Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK  IV, PODZIM 2001, ISSN 1212-7817 - PART 4, VOLUME IV, FALL 2001, ISSN 1212-7817

 

 

MORAVISMUS a EXTREMISMUS

 

Miroslav Mareš

 

Článek byl zpracován v rámci výzkumného záměru "Etnika, minority a marginalizované skupiny v České republice" (identifikační kód MSM 142300001).

 

Úvod

 

V posledních letech se zintenzivňuje výzkum problematiky extremismu v prostoru postkomunistické Evropy. V jeho rámci je možné aplikovat a současně rozvíjet některé konceptuální přístupy, které byly vypracovány při zkoumání tohoto fenoménu v jiném prostředí anebo období. Vazbu etnoregionalismu   na extremismus lze demonstrovat na příkladu části moravistického hnutí v České republice.              

Politický extremismus může být v určitých případech problematické roztřídit pouze na základě pravo-levé osy. Např. podle Petera Merkela nejsou někteří nacionalističtí, etničtí nebo náboženští extremisté napravo nebo nalevo a z hlediska jejich „extremističnosti“ je pozice na této ose lhostejná (Merkl 2000). 

Kategorii etnického extremismu v západní Evropě zkoumal Raphael Zariski (používal i pojem etnoteritoriální extremismus, dle okolností by bylo možné i označení regionální či etnickoregionální extremismus1). Určil pro něj tři charakteristická kritéria:

1)      užití násilí pro dosažení proklamovaných cílů (nemusí však jít o terorismus) (Strmiska 2001);

2)      hlásání kulturní a politické výlučnosti;

3)      separatismus (Zariski 1989: 253-254).

Aby bylo možné určitý subjekt označit za etnicko-extremistický, musí být naplněna všechna tři kritéria (separatismus by však v zásadě bylo možné nahradit iredentismem). Samotný separatismus (a samozřejmě tím spíše ani autonomismus) tedy není extremismem (Spencer 1998). Sporné však je hodnocení, jestliže násilným bojem proti (byť demokratické) metropoli chce etnoregionální hnutí dosáhnout vytvoření vlastního demokratického státu. Prioritní důraz na vlastní etnikum však vede etnické extremisty k tomu, že nerespektují, popř. poškozují demokratické principy a základní práva ostatních lidí, a proto je „extremistická etiketa“ oprávněná. I Uwe Backes tvrdí, že separatistická organizace operující dlouhodobě ve svobodné demokracii bude pravděpodobně zároveň extremistická. Samoúčelný separatismus se dle něj stává pouze předpokladem pro „nadhodnocování“ vlastního „etnika“ a můře vést i k rasismu (demokratický stát přitom i v etnické oblasti poskytuje rámec pro mírové a otevřené řešení různých konfliktů) (Backes 1989: 218).

 

Etnocentrické, nacionalistické i historické tradice mnohdy etnický extremismus přibližují pravicovému extremismu2 (zvláště naplnění prvních dvou zmíněných kritérií). Podle definice Uwe Backese pravicový extremismus  popírá kořeny moderního pojetí rovnosti - ethos fundamentální rovnosti lidí jako duchovní základ demokratického ústavního státu. V současnosti se často projevuje jednostranným  vyšším hodnocením vlastního „etnika“, „rasy“ či „národa“ (etnocentrismus, rasismus, nacionalismus) a ve snižování skupin, které platí za „jiného druhu“ či „cizí“ (nenávist k cizincům, xenofobie, heterofobie, antisemitismus) (Backes 1998: 27). Avšak, jak uvádí Klaus von Beyme, existují i levicová (etnicko)nacionalistická hnutí, a to především tam, kde je levice (nikoliv nutně extremistická) tradiční opozicí vůči centralistickým tendencím metropole (Beyme 1982: 171). Řada etnických „osvobozeneckých“ skupin se navíc v období studené války díky podpoře ze strany komunistických zemí připojila k rozličným ultralevicovým směrům. Etnický extremismus se může propojit i s náboženskými prvky (včetně nábožensko-extremistických), je-li periferní minorita religiózně odlišná od metropole. Dokonce je představitelné i propojení s eko-extremismem, pokud by byly určitý region a v něm žijící minorita ekologicky poškozovány. Podle Patrika Moorea jsou navíc vize některých environmentalistů o „samostatných bioregionech“ specifikou formou ultranacionalismu a v realitě by vedly k excesům intolerance a xenofobie (Moore 2001).

