Steininger, Rolf: Alto Adige/Sudtirolo 1918–1999, Studien Verlag, Innsbruck, Wien 1999, 118 s

Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK III., PODZIM 2001, ISSN 1212–7817 - PART 4, VOLUME 3, AUTUMN 2001, ISSN 1212–7817

ROLF STEININGER: ALTO ADIGE/SUDTIROLO 1918–1999, STUDIEN VERLAG, INNSBRUCK, WIEN 1999, 118 STRAN

Maxmilián Strmiska

Dějiny Jižního Tyrolska představují osobitou součást historie středoevropských regionů, poznamenaných – v nemenší míře než je tomu u dějin národních či mnohonárodních států – dramatickými zlomy, zahrnujícími změny hranic či fragmentaci územních celků, přesuny obyvatelstva i mutace jednotlivých regionálních identit. Kniha německého historika Rolfa Steiningera Alto Adige/Sudtirolo 1918–1999, vydaná nakladatelstvím Studien Verlag v německé a italské verzi (do italštiny původní německý text přeložil G. Richebuono) představuje pokus o populární syntézu soudobých dějin Jižního Tyrolska.¹Steininger zjevně usiloval o napsání práce, jež by byla přístupná širokému čtenářskému publiku a jež by napomohla "zacelit mezeru" ve znalostech či povědomí o historii regionu, patrnou – jak sám zdůraznil – zejména v případě italské veřejnosti, resp. italského obyvatelstva Horní Adiže/Jižního Tyrolska (s. 8). Nejde o bezobsažnou frázi; tento moment totiž například vysvětluje, proč byla vůbec vydána italská verze Steiningerovy knihy, ačkoli cílovým publikem Steiningerova textu prvotně nebyli Italové, nýbrž německo–tyrolské (resp. rakousko/německo–tyrolské), rakouské a německé čtenářstvo. O tom svědčí v zásadě etnocentrická, jednoznačně filoněmecká (příležitostně však ostentativně antinacionalistická) perspektiva Steiningerovy deskripce vývoje jihotyrolského regionu a osudů tyrolského obyvatelstva.

Ústředním tématem Steiningerovy knihy je – nikoli překvapivě – identitární konflikt, resp. střet italského nacionalizačního–homogenizačního projektu s rezistencí rakousko/německo–jihotyrolského obyvatelstva, jež se po První světové válce a rozkladu Rakousko–Uherska stalo nedobrovolně součástí italského státu. Úvodním dvěma kapitolám dominuje popis represí, rozpoutaných poválečnou italskou správou, a počátečních pokusů o potlačování a vykořeňování identity tohoto regionu a jeho obyvatelstva. Užívání termínu Tyrolsko (Tirol) bylo zakázáno, přičemž toto označení nahradil název Horní Adiže (Alto Adige/Oberetsch).²Poválečnou vlnu represí vystřídala pak – s nástupem fašistického režimu – akcelerovaná italianizace Horní Adiže (s. 19–20 a n.), provázená mimo jiné systematickou italianizací 10 000 jihotyrolských toponym (s. 19). Steininger zdůrazňuje ryze negativní roli jak italských fašistů, tak německých nacistů při hledání “řešení tyrolské otázky”, jež vyústilo v prosazování masové emigrace, resp. dobrovolného odchodu Tyrolanů do velké německé vlasti – hitlerovské Třetí říše. Nejvýznamnější regionální politická formace, Lidový bojový kruh Jižního Tyrolska (Völkischer Kampfring Südtirols , VKS) přitom zprvu odmítala, pak ovšem přijala projekt expatriace. V období zásadní volby mezi přijetím a odmítnutím expatriace došlo k rozštěpení jihotyrolského obyvatelstva (Optanten versus Dableiber), jež vyhrotilo problém etnických a teritoriálních aspektů jihotyrolské identity. Došlo zde ke svérázné identitární mobilizaci a kontramobilizaci, odehrávající se ve výjimečném kontextu; “optující” dávali najevo své opovržení vůči těm, kteří odchod odmítli. Ti, co odmítli expatriaci (a přesun do hitlerovské říše), byli “optujícími” Tyrolany nazýváni Walschen (což lze považovat za depreciativní označení) neboli odrodilci pochybného charakteru, jež se snaží se vyhnout vojenské službě a práci pro Třetí říši. V mimořádném měřítku se zde uplatnily elementy fanatismu, masové manipulace a vystupňované nesnášenlivosti (s. 50–51).

