Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review

ČÍSLO 3, ROČNÍK III., LÉTO 2001, ISSN 1212-7817 - PART 3, VOLUME III., SUMMER 2001, ISSN 1212-7817

REGIONÁLNÍ ROZRŮZNĚNOST, TERITORIÁLNÍ CLEAVAGES A UTVÁŘENÍ STRANICKO-POLITICKÝCH SOUSTAV: UKRAJINSKÝ PŘÍPAD

Lubomír Kopeček, Maxmilián Strmiska

Přirozenou a nepominutelnou součástí výzkumu procesu utváření nynější ukrajinské stranicko-politické soustavy je studium uplatnění teritoriálních cleavages a regionální rozrůzněnosti v tomto komplexním procesu. Vzhledem k naprosto zjevné regionální rozrůzněnosti Ukrajiny a evidentnímu politickému významu této rozrůzněnosti se tento fakt jeví jako nesporný a samozřejmý. Je ovšem třeba dodat, že tato samozřejmost s sebou přináší jistá úskalí a že se může z heuristického hlediska jevit poněkud kontraproduktivní, pokud - resp. nakolik - vede k oslabení či utlumení vcelku zdravých pochybností o smyslu a účelu aplikace nedostatečně adaptovaných tradičních konceptů a schémat (ať již rokkanovské či jiné provenience) v současném ukrajinském kontextu. Není naším záměrem pokoušet se zde o souhrnné posouzení způsobu a výsledků aplikace kupříkladu rokkanovské teorie cleavages v pracích, jež se v posledních letech zabývaly genezí ukrajinské stranicko-politické soustavy. Chceme při této příležitosti pouze upozornit na několik podle našeho názoru významných aspektů této problematiky a přispět k více sofistikovanému pojímání vazby mezi ukrajinskou soustavou politických stran, teritoriálními cleavages a “regionálním efektem” ve sféře ukrajinské stranické politiky. V této souvislosti nám jde – na úvod této stati – především o stručné zdůvodnění a obhajobu dvou klíčových tezí:

1. působení teritoriálních cleavages a regionální rozrůzněnosti na ukrajinskou stranicko-politickou soustavu nelze redukovat na zkoumání regionálně podmíněných a vyjádřených odlišností volebního chování ukrajinského elektorátu;

2. teritoriální cleavages (resp. konfigurace cleavages) a s nimi spjaté regionální politické subkultury je naprosto nezbytné posuzovat vždy v příslušných arénách či kontextech s přiměřeným rozlišováním primárních a sekundárních momentů jejich systémotvorného působení.

Je zřejmé, že regionálně podmíněné a vyjádřené odlišnosti volebního chování ukrajinského elektorátu představují velmi důležitý činitel z hlediska profilování ukrajinských politických stran a stranicko-politického uspořádání. O tom není sporu. Problém spočívá v okolnosti, že příliš často dochází k neúnosné redukci perspektivy, v níž jsou tyto odlišnosti a s nimi spjaté rysy ukrajinského stranicko-politického uspořádání interpretovány. Tato redukce se mimo jiné projevuje – zjednodušeně vyjádřeno – v upřednostnění formativních momentů spjatých s voličskou “poptávkou” na úkor faktorů spjatých se stranicko-volební “nabídkou”. Jinak řečeno, pro takový přístup je charakteristická snaha o přímočaré spojování regionálních odlišností ve volebním chování elektorátu se sociálně-ekonomickými, kulturně-historickými aj. specifiky (různě vymezovaných) ukrajinských regionů (cf. Birch 2000; Kubicek 2000). Vedlejším produktem této snahy je ignorování jednak strukturujícího-formativního působení více či méně odlišných konfigurací relevantních stranicko-volebních opcí (“nabídka” politických stran či aliancí) vzhledem k voličstvu, jednak vazby mezi identitou, vlastnostmi a chováním jednotlivých politických stran a regionálními specifiky arény či arén, v nichž stranicko-političtí aktéři operují. Výše zmíněná snaha o přímočaré spojování může být snad ospravedlnitelná a vhodná – a to jen do jisté míry – pro volební geografii jakožto pomocnou politologickou disciplínu; její potenciální příspěvek pro analýzu utváření a fungování systému politických stran je však velmi omezený, což pochopitelně neplatí jen v ukrajinském případě. Uplatnění regionálních specifik v procesu formování ukrajinského multipartismu je třeba zkoumat v širší, diferencované perspektivě. “Regionální efekt” je třeba zkoumat také z hlediska utváření a vývoje a) vlastností jednotlivých operačních jednotek (politických stran, bloků, aliancí) systému; b) vzorců interakcí těchto operačních jednotek; c) charakteru prostoru – či lépe řečeno prostorů – stranicko-politické soutěže a spolupráce (včetně diferenciace arén volebně-stranické soutěže a celkového impaktu této diferenciace na reorganizaci příslušného teritoriálního systému). Tyto procesy se přitom mohou - ale nemusí - prolínat a vzájemně podmiňovat, což s sebou přináší nutnost aplikace různých strategií vysvětlení zkoumaných fenoménů a procesů. Například stranicko-političtí aktéři (operační jednotky systému) se mohou přizpůsobit diferenciaci a/nebo hierarchizaci prostorů-arén volebně-politické soutěže a kooperace takovým způsobem, že minimalizují či popřípadě eliminují riziko že dojde “fatální” disagregaci celostátní institucionálně-politické sféry přinášející disagregaci či reorganizaci příslušného teritoriálního-státního systému jako celku. Ale nemusí tomu tak být. Studie věnované interpretaci “regionálního efektu” v současném ukrajinském politickém kontextu (publikované v několika posledních letech; cf. zejména Birch 2000; Kubicek 2000) sice obvykle neskrblí varovnými upozorněními na možné důsledky regionální rozrůzněnosti, tato varování jsou však často formulována příliš obecně a nejsou založena na dostatečně sofistikované analýze vývojových trendů ukrajinského systému politických stran.[i]