 

  1. Moravistický etnický extremismus a terorismus

 

Pouze minimální část polistopadového moravistického hnutí, které navíc od počátku 90. let výrazně zesláblo (Strmiska 2000), se dostala do etnicko-extremistických pozic. Jak již bylo uvedeno, není samotný separatismus extremismem, a proto např. skupina „Nezávislost Moravy a Slezska“, která sice požaduje odtržení Moravy a Slezska od Čech a vytvoření samostatného státu, není extremistická, protože se hlásí k demokratickým politickým metodám (a zatím nejsou informace o opaku) (Nezávislost Moravy a Slezska 2001). V moravském hnutí však existují i izolovaní jedinci, kteří demonstrativně při různých příležitostech prohlašují, že by jim nevadilo, kdyby český národ vymřel apod.

Akty občanské neposlušnosti vůči Čechům byly požadovány v dokumentu Charta Moravorum, pocházejícím pravděpodobně z roku 1994. Směřovaly od přepisování slova český, -á, -é na tabulích názvů podniků a přemazávání českého znaku v malém i velkém znaku tzv. „České republiky“ až po vytváření „vlastní moravské obranné struktury“ (Charta Moravorum). Již v roce 1993 poněkud nešťastně vyjádřil tehdejší poslanec Moravské národní strany Jiří Bílý  přesvědčení, že v případě neřešení moravské otázky by se mohly určité osoby přihlásit k teroristickým metodám jako v Severním Irsku (aniž by však tyto metody podpořil). To vyvolalo nesouhlasné reakce, z nichž nejznámější se stal fejeton divadelníka Ladislava Smoljaka v Lidových novinách z 8. března 1993. V něm byli ostře napadeni moravisté a celá záležitost skončila u soudu.

Na rozdíl od těchto „drobných excesů“ začala mnohem razantněji vystupovat  organizace (či osoba?), rozesílající  dopisy s označením Moravská zemská armáda (též Moravská osvobozenecká armáda apod., podle neověřených údajů měla v polovině devadesátých let působit pod názvem Bártovy děti3). MZA se v těchto dopisech mj. označuje za nositele  moci zákonodárné, výkonné a soudní na území Moravy. Sjezd delegátů MZA konstatoval pravděpodobně v roce 1998, že boj o Moravu v Parlamentu je u konce a „nezbývá než začít ho vést v ulicích“ (MZA 1998). Boj je údajně veden „za demokracii, svobodu a rovnost“ (MZA 1998). Prioritním cílem útoků byla nejprve stanovena česká ekonomika, ale i zemští zrádci a škůdci, členové a funkcionáři ústavních orgánů a některých politických stran. Stranou zájmu MZA neměly zůstat „ani čelné mocnosti, které ač vázány mezinárodní smlouvou a v prosinci 1995 vyzvány chránit demokracii v České republice, své závazky nesplnily“ (MZA 1998). Obyvatelé byli vyzváni, aby se nezúčastňovali akcí pořádaných ODS, ODA, KDU-ČSL a ČSSD (je zajímavé, že KSČM zmíněna nebyla). Firmy podnikající na Moravě měly svá sídla přenést z Prahy a dalších českých měst na Moravu „z důvodu ochrany svého majetku“ (MZA 1998).

