SPRING 2002, ISSN 1212-7817
Stranické systémy pobaltských států v první fázi demokratické politiky
|
Abstract The article describes the formation of pluralist party systems in the Baltic states in the 1920s and the early 1930s. First there is a characteristic of preconditions for political democratization till 1918. The party systems of Estonia, Lithuania and Latvia are than described till the establishment of the authoritarian regimes in 1926 and 1934. The article examines also the format and logic of these party systems and it concludes that all Baltic pluralisms were extreme and polarized. The article examines institutional and socio-political reasons for the decline of competitive party systems and democratic politics and it argues that the socio-political conditions was more important reason for the process of decline of competitive democratic politics. |
|
Key words Baltic states, Democratization, Party systems in 1920s and 1930s, Cleavages. |
Fáze pokusu o demokratickou parlamentní politiku v Pobaltí v období mezi dvěma světovými válkami neměla ani dlouhého trvání ani ji není možno označit z hlediska etablování se, fungování a akceschopnosti pobaltských demokratických režimů za příliš úspěšnou. Přesto byly v této etapě položeny mj. základy kompetitivních a pluralitních stranických systémů, na něž do určité míry navázaly rodící se stranické systémy současných nezávislých pobaltských států od sklonku 80. let minulého století. Cílem tohoto článku není zkoumat zda a v jaké míře v jednotlivých současných stranických systémech Pobaltí lze vypozorovat prvky kontinuity s meziválečnými systémy, ale v základních rysech popsat a charakterisovat pobaltské multipartismy 20. a 30. let 20. století. První fáze politické demokratisace v Pobaltí je totiž velmi zajímavým příkladem raného vyústění procesů politické a společenské modernisace ve státech střední a jihovýchodní Evropy, kterým bohužel věnuje česká politická věda stále jenom málo prostoru.
1. Cesta ke stranickému pluralismu do roku 1918
Území pozdějšího Estonska a Lotyšska se stejně jako pozdější Litva v éře pokládání základů moderní masové politiky nacházela v mocenské sféře carského Ruska jako jeho přímá součást. To mělo významný vliv na podobu procesu politické a sociální modernisace, která otevřela cestu mj. k vytvoření pluralitních stranických systémů. V pobaltských guberniích (pozdější Estonsko, Lotyšsko) došlo v průběhu poslední třetiny 19. století k výraznému nárůstu míry urbanisace, ale ještě důležitější změnou byla skutečnost, že paralelně s tímto procesem probíhal proces rekonstituce významu estonštiny a lotyštiny jako jazyků nových obyvatel velkých měst. (Plakans 1974: 445-446; srov. Lewandowski 2001: 20-21; Švec 1996: 134-135) Význam této skutečnosti tkvěl v tom, že zatímco do první poloviny 19. století včetně byla inteligence v těchto guberniích primárně germanofonní, po roce 1850 se začala utvářet vrstva estonsky či lotyšsky hovořící inteligence a právě tato rodící se intelektuální elita představovala ”přirozený” základ pro národní politickou elitu, která pozvolna začala vystupovat se svými požadavky proti dominujícím silám v baltských provinciích – ruské byrokracii a německé aristokracii. Spíše dlouhodobé vlivy měly procesy industrialisace (provázaná vzájemně velmi úzce s probíhající urbanisací) a agrární modernisace spojené se vznikem početné vrstvy nezávislých rolníků. Naproti tomu na Litvě probíhaly procesy industrialisace a urbanisace o poznání pomaleji, než v pobaltských guberniích. Etnicky litevské obyvatelstvo tak bylo ještě více než v případě Lotyšů a Estonců zkoncentrováno do masy agrárního venkovského obyvatelstva. Ve městech byl patrný silný vliv polského (či polonisovaného) a židovského obyvatelstva. (Švec 1996: 140-141)
V estonské společnosti zaujali již na počátku 20. století poměrně důležité místo sociální demokraté, jejichž ideje se šířily nejdříve v prostředí universitních studentů a rusofonních kvalifikovaných dělníků. Zpočátku šlo zejména o pobočky ruské sociální demokracie, ale již v roce 1903 se začala vytvářet základní infrastruktura národnostně estonské sociální demokracie, která ovšem formálně zůstávala stále v rámci sociální demokracie ruské. Rozhodující impuls pro vytváření nových politických stran představovala (podobně jako v ostatních pobaltských oblastech) revoluce 1905 a následující volby do Dumy. V listopadu 1905 vznikla německá Baltská konstituční strana, působící na území Estonska i Lotyšska (nejsilnější členská základna se nacházela v Rize a Tartu). V témž měsíci (26. 11.) založil Jaan Tónisson první legální (a až do února 1917 jedinou legální) estonskou stranu Estonskou lidovou pokrokovou stranu (Eesti Rahvameelne Eduerakond) s liberálně-demokratickou profilací. Tato strana měla nejsilnější postavení v Tartu a jižním Estonsku. Druhá liberální skupina sdružená kolem časopisu Teataja (mj. Konstantin Päts) a stojící mírně nalevo od EREE přes podniknuté pokusy politickou stranu v tomto období nezformovala. Estonští sociální demokraté vytvořili ilegální Estonský sociálně demokratický spolek (Eesti Sotsiaaldemokraatlik Ühendus), který byl legální pouze v období říjen-prosinec 1905. Jeho struktura byla v průběhu roku 1906 skoro zničena. I v Estonsku (a Lotyšsku) působily odnože celoruských politických stran, ale na rozdíl od Baltské konstituční strany nehrály v politickém životě pobaltských gubernií výraznější roli. (Karjahärm 1990; Lewandowski 2001:32-37; Raun 1997: 338-339; Švec 1996: 143-147). Teprve po únorové revoluci 1917 došlo k další diferenciaci estonského stranického spektra, vznikla místní variace na ruské esery, řada dalších socialistických stran, ale nejdůležitější skutečností byl vznik Estonského zemědělského svazu v květnu 1917. (Lewandowski 2001: 56-57)
