Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 4, ROČNÍK III., PODZIM 2001, ISSN 1212–7817 – PART 4, VOLUME 3, AUTUMN 2001, ISSN 1212–7817

 

VOLEBNÍ  SYSTÉMY A  STRANICKO–POLITICKÉ SOUSTAVY: ”SILNÉ” VOLEBNÍ SYSTÉMY,  STRANICKÉ SYSTÉMY  A SARTORIHO  ”VOLEBNÍ ZÁKONY”

 

Maxmilián Strmiska

 

      Tato stať byla zpracována v rámci výzkumného projektu ”Volební reformy a stranické systémy”

                                                                   (GA 407/01/0845)

 

 

Problematika pojetí ”volebních zákonů” a interpretace působení volebních systémů na stranicko–politické soustavy zaujímá mezi politologickými tématy již tradičně zvláštní postavení. To má různé důvody. Jeden z nich představuje vskutku  mimořádná míra politizace tohoto tématu. Tato politizace je produktem působení faktorů – vůči politické vědě – endogenní i exogenní povahy. Je třeba zdůraznit skutečnost, že problematika posuzování působení volebních systémů a formulace ”volebních zákonů”  představuje zároveň metodologickou křižovatku, bod, v němž se setkávají, mísí a střetávají různé přístupy a modely, často explicitně usilující o širší sociopolitickou legitimaci, o prokázání své ”praktické” užitečnosti ve specifické, ne zcela zřetelně  ohraničené zóně mezi politikou a politologií.     

 

Téma volebních zákonů nabízí  širokou škálu příležitostí k metodologickým experimentům a ke  konfrontacím různých politologických přístupů a modelů, konfrontacím, jež, jak jsem naznačil, nemusí mít – a nezřídka vskutku nemají – čistě ”akademický” ráz. V této krátké stati, pojaté jako diskusní příspěvek, půjde o reflexi několika vybraných, po metodologické stránce obzvláště významných  momentů Sartoriho pojetí ”volebních zákonů” a vazby mezi ”silnými” volebními a ”strukturovanými” nebo ”nestrukturovanými” stranickými systémy.

 

Abych předešel možným nedorozuměním, zdůrazňuji, že mi primárně jde o nestrannou teoreticko–metodologicky zaměřenou reflexi uvedené problematiky, respektující, nakolik je to jen možné,  zásadu ”neslužebnosti”  politologie; tzn. mým cílem není přímá ani nepřímá obhajoba jakýchkoli konkrétních, politicky motivovaných   projektů volební reformy či zdůvodňování vhodnosti toho či onoho volebního systému, ať již v soudobém českém kontextu či kdekoli jinde.

 

Považuji rovněž za vhodné učinit stručnou vysvětlující poznámku na téma reflexe Sartoriho koncepce ”volebních zákonů” a vztahu mezi volebními a stranickými systémy. Zmíněnou koncepci Giovanni Sartoriho, v  souhrnné podobě obsaženou v jeho práci Srovnávací ústavní inženýrství (Sartori 2001; český překlad), považuji za mimořádně důležitou a zejména po teoreticko–metodologické stránce za velmi podnětnou. To je hlavní důvod, proč je tato stať orientována na rozbor právě této koncepce, přesněji řečeno  několika jejích momentů, jež pokládám – z hlediska daného tématu – za  klíčové. Budiž však otevřeně řečeno, že při této příležitosti neusiluji o detailní rozbor ani o celostné posouzení Sartoriho koncepce: to by ostatně nebylo možné již kvůli omezenému rozsahu této stati a jejímu charakteru jakožto diskusního příspěvku. Je mi také zcela cizí jakákoli snaha rozvíjet zde – co do svého efektu nepříliš plodné –  polemické úvahy na téma jak ”nejlépe  porozumět”  Sartoriho modelům a konceptům. Domnívám se, že interpretaci Sartoriho  ”volebních zákonů” (”pravidel” a ”hypotéz”) je vhodné považovat za otevřenou záležitost, se všemi výhodami a riziky s tímto přístupem spjatými. Obecně vysoké ocenění přínosu Sartoriho, Duvergerových či jiných koncepcí přitom naprosto nevylučuje nepředpojatou diskusi o ”slabých místech” těchto koncepcí; naopak, přímo ji předpokládá a vyžaduje – nebo by alespoň mělo předpokládat. V této souvislosti  považuji za nežádoucí a matoucí snahy o nepřímou obhajobu kupříkladu Sartoriho či Duvergerových tezí jejich ”domýšlením” a snahu o zastírání jejich (eventuálních) slabých míst  účelovým výkladem ve stylu ”jak je třeba je správně chápat”. Samotné nastolení otázky ”jak je třeba chápat” například Sartoriho koncepce samozřejmě není nelegitimní, záleží však v jakém kontextu a za jakým účelem se tak děje. Vůči této praxi nelze vznášet závažné námitky, pokud se tak děje při nezbytném vyjasňování problémů (des)interpretace stanovisek jednotlivých autorů v rámci nepředpojaté diskuse o (příslušném) věcném problému. Jako velmi sporná se mi však tato strategie jeví v případech, kdy je její uplatnění účelové, když jde o odklon ”od jádra věci” směrem k faktické apologetice názorů toho či onoho koryfeje politické vědy. Tímto je, doufám že alespoň v hlavních ohledech, ozřejměna perspektiva, v níž je situován tento příspěvek, včetně  doprovodných polemických prvků, vyplývajících z povahy pojednávaného tématu.

