Středoevropské politické studie – Central European Political Studies Review
ČÍSLO 3, ROČNÍK III., LÉTO 2001, ISSN 1212-7817 - PART 3, VOLUME III., SUMMER 2001, ISSN 1212-7817
EVROPSKÝ RASISMUS A XENOFOBNÍ POPULISMUS V POLITOLOGICKÉ PERSPEKTIVĚ
PŘÍSPĚVEK K DISKUSI O POJETÍ RASISMU A XENOFOBIE
Přiměřeně teoreticky zdůvodněné a empiricky podložené definování politických projevů a ztělesnění rasismu a xenofobie, včetně vymezení rasistických a xenofobních politických stran a hnutí, představuje v rámci současné evropské politologie jedno z nejvíce kontroverzních -- a dalo by se říci že i konfůzních -- témat. Diskuse o xenofobních a rasistických fenoménech, vedené v evropském akademickém prostředí v závěru devadesátých let XX. století, ilustrovaly jednak patrně neredukovatelnou pluralitu přístupů, uplatňovaných badateli s různým teoreticko-metodologickým zázemím a různou, s tímto zázemím spjatou sensibilitou, jednak extrémní politizaci a ideologizaci této problematiky. V horším případě některé polemiky degenerovaly v obviňování jednotlivých aktérů z šíření -- implicitně či dokonce explicitně -- rasistických a/nebo xenofobních, popřípadě obecně “extrémistických” názorů (cf. např. Luverà 1999; Wimmer 1997; Miles 1991; Lentin 2000 etc.). V podstatě se nejednalo o nic jiného, než o přenesení prvků adversariality a způsobů delegitimace oponentů běžně používaných v rámci “kulturních válek” i do těch odvětví a zákoutí politických a sociálních věd, jež doposud byly expanze těchto přepjatě agresívních a krajně zpolitizovaných polemik více méně ušetřeny. V této souvislosti je třeba zdůraznit dva momenty, a to -- za prvé – nevratnost stávající politizace a ideologizace problematiky pojetí rasismu a xenofobie; za druhé, s touto nevratností spjatou poměrně výraznou proměnu kontextu výzkumu rasistických a xenofobních politických fenoménů. Tato proměna nebyla ovšem, alespoň doposud, spjata se stejně výraznou metodologickou inovací studia soudobých evropských kulturně-politických a stranicko-politických ztělesnění rasismu a xenofobie. Je zřejmé, že úvahy o povaze a žádoucím charakteru metodologické inovace výzkumu xenofobie a rasismu se mohou ubírat různým směrem a že mohou vyústit v odlišná pojetí a hierarchizaci problémů a témat, jimiž je zapotřebí se v této souvislosti zabývat. V této krátké stati, upřednostňující politologické hledisko, bude pozornost věnována především okruhu problémů spjatých s vymezením a (eventuálním) rozlišením xenofobie a rasismu, resp. politicky a stranicko-politicky relevantních projevů či ztělesnění xenofobie a rasismu.
* * *
Základní otázka zní: je vůbec možné a z heuristického hlediska účelné usilovat o rozlišení xenofobie a rasismu, resp. politických projevů a ztělesnění xenofobie a rasismu? Domnívám se, že na tuto otázku lze poskytnout v zásadě (zdůrazňuji, že nikoli bezvýhradně) kladnou odpověď. Jedná se zde ovšem o velmi složitou záležitost, a to z různých důvodů. Předně, je třeba vzít v úvahu, že mezinárodní “úřední” (avšak i četné neoficiální) definice rasismu, resp. rasové či rasistické diskriminace obvykle příliš nerozlišují mezi rasismem a xenofobií, projevy rasistické a etnické diskriminace (srv. například: "Any distinction, exclusion, restriction or preference based on race, colour, descent, or national or ethnic origin which has the purpose or effect of nullifying or impairing the recognition, enjoyment or exercise, on an equal footing, of human rights and fundamental freedoms; in the political, economic, social, cultural or any other field of public life."; Article 1(1) of the International Convention on the Elimination of Racial Discrimination)[1]. Podobně je tomu i s poměrně rozšířenou praxí používání xenofobie a rasismu jakožto synonym. Na druhé straně je zřejmé, že i když rasová a etnická diskriminace, podobně jako rasismus a xenofobie nejsou v přísném slova smyslu totožné jevy, jedná se o příbuzné fenomény, jež není v řadě případů jednoduché důsledně rozlišit. Jestliže se nepochybně hojně uplatňuje snaha (obvykle politicky motivovaná) označovat povšechně za rasistické i ty xenofobní projevy, jež nemají explicitně rasistický charakter, neméně časté je i úsilí maskovat, resp. překrývat v principu rasistické názory a kulturně-politické projekty ostentativně nerasistickou (a některých případech dokonce zdánlivě protirasistickou) argumentací (cf. Luverà 1999).[2] Je zřejmé, že zde sehrává rozhodující roli snaha buďto využít vysoce negativních konotací a delegitimačního potenciálu konceptu rasismu - anebo naopak eliminovat či zmírnit hrozbu takového delegitimačního působení. Nelze se příliš divit tomu, že tváří v tvář takové realitě mohla řada badatelů považovat za přijatelnou strategii současného používání pojmů rasismus a xenofobie jakožto jakýchsi nerozlučných dvojčat, aniž by byl vztah mezi těmito koncepty odpovídajícím způsobem objasněn.
