Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 4, ROČNÍK 3, ZIMA 2001, ISSN 1212-7817 - PART 4, VOLUME 3, WINTER 2001, ISSN 1212-7817
ANDRZEJ PACZKOWSKI, PŮL STOLETÍ DĚJIN POLSKA 1939 – 1989.
Academia, Praha 2000, 381 s.1
Kniha jednoho z nejuznávanějších polských odborníků na soudobé dějiny Polska, představuje vynikající populárně-naučný přehled vývoje Polska během pěti desetiletí od roku 1939 do roku 1989. V Polsku samém se kniha dočkala velmi pozitivního ohlasu. Z hlediska významu pro českého čtenáře je překlad Paczkowského práce o to záslužnější, že znalost moderních polských dějin je v českém prostředí poměrně malá. Co se týká dosavadní knižní produkce souhrnné Dějiny Polska z poloviny 70. let jsou pro období po roce 1918 silně tendenční. Kvalitní texty z 90. let (především práce českého specialisty na polské dějiny Jiřího Vykoukala) jsou součástí prací sborníkového charakteru a nemohou plnit úlohu monografické publikace k dějinám našeho severního souseda.2 Logicky zvolená chronologická metoda práce umožňuje čtenáři přehlednou orientaci v textu. Přidrží se jí i tato recenze. V první kapitole („Poroba a válka“) autor velmi plasticky přibližuje situaci Polska během 2. světové války. Na nacisty okupovaném území se polskému (nekomunistickému) odboji podařilo vybudovat přímo podzemní stát s propracovanou strukturu stojící na třech hlavních pilířích – podzemní armádě, civilní správě a politické reprezentaci, v níž byly zastoupeny prakticky všechny vlivné ideové proudy meziválečného Polska. Co se týká komunistů ti měli prakticky až do roku 1944 v hnutí odporu velmi malou roli (bylo to dáno i pozdním založením respektive obnovením komunistické strany až na začátku roku 1942). Celá Paczkowského analýza polské společnosti a odboje za války je nesporně na vysoké úrovni. Diskutabilní je pouze jeho popis vztahu mezi jednotlivými národními odboji, když autor sice konstatuje faktickou „druhou válku“ (vedle boje proti Němcům) i mezi Poláky a Ukrajinci a v menší míře mezi Poláky a Litevci, ale dělá výjimku u Bělorusů, kteří podle něj ochotně vstupovali do polských partyzánských jednotek (s. 60). Je bohužel historický fakt, potvrzený i pracemi, jež v poslední době vyšly v Polsku (viz třeba Eugeniusz Mironowicz: Białorus, Warszawa 1999), že vztahy mezi Poláky a Bělorusi na národnostně smíšeném území byly stejně špatné a vyhrocené jako u ostatních národností na bývalém východním území předválečného Polska.
Druhá kapitola („Dvě Polska“) se věnuje popisu přípravy uchopení moci komunisty. Detailně a zasvěceně přibližuje stav Polska ve zlomovém roce 1944 a v první polovině roku 1945. Neúspěch varšavského povstání (a dalších ozbrojených akcí realizovaných v rámci koncepce celostátního osvobozovacího povstání – tzv. operace Bouře), k čemuž vydatně napomohla sovětská armáda svou nečinností, znamenal nejen vojenskou porážku nekomunistického odboje. Otevřel totiž cestu postupné sovětizaci země. SSSR a polští komunisté se už poté prakticky vůbec nemuseli ohlížet na západní spojence a na legální polskou londýnskou vládu. Ustavení prosovětských vládních struktur v čele s Polským výborem národního osvobození odstartovalo budování pozic pro definitivní dobytí moci. Likvidace eventuálních konkurenčních politických elit - uvěznění politického a vojenského vedení polského podzemního státu a následný soudní proces s ním odehrávající se v Moskvě - napomohla hegemonii komunistů.