V srpnu 1998 MZA podle vlastních údajů vyhlásila jednostranné příměří, které zrušila k 15. březnu 2000. Od tohoto dne jednotky MZA mohly jednak realizovat útoky na sídla zákonodárných sborů, vládních úřadů a orgánů a centrální kanceláře politických stran i proti sídlům některých sdělovacích prostředků, a jednak „vykonávat rozsudky trestu smrti vynesené nad zemskými škůdci (Havlem, Klausem, Pithartem, Zemanem a dalšími) a zemskými zrádci (Grulichem, Kasalem, Karasem, Kryčerem, Zářeckým a dalšími)“. MZA chtěla v případě nenaplnění svých požadavků (obnovení moravské samosprávy v historických hranicích a ustavení jednotného zastupitelského sboru s omezenou zákonodárnou a správní mocí) vést akce znemožňující zasedání MMF v září 2000 v Praze, konání krajských voleb a konání referenda o vstupu do EU (MZA 2000).

V únoru 2001 Moravská osvobozenecká armáda na shromáždění velitelů, konaném „v den výročí Vítězného února, který připravil Moravu o její práva“ (MOA 2001), rozhodla o „vyhlášení vlastenecké války za úplnou nezávislost Moravy a zbavení země okupačních orgánů“. Operace měly probíhat především na území Čech. V prohlášení se objevily i slovanské a protigermánské apely. Moravští vojáci neměli nadále respektovat české velitele. Moravská police byla vyzvána, aby nezasahovala proti občanům, kteří se rozhodnou vystoupit proti okupantům. „Současně ji však vyzýváme k potlačení  všech pročeských fašistických skupin“ (MOA 2001).

Moravští „dopisní teroristé“ doposud neuskutečnili žádnou reálnou násilnou akci, a proto nejsou vnímáni jako relevantní faktor „moravismu“. Spekulace o tom, kdo tvoří MZA či MOA, se pohybují zhruba ve třech hlavních směrech – za možné původce jsou považováni buď někteří bývalí pro-moravští republikáni na Ostravsku či Havířovsku (kteří podle neověřených informací měli provádět i paramilitární cvičení Moravské armády – to však může být i desinformace), další variantou jsou severomoravští ortodoxní komunisté propojení s moravistickými organizacemi, a konečně může jít o některé „fanatické Moravisty“, ať již z okolí Kroměříže, Brna či Slovácka apod. Žádná z variant však není podložena přesvědčivými důkazy (může koneckonců jít i o „kanadský žert“). Hlavní část moravského hnutí se od terorismu (byť dopisního) distancuje. Moravská demokratická  strana v reakci na výhružky MZA z března 2000 odsoudila deklarované násilné metody, avšak dopis MZA pokládala za „jeden z impulzů“ k odložení voleb do krajských zastupitelstev a k přehodnocení počtu i kompetencí budoucích krajů (MDS 2000).

 

2. Pravicový extremismus a moravismus

 

Poměrně intenzivní byly alespoň v určitém období vztahy mezi pravicovými extremisty a částí („umírněného“) moravského hnutí. Někteří pravicoví extremisté navíc využívali a využívají nepříliš nacionalistické „moravské tematiky“ ve své politické propagandě. V této souvislosti je třeba připomenout svébytnost pravicového extremismu na Moravě, kde si řada ultrapravicových skupin udržuje jistý „odstup“ od českých (a to i v rámci jednotných organizací), což však nemusí souviset s moravským nacionalismem. Morava (a především Brno) se stala významným centrem vytváření krajní pravice různého zaměření (silnou základnu a celostátní sídlo v Brně mají Sládkovi republikáni, vznikla zde Vlastenecká fronta a z ní odštěpené klerofašistické Hnutí národního sjednocení, Bohemia Hammerskins, naconalisticko-katolická periodika Dnešek, Pochodeň dneška a vydavatelství Nové obzory apod.).