Rolf Steininger tvrdí, že po roce 1945 se téměř stejným způsobem opakovaly události z let 1918 a 1919, jež zmařily naděje na připojení Jižního Tyrolska k Rakousku. Jižní Tyrolsko Steininger považuje za první oběť "Studené války". Poválečnou dohodu o novém uspořádání Horní Adiže/Jižního Tyrolska ( (Pařížskou dohodu De Gasperi–Gruber) považuje Steininger za epizodu, a zdůrazňuje deziluzi, jež tuto dohodu následovala. Tato dohoda, jak se Steininger domnívá, nic nezměnila na pokračující italské infiltraci a "politice 51%": tento názor vrcholí radikálním tvrzením, že ani jedna z italských vlád si ve vztahu k Jižnímu Tyrolsku nezasloužila být nazvána "demokratickou" (s. 106). Autor přitom věnuje pozornost i aktivizaci rakouské diplomacie, jež se pokusila o efektivní internacionalizaci “jihotyrolské otázky”, včetně přenesení tohoto problému na půdu OSN v roce 1960. Neúspěch této snahy Steininger považuje za jeden z klíčových faktorů, jež podmínily vyostření etnicko-politického konfliktu v Jižním Tyrolsku, zahrnujícího rovněž experimenty s rozpoutáním “osvobozenecké” gerily podle kyperského a alžírského modelu. Jihotyrolský terorismus v této perspektivě úzce souvisel s opakovanými neúspěšnými pokusy o (zahraničně)politický průlom v řešení “jihotyrolské otázky”. Teroristické násilí se od konce 50. let XX. století stalo více méně trvalou, byť nikoli dominantní součástí etnicko-politických konfliktů v Jižním Tyrolsku.³

Pokud jde o řešení otázky autonomního statutu Jižního Tyrolska, R. Steininger věnuje přiměřenou pozornost velmi dlouhým jednáním o přijetí tzv. Balíčku opatření (Pacchetto di provvedimenti), jehož realizace začala až roku 1992, přičemž původně se počítalo s jeho uskutečněním do roku 1974. Balíček opatření s sebou přinesl významné rozšíření jihotyrolské autonomie a to zejména prostřednictvím rozvinutí principů Pařížské dohody, které nebyly odpovídajícím způsobem naplněny ve Statutu z roku 1948. Bylo příznačné, že v německy psané verzi Balíčku opatření zmizelo označení Tiroler Etschland ve prospěch Südtirol. Novinkou byla pozornost věnovaná rétorománské populaci v Jižním Tyrolsku i Tridentsku.