O pozoruhodné řešení tohoto problému se pokusil Andreas Wimmer, který vymezil xenofobii a rasismus jako dva body či stupně v kontinuu exkluzionistického diskursu (cf. Wimmer 1997).[3] Základ tohoto rozlišení spočíval ve zdůraznění diferencovaného vztahu xenofobie a rasismu k jednotlivým modelům či tropům moderních diskursů exkluze (fears of inundation; phobia of interbreeding and creolization; idea of impregnation, atp.). Podle Wimmera je -- zjednodušeně řečeno -- xenofobní Weltanschauung spjat se zvnitřněním modelů-tropů strachu z inundace a následné ztráty vlastní, původní (ať již individuální či skupinové) totožnosti, strachu z míšení-kreolizace a z “hybridních kultur” a s interiorizací modelu soutěže “domorodců” a “cizinců” o nedostatkové zdroje (zdroje v příslušném kontextu “domácí”) jako hry s nulovým součtem. Rasismus (resp. “biologický” a “kulturní” rasismus) je v této perspektivě charakterizován navíc zřetelnou hierarchizací skupin (rasově zdůvodněnou) a ideou neprostupnosti (impregnace) či nezměnitelnosti určitých významných biokulturních charakteristik jednotlivců a skupin, znemožňujících jejich úspěšnou asimilaci a integraci v kulturně či civilizačně odlišných prostředích (Wimmer 1997; cf. Lentin 2000).
Neméně zajímavá a z politologického hlediska podnětná je Wimmerova ústřední hypotéza, podle níž je na xenofobii a rasismus třeba pohlížet -- přinejmenším v evropském kontextu -- jako na specifické apely, resp. odkazy ke svazku či paktu solidarity, do něhož stát a společnost vstoupily v éře moderních národních států, paktu, který se v obdobích zesílených sociálních konfliktů jeví skupinám s ohroženým či upadajícím sociálním statutem jako křehký a zpochybněný. Xenofobní diskurs pak slouží nejen k potvrzení vlastní identity (v časech krize nacionalistické sebeidentifikace), nýbrž stává se momentem politického zápasu o kolektivní statky a služby poskytované moderním státem, o (re)definování okruhu těch, kteří mají legitimní nárok na projevy solidarity, na péči a “sociální jistoty” garantované v daném rámci příslušným státem a společností (Wimmer 1997).