Tento jev má tradice již v období první republiky, kdy moravské fašistické organizace byly mimořádně silné (stály i u zrodu fašismu na našem území, zvláště „holešovská“ skupina na Hané) a projevovaly autonomní tendence vůči pražskému centru, které našly občas výraz i v „moravském názvu“ (ten ovšem neznamenal přihlášení se k moravskému nacionalismu či separatismu, je nutné jej chápat jako označení regionální příslušnosti). Např. v říjnu 1926 založil Jan Navrátil Moravskou národní obec fašistickou, hlásající mj. nenásilné převzetí moci fašisty. Krátce vydávala týdeník Vlast. V první polovině roku 1927 se k NOF hlásil i nejstarší český list, vycházející v Brně, a sice Moravská orlice. V Brně proběhlo i nejvýraznější vystoupení českých fašistů v období první republiky – neúspěšný útok na Svatoplukova kasárna 43. pěšího pluku v Brně-Židenicích v noci z 21. na 22. ledna 1933 (Pasák 1999).

I v období druhé republiky a protektorátu se část moravských fašistů přihlásila „v názvu k Moravě“. V roce 1939 vznikla Autonomní složka Strany českých fašistů – odbočka Brno. Když se 15. března 1940 stal jejím novým vedoucím E. Pitlík, byla přejmenována na Moravské národní socialisty a konečně v červnu 1940 na Moravskou nacionálně socialistickou stranu. Program kopíroval nacistické zásady. Vytvořila i uniformované složky – Ochranný sbor a Elitní sbor. Sdružovala asi 300 členů z jižní Moravy a aktivitu vyvíjela v letech 1940-1942 (Kroupa 1988: 209).

V období druhé republiky a protektorátu se projevily i autonomistické moravistické a iredentistické moravsko-slovácké tendence hledající oporu v „cizí“ ultrapravici. Ještě před 15. březnem 1939 HSĽS poskytovala podporu hnutí na Moravském Slovácku, které chtělo v očekávání rozpadu Česko-Slovenska připojit tuto část Moravy ke Slovensku. Reprezentovat je měl „Národní výbor Moravského Slovácka“. 15. března 1939 bylo vyhlášeno, že „Národná rada moravských Slovákov“ uznává suverenitu nově vyhlášeného Slovenska nad „krajom moravských Slovákov“. Iredentistické snahy však byly Němci zamítnuty, přestože Slovensko je ještě určitou dobu podporovalo. V červnu 1939 vzniká na bázi někdejší Moravsko-slovenské společnosti spolek Národopisná Morava, který se za účelem získání podpory pro vlastní region a pro udržování jeho kulturních tradic přiklonil ke kolaboraci s nacisty. Zpočátku vystupoval proti Eliášově protektorátní vládě i Národnímu souručenství a posléze zapadnul do Moravcova kolaborantského proudu (sám ministr Moravec měl Národopisnou Moravu v oblibě). Spolek dokonce nabízel dobrovolníky do hitlerovských vojenských jednotek.

Jiný projev propojení moravismu s nacismem  představuje Moravská rodobrana. Již 20. dubna 1939 bylo v Prostějově sepsáno memorandum, které brněnský „oberlandrat“ přeložil 5. července  1939 říšskému ministrovi Arthturu Seyss-Inquartovi. Jeho (nepodepsaní) zasílatelé zdůraznili odlišnost Moravy od Čech, její zanedbávání Prahou a očekávání Moravanů, že budou mít vlastní samosprávu a v jejím rámci budou zapojeni do „Východní marky“, tedy do Vídeňské sféry, jak tomu bylo před rokem 1918. Autoři slíbili naprostou podřízenost vůdci, přihlásili se k principu  „Blut und Boden“ (krev a půda), který je prý úzce váže k německému národu a domáhali se zavedení protižidovských zákonů v protektorátu. Žádali i povolení společnosti s názvem „Moravská rodobrana“, což měla být společnost pro tradici, lidový svéráz a domácký průmysl a svoji činnost měla organizovat v součinnosti s NSDAP a obdobnými organizacemi „lidového svérázu“ v Říši. Přestože Němci zamítli název „rodobrana“, uvažovali o podpoře organizace, aby získali přízeň Moravanů. Brzy však celá aktivita kolem Moravské rodobrany ustala (Mezihorák 1997: s. 47-116). V období protektorátu tedy některé ultrapravicové skupiny „pouze“ využily moravanství ve svém  názvu bez toho, aby akceptovaly moravský autonomismus (Moravská nacionálně socialistická strana), jiné naopak  primárního cíle, tj. autonomie (Moravská rodobrana), chtěly dosáhnout spoluprací s okupanty.