Rolf Steininger při deskripcí mnohaletých jednání o Balíčku opatření poukázal na složité (vnitro)politické souvislosti zápasu o “naplňování” a interpretaci autonomního statutu Jižního Tyrolska. Genezi jihotyrolského stranicko-politického pluralismu v podstatě posuzoval především – a do značné míry výhradně – v této perspektivě. V podstatě s opakovaně zdůraznil úspěchy autonomistické politiky Jihotyrolské lidové strany (SVP). Steiningerem nabízená analýza vývoje jihotyrolské regionální-provinční politické plurality je však velmi sporná a v řadě ohledů nedostatečná, a to i když vezmeme v úvahu malý rozsah této knihy a omezení, z tohoto faktu vyplývající. Především zde chybí jakýkoli systematický přehled jihotyrolského stranicko-politického uspořádání. Autor se v tomto směru omezil na tři momenty: zdůraznění úspěchů autonomistické politiky predominantní Jihotyrolské lidové strany (Südtiroler Volkspartei, SVP); nesouvislý popis konfliktů “umírněného” vedení SVP s jihotyrolskými “radikály” uvnitř a vně SVP; příležitostné negativní komentáře k roli italských politických stran v jihotyrolském prostředí. Pokud jde o první dva momenty, Steiningerovi se podařilo upozornit na význam (a na vcelku dobře vybraných příkladech ilustrovat) v osmdesátých a devadesátých letech dynamicky se rozvíjejícího konfliktu mezi autonomistickými a separatistickými či iredentistickými politickými formacemi, přičemž v úvahu byla zcela správně vzata sféra institucionální i mimoinstitucionální politiky. Balíček opatření a “politický horizont” s ním spjatý nebyl přijat zdaleka všemi jihotyrolskými stranami. K ostrým střetům ohledně "Pacchetto" docházelo nejprve uvnitř převládající strany, SVP (s. 85–86). Po prohře “radikálů” uvnitř SVP se těžiště jejich aktivity, přinejmenším dočasně, přeneslo do mimoparlamentní politické sféry, s čímž souviselo jednak podněcování masových demonstrací, jednak oživení subverzivní teroristické činnosti (zejména aktivisty z militantní skupiny Ein Tirol). Steininger v tomto směru zdůraznil posun atmosféry, který s sebou přinesla manifestace tyrolských Schützen, uskutečněná roku 1984 při příležitosti 175 výročí protibavorského a protinapoleonského tyrolského povstání z roku 1809 (s. 93). Této manifestaci, kromě již tradiční symboliky železné trnové koruny (symbolu osudu jihotyrolského obyvatelstva), dominovala radikální hesla typu Heim zu Österreich; Los von Rom, Selbstbestimmung für Südtirol – Tirol den Tirolern. Skutečnou míru podpory radikální etnicko-politické opce bylo ovšem nesnadné posoudit. Podle názoru Steiningera i v tomto období přívrženci sjednocení s Rakouskem tvořili zanedbatelnou menšinu (3–4%), přičemž o něco více přívrženců měla idea "Nezávislého státu Jižního Tyrolska" (9–10%; s. 96). Celkově je však popis soudobého jihotyrolského politického dění (zejména pokud jde o poslední dekádu) který Steiningerova kniha nabízí, velmi chaotický a pokud čtenář již nedisponuje odpovídajícími základními znalostmi, není schopen se v tomto dění orientovat. Některé pasáže, vztahující se k událostem posledního desetiletí, mají ráz panegyriku, přičemž oslavována není jen SVP, nýbrž rovněž osoba Luise Durnwaldera (stojícího od r. 1989 v čele vlády autonomní provincie Jižního Tyrolska a od r. 1991 rovněž v čele SVP; zvl. s. 104–105).

Osobitý ráz mají Steiningerovy poznámky k roli italských politických stran, působících v Jižním Tyrolsku. Až na výjimky jde o vysloveně kritické až odsuzující komentáře. Hlavním terčem je neofašistické Italské sociální hnutí (MSI; eventuálně jeho postfašistický nástupce, Národní aliance, AN). MSI Steiniger považoval – nutno dodat, že nikoli bezdůvodně – za hlavního a nejvíce radikálního obhájce italského nacionalizačního–homogenizačního projektu v jihotyrolském kontextu. Tím vysvětluje i velmi silné postavení MSI v jihotyrolském rámci, odrážející se i ve volební podpoře poskytované Italskému sociálnímu hnutí italskými voliči z této oblasti. V této souvislosti Steininger příznačně prohlásil Bozen/Bolzano za nejfašističtější město Evropy (s. 94). Ostatním italským stranám je věnována pouze minimální pozornost. Steininger například uvedl, že požadavek SVP na zrušení "již překonaného" Regionu Tridentsko–Horní Adiže vyvolával odpor italské nacionalistické krajní pravice, ale také "multikulturních" Zelených, nezajímá jej však vůbec proč. Analýza postojů italských stranicko-politických formací chybí, což Steiningerovi ovšem nebrání používat výrazů jako "hanebná aliance" atp. (srv. s. 103 a n.).