Úvahy a argumentaci Andrease Wimmera by samozřejmě bylo možné kriticky posuzovat a/nebo rozvíjet s využitím různých úhlů pohledu a badatelských strategií. To však není a nemůže být cílem této stati, jež s ohledem na její zaměření a malý rozsah. V rámci při této příležitosti upřednostněné perspektivy se jeví jako mimořádně zajímavý a současně jako klíčový problém spojení exklusionistického xenofobního či rasistického diskursu s politickými projekty zahrnujícími (re)definování hranic politické obce a (re)interpretaci principu rovnosti a solidarity, to vše v kontextu zápasu jednotlivých stranicko-politických aktérů o zdroje politické legitimace a volební mobilizace. Je zapotřebí připomenout, že prvky xenofobie, implicitního -- a v menší míře a spíše výjimečně rovněž explicitního -- rasismu mohou být propojovány s různými politickými platformami, uváděny do různých souvislostí a mohou sloužit různým účelům. Například, xenofobní politický projekt získá jiný význam, je-li propojen s fenoménem “blahobytného šovinismu” (welfare chauvinism) a špatně skrývaným kultem nadřazenosti “bílé rasy” a s ní spjaté (západo)evropské civilizace, a zase jiné konotace, je-li xenofobní diskurs spjat s defenzívním etnocentrismem mocensky minority, bránící se kulturně-politické asimilaci a zatlačení do beznadějně subalterního postavení v rámci třebas formálně pluralitního systému (de facto však mocenského oligopolu). Xenofobní aspekty politického projektu se mohou v obou případech jevit jako druhově stejné a bylo by tudíž možné a v podstatě snadné tyto projekty na základě identifikace prvků xenofobie odsoudit a delegitimovat, avšak to by znamenalo ignorovat skutečnost, že jejich motivy a perspektivy politického (mocensko-politického, administrativního) vyústění stejné nejsou. Při této příležitosti je zapotřebí vzít v úvahu také vztah mezi xenofobními prvky identitární mobilizace a interpretací principu rovnosti a solidarity, resp. interpretací pravidel jejich uplatňování. Posouzení tohoto vztahu může ovšem být méně jednoznačnou záležitostí, než se na první pohled zdá. Vrátíme-li se na tomto místě k Wimmerově hypotéze o vztahu mezi xenofobií (a rasismem) a paktem solidarity, lze konstatovat, že podle Wimmera by bylo možné oba zmíněné případy pojímat jako druhově stejné, populistické apely nasměrované příznačně k paktu solidarity, které mají obranný a v podstatě kompenzační charakter. Problém ovšem spočívá v tom, komu, proč a v rámci jakého konfliktu jsou tyto apely adresovány. V tomto ohledu vykazuje Wimmerovo pojetí vazby mezi xenofobií a paktem solidarity nikoli nevýznamnou slabinu. V prvním ze zmíněné dvojice případů je onen xenofobní apel skupin s ohroženým či upadajícím sociálním statutem, resp. reprezentace těchto skupin určen především -- byť nikoli výlučně -- mocenskému establishmentu, s nímž příslušné skupiny sdílí národně-státní totožnost a právě tento fakt bývá, což je příznačné, zdůrazněn. Ve druhém případě tento velmi důležitý moment chybí: nositelé xenofobního projektu zdůrazňují -- z těch či oněch důvodů -- odlišnost své totožnosti nejen vůči příslušnému centrálnímu establishmentu, nýbrž popřípadě i vůči jiným “cizím” skupinám různé provenience a s různým sociálním a mocensko-administrativním statutem. V prvním případě jsou terčem xenofobních útoků zřetelně vulnerabilní skupiny nedisponující v příslušném sociálním a politickém uspořádání (až na naprosté výjimky, potvrzující pravidlo) privilegovaným či vůbec “systemizovaným” vztahem ani k mocenskému establishmentu ani k přetrvávajícímu paktu solidarity či alespoň k jeho fragmentům; zatímco ve druhém případě situace nemusí být v tomto ohledu vůbec jasná, resp. zmíněná druhá kategorie může zahrnovat širokou škálu různorodých fenoménů a procesů.[4]