 

                                                                            *   *   *

 

Jak bylo naznačeno, k problematice ”volebních zákonů” lze přistupovat různým způsobem. Pro  Sartoriho přístup k tomuto tématu je charakteristická snaha o komplexní pojetí dané problematiky, vycházející do značné míry – byť nikoli výlučně  – z teorie systémů politických stran.  K jednoznačným kladům Sartoriho pojetí ”volebních zákonů” patří důsledná snaha o postižení systémotvorných  výstupů působení volebních systémů. V sartoriovské perspektivě to znamená v prvé řadě zkoumat vztah  volebního systému  k formátu stranicko–politické soustavy, tedy k počtu relevantních stran.  J zřejmé, že se jedná o velmi náročný výzkumný úkol, protože utváření a reprodukce formátu – a s formátem spjatých mechanických predispozic – systému politických stran představuje proces, do něhož zasahuje řada různorodých faktorů. Konstrukce přehledného, srozumitelného a přitom nikoli neúnosně zjednodušujícího schématu, umožňujícího přiměřeně teoreticky zdůvodněnou reflexi tohoto procesu představuje mimořádně obtížnou, riskantní operaci. Sartori nabídl takové poměrně přehledné schéma, založené na rozlišení čtyřech základních situací/kombinací interakcí ”silných” a/nebo ”slabých” volebních a ”strukturovaných” a/nebo ”nestrukturovaných” stranických systémů (Sartori 2001: 57).

 

Tabulka 1:  Kombinovaný vliv stranických a volebních systémů podle Sartoriho:

 

Stranický systém/volební systém

”Silný” volební systém

”Slabý” volební systém

Silný (strukturovaný) stranický systém

Kombinace I: reduktivní účinek

volebního systému

Kombinace II: vyvažující–blokující účinek volebního systému

Slabý (nestrukturovaný) stranický systém

Kombinace III: omezující–reduktivní účinek ve volebním obvodu

Kombinace IV: žádný vliv

 

 

Uvedené  Sartoriho schéma poskytuje řadu podnětů k zajímavým úvahám, vztahujícím se jak k jeho konkrétním formulacím ”volebních zákonů”, tak obecně ke vztahu volebních  a stranických systémů. Při této příležitosti se soustředím pouze na komentář k souboru problémů bezprostředně spjatých se Sartoriho pojetím ”volebního zákona č. 1”, navazujícího na Duvergerovu tezi ”blížící se sociologickému zákonu”, že jednokolový většinový systém směřuje k dualismu stran (Duverger 1992: 306). Sartoriho zákon č. 1 zní: ”Existují–li systémová strukturace a voličský rozptyl (jako spojené nutné podmínky), relativně většinové jednokolové systémy vedou (jako jeho postačující podmínka) k dvoustranickému formátu”; variantu 1.1. pak Sartori formuloval takto: ”Anebo je obzvláště silná systémová strukturace sama nutnou a zároveň náhradní postačující podmínkou dvoustranického formátu.” (Sartori 2001: 59). Sartoriho první zákon je spjat s první z uvedených kombinací (varianta 1.1 pak s kombinací druhou). Zmíněná kombinace přitom dle Sartoriho názoru nevyžaduje žádné další vysvětlení – patří sem ”klasické” systémy dvou stran založené na relativní většině a tato skutečnost potvrzuje předpovídaný reduktivní účinek. Indii, což Sartori v této souvislosti – zcela příznačně – neopomněl zdůraznit,  je oproti tomu možno zařadit pod kombinaci III, takže přestane být, jak se Sartori domníval,  hlavní výjimkou z Duvergerova prvního zákona/teze (Sartori 2001: 58).1

 