Spolupráce pravicových extremistů a moravistů probíhala i po roce 1989. Časopis ultrapravicových nacionalistických katolíků Dnešek, vycházející v letech 1991-1993, poskytoval prostor debatám o moravské otázce (publikovali v něm i předseda Moravské národní strany Ivan Dřímal a předseda Moravského a slezského informačního centra Josef Pecl), přičemž v případě smrti prvního předsedy Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko Boleslava Bárty naznačil jeho vydavatel František Kašpárek v duchu jím hlásaných „spikleneckých teorií“ možnost účasti „skrytých sil“ (Dnešek 1993). V roce 1996 Kašpárek vydával za pomoci  aktivistů moravistických organizací list Moravská demokracie, v němž však publikovali i někteří lidé z okruhu Dneška a Pochodně dneška. Kašpárek z důvodů „lidské komunikace“ vydávání Moravské demokracie brzy ukončil (Nový dnešek 1997). V časopise Nový dnešek, který začal vycházet v roce 1997, se však např. pokoušel po Všeslovanském sjezdu v roce 1998 opět prezentovat své cíle předseda Moravského a Slezského informačního centra J. Pecl. Ačkoliv redakce Nového dneška souhlasila s některými tezemi v zaslaných materiálech (mj. o údajném informačním embargu na Všeslovanský sjezd), odmítla snahu zužovat současné společenské problémy na česko-moravský spor a např. snahu neužívat pojmy český rozhlas, české peníze, česká pošta či Česká republika označila za „žabomyší války.“ (Nový dnešek 1998). Moravanství určitým způsobem zohledňuje i Hnutí národního sjednocení, ať již názvem svého periodika Česko-moravský vlastenec (v č. 5 z roku 1999 v něm byl např. přetištěn článek z deníku Rovnost o  pravěkých kulturách na Moravě) nebo tím, že na demonstraci této katolicko-korporativisticky zaměřené  ultrapravicového organizace  v roce 2001  Brně byla nesena moravská vlajka.

Moravská demokratická strana počátkem 90. let intenzivně spolupracovala se Sdružením pro republiku – Republikánskou stranou Československa. SPR-RSČ v tu dobu intenzívně prosazovala zemské zřízení a využívala „moravskou kartu“ (Pernes 1996: 252). Vyvrcholením kooperace těchto dvou stran bylo neuvážené vyhlášení Moravskoslezského sněmu 6.12. 1992 a následně Moravskoslezské vlády v březnu 1993 (Mazel 1998: 224-225). Do těchto „institucí“ se zapojily pouze SPR-RSČ a MNS a akce skončila fiaskem. Předsedové Sládek a Dřímal se následně kvůli různým záležitostem ostře střetli a přes dílčí kooperaci v komunálních volbách výraznější kontakty republikánů a moravistů v podstatě ustaly. Pro současné Republikány Miroslava Sládka zřejmě navíc není s ohledem na ochabnutí zájmu veřejnosti o „moravanství“ profilace na tomto tématu natolik zajímavá, jako byla počátkem devadesátých let.

V tomto období „moravské tematiky“ dílčím způsobem  využívali i formující se neonacističtí skinheadi v Brně (část z nich poté stála u zrodu pobočky militantní organizace Bohemia Hammerskins). Např. na obalu zine Nový řád č. 4 z počátku roku 1993 byla znázorněna moravská orlice a na prosou měla kruh s tzv. oregonem či triskeletem (mj. symbolem neonacistického hnutí Blood & Honour). Hudební skinheadská skupina kolem M. Hlavoně z brněnských Bohunic se jmenovala Moravská jednota. Moravskou rétoriku dílčím způsobem převzali i hooligans různých moravských fotbalových a dalších sportovních klubů, kteří jsou známi nenávistí k pražským soupeřům, především Spartě.

V souvislosti se spoluprací moravských subjektů s obdobnými evropskými organizacemi v Evropě byly navázány i kontakty s polským Hnutím autonomie Slezska (RAS), které hodlá iniciovat po vstupu do EU sjednocení historických zemí hornoslezských a vytvoření nezávislé (na Praze a Varšavě) politické reprezentace Horního Slezska a Moravy (RAS 2001). Toto hnutí bylo v německém ultralevicovém časopisu Antifaschistische Nachrichten kritizováno za spolupráci s ultrapravicovými strukturami německých vyhnanců (Antifaschistiche Nachrichten 2000), což je však s ohledem na zaměření časopisu nutné vnímat s jistou rezervou.

 

 

3. Levicový extremismus a moravismus

 

Vztah moravistů a ultralevice nebyl navenek příliš intenzivní (komunisté byli viněni z likvidace moravskoslezské samosprávy, anarchistům je patriotismus cizí), spekulovalo se však o iniciování části  moravského hnutí ze strany „proruských struktur“ (k čemuž přispěla i aféra s údajnou spoluprací B. Bárty s StB). I kontakty moravistů s osobami z ruského konzulátu  v Brně nebudily vždy důvěru. Všeslovanský sjezd v Praze, jehož se zúčastnila i moravská delegace, pořádali v podstatě ortodoxní komunisté (množství delegátů z různých zemí, včetně ČR, však bylo z krajní pravice) (Mareš 1999: 19-36). Vrcholem kooperace části moravistů s ultralevicí byla Sjednocená fronta, která vznikla na přelomu let 1999/2000. Její materiály byly publikovány především v týdeníku Nové Bruntálsko, blízkém ortodoxnímu komunistovi Ludvíku Zifčákovi. V říjnu 1999 zveřejnil přípravný výbor SF „Deklaraci Sjednocené fronty“. Tento výbor byl složený ze zástupců Strany československých komunistů (SČK), Moravského a slezského informačního centra (MSIC), Hnutí za samosprávnou Moravu a Slezsko (HSMS) a Komunistické mládeže Československa (KMČ). Později se k SF přidaly i Komunistické hnutí Československa (KHČ),  Hnutí korporativistické demokracie Čech, Moravy a Slezska (HKD), Sdružení bezpečné ulice (SBU) a Moravský spolek Brno (MSB). Místopředsedkyně HSMS Hana Ovčačíková, která se stala předsedkyní SF, však údajně neměla k angažování v SF mandát od svého hnutí. To se od jejích aktivit v SF distancovalo a na zemském sněmu jí z funkce místopředsedkyně odvolalo. SF vydala mj. „Manifest pro budoucí ustavení samostatného státního celku zemí Moravy a Slezska“, v němž se mj. píše, že „nastal čas, ve kterém je nutné uvažovat o plném státoprávním osamostatnění se lidu Moravy a Slezska“. Kritizovány jsou „oportunistické aktivity vedení „moravských“ tzv. národních stran“. V rámci „stávající ČR“ je požadováno „ničím neomezované právo propagovat a uplatňovat ideu našeho suverénního moravoslezanství“, „legislativně ustavit občanský status moravské národnosti“, či „právo na uplatnění zákonného referenda o státní subjektivitě naší moravskoslezské vlasti na území jejího lidu.“ SF 15. 6. 2000 uspořádala v Brně tiskovou konferenci, na které se mj. prezentovala jako „generální pořadatel veškerých protestů“ proti zasedání MMF a SB v Praze v září 2000 (Mareš 2001). Po neúspěchu své angažovanosti při této akci se SF stáhla do pozadí, ortodoxní komunisté kolem Zifčáka a mladého aktivisty Davida Pěchy seskupení v Komunistické straně Československa – Československé straně práce však i nadále občas využívají moravistickou rétoriku a v odkazech na své www stránce vedou Hnutí samostatné (což je chybně napsáno, správně má být samosprávné) Moravy a Slezska v kategorii „národně-osvobozeneckých“ hnutí.

 

Závěr

 

Subjekty, tvořící moravské hnutí, až na naprosté výjimky nenaplňují kritéria etnického extremismu (většinou ani nejsou separatistické). Od roku 1989 však část z nich navázala spolupráci se skupinami z pravicově nebo levicově extremistické části politického spektra, které na Moravě působí. Přestože tyto kontakty moravskému hnutí výrazněji nepomohly, nebylo jimi ani zásadněji poškozeno. Moravistické organizace (včetně nově vzniklého zastřešujícího Svazu Moravanů) se v souvislosti se začleňováním do Evropské svobodné aliance – Demokratické strany národů Evropy (které odmítá extremistické skupiny) budou zřejmě snažit od kontaktů s extremisty definitivně oprostit. Využívání moravské rétoriky ze strany krajní pravice i krajní levice není do budoucna vyloučeno, avšak zřejmě bude probíhat pouze v omezené míře a v návaznosti na celkové postoje moravské veřejnosti k (etnicko)regionálním problémům.

 

 

Poznámky

 

1)

Při výzkumu demokratických (tj. neextremistických) formací uvedl Maxmilán Strmiska, že regionální strany nelze a priori ztotožňovat se stranami etnického charakteru. Ústřední význam má dle něj v této souvislosti teritoriální-regionální aspekt jejich identity, vazba k regionálně vymezenému společenství zájmů a „regionalizace“ operačního prostoru, zatímco etnický moment, jakkoli rovněž důležitý, nemá pro kvalifikaci dané formace jakožto regionální strany žádný význam. Etnické (etnonacionalistické , subnacionalistické) strany mohou, ale nemusí být regionálními stranami – a naopak. Strmiska regionální strany vymezuje jako formace s regionálně ohraničenou voličskou základnou a mobilizačními zdroji, reprezentující sub-státní, regionální společenství zájmů, jako formace jež funkce politické strany v plné míře vykonávají v regionálně definovaném operačním prostoru, což je také kvalitativně odlišuje od „celonárodních“ či lépe řečeno celostátních stran (Strmiska 1998: 11). Politolog Ferdinand Müller-Rommel hovoří o etnickoregionálních stranách a definuje je jako takové, které prosazují zájmy geograficky koncentrované periferní minority. Z uvedené rodiny vylučuje fašisticko-nacionalistické regionální strany a strany, které sice mají v programech obsaženy regionalistické, autonomistické nebo separatistické požadavky, avšak pouze v podřízeném významu vůči jiným podstatnějším cílům, např. v oblasti socioekonomické politiky (Müller-Rommel 1997: 19).

2)

Příkladem může být např. jihotirolský neonacismus.

3)

Boleslav Bárta byl prvním předsedou Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko. Pod jeho vedením v letech 1990-1991 dosáhlo moravské hnutí největších úspěchů a dodnes je uctíván jako jedna z nejvýraznějších osobností moravského patriotismu.

 

 

 

 


     Použité prameny

Antifaschistische Nachrichten (2000), N. 11, <http://www.infolinks.de/an/2000/11/013.htm>.

Česko-moravský vlastenec, 1997-1999.

Dnešek, 1991-1993.

Charta Moravorum (cca 1994).

Komunistická strana Československa – Československá strana práce, 2001, <http://www2.webpark.cz/ksc-cssp/guerila.html>.

Moravská demokracie, 1996

Moravská demokratická strana (2000): tisková konference dne 10. března 2000.

Moravská politika, 1995.

Moravská zemská (osvobozenecká) armáda (1999-2001), dopisy.

Nezávislost Moravy a Slezska, 2001, <http://www.geocities.com/tandit2000/msi/in-cz.htm>

Nový dnešek, 1997-2000

Nový řád, 1993

Ruch Autonomii Slaska, 2001. Oswidczenie: Slask i Morawy na wspólnej drodze ku Europie regionów, < http://www.raslaska.org/>

 

 

 

 


     Použitá literatura

BACKES, U. (1989): Politischer Extremismus in demokratischen Verfassungstaaten. Elemente einer normativen Rahmenttheorie. Opladen: Westdeutscher Verlag.

Backes, U. (1998): Rechtsextremismus in Deutschland. Ideologien, Organisationen und Strategien. Aus Politik und Zeitgeschichte B 9-10, 20. Februar, s. 27-35.

Beyme, K. (1982): Parteien in westlichen Demokratien. München: R. Piper & Co. Verlag.

Kroupa V. a kol. (1988): Český antifašismus a odboj. Praha: Naše vojsko, Český svaz protifašistických bojovníků.

Mareš, M. (1999): Slovanství a politický extremismus v České republice. Středoevropské politické studie, roč. 1, č. 1 (tištěná verze), s. 19-36.

Mareš, M. (2001): Sjednocená fronta. Analýzy & studie. Bulletin Ústavu strategických studií Masarykovy univerzity Brno, roč. 3, č. 3, s. 10-12.

Mazel, M. (1998): Oponenti systému. In Fiala, P. (ed.): Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Masarykova univerzita, s. 117-277.

Merkl, P. H. (2000): Elements of Extremism [online]. Presentation at the conference „Enhancing Security of States in a Multipolar World: Focus of Extremism. George C. Marshall European Center for Security Studies. Garmisch-Partenkirchen, 18-22 Sepetember 2000: <http://www.marshallcenter.org>.

MEZIHORÁK, F. (1997): Hry o Moravu. Separatisté, iredentisté a kolaboranti 1938-1945. Praha: Mladá fronta.

MOORE, P. (2001): Hard Choises for Environmentalist and the Mining Industry [online]. Presentation to the Prospectors and Development Association of Canada, Toronto.  <http://www.bc-mining-house.com/opinions/opin_pm.htm>.

MÜLLER-ROMMEL, F.(1997): Ethnoregionalist Parties in Western Europe. Theoretical consideration and framework of analysis. In De Winter, L., Türsan, H. (ed.): Regionalist Parties in Western Europe. Routlege, London and New York, 1997, s. 17-27.

Pasák, T. (1999):  Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha: Práh.

PERNES, J. (1996): Pod moravskou orlicí aneb dějiny moravanství. Brno: Barrister & Principal.

SPENCER, M. (ed.)(1998): Separatism. Democracy and Disintegration. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman & Littlefield Publishers.

STRMISKA, M. (1998): Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko. Centrum pro studium demokracie a kultury.

STRMISKA, M. (2000): Rise and Fall of Moravian Regional Parties. Středoevropské politické studie, č. 4. roč. II.. <http://www.iips.cz/cisla/texty/clanky/moravian400.html>.

STRMISKA, M.: (2001): Identitary polarisation, Violence and Terror. A Study of Ethnic Terrorism. Středoevropské politické studie, č. 3, roč. III. < http://www.iips.cz/seps.html>.

ZARISKI, R. (1989): Ethnic Extremism among Ethnoteritorial Minorities in Western Europe. Dimensions, Causes, and Institutional Responses. Comparative Politics, vol. 21, no. 3, p. 253-272.