Třetí kapitola („Nová skutečnost“) sleduje obrovské územní, národnostní, politické a sociální změny, jimiž se odlišoval obnovený polský stát od svého předválečného předchůdce. Hranice Polska se posunuly o stovky kilometrů na západ. Proběhly obrovské přesuny obyvatel, které z mnohonárodnostního Polska udělaly téměř etnicky homogenní stát. Trochu nespravedlivě vůči některým středoevropským národům vyznívá Paczkowského hodnocení činnosti a síly ilegální opozice v Polsku. Polsko (a západní Ukrajinu) totiž označuje za jediné území, kde působilo po válce antikomunistické partyzánské hnutí. Ovšem například v sousední Litvě v téže době pravděpodobně působilo na počet obyvatel mnohem silnější partyzánské hnutí než v Polsku (srovnání Piotr Łossowski: Litwa, Warszawa 2000 nebo Luboš Švec: Dějiny pobaltských zemí, Praha 1996).Za pozornost stojí Paczkowského popis taktiky likvidace legální opozice. Uplatnění „salámové politiky“ likvidace opozice bylo v polském případě poměrně důmyslné a plánovité. Navíc se polští komunisté dokázali poučit i ze zkušeností ostatních středoevropských lidových demokracií. Porážka maďarských komunistů v parlamentních volbách v listopadu 1945 a vědomí minimální obliby komunistů u voličů je vedlo k odkládání parlamentních voleb až do okamžiku úplného ovládnutí státu a společnosti. Ty nakonec proběhly až na začátku roku 1947, kdy už byla legální opozice v podstatě rozbita a odpor společnosti vůči komunistům byl paralyzován. Převzetí moci polskými komunisty přitom nemá takový mezník jako byl v československých podmínkách únor 1948. Za konec přechodné etapy dobytí moci je obecně považován (a v tomto ohledu není Paczkowski mezi polskými historiky výjimkou) rok 1947.
Čtvrtá kapitola („Budování základů“) se zaměřuje na charakteristiku éry stalinismu v Polsku. Průběh této éry se přitom nijak zásadně neodlišoval od jiných sovětských satelitů. Vedle necitlivé industrializace (kladoucí důraz na výstavbu těžkého průmyslu) a násilné kolektivizace se rozběhla vlna politických represí, která zasáhla všechny vrstvy a skupiny společnosti. Mocenské čistky se nevyhnuly ani komunistické straně. Obětí se stal i generální tajemník polských komunistů Gomułka, jehož ale nakonec nepotkal smutný osud jeho kolegů z jiných států střední a východní Evropy, kteří skončili na popravišti (Slánský v Československu, Rajk v Maďarsku, Kostov v Bulharsku aj.). Pomalost vyšetřování, které se protáhlo až do doby po Stalinově smrti, zachránila Gomułkovi a dalším předním polským komunistům život. Změna poměrů v polovině 50. let mu potom umožnila opětovný mocenský vzestup a návrat do čela strany. Autor dále věnuje pozornost projevům odporu proti režimu, které nezmizely ani v éře stalinismu. Zvláštní místo tu zaujímá katolická církev, která po likvidaci ostatních významnějších oponentů režimu zůstala jedinou na režimu nezávislou institucí. Režimu se sice po úporném boji podařilo v roce 1953 její odpor zlomit a podřídit si ji, ale jak ukázal další vývoj, bylo to dočasné vítězství.