Je zřejmé, že klíčový moment v případě Sartoriho prvního volebního zákona představuje předpoklad (makro)systémového efektu volební systém ”prvního v cíli”. Tím se Sartoriho první zákon liší od jiných interpretací, reformulací či ”ekvivalentů” Duvergerova prvního zákona/teze, jež se spokojují s jeho vztažením primárně a/nebo pouze k mikrosystémové rovině (jednotlivých jednomandátových obvodů) a – více méně – nepředkládají explicitní, dostatečně  teoreticky zdůvodněné  posouzení vazby mezi jeho mikro– a makrosystémovým účinkem (viz například Riker 1962; srv. Riker 1982; Wildgen 1972; Reed 2001 etc.). To je třeba považovat  za nespornou přednost Sartoriho prvního zákona, za kterou bylo ovšem nutno zaplatit jistou cenu. Tato cena spočívala v podmínění makrosystémového efektu systému ”prvního v cíli” výše zmíněnými spojenými nutnými podmínkami. Problém přitom nepůsobí, jak je zřejmé, interpretace nutné podmínky voličského rozptylu (jinak řečeno: absence volebně relevantních teritoriálně koncentrovaných ”odolných menšin”, odmítajících nechat se reprezentovat dvěma hlavními stranami), nýbrž výklad podmínky strukturace stranického systému. Achillova pata Sartoriho prvního zákona a celého pojetí kombinace I se podle mého názoru nachází právě zde.    

 

Proč tomu tak je? Stručně vyjádřeno, systémová strukturace již sama v sobě nutně – a v podstatě bez ohledu na volební systém – zahrnuje (pre)definovaní formátu stranicko–politické soustavy, přinejmenším v rovině základních dispozic pro produkci a reprodukci určitého formátu. Jen stěží si lze představit strukturaci stranického systému, která by v sobě  nezahrnovala, v té či oné  podobě, jeho ”zformátování”. S tímto pojetím je ostatně naprosto slučitelná výše zmíněná Sartoriho ”varianta 1.1”, připouštějící, že obzvláště silná systémová strukturace může být sama nutnou a zároveň náhradní postačující podmínkou dvoustranického formátu. Přijmeme–li tento výklad,  je ovšem věrohodnost Sartoriho první zákona poněkud narušena. Pak je totiž třeba se tázat, zda jsou systémová strukturace (stranické soustavy) a  systém relativních většin  v jednomandátových obvodech skutečně rovnocennými podmínkami. Vše nasvědčuje tomu, že nikoli – alespoň ne v rozhodující, makrosystémové rovině. Ze Sartoriho formulací lze totiž vyvodit, že  vznik dvoustranického formátu je vysvětlován v prvé řadě poukazem na předcházející, řekněme embryonální dvoustranickou systémovou strukturaci. Za těchto okolností se však volební systém (a především ”většinová” formule) nejeví jako rozhodující faktor a již vůbec ne jako ”podmínka bez níž nic”. Bylo by tedy vhodnější tvrdit, že tam, kde již existuje systémová strukturace favorizující re/produkci dvoustranického formátu, ji formule ”prvního v cíli” výrazně posiluje a potvrzuje; kde bipartistický formát již de facto byl ustaven, tam systém jednokolové volby na základě relativních většin v jednomandátových okrscích jeho reprodukci usnadňuje: nic více, ale také nic méně.2

 

Jak se v této perspektivě, beroucí  plně v úvahu výše uvedené tvrzení, jeví klasické ”sporné případy” federální indické a kanadské stranicko–politické soustavy, spjaté se systémem ”prvního v cíli”, a specifický případ italského stranického systému, spjatého se smíšeným volebním systémem (s kombinací 75% relativně většinového a 25% ”nečistého” poměrného systému)?

 

Federální systém politických stran v Indii představuje v řadě ohledů skutečně zvláštní, obtížně klasifikovatelný útvar – přičemž je však zřejmé, že zde nikdy nešlo a nejde ani o dvoustranický formát ani o bipartistický mechanismus (Strmiska 1997b).  Byl  indický stranický systém – v období posuzovaném Sartorim (tj. od padesátých do počátku osmdesátých let XX. století) strukturovaným systémem? Podle Sartoriho nikoli, přinejmenším nikoli v dostatečné míře. Tento závěr je ovšem sporný.   Otázkou totiž není, jestli vůbec (někdy) byla federální indická stranicko–politická soustava ”systémově strukturována”, nýbrž spíše jak byla strukturována. Tzv. Kongresový systém byl – podle mého názoru  a s přihlédnutím k indickým podmínkám – jako specifická varianta systému predominantní strany (s rysy ultradominantní strany)  ”systémově strukturován” (Strmiska 1997b).  Tato strukturace však nezahrnovala dispozici k homogennímu stranicko–politickému dualismu. Po ukončení éry klasického  ”Kongresového systému” a vyčerpání pokusů o jeho obnovu, se v Indii    postupně začala prosazovat tendence k bipolaritě, ovšem nikoli k jednoduché bipolaritě typické pro dvoustranické systémy. Jednalo se zde o  bipolaritu dvou hlavních, do značné míry nestejnorodých aliancí či bloků, s identifikovatelnými jádry (Indický národní kongres, INC; Indická lidová strana, BJP). Lze přitom tvrdit, že do jisté míry je formování a udržování této bipolarity usnadňováno volebním systémem ”prvního v cíli”, a to jak na makrosystémové, tak na mikrosystémové úrovni (tedy na úrovni jednotlivých jednomandátových obvodů). Tím ale nemůže být efektivně a úplně kompenzována – uvažujeme–li v duchu Sartoriho prvního zákona –   ”nedostatečně silná” strukturální dispozice k dvoustranictví. 