Na Litvě působily již od roku 1895 buňky samostatné Litevské sociálně demokratické strany (Lietuvos socialdemokratu partija - LSDP), která od roku 1907 integrovala rovněž místní Polskou socialistickou stranu. V roce 1902 založili levicoví liberálové Litevskou demokratickou stranu. Následovala radikální agrární Litevská lidová strana inspirovaná hnutím eserů (v jejím rámci existoval již od roku 1905 Svaz zemědělců) a klerikálně orientovaná Litevská křesťansko demokratická strana, která začala na ideové bázi encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum vznikat v průběhu roku 1904, přičemž proces vytvoření pevnější stranické organisace probíhal pomalu na bázi katolických spolků různého zaměření. (Łossowski 2001: 31-33, 38-40 a 44-47; Švec 1996: 140 a 148)
Rovněž v případě Lotyšů se jako první krystalizovaly struktury sociálně demokratické strany. V roce 1903 vznikl v Curychu austromarxismem inspirovaný Spolek lotyšských sociálních demokratů. V červnu 1904 vznikla v samotném Lotyšsku Lotyšská sociálně demokratická dělnická strana a stala se tak první lotyšskou politickou stranou vůbec. V létě 1906 se nejprve sjednotily všechny sociálně demokratické formace na území Lotyšska a vznikla tak Sociální demokracie Lotyšska, která byla připojena jako autonomní jednotka k ruským sociálním demokratům. Teprve v říjnu 1905 byla založena první občanská (bürgerlich) strana: Lotyšská demokratická strana, representující liberální demokraty. Její stranická struktura se však rozpadla v roce následujícím. Liberální stranou stojící napravo od ní byla Lotyšská ústavně demokratická strana, na jejíchž základech se v roce 1906 vytvořila Lotyšská reformní strana. Vedle těchto formací byly důležité i německé liberální kluby. Obecně ale platilo, že s výjimkou sociálních demokratů a německé Baltské konstituční strany měly strany operující na území Lotyšska (ať již lotyšské, ruské či německé provenience) velmi slabou členskou základnu, která se pohybovala v průměru mezi 100-600 osobami. V této etapě rovněž ještě nedošlo k vytvoření samostatné agrární strany. (Švec 1996: 144-145; Ronis 1990)
Obecně pro tuto etapu platilo, že politické strany byly málo člensky početné, o politický vliv se dělily s různými spolky, politickými či politicko-kulturními tiskovinami atd. Navíc platilo, že národní estonské, litevské a lotyšské strany byly připuštěny vlivem tehdejšího ruského politického systému pouze na úroveň komunální politiky, kde – přes některé pozoruhodné úspěchy – navíc až do první světové války nebyly schopny převzít moc na vyšší než striktně lokální rovině. (Srov. např. Karjahärm 1990: 131-133)
2. Pobaltské multipartismy 20. a 30. let 20. století
Etapa pokusu o ustavení a konsolidaci parlamentní demokracie trvala v Pobaltí krátce. V letech 1918-1920 musely pobaltské státy kromě nutnosti vybodovat elementární strukturu státních institucí čelit rovněž pokusům o zničení či omezení jejich nezávislosti či o územní expansi ze strany stahujících se německých jednotek, Polska, ale především sovětského Ruska. Na Litvě byl přitom autoritářský režim nastolen již v roce 1926, v Estonsku a Lotyšsku téměř paralelně o osm let později. Přesto se však vytvořila elementární podoba stranických systémů, což umožňuje jejich zkoumání z hlediska metodologických přístupů politické vědy.
2. 1. Estonsko
Estonská ústava z prosince 1920 byla charakteristická jednoznačnou převahou moci parlamentu (Riigikogu) nad vládou (srov. např. Uibopuu 1991: 54), což v kombinaci se stranickým formátem extrémního pluralismu a absencí tradice konsensuálního utváření politických rozhodnutí vytvářelo potenciálně velmi nebezpečnou kombinaci pro přetrvávání demokratického režimu. Zvláště po vypuknutí velké hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let nebyly nestabilní kabinety schopny dostatečně efektivně přijímat potřebná opatření k sanaci estonské ekonomiky.
Volební zákon pro stočlenný parlament byl extrémně proporcionální, neboť volebním obvodem byla celá země a existovala pouze přirozená vstupní klausule 1%. To vedlo k přílišné fragmentaci parlamentu a k obtížnému sestavování vládních koalic, které byly navíc dosti nestabilní. V letech 1919-1933 činila průměrná délka trvání estonského kabinetu pouhých osm měsíců. Jak ukázala změna vstupní klausule na 2% v roce 1932, stačilo zdánlivě pro stabilizaci estonského stranického systému relativně málo: parlamentní zastoupení získalo pouze šest formací a nejsilnější frakce (agrárníci) obsadila 42 mandátů. Úspěšné volební inženýrství však neodstranilo hlubší překážky nestability a fragmentace stranického spektra, neboť již v roce 1934 působilo na půdě parlamentu osm poslaneckých skupin a řada nezávislých poslanců a pouze frakce stran národnostních menšin zůstaly početně stejně silné jako v době těsně po volbách. (Taagepera 1993: 53-54) Navíc pro celé období prvního estonského demokratického režimu platilo, že strany nebyly příliš pevně integrovány do společnosti a měly relativně slabou členskou základnu. (Srov. Arter 1996: 78-80)
Nejsilnější stranou meziválečného Estonska byl Estonský svaz zemědělců (Eesti Maarahva Liit) vedený Konstatntinem Pätsem a ztělesňující klasickou agrární stranu. Na konzervativní městské i venkovské voliče byla orientována Křesťanská lidová strana (Kristlik Rahvaerakond) orientovaná silně na luteránskou církev. Z centristických formací byla nejdůležitější Tónissonova liberálně orientovaná Lidová strana (Rahvaerakond) a Strana práce (Eesti Tööerakond) vedená Otto Strandmannem, která byla programaticky orientována napravo od sociální demokracie. Na levici dominovala Sociálnědemokratická dělnická strana (Eesti Sotsiaaldemokraatlik Tööliste Partei), která se sloučila v roce 1925 s nezávislými socialisty a přejmenovala se na Socialistickou dělnickou stranu. Přestože to byla strana s velmi početnou (na estonské poměry) členskou základnou, její vliv v estonské politice nebyl příliš velký. Součástí vládní koalice byla pouze v letech 1928-1929. Komunistická strana (Eestimaa Kommunistlik Partei) byla po pokusu o převrat v roce 1924 rozbita, ale komunisté využívaly nadále legálně existující Estonskou dělnickou stranu (Eesti Tööliste Partei), která se účastnila i voleb (od roku 1926). Etnické menšiny representovala pravidelně Ruská strana a Německo-švédská strana. (Arter 1996: 74-76; Lewandowski 2001: 82-84 a 96-99; Švec 1996: 181)