Pátá kapitola („Reálný socialismus: vlády silné ruky“) se věnuje éře Gomułky v čele země po „polském říjnu“ 1956 do jeho pádu v prosinci 1970. Hned na úvod autor vyvrací zažité iluze o Gomułkovi jako o člověku, který by zásadně vybočoval z ideologického schématu prosazeného Stalinem po druhé světové válce ve střední Evropě. Podle Paczowského se jeho názory od sovětské ideologické doktríny lišily pouze v otázkách taktiky. O tom svědčí i postupné odstavování revizionisticky orientovaných členů vedení polských komunistů, kteří mu původně dopomohli zpět k moci. Režim sám, oproti situaci ve stalinské éře, prodělal pod jeho vedením výrazný vývoj. Nic se ale nezměnilo na hegemonickém postavení komunistické strany a s ní spojeném principu demokratického centralismu, který z ní dělal hierarchicky řízenou mašinérii. Skončila ale éra stalinského teroru (Paczkowski trefně mluví o cennosti takové hodnoty jako je pocit osobního bezpečí), přestaly bezprostřední útoky na církev a hospodářské experimenty a ekonomika se stabilizovala. Kulturní ovzduší Gomułkowské éry se rovněž výrazně proměnilo oproti situaci na začátku 50. let. Za důležité Paczkowski přitom považuje především dva ústupky od stalinského modelu: nedošlo k návratu k polonevolnické nucené práci a skončilo úsilí o kolektivizaci zemědělství (s. 196). V této souvislosti je trochu škoda, že se autor nepokusil o typologické zařazení „poříjnového“ režimu v Polsku. Na základě i v Polsku přeložených prací teoretiků totalitárních a autoritářských režimů (Huntington, Linz, Arendtová, Aron aj.) by to jistě nebyl větší problém. Oslabení Gomułkova postavení ve straně ke konci 60. let bylo spojeno s otřesy, které přinesly události března 1968 a s nimi spojená vlna antisemitismu a tažení proti studentské a intelektuální opozici. V historickém diskursu nad tématem polského března ´68 dodnes v polské historické obci nepanuje jednota názorů na to, kdo byl jeho hlavním iniciátorem a jaký byl jeho cíl. Paczkowski se (byť poměrně opatrně) přiklání k převládajícímu stanovisku, že původcem byla vlivná frakce tzv. „partyzánů“ v komunistické straně, která hodlala převzít rozhodující pozice (a odstranit Gomułku). Vedle toho ovšem souhlasí i s tezí, že Gomułkova mocenská garnitura chtěla antisemitskou kampaň využít jako ventil k vybití nastřádané nespokojenosti panující ve společnosti. Tečku za Gomułkovou érou udělaly krvavě potlačené projevy nespokojenosti na baltském pobřeží v prosinci 1970. Jejich příčina - drastické zvýšení úředních cen základních životních potřeb - jasně signalizovala Achillovu patu režimu - sféru ekonomiky.
Éře 70. let je věnovaná šestá kapitola (příznačně nazvaná „Reálný socialismus: la belle époque“). Časově se toto desetiletí kryje s pokusem nového generální tajemníka Gierika o „gulášový socialismus“ v polském provedení. V knize je názorně přiblížen hospodářský a sociální vzestup země první poloviny tohoto desetiletí, dosažený ovšem na úkor obrovského zahraničního zadlužení země. Následky této neuvážené politiky, které záhy donutily vládu k přijetí nových rozhodnutí o zvýšení cen potravin, vyvolaly v roce 1976 sociální výbuch. Ten byl tvrdě potlačen, díky čemuž padla iluze velké části společnosti o konsensu s režimem postaveném na vybudování konzumní společnosti. Dalším nezamyšleným důsledkem pak byla aktivizace politické opozice, kterou se už režimu nepodařilo utlumit. Ekonomice se ani po roce 1976 nepodařilo znovu nabrat dech, což vedlo k další krize režimu v roce 1980. Ta se kvalitativně lišila od všech předchozích. V důsledku změny celkové atmosféry v zemi (Paczowski si všímá především dopadu zvolení Poláka Karola Wojtyły papežem a jeho triumfálního přijetí v Polsku v roce 1979) se režim ocitl, po dalším neúspěšném pokusu o zvýšení úředních cen v létě 1980, v téměř fatální situaci, kdy musel čelit stále novým stávkovým vlnám po celé zemi. Stávkující poučeni dřívějšími zkušenostmi navíc vedle sociálních požadavků, tj. především zvýšení mezd, požadovali i právo k ustavení nezávislých odborů.