 

Tento závěr se zdánlivě přibližuje Sartoriho interpretaci “indického případu” jakožto ztělesnění kombinace III, ovšem se zachováním nejméně dvou důležitých rozdílů. Za prvé; není zde implicitně ztotožňována absence systémové strukturace favorizující bipartistický formát a (eventuálně rovněž bipartistický mechanismus) s totální absencí (jakékoli) stranicko–politické strukturace. Za druhé; jak vyplývá z výše uvedeného konstatování, problém systémotvorného působení volebního systému “prvního v cíli” zde není a nemůže být nazírán přesně stejným způsobem, jako v Sartoriho kombinaci III.  Jinak řečeno, v indickém případě podle mého mínění nejde o interakci “silného” volebního a slabého/nestrukturovaného stranického systému, což právě předpokládá sartoriovská kombinace III. To ale neznamená, že by byla vyloučena shoda v předpokladu omezujícího účinku (kombinovaného vlivu volebního a stranického systému) ve volebním obvodu. Odlišné je ovšem pojetí tohoto účinku v makrosystémové rovině:  absence makrosystémového reduktivního účinku zde totiž není vysvětlována poukazem na absenci “systémové strukturace” jako takové, nýbrž zdůrazněním absence silné strukturální dispozice k efektivnímu  dvoustranickému  “zformátování”.  V této perspektivě se tedy Indie nevymyká Sartoriho (či Duvergerovu) prvnímu zákonu kvůli obecně velmi slabé či vůbec chybějící  systémové strukturaci, nýbrž prostě proto, že  reálně existující systémová strukturace – v kombinaci s volebním systémem “prvního v cíli” – v indickém případě nefavorizovala bipartismus, nýbrž nejprve zvláštní variantu systému predominantní strany (v mnohastranickém formátu) a posléze specifické bipolární multipartistické uspořádání, vyznačující se rozsáhlým uplatněním (bipolární) politiky předvolebních aliancí.  Ponechávám otevřenou otázku, do jaké míry má pak v daném kontextu vůbec smysl zkoumat, zda Indie (ne)představuje “hlavní výjimku” ze Sartoriho, popřípadě Duvergerova prvního zákona.   

 

Bez ohledu na posouzení indického případu se mi zdá, že takové zkoumání, zaměřené na postižení “hlavní výjimky” ze zmíněného volebního zákona či zákonů, je naprosto oprávněné pokud jde o kanadskou federální stranickou soustavu.  Kanada mohla být považována za klasický dvoustranický systém (s dvoustranickým formátem avšak se zjevně problematickou dvoustranickou mechanikou) jen v době  před nástupem masové politiky, tedy do dvacátých let XX. století. Poté došlo – bez ohledu na přetrvávající volební systém “prvního v cíli” – k odklonu této soustavy  od dvoustranického formátu, a to v makrosystémové i mikrosystémové rovině, přičemž mechanika (alias způsob fungování systému) oscilovala mezi modelem predominantní strany a – řekněme že nedokonalého – bipartismu. Dualismus Liberální strany (LP) a Pokrokové konzervativní strany (PCP) nicméně přetrvával až do roku 1993, kdy Pokroková konzervativní strana ztratila postavení jednoho ze dvou hlavních pólů. Ve federálním kanadském kontextu se přitom neuplatnily ani koaliční vlády ani předvolební aliance. Do podrobného rozboru vývoje kanadského federálního stranického systému se zde sice pouštět nemohu, avšak domnívám se, že uvedené informace poskytují dostatečný základ pro položení dvou důležitých, navzájem propojených otázek. Za prvé; k jaké sartoriovské kombinaci lze “kanadský případ” přiřadit? Za druhé; o jaké systémové strukturaci zde lze hovořit? Pokud jde o první otázku, je zřejmé, že jde o výběr mezi kombinacemi I a III, což je dáno existencí “silného” volebního systému. Přiřazení ke kombinaci I nebo III tedy závisí na tom, zda kanadskou stranickou soustavu budeme považovat za slabý/nestrukturovaný anebo silný/strukturovaný systém. Kvalifikovat tuto soustavu jako nestrukturovaný systém (a to v podstatě ve všech relevantních obdobích jejího vývoje) téměř nepřichází v úvahu, takže nezbývá, než “kanadský fenomén” přiřadit ke kombinaci I. Společné působení volebního a stranického systému však v daném případě modelu předpokládanému kombinací I odpovídá jen částečně. Nejde přitom o to, že by v makrosystémové rovině nebyl patrný reduktivní účinek volebního systému; problém spočívá v tom, že tento účinek není dostatečně silný na to, aby zajistil etablování a reprodukci dvoustranického formátu. Navíc v kanadském případě může být zpochybněna intenzita a rozsah omezujícího účinku volebního systému i v mikrosystémové rovině jednotlivých obvodů (viz zejména Gaines 1999).  Pak jsme ovšem nuceni předpokládat, že strukturální dispozice kanadské stranické soustavy zřejmě neupřednostňují bipartismus. Lze rovněž tvrdit, že reduktivní působení volebního systému “prvního v cíli” zjevně nebylo v kanadském federálním kontextu dostatečně silné na to, aby zabránilo erozi někdejšího dvoustranického formátu. Odkaz na “kanadský případ” je tudíž možné použít ke zpochybnění klíčových momentů Sartoriho koncepce prvního zákona i kombinace I.         