V průběhu roku 1932 došlo k přechodné koncentraci estonského stranického spektra, když se Svaz zemědělců sloučil se radikální agrární formací Stranou kolonistů (Asunike Koond, respektive Asunikkude Partei), která integrovala voliče z řad drobných a středních rolníků, kteří získali samostatná hospodářství často až díky pozemkové reformě. V témž roce došlo ke koncentraci ve středu estonského stranického spektra, kdy sloučením Lidové strany, Strany práce a Křesťanské lidové strany vznikla Národní strana středu (Rahvuslik Keskerakond), jejíž frakce se ale po volbách velmi rychle rozpadla. Rovněž vládní stabilita vzala definitivně za své, v letech 1932-1933 se vystřídaly čtyři kabinety. (Arter 1996: 73; Lewandowski 2001: 101-102; Švec 1996: 181)
Tab. 1: Síla jednotlivých bloků v Estonsku (podle % mandátů):
|
Blok |
1920 |
1923 |
1926 |
1929 |
1932 |
|
Komunistický |
5 |
10 |
6 |
6 |
5 |
|
Sociálnědemokratický |
29 |
20 |
24 |
25 |
21 |
|
Agrární |
22 |
30 |
39 |
41 |
41 |
|
Křesťansko-demokratický |
7 |
8 |
5 |
4 |
- |
|
Liberální |
32 |
25 |
21 |
19 |
25 |
|
Etnické menšiny |
5 |
7 |
5 |
5 |
8 |
Zdroj: Švec 1996: 184-185.
Ústavní změny, k nimž docházelo postupně od roku 1933 (srov. Roucek 1936), znamenaly transformaci estonské parlamentní demokracie v autoritativní způsob vládnutí. Politické strany prakticky již na jaře 1934 přestaly vyvíjet parlamentní činnost.(1) Definitivní konec estonského meziválečného multipartismu pak představoval dekret ministerstva vnitra z 5. 3. 1935, kterým byly rozpuštěny politické strany (včetně Pätsova mateřského Svazu zemědělců) a vytvořena jediná politická organisace Vlastenecká unie (Isamaaliit). Politická organisace společnosti měla být napříště prováděna na principu korporativního sdružování. Přes pokusy o návrat k demokratickému vládnutí v letech 1938-1940 nedošlo již k legalisaci politických stran. (Srov. Uibopuu 1991: 58-59) Při posuzování režimu Konstantina Pätse je třeba zohlednit nejen tuto skutečnost, ale i fakt, že jeho režim zabránil převzetí moci radikální organisaci Ligy veteránů války za nezávislost (Eesti Vabadussójalaste Liit) – tzv. Vabsů, jejichž činnost je přirovnatelná například k rakouskému Heimwehru a jejichž doktrína se orientovala na požadavky vlády silné ruky a vůdcovský princip, prvky fašistické ideologie byly rovněž integrována do programu hnutí (vzorem byla zejména finská quasifašistická organisace Lapua(2)).
2. 2. Litva
Ústavní rámec z roku 1922 znamenal vytvoření parlamentní demokracie, jako vzor byla užita belgická ústava z roku 1831 a výmarská ústava. (Srov. Łossowski 2001: 97-99) Extrémně proporční volební systém ovlivnil nepříznivě přílišnou fragmentaci parlamentu a stranického spektra obecně. Důvodem zavedení extrémně proporčního volebního systému byla – podobně jako v Estonsku a Lotyšsku – snaha zohlednit existující konfliktní linie a z nich plynoucí existenci rozličných voličských segmentů. Rubem přijatého řešení byla – opět podobně jako v sousedních zemích – malá akceschopnost a trvanlivost vlád. (Vardys 1991: 77) Nestabilní politické prostředí ale provázelo Litvu již od počátku samostatnosti. V letech 1918-1920 došlo k pěti vládním krizím, které byly způsobeny rozpory mezi koaličními stranami. (Krupavičius 1998: 465)
Období let 1919-1926 bylo ve znamení soupeření dvou nejvýznamnějších stranických bloků. Na jedné straně stál blok křesťansko-demokratických formací, druhý blok byl ideologicky heterogenní a opíral se zejména o Litevskou sociálně demokratickou stranu (LSDP) a Litevskou rolnickou lidovou stranu (Lietuvos valstiečíu liaudininku partija - LVLP), která měla i početnou členskou základnu (33.000 členů v roce 1926) a jako jediná se tak vyrovnala křesťanskému bloku (samotná Křesťansko-demokratická strana měla v roce 1931 zhruba 28.000 členů). Vznikla v roce 1922 sloučením Litevského rolnického svazu (Lietuvos valstiečíu sajunga - LVS) a Litevské socialistické lidové demokratické strany (Lietuvos socialistu liaudininku demokratu partija- LSLDP). Pro nesouhlas s provedenou agrární reformou se od LVS oddělila konzervativnější Strana litevských zemědělců (LVP), ale příliš velké voličské úspěchy nezaznamenala. (Švec 1996: 184)
Velmi silné postavení měly v litevské politice katolické strany, vliv katolické církve na litevskou veřejnost byl také dosti silný. To vytvářelo poměrně konzervativnější atmosféru než v Estonsku či Lotyšsku, kde byla politická kultura již více sekularizována. Katolické strany vytvořily v rámci stranického systému Katolický blok, který integroval voliče katolického tábora. V rámci bloku působily různé formace: Litevská křesťansko-demokratická strana (LKDP), Svaz rolnictva (Úkininku sajunga) a Svaz pracujících (Darbininku sajunga). Tato skutečnost odpovídala ”průřezovému” charakteru katolického sociálního milieu, které prostupovalo výrazné segmenty litevské společnosti napříč třídní strukturou. Katolický blok obsadil prostor středu a zpočátku kooperoval s agrárním centristickým uskupením – Litevskou rolnickou lidovou stranou v rámci koaliční vlády. Tyto strany byly schopny vyjednávat kompromisy v ekonomické a sociální oblasti, ale koalice se rozpadla kvůli nesouhlasu ohledně postavení katolické církve ve školství a společnosti. (Vardys 1991: 77-78; Vardys, Sedaitis 1997: 33-34)
Nacionalistická litevská pravice se v roce 1924 sloučila do Litevského svazu nacionalistů (Lietuviu tautininku sajunga - LTS) v čele s Antanasem Smetonou a Augustinasem Voldemarasem. V etapě parlamentního režimu toto uskupení příliš mocné nebylo, ale na významu získaly elity litevských nacionalistů po převratu 1926.