V celé Steiningerově knize chybí jakákoli snaha o srovnání jihotyrolských politických formací s jinými autonomistickými a regionalistickými hnutími, ať již v Itálii či v dalších zemích.⁴ Na jediném místě Steininger letmo zmiňuje kontext oživení autonomistických hnutí v Itálii (Sardinie, Aosta; s. 94). Pominuta je rovněž vazba mezi jihotyrolskou a tridentskou stranicko-politickou scénou, ačkoli na regionální tridentské-jihotyrolské úrovni dochází (a to nezbytně, protože autonomní region Tridentsko-Horní Adiže/Jižní Tyrolsko je utvářen právě těmito dvěma autonomními provinciemi) k zajímavým interakcím autonomistických stran různé etnické provenience a politického profilu. Není přitom pravděpodobné, že by absence reflexe těchto momentů byla primárně způsobena omezeními vyplývajícími z relativně malého rozsahu knihy. Ústřední roli zde patrně sehrál vyhraněně etnocentrický ráz Steiningerem použité historicko-politické perspektivy. S touto etnocentrickou perspektivou je těsně spjat specifický étos, stejně jako "silné" i "slabé" stránky Steiningerovy interpretace dějin Jižního Tyrolska. Na závěr budiž řečeno, že takováto etnocentrická perspektiva jistě není jedinou možnou – a již vůbec ne jedinou "legitimní" či "vhodnou" – perspektivou výzkumu dějin této pozoruhodné oblasti. V tomto ohledu Steiningerova kniha vybízí – mimo jiné – k zamyšlení nad značnými obtížemi, spjatými s "pozitivním" překonáváním etnocentrického způsobu výkladu dějin středoevropských regionů a různých domnělých "samozřejmostí" s jednotlivými etnocentrickými perspektivami spjatými.

Poznámky

1)	Rolf Steininger (působící v závěru devadesátých let XX. století na univerzitě v Innsbrucku), jenž se původně zabýval poválečnými německými dějinami a problematikou Studené války, publikoval v letech 1997–1999 několik knižních prací věnovaných "jihotyrolské otázce" (Südtirol im 20. Jhdt. Von Leben und Überleben einer Minderheit; Südtirol im 20. Jhdt. Südtirol Dokumente; Südtirol zwischen Diplomatie und Terror 1947–1969) atd.
2)	Až v roce 1948 bylo zavedeno označení Horní Adiže/Tyrolské Adižsko (AltoAdige/Tiroler Etschland) a v tzv. druhém statutu byl od 1972 rehabilitován termín Jižní Tyrolsko ( Südtirol ).
3)	Vlna atentátů začala roku 1956. Jednalo o teroristickou kampaň vedenou Osvobozeneckým výborem Jižního Tyrolska (Befreiungsausschuss Südtirol, BAS) (s. 80). Nejproslulejší akcí jihotyrolských teroristů se staly pumové útoky na 37 nosičů vysokého napětí v noci z 11. na 12. června 1961. K dalšímu posunu či radikalizace terorismu došlo po roce 1963 a teroristické násilí kulminovalo v letech 1965–1967. Politické důsledky jednotlivých kampaní teroristických útoků v Jižním Tyrolsku je přitom obtížné posoudit. Podle Steiningera byla z hlediska jednání o autonomii tato vlna terorismu absolutně kontraproduktivní (s. 83).
4)	K takovému srovnání by ovšem byly zapotřebí – kromě jisté faktografické výbavy – určité teoreticko-metodologické předpoklady, jimiž ovšem autor knihy s největší pravděpodobností nedisponoval. To je nesporně škoda, protože v “jihotyrolském případě” by se velmi efektivně daly uplatnit modely vysvětlující povahu konfliktů centrum versus periferie, dynamiku identitárních mobilizací a kontramobilizací, příčiny a důsledky antagonistické akulturace atp.