Další důležitá výhrada vůči přímočarému spojování regionálních odlišností ve volebním chování elektorátu se specifiky ukrajinských regionů a teritoriálními cleavages spočívá v tom, že se nelze omezit na komentování odlišností ve volebním chování, resp. ve volebních výsledcích, bez náležité diferenciace kontextů, v nichž je takové komentování či posouzení heuristicky přínosné. Nemusí se přitom vždy jednat o “čistě” teritoriální kontexty. Kupříkladu Sarah Birchová (Birch 2000) si byla přinejmenším jasně vědoma možnosti, resp. nutnosti aplikovat dvě různé strategie explanace “regionálního efektu”, vycházející buďto primárně z “historických” (kulturně-politických) anebo primárně sociálně-ekonomických odlišností jednotlivých regionů Ukrajiny. Ve skutečnosti zde ovšem šlo o rozsáhlejší okruh problémů, než jen o identifikaci těchto dvou strategií. V této souvislosti se totiž vynořila složitá otázka diferenciace různých rovin analýzy regionálních fenoménů, zahrnující – mimo jiné – otázky jako: a) existují v daném ukrajinském rámci teritoriálně ohraničená a/nebo ohraničitelná společenství zájmů?; b) existují zde dispozice k identitární mobilizaci takových společenství (ať již periferních vzhledem k centru, tj. neidentifikovaných bezvýhradně s centrálním establishmentem a/nebo tvořících jeho součást)? Je například zřejmé, že “historické” (kulturně-politické) odlišnosti snadněji vytváří potřebný podklad pro politické subkultury a že jsou mobilizovatelné jiným způsobem – vzhledem k charakteru systému s odlišným systémoborným impaktem – než socioekonomická dělítka-cleavages, která sama o sobě bezprostředně nepřinášejí požadavek teritoriální reorganizace příslušného systému.[ii] Hlavní problém tedy nespočívá v obecném rozlišení “historických” alias kulturně-politických a sociálně-ekonomických regionálních odlišností, nýbrž jde zde spíše o odpověď na otázku, s čím byla a je v daném teritoriálně-politickém rámci spjata strukturálně-funkční diferenciace center a periferií, a v neposlední řadě jak je s touto diferenciací spjat vývoj a charakter zdrojů politické legitimace a volební mobilizace používaných centrálním establishmentem, periferními elitami i jednotlivými stranicko-politickými aktéry.

Vezmeme-li v úvahu různé aspekty strukturálně-funkční diferenciace center a periferií, pak je též zřejmé, že regionální rozrůzněnost Ukrajiny nemusí být produktem výhradně teritoriálních cleavages.[iii] Z tohoto úhlu pohledu pak zmíněná teze Sarah Birchové o dvou strategiích explanace, zaměřených na kulturně-historické, resp. sociálně-ekonomické činitele, nabývá nového významu, stejně jako její postřeh, vztahující se k diferencovanému působení regionální diverzity a různých cleavages na různé ukrajinské politické strany a na jimi zvolené strategie (cf. Birch 2000). Tento postřeh je správný a cenný, avšak byl formulován ve stále ještě příliš obecném rámci. Jak se zdá, Sarah Birchová – a v ještě větší míře například Paul Kubicek (cf. Kubicek 2000) – své hlavní závěry ohledně “regionálního efektu”, volebního chování a strategií politických stran vztahovala především k supraregionální-celoukrajinské sféře, nikoli prvotně k jednotlivým regionům. Domníváme se však, že v ukrajinském případě je třeba zvlášť posuzovat cleavages uvnitř regionů (ať již ad hoc vymezených jako oblasti se specifickým volebním chováním či případně jinak) a uvnitř celoukrajinské arény, že je heuristicky velmi vhodné ba nezbytné posuzovat cleavages (konfigurace cleavages) a s nimi spjaté politické subkultury v příslušných prostorech-kontextech a že není možné zvolit jako jediný relevantní referenční bod celostátní prostor a zkoumat cleavages a regionální “odchylky” ve volebním chování pouze ve vztahu k němu. Vysvětlení regionálních odlišností ve volebním chování prostě musí zahrnovat vysvětlení volebního chování v regionálních prostorech, vysvětlení kombinující (vnitro)regionální a extra- či supraregionální perspektivu. Největší paradox snahy Kubicka a Birchové o popis a vysvětlení “regionální polarizace” a “regionálního efektu” v současné ukrajinské politice představuje okolnost, že nabízené deskripce a explanace v jejich nejnovějších pracích (Birch 2000; Kubicek 2000) jsou málo “regionální” a vyznačují se absencí či podrozvinutostí (vnitro)regionální badatelské perspektivy.