Doba od podepsání dohod o legalizaci svobodných odborů (Solidarity) v srpnu 1980 do prosince 1981 (kapitola sedm – „Dlouhý pochod - prolog“) byla velmi bouřlivá a dodnes je v Polsku předmětem kontroverzí. Spor mezi Solidaritou, jako vlastně širokým opozičním hnutím s obrovskou členskou základnou (téměř 10 milionů členů) a vládní mocí, jejíž autorita byla velmi nízká, probíhal v mezinárodním kontextu stále existujícího a respektovaného blokového rozdělení Evropy. Postoj SSSR vylučoval vylomení Polska z východního bloku. Patová situace, kdy vláda jen částečně kontrolovala situaci v zemi, ale opozice nemohla a ani nechtěla převzít moc, „vyřešil“ až vojenský převrat řízený generálním tajemníkem, předsedou vlády a ministrem obrany v jedné osobě Jaruzelským. K dodnes živé otázce nebezpečí sovětské vojenské intervence (a tedy oprávněnosti rozhodnutí o vojenském převratu jako „menším zlu“) se Paczkowski vyhnul jednoznačnému soudu. Na více místech si ale všímá Brežněvova stanoviska, že bez souhlasu polského vedení by sovětská vojska nezasáhla. Definitivní odpověď v této otázce ovšem nedaly ani práce uveřejněné po vydání Paczkowského knihy. Přes potvrzenou tezi (viz třeba v českém prostředí Karel Durman: Útěk od praporů, Praha 1998, s. 248), že SSSR intervenovat opravdu nechtěl, protože si to z různých důvodů už stěží mohl dovolit, stále nelze s jistotou říci, že by v případě pokračování polské krize k intervenci nakonec přece jen nedošlo. (Velmi inspirativní v úvahách na toto téma, ale bohužel rovněž bez konečné nezpochybnitelné odpovědi, je publikace „Vstoupí nevstoupí“ /Wejdą nie wejdą, Warszawa 1999/, která zachycuje diskusi přímých účastníků polských událostí 1980 – 81, která proběhla na konci roku 1997.)
Poslední kapitolu („Dlouhý pochod – válka a mír“) zasvětil autor popisu stavu Polska od prosince 1981 do konce režimu v červnu 1989. Šok, který polská společnost prodělala po vojenském převratu, se rychle proměnil v odpor. Ten se ovšem režimu podařilo brzy zlomit a postupně dosáhnout konsolidace situace. Podzemní struktury, které se zrodily po vyhlášení válečného stavu, sice nabyly značných rozměrů, ale režim v zásadě ohrozit nedokázaly. Zajímavou změnu prodělala pozice katolické církve. Už v letech 1980 – 1981 hrála roli mediátora mezi opozicí a vládní mocí. Tato situace pokračovala i po prosinci 1981, kdy se církev plánovitě vyhýbala bezprostředním konfliktům s režimem, i přes některé tvrdé útoky, jimž byla vystavena (např. vražda kněze J. Popieluszki). Vedle toho se ovšem řada kněží aktivně angažovala v opoziční činnosti a řada církevních institucí poskytovala podzemním strukturám pomoc. Dočasná politická a ekonomická stabilizace režimu začala brát za své od poloviny 80. let. Pokusy o kosmetické úpravy fasády režimu nepomohly a po velké vlně stávek v roce 1988 přistoupilo Jaruzelského vedení k vyjednávání se Solidaritou. Výsledkem jednání bylo uspořádání polodemokratických parlamentních voleb v červnu 1989, v nichž přes rozsáhlá zvýhodnění utrpěl vládní tábor porážku. Tím se v podstatě uzavřela éra nastoupená v roce 1944, kdy komunisté zahájili nástup k moci.
Na závěr je třeba udělat dvě poznámky, které se týkají přístupu nakladatelství a překladatelky ke knize. Paczkowského práce z poměrně logických důvodů zahajuje výklad 1. září 1939, což je datum, které představuje významný mezník (nejenom) polských dějin 20. století. Vzhledem ke znalosti kontextu událostí předcházejících září 1939 v polském prostředí, upustil autor od alespoň stručného uvedení do tématu. To, co je alespoň rámcově samozřejmé pro polského čtenáře, ovšem český čtenář zpravidla nezná. Autoritativní režim panující v Polsku od května 1926 do září 1939, po krátké éře nestabilní poválečné demokracie, po sobě navíc zanechal velmi problematické dědictví. Jeho důsledky - například četné spory mezi různými skupinami emigrační polské politické elity - se velmi výrazně podepsaly na celém období 2. světové války. Nejednou se přitom v knize bez bližšího vysvětlení operuje výrazy jako „sanační režim“ (označení autoritářského režimu v letech 1926 – 1939), „květnový převrat“ (uchopení moci generálem Piłsudským v květnu 1926), „stoupenci Piłsudského“ atd. Stejně tak by bylo potřebné osvětlit komplikovanou historii polského komunistického hnutí a především meziválečné Komunistické strany Polska (KPP) rozpuštěné Stalinem v roce 1938. Bez tohoto výkladu je řada otázek uchopení moci komunisty pro běžného čtenáře poměrně obtížně pochopitelná. Proto překvapuje přístup prestižního nakladatelství jakým bezpochyby Academia je, že se nepostaralo o alespoň krátkou předmluvu k českému vydání.