Na levici působila legálně LSDP, která ale vzhledem k převážně agrárnímu profilu litevské populace nebyla schopna příliš rozsáhlé voličské expanse mimo urbánní prostředí. Komunistická strana byla zakázána, ale v roce 1922 získala její ”nástupnická” organisace Aliance dělníků 5 mandátů. (Vardys 1991: 78).
Vládní politika LKDP (dominovala vládní koalici až do května 1926, kdy vládu převzala koalice opírající se o LSDP, LVLP a strany etnických menšin) nepřispívala k etablování parlamentarismu. Zejména specifický litevský problém, který představovala korupce ve veřejných úřadech, byl způsoben obsazování úřadů v řadě případů podle politického klíče exponenty blízkými LKDP a pomocných organisací. Korupce v úřadech se ostatně stala hlavním volebním tématem parlamentních voleb 1926 a znamenala porážku pro vládní Křesťansko-demokratickou alianci. (Vardys 1991: 76) Obecným problémem litevské parlamentní demokracie byla kromě přílišné fragmentace stranického spektra také enormní personalizace politiky, která přispívala ke vzrůstající početnosti a ostrosti vnitropolitických střetů v průběhu první poloviny 20. let. (Srov. Krupavičius 1998: 467)
Ani za autoritativního Smetonova režimu po roce 1926 nedošlo k zákazu politických stran. Hlavní moc měli exponenti Smetonových nacionalistů (opírající se o podporu armády a katolické církve), ale zpočátku byli ve vládě i zástupci křesťansko-demokratického bloku. Dokonce LSDP mohla legálně působit až do roku 1933. Vzhledem k tomu, že ústava zůstala formálně zachována, mohly zástupci LVLP a křesťanských demokratů reagovat na konci roku 1935 na pokles popularity Smetony snahou o vytvoření koaliční vlády. Smetona na tento pokus ovšem reagoval vydáním nové autoritativní ústavy (1938). Ještě předtím, 1. 2. 1936 byl vydán nový spolčovací zákon, na jehož základě ministr vnitra rozpustil oposiční strany. (Łossowski 2001: 137) Přesto i v nové vládě ”nezávislých”, která byla sestavena podle této ústavy, byli mj. i neoficiální zástupci někdejších LVLP a křesťanských demokratů a organisace těchto stran existovaly dále ve formě nepolitických sdružení. (Vardys 1991: 80-81; Vardys-Sedaitis 1997: 37). Jedinou legální stranou však zůstal LTS a ten také získal 42 ze 49 křesel ve IV. Sejmu (Seimas) voleném v létě 1936 za podmínek, které nepřipouštěly opoziční strany a dávaly fakticky státní správě možnost kontrolovat rozhodování voličů. (Łossowski 2001: 137)
Tab. 2: Síla jednotlivých bloků na Litvě (podle % mandátů):
|
Blok |
1920 |
1922 |
1923 |
1926 |
|
Komunistický |
0 |
3,8 |
0 |
0 |
|
Sociálnědemokratický |
11,6 |
14,1 |
10,3 |
17,6 |
|
Agrární |
25,9 |
26,9 |
20,5 |
28,2 |
|
Křesťansko-demokratický |
52,7 |
48,7 |
51,3 |
35,3 |
|
Nacionalistický |
0 |
0 |
0 |
3,5 |
|
Etnické menšiny |
9,8 |
6,4 |
17,9 |
15,3 |
Zdroje: Krupavičius 1998: 466; Švec 1996: 186.