Nemáme naprosto v úmyslu zastírat obtížnost rozboru vývoje současné ukrajinské stranicko-politické soustavy a jednotlivých stranicko-politických aktérů tuto soustavu utvářejících. Jsme přesvědčeni - navazujíc na to, co bylo výše řečeno - že nelze předpokládat, že by snad bylo možné nějak bezproblémově “doplnit” fakta z oblasti volební geografie poznatky získanými analýzou chování a interakcí stranicko-politických aktérů a touto cestou nahradit například chybějící typologii ukrajinských politických stran, teoreticky fundovanou a empiricky patřičně podloženou charakteristiku systému politických stran. To by byla čirá iluze. Lze jen poznamenat, že v rámci při této příležitosti námi upřednostněného úhlu pohledu na problematiku regionální rozrůzněnosti, teritoriálních cleavages a vývoje stranicko-politické soustavy na Ukrajině se nám jako obzvláště potřebné jeví vypracování heuristicky efektivní typologie ukrajinských politických stran. V této souvislosti chceme upozornit na pokus Ostapa Oduškina (cf. Odushkin 1999) o typovou charakteristiku ukrajinských politických formací, zahrnující – mimo jiné (totiž mimo klasického “ideologického” dělení na střed, pravici a levici) – rozlišování “separatistických” (separatist) a “imperialistických” (imperialist), “národních” (national) a “regionálních” (regional) stran (Odushkin 1999: 50 a n). Z našeho hlediska je zajímavé Oduškinovo rozdělení regionálních stran do dvou typů: a) separatistické; b) regionalistické, přičemž regionalistické (regionalist) strany Oduškin ještě dělil na imperialistické a na “čistě regionalistické” (purely regionalist) (Odushkin 1999: 51), jejichž ztělesnění (nikoli ve všech případech reprezentovaná relevantními stranami) lze nalézt na Krymu, v Zakarpatském (Podkarpatském) regionu, Donbasu, v jižních (“novoruských”) oblastech atp. Odhlédneme-li od dílčích nedostatků a jisté terminologické konfůznosti Oduškinova schématu, můžeme konstatovat, že snaha o rozlišování dvou základních dimenzí (ohraničenost volební podpory, resp. operačního prostoru; charakter ideově-politického projektu) se vcelku jeví jako legitimní a heuristicky prospěšná. Tímto způsobem je například možné dospět k lepšímu posouzení regionálních odlišností ve volebním chování, resp. jejich dopadu na strukturování stranicko-politického systému, neboť je zřejmé, že tento (potenciální) impakt se liší podle toho, jsou-li tyto odlišnosti reflektovány kupříkladu “celonárodními” stranami (stranami s celonárodním posláním či eventuálně “imperialistickým” projektem, avšak s regionalizovanou voličskou základnou) anebo regionálními stranami s regionální identitou, používající eventuálně identitární mobilizace regionálního společenství zájmů, či vyhraněně separatistickými formacemi.

Ukrajina je co do rozsahu svého území (603 700 km čtverečních) po Ruské federaci druhý největší stát v Evropě. V klasickém regionálním členění užívaném většinou západních politologů (cf. Wilson, Birch 1999) se člení na čtyři základní (v zásadě geograficky určené) regiony, které se mají vyznačovat výrazně odlišnými voličskými charakteristikami. Jsou to “Západ”, “Střed”, “Jih” a “Východ”. Někdy se zvlášť vyděluje ještě Krym. V této souvislosti se vedle toho ještě zjednodušeně mluví o tzv. dvou Ukrajinách, tj. východní silně rusifikované tíhnoucí k Rusku (“Východ”, “Jih” a částečně “Střed”) a západní, s převahou ukrajinského elementu, orientované na prostor střední a západní Evropy (“Západ” a částečně “Střed”). Historické kořeny této rozrůzněnosti jsou kladeny do éry před rokem 1918 (Kubicek 2000: 274), kdy bylo teritorium dnešní Ukrajiny rozděleno mezi ruskou a rakousko-uherskou monarchii se všemi důsledky, které z toho vyplývaly (odlišné podmínky pro ukrajinské národní obrození, různá politická kultura, jiná úroveň vzdělanosti aj.). Toto členění, jež může postačit při úvahách o regionálních aspektech v celoukrajinském měřítku, se ovšem stává poněkud problematické, podíváme-li se na věc poněkud blíže ve (vnitro)regionální perspektivě.

