Lubomír Kopeček

 

Antykomunizm po komunizmie, (red.): Jacek Kloczkowski,

 

Ośrodek Myśli Politycznej, seria Studia i analizy, Kraków 2000, 305 s.

 

Krakovské Centrum politického myšlení se ve své bohaté publikační činnosti dlouhodobě zabývá teoretickým výzkumem řady oblastí spojených s politikou, přičemž otázky komunismu a vyrovnání se s ním, stojí na předních místech. Na recenzovaném sborníku, který obsahuje více jak dvě desítky příspěvků, se podíleli přední polští historikové, sociologové, politologové, žurnalisté, filozofové i politici. Název knihy je přitom tematicky užší než odpovídá obsahu. Pohledu na antikomunismus po zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě, předcházejí texty týkající se vztahu jednotlivých polských politických a ideových proudů ke komunismu a komunistům před rokem 1939 a v éře let nacistické okupace a lidového Polska.

Cílem práce je rehabilitace antikomunismu. Koncepce sborníku se přitom dá shrnout jako obhajoba oprávněnosti antikomunistické kritiky komunistické ideologie. Editor Jacek Kloczkowský upozorňuje v úvodu na zajímavý paradox. Antikomunismus vyšel ze střetu s komunismem nakonec vítězně, nicméně v současnosti není příliš populární. I když většinou polské společnosti není chápán vysloveně negativně, vyvolává zpravidla nezájem nebo lhostejnost. Důvod spočívá podle editora v kompromitaci antikomunismu po roce 1989, již zavinili někteří politici z pravé strany politického spektra svou nekompetentností nebo neschopností. Jako vedlejší faktor potom působil i postoj levicově-liberálních politických proudů (spojených s vlivným polským deníkem Gazetou Wyborczou), stavící rovnítko mezi antikomunistu a antidemokrata. Antikomunista podle těchto názorů představuje hlavní ohrožení polské transformace.

Vzhledem k rozsahu práce není možné zmínit všechny statě. Proto se zaměřím je na některé, jež mě zvláště zaujaly. Z příspěvků věnovaných počátkům kritiky komunismu stojí za pozornost pohled liberalismu přiblížený krakovským historikem Włodzimierzem Bernackým. Ten připomíná názor haličského liberála Józefa Supińského z konce 19. století, který považoval komunismus (respektive v dané chvíli socialismus) za formu řádu, úplně protikladnou s přirozeností člověka. Komunistická doktrína byla podle něj znamením zmizelé epochy - předstátního období, v němž neexistovalo soukromé vlastnictví. Supińský konstatoval, že odstraněním soukromého vlastnictví, jak žádá komunismus, bude odstraněna i osobní svoboda člověka (s. 50 – 51). Podle haličských liberálů Polska v období záborů (do roku 1918) představoval komunismus velké nebezpečí pro obnovu polské nezávislosti. Ruští komunisté tím, že přenesli sociální a ekonomické napětí na platformu třídní války, posilovali primát Ruska ve východní části Evropy.

Zamyšlení budí analýza vztahu pravicových národních demokratů (v českých podmínkách známějších pod názvem „endeci“) ke komunistickému hnutí vratislavského historika Krzysztofa Kawalce. Autor upozorňuje na některé analogie mezi oběma typy hnutí (odvolávání se na piastovskou tradici, antiněmecká orientace a proruské směřování, kolektivistická vize společnosti, snaha o aktivizaci do té doby „němých“ plebejských vrstev společnosti aj.). Všímá si přitom postupně narůstajícího nepřátelství mezi oběma politickými proudy. Šikovná politika vůdce národních demokratů Romana Dmowského ovšem umožnila zachovat prakticky až do revoluce 1905 relativně dobré vztahy s „národně“ orientovanými socialisty.    

Hodný pozornosti je i příspěvek politoložky Barbary Stoczewské o genezi vlastního polského socialistického hnutí ústící už před první světovou válkou v rozkol na dva tábory – independentní („niepodległośćowi“,národní) a internacionalistický (komunistický). Rok 1918 a obnovení polského státu vzájemný poměr dále antagonizoval. V polském socialistickém myšlení se po získání nezávislosti antikomunistický osten neustále posiloval, což mimo jiné vedlo k rozhodnému odetnutí se od koncepce revoluce a diktatury proletariátu. Komunistické odmítání polské nezávislosti potom přispělo k politické marginalizaci komunistů v meziválečném Polsku. Pokusy o obnovení jednoty celého socialistického tábora včetně komunistů v polovině 30. let (v podmínkách vojenské diktatury) pro silný odpor antikomunisticky orientovaného členstva Polské socialistické strany zkrachovaly (s. 90). Zvítězil (později potvrzený) názor, že polští komunisté představují nebezpečí pro polský stát a národ.