2. 3. Lotyšsko
Rovněž lotyšská ústava z listopadu 1922 vytvářela politický systém parlamentní demokracie, v pasážích o kompetencích jednokomorového parlamentu (Saeima) byla ovlivněna například ústavou výmarské republiky. (Šilde 1991: 64) Liberální volební zákon vedl ke značné fragmentaci parlamentu. Umožňoval nejen zastoupení malých lotyšských stran, ale také stran regionálních (latgalských(3) i jiných) a stran zastupujících národnostní menšiny. Již volby do ústavodárného shromáždění v dubnu 1920 znamenaly parlamentní zastoupení pro 16 stran, z nichž pouze tři měly více než 10 poslanců (sociální demokraté 57, Zemědělský svaz 26 a Latgalská rolnická strana 17). Během let 1922-1934 se konaly čtyřikrát volby do parlamentu a vystřídalo se 13 kabinetů. Počet kandidátních listin ve volbách zůstával i nadále velmi vysoký a pohyboval se mezi 88 a 141 kandidátními listinami. Do parlamentu se sice dostávalo podstatně méně stran, ale i tak byla jeho fragmentace vysoká. Navíc pravidelně klesal počet hlasů pro dvě nejsilnější samostatné formace, což se projevilo tím, že Sociální demokraté získali v roce 1922 38 křesel a v roce 1931 pouze 21, zatímco Zemědělský svaz spadl ze 17 na 14 křesel. Naopak pozvolna rostlo zastoupení národnostních menšin z 15 až na 18 křesel. (Plakans 1995: 127-129)
Pouze Sociální demokraté a Zemědělský svaz (LZS) disponovaly početnou členskou základnou a dostatečně extenzivní stranickou organisací i na místní úrovni. Představovaly tak zároveň hlavní pravicovou a hlavní levicovou politickou opci. Přestože byl Zemědělský svaz (Latvijas zemnieku savieníba) Kárlise Ulmanise početně slabší, disponoval větším koaličním potenciálem a jeho zástupci stáli v čele 10 ze 13 koaličních vlád a účastnili se 11 vládních koalic. Sociální demokraté pouze dvou. Problém, který omezoval akceschopnost Sociálních demokratů, spočíval v jejím vnitřním rozkolu na umírněné a radikální (marxistické) křídlo. (Škéle 1991: 67)
Stranický systém Lotyšska se opíral o pět základních bloků stran. Sociálně demokratický blok se skládal vedle vlastní Sociálně demokratické dělnické strany (Latvijas Sociāldemokrātiskás stradnijeku partija - LSDSP) z menších stran, jako například Pravicoví sociální demokraté, Latgalská strana práce či semikomunistický Syndikát levice. Liberálně-středový blok se opíral zejména o liberálně profilovaný a na urbánní voliče orientovaný Demokratický střed (Demokrátiskais centrs), ale integroval rovněž Hospodářskou stranu, Pokrokové sjednocení, Latgalské pokrokové rolnické sjednocení a tzv. Novozemědělce (Jaunsaimnieki), kteří vznikli v roce 1925. Agrární blok byl dominován Zemědělským svazem a zahrnoval strany Malorolníků a regionální formace: Latgalská křesťanská zemědělská strana a Zemgalské křesťanské rolníky. Křesťansko-nacionální blok sestával z několika přibližně stejně silných formací: Křesťanský svaz, Latgalský svaz a Křesťanské nacionalisty. Poslední blok zastupoval příslušníky nejrůznějších národnostních menšin (Německá strana, Polská strana, židovské formace Agudas Izrael, Misrachi a Ceire Zion či sociálně demokratický Bund a několik ruských stran)(4). Fragmentace parlamentu se projevovala i na obtížném koaličním vládnutí a na nutnosti sestavovat prakticky stále znovu a znovu různé ad hoc fungující většinové podpory pro různá hlasování. (Plakans 1995: 129-130; Švec 1996: 181-183)
Tab. 3: Síla jednotlivých bloků v Lotyšsku (podle % mandátů):
|
Blok |
1922 |
1925 |
1928 |
1931 |
|
Sociálnědemokratický |
35 |
35 |
37 |
30 |
|
Liberálně-centristický |
14 |
15 |
9 |
15 |
|
Agrární |
28 |
29 |
29 |
34 |
|
Křesťansko-nacionální pravice |
8 |
5 |
7 |
4 |
|
Etnické menšiny |
15 |
16 |
18 |
17 |
Zdroje: Plakans 1995: 128-129; Švec 1996: 185.
Převrat Kárlise Ulmanise v noci z 15. na 16. 3. 1934 vedl k nastolení autoritativního režimu, který ve svém důsledku znamenal mj. eliminaci stranického pluralismu a rozpuštění politických stran včetně Ulmanisova Zemědělského svazu. Novou organisaci společnosti měly převzít korporativistické orgány – komory, které vznikaly postupně v letech 1935-1938 a integrovaly na základě sektorové struktury ekonomiky a prakticky veškerou produktivní sílu Lotyšska. (Srov. Škéle 1991: 72).
3. Institucionální problémy, konfliktní linie a křehkost pobaltských mulitpartismů
Jak již bylo naznačeno, nebyly ani v jednom z meziválečných demokratických pobaltských režimů optimálně nastaveny politické instituce k tomu, aby se demokratická forma vlády plně stabilizovala. Extrémně proporční volební systém do parlamentů spolu s hypertrofovanou rolí těchto parlamentů oproti exekutivě tvořily velmi nestabilní konstelaci a mohly fungovat pouze potud, pokud by místní vlády byly nuceny čelit pouze běžné agendě spjaté jednak s poměrně konsolidovaným politickým a jednak stabilním ekonomickým prostředím. Jenže ani jednoho ani druhého se pobaltským státům nedostávalo. Zatímco podmínky pro konsolidaci politické demokracie byly s výjimkou Litvy obecně relativně dobré, znamenaly ekonomické problémy a s nimi spjaté vychýlení společenské stability vážné ohrožení, kterému pobaltské demokracie podlehly.
Případ Litvy je specifický, neboť tam působily primárně nikoliv ekonomické, ale vnitropolitické (zkorumpovanost politiků a byrokratického aparátu) a zejména zahraničněpolitické okolnosti. Litva byla již na počátku své národní nezávislé existence ohrožena nejen sovětskou expansí, ale také nároky sousedního Polska, které nakonec připojilo v roce 1922 oblast kolem Vilniusu včetně tohoto města. Navíc byla Litva potenciálně ohrožena problémem oblasti Klajpedy (Memelu), která byla po versailleské mírové smlouvě odtržena od Německa a v roce 1924 obdržela v rámci Litvy autonomní statut. Autoritativní řešení navíc bylo jaksi přirozeně po ruce (příklad sousedního Polska).
V případě Estonska a Lotyšska čelila demokratická politika zpočátku méně obtížím. Obě země úspěšně zvládly pozemkovou reformu a navíc ekonomická situace byla příznivá. Tato skutečnost se ale změnila s příchodem velké hospodářské krize, která zasáhla obě země na počátku 30. let. Krize si vynutila daleko rozsáhlejší zásahy státu do ekonomiky a ukázalo se, že demokratické koaliční kabinety nemají dostatečně silný mandát a schopnosti jednat k řešení ekonomických problémů. Opět také působil celoevropský trend, který byl příznivý spíše různým formám autoritativních řešení (a je třeba připomenout, že ty pobaltské patřily v evropském srovnání jednoznačně k nejsnesitelnějším).