Předtím, než rozebereme dva zajímavé (vnitro)regionální případy, je třeba kvůli celkové přehlednosti učinit malou odbočku do historie demokratických voleb na Ukrajině a geneze systému politických stran. První částečně svobodné parlamentní volby (v podmínkách většinového volebního systému s jednomandátovými obvody) se konaly ještě v pozdní gorbačovské éře v roce 1990. Formující se opoziční nacionalistické ukrajinské strany (seskupené ve formaci nazvané Demokratický blok) v nich prosadily své kandidáty především na “Západě” a částečně “Středu” Ukrajiny. Naopak “Východ” a “Jih” podpořil spíše kandidáty vládnoucí komunistické strany. Toto dělení potvrdily i prezidentské volby v roce 1991, kdy v západních oblastech země převažovala podpora nacionalistických kandidátů, zatímco ve východních oblastech země se uplatnili spíše kandidáti z (bývalé) komunistické nomenklatury. Vytvářela se tak představa o v podstatě hegemonickém postavení pravicově-nacionálně orientovaných stran a především nejsilnější z nich Lidového hnutí Ukrajiny (LRU; “Ruch”) na “Západě” a naopak o převaze levice, ať už komunistické či postkomunistické na “Východě” a “Jihu”. “Střed” zůstával v tomto ohledu rozdělený (srv. Wilson 1997: 116 – 146).

Pro první demokratické parlamentní volby v roce 1994 byl sice přijat nový volební zákon, ovšem znovu byl použit model jednomandátových většinových volebních obvodů. To se ukázalo velice nevýhodné pro systém politických stran, který se v té době teprve formoval. Výsledkem byla situace, kdy většina zvolených poslanců neměla stranickou příslušnost a navíc i mnozí z těch, kteří byli členy konkrétní politické strany, se tím necítili být příliš vázáni. Z tohoto důvodu je na základě výsledků těchto voleb velice problematické vysledovat vliv politických stran v jednotlivých regionech. Nicméně opět byla v hrubých rysech potvrzena nyní už tradiční teze o “voličském” rozdělení země, resp. diferenciaci volebního chování.

Po zkušenostech s velice obtížným vytvářením parlamentních většin se parlamentní volby v roce 1998 konaly podle změněného volebního modelu. Volební systém byl smíšenou variantou poměrného a většinového volebního systému. Polovina parlamentu byla volena v jednomandátových volebních obvodech většinovým systémem a druhá polovina na stranických kandidátkách poměrným systémem. Výsledkem byl výrazný pokles počtu nezávislých kandidátů v parlamentu a prosazení se politických stran. Nový volební zákon navíc zavedl další výrazné novum, tj., že politické strany musely v rámci celé Ukrajiny překonat 4% volební klauzuli. To značně omezilo možnosti regionálních stran a nutilo je prosadit se na mnohem větším území.

Případová studie: SDPU(o) a Zakarpatí

Region “Západ” (8 oblastí)[iv], ztotožňovaný zpravidla s dávnou rakouskou Haličí (centrem ukrajinského národního obrození), má značně pestrou národnostní a náboženskou skladbu s velmi rozmanitou historicko-kulturní tradicí. Paradoxně v “nejzápadnější” Zakarpatské oblasti žije podle posledního oficiálního sčítání lidu (z r. 1989) 78% Ukrajinců, 12,5% Maďarů, přes 4% Rusů a malé menšiny Rumunů, Slováků a Němců (Kozakiewicz 1996: 56). Ovšem tato statistika nezohledňuje problém silného etnického cítění obyvatel hlásících se od konce 80. let k rusínské národnosti. Tato početná skupina žádala od začátku 90. let nejen uznání své národní svébytnosti (a tím i odlišnosti od Ukrajinců), ale i přiznání autonomie celému Zakarpatí.

Podíváme-li se na historický vývoj, tak v éře rakousko-uherské monarchie nespadala tato oblast pod Halič (jež disponovala v rámci rakouského mocnářství jistou autonomií), ale podléhala přímo vládě v Budapešti, se všemi z toho vyplývajícími důsledky, tj. především rozsáhlou maďarizací. Důsledek byl, že toto území rozhodně nepředstavovalo kolébku ukrajinského národního hnutí. Historický vývoj byl odlišný i po roce 1918, kdy Zakarpatí bylo připojeno k tehdejšímu Československu. Následných dvacet let vývoje zvýraznilo, resp. potvrdilo odlišnost podmínek, v nichž žily jiné části “Západu” připojené k polskému státu, s jeho tvrdou odnárodňovací politikou vůči menšinám. Liberální prostředí meziválečného Československa umožnilo vznik silného rusínského regionálního cítění (Pop, Halas 1994: 39). To přežilo i novou vlnu maďarizace během 2. světové války a rusifikace v desetiletích následujících po ní (Magosci 1996: 221 an.).