Analýza xenofobních a rasistických projevů ve sféře “politiky identity” tudíž nejen předpokládá, nýbrž přímo vyžaduje jejich odpovídající diferenciaci. Tato diferenciace by měla -- mimo jiné -- zahrnovat jednak rozlišování rasistických a xenofobních fenoménů, jednak různých typů xenofobní mobilizace, které, jak naznačil předcházející výklad, mohou mít různé politické konotace a odlišná administrativně-mocenská vyústění. Tento moment je třeba vzít v úvahu při dalším rozvíjení diskuse o pojetí xenofobie a rasismu, ať již pojímaných primárně jako různé stupně či druhy exklusionistického diskursu a/nebo jako typy identitární mobilizace či kontramobilizace (přičemž jedno pojetí nutně nevylučuje druhé). Jinak řečeno, posouzení vztahu xenofobie a rasismu je komplikováno tím, že pod pojem xenofobie je možné zahrnout poměrně široký okruh fenoménů, jejichž vazba k obvykle zdůrazňovaným negativním projevům xenofobie a rasismu (etnická a rasová diskriminace, etnicky motivované násilí a útlak atp.) je v řadě případů ambivalentní. V případě zjevného rasismu je posouzení této vazby obvykle poněkud jednodušší, ovšem i zde je nutno přihlížet k motivaci nositelů rasové nesnášenlivosti a ke kontextu, v němž je rasistická identitární mobilizace rozvíjena, se zvláštním zřetelem k afirmaci principu (ne)rovnosti. Je přitom vcelku zřejmé, že zpochybňování existence klíčové vazby mezi vyloučením a nerovností představuje součást různých pokusů o přímou a zejména nepřímou, obvykle kulturně-politicky pravicově profilovanou obhajobu rasistických či quasi-rasistických postojů (cf. de Benoist 1999). V této souvislosti je zapotřebí rovněž připomenout, že předpokladem diskriminace etnicky, rasově či jinak vymezených kolektivit je mocensko-politická nerovnost. Politicky relevantní, institucionalizovaná diskriminace je především mocenskou, resp. administrativně-mocenskou záležitostí. Výše zmíněné Wimmerovo pojetí vazby mezi exklusionistickým (xenofobním, rasistickým) diskursem a paktem solidarity je tedy zapotřebí aplikovat v perspektivě počítající s klíčovým elementem faktické (popřípadě i “oficiální” a v pravém slova smyslu institucionalizované) nerovnosti v daném rámci dostupných a uplatnitelných zdrojů politické legitimace a obhajoby kolektivních zájmů, včetně nároku na “rovné” uznání vlastní identity, resp. odlišnosti. Povaha xenofobních a rasistických politických projektů je tedy podmíněna rovněž tím, jak je tato nerovnost vyjadřována a zdůvodňována. Nelze pochopitelně pominout ani fakt, že tyto projekty vstupují do interakcí, jež spoluurčují jejich dynamiku a vyústění, a že se odehrávají v kontextech vykazujících různé predispozice pro uplatnění xenofobních prvků. Tyto okolnosti musí reflektovat rovněž kritika xenofobních, rasistických či quasi-rasistických projevů.[5]
Vybraná literatura
Anthias, Floya, Yuval-Davis, Nira (1992): Racialized Boundaries. Race, Nation, Gender, Colour and Class and the Antiracist Struggle, Routledge and Kegan Paul, London.
Balibar, Etienne (1996): Racism and anti-racism, UNESCO Courier, IL, March 1996, elektronická verze (s. 14-16).
Barša, Pavel (1999): Politická teorie multikulturalismu, CDK, Brno.
Barša, Pavel, Strmiska, Maxmilián (1999): Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva, CDK, Brno.
Berková, Alexandra a další autoři (1998): Česká xenofobie, Votobia, Praha.
Bloul, Rachel A. D. (1999): Beyond Ethnic Identity: Resisting Exclusionary Identification, Social Identities, V, Issue 1, March 1999, elektronická verze (s. 7-30).
Brubaker, Rogers (1998): Migrations of ethnic unmixing in the "New Europe”, The International Migration Review, XXXII, Issue 4, Winter 1998, elektronická verze (s. 1047-1065).
De Benoist, Alain (1999): What is Racism?, Telos, Issue 114, Winter 1999, elektronická verze (s. 11-48).
Fraser, Christopher O., Islam, Mir Rabiul (2000): Social Identification and Political Preferences for One Nation: The Role of Symbolic Racism, Australian Journal of Psychology, LII, Issue 3, December 2000, s. 131-137.
Gomez-Reino, Margarita (2001): Identity Politics and Party Elites Strategic Dilemmas: Comparing Varieties of Extremism. the Vlaams Blok and Lega Nord, XXIX Joint Sessions of Workshops, ECPR, Workshop: Democracy and the New Extremist Challenge in Europe, 6-11 April 2001, Grenoble.
Ignazi, Paolo (1994): L’estrema destra in Europa, il Mulino, Bologna.
Lentin, Alana (2000): Race', Racism and Anti-racism: Challenging Contemporary Classifications, Social Identities, VI, Issue 1, March 2000, elektronická verze (s. 91-106).
Luverà, Bruno (1999): I confini dell’odio. Il nazionalismo etnico e la nuova destra europea, Roma, Editori Riuniti.