Otázkou je, zda pouhé ”chybné nastavení” institucí mohlo samo o sobě způsobit rozpad demokratických režimů a s nimi i pobaltských multipartismů. Domníváme se, že nikoliv. Sebelepší teoretická institucionální volba může selhat v sociokulturním a politickém prostředí, které pro ni nevytváří dostatečné předpoklady. Z tohoto úhlu pohledu bylo sice zavedení ”extrémně” parlamentní demokracie v Pobaltí neadekvátním řešením, ale ptáme-li se na příčiny krachu kompetitivního demokratického režimu, bylo spíše jen dalším prvkem, který vedl k destabilizaci demokratické formy vlády v tomto regionu, než její bezprostřední příčinou.
Sestoupíme-li opět na úroveň stranických systémů, vidíme dvě základní brzdy konsolidaci pobaltských multipartismů 20. let. Jednak bylo pobaltské obyvatelstvo kulturně fragmentované podél různých různě intensivních konfliktních linií. Těchto konfliktních linií byla v pobaltských společnostech celá řada. Velmi silnou konfliktní linii představoval konflikt město-venkov. Podél této konfliktní linie se definovaly silné agrární strany a na druhé straně – jako zástupci urbánní populace – většina liberálně-centristických formací a částečně také sociálně demokratické strany, jejichž elektorát se rekrutoval vedle skupin levicově orientované inteligence zejména z dělnického prostředí průmyslových center. Síla a význam agrárních formací byly pro formování pobaltských stranických pluralismů podobně klíčovými prvky jako ve státech střední a jihovýchodní Evropy. Podíl venkovského obyvatelstva zaměstnaného v primárním sektoru byl v Pobaltí velmi silný a úspěšné pozemkové reformy navíc umožnily až do nástupu hospodářské krise řešit poměrně efektivně problém ”hladu po půdě” a omezovaly částečně vliv radikálněji naladěných uskupení na místní rolníky. Agrární uskupení nezískala nikdy méně než 20% hlasů a jejich průměrná voličská podpora se pohybovala v Estonsku a Lotyšsku mezi 30%-40%. Situace na Litvě byla poněkud složitější, neboť silné voličské zázemí na venkově měla i LKDP (a ta byla na počátku 20. let schopna získat kolem 50% hlasů). Její klerikálně-konservativní profilace znamenala, že ”autentické” agrární hnutí LVLP (průměrný zisk vždy přes 20% hlasů) se orientovalo na radikálnější politiku vyhovující méně zámožným rolníkům a bylo schopno kooperovat spíše se sociálními demokraty. Litva představovala výjimku také v tom smyslu, že autoritativní režim se zde zrodil primárně díky působení politiků jiných než agrárních formací.
Sociálně demokratické strany byly přes ”přirozená” omezení svého vlivu také důležitými aktéry. Vytvářely se primárně na základě konfliktní linie vlastníci-pracující podobně jako v ostatních evropských státech. Ono ”přirozenost” omezení jejich voličské podpory a tím i politického vlivu byla dána zejména převážně agrárním charakterem pobaltských ekonomik a společností v meziválečném období. Poměrně solidní rozvoj průmyslu v tomto období však dával tušit, že by teoreticky mohla role těchto stran růst. Nejméně rozsáhlý průmysl měla v této etapě Litva a s tím také korespondovala relativně nejslabší podpora pro LSDP (10%-17%), zatímco v průmyslově vyspělejším Estonsku a zejména Lotyšsku se zisky různých místních stran sociálně-demokratické provenience pohybovaly dohromady kolem 30%. Dalším problémem, který omezoval vliv sociální demokracie, byla určitá nedůvěra ostatních stran k těmto formacím. Všechny sociálnědemokratikcé strany v Pobaltí se byly na počátku 20. let nuceny vyrovnat se s vlivem komunistického hnutí, které však záhy našlo své vlastní organisační formy v místních komunistických stranách. Ukázalo se, že v rámci ”rozdělené” levice převažovala podpora umírněnější sociálnědemokratické či socialistické variantě. Pouze v Estonsku byla formace infiltrovaná komunistickými politiky schopna udržet si stabilní zastoupení v parlamentu, ale její zisk mandátů nepřesáhl nikdy příliš 5%. Je však třeba uvědomit si, že otevřené působení komunistických stran v pobaltských stranických systémech bylo ve druhé polovině 20. let a na počátku dekády následující vyloučené a že tedy potenciální komunističtí voliči nemohli svoji volbu otevřeně manifestovat. Dlouhodobě spory mezi radikálně marxistickým a umírněným ”revisionistickým” křídlem ohrožovaly stabilitu lotyšské LSDSP.
Spíše na straně kapitálu na konfliktní linii práce–kapitál se profilovaly formace liberálního středu v Estonsku a Lotyšsku. Na Litvě podobné relevantní formace prakticky absentovaly z důvodů vysvětlených výše. Je však třeba předeslat, že tyto bloky stran byly jak v Estonsku tak i v Lotyšsku nejméně homogenní nejen co do počtu relevantních v něm působících formací, ale také co do jejich ideové provenience a vazeb na specifické skupiny elektorátu. Byly v nich zastoupeny formace, které bychom mohli označit za typické ”měšťanské” (bürgerlich) liberální strany, ale také různé formace, které vzešly z reformistického sociálnědemokratického hnutí i některé strany, jejichž původní politické ”určení” je přibližovalo spíše agrárním formacím. Navíc v případě estonského pokusu o koncentraci stranického spektra v roce 1932 s tímto blokem spolupracovali krátce i místní křesťanští demokraté. Heterogenita těchto bloků a jejich ukotvení především v městském prostředí také do určité míry limitovaly jejich koaliční potenciál nejen vzhledem k ostatním blokům, ale také mezi sebou navzájem.