V devadesátých letech 20. století, vedle oživení rusínského regionálního cítění, nabyly na významu i autonomistické tendence místních Maďarů. Obdobně jako jiné maďarské menšiny mimo vlastní Maďarsko - v Rumunsku, na Slovensku a v Jugoslávii - žádaly přiznání kulturní a školské autonomie. Přestože na rozdíl od slovenských či rumunských Maďarů se maďarské etnické strany neprosadily na celostátní scéně, i tento faktor napomohl výrazným politickým odlišnostem ve voličském chování zakarpatského elektorátu. Ve volební geografii se regionální odlišnost Zakarpatí od zbytku “Západu” projevovala už od začátku 90. let. V prvních prezidentských volbách v roce 1991 tady tři nacionalističtí kandidáti získali dohromady 35% hlasů, zatímco v sousední Haličské oblasti 85% a v Ivano-Frankivské 82% (celoukrajinský průměr byl asi 30%) (Wilson 1997: 131). Slabší výsledky zde dosáhly nacionalistické strany i v parlamentních volbách 1994, nicméně z výše uvedeného důvodu (úspěchy nezávislých kandidátů na úkor stranických) se velmi obtížně hledá přímá spojnice mezi regionem a konkrétní politickou stranou. Zajímavé při analýze volebních výsledků dále je, že v prezidentských volbách v roce 1994 Zakarpatí velice výrazně ve druhém kole podpořilo (stejně jako celý “Západ”) kandidaturu stávajícího prezidenta Leonida Kravčuka (přes 70% hlasů). Kravčuk byl brán jako prozápadně orientovaný ve srovnání se svým protikandidátem Leonidem Kučmou, kterého naopak podpořil spíše “Východ”, “Jih” a do jisté míry “Střed” země (Wilson 1997: 144). V parlamentních volbách v roce 1998 se v Zakarpatí bezkonkurenčním vítězem voleb stala centristická Sociálnědemokratická strana Ukrajiny (sjednocená), SDPU(o) (Соціал-демократична партія України (об’єднана), s více jak 31% odevzdaných hlasů.[v] Mýtus o hegemonickém postavení nacionálně orientovaných stran a především nejsilnější z nich LRU na celém “Západě” Ukrajiny tím v zásadě vzal za své. V Zakarpatí získal LRU pouhých 7% hlasů, přičemž v rámci celého “Západu” to bylo 23% (v celostátním měřítku 9,4% hlasů). Další politické strany, které v Zakarpatí překonaly 4% volební klauzuli (komunisté, zelení a Lidově-demokratická strana) v podstatě uspěly podobně jako v celostátním měřítku. Triumf sjednocených sociálních demokratů v Zakarpatí byl pro tuto stranu v ukrajinských podmínkách ojedinělý. Byl to jediný okruh, kde vyhráli, tj. stali se zde nejsilnější politickou stranou. Zajímavé přitom bylo, že mírně nadprůměrných výsledků dosáhli i v Kyjevě – 8,49% a Černovské oblasti – 9% hlasů. V celostátním měřítku jen velice těsně překonali uzavírací klauzuli (4,1%) a jejich výsledky v jednotlivých regionech byly vcelku na ukrajinské poměry vyrovnané (“Západ” 6,8%, “Střed” 4,13”, “Jih” 3%. “Východ” 2,4%). Vynořily se přitom dvě hypotézy, které jejich úspěch v Zakarpatí vysvětlují (Gortat 1998: 115). První, která je velice obtížně verifikovatelná, vychází právě ze zdůraznění národnostních, historických a jiných specifik dané oblasti, které ji odlišují od ostatního “Západu”. Druhá naproti tomu zohledňuje roli, jakou sjednocení sociální demokraté v Zakarpatí hráli. SDPU(o) totiž šla do parlamentních voleb na čele s bývalým premiérem Jevhenem Marčukem (bývalým generálem KGB s pověstí liberála) a bývalým prezidentem Leonidem Kravčukem. V samotném Zakarpatí ovšem hráli mnohem větší roli dva jiní lídři strany Viktor Medvedčuk a Grigorij Surkis (mimo jiné majitel známého fotbalového klubu Dynama Kyjev). Oba byli podnikatelé, svázaní svými ekonomickými zájmy velice úzce se Zakarpatím. Do volební kampaně investovali značné finanční prostředky. Oba současně kandidovali (a uspěli s velkou převahou) v jednomandátových většinových volebních obvodech. Jejich popularita (a peníze) pomohly získat straně voliče. Více indicií nasvědčuje, že ve výsledcích voleb se promítly oba fenomény. Regionální svébytnost Zakarpatska se propojila s nabídkou strany spojené s místním prostředím. Určitou roli zřejmě sehrálo i umístění poměrně oblíbeného Kravčuka do čela kandidátky strany (viz výše komentář k prezidentským volbám roku 1994). Je zajímavé, že SDPU(o) od svého vzniku v roce 1990 prošla řadou rozkolů a opětovného slučování, přičemž ovšem zůstávala spíše marginální politickou formací (Gortat 1998: 65–66, Kopeček 1998: 105). Neměla ani žádnou významnější vazbu k Zakarpatskému okruhu. Změna přišla teprve krátce před volbami 1998, kdy došlo ke spojení s výše zmiňovanou skupinou politiků a byznysmenů.