Popis likvidace antikomunistických proudů (a lidí s nimi spojených) v letech tzv. lidového (tj. komunistického) Polska nabízí stať historika Antoni Dudka. Charakteristické podle autora bylo, že antikomunistické pohledy nezmizely úplně a hned. V činnosti ozbrojeného podzemí a ilegálních mládežnických organizací přetrvaly ještě poměrně dlouho po definitivním prosazení komunistického monopolu moci v roce 1947. Rok 1956, spojený s povstáním v Poznani, potom může být nazván antikomunistickou sociálně-ekonomickou revoltou. Nicméně v následujících desetiletích antikomunismus byl v rámci politické opozice zastíněn revizionistickým komunismem, který primárně nesměřoval proti režimu, ale k jeho reformě (čelnými představiteli byli lidé jako Jacek Kuroň, Karol Modzelewský, Leszek Kołakowicz aj.). Zajímavá je Dudkova charakteristika největšího polského opozičního hnutí komunistické éry - Solidarity - na začátku 80. let. Podle něj je velmi problematické ji nálepkovat výrazem antikomunistická už z toho důvodu, že v jejích řadách bylo více jak milion členů komunistické strany (s. 133). Identita Solidarity podle něj vycházela ze dvou tradic: národního solidarismu a levicového historického mýtu o úloze dělnické třídy.  Samozřejmě zde hrály jistou roli i další prvky (snaha o demokratizaci veřejného života, využívání národních a náboženských symbolů), nicméně antikomunismus neměl zásadní význam. Posilování tendencí k definitivnímu odetnutí se od éry reálního socialismu a ostrou kritiku marxistické ideologie Dudek trochu paradoxně (leč správně) zjišťuje až po zatlačení Solidarity do ilegality po vojenském převratu v prosinci 1981. V této souvislosti u některých podzemních organizací (např. „Bojující Solidarita) mluví přímo o integrálním antikomunismu.

Sociolog a filozof Zdzisław Krasnodębský rozebírá hluboký spor o významu a roli komunismu, který probíhá dodnes nejen v Polsku, ale i v ostatních státech postkomunistické Evropy. Tento spor, jak píše „není jen sporem o minulost a o paměť, leč i sporem o současnost, spor o formu demokracie, utváření systému a kolektivní identity Poláků“. (s. 182). Spor o to, „co byl komunismus“ má velký vliv na utváření a kvalitu polské demokracie. Komunismus je totiž negativním měřítkem srovnávání dnešní politiky. Krasnodębský si rovněž všímá problémů s dekomunizací a potrestáním lidí odpovědných za komunistické zločiny. Kritizuje (stejně jako některé další příspěvky) ostrakizaci nepohodlných skutečností, které ukazují na společné kořeny i vývojové ovlivňování mezi komunistickým a fašistickým hnutím.

Sborník v rámci plurality názorů dává prostor i postojům, které jsou vůči antikomunismu a problematice dekomunizace velmi kritické. Jejich reprezentant filozof a historik Andrzej Walický hájí názor, že postkomunistický antikomunismus se v mnoha ohledech liší od antikomunismu doby studené války. Podle něj postkomunistický antikomunismus „musí operovat s absurdně rozšířenou definicí komunismu a totalitarismu (...) a označuje své protivníky podle kritéria 'genealogického' a ne ideologického“ (s. 219). Nemá přitom protivníka působícího na mezinárodní úrovni. Za terč tohoto nového „pomýleného“ antikomunismu označuje v polských podmínkách místní postkomunisty (Svaz demokratické levice). Ti přes svůj původ v komunistickém režimu ovšem podle Walického dnes nemají s komunismem nic společného. (Jako opačný příklad uvádí ruské Zjuganovovy komunisty). Výsledkem podle něj je, že dnešní polský programový antikomunismus má problémy s vymezením své identity. (Pro zajímavost je třeba uvést, že za typického představitele „postkomunistického antikomunismu“ mimo Polsko označuje Alaina Besancona.)

Celkově se dá recenzovaný sborník označit za cenný příspěvek ke stále živé diskusi o komunismu a reakcích na něj. V politickém diskursu přitom reprezentuje myšlenkový směr, pro nějž je charakteristická konzistentní snaha po důsledném vyrovnání se s duchovními následky komunistického režimu a marxistické ideologie.