 

Z hlediska zde pojednávané problematiky je velmi zajímavé posouzení vlivu volební reformy na vývoj a profilování italského stranického systému po roce 1993. Proces transformace italského systému politických stran byl od počátku doprovázen nepodloženými nadějemi na radikální definitivní a okamžitý rozchod s multipartistickým dědictvím italské První republiky. Takový úplný, dokonalý rozchod nebyl však – za daných podmínek – pravděpodobný. Tuto skutečnost však zprvu chápali jen nemnozí politologové, zatímco italská veřejnost –  manipulovaná v neobvyklém rozsahu a s neobvyklou mírou nezodpovědnosti a cynismu – byla zahlcována publicisticky přehánějícími zjednodušujícími, pseudoodbornými výklady, mimo jiné zveličujícími ”blahodárné” působení změny volebního systému ve smyslu výrazného uplatnění systému “prvního v cíli”.  Před volbami v roce 1994 významné sektory veřejného mínění skutečně očekávaly, že cesta k přehlednému a efektivnímu dvoustranickému systému bude relativně rychlá a především přímá (Pasquino 1994: 237–240). Výsledkem však nebyl dvoustranický systém, byť se prosadila tendence k ustavení bipolárního uspořádání, kterou konec konců potvrdily následující, předčasné parlamentní volby v roce 1996 a později rovněž parlamentní volby v roce 2001. Mezi tím byly na obou hlavních pólech  opět pěstovány iluze o tom, že pokud se bipartismus neprosadil drastickou cestou volební eliminace menších stran hned, prosadí se během několika málo let cestou postupné vnitřní homogenizace pólů–aliancí  do dvou velkých catch–all stran.  Vývoj ve druhé polovině devadesátých let XX. století však odsunul tyto projekty ”z  pořadu dne”. Nejenže póly–aliance nebyly homogenizovány, nýbrž jejich vnitřní fungování se namnoze zkomplikovalo a částečně se prosadila dokonce tendence k další vnitřní fragmentaci těchto bloků a zmnožení tak či onak důležitých a/nebo problematických interakčních polí  uvnitř těchto aliancí–pólů. Komentátoři kdysi hovořící o úsvitu přehledného stranického systému, nejlépe zahrnujícího skutečně jen  dvě velké relevantní strany, nyní se zděšením konstatovali, že počet stran zastoupených v parlamentu nejenže neklesá, nýbrž začíná lámat všechny rekordy z dob První republiky. Místo řádově deseti politických stran, obvykle zastoupených v jednotlivých legislativních obdobích v Poslanecké sněmovně za První republiky, byla italská veřejnost konfrontována s realitou nejprve řádově třiceti formací s parlamentním zastoupením v letech 1994–1996 a posléze v období po roce 1996 s počtem v parlamentu zastoupených formací přesahujícím  čtyři desítky. Totální desorientaci bránila jen existence dvou hlavních pólů; jinak řadoví občané a voliči nebyli samozřejmě s to náležitě rozlišovat mezi několika desítkami různých stran.  Profilující a ”zpřehledňující” působení  dvoupólovosti bylo ovšem, přinejmenším na parlamentní půdě,  omezeno jednak viditelnými rozpory uvnitř jednotlivých pólů–aliancí, jednak rozmachem staronového italského jevu nazývaného trasformismo či neotrasformismo, spočívajícího v utváření nestabilních a v jistém smyslu nelegitimních ”pružných” (obvykle provládních) parlamentních většin prostřednictvím individuálního či skupinového ”přebíhání poslanců”, měnění stranické příslušnosti, v některých případech i dvakrát až třikrát opakovaného v rámci jednoho volebního období. Tento jev měl přitom klíčový význam pro vládní (ne)stabilitu, neboť umocňoval negativní stránky spjaté se ”složeným” charakterem obou hlavních pólů–aliancí, což platilo pro celé období let  1994 až 2000.