Případová studie: Hromada a Dněpropetrovská oblast

Při zkoumání “Východu” (celkem 6 oblastí) Ukrajiny se nabízí více zajímavých možností při analýze regionálních stranicko-politických fenoménů. S ohledem na zřetelnost voličských specifik jsme vybrali Dněpropetrovskou oblast. Národnostní složení odpovídá přibližně průměru “Východu” země. Ukrajinců je 71%, Rusů 25%, ostatní menšiny jsou relativně početně zanedbatelné. Počet Ukrajinců, kteří jsou rusifikovaní (tj. mluví pouze rusky, byť se stále považují za Ukrajince) rovněž tak odpovídá přibližně běžnému průměru pro tento region (asi 15%). Ani historicky se toto území nijak zvlášť nevymykalo. Od novověku bylo součástí Ruska a později SSSR. Stejně tak se vysokou mírou urbanizace a industrializace nijak neliší od sousední Doněcké či Charkovské oblasti. Právě v této oblasti je ovšem možné názorně doložit, jak může regionální politicko-ekonomická elita využít vhodných podmínek ke svému politickému prosazení se na celostátní úrovni. Město Dněpropetrovsk i celá Dněpropetrovská oblast se ještě ze sovětských časů vyznačovala silnou tradicí vlivné průmyslové lobby (představované řediteli místních podniků) propojené s významnými stranickými činiteli. Tato semknutá zájmová skupina dokázala zajistit pro “svou” oblast výhodné přerozdělování finančních prostředků plynoucích z mocensko-administrativního centra. Význam si toto propojení udrželo i po vzniku nezávislé Ukrajiny. Straničtí funkcionáři se zpravidla změnili v místní představitele nového státu, ředitelé velkých podniků naopak v podnikatele, s rychle rostoucím ekonomickým vlivem a mocenským potenciálem. Výsledkem bylo vcelku přiléhavé označení celého seskupení jako dněpropetrovský klan. Propojenost obou zmíněných sfér demonstruje osoba druhého ukrajinského prezidenta Kučmy, který zde začínal svou kariéru v raketovém průmyslu. Ovšem zatímco Kučma v prezidentských volbách 1994 uspěl, jím iniciovaný Meziregionální blok pro reformy (který přes svůj název zůstal pouhou regionální formací dněpropetrovské nomenklatury), utrpěl v parlamentních volbách v témže roce porážku (Bischof 1995; cf. Birch 1998: 104–105). V rámci parlamentu se ale po volbách 1994 podařilo vytvořit silnou parlamentní frakci “Jednota”, která sdružovala zástupce pouze jednoho region – Dněpropetrovska. Koordinátorem frakce byl starosta Dněpropetrovska Viktor Merkušov, důležitou roli v ní hrál i tehdejší gubernátor Dněpropetrovska Pavlo Lazarenko. Ten se stal v roce 1996 ukrajinským premiérem. Pro frakci “Jednota” byl charakteristický “pragmatismus”, tj. cíl vydobýt jako za sovětských časů z centrálního rozpočtu co nejvíce pro region. Frakce využívala příznivé situace, kdy dvě klíčové funkce ve státě (prezidenta a premiéra) měli v rukou “její” lidé (Madera 2000: 84). Premiér Lazarenko se ovšem posléze dostal do konfliktu s Kučmou, výsledkem čehož bylo jeho odvolání. Reagoval na to snahou vytvořit si politickou základnu pro návrat k moci. Do parlamentních voleb v roce 1998 šel jako vůdčí představitel politické strany Hromada (celým názvem Všeukrajinské sjednocení “Hromada”; Всеукраїнське об’єднання "Громада").[vi] Tato strana byla založena v roce 1993; odvolávala se ovšem na starou tradici sahající až k ukrajinským “Hromadám”, které byly u kořenů ukrajinského národního obrození v 19. století. Jejím zakladatelem byl jiný člen dněpropetrovského klanu Olexandr Turčynov, ovšem Lazarenko ji ve volbách v roce 1998 využil ke svému návratu do “vysoké” politiky. Díky značným finančním prostředkům investovaným do kampaně a promyšlené strategii distancování se od Kučmovy politiky, vedoucí podle Lazarenka “zemi do zkázy”, se Hromadě podařilo překonat 4% celostátní volební bariéru (strana získala 4,68% hlasů). Svou roli přitom nesporně hrál i značný populismus Hromady slibující např. šestinásobný růst penzí, při současném snížení daní na polovinu. Snahu přesvědčit voliče o tom, že svá slova myslí vážně, Lazarenko demonstroval přímo v Dněpropetrovsku. Celé tři měsíce předcházející volbám vyplácel každému penzistovi žijícímu ve volebním obvodě, kde kandidoval, dodatkových 10 hřiven penze (tj. asi 5 dolarů), což na ukrajinské poměry, zvláště když vyplácení obvyklých mezd a penzí bylo zpožděno o řadu měsíců, nebyla zanedbatelná částka. Výsledkem bylo, že v Dněpropetrovské oblasti Hromada drtivě zvítězila s 35,34% hlasů před komunisty, kteří získali “jen” 25,6%, což bylo výrazně méně než byl průměr (33,6% hlasů) v rámci celého “Východu”. Další dvě strany, konkrétně LRU a ukrajinští zelení získali asi jen 5% hlasů. O dominanci Hromady svědčí i výsledek v jednomandátových obvodech, kde její kandidáti zvítězili v 8 ze 17 obvodů. Mimo Dněpropetrovsko dosáhla strana mírně nadprůměrných výsledků ještě v sousední Chersonské (4,95%) a Kirovogradské oblasti (6,27%).[vii]