Ještě kritičtější postoj je třeba zaujmout k poněkud nešťastnému překladu Petrušky Šustrové. První věcí, kterou je třeba překladu vytknout, je neznalost v češtině užívané polské (nejenom) historické terminologie. Tak například užívá výraz „maršál Senátu“ (předsedající polské horní komory parlamentu) místo „maršálek Senátu“ (s. 13), často frekventovaný výraz „Armia Krajowa“ (klíčová polská odbojová organizace za války) překládá jako „Domácí armáda“ místo „Zemská armáda“. Z „válečného stavu“ nastoleného v prosinci 1981 se stal v překladu „výjimečný stav“ (s. 314, srovnání s. 513 polského originálu). Polský právní řád ovšem v té době výraz výjimečný stav vůbec neznal, proto ani nemohl být vyhlášen. Dalším problémem je překladatelkou zavedená (neobvyklá) metoda zkratek, kdy neuvádí polskou zkratku, ale zkratku českého názvu. Vzhledem k desítkám používaných zkratek to výrazně ztěžuje orientaci v textu. Bylo by to odůvodněné při používání českých překladů polských názvů, jež se vžily pod českými zkratkami jako např. Polská sjednocená dělnická strana – PSDS (Polska Zjednoczona Partia Robotnicza). Méně pochopitelné je to ovšem u výrazů, které jsou v češtině známé pod polskými zkratkami jako je třeba Polský výbor národního osvobození (Polski Komitet Wyzwolenia Narodowego – PKWN) nebo Polská lidová strana (Polskie Stronnictwo Ludowe – PSL). Takto nově vytvořené zkratky - PVNO či PLS - působí zmatení čtenáře znalého ustálené terminologie. Nepozorností překladatelky došlo i k řadě dosti trapných faktických chyb. Třeba v souvislosti s počátky polského odboje v říjnu 1939 se mluví (s. 34) o tom, že se generál „Piłsudský vydal na objížďku (...)“. Faktem je, že Piłsudski by musel vstát z hrobu, protože byl v té době už čtyři roky mrtvý. Podobně překladatelka „povýšila“ polského premiéra Mikołajczyka na prezidenta (s. 72). V pasáži věnované „období tání“ po Stalinově smrti pro změnu zaměnila datum zahájení (z roku 1954 na rok 1956), pro počátek tohoto období důležitých (a pro režim silně kompromitujících), rozhlasových pořadů Svobodné Evropy s bývalým vysokým funkcionářem komunistické tajné policie (s. 180). Jednoznačnost zavinění potvrzuje srovnání s polským originálem (srovnání s. 50, 113 a 294 polského originálu). Spoluvinu na těchto „nepřesnostech“ z důvodu zanedbané odborné kontroly překladu ovšem nese i nakladatelství Academia.
Poznámky
|
1) |
Tato recenze je přepracovanou verzí textu uveřejněného v revue Proglas č. 8/2001. |
|
2) |
Viz Vykoukal, Jiří - Tejchman, Miroslav - Hradečný, Pavel - Kolář Josef - Prokš Petr: Sovětizace východní Evropy, Praha 1995; Durman, Karel: Útěk od praporů, Praha 1998; Vykoukal, Jiří – Litera, Bohuslav – Tejchman, Miroslav: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944 – 1989, Praha 2000. |