 

Za dané situace tedy italská  verze bipolarity, přinejmenším dočasně, ztratila na popularitě, třebaže nebyla radikálně zpochybněna jako v podstatě žádoucí způsob stranicko–politického uspořádání. Politické elity, odborná i laická veřejnost sice diskutovaly o reformě politického systému, včetně reformy způsobu voleb, avšak obtíže s dosahováním a udržováním vysoké míry konsensu nutné pro realizaci takových reforem tento proces brzdily a přerušovaly. Příčiny daného  stavu politického systému   byly pochopitelně reflektovány  italskou odbornou politologickou veřejností. Z kaleidoskopu  těchto reflexí si  zasloužily zvláštní pozornosti právě komentáře Giovanni Sartoriho. Sartori si uvědomoval existenci nebezpečných úskalí, plynoucí z nedomyšlené aplikace systému s převahou formule “prvního v cíli” v současném italském kontextu (a v této souvislosti se  také distancoval od zjednodušující interpretace výkladu  Duvergerova zákona či prvního zákona) s tím, že v Itálii chybí k brzkému dosažení předpokládaných efektů tohoto ”volebního zákona” (tedy etablování dvoustranického systému), potřebné předpoklady (Sartori 1998: 222–231). Navrhoval raději uplatnění zvláštní varianty dvoukolového většinového systému, podle jeho názoru disponující daleko silnějším formativním potenciálem.4 Další vývoj potvrdil Sartoriho obavy. V období  mezi parlamentními volbami v letech 1996  a 2001 pak Sartori ve svých četných kritických rozborech pokračoval ve vysvětlování příčin ”nedokonalosti”  stávajícího dvoupólového uspořádání.5 Profilování této bipolarity pojímal jako specifický zápas ”makrostran” s ”mikrostranami” ve stylu mors tua, vita mea, jehož podmínky a pravidla (včetně volebního systému) prozatím příliš nahrávaly ”mikrostranám”. Systém prostých většin v jednomandátových okrscích podle Sartoriho nutí ”makrostrany” k roztodivným spojenectvím s řadou menších partnerů–mikrostran, které je pak mohou účinně vydírat. Největší z italských ”makrostran”, tedy Vzhůru Itálie (FI) a Demokratická strana levice (PDS; resp. Levicoví demokraté, DS, jako nástupce PDS) v lepším případě disponují podporou 20% elektorátu, což je příliš málo na to, aby tyto strany  v jednokolovém systému relativních většin/největších menšin riskovaly samostatný postup. Vzhledem k fragmentaci stranicko–politického terénu a nadbytku ambiciózních politiků bylo pak v zásadě  nevyhnutelným důsledkem zformování aliancí, které nejsou dostatečně strukturované a homogenní, nýbrž připomínají jakési shluky, z nichž mohou vzejít jen nestejnorodé a nesoudržné provládní parlamentní většiny. Právě povahu utvářených aliancí, resp. koalic  Sartori považoval za klíčový moment ”nezralosti” či ”nedokonalosti” italského dvoupólového uspořádání. Skutečné, ”pravé” póly musí být podle Sartoriho ztělesňovány stejnorodými aliancemi, jinak se o skutečné bipolaritě nedá hovořit.6

 

Čím si lze vysvětlit, že uplatnění smíšeného volebního systému s převahou prvků systému “prvního v cíli” vedlo v italských podmínkách nikoli k bipartistické soutěži, nýbrž k bipolaritě více či méně heterogenních aliancí–“shluků”? Toto vysvětlení musí – opět – odkazovat především na strukturální dispozice italské stranicko–politické soustavy, resp. na interakci těchto dispozic s volebním systémem.  

 