Lze konstatovat, že jak příklad SDPU(o), tak Hromady potvrzuje možnosti formací de facto regionálního typu prosadit se v soudobém ukrajinském kontextu nejenom na lokální a regionální úrovni, nýbrž i v celostátním měřítku. Jak je vcelku zřejmé, charakteristika Hromady i SDPU(o) musí brát v úvahu specifické rysy jejich volebního zázemí i jimi používaných mobilizačních zdrojů (včetně systémů klientely–patronáže) a strategií a jejich propojení s identitou příslušné stranicko-politické formace, realizované v kontextu podléhajícím rychlým změnám. Proto je třeba charakteristiku Hromady i SDPU(o) jako formací de facto regionálního typu pojímat jako prozatímní. Teprve v delším časovém úseku bude možné posoudit skutečný význam působení faktu “regionalizované” volební základny na celkový profil těchto politických stran. Je přitom zajímavé, že obě sledované formace mají přes rozdílnost regionů, v nichž uspěly, řadu shodných rysů. Vedle propojení s místními vlivnými ekonomickými elitami, se u nich dá vysledovat úspěch strategie (sebe)vymezování se v prostoru politického středu mezi pravicovými nacionalisty a levicovými komunisty (či postkomunisty). U Hromady k tomu přistupoval ještě specifický prvek ostře antikučmovské orientace. Z výše provedené analýzy vyplývá, že i když díky stále značnému stupni nestability ukrajinského stranického systému se nedá s jistotou očekávat, že v příštích parlamentních volbách v roce 2002 obě strany zopakují svůj regionální úspěch, potvrzuje jejich volební výsledek v parlamentních volbách 1998 obecnou tezi o existenci podmínek pro expanzi formací regionálního charakteru a regionalistické orientace (resp. orientace vykazující regionalistické prvky) přinejmenším v některých ukrajinských oblastech.

Literatura a prameny

Barša, Pavel, Strmiska, Maxmilián (1999): Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva, CDK, Brno.

Birch, Sarah (1995): Electoral Behaviour in Western Ukraine in National Elections and Referendums, 1989-91, Europe-Asia Studies, XLVII, , n.7, November 1995, s. 1145–1175, elektronická verze.

Birch, Sarah (1998): Electoral Systems, Campaign Strategies, and Vote Choice in the Ukrainian Parliamentary and Presidential Elections of 1994, Political Studies, XLVI, no. 1, s. 96–114.

Birch, Sarah (2000): Interpreting the Regional Effect in Ukrainian Politics, Europe--Asia Studies, LII, n. 6, s. 1017-1041, elektronická verze.

Bischof, Henrik (1994): Die Ukraine – Zeit der Unabhängigkeit, Fridrich Ebert Stiftung, Bonn.

BRAMA-Political Parties (http://www.brama.com/ua-gov/pol-detl.html).

Flora, Peter, Kuhnle, Stein, Urwin, Derek (red.) (1999): State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan, Oxford University Press, Oxford, New York.

Freidenberg, Flavia (2000): Cuestión regional y política en Ecuador: Partidos de vocación nacional y apoyo regional, APSA Papers.

Gortat, Radzisława (1998): Ukraińskie wybory. Elekcja parlamentarna ´98 a partie polityczne, Fundacja Polska Praca, Warszawa.

Hesli, Vicki L., Reisinger, William M., Miller, Arthur R.: Political Party Development in Divided Societies: the Case of Ukraine, Electoral Studies, XVII, n. 2, June 1998, s. 235–256.

Hromada (Всеукраїнське об’єднання "Громада") (http://www.hromada.kiev.ua/).

Istorija Ukrajini, Svit, L´viv 1998.

Kopeček, Lubomír (1998): Formování politických stran na Ukrajině v letech 1988 až 1994, Politologický časopis, V, č. 1, s. 103–114.