Význam konfliktní linie církev-stát a na ní se profilujících křesťanských stran byl v přímé závislosti na převládající konfesi. Na převážně katolické Litvě působilo velmi silné křesťanské hnutí, které bylo schopno vedle klerikálně-konservativní profilace integrovat i početné prvky agrární doktríny a oslovovat tak velmi početnou voličskou banku na litevském venkově. Naproti tomu byly křesťansky orientované strany v lutheránských státech Estonsko a Lotyšsko nepoměrně slabšími formacemi, schopnými dosahovat maximálně 8%, ale spíše méně. Estonská Křesťanská lidová strana se orientovala spíše křesťansko-demokraticky a na spolupráci se stranami liberálního středu, zatímco lotyšské křesťanské formace byly orientovány křesťansko-nacionálním směrem a svým směřováním se blížily roli extrémní pravice. V rámci Lotyšska je však v tomto směru nutno diferencovaně posuzovat zejména specifický region Latgalska, kde – velmi obdobně jako na Litvě – (katolické) křesťanské formace byly blízké agrárnímu prostředí a agrární doktríně a tak v regionálním kontextu došlo k určité fůzi agrárních a křesťanských formací.
Rovněž konfliktní linie centrum-periferie byla formující pro některé politické strany ve všech třech pobaltských stranických systémech. Pomineme-li specifikum regionálního členění Lotyšska, kde latgalské strany vytvářely vlastní organisace, které v podstatě kopírovaly rozčlenění celolotyšského stranického systému (s výjimkou sloučení křesťanské a agrární profilace) a byly na centrální úrovni v podstatě schopny kooperovat s ideologicky blízkými protějšky, se tato konfliktní linie projevila v existenci stran národnostních menšin. Tyto formace získávaly mezi 5-18%, což zhruba korespondovalo s podílem etnických menšin v těchto státech. Národnostní menšiny tvořily v Lotyšsku zhruba 25% obyvatelstva, na Litvě 15% a v Estonsku 8%. V demokratické etapě existovaly ve všech třech pobaltských republikách velmi kvalitní a reálně uplatňovatelná menšinová práva. (Švec 1996: 179) Výsledkem této skutečnosti byla poměrně vysoká míra integrace menšinových stran do parlamentní a vládní politiky pobaltských států a v podstatě absentující polarisace místních stranických systémů na základě této konfliktní linie. Postoj státu k etnickým menšinám se zhoršil ve všech třech státech až v éře autoritativních režimů.
4. Dva modely stranických systémů
Shrneme-li výše uvedený rozbor konfliktních linií v pobaltských společnostech a stranických systémech, docházíme k závěru, že zde existují dva modely vývoje.
Na jedné straně stojí Litva, která měla i v carském Rusku složitější podmínky vývoje národně obrozeneckého hnutí. Správní rozdělení litevského národa do více gubernií a vysoký podíl etnicky nelitevského (zejména polského) obyvatelstva spolu s relativně zaostalou strukturou ekonomiky zpomalovaly proces společenské a politické modernisace. Kombinace dominance agrárního obyvatelstva spolu se silným vlivem katolické církve umožňovaly dominantní postavení LKDP, která svým působením protínala a integrovala konfliktní linie církev-stát a město-venkov. Oproti tomu postavení LSDP a radikálně agrární (a spíše sekularistické) LVLP bylo značně problematické, přestože se ukázalo, že spolupráce těchto stran je možná. Na rozvinutí modelu soupeření agrárně-klerikálního a socialisticky-radikálně-sekulárního bloku však litevskému multipartismu čas dán již nebyl.
Naproti tomu převážně protestantské státy Estonsko a Lotyšsko prošly poněkud jiným vývojem. Estonské i lotyšské etnikum byly daleko více teritoriálně koncentrovány, což usnadňovalo oproti Litvě poněkud proces bodování moderního estonského a lotyšského národa. Rovněž procesy urbanisace a industrialisace postupovaly rychleji a proměnily strukturu estonské a lotyšské společnosti. Pochopitelně i v těchto státech dominovaly agrární formace, ale nebyly schopny samy integrovat podporu většiny obyvatelstva a musely soupeřit o vliv zejména s liberálně-centristickými a sociálnědemokratickými formacemi.
Obecně však stabilisaci pobaltských multipartismů ztěžovaly nejen silné konfliktní linie segmentující pobaltské společnosti. V kombinaci se silným integračním vlivem stran na ”svoje” společenské segmenty a určitým způsobem chování politických elit by i taková konstelace mohla být funkční.(5)
Vysoká kulturně-politická a socio-politická fragmentace by sama o sobě nemusela nutně znemožňovat stabilisaci demokratického uspořádání. Nejen z politologické teorie, ale i z praxe některých (zejména) evropských zemí známe model konsociační demokracie, kdy specifické demokratické instituce (a důležitá je zde právě maximální míra proporčnosti) fungují navzdory kulturní, ideologické a etnické fragmentaci daných politických obcí. Jenže fungování konsociační demokracie vyžaduje také určité chování politických elit, které je zaměřeno na spolupráci a hledání kompromisu.
Právě tohoto chování však elity jednotlivých segmentů pobaltských společností meziválečné éry schopny v dostatečné míře nebyly a to ani pod tlakem nepříznivých vnějších i vnitřních okolností. Ukázali jsme již, že jednou z vlastností fungování politických stran v Pobaltí té doby byla výrazná (hypertrofovaná) personalizace politiky, což znemožňovalo utváření konsensu i na úrovni jednotlivých společenských segmentů (krach pokusu o koncentraci stranického spektra v Estonsku po roce 1932 je nejlepším příkladem) a tím více na úrovni jednání mezi representacemi těchto segmentů.
Dalším problémem byla i relativně malá integrační schopnost politických stran směrem ke společenským segmentům. Pouze o agrárních a sociálnědemokratických formacích je možno v plném slova smyslu prohlásit, že vytvářely strukturu plnohodnotného tábora s poměrně vysokou měrou integrace svých stoupenců. Tato slabost vazeb mezi stranami a jejich voliči pak znesnadňovala přenos politických rozhodnutí mezi elitou a masou i artikulaci a agregaci politických požadavků ve směru opačném.
Celkově tedy vlivem vnějších i vnitřních podmínek byla mechanika extrémních multipartismů (pluralismů) v Estonsku a Lotyšsku spojena spíše s logikou fungování extrémního než umírněného pluralismu. Formát litevského multipartismu tendoval spíše k modelu pluralismu umírněného, přesto však i v tomto stranickém systému převažovaly spíše prvky polarisace politické obce a stranického systému, což v kombinaci s nepříznivými mezinárodními podmínkami znamenalo konec demokratického politického uspořádání.