Miles, Robert (1991): Rassismus. Einführung in die Geschichte und Theorie eines Begriffs, Argument--Verlag, Berlin.
Premdas, Ralph (nedat.): Public Policy and Ethnic Conflict, Management of Social Transformations -- MOST, Discussion Paper Series, n. 12 (http://firewall.unesco.org/most/premdas.htm)
Stolcke, Verena (1999): New Rhetorics of Exclusion in Europe, International Social Science Journal, LI, Issue1, March 1999, elektronická verze (s. 25-35).
Strmiska, Maxmilián (2000): Extrémismus, xenofobie, "organizovaná intolerance" (Politologický komentář), Středoevropské politické studie, III, č. 3, léto 2000 (http://www.iips.cz/seps.html).
Taguieff, Pierre-André (1990): The new cultural racism in France, Telos, Issue 83, Spring 1990, elektronická verze (s. 109-122).
Taguieff, Pierre-André (1994): La forza del pregiudizio, il Mulino, Bologna.
Taguieff, Pierre-André (1999): Il razzismo, Cortina, Milano.
Werbner, Pnina, Modood, Tariq (red.): Debating Cultural Hybridity: Multi-Cultural Identities and the Politics of Anti-Racism, Zed Books, London.
Wimmer, Andreas (1997): Explaining Xenophobia and Racism: A Critical Review of Current Research Approaches, Ethnic and Racial Studies, XX, January 1997, Issue 1, elektronická verze (s. 17-39).
[1] Cf. World Conference Against Racism, Racial Discrimination, Xenophobia and Related Intolerance (http://www.hri.ca/racism/).
[2] Jedná se zejména o různé projevy etnické intolerance, nacházející se na pomezí mezi xenofobií a klasickým rasismem, označované příležitostně za “diferencialistický neorasismus”, “kulturní diferencialismus” atp. Badatelé jako například A.-P. Taguieff či B. Luverà se domnívají, že modifikovaný rasismus (neorasismus) byl v období po roce 1945 (v počínající postkolonialistické éře) postupně reformulován jako radikální kulturalismus a diferencialismus, maskující se jako určitá podoba neonacionalismu, resp. etnonacionalismu. (Cf. například Gomez-Reino 2001; Luverà 1999; Taguieff 1990; Taguieff 1994; Taguieff 1999; Balibar 1996; Lentin 2000).
[3] Svoje stanovisko Andreas Wimmer pregnantně vyjádřil takto: “Five different constructions of the relation between 'us' and 'them' can be distinguished. Together they form the repertoire of tropes from which modern discourses of exclusion are constructed: firstly, the fear of being 'inundated' by 'others' and becoming estranged from one's own culture (fears of inundation); secondly, the image that mixing different cultural or biological 'entities' is harmful (phobia of interbreeding and creolization); thirdly, the idea that the stamps of certain biological or cultural 'characteristics' are so 'profound', that they cannot be changed during the lifetime of an individual or the history of the whole group (idea of impregnation); fourthly, a hierarchization of the groups according to a value judgement that places one's own group at the top and makes it seem legitimate to marginalize others; and, finally, the perception of a zero-sum game between foreigners and 'ourselves'. In my view, this list allows one to distinguish between xenophobia and racism as two points on a continuum of ever more exclusionist discourses Fears of inundation, phobia of interbreeding and the perception of a zero-sum game make up for a xenophobic world-view. Biological and 'cultural' racisms are additionally characterized by the hierarchization of the groups and the idea of impregnation.” (cf. Wimmer 1997).
[4] I v těchto případech je třeba brát v úvahu specifické rysy skupinové loajality a dynamiky skupinového chování. Xenofobní identitární mobilizace může mít řadu různých aspektů. Hnací silou xenofobní kolektivní mobilizace může být snaha jak po ustavení, tak odstranění diskriminace (negativní nebo pozitivní diskriminace).
[5] E. Balibar v této souvislosti příznačně poznamenal: “The ambivalences and theoretical weaknesses of anti-racism obviously do not cast doubt on the need to combat racism. Just as the fluctuations of racist doctrine justifying discrimination and segregation cannot conceal the similarities between all these practices, so the continuity of anti-racism in every era is based on a perception of the intolerable inhumanity of racism and on its patent incompatibility with freedom.” (Balibar 1996)