Kozakiewicz, Jerzy (1998): Ukraiński regionalizm i separatyzm. Z problematyki ustroju terytorialnego Ukrainy, Obóz, nr. 33, s. 47–56.

Kramarevs´kij, Oleksandr (1999): Politični partii i organizacii Ukrajini, Al´terpres, Kyjiv.

Kubicek, Paul (2000): Regional Polarisation in Ukraine: Public Opinion, Voting and Legislative Behaviour, Europe-Asia Studies, LII, n. 2, s. 273–294, elektronická verze.

Kuzio, Taras (1997): Ukraine under Kuchma, Macmillan Press LTD, London.

Madera, Andrzej, J. (2000): Ukraina na rozdrożu. Między Rosją a Europą, Firma “SAS” Wanda Tarnawska, Rzeszów.

Magosci, Paul. R. (1995): The Rusyn Question, Politična Dumka, VI, n. 2–3, s. 221–231.

Mainwaring, Scott (1993): Presidentialism, Multipartism, and Democracy. The Difficult Combination, Comparative Political Studies, XXVI, n. 2, July 1993, s. 198–228, elektronická verze.

Odushkin, Ostap (1999): Political cleavages and their translation into the party system of Ukraine, M.A. thesis, CEU, Budapest.

Pop, Ivan, Volodymyr, Halas (1994): Stanú se Zakarpatci štátotvorným národem?, Medzinárodné otázky, roč. III, č. 2, s. 33–42.

Römmele, Andrea (1999): Cleavage Structures and Party Systems in East and Central Europe, in: Lawson, Kay, Römmele, Andrea, Karasimeonov, Georgi (red.): Cleavages, Parties, and Voters. Studies from Bulgaria, the Czech Republic, Hungary, Poland, and Romania, Praeger, Westport, London, s. 3–17.

Strmiska, Maxmilián (1998): Regionální strany a stranické systémy. Španělsko, Itálie, Velká Británie a Severní Irsko, CDK, Brno.

Wilson, Andrew (1997): Ukrainian Nationalism in the 1990s. A Minority Faith, Cambridge University Press, Cambridge.

Wilson, Andrew, Birch, Sarah (1999): Voting Stability, Political Gridlock: Ukraine's 1998 Parliamentary Elections, Europe-Asia Studies, LI, n. 6, September 1999, s. 1039–1068, elektronická verze.

Tabulka 1: Volební výsledky “Hromady” v parlamentních volbách roku 1998 v regionálním rámci (stranické kandidátky v mnohamandátových obvodech)

Volební kraje-regiony	počet hlasů (%)
Дніпропетровська обл.	35,34
Кіровоградська обл.	6,27
Херсонська обл.	4,95
Луганська обл.	3,80
м. Київ	2,97
Запорізька обл.	2,95
Закарпатська обл.	2,93
Авт.Республіка Крим	2,92
Донецька обл.	2,69
м. Севастополь	2,61
Харківська обл.	2,50
Миколаївська обл.	2,09
Волинська обл.	2,07
Вінницька обл.	2,05
Чернігівська обл.	1,98
Київська обл.	1,83
Тернопільська обл.	1,77
Житомирська обл.	1,64
Черкаська обл.	1,64
Сумська обл.	1,58
Рівненська обл.	1,55
Івано-Франківська обл.	1,54
Хмельницька обл.	1,43
Чернівецька обл.	1,41
Одеська обл.	1,28
Полтавська обл.	1,20
Львівська обл.	0,90

Zdroj: Результати голосування по багатомандатному виборчому округу - Всеукраїнське об’єднання "Громада"

(http://195.230.157.53/v98new/WEBPROC16V?kodvib=1&kodpart=1)

Tabulka 2: Volební výsledky SDPU(o) v parlamentních volbách roku 1998 (stranické kandidátky v mnohamandátových obvodech)

Volební kraje-regiony / strany – počet hlasů (%)	počet hlasů (%)
Закарпатська обл.	31,18
Чернівецька обл.	9,04
м. Київ	8,49
Львівська обл.	4,31
Київська обл.	4,00
Івано-Франківська обл.	3,97
Тернопільська обл.	3,94
Кіровоградська обл.	3,77
Черкаська обл.	3,70
Рівненська обл.	3,61
Житомирська обл.	3,61
Харківська обл.	3,53
Миколаївська обл.	3,49
Одеська обл.	3,48
Запорізька обл.	3,39
Волинська обл.	3,27
Хмельницька обл.	3,25
Полтавська обл.	2,89
Херсонська обл.	2,60
Сумська обл.	2,54
Луганська обл.	2,41
Дніпропетровська обл.	2,40
Чернігівська обл.	2,10
Авт.Республіка Крим	2,05
Донецька обл.	1,85
Вінницька обл.	1,63
м. Севастополь	1,26

Zdroj: Результати голосування по багатомандатному виборчому округу - Соціал-демократична партія України (об’єднана)

(http://195.230.157.53/v98new/WEBPROC16V?kodvib=1&kodpart=14)