Poznámky
|
1) |
President Päts ukončil 24. 4. 1934 legislativní periodu parlamentu, ten se sice na podzim toho roku ještě dvakrát krátce sešel, ale nedospěl k žádné aktivitě, kterou by se postavil na odpor postupné demontáži institucí parlamentní demokracie. (Uibopuu 1991: 56). |
|
2) |
Pro hnutí Lapua (lapuanliike) byla charakteristická masivní antikomunistická aktivita, která vedle nátlaku na parlament ve směru přijímání antikomunistické legislativy obsahovala také řadu ”přímých akcí” násilné povahy. V roce 1932 však bylo hnutí zakázáno na základě zákonů, které samo prosadilo a které znemožnily původně veřejnou činnost komunistů. Toto hnutí bylo do značné míry spontánní a nebylo inspirováno německým nacismem. (Srov. Jutikkala, Pirinen 2001: 242-243) |
|
3) |
Latgalsko představuje specifický region v rámci Lotyšska, do něhož bylo spolu s Vidzeme, Zemgalskem a Kurzeme inkorporováno. Doposud v Latgalsku přežívá relativně silné regionální povědomí a objektivně se odlišuje od lutheránského Lotyšska katolickou vírou, dialektem atd. |
|
4) |
V některých vládách byly dokonce německá a židovská menšina zastoupeny ministerskými křesly. (Škéle 1991: 68) |
|
5) |
Podíváme-li se ostatně na podmínky jediné meziválečné středoevropské demokracie přeživší polovinu 30. let, musíme konstatovat, že fragmentace československé společnosti byla ještě daleko vyšší a zejména subkonflikty na ose centrum-periferie (existence početné německé, maďarské, slovenské atd. menšin; problém periferního postavení Slovenska a Podkarpatské Rusi atd.) představovaly velmi nebezpečný prvek pro československou demokracii. Přesto se za určitých podmínek spolupráce politických elit dařilo přinejmenším do poloviny 30. let dosti úspěšně zachovávat funkčnost a akceschopnost demokratického vládnutí. |
|
|
|
ARTER, David (1996): Parties and Democracy in the Post-Soviet Republics. The Case of Estonia. Aldershot: Dartmouth Publishing Company Ltd. |
|
JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko (2001): Dějiny Finska. Praha: NLN. |
|
KARJAHÄRM, Toomas (1990).: The Political Organisation of Estonian Society and the Political Parties in Estonia in the Years 1900-1914. In: Loit, Aleksander (ed.): The Baltic Countries 1900-1914. Proceedings from The 9th Conference on Baltic Studies in Scandinavia, Stockholm, June 3-6, 1987. Uppsala: Acta Universitatis Stockholmiensis, s. 131-145. |
|
KRUPAVIČIUS, Algis (1998): The Post-communist Transition and Institutionalization of Lithuania’s Parties. Political Studies, roč. 46, č. 3, s. 465-491. |
|
LEWANDOWSKI, Jan (2001): Estonia. Historia państw świata w XX wieku. Warszawa: TRIO. |
|
ŁOSSOWSKI, Piotr (2001): Litwa. Historia państw świata w XX wieku. Warszawa: TRIO. |
|
PLAKANS, Andrejs (1995): The Latvians. A Short History. Stanford: Hoover Institution Press. |
|
PLAKANS, Andrejs (1974): Peasants, Intellectuals, and Nationalism in the Russian Baltic Provinces, 1820-1890. The Journal of Modern History, roč. 46, č. 3, s. 445-475. (http://www.jstor.org). Ověřeno k 4. 2. 2002. |
|
RAUN, Toivo U. (1997): Democratization and Political Development in Estonia, 1987-1996. In: Dawisha, Karen; Parrott, Bruce (eds.): The Consolidation of Democracy in East-Central Europe (= Democratization and Authoritarianism in Postcommunist Societies: 1). Cambridge – New York – Melbourne: Cambridge University Press, s. 334-374. |
|
RONIS, Indulis (1990): Politische Organisationen in Lettland (1900-1914). In: Loit, Aleksander (ed.): The Baltic Countries 1900-1914. Proceedings from The 9th Conference on Baltic Studies in Scandinavia, Stockholm, June 3-6, 1987. Uppsala: Acta Universitatis Stockholmiensis, s. s. 147-156. |
|
ROUCEK, Joseph S. (1936): Constitutional Changes in Estonia. American Political Science Review, roč. 30, č. 3, s. 556-558. (http://www.jstor.org). Ověřeno k 4. 2. 2002. |
|
ŠEDO, Jakub (2000): Kontinuita a diskontinuita ve vývoji stranicko-politického systému Lotyšska. Středoevropské politické studie, roč. II., č. 3. (http://www.iips.cz/seps). Ověřeno k 4. 2. 2002. |
|
ŠILDE, Adolfs (1991): Die Entwicklung der Republik Lettland. In: Meissner, Boris (Hrsg.) (1991): Die Baltische Nationen. Estland, Lettland, Litauen. Köln: Markus Verlag, s. 63-74. |
|
ŠVEC, Luboš (1996): Dějiny Pobaltských zemí. Praha: NLN. |
|
TAAGEPERA, Rein (1993): Estonia. A Return to Independence. Boulder – San Francisco – Oxford: Westwiew Press. |
|
UIBOPUU, Henn-Jüri (1991): Die Entwicklung des Freistaates Estland. In: Meissner, Boris (Hrsg.) (1991): Die Baltische Nationen. Estland, Lettland, Litauen. Köln: Markus Verlag, s. 52-61. |
|
VARDYS, V. Stanley (1991): Die Entwicklung der Republik Litauen. In: Meissner, Boris (Hrsg.) (1991): Die Baltische Nationen. Estland, Lettland, Litauen. Köln: Markus Verlag, s. 75-87. |
|
VARDYS, V. Stanley; SEDAITAS, Judith B. (1997): Lithuania. The Rebel Nation. Boulder – San Francisco – Oxford: Westwiew Press. |