                                                                        *   *   *

Cílem tohoto diskusního příspěvku, jak bylo naznačeno v úvodu, nebyla ucelená interpretace Sartoriho volebních zákonů ani jejich “vylepšování” ani autoritativní výklad ve stylu “jak je třeba je správně chápat”. Jednalo se mi zde o vytvoření předpokladů  pro rozvíjení věcné diskuse o problematice volebních zákonů a kombinovaného působení volebních a stranických systémů.  Podle mého názoru by bylo v této souvislosti žádoucí věnovat zvýšenou pozornost třem následujícím bodům. Za prvé; při posuzování společného působení volebního a stranického systému se nelze spokojit s vágním pojetím “systémové strukturace”, nýbrž je naprosto nezbytná diferenciace strukturálních dispozic k určitému “zformátování” systému;  Za druhé; je třeba zdůraznit, že působení volebního systému (natož volební formule jakožto součásti volebního systému) na formát stranického systému nikdy nelze posuzovat izolovaně od působení dalších faktorů. Podle mého názoru navíc nelze a priori stanovovat ani míru vlivu volebního systému na stranický formát.  To se týká jak neodůvodněného apriorního přeceňování, tak podceňování tohoto vlivu či manipulativního působení. Za třetí; bylo by velmi vhodné podstatně rozšířit okruh příkladů, jimž je obvykle věnována pozornost při rozboru působení volebních systémů, což se týká mimo jiné substátních útvarů a/nebo zřetelně nehomogenních politických obcí. Kupříkladu při analýze kombinovaného působení volebního systému “prvního v cíli” a strukturálních dispozic (dvoustranických) stranických systémů v makro– i mikrosystémové rovině by  zajímavé podněty patrně nabídlo podrobné studium této problematiky v kontextu kanadského Quebeku, jednotlivých států Indického svazu nebo popřípadě insulárních politických obcí jako třebas Trinidadu a Tobaga.   

 

 

Poznámky

 

1)

Jako Duvergerův první zákon (popřípadě jen jako ”Duvergerův zákon”) bývá označováno výše uvedená teze, že jednokolový systém relativních většin v jednomandátových obvodech směřuje k dualismu stran. Někteří autoři pod označení “Duvergerův zákon” zahrnují rovněž tezi, že proporční volební systém směřuje k multipartismu. Takový postup ovšem nerespektuje rozdíl, která  M. Duverger činil mezi těmito tezemi (pouze první z nich považoval za “blízkou” sociologickému zákonu) (srv. např. Riker 1982).

2)

K tomuto závěru ostatně zřetelně směřoval sám Giovanni Sartori ve svých četných polemických komentářích k tématu volební reformy a uplatnění smíšeného volebního systému v Itálii.

3)

Ostatně již M. Duverger  otevřeně připustil, že v Kanadě není tendence k dualismu uvnitř jednotlivých obvodů vůbec jasná (Duverger 1992: 312).

4)

Srv. Il modello Sartori, Corriere della Sera, 28–10–1998; Conferencia de Giovanni Sartori en el Instituto Italiano de Cultura, El Espectador, 26–10–1998.

5)

Srv. Sartoriho články: Poli elettorali? No, ammucchiate poli, Corriere della Sera, 12–2–1994. La grande lezione del piccolo voto, Corriere della Sera, 17–6–1998; Perché il sistema si puó sbloccare, Corriere della Sera, 11–10–1998; Bipolarismo vero, bipolarismo fittizio. Ribaltoni sì, ribaltoni no, Corriere della Sera, 13–11–1998; Il peggior sistema politico d'Europa. Come votare? Dibattito aperto sulle riforme, Corriere della Sera, 6–1–1999; Un sistema che vieti le ammucchiate. Il referendum peró non basta, Corriere della Sera, 26–1–1999; Caro Amato, scegli di combattere per il doppio turno alla francese, Corriere della Sera, 16–2–1999; La comedia del super Ulivo. I tentativi di rifare la maggioranza, Corriere della Sera, 13–7–1999; Leggi elettorali, imbrogli continui, Corriere della Sera, 11–1–2000.

6)

Optimistický pohled na dané téma nabídl v poslední době Steven Reed, který tvrdí – srovnávaje výsledky reforem volebních systémů v Itálii a v Japonsku – že “Duvergerův zákon” (který podle něj Reedova výkladu znamená, že systém “prvního v cíli” vede  k dvoustranickému systému a nastolení praxe alternace vlád) zde funguje “postupně”, ve fázích/stádiích/cyklech: nejprve vede k prosazení dualismu kandidátů v jednotlivých obvodech, následně – patrně – rovněž k prosazení modelu dvou národních stran. Reed konstatuje, že  Duvergerův zákon (“properly understood”)  pracuje přesně tak, jak bychom měli očekávat, tedy  “pracuje rychle a mocně” jako silný trend k bipolární soutěži na úrovni volebních obvodů (Reed 2001: zvl. 313–314).

 

 

 

 

 

 


  Vybraná literatura

 

Birch, S. (2001): Electoral Systems and Party System Stability in Post–Communist Europe, APSA Papers.

(http://pro.harvard.edu/abstracts/034/034004BirchSarah.pdf).

Bowler, Shaun, Carter, Elisabeth, Farrell, David M. (2001): Electoral Systems and Electoral Laws, Research Paper Series in Empirical Democratic Theory, Center for the Study of Democracy, UCI.

(http://www.democ.uci.edu/democ/papers/bowler.htm).

Catterall, P. (2000): The British Electoral System, 1885–1970, Historical Research, LXXIII, Issue 181, June 2000: 156–174.

D’Alimonte, R., Bartolini, S. (1996): Come perdere una maggioranza. La competizione nei collegi uninominali, Rivista Italiana di Scienza Politica, XXVI, n. 3, Dicembre 1996: 655–701.

Duverger, M. (1992): Les partis politiques, Armand Colin, Paris, přetisk vyd. z r. 1976.

Fiala, P., Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran, Barrister & Principal, Brno.

Gaines, B. J. (1999): Duverger's Law and the Meaning of Canadian Exceptionalism, Comparative Political Studies, XXXII,  Issue 7, October 1999: 835–861.

Garber, W. (1998): Electoral Reforms, Electoral Outcomes, and Party System Change in Italy, APSA Papers.

Grumm, J. G. (1958): Theories of Electoral Systems,  Midwest Journal of Political Science, II, Issue 4, November 1958: 357–376.

Chiaramonte, A. (1994): Gli effetti  distorsivi del nuovo sistema elettorale,  Rivista Italiana di Scienza Politica, XXIV, n. 3, dicembre 1994: 687–714.

Lijphart, A. (1990): The Political Consequences of Electoral Laws, 1945–85, American Political Science Review, LXXXIV, n. 2, June 1990: 481–496.

Lijphart, A. (1994): Electoral Systems and Party Systems. A Study of Twenty–Seven Democracies, Oxford University Press, Oxford.

Martelli, P. (1999):  Elezioni e democrazia rappresentativa. Un introduzione teorica,  Laterza, Roma, Bari.

Massari, O. (1994): Gran Bretagna: Un sistema funzionale al governo di partito responsabile, in: Massari Pasquino 1994: 25–53.

Massari, O., Pasquino, G. (red.) (1994): Rappresentare e governare, il Mulino, Bologna.

Neto, O. A., Cox, G. W. (1997): Electoral Institutions, Cleavage Structures, and the Number of Parties,  American Journal of Political Science, XLI, Issue 1, January 1997: 149–174.

Pasquino, G. (1994): Coclusioni. Il nuovo sistema elettorale italiano: antecedenti, meccanismi, conseguenze, in: Massari, Pasquino (1994): 221–256.

Reed, S. R. (2001): Duverger’s Law  is Working in Italy, Comparative Political Studies, XXXIV, Issue 3, April 2001: 312–327.

Riker, W. H. (1962): The Theory of Political Coalitions, Yale University Press, New Haven, London.

Riker, W. H. (1982): The Two–Party System and Duverger’s Law: An Essay on the History of Political Science, The American Political Science Review, LXXVI, Issue 4, December 1982: 735–766.

Sartori, Giovanni (1986): The Influence of Electoral Systems: Faulty Laws or Faulty Methods?, in: Grofman, Bernard, Lijphart, Arend (red.): Electoral Laws and Their Political Consequences, Agathon Press, New York: 43–68.

Sartori, G. (1998): Ingegneria costituzionale comparata. Strutture, incentivi ed esiti, il Mulino, Bologna, 3. vyd.

Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků, Sociologické nakladatelství, Praha (překlad 2. anglického vyd.).

Spafford, D. (1970): The Electoral System of Canada, The American Political Science Review, LXIV, Issue 1, March 1970:168–176.

Strmiska, M. (1997a): Kanadská stranicko–politická soustava (Kanadský bipartismus a multipartismus), Masarykova univerzita, Brno.

Strmiska, M. (1997b): Soustavy politických stran v Indii (Od ”kongresového systému” k multipartismu), Masarykova univerzita, Brno.

Strmiska, M. (2000): Studie k utváření italského multipartismu (1994–1999). Enigma "středu" a bipolarita, Politologický časopis, VII, č. 2: 109–130.

Taagepera, R. (1999a): The Number of Parties As a Function of Heterogeneity and Electoral System, Comparative Political Studies, XXXII, Issue 5, August 1999: 531–548.

Taagepera, R. (1999c): Designing Electoral Rules and Waiting for an Electoral System to Evolve, Constitutional Design 2000, December 9–11, 1999,  University of Notre Dame.

(http://www.nd.edu/~kellog/taagepera.pdf).

Taagepera, R., Shugart, M. S. (1989): Seats and Votes: The Effects and Determinants of Electoral Systems, Yale University Press, New Haven.

Taagepera, R., Shugart, M. S. (1993):  Predicting the Number of Parties: A Quantitative Model of Duverger's Mechanical Effect,  American Political Science Review, LXXXVII, Issue 2: 455–464.

Wildgen, J. K. (1972): Electoral Formulae and the Number of Parties , The Journal of Politics, XXXIV, Issue 3, August 1